Skutky a názory krále perského, kriminálníka. Divus vydal český „deník zloděje“

 Když udělal Zdeněk Perský svůj první, tunel‘, bylo mu třináct. Když před třemi roky vyšel z brány pankrácké věznice, měl za sebou třiadvacet let  pendlování mezi nejvyššími patry pražského podsvětí a vězeňskými celami  po celé republice: za krádeže, podvody a loupežná přepadení si odseděl  celkem čtrnáct let. Umělecké studio Divus mu na konci loňského roku  vydalo čtyřsetstránkovou knihu Kde domov můj, v níž Perský (*1966) rekapituluje  svoji minulost a popisuje vnitřní přerod z kriminálníka v ‚krále  Medimona‘, nosiče světla a pravdy, podpíraného svérázným filozofickým  trojúhelníkem Ježíš – Osho – Johanka z Arku. Podobný příběh  v současné světové literatuře nabízí Paulo Coelho, ale Perského ,deník  zloděje‘ je jiný. Živí ho totiž jediná míza: bohatá vlastní zkušenost.
5_06_Skutky a nazoryPerský se narodil v Prostějově,  do rodiny, v níž matka – dojička  krav – byla „pannou rozumu“ a otec  – traktorista – sice náruživě četl, ale  k tomu nezřízeně pil a skončil sebevraždou.  Český Jean Genet prožil  dětství ve vsi kus od Prostějova, ve  třinácti se rodina náhle přestěhovala  na pražskou Zbraslav. Odtud byl jen  kousek do centra, kde podivuhodný  ludibrionista vykročil na svoji cestu  absolutního podmaňování světa.  Od primitivního ,čorkaření‘  a laciných podvodů  se vypracoval na „opravdového  vědce zločinecké  oblasti“, sebevědomého  dadaistického recesistu,  performera z podsvětí,  kterému čtenář – ať to  může mravokárcům připadat  jak chce amorální  – při jeho dobrodružných  výpravách, v nichž jde daleko  víc o hru a mystifikaci  než o finální lup, fandí  a na konci každého příběhu  jen užasle vrtí hlavou  nad jeho chytračením  a fintami. Ze spícího  opilce v baru Perský vytvoří  umělecké dílo: nůžkami  rozstříhá na jemné  proužky veškeré jeho  oblečení, upraví mu účes  a tiše zmizí. V zastavárně prodá za  ohromnou sumu kufr bezcenných  plíšků, které vydává za „vazač procesoru  univerzal“ – vynález, za jehož  nesmyslnost by se nemusel stydět  ani Alfred Jarry. Dealerovi drog  podstrčí s úsměvem místo pervitinu  kilo soli. Josefa Vinkláře nechá platit  za celou restauraci. Když mu od  Dopravních podniků přijde pokuta za  jízdu na černo, obratem odpoví, že je  majitelem linky B pražského metra  a že mu žalobce dluží bezmála tři sta  milionů korun. A když po něm supící  francouzský turista, kterému právě  s kumpány na své spanilé jízdě Evropou  vybrali auto, hodí botu, ještě ji  stihne sebrat a rychle přidat k lupu.  Co krok, to uvedení do „kouzelnického  stavu“, protože, jak říká Perský,  na zloději je „nejdůležitější, co o něm  říká jeho dovednost“.
Autora tak v knize zastihujeme  vždycky uprostřed dění, a to vůbec  ne z důvodu, že jeho chronologicky  řazené historky jsou do jedné vyprávěny  v ich-formě. Perský je typ člověka  permanentně vyladěného na  optimistickou vlnu, tak intenzivně  okouzleného skutečností a možnostmi  modelovat ji podle svého obrazu,  že i čtrnáct let, které strávil ve vězení,  popisuje jako čas štěstí, ba zázrak,  a nedocenitelnou zkušenost, notabene  může-li se pochlubit, že mezi jeho  spoluvězni se v osmdesátých letech  mihl třeba Václav Havel. Zdeněk Perský,  tento hrabalovský „labužník života“,  jenž funguje „na magickém  principu“ vyrovnávání energií, se  skrze symbolické rituály a proměny  identit nakonec dopracuje ke kopernikánskému  obratu: projde duchovní  očistou, odvrhne forbesy, drogy, alkohol  i cigarety a po svém posledním  propuštění z vězení v roce 2003  žije askezí a meditací a plánuje zřídit  „laboratorní výzkumný ústav“, který  má za cíl definitivně vymýtit zločin  z lidské společnosti.
Čtenáři to přijde skoro líto, když konec knihy proud Perského vyprávění utne. Z jeho literárními ambicemi  naprosto nezatíženého příběhu totiž vystupují postavy tak živé a situace  natolik realisticky modelované,  že autorovi pro jeho bezelstnou  opravdovost rázem odpustíme kvantum  gramatických chyb, které v jeho  rukopise zůstaly, kostrbatá a někdy  nesrozumitelná souvětí i opakování  některých motivů a pasáží.  Hravost, kterou Perský prokazoval coby lupič, neztratil ani jako spisovatel.  Kniha Kde domov můj by  mohla sloužit jako příklad žánrové  i jazykové mlýnice: detektivní zápletku  střídá úvaha, dobrodružný  cestopis následuje rousselovská  fantasmagorie s prvky science fiction,  reportáž se mění v pseudovědeckou  pasáž o „fintolologii“; podsvětní  hantýrka, kterou sám Perský  obohatil o řadu nových slov, jde knihou  ruku v ruce s termíny z teologie  nebo psychologie. A konečně: ten  paralelní vesmír, který si subverzivní  živel Zdeněk Perský na skoro  čtvrtstoletí vybudoval a láskyplně  zabydlel, je provokující a zajímavý  ze své negující podstaty: kdyby pro  nic jiného, aspoň pro to pomyslné  vyvažování energií.

Zdeněk Perský: Kde domov můj. Divus, Praha 2005, 400 stran, náklad a prodejní cena neuvedeny.

Přidat komentář