Nedávno vyšla kompilace obsahující celkem padesát rozhovorů s Tomem Waitsem z let 1973 až 2008. Editoval ji Paul Maher Jr. a kniha byla vydána pod názvem Tom Waits on Tom Waits, Interviews and Encounters (Chicago Review Press, 2011, 480 s., 19,95 dol.).
Maher je zkušeným editorem, který, mimo jiné, uspořádal kolekce v médiích publikovaných rozhovorů s Jackem Kerouakem (Empty Phantoms) a Milesem Davisem (Miles on Miles). Na druhé straně, v roce 2005 Mac Montandon 
sestavil antologii Innocent When You Dream: The Tom Waits Reader, která je považována za téměř definitivní a obsahuje prakticky to nejlepší z interview a kritických článků pokrývajících Waitsovu dosavadní kariéru, co se kdy objevily na stránkách těch nejprestižnějších novin a periodik jako New York Times, Esquire či Rolling Stone. Sám Maher v úvodu připouští, že si nemohl dovolit zaplatit velmi vysoké poplatky za práva k přetištění či faktografické vytěžení materiálu otištěného v této první mediální lize a proto zvolil jinou strategii. Navíc argumentuje, že Tom Waits si ve svých interview na nic nehraje a mluví pro prestižní lifestylový Vanity Fair stejně zajímavě jako pro nějaký lokální plátek (v knize je například otištěno interview z roku 2002 udělené skejťáckému fanzinu Big Brother).
Ve svém nejnovějším svazku se tedy Maher záměrně soustředil na materiál z pera méně slovutných autorů, který byl publikován v často obskurních a někdy již zaniklých publikacích, rozhlase nebo nízkonákladových titulech z oblasti alternativní kultury. Tím se samozřejmě nevyhnul úskalí potenciální tematické duplicity. Někteří z těchto méně „protřelých“ autorů při vedení svých interview stavěli na všeobecně známých a někdy až únavně omílaných pábitelských historkách a příbězích z Waitsova života. Mlžící lišák žárlivě střežící své soukromí je s potěšením znovu a znovu svým novinářským „obětem“ předhazoval, aniž by novináři byli schopni rozlišit, kdy si s nimi Waits rafinovaně hraje na schovávanou. Nelze si však nevšimnout, že britští žurnalisté – Sylvie Simmons, Mick Brown nebo Pete Silverton – obecně vycházejí z tohoto pomyslného mentálního „souboje“ s Waitsem lépe než jejich zámořští kolegové. Ale zase na druhé straně, některé z těch vůbec nejobjevnějších Waitsových zpovědí, uvedených v této knize, pocházejí z rozhovorů s americkými profesionály z rádia – např. rozhovor s folkovým DJ duem manželů Larmanových z Los Angeles nebo filadelfským veteránem Michaelem Tearsonem.
Interview, zahrnutá Maherem do této kolekce, byla vybrána se záměrem soustředit se na Waitsovu osobnost a tedy s menším důrazem na analýzu jeho tvorby či scénické prezentace. Navíc, rozhovory jsou chronologicky uspořádány v cyklech tak, jak vycházela Waitsova alba. Dostavá se nám zde protagonisty coby vypravěče příběhů, někdy nesených v duchu jeho velmi hyperbolického pábení, kdy mnohdy není jasné kde začíná a končí skutečnost. Zejména u starších interview ze 70. let rovněž platí, že jen velmi zřídka se žurnalistům podařilo z Waitse vydolovat nějaká fakta vypovídající něco o něm samém. Ve vzácném momentu, kdy svůj vlastní život ve výpovědi propojil s tvorbou, řekl Waits novinám Dallas Morning News v roce 1977, že píseň San Diego Serenade pojednává o dívce, kterou kdysi znával. „Byl jsem do ní blázen … ale to byl její manžel taky. A dopadlo to tak, jak to vždycky se smrtelníkem dopadne.“ A víc se toho nedozvíme. Poté následuje trochu meditování o smrti a umírání, doplněného o seznam zaměstnání, která kdy údajně Waits zastával. Některá pravdivá, jiná báchorečná. Jako třeba když tvrdil, že býval plánovačem v porodnici.
Přesto z knihy vyplývá, že Waitsův přístup k novinářům se časem pozvolna změnil. Nevyměkl, spíše se stává poněkud vstřícnější. Za posledních deset let občas, byť velmi krátce, například zmínil svého otce. To je postava, která v reálu vytěkala ještě za jeho dětství, ale jak se zdá, v mysli jej stále pronásleduje. Rovněž je patrné, že jeho někdejší uzavřenost a chladný odstup, které si před tiskem udržoval na začátku své umělecké dráhy, jsou pryč anebo přinejmenším pod větší kontrolou. Dnes je nahrazuje jeho svérázný a bizarně ujetý humor a současně jakási neformální zdvořilost. Neznamená to však, že by si úplně přestal hrát. Chcete znát jeho názor na vznik dvoudílných plavek nebo na vztah mezi songy z dob Občanské války a hip hopem? V této knize se o tom dočtete. V poslední době se dokonce vyjadřuje také k americké politice, a to nejenom ve svých interview. Občas, bohužel, to začal dělat i ve své tvorbě. Viz třeba jeho kritika vojenské podpory Izraele v jedné jeho novější písni. Doposud tomu tak nebylo, ale válka v Iráku a Bushova administrativa spolu se současným naivně levičáckým postojem mnoha nejenom kalifornských kumštýřů to, zdá se, změnily. Ale i když se naváží do politiky, Waits přesto většinou zůstává vybalancován v jemu vlastnější poloze mezi lakonickým humorem a (W.S.) burroughsovskou metafyzikou: „Myslím si, že opravdovým problémem bylo, že Bush se ve skutečnosti toužil stát komisařem pro baseball, ale to místo už bylo obsazeno,“ rýpl si v jednom z novějších interview.
Už pro svůj rozsah a jinde prakticky nesehnatelné prameny má tato kniha šanci zaujmout nejenom specializované publicisty, ale též Waitsovy skalní fanoušky. Pár z nich možná bude namítat, že mělo být zahrnuto více komentářů obírajících se hudbou samotnou. Každopádně Maher udělal dobře, když pro budoucnost zachoval dobové Waitsovy výpovědi pro tato marginální média, které by jinak nenávratně zavál běh času.