Snad si můžeme všimnout i našeho světa

sidon_4Když v minulém roce vyšla kniha Altschulova metoda, vyvolala mírný poprask. Nejen svým bohatým, fantaskním vyprávěním, ale i postavou autora. Chaim Cigan? Začal lov na osobnost, která se pod tímto jménem skrývala. Poměrně brzy se za Chaimem Ciganem vynořil Karol Sidon, autor knih vydaných v Československu na přelomu 60. a 70. let. Další tituly mu vyšly v samizdatu a v roce 1983 se stal emigrantem.
Karol Sidon žil mj. v německém Heidelbergu, kde započal rabínská studia. Do vlasti se po dovršení rabínského studia v Izraeli vrátil roku 1992, aby se ujal rabínského úřadu. Po letech strávených zdánlivě mimo literaturu přišel s tetralogií Kde lišky dávají dobrou noc, jejímž byla Altschulova metoda prvním dílem (český emigrant Moše Blumenfeld se v německém exilu připlete k pokusu oživit veterána z druhé světové války, který leží čtyřicet let v kómatu… zřejmě aby nemohl prozradit určité tajemství). Nyní vyšel druhý díl Piano live. Opět přináší putování hlavních hrdinů zmatky evropské historie, znovu se jde za tajemstvím; cestuje se i časem a mezi paralelními světy.

sidon_1Altschulova metoda má 480 stran, Piano live jich obsahuje 504. A to jsou teprve první dva díly tetralogie. Jak vlastně takový rozsáhlý text vznikne?
Mám-li být úplně upřímný, tak ten se na nějakou dobu stal centrem mého života. Souvisí to se skutečností, že ze mě vylezl naráz, během několika let. Začal jsem psát někdy v roce 2006 nebo 2007. Takže jsem sice dělal svou práci, ale to těžiště spočívalo v psaní. Vlastně jsem se musel konfrontovat sám se sebou, a z mého psaní pak vyplynul i určitý závazek do života.

V Altschulově metodě i v Pianu live se jedná o soubor příběhů, které na sebe vzájemně odkazují. Vytvářejí zvláštní proplétající se strukturu, rozsáhlejší než obvyklý román. Odrážejí ty knihy vaši rabínskou zkušenost? Stylově jako by se totiž podobaly Tóře.
Fakt je ten, že studium Tóry se hodně podepsalo na skutečnosti, že jsem přestal psát. Prostě jsem narazil na text, který pokládám za úžasný a ztratil jsem odvahu ještě něco „přidělávat“. Zřejmě jsem ale tenhle ostych postupně ztratil. Vysvětluji si to tím, že už na sebe nekladu žádné nároky – chci bavit sám sebe a ještě pár lidí, kteří to budou číst. Nemusím na text až tak pohlížet jako na vážnou literaturu. Fakticky se ale styl Tóry do tetralogie nějak promítl, asi v práci s časem, nebo ve vedení příběhu. Jeden příběh v prvním díle vedu fakticky přes Mošeho bratra – dvojče Reubena v Německu; od chvíle, kdy Reuben zatelefonuje Mošemu do Prahy, se vracím zase zpátky k Mošemu. Až pak se dostanu spolu se čtenářem na stejnou časovou vertikálu a Reuben s Mošem dál už pokračují oba dva spolu. Ta práce s časem vypadá tak, že čtenář vlastně nikdy neví úplně přesně, kdy se vlastně nachází.

V Pianu live se cestuje časem, mění se historická období, hrdinové putují ke svým předobrazům v minulosti… tím by se vaše kniha dala přiřadit k žánru fantasy. Jaký máte vy osobně k fantasy vztah?
Taková ta čistá fantasy, ta mě tedy opravdu příliš neoslovuje. Pokud to tedy není někdo jako Michael Crichton, který popíše cestu časem, a dokáže ji propojit s historií a s vědou, ale to už také patří do oblasti sci-fi. Takže pokud se mi něco líbí, tak sci-fi, která obsahuje technické fígle. Já v Pianu live používám k přemísťování v čase kosmickou loď, hyperprostor a text židovského kabalisty Abrahama Abulafii, což je vlastně směšné. No, ale pokud mi někdo vykládá o jiném způsobu cestování časem, tak to beru se stejnou rezervou…

sidon_2V Pianu live je několik paralelních světů. Co si myslíte o našem světě, v němž žijeme? Je jediný možný, nebo jsou někde ještě ty paralelní?
Mě tematika paralelních světů zajímá především jako možnost náhledu na ten náš reálný svět. Vlastně jde o to, jak na něj upoutat pozornost, ovšem negativně. Vykládám o něčem, co se našemu světu pouze podobá – a díky tomu si snad můžeme všimnout i toho našeho světa.

Takže je to zpráva o našem světě.
No v zásadě ano. Respektive… o mém světě (smích).

