Jméno MILANA GUŠTARA sice není nejznámější, o to zajímavější člověk to ale je. V 80. letech měl velmi neortodoxní kapelu Flao YG a hudbou oživil kultovní filmy Pavla Marka a společnosti Bulšitfilm, spolupracoval a dodnes spolupracuje s řadou výtvarníků (např. Davidem Černým) na multimediálních projektech a instalacích, dělal zvukaře v milovaném klubu Delta, ve volné hudební tvorbě se vydává do neprobádaných končin. Poslední léta ale především vytvářel svůj opus magnum, dvoudílnou knihu Elektrofony, která i ve světovém kontextu ojediněle vnáší řád do vývoje i současnosti elektrických a elektronických hudebních nástrojů.
Proč ses do tak rozsáhlého a nepochybně náročného díla vlastně pouštěl?
Těch důvodů se sešlo víc. Já se elektronikou okolo hudby zabývám dlouhá léta, takže jsem měl spoustu shromážděných materiálů, ale zároveň jsem si všiml toho, že tady k nim moc literatury není. A když už nějaká je, vždycky v ní něco schází. Buď je hodně o technice a málo o nástrojích samotných, nebo je naopak napsaná z muzikantského pohledu a má nějaké věcné nedostatky z technické stránky. Pořád jsem po převratu čekal, že někdo knihu, ve které se oba přístupy spojí, vytáhne ze šuplíku nebo že se sem dostane z venku. Postupem času se ukázalo, že u nás ji v šuplíku nikdo nemá a ani venku žádná kniha tohoto typu neexistuje.
Takže aby sis ji mohl přečíst, musel sis ji sám napsat…
V podstatě tak… Asi poslední kapka byla, když vyšla taková velká tlustá kniha s názvem Hudební nástroje, kde toho o elektrických nástrojích bylo tak strašně málo a bylo to napsáno s takovým despektem, až mi z toho vyplynulo, že autor je přesvědčen, že hudba není elektronika, elektronické nástroje nejsou hudební nástroje, a tudíž se tím nebude zabývat. Tak jsem si řekl – a zrovna ne, jsou to nástroje, které mají v hudebním vývoji svoje místo, nevznikly jako nějaký výstřelek, je to plynulé rozvíjení principů, které se v hudbě používají po staletí, jsou mezi nimi věci, které jsou prověřeny časem, berou se i ve vážné muzice jako plnohodnotné nástroje a populární muziku vlastně tvoří, protože bez nich by neexistovala.
Předpokládám, že ty nejsi opak onoho konzervativního autora a netrpíš představou, že jediný správný hudební nástroj musí být elektrický.
Samozřejmě že ne, k hudebnímu bohatství patří ty i ony. Když jsem se snažil je nějak vymezit a kategorizovat, uvědomil jsem si, že žádné pevné hranice neexistují, je to vlastně plynulý přechod, protože lze těžko říct, kde končí tradiční mechanický nástroj a kde začíná elektrifi kovaný. Když si vezmeš tradiční kytaru a dáš k ní mikrofon, asi to ještě pořád je tradiční kytara. Když ten mikrofon zabuduješ dovnitř, už je to docela na pomezí a když ho nahradíš kontaktním mikrofonem, což je vlastně druh snímače, je to ,na pomezí‘ ještě víc. No, a když tam ten snímač dáš vinutý a umístíš ho pod struny, najednou se tomu říká elektrická kytara. A takových příkladů nástrojů, u kterých je těžké rozhodnout, do které kategorie patří, je samozřejmě mnohem víc.
Když jsi říkal, že neexistuje ve světě publikace stejného typu jako tvoje, neplánuješ dostat tu svou ven?
Zatím jsem se tomu intenzívně nevěnoval, ale samozřejmě jsem o tom přemýšlel od začátku. Jen trošku nevím, jak na to. Oslovit nějaké nakladatelství? Udělat to ve vlastní režii? Každopádně by to bylo dost nákladné a české vydání se neprodává tak rychle, abych mohl vydělané peníze vložit do pořízení kvalitního překladu.
Jak jsi na knihu sbíral materiál?
Je nějaká literatura, nějaké specializované časopisy, katalogy, samozřejmě internet… Když jsem se tím začal zabývat systematicky za účelem sbírání materiálu na knihu, začal jsem objíždět knihovny, ale taky hledat mezi lidmi – tam jsem našel spoustu zajímavých věcí.
