Rozhovor s Jakubem Šofarem, publicistou, který už skoro nepublikuje, spisovatelem, který se za spisovatele nepovažuje, a navíc se jmenuje úplně jinak.
Narodil se 7. března 1958 v Novém Městě na Moravě jako Vladimír Trojánek. Do roku 1977 žil ve Žďáru nad Sázavou. Po přesunu do Prahy studoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické (nedostudoval) a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (absolvoval 1984). Pracoval jako recepční, závozník ČSAD, redaktor v nakladatelství Horizont (1985–1998). Od roku 1999 je zaměstnancem Ústavu mezinárodních vztahů. Byl redaktorem Tvaru, Dobré adresy, Portálu české literatury, spolupracoval s Českým rozhlasem Vltava, Novými knihami, Salonem Práva. Používá šestnáct pseudonymů. Je zastoupený v řadě antologií a sborníků, jako editor připravil knihy Oldřicha Mikuláška, Františka Mokrého, Pavla Růžka ad. Pod jménem Jakub Šofar vydal žánrově pohyblivé tituly Ýbung-ende (2005), Prostší motivy (2007), Peking Not Fucking (2008), Zradidla čili Lapy (2012), Blázen na hoře (2013), Onanie aneb Mrzký hřích samohany (2013; s Nelou D. Astonovou) a MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza (2014; s Michalem Šandou). Žije v Praze.
Dřív jsi byl hodně vidět. Psals do mnoha periodik, před pár lety ses skoro odevšad stáhl. Únava z psaní, nebo z toho, o čems psal?
Teď mně bylo sedmapadesát. To je bambilion let. Nemůžu se pořád chovat jak ve třiceti. Začal jsem místo toho číst. Hodně. První ligu. To je zajímavější.
Takže v mládí psát, v stáří číst? Není v tom ještě něco jiného? Třeba tvoje vlastní knížky, které jsi začal od roku 2005 vydávat? Třeba únava z úrovně zdejší literatury a kultury, z toho nekonečného přetahování o trochu slávy, nějakou tu moc a pár drobných?
Od roku 1985 dělám v nakladatelství. Díky tomu netrpím literárními prdíky. Vidím to z obou stran. Za spisovatele se nepovažuju, občas něco vydám v minimálním nákladu. Bez grantů. Unavený jsem sám ze sebe, klasická existenciální rovnice o všech známých, to nemá s psaním co dělat.
Co s tím?
Romantický hrdina se vrhne ze skály. Jenže já mám strach z výšek. No tak holt nic. Dá se s tím žít. Nějak to dopadne. Na začátku osmdesátých let nám doktorka Mařenka, čili Škvoreckého „svině vysočanská“, skutečná postava procházející některými jeho texty, se kterou jsem se tehdy stýkal, neustále opakovala: „Hlavně abychom se z toho neposrali.“ To je hodnotná mantra, na kterou jsem asi zapomněl. Tak je potřeba ji zase oživit…
Škvorecký teď znovu ožil v Lidovkách, kde se diskutuje bůhví pokolikáté, jak to bylo s Prezydentem Krokadýlů, jestli on, nebo Zábrana. On, nebo Zábrana?
Naprosté většině lidí je to úplně jedno. I většině z těch, kteří tuší, co to Prezydent Krokadýlů vůbec je. Zajímají dneska třeba někoho, kromě dvou tří badatelů, krachy nakladatelů, kteří vydávali zásadní knížky za první republiky? Lidé odcházejí, knihy zůstávají. Jestli o tom má někdo potřebu diskutovat, aby zazněl jeho hlas, aby se účastnil, proč ne. Jiná věc je, zda jsou tahle představení smysluplná. Pro Zábranovu rodinu a prořídlý houfec jeho známých nesporně ano. Zvítězí pravda a láska? I když zvítězí, tak jim to bude pendrek platné. Ale aspoň něco že se děje. Jinak je tu děsná nuda.
Naprosté většině lidí je jedno úplně všechno. Včetně kulturního magazínu Uni. Takové a podobné diskuse jsou tedy podle tebe k ničemu? I když se třeba dostaly do kánonu? Viz titul V souřadnicích mnohosti, kde jsou zvěčněny fenomény, jako „krize české literatury“ nebo „angažovanost v literatuře“.
