V pražském Plusu funguje od předloňska edice s pěkným názvem – Pandaemonium. Představuje českému čtenáři v atraktivním hávu vybrané kousky z široké nabídky strašidelných příběhů ze staré i nové Anglie devatenáctého a prvních dekád dvacátého století. Po Edith Whartonové (Triumf noci) a dvojici Jamesů (Montague Rhodes: Příběhy sběratele starožitností, Výstrahy zvědavcům + Henry: Strašidelné příběhy) přišla teď na řadu sbírka jedenácti povídek Svědkyně temnot. Má na tři sta stránek a sestavil ji Mike Ashley (1948), podle informací podaných v knize vrcholný nadšenec pro literární frenetismus v jakékoli podobě (pokud se dá věřit heslu na Wikipedii, má tenhle chlápek na svém kontě bezmála stovku realizovaných publikací). To zní slibně.
Pak ale čtenář knihu otevře, koukne do obsahu a zjistí, že zhruba třetinu zařazeného materiálu zná odjinud: z výborů Stráž u mrtvého (1969), Tichým krokem kráčí strach (2002) nebo Upíři, démoni & spol. (2010), které jsou dodnes vesměs bez problémů dostupné. Nakladatel o tomhle menším faulu na zákazníka samozřejmě pomlčí, protože je z obliga – knihu přece sestavil zahraniční editor. Čtenář to nakonec vezme jako argument svého druhu a dodá: Vždyť ji sestavil vlastně docela dobře. Jako procházku po světlých i stinných stránkách zvoleného tématu i možných způsobech, jak téma zpracovat.
Publikace má ještě upřesňující název: „Antologie viktoriánských autorek strašidelných příběhů.“ Ze záběru na druhou polovinu devatenáctého století, kdy se v Evropě i Americe rozbujel zájem o spiritismus, potažmo okultismus, je zřejmé, kdo bude asi nejčastěji tím strašidlem z podtitulu. Použitý model tajemného domu, kde došlo kdysi k tragédii, kterou připomíná zjevující se duch, je sice už poněkud vyčerpaný a za léta putování světovou literaturou jaksi omlácený, ale přesto v některých případech zafunguje skvěle. Třeba v textech Co vyprávěla stará chůva (1852) Elizabeth Gaskellové, nebo ve fantastickém finále Nájemnice chaty pod cedry (1883) Mary E. Pennové. Nejde ale jen o přízrak zavrženého dítěte vyhnaného na mráz nebo nechtěně spatřenou vraždu odkvétající zpěvačky.
Povídky jsou samozřejmě atraktivní svým genderem. I když poznal by čtenář pokaždé „ženskost“ v rukopisu, kdyby neviděl v záhlaví uvedené jméno? V některých případech zřejmě ano. Nejspíš v těch, kdy autorka volí jistou „pavlačovost“ svého výrazu a hrůzu, kterou chce zpracovat, utápí v pomalých, širokých proudech slov – viz Zdvižený závoj (1859) George Eliotové napsaný na jinak atraktivní motiv senzibility namíchané s jasnovidectvím. Jindy pak sotva, například v povídce Třetí elixír (1908) Edith Nesbitové. Ta je vymodelována naprosto moderně, pracuje s okamžitou akcí a narůstající dramatičností na filmový způsob, tedy velmi plasticky a podmanivě. Postava šíleného doktora, který má v plánu vypěstovat nadčlověka, řadí povídku nejen mezi hororovou fikci, ale i ranou vědeckou fantastiku (zmíněná Pennová pak kříží pro změnu horor s detektivkou).
Text Edith Nesbitové nabízí čtenáři ještě jednu kvalitu, a sice aktuálnost, možnou naroubovatelnost zvoleného motivu na současné kulisy. V jejím případě třeba ty imperialistické ruské. Autorka naštěstí dává závěrem pohádkovou naději: „třetí elixír“ svého strůjce celkem rychle zlikviduje. Až neodbytně platná pro současnost je i Luella Millerová (1902) Mary Elizabeth Wilkinsové-Freemanové. Portrét nereflektované infantility, která s drzou samozřejmostí vysává energii z kohokoli v svém okolí, by si mohly vyvěsit na zeď vlastního pokojíku celé generace konzumentů takzvaného euroamerického životního stylu.
A ještě něco stojí v případě Svědkyní temnot za poznámku: jak dekonstruují klasiky. Dát tak špatnou povídku, jako je Palác smrti (1842) hvězdné Emily Brontëové, jako otvírák knihy, vyžaduje opravdu vysokou míru editorské poťouchlosti. Pan Ashley je nakonec docela sympatický chlapík.
Plus, 2014
