Básnická skladba Rukopis sedmaosmdesátileté Bohumily Grögerové má k rukopisné verzi textu víc než blízko: tahle antilyrická práce s dramatickým vývojem a zřejmými repeticemi, psaná v letech 2007 a 2008, ignoruje interpunkci i kapitálky a veškerou svoji vnitřní nutnost napírá jediným směrem – k výpovědi.
Netradiční velikost písma, čistá grafická úprava i křehkost průvodních kreseb Adrieny Šimotové tuto nutnost symbolicky podtrhují.
Můžeme to brát jako přehodnocování tvůrčích pozic: zatímco v 60. letech minulého století dominoval v díle Bohumily Grögerové (tehdy spolupracující s Josefem Hiršalem) přístup experimentální, poezie pro ni představovala výzvu jak sémantickou, tak vizuální a slova na stránce vždycky zápasila se svým potenciálem významovým i grafickým (viz Job–boj, 1968), v posledních deseti patnácti letech čím dál zřetelněji převažuje přístup dokumentární. Svědčí o tom nejen aktuální Rukopis, ale také Čas mezi tehdy a teď (2004) i Branka z pantů (1998). I když tohle přehodnocování není definitivní, ještě v Rukopisu jsou některé dozvuky experimentu patrné: ať jde o grafické členění textu, zálibu ve zvukové asociaci („prostor je pěna / bez hran / bez hranic / bez bran / bez zábran“) nebo přesvědčení, že poezii lze najít i ve vědeckých teoriích. Anebo lze ty zmíněné knihy číst z úhlu výrazně subjektivního: jednak je autorka píše sama, nikoli v kongeniální dvojici s Hiršalem, jednak v nich reflektuje události čím dál osobnějšího a závažnějšího rázu: příchod do nového domu (Branka z pantů), Hiršalovu smrt v roce 2003 (Čas mezi tehdy a teď) či postupující ztrátu zraku (Rukopis). Její novinku otvírá strohá zpráva, kterou si Grögerová v březnu 2006 přinesla ze střešovické Vojenské nemocnice: „Dg. prakticky slepota oboustranně.“
Text je sice dělen do veršů, ale spíš účelově než z potřeby napsat báseň: mizející zrak dovoluje autorce psát jen velká písmena, a tak je rytmus díla daný víc rozměrem papíru než tvůrčím záměrem. Jedná se skoro o faksimile. Stavba Rukopisu je ale propracovaná s nesmírnou pečlivostí: skladbu tvoří sled kratších i delších vět, mezi nimiž se pravidelně vynořuje prosebné zaříkání („pane prosím / zastav ten proces“). A vývojových oblouků, jež se napříč těmito větami klenou a vzájemně se podpírají, je v textu hned několik.
Hybný moment díla je jasný: autorčina neochota a nemožnost rezignovat před strastmi, které jí stárnoucí tělo chystá. Je to vzpoura ducha proti upadající hmotě: protože slovo, text, ať psaný nebo čtený, je pro Grögerovou tím, co konstruuje a posvěcuje její svět, jakousi prodlouženou rukou, kterou se k němu může vztahovat, ohledávat jej a přitahovat k sobě. A tak se pro ni boj s mizejícím zrakem stává zápasem o vlastní existenci. Její východiska jsou wittgensteinovská („má slova – hranice mého světa“), její chvilkový prožitek barthesovský („stránky se plní rozkoší ze psaní“).
S vytrácející se skutečností, s přibližujícími se horizonty osobního prostoru, se zmenšováním životní plochy na plochu bytu, přilehlého parku a výjimečně „našeho horského ráje“ (čili chalupy v horách, kam autorku s sebou berou její dcery), dochází k otvírání průzorů do nejzazších koutů osobních dějin. Čím víc tone Grögerové přítomnost v chuchvalcích mlhy, resp. rozostřuje se a matní, tím zřetelnější kontury získávají obrazy, jež jí uvízly v hlavě z dětství za první republiky. A nejsou na nich zachyceny jenom postavy rodičů a prarodičů, ale zaznamenávají i konkrétní situace a specifika řeči.
A je to znovu řeč, která spojuje autorku s mrtvým druhem: její vůle k někdejšímu tvůrčímu i lidskému dialogu neslábne, přestože ten druhý už není víc než černobílá fotografie nad stolem nebo vzpomínka na doteky a slova, jež se vkrádají do snů. Ale se slábnoucím zrakem se Hiršalův obraz rozpadá a mizí – a básnířčina řeč zůstává čím dál častěji napřažena do prázdna („skládám účty jen sama sobě“). Zatímco v Čase mezi tehdy a teď se bortil souzvuk existenciální, v Rukopise se rozplynulo pouto esenciální („loučím se s tebou s něhou a díkem“).
Výchozí bod Rukopisu je tragický. Jeho finále však obdivuhodně smířlivé, ba nadějné: dokud k básnířce směřuje „z mlhy pomoc / pomocné ruce“ (čili dokud jsou na blízku přátelé, kteří jí ztracený zrak do jisté míry suplují), dokud „zbývají představy / fantazie“ a bohatství paměti, dokud lze „psát velkým tiskacím písmem / snad ještě dnes / snad i zítra“ a úplně neztratit pouto se skutečností, není tak zle. Jsou podstatnější věci k přemítání než sebedojímání a sebelítost. Třeba otázky po čase a zákonech vesmíru…
Bohumila Grögerová: Rukopis. Ilustrace Adriena Šimotová. Edice současné české poezie, svazek 46. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. 72 strany, náklad a prodejní cena neuvedeny.