Diskuze marné nejsou, jde ale o to, o čem se diskutuje. Giulio Tononi má ve své knížce o mozku a myšlení jednu pěknou větu: „V mlze myšlení se banalita strojí jako tajemná milenka.“ Ono by stálo za to nejdřív udělat pořádný audit ve sklepích té budovy, než budu diskutovat, jestli jsou v prvním patře hezké tapety. Já mám už dlouhou dobu dojem, že role, nebo spíš funkce literatury v životě člověka se poněkud posunula. Když čtu rozumy kapitánů na tom českém škuneru, tak z toho mám pocit, že si myslí, že se neposunula. A ve snaze dokazovat, že literatura je opravdu věda, používají ze zoufalství čím dál víc metody exaktních věd, hledají zajímavá „témata“ a dělají vědě komorníky, místo aby opravdu bádali, analyzovali, syntetizovali. Některé názvy grantových projektů by Jaroslav Hašek ihned použil do svých povídek…
A ty trendy?
Krize české literatury je jen nepovedený opis pro krizi téhle společnosti, která se nikdy neměla tak dobře jako dneska a je z toho trochu jurodivá. A angažovanost s tím souvisí. Jak já jim rozumím! Zase už by chtěli být distributory uhlířské víry, ale bez stigmatu gulagů a milionů mrtvol. Slovo jako zvon, slovo jako širočina. Syntetické svědomí národa. Ale za pár facek to stojí. Samozřejmě bez krve. To je závist, že jim zůstává jen ta Marta Semelová jako krajník.
Řekls, že se literatura posunula. Kam se posunula? Kdo ji posunul?
Předpokládám, že víme, co je to obecné a co je to zvláštní. A že si uvědomujeme, že dneska patří k obvyklým trikům zaměňovat to. Literatura se už nějaký pátek nerovná poznání. Dneska desetileté dítě v naprosté většině potká písmenka v počítači, ne v knize. Informace nehledáme v papíru. Literatura nikoho nevychovává, neformuje, neemancipuje. Kdo říká, že ano, tak lže. Společenská role literatury je minimální, ačkoli to je na dlouhou debatu. Zůstává nám funkce estetická, tu nezpochybňuju, a zábavná. Ta zábavná se pak výrazně rozšířila, řekl bych, že se z ní vylouply funkce rekreativní a „selfmedicínská“ – o kladném vlivu četby na lidskou psychiku není sporu. A pak se tu objevuje úplně nová role, kterou bych nazval „brousek na mozek“. Stále víc odborníků prorokuje degenerativní vliv počítačové civilizace na části mozku, na takzvaný psací reflex. Literatura je jeden z mála fungujících lineárních systémů. A protože linearita má zásadní vliv na vytváření našeho slovního vybavení, na vyjadřování, na představivost a tak dál, je pravidelná četba takovým speciálním vitaminem. Oddaluje příchod demence, jejíž nárůst je hrozivý. Ten, kdo českou literaturu sleduje pravidelně, zaznamenal, že tu a tam se ozývají hlasy o potřebě jakési nové definice základních tezí, k čemu literatura vlastně je, k opravě jejího rodného listu, viz třeba Jiří Kratochvil. Ale přece si kapři nevypustí rybník. Většina těch nových funkcí, to už není jejich hájemství…
Takže literatura je na jednom břehu, a vědci, historici, kritici na druhém? A přes tu řeku na sebe sem tam něco halekají, ale není je slyšet? To se pak na obou stranách může dít cokoli…
Když čtu texty některých literárních vědců, a nejen jich, i takzvaných recenzentů, tak mně připadá, že je literatura nebaví, že ji čtou s odporem. Nenávidějí ji, mají z ní osypky. To mám vždycky chuť jim říct, ať jdou dělat třeba modely. Jiří Peňás s Jiřím Trávníčkem na molu, zapleteni do šály – Two Jirkas! Radši sto dobrých učitelů české literatury na základních a středních školách, kteří aspoň jednoho svého žáka něco naučí, než všechny ústavy, projekty, granty, RIV a podobné vynálezy. Ne že by se pak na obou stranách mohlo dít cokoli, ono se tam děje cokoli.
Bylo to lepší, když jsi nastoupil zkraje devadesátých let do literárního obtýdeníku Tvar?
