Zprávy z kraje okraje

Na okraji je to vždycky divné. Za hra­nicemi už možná žijí lvi. V lidské spo­lečnosti se o okrajích nikdy moc ne­mluví, u nás v Česku zvláště ne. Mrtví Němci, prázdná stavení, ko­nec civilizace.
V kulturní oblasti je to však úpl­ně jinak. Bez okrajů by mainstream ještě více zlenivěl a zapáchal. Jak­mile se objeví „okraj“, v němž main­stream vytuší potenci, začne mu už ve chvíli, kdy to ještě „okrajovým“ tvořitelům nedochází, pomalu zvo­nit hrana. Ukázkovým modelem ta­kové anexe je život a dílo punku. Ak­téry je možno rozdělit do zhruba čtyř skupin. Tu první pozře bez uzardění hlavní proud. Ta druhá se ocitne až někde na okraji okraje, na dně spo­lečnosti. Ta třetí funguje dál, jako by se nechumelilo, stane se sama sobě revivalem. A ta čtvrtá, pro kulturu nejdůležitější, se posune k dalšímu okraji. Takhle čistě to samozřejmě nikdy nefunguje, ale jako modelo­vý případ je to použitelné. Na vý­tvarné umění, které je na rozdíl od hudby ryze individualistické, to mů­žeme aplikovat také. S literaturou je to horší, ale když trošku přivřeme obě oči…
zpravyZatímco o „okrajích“ hudebních a výtvarných je článků a studií haba­děj, v literatuře to neplatí. Akademici a pedagogové nemají tyhle „nesysté­my“ rádi. Mluví o nich, pokud vůbec, jako o margináliích, které pro litera­turu nic neznamenají. Což je poně­kud paradoxní vzhledem k tomu, co někdy předkládají čtenářům jako vý­stupy ze svých projektů či konferen­cí. Domnívají se, že stačí napodobit francouzskou historiografickou ško­lu Annales. Jenže literatura není dě­jepis. Ale když je potřeba získat body do Rejstříku informací o výsledcích (což je něco jako plemenná kniha českého výzkumnictví, do níž se na­sype celoroční vědecká aktivita, mele se a pak z toho vypadnou body, pod­le kterých je ten který subjekt finanč­ně na další rok podpořen), mohou vycházet jakékoli nevídané pitomos­ti. (Teď už jsou na řadě určitě práce o vlivu hnědé barvy na hlavní hrdiny postmodernistických próz nebo stu­die o tom, jestli mělo větší vliv na Hrubínovu poezii pivo, víno, nebo kořalka.) Jako dělostřelecká přípra­va to snad už stačí.
„Zlý muž“ české kultury Radim Kopáč (1976) vybral dvanáct textů, které publikoval v letech 2004–2012 v časopisech, knihách, katalozích či na internetu, a složil z nich knihu Na okraj. Poznámky a glosy ke kulturní periferii (vydalo nakladatelství Pulch­ra jako 13. svazek edice Eseje v roce 2012). Ve dvou oddílech (výtvarném a literárním) se zabývá fenomény, které se někdy bez pochyb, někdy s pochybnostmi vejdou do onoho zkoumaného „okraje“. Zde jsou: fo­tografický akt, art brut, český ko­miks, slovo a obraz, prokletí básníci, literární mystifikace, romská litera­tura, naivismus, Alfred Jarry u nás, nonsens, literární erotika, zaniklé ča­sopisy. Lidé páchají toto shromažďo­vání čili vydávání počtů z rozličných důvodů. Často se však záměr obrátí proti nim, neboť se ukáží jejich autor­ské limity. To, co je nepostřehnutel­né při pozvolném dávkování, se při souborném vydání vyjeví. Nejčastě­ji opakování, sebevykrádání, rychlá onanie na sucho v předsíni, jak se říká na Horácku.
Tento soubor však má šťastněj­ší karmu a zajisté jiné ambice. Ono shromážděné vytváří synergický efekt, díky němuž zvídavého čtená­ře (zvídavý čtenář zdraví ostatní zví­davé čtenáře!) napadají různé okruhy otázek, jež jsou v textech možná zá­měrně zamlčeny, možná opomenuty, nicméně on by se o nich velice rád s někým pobavil. Jedna z těch základních otázek zní: má dnešní zásadně proměněný tok informací a jejich sdílení vliv na vznik, způsob vzniku, dobu trvání a smrt kulturních okrajů