Dveře
/Ta divná věc. Z jedné strany je to zabarikádovaná brána posledního útočiště, za níž se rojí rohatí útočníci odněkud ze sedmého kruhu Dantova pekla; z druhé strany jsou to prostě jen obyčejné zavřené kuchyňské dveře./
Jarní dopoledne. U stolu sedí chlapeček s holčičkou a čekají na svačinu, maminka stojí u kuchyňské linky, v baculaté, růžové tváři má výraz pohody a svýma tlustýma, klidnýma rukama krájí dětem jablka. Ve dveřích kuchyně stojí její tchán. Tou hroznou křivdou se celý třese, začíná ale opatrně.
Ptá se jí:
„Tak jak dlouho jste to včera táhli?“
„Ale víš že ani nevím? Ale dlouho, dlouho, škoda, že jsi šel spát. Byla legrace.“
„No jo, já byl nějakej unavenej. A o čempak jste si povídali?“
„Ale tak o práci, o dětech, švagr vyprávěl ty svoje historky.“
„No jo, tomu ta huba jede. A. o mně, o mně jste si náhodou nepovídali?“
„Nevím, počkej. Myslím, že ne. Ne.“
Tchán se odmlčí, dívá se jí do zad. Chlapeček si ničeho nevšímá, něco si brumlá a jezdí si prstem po vzorku na ubruse. Holčička oba dospělé pozorně sleduje, se dvěma blonďatými culíky na vršku hlavy a vykulenýma očima vypadá jako nějaký zvědavý brouk.
„Ale jo, já myslím, že jste si o mně povídali,“ řekne pomalu a s přemáháním tchán. „Vzpomeň si přece.“
„Ale ne, nepovídali. Proč se ptáš?“
„Ale nezapírej, nezapírej, vždyť jsem to slyšel!“ Začíná mu přeskakovat hlas, „vždyť jsem to slyšel!“
„Ale prosim tě, co jsi zase slyšel?“
„Říkali jste ten blbec starej, ten starej blbec!“
„Ale prosim tebe, co sis to zase vymyslel?“
„Nic jsem si nevymyslel, všechno jsem to slyšel, každý slovo až do konce!“
„Dědo! Nemohl jsi to slyšet, protože jsme to neřekli! Jak ti mám proboha vysvětlit,“ říká žena a v jejím hlase je únava a pravda, „že sis to celý vymyslel?“
„Celou dobu jsem vás poslouchal! Celou dobu! Nešel jsem spát, seděl jsem tam na posteli a slyšel všechno! A já nestrpím,“ křičí starý muž, „nestrpím, abyste mě pomlouvali za mými zády! Nedovolím.“ zajíkne se vzteky, neví jak dál. Žena se na něho nevěřícně podívá, v ruce drží ohryzek. Holčička napodobí její výraz a podívá se na něj také. Tchán, celý rudý, se podívá na holčičku, udělá nějaký neurčitý posunek rukou, něco zachrchlá, zaleze zpátky do pokoje a praští dveřmi. Žena legračně protáhne obličej, holčička to udělá po ní.
Maminka se vrátí ke krájení jablek. Poté, co je dokrájí a odnese je dětem, dá se do mytí příborů a dívá se přitom z okna. Je tam krásný den, na větvi jabloně poskakuje sýkorka, žena ji pozoruje a říká si, jak je to s těmi starými lidmi někdy těžké. Ovšem potom si vzpomene, jak po ní v době, když ještě pracovala v hospicu, babičky házely svými výkaly a řekne si, že to s tím dědou přece jenom ještě jde. Myje příbory, dívá se z okna, za chvilku si začne prozpěvovat a myslí na něco úplně jiného.
Tchán sedí ve svém pokoji na posteli a poslouchá tu obludu, co na druhé straně dveří dělá. Za těmi dveřmi je plno zlých oblud. Sedí na posteli a celý se chudák třese úzkostí, strachem a vztekem.
Ne, za dveřmi není žádný násilník, není tam nikdo cizí
Najednou se probudí a vytřeští oči do tmy. Co to je proboha za zvuky? Někdo se na ni dobývá! Někdo se vrtá v zámku! Je to nějaký násilník, zloděj, vrah! Zabije ji! Znásilní, okrade! V životě žádného lupiče a násilníka neviděla, představí si tedy obrovskou temnou postavu v kukle /takoví lupiči bývají v detektivkách/, pocítí strašlivou bezmoc a vydanost a všechny řídké šedivé vlasy se jí zježí hrůzou. Chvilku není schopná pohybu a jenom se třese pod peřinou. Potom se vzchopí, tlustýma nohama skočí z postele, rozsvítí, začne běhat po pokoji a jak v panice hledá mobil, třesoucíma se rukama hystericky vysypává kabelky a šuplíky.
Najednou mobil zazvoní a ozve se znělka, na které má už léta svého muže. Zastaví a dlouze, ulehčeně vydechne. Že ji to nenapadlo hned. To bude on! Asi je zase opilý a nemůže se dostat domů. Představa neznámého a démonického lupiče z hororu se rozplyne a nahradí ji představa dobře známé, malé a směšné postavy jejího manžela. Ne, za dveřmi není žádný násilník, není tam nikdo cizí, je tam jenom její manžel, se kterým zestárla, kterého zná jako své boty. Představí si jeho velikou pleš s legračními chumáčky šedivých vlasů za ušima, jeho šedivé strniště, jeho tupé oči a jeho kdysi dobrácký, teď už alkoholem velmi zničený obličej /vypadá jako velice vypitý herec Zindulka/ a zděšení vystřídá strašlivý vztek.
„To jsi ty Pavle?“ zaječí.
„To jsem já…“ ozve se zpoza dveří jeho přiškrcený hlas a vyzvánění mobilu ztichne.
„Ježíši, to už seš tak vychlastanej, že nevíš, že mám zevnitř klíče? To už si to nepamatuješ? Když je tam takhle dávám deset let?“
„Otevři…“
„No ale co tady vlastně sakra děláš? Já jsem ti říkala, že když nepřijdeš do půlnoci, tak abys nechodil vůbec! To už jsi taky zapomněl? Řekla jsem ti jasně, že jestli se budeš takhle ožírat s těma svejma kamarádama, tak že si u nich budeš taky spát a že tě po půlnoci nepustím, řekla jsem ti to jasně!“
„Pusť mě!“
„Nepustím! Nepustím! Neser! Jdi pryč!“
Za dveřmi je ticho. Jen slyší, jak tam její muž stojí a dýchá.
„Pavle já ti neotevřu, slyšíš mě?“
Nic.
„Pavle já už tě mám plný zuby, plný zuby! Já už takhle dál nemůžu, prostě nemůžu! Běž pryč – hned! Slyšíš mě?“
Nic.
Otráveně odemkne a pustí ho kolem sebe dovnitř. Pavel kolem ní mrtvě projde, vejde do kuchyně, opře se oběma rukama o kuchyňskou linku a chvilku tam jenom tak stojí a těžce oddechuje. Potom se k ní obrátí – a to už má v ruce ten nůž.
KNIHA VIKTORA ŠPAČKA NĚCO CIRKUSOVÉHO VYJDE NA JAŘE 2015 V NAKLADATELSTVÍ DYBBUK.