Všechno to bylo tehdy legrační. Navrácený Pavel Tigrid jako ministr kultury úplně mimo mísu. Skaut Ondřej Slačálek uhranut první knihou Martina C. Putny. Magor dekoruje něžně Sašu Berkovou svými slipy. Kosy Cibulkových seznamů mají za sebou první otavy. Všechno jde, když se chce. Autentická literatura bojuje s tou ostatní. Bohuš Balajka nad tím kroutí hlavou. A na Senovážném náměstí ještě stojí „dřevák“, kam jsme chodili na pivo nebo na kafe… V té době vědci ještě takhle neblbli, impakt faktor za sebou teprve táhl dřevěného kačera a nebojovalo se o Ph.D.
Kdy se to zlomilo? V době, kdy jsi začal psát pravidelně do Salonu Práva, nebo v devětadevadesátém, kdy jsi spoluzakládal Dobrou adresu?
Těžko říct, tyhle změny mají mlhavé hranice, jsou vidět až s odstupem. Konec devadesátek byl jiný než jejich začátek, období těsně po roce 2000 bylo zase jiné než to těsně před rokem 2000. Plížilo se to jako mlha ze Stínadel. Jako když si švec odskočil zajuchat do země krále Miroslava, a pak se zase potupně vrátil do přihrádky s nápisem „Svoboda je poznaná nutnost“. Ale abych se nedopustil nějakých „přehmatů“ – měnili jsme se taky my všichni. Stárnutí materiálu, dřevo praská a kroutí se. Tvrdost nemusí znamenat pevnost.
Máš pocit, že si literatury postkomunistické Evropy prošly něčím podobným? Že si taky přestaly rozumět?
Na to můžu těžko odpovídat. Jsem sice „početlej“, ale ne tak, abych věděl, jak třeba v Polsku nebo v Maďarsku fungoval a funguje literární život, literární věda a výuka literatury. A je mi to docela ukradený. Ale já bych to u nás nenazval, že si „literatura přestala rozumět“. Jen ji ti, co by ji měli číst, nečtou, ale zkoumají. Pitvají. Preparují. To je teda setsakramentský rozdíl. Jsou jako důstojníci, kteří vyrazí ráno na nástup a začnou jebat kmány, že nemají vyčištěné kanady a že má strniště na bradě. Protože dobrý voják je ten, jehož boty házejí prasátka a líce mají jako ze saténu. Vždyť oni se stydí říct i to, jestli se jim to líbí, nebo nelíbí. Co kdyby se jim to náhodou mělo líbit, a oni to nepoznali. Nebo naopak. A jsou líní objevovat něco nového. Točí pořád svých patnáct jmen jako modlicí mlýnek na náměstí ve Lhase. Docela bych jim přál, aby na ně přišel Číňan a trochu jim nadiktoval jiné rytmy.
Jakou roli sehrál v devadesátých letech Tvar? Jakou kolem roku 2000 Dobrá adresa? Co tě na těch časopisech bavilo, co ti lezlo na nervy?
Literárky se snažily obnovit něco, co se obnovit nedalo. Pak vyhráli jakobíni, a byl konec. Revolverka si držela svůj étos z doby „podzemních prací“. Svým osudem a zkušenostmi bych asi měl být na jejich straně, ale oni byli tak zaťatí, vážní, jediní spravedliví. Do Tvaru jsem se dostal víceméně náhodou přes Sašu Berkovou. Seznámil jsem se s Luborem Kasalem, a bylo to. Bylo to hezké, ale všechno má svůj konec, a je to tak dobře. V první polovině devadesátých let tam psala spousta velevážených akademiků, a my jsme jim to trochu poředili. S Dobrou adresou to bylo trošku jinak. Nápad vznikl v době, kdy ještě síť sítí byla prázdná jako Sahara a Pavel Kosatík s Jakubem Tayarim tušili, že se tam budou už brzo stavět mrakodrapy a dálnice. Představa každý den vydávaného média narazila samozřejmě na peníze a na „schopnost“ jít do toho za každou cenu, obětovat vše ostatní a věřit tomu. Přišlo to tak o půl roku, o rok dřív, než to mělo přijít. Nakonec byl založený měsíčník, jako aspoň nějaký chabý pokus. Byl tehdy mimořádný v tom, že byl normálně typograficky zpracovaný – v době, kdy lidi měli ještě PC dva osm šestky nebo tři osm šestky a pédéfko jim nabíhalo hodinu, pokud vůbec. Dneska už s tím nemám nic společného, akorát jdu občas do hospody poslechnout si ty kecy o tom.
Co s těmi žurnály dneska? Jsou k něčemu?
Literární časopisy jsou mnohem důležitější jako centra kontaktů a vytváření mlhovin nápadů než jako média, co něco tisknou. Všechny časopisy mají smysl. I ty nesmyslné. Ty si to nejspíš nemyslíš, já ano.