Ve vašem paralelním světě se nerozpadne Rakousko- Uhersko, dějiny 20. století se vyvíjejí jinak, ale k holocaustu dojde stejně. Byť určitým, dalo by se říci fešáckým způsobem (internační tábory vzniknou na slovensko-maďarské hranici a zprvu se v nich cíleně nezabíjí) – ale stane se to. Jako byste říkal, že holocaust je přítomen v naší evropské kultuře dvacátého století, a že k němu sice mohlo dojít jinak, ale dojít k němu muselo.
Já tam popíšu jen začátek toho procesu a pak už se jím dál nezabývám. Úmyslně, protože jsem nechtěl popisovat to, co podle mého popsat ani nelze. Ovšem i tahle reminiscence na holocaust přichází ze současné Evropy, z tohoto našeho světa. Jak je podle mě vidět třeba na Jugoslávii, vývoj se dá určitým způsobem zastavit, například když Tito dal národy Jugoslávie na nějakou dobu do kupy. Tím víc se ale vytvořilo výbušniny, která to pak rozmetala.

siodn_3V Altschulově metodě a v Pianu live vystupují dvojčata, a vůbec se tam hodně hraje s identitou; židovskou i obecně lidskou… objevuje se toto téma i v dalších dílech tetralogie?
Ano, a ve třetím díle se to téma ještě trošičku posouvá do tématu dybbuka, čili proměny jedné osoby v jinou. Člověk se obvykle chápe jako naprosto koherentní osobnost, ale díky takové proměně ho lze vidět jako někoho možná jiného, možná paralelního, jako možného dvojníka sebe sama.

Všechny čtyři knihy tetralogie jsou tedy už napsané.
Za rok by měla vyjít třetí a za dva roky čtvrtá, s pomocí Boží.

Oproti vašim předchozím knihám mi Altschulova metoda a Piano live připadají jinak postavené, s jiným tématem a jinou ambicí – a navíc napsané se značným rozmachem. Kde se vzal ten nápad a ta energie? Připadá mi, že jste se roky literaturou nezabýval, ale ono se to hromadilo a pak to muselo přijít.
Myslím, že tak to celkem bylo. Něco se kumulovalo. Vlastně začátek toho všeho nastal ještě někdy v Heidelbergu, kdy jsem něco začal, ale v podstatě jsem toho nechal, napsal jsem jen asi dvacet stránek…

A vzniklo jádro, ze kterého se vyloupla vaše tetralogie?
No, jádro ne, ale zaujala mě psychiatrická léčebna, již jsem použil v Altschulově metodě. Ta skutečně existuje. V Heidelbergu mě navštívil Jirka Šmíd, herec, kterého tam dokonce zavedli, a ten mi o ní vyprávěl. Chytlo mě to, začal jsem psát, ale pak už jsem vlastně neměl proč pokračovat.

V pasážích z Německa 80. let dvacátého století v Altschulově metodě mi připadají docela zjevné autobiografické prvky. Odráží text vaši zkušenost?
Určitě, ale ono si snad ani není možné představit knihu, ve které by autor nebyl přítomen. Marná sláva, každá kniha je výpovědí určitého člověka. Vlastně mě na tom zajímá míra, v jaké se autorova osobnost promítne do jeho postav. Až budu ty své knihy někdy číst, tak se třeba budu smát.

V Altschulově metodě a v Pianu live je značná míra humoru. Není to humor vtipu nebo grotesky, ale humor absurdního světa, což se opět liší od vašich předchozích knih.
Asi je rozdíl v tom, že když je člověk už opravdu starší, má od toho psaní trochu větší odstup. Ty první knížky jsem psal hodně mladý a byl jsem do toho hodně osobně ponořený. Když jsem byl nedávno v Moskvě, tak se tam konalo čtení a jedna překladatelka za tím účelem přeložila kousek z Altschulovy metody. A všimla si, že způsob vyprávění je úplně jiný než v těch prvních knížkách. Nechce vtáhnout čtenáře prostřednictvím jazyka do pocitů, nechává čtenáři větší volnost, což ji zaskočilo, protože viděla, že ta hudba, rytmus slova, kterou vnímala v těch předchozích knížkách, tady není. Já si to uvědomoval jen jaksi podprahově.

Kde lišky dávají dobrou noc vychází pod pseudonymem – když se objevila Altschulova metoda, trochu se bádalo a spekulovalo, ovšem poměrně brzy se ukázalo, že jste to vy. Není vám líto, že to nevydrželo déle?
Já jsem čekal aspoň rok, no.

Mohla to být krásná hra…
Zavinil jsem si to sám, že jsem si s tím Ciganem hrál jako s jiným textem. Kdybych se choval jako paní Vlčková, která si všechno ověřila a zjistila, že jsou to všechno kecy… tedy kdybych si nehrál a traktoval Cigana daleko vážněji, tak by to možná víc prošlo. Ale že by mi extra vadilo, že se na mě přišlo, to říct nemohu. Ostatně jsem v Altschulově metodě připravil dost materiálu „pro znalce“, aby se na to přišlo.

Foto: Petr Jedinák

Přidat komentář