Pavel Petr: Ucítíš slanou chuť a potom vůni hermelínu, Protimluv, 2015
Zlínský básník Pavel Petr (1969) vydal druhou bilanci své bohaté poezie. Pět let po Aréně Pegas, která přinesla průřez dvanácti autorskými sbírkami od počátku devadesátých let po rok 2008, je tu „výbor z lyriky“ Ucítíš slanou chuť a potom vůni hermelínu. Zatímco první titul se držel chronologie a bral z každé z dvanácti předchozích knížek to nejlepší, ten nynější sází na novou kompozici bez ohledu na datace jednotlivých kusů. A vlastně i bez ohledu na hranici mezi literárními druhy: Petr je básníkem jak v poezii, tak v próze.
Stavba výboru je tedy nová. Co dál? Nové jsou texty ze dvou básnických sbírek, které autor publikoval po Aréně Pegas (Apollónové s černými olivami, 2010; Ostrovánek, 2012), plus některá čísla z prozaického debutu Z Javoriny (2007); obecněji pak tíhnutí k tvorbě po roce 2000. A nové je i zjištění, že Pavel Petr fotografuje. Přítomný výbor dotváří osmnáct černobílých snímků, posbíraných vesměs v zemích na jih od České republiky (Itálie, Řecko). Čtenář, potažmo divák zbystří: Jejich poetika je v jádře blízká třeba práci Wilhelma von Gloedena nebo Guglielma Plüschowa, průkopníků homosexuálního aktu ve fotografii. Petr se svou orientací rozhodně netají. Přiznává ji symbolicky hned mnohoslovným, skoro návodným názvem své novinky. V jeho snímcích ale nejde o (častokrát dekadentně) stylizovanou, vyzývavou pózu vsazenou do zdobných kulis à la staré Řecko jako u dvojice německých fotografů – jde mu přímo o tělo. Jako by fotil, trochu na voyeurský způsob Miroslava Tichého, deník své tělesné touhy, exponáty pro soukromou galerii jedné milostné fantazie. Ačkoli se jedná častokrát o tělo pubertální či sotva postpubertální, není to ani náhodou nějaká zvrhlá pornografie: Ve stínu za tělem totiž číhá vždycky duch. U Pavla Petra nejčastěji Duch svatý. Tělesná zkušenost mu otvírá „okna vesmíru dokořán“. A to už jsme od fotografického doprovodu u samotné poezie.
Ta je zmíněné poetice von Gloedena nebo Plüschowa daleko blíž. Zatímco zařazené fotografie jsou výtvarně strohé, čisté, v textech si Petr potrpí na jistý ornament, verbální dekoraci. Není to na škodu: Jeho vidění má silný spodní tah, jeho imaginace je suverénní, čili obrazy, často výpravného rázu, které básník spřádá kolem objektů, k nimž pociťuje silné pohlavní puzení, veškerou zdobnost bezpečně unesou. Ať jde o důraz na „moravanství“, konkrétně na krojované „šohajkovství“ (kterému odpovídá i grafické řešení sbírky), nebo na křesťanské východisko, šířeji ono „řecké nebe nad námi“, jak o něm psal svého času Martin C. Putna. Mohlo by se zdát, že homosexuální erotismus se s Moravou, natož s Otcem, Synem a Duchem svatým nesnese ani náhodou, ale u Pavla Petra se všechny tři proudy přirozeně slévají v jednu poezii. Není tu nic rušivého, vše plyne ve svrchované jednotě básnického vidění. Na rozdíl třeba od Jiřího Veselského a Jiřího Kuběny, kteří autorovi v knížce vzdávají hold ve vybraných citacích. V prvním případě má čtenář co do činění s ubohým, vyhaslým tělem, které křečovitě a zoufale, v sebedojímavé póze chválí krásu prepubertální „dívenky“, v druhém pak s bezpochyby mohutným duchem – ovšem v totálním závalu zplanělých slov, těch velkých i těch malých. Petr se zvládl vyhnout s přehledem jednomu i druhému. Jak píše v jiné z citací Vít Kremlička: „Pavel Petr jde za podstatou, pracuje s tím, co má.“
Výbor Ucítíš slanou chuť a potom vůni hermelínu představuje čtenáři české poezie (nejen posledního čtvrtstoletí) básnický hlas podivuhodné vyrovnanosti a síly. Jako by nebyly žádné všednodenní starosti s životem, žádné existenciální propady a krize, žádné romantické představy o nevyhnutelném sepnutí lásky se smrtí. Jako by byla jen touha jít dál a výš – prožívat každý okamžik dynamicky (co verš to věta), jako jedinečnost i věčnost, jako chvíli naplněnou smyslem. Buď: „V lodi už je mnohem více vody než v okolním moři.“ Anebo: „Každá kapka zásah. / Ochutnej se mnou.“