O mě teď nejde. Vrátím se k „dobrém vojákovi“, o kterém jsi mluvil. Tvoje první knížka se jmenuje Ýbung ende. Byla to na maloměstě, odkud jsi, větší „vojna“ než později v Praze? Zavzpomínej trochu na život, jaks ho žil ve dvaceti ve třiceti, ať má čtenář obrázek…
Malé město má svoje zákony a rituály, všichni se znají a vidí si do talíře. Žďár nad Sázavou je na pomezí vlivu Brna a Prahy. Z malého města se díky stavbě velkého strojírenského podniku – v oblasti, kde není ani energie, ani suroviny, ani kvalifikovaná pracovní síla – stalo okresní město, dvacet tisíc obyvatel. Z deseti lidí je osm náplava. Všichni dostali byty a poměrně čisté okolí k užívání. Deset hospod, jedna vinárna, kino, městský rozhlas, okresní noviny, knihovna, muzeum knihy. Žito a brambory, houby a ostružiny. Nebýt mého prastrýce fabrikanta, neexistovalo by ani revoluční hnutí. Ale za to partyzáni mají zemljanku pomalu v každém lese. Jeden fungující chartista je pro místní soudruhy všech úrovní, včetně té tajné, boží požehnání. A všichni, kdo s ním kamarádí. Čili systém V. B. Homolka & Atomová Mihule. Sice jsem ze Šakalova, ale Infochy a Vokna se mi dostávaly do ruky pravidelně. Pásky s Plastikama, Dégéčkama a spol. jsme točili na magičích ostošest, stejně jako Třešňáka a Mertu. Vždycky se našel někdo, kdo měl přístup k Velvetům, Fugs, Zappovi, k rocku v opozici. Nocí klapaly psací stroje, opisovali se Orwell, Bondy, Jirous, Knížák. Vyměňovali jsme si svoje „samizdaty“, mlátili do kytar, pořádali výstavy. Někdy jsme kalili až na plech. Od půlky osmdesátých let už přišla nová generace, která se s tím moc nemazala. Byli jsme takoví obyčejní horáčtí bramboráři…
To už jsi byl v Praze. Cos tady studoval, než jsi nastoupil do nakladatelství Horizont?
Já se dostal horko těžko na národohospodářskou fakultu VŠE, přijímačky tam byly z mých dvou nejoblíbenějších předmětů, z matematiky a ruštiny. Prvák ještě šel, ale pak se mně snažili vysvětlit statistiku, optimální programování, automatické zpracování dat a takové podobné čáry máry. Mezi třetím a čtvrtým semestrem jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na filozofickou fakultu. Tam jsem měl pak taky namále, už to bylo na vyloučení, ale v té době se začaly pomalu formovat dva stranické proudy, konzervativní a méně konzervativní. Antonín Vaněk, šéf disciplinární komise, patřil evidentně do toho druhého. Nicméně mě po škole nikam nevzali, tak jsem dělal ve Žďáře recepcionáře a pak závozníka u ČSAD. Řidiči na mě byli naštvaní, protože mně v té době zrovna vzali kvůli modré papíry na auto a já odmítal couvat nebo popojíždět s tirákem. Dovedeš si mě představit za volantem tiráku? Pak jsem měl nastoupit na žurnalistickou fakultu jako záskok za nějakou mateřskou, a v den, kdy jsem si měl odkroutit první šichtu, jsem se dozvěděl, že místo bylo zrušeno…
Jak bylo v Horizontu?
