Šel autor chudě do světa

Alex Švamberk vydal zprávu o americkém hc/punku. I ty nejextrémnější hudební styly, jakými byly především na přelomu sedmé a osmé dekády minulého století punk a hard core, si po letech najdou svoje kronikáře, 2_07_Sel_autor1kteří je zkrotí v široce přijatelné a dostupné knižní publikaci. Hudební publicista Alex Švamberk (1961) se v titulu Nenech se zas oblbnout rozhodl poskytnout českému čtenáři komplexní pohled na záoceánskou hc/punk scénu od konce šedesátých let do současnosti: východiskem se mu staly rozhovory, které s kapelami pořizoval v posledních patnácti letech, spojovacím materiálem pak ,kapitoly‘, které vsadil i do podtitulu knihy – v nich poskytuje průvodce dějinami jednotlivých spolků, obecněji referuje o odnožích amerického hc/punku, např. straight edge, crossoveru nebo neopunku, případně se nechává doplňovat českoamerickou dvojicí Sabot, Chrisem Rankinem a Hilary Binder, kteří na počátku osmdesátých let ,byli u toho‘.
Švamberkova práce nemá v české žurnalistice obdoby – anonymní Kytary a řev (2002) se omezily na „punk rock a hard core v Československu před rokem 1989“, bizarní publikace Eduarda Svítivého, který úroveň svého opusu Punk Not Dead (1991) určil už gramatickou chybou v titulu, sice zmiňuje Sex Pistols, Damned, Clash, Ramones nebo Dead Kennedys, ale její téma se z většiny shoduje s Kytarami a řevem. Švamberk měl tedy pod nohama zelenou louku – a stavěl na ní úplně sám.
Pokud jde o dělení knihy, autor si počínal logicky, respektive chronologicky: po úvodu věnovaném předchůdcům (Ivan Král, Iggy Pop & Stooges, Ramones – a trochu překvapivě John Cale), následují kapitoly o ,zlatém‘ a ,stříbrném‘ věku amerického hc/punku v osmdesátých letech (Black Flag, Dead Kennedys, Minor Threat a Misfits, resp. Agnostic Front, Murphy‘s Law nebo Sick of It All); kniha končí u témat aktuálních v devadesátých letech – crossoveru (Biohazard, D. R. I., Suicidal Tendencies), neopunku (Green Day, Offspring) a nové politizace scény (Anti Flag, Good Riddance). Jako bonusy Švamberk zařadil jednak obrazovou přílohu a jednak několik odboček: do Kanady za Nomeansno a D. O. A., dále k filmu Bruce McDonalda Hardcore Logo (1996), ke kurioznímu fenoménu ,puk punk‘ nebo k žánrům, u nichž někteří punkeři skončili, tj. písničkářství, případně country.

Je zřejmé, že autorovi se podařilo pochytat z dějin amerického hc/punku to podstatné – i když můžeme postrádat hlasy Bad Religion, Circle Jerks, Cro-mags, NOFX, Pennywise, Rancid, Slapshot nebo Shelter, kteří vtáhli do subjektivistického hc/punku ideologii Hare Kršna. Ovšem velká jména nerovnají se zajímavý rozhovor: někteří z dotazovaných Švamberka odbyli v pár větách (Ramones), jiným nestihl položit víc otázek, případně ho k redukci textu donutilo médium, ve kterém tiskl (mj. Blesk a Týdeník Televize), anebo uvízl u dobově aktuálního tématu (Bad Brains, Biohazard, Killdozer, Sugar ad.). Dalším zpovídaným se sice dostalo víc prostoru, jenže zase jim chyběly myšlenky: to jsou případy nového zpěváka Dead Kennedys Brandona Cruze, Rogera Mireta z Agnostic Front, Jerryho Onlyho z Misfits („Dokud žiju, tak je image velmi důležitá…“), protivně sebevědomého Freddie Criciena z Madball, infantilních Green Day nebo ospalých Offspring.
Nic podstatného nesdělují ani interview s nejlákavějšími sousty knížky: Henrym Rollinsem („Jsem vzteklý.“), Ianem MacKayem a Jello Biafrou; zvlášť Biafra, kterého punk baví jen, když „je nadále extrémní“, irituje svým nekonečným politizováním, stejně jako pomlouváním bývalých přátel z Dead Kennedys, na prvním místě Cruze. Na otázku, proč se věnuje turné s mluveným slovem víc než hudbě, Biafra odpovídá: „Lidé skutečně poslouchají, co říkám, a berou to vážně.“ – Mám trochu jinou zkušenost: když Biafra spustil na olomouckém festivalu Poezie bez hranic v roce 2004 své dvouapůlhodinové protibushovské kázání, během třiceti minut byl sál skoro prázdný. Nejvíc toho ve Švamberkově knize sdělují silné osobní příběhy: sebedestruktivní nasazení letos šedesátiletého Iggyho Popa, zvláštní citlivost a pokora Craiga Setariho ze Sick of It All, podobná empatie zpěváka Suicidal Tendencies Mika Muira nebo tajuplná, lehce ironická odtažitost Roba Wrighta z Nomeansno; objevem se pro mne stal taky rozhovor s East Bay Rayem, konkrétně jeho přesný popis zrodu dodnes jedinečného zvuku Dead Kennedys, kde hrál na kytaru.
Některé z výroků by tu měly zaznít: „Lidé ve skutečnosti nechtějí muziku poslouchat, potřebují ji jen jako kulisu, která je ujišťuje, že žijí a svět kolemnich dál existuje.“ (Rob Wright) – „Offspring byli bohatý děti a teď jsou to multimilionáři, kteří lítají tryskáčem a říkají tomu punk…“ (Jimmy G., Murphy‘s Law) – „Myslet na druhé lidi představuje vyšší formu inteligence.“ (Mike Muir) – „Dívat se na Rolling Stones je jako sledovat starého muže, který právě dostal infarkt.“ (Billie Joe, Green Day).

Problémem rozhovorů v titulu Nenech se zas oblbnout ale nebyly jen vnější okolnosti – čím hlouběji se do Švamberkovy knihy začítám, tím zřetelněji přede mne vystupuje její monotónní struktura: z interview se takřka stávají kádrové dotazníky (proč jste si vybrali punk, jak to máte s politikou, jak vás ovlivnili Ramones…); podobně svoji osobitost poztrácely spojující pasáže, v nichž autor buď recykluje dvoudílnou encyklopedii Rock proti proudu (1992, 1993), nebo snáší do svých poznámek obecně známá a přístupná fakta. Čímž jde proti individuálnímu zaujetí, tedy přesně té formě komunikace, o níž mnozí z dotazovaných v knize hovoří jako o podstatné – a nejen pro hc/punkovou scénu, ale vůbec pro život. Tomu odpovídá i autorovo soustředění na hudbu a vytěsnění slova – přitom texty by nejen poskytly pevnější obrysy jednotlivých kapel, ale podaly, třeba v případě zmíněných Dead Kennedys nebo Nomeansno, zprávu o velmi autentické a originální poezii.
O tom, že Alex Švamberk nemá k fenoménu amerického hc/punku fanouškovský, čili hlubší vztah, ale že se jen rozhodl splnit zadání vydavatele, tedy připravit tematickou publikaci pro pražské nakladatelství Maťa, svědčí i další věci: jednak rezignace na přesvědčivé vymezení titulního pojmu „americký hard core a punk“, jehož se ale čtenář dopídí mezi řádky odpovědí, a jednak autorova „mizerná angličtina“, na niž se Švamberk odvolává hned v úvodu a kvůli níž se mu prý Henry Rollins vysmál – a která do knihy vnesla klopotný styl, stejně jako četné otrocké převody, které nerespektují rozdílnou logiku dvou jazyků. Výsledek je tragikomický: Švamberk třeba Rogeru Miretovi vkládá do úst tautologii „Ve chvíli, kdy vylezu na podium, se jako kouzlem dostaví energie potřebná k tomu, co dělám na scéně.“ A bubeník z Anti Flag říká: „Pod tímto úhlem pohledu jsem spokojený se zatěžkaným přístupem, který uplatňujeme.“ Když Duane Peters hovoří o skateboardingu, dozvíme se, že prkýnko na kolečkách „zaujalo nejen lidi zaměřené na tělo, ale také umělecky“, a když se tentýž zmiňuje o drogách, za které šel do vězení – Švamberk napíše: „Nakonec mě zamkli.“
Přitom má kniha v tiráži uvedené dva redaktory: majitele nakladatelství Lubora Maťu a překladatele z anglického jazyka Luboše Snížka. Protože se mi nechce věřit, že oba pánové neumějí ani anglicky, ani česky – zbývá konspirační teorie: ti dva se proti Alexi Švamberkovi spikli. A ještě navíc zaseli do jeho knihy ne desítky, ale stovky gramatických, syntaktických a interpunkčních chyb. Rozházeli mu obecnou a spisovnou češtinu (častokrát se mezi oběma polohami přechází i v jediné větě), pomíchali tykání s vykáním, pokroutili názvy kapel, o kterých je řeč (v knize se objevují varianty Madboll, NoMeanNo, Quicksands, Slaughter and the Dog, Gorilla Bisquits ad.), stejně jako sem tam vypustili položku z diskografie (mj. Sick of It All debutovali 1987 eponymním albem S. O. I. A.) apod. K tomu všemu v tiskárně dohlédli, aby fotografie byly tmavší než tmavé (s výjimkou úžasného snímku Mika Watta) a nevkusně upravená obálka (autorem je Martin Třešňák) oranžová než oranžovější…

A pokud jde o onen klíčový pojem americký hc/punk, což je spojení, které Švamberkovi, jak se nechává slyšet, „zní jen o málo lépe než mongolský mikroprocesor“, jeho reprezentanti jej vidí takto: „Punk znamená vytvořit svoje vlastní pojetí s vlastními pravidly.“ (Mike Muir) – „Punk znamená, že nejsi boháč.“ (Jimmy G.) – „Punk rock patří do malých klubů.“ (Joe King, The Queers) – „Svoboda je výraz, který nejlépe popisuje moji ideu hard coru a punku.“ (Craig Setari) – „Pro mne být punk znamená vést život, který není obětován pouze zisku.“ (Ian MacKaye) – „Pro mě punk znamená jít do baru a vidět tam za pět dolarů dobrou kapelu.“ (Tony Sly, No Use for a Name). Narozdíl od společenskokritických kořenů, z nichž vyrostl v letech 1975 a 1976 nihilistický anglický punk, se zámořská hc/punk scéna zrodila převážně z mimopolitických důvodů – jako přímočará reakce na přeintelektualizovaný art rock a monstrózní stadionové koncerty; proto skoro každý druhý v knize vyvolává jménem Ramones a vliv jejich rychlého tříakordového rocku. A proto je v knize opakovaně skloňována myšlenka Do It Yourself, s níž si dodnes řada amerických kapel vystačí – a která byla, to se ví, McLarenovým Sex Pistols úplně cizí. Misfits, Black Flag, Minor Threat a Dead Kennedys pak ukazují čtyři směry, kterými se bude americký hc/punk nadále rozbíhat: zábava, potažmo komerce, dále subjektivismus, životní pozitivismus – a politicky angažovaná linie; ona totiž většina z těch, které Švamberk v knize zpovídá, vyrůstala v čase doznívající vietnamské války a následujícího reaganovského ultrakonzervativismu – a ten jim byl stejně protivný, jako jim je dneska protivná Bushova invazivní zahraniční politika.
Nakladatel v závěru knihy anoncuje pokračování projektu: tentokrát by se Alex Švamberk měl rozepsat o „anglickém punku a hard core“. Podobně jako u přítomné knihy bude i v druhém dílu jistě koho zpovídat: staré kapely se dávají znovu dohromady nejen za oceánem, ale také v Anglii, vydávají nové desky a koncertují, kde se dá – často i v Čechách. Držíme tedy autorovi palce a přejme mu, aby se zas nenechal oblbnout…

Přidat komentář