Protože jsi muzikant, zajímaly tě ty nástroje i aktivně – v tom smyslu, že bys toužil si je sám vyzkoušet?
To se při tom množství vůbec nedá. Samozřejmě, na nějaké jsem za ta léta hrál, něco jsem viděl, hodně znám alespoň z nahrávek. A tím, že znám to technické pozadí, spoustu si toho dokážu docela dobře představit, když vím, jak je to udělané, dokážu odhadnout, jak se to asi chová a jak to zní. Rozhodně to nebylo tak, že bych se snažil každý z těch nástrojů, o kterých píšu, někde najít. Ono to ani nejde. Ty nejstarší nástroje už většinou ani neexistují, spousta z nich vznikla v jednom exempláři a ztratily se už před desítkami let nebo jsou někde v muzeu na druhém konci světa.
Když už jsi ten ,elektronický archivář a teoretik‘, nejsi taky sběratel nástrojů, které studuješ a o kterých píšeš?
Ne, nejsem, mám jen pár nástrojů pro svoji potřebu. Občas u mě něco skončí takovým způsobem, že se někdo chce nějakého nástroje zbavit, ví, že se tím zabývám, nabídne mi to a mně je líto, aby ten nástroj zanikl, tak si ho vezmu. Ale kdyby byla ta možnost, s radostí bych ho věnoval třeba nějakému muzeu.
Nakolik jsou ty dva díly tvé knihy vyčerpávající?
Lze vůbec být úplný v takovém tématu, které se neustále vyvíjí? Samozřejmě že to nejde, to je jako chtít mít encyklopedii všech houslí, co se na světě dělají. Když jsem s psaním začínal, měl jsem představu, že výsledek bude mnohem méně obsáhlý. Původní záměr vlastně byl jen uvést na pravou míru omyly, které se tradují v literatuře a v posledních letech zejména na internetu, který je obzvláště zavádějící tím, že jednotlivé stránky od sebe ty nesmysly kopírují, a když někdo něco zopakuje po padesáté, už to vypadá, že to musí být pravda. Čili jsem napřed chtěl dát dohromady takový faktický přehled těch hodně starých nástrojů. Jenže jakmile zjistíš něco o jednom, naváže se ti na to další, zjistíš, že ten samý člověk sestrojil ještě další nástroj, a takhle se ti to rozprostře do strašné šířky. Nakonec jsem nasbíral materiálu tolik, že jsem musel spoustu nástrojů vypustit, protože už to množství bylo neúnosné. Kniha by měla hlavně dát přehled o základních principech a skupinách nástrojů a ukázat ty, které byly stěžejní – anebo naopak bizarní, zajímavé, exotické, jedinečné. Ale že by to měl být vyčerpávající přehled, to jsem nikdy nechtěl. Ale ty jsi říkal, že se nástroje neustále vyvíjejí. Já jsem naopak přesvědčen, že vývoj na konci minulého století v podstatě skončil. Ony sice zdánlivě nové nástroje pořád vznikají, ale v principu na nich není nového nic, jsou to jen vylepšené staré. Myslím, že v syntéze, tedy v tom, jak se zvuk vyrábí, se ani už nic zásadního nestane. Jestli se v něčem může ještě stát něco převratného, tak snad jedině v ovládání, protože tím se dosud výrobci moc nezabývali. Současné omezení totiž není v tom, že by nástroje neuměly udělat jakýkoliv zvuk, ale v tom, že tradiční klávesnicí se velice těžko dosahuje větší expresivity. Když zmáčkneš klávesu, tón zní nebo doznívá, ale víc s ním nenaděláš; leda když zmáčkneš míň nebo víc, je zvuk hlasitější nebo tišší, případně se mu změní barva. Ale je to nesrovnatelné s tím, jak se hraje na dechové nástroje nebo na housle, kdy tón vlastně tvoříš, v každém okamžiku nad ním máš kontrolu a drobnou změnou parametrů, které máš v rukou k dispozici, můžeš ten tón ovládat. Výsledkem je, že co hráč, to jiný zvuk – třeba i z úplně stejného nástroje. Tohle u elektroniky chybí, tam je podíl zvukového generátoru mnohem výraznější než podíl hráče.
Taky je otázka, jestli se nevyčerpala samotná elektronická hudba. Dnes to tvrdí i někteří její bývalí tvůrci a propagátoři.