Jaro 1985. Sedíš v centru Prahy, v Nekázance. Všude blízko, antikvariáty, nádraží, kina. Myslíš si, že umíš češtinu, a zjišťuješ, že neumíš vůbec nic. Nástupní plat čtrnáct set ká čé hrubého. Nosíš prázdné láhve od vína do sámošky a papír do sběrny v Kamzíkové. Tam se na zemi válí pravý Drtikol a v bedně Demlové. Přistřihuješ nožičky fantaziím dialektických materialistů a všech dalších zvěstovatelů pravdy. Nosíš korektury do vokovické Sorbonny nebo do Sanopzu, kde se zrovna některý z nich léčí. Firemní řidič tě bere na rozvozy po Praze, trháš s ním ve sběrně ve Vršovicích dva tisíce kusů jednoho z dílů Československé vlastivědy. Když to jde, bereš si úklid kanceláří a občas v některé pod stolem přespíš, aby ses nemusel tahat někam na Lhotku nebo do Chaber, kde máš zrovna na týden domluvené spaní. Pak řez. Ředitel nakladatelství je komunista, který ale uvěřil, že v „kapitalismu“ jednou budeme dál. Takže místo, aby „ukradl“ nebo snad nějak odklonil nakladatelství, nechal ho pod Akademií J. A. Komenského, což je nový název bývalé Socialistické akademie. Ta si z nakladatelství udělá akciovku. Všichni redaktoři odcházejí za svými sny a já pozoruju fascinovaně dějiny, až tam zůstanu skoro poslední. Místo, abych něco budoval, musím řezat, ale pořád jen dobíhám, pořád jsem pozadu. Zmenšovat staré je mnohem horší než budovat nové. Jsem ve věřitelském výboru Knižního velkoobchodu, patříme k největším věřitelům. Sedím u soudů s neplatiči a ze začátku nechápu, že když vyhraju soud, tak to vůbec neznamená, že někdo někdy zaplatí. Všechny plány, že bych třeba vydal Léona Bloye nebo jiné svoje tutovky, se rozplynou. Bloudím skladem plným knih, které ční do výše jako Prachovské skály. Řeším nájmy na Francouzské ulici, nefungující distribuce, jsem jen nájemný žoldnéř. Pak jednou spadne klec, představenstvo potřebuje prachy, ne nakladatelství. Kluci potřebujou kačky a budoucnost jim dá za pravdu: projekt Univerzity Jana Amose Komenského, největší soukromé vzdělávací instituce, generuje zlaťáky. Hodně zlaťáků. Tři měsíce ve výpovědní lhůtě dávám do pořádku archiv, desítky beden archiválií a přes třináct set padesát titulů. Všechno to zmizelo po povodních, tak zní aspoň oficiální verze. Brzy poté, co jsem odešel, byla akciovka prodána nějaké eseróčce provozující reklamní činnost…
Seš někdy nostalgik? Nebo radši hltáš, co píše overgroundový Živel?
Každý je asi někdy nostalgik. Já to neřeším, čtu téměř vše, co mi přijde pod ruku. Staroříšské Nova et Vetera stejně jako Živel. Akorát čím jsem starší, víc rozumím Staré Říši a méně Živlu.
Co vlastně píšeš do svých knížek? Blázen na hoře, Zradidla čili Lapy, Peking Not Fucking – za tím může být všechno i nic.
No vždyť „vo tom to je“. Všechno a nic. Vysoké a nízké. Udata a posera. Jablko a jelito. Mléko a Metaxa. Píšu, když mám puzení. Když najdu pěkné slovo. Pěknou větu. Pěknou historku. Ale technicky je to čím dál tím obtížnější. Dávat život písmenkám je bolestivé. Dneska už nenapíšu větu bez překlepu. A hlavně jsem sám sobě nudný. Netěším se ze sebe.
Tak to má někdy asi každý. Už dvakrát jsi tu vyvolal jménem Alexandru Berkovou. Měli jste k sobě blízko?
Nejspíš ano. I když to trvalo jen tak do poloviny devadesátých let. A nejintenzivnější to bylo v letech 1987 až 1990. Bydlel jsem v její trucovně na Proseku, chodil jsem k ní nebo s ní na večírky, zažil její hádky s Vladimírem Novákem. Já mezi nimi. Půjčovali jsme si navzájem knížky. Viděl jsem jí pod pokličku. Hádali jsme se o toaletní papír: já jsem byl zvyklý používat ten laciný, skládaný, ona chtěla měkký v roličkách.
Je pravda, že se narodila mrtvá?
Tak o tomhle nic nevím. To slyším poprvé.
S pupeční šňůrou kolem krku. Jednou mi to řekla. Nevím, jestli je to pravda. Pobrals ten její feminismus? Zajímá tě to?
Feminismus mě nezajímá. Zažil jsem její snahu vniknout do Československého svazu žen a udělat u těch kabrhelek ideovou diverzi. Pak období jógy a ženského zednářství. Ve fázi feministického nadšení už jsme se moc nekamarádili.
Máš takhle blízko jako k Alexandře Berkové k někomu ze živých?
Ne. Tam hrál roli i věk, byla o devět let starší, já se znám spíš s mladšími. A byla jiná společenská atmosféra, spiklenci drželi při sobě.
Patrik Linhart má za to, že dítě ničí spisovatele. Ty máš děti tři, pokud dobře počítám, a zatím tě nezničily…
Vždyť ta děcka, to je radost, jak tam stojí jako schůdky a očka jim svítí žádostí, co jim tatík řekne za zprávy ze světa. Patrik Linhart je žertéř a já nejsem spisovatel.
Děcka se potatila, nebo pomamila?
Jak která. Potatilo se celkem to prostřední, studuje scenáristiku a občas něco sepíše. Má celkem lehký pero a nemá zbytečný mus. Nemá nerva, že něco nutně musí plodit. To je ideální začátek.
Jaký je ideální konec? Věříš v boha, když máš dneska z jedné strany Rusko, z druhé Islámský stát? Máš strach?
Ideální konec je umírat popořádku a bez bolesti. Jak se umírá na přeskáčku, to je průser. I pro ty, kdo přežijí, pro ty možná dokonce větší. A já mám snížený práh bolesti, injekce je pro mě jako kopí. S pánem Bohem to mám jako horák a bramborář celkem vyřešený. Když jsem chodil do první třídy, dvě třetiny mých spolužáků měly odpoledne náboženství, římskokatolické, jedna byla evangelička. Římští katolíci dostávali od pana faráře do sešitku razítka, která si pak vybarvovali. Já si místo toho doma vybarvoval omalovánky, to mě docela bavilo. A nezáviděl jsem jim. Někteří byli i z komunistických rodin. Jsem pokřtěný katolík, ale nepraktikující. Jsem zásadně pro církevní restituce, ačkoli co se ukradlo, už se nikdy zpátky nevrátí. Alois Jirásek byl zatím nejlepší český opinion maker, ten otrávil svými historickými romány všechny studně, ze kterých zaléváme své zahrádky. Tak si z toho udělej nějaký průnik. Bůh má taky právo na dovolenou.
A ten strach?
Strach nemám. Zažil jsem ten mejdan po listopadu 1989, stálo to za to, tak jsem docela v tomhle punktu optimista. Ale nechtěl bych být mladý, vůbec jim to nezávidím. Naše volba a jejich volby. To je nebe a dudy.
Nebe jsme prošli. Co ty dudy? Jednu dobu jsi psal skoro víc o muzice než o literatuře. Navíc je to otázka málem povinná: bavíme se na stránkách magazínu, kde hraje hudba první housle. Čili?
Psával jsem, ale taky spíš jako posluchač, který prolézal hudební bazary a hledal nějaké „radostě“. Já ještě patřím k těm, kdo potřebují mít k hudbě obal, seznam skladeb a nejraději i texty. Mám tu výhodu, že sedím v práci sám a můžu si pouštět bigbíty do aleluja. Každý den si vyberu ze tří tisíc cédéček pár kousků a vyznamenám je tím, že se mnou mohou jet metrem do centra. Takhle to dělal s knížkami hrdina Canettiho románu Zaslepení. A to mám v práci ještě pár desítek kousků jako krabičku poslední záchrany: Klezmatics, Grechutu, Marjánu Faithfullovou, Police, Afghan Whigs, Chieftains, Creedence, Johna Trudella, Malicorne, Omegu, Rachida Tahu, Chumbawambu, Ena s Byrnem, Björk, Clash, Manfreda Manna, Nusrata Fateha, Stouny, Santanu, Velvety, Roxy Music, CocoRosie, Tiger Lillies… Jo, a začínal jsem jako kotlíkář: „T jak Texas, T jak Tennessee…“ Muzika je vlastně prodloužený pobyt v plodové vodě, až dopluješ ke smrti. A má daleko víc možností. Zatímco vakát je jen prázdná stránka, ticho je taky zvuk.
Bavím se s tebou celou dobu jako s Jakubem Šofarem, jmenuješ se ale jinak. Tvých pseudonymů jsem napočítal kolem desítky. Proč ta hra na schovávanou?
Já jsem jich napočítal asi šestnáct, ženský jsem použil jen jednou. Kolik pseudonymů máš, tolikrát jsi člověkem. A náš hrdina jako kdyby toužil být celým davem. Jméno nic neznamená.
Baví tě rozhovory?
Co myslíš? Červený, nebo modrý drátek? Buď se rozsvítí světlo, nebo to bouchne. Anebo – a v tomhle případě existuje i třetí cesta – se nestane vůbec nic. Cé je pravděpodobné. Blázni se radují, řeči jim šmakují…