Jiří Dědeček prohrábl v roce svých osmapadesátin archiv a vytáhl na světlo konvolut básní z let 1971–78, které napsal jednak „z přetlaku testosteronu“, jednak „z mladické nerozvážnosti“; několik čísel připojil v letech 2000–07 (prý „z vrozené hravosti po operaci prostaty“).
Název Slizské písně (knihu vydal pražský Galén) měl snad případnému čtenáři vyjevit, o co poběží. Rozhodně ne o aktualizace nebo variace Bezručovy čítankové klasiky, o hravá, nerozvážná či „testosteronová“ vyvolávání moderních „kantorů Halfarů“, „papírových Mojšlů“ nebo „Maryček Magdónových“. Ten titulní poukaz je vlastně klamavý a prázdný, nicméně všestranná „slizkost“ je pro Dědečkovu (bohužel nejen) juvenilní produkci dost případná.
Knížka kapesního formátu čítá na šedesát textů psaných převážně formou rýmovaných čtyřverší. Téma druhého oddílu (…a z mladické nerozvážnosti) se dá odečíst vlastně dost těžko, ty říkanky semílají s mladickou nerozvážností páté přes deváté, ovšem téma prvního oddílu (Z přetlaku testosteronu…), který svazku dominuje, je krystalicky čiré – a jediné. Jsou jím první kontakty, kterých se básnický subjekt dopouští s vlastním tělem a jeho sexuální funkcí, potažmo s vlastním tělem v interakci s těly jinými. Rozdychtěná a řádně upocená tělesnost je tu všeprostupující a všeobjímající, je prvním i posledním; ducha by jeden pohledal. V Dědečkových textech (rozvíjených tu směrem k lakonickému komentáři, tu do podoby pointovaného mikropříběhu) sice vesele duří stydké pysky, koná se topoření, provozuje se masturbace, v šťastnějších chvílích jsou dobývány rozličné tělesné otvory a przní se horem dolem, na přetřes přijdou pedofilie i exhibicionismus – jenže všechno tohle chvástavé „chlapáctví“ se od počátku do konce děje jaksi přízemně: nudně, chtěně, trapně. Prostě neumětelsky. Slovník je tuctový, rýmy typu „Karle – varle“, „konečník – společník“ nebo „rys – klitoris“ jsou starší než včerejší noviny a na humor plus ironii, které jinak patří mezi hlavní devízy Dědečkovy písňové i básnické tvorby, nezbyl přes veškeré návaly chtíče tentokrát ani prostor, ani čas. Pro srovnání s dobově a především tematicky blízkými verši J. H. Krchovského nebo Víta Kremličky snad raději ani nesahat…
Ale možná přece jenom mají Slizské písně pro čtenáře nějaký význam: zostřují obrysy kategorií „erotika“ a „pornografie“. Pokud do první spadají takové texty, co v nich cesta převažuje nad cílem a značí ji jistá kultura výrazu, kterou definují v prvé řadě specifická imaginace plus různé polohy komiky, pak v té druhé právě tohle všechno absentuje. Jenže pornografie má taky navodit náležité cévní reakce. To v případě Slizských písní Jiřího Dědečka nefunguje ani náhodou. Čili nic?