To jsou takové módní vlny nahoru dolů, ty jsou v historii pořád. Ale každopádně platí, že elektronické nástroje nerovná se elektronická hudba. Je spousta muziky, která se nevymezuje, jestli je elektronická nebo není, prostě používá nějaké nástroje, ve kterých je elektrika, ale nijak to neřeší. Elektronické nástroje už prostě mají v muzice své místo a nejspíš už se budou používat navěky, stejně jako se navěky budou používat housle. Prostě proto, že se to osvědčilo a je to šikovný nástroj.
Ty jsi vystudoval počítače. K hudbě ses dostal od nich?
Asi ano. Už od mládí jsem měl rád, když v muzice byly nějaké elektronické nástroje a zajímalo mě, jak jsou udělané. A dneska mě zajímá hudba i z matematické stránky: teorie ladění, věci kolem zvuků, jejich psychofyziologické souvislosti, prostě tyhle věci na pomezí.
Záliba v matematice je znát i z tvých skladeb. Ty mají takové popisy, že vypadají, jako by byly spočítané…
Vždyť často taky jsou. Říká se tomu algoritmická kompozice, to není nějaký můj výmysl.
Nějak se nemůžu srovnat s tím, že hudba odjakživa byla nositelkou emocí – ty v tomhle druhu tvorby nějaké emoce cítíš?
Velmi silné. Je to jako s těmi nástroji – nevidím hranici, pro mě je to plynulý přechod. Nějaká pravidla byla vždycky. Už třeba tradiční kontrapunkt jsou striktní pravidla, která určují podobu jednotlivých hlasů. No a když tenhle princip rozšíříš trošku dál, začneš přemýšlet, proč bys to měl vymýšlet ty, když to může, smontovat‘ nějaký počítačový program. Kdysi jsem četl zajímavou věc o souvislosti minimalismu a duchovní hudby. Bylo tam řečeno, že čím je hudba neosobnější, čím míň v ní je otištěna osobnost skladatele, tím je vlastně duchovnější, tím víc respektuje řád světa. Takže myslím, že i muzika, která je vygenerovaná a spočítaná, může nést třeba i silnější emoce než exhibice nějakého ega.
Je fakt, že například tvoje skladba Flex, kde jsou zvuky, které se podle mého názoru nedají vydržet, emoce vzbuzuje…Do jaké míry je takováhle hudba vyloženě konceptuální záležitost?
Já vlastně nevím, řekl bych, že to má víc stránek. Ono je taky dost těžké říct, jestli je to ještě vůbec hudba, protože ty škatulky jsou nedokonalé. Ale myslím, že když tu hru přijmeš a na hodinu si sedneš a budeš to poslouchat, může to jako hudba fungovat, bude to mít nějakou minimalistickou meditativní kvalitu. Já si touhle skladbou chtěl vyzkoušet stav na pomezí klidu a pohybu. Je to zvuk, který přejde během té hodiny celé pásmo od infrazvuku, tedy nejhlubších hloubek, do ultrazvuku, čili nejvyšších výšek. A to stoupání je tak pomalé, že když posloucháš fragment, máš pocit, že ten zvuk má konstantní výšku. Ale po chvilce zjistíš, že je někde jinde – a z tohohle vnímání a nevnímání pohybu vzniká napětí, se kterým jsem chtěl pracovat. Párkrát jsem si to zkusil sám na sobě, soustředěně jsem si to poslechl, a mohu potvrdit, že to ,nějak‘ funguje. Aspoň na mě.
Složil jsi hudbu k řadě fi lmů zejména společnosti Bulšitfilm, podílel ses na řadě hudebně-výtvarných instalací. Co tě na těchto ,mezioborových‘ akcích tolik láká?
Nad tím jsem se nikdy takhle nezamýšlel… Ale asi mě stejně jako u spousty jiných věcí prostě zajímá, jak to funguje. Možná si chci vyzkoušet, co se stane, když se hudba spojí s vizuálním vjemem.
Zajímá tě víc výsledek nebo proces tvorby? V tom se názory umělců hodně liší. Spousta z nich tvrdí, že ve chvíli, kdy například odevzdají nahrávku do lisovny cédéček, přestává to pro ně být zajímavé a už vymýšlí něco dalšího.
Já to mám ještě trošku posunuté. Mě vlastně ta věc – speciálně muzika – přestává zajímat v okamžiku, kdy ji mám vyřešenou v abstraktní rovině a vím, že výsledek bude fungovat…
Tedy když si ji spočítáš?
Ještě dřív: když přijdu na to, jak ji spočítat.
Knihy i hudební nahrávky si lze objednat na www.uvnitr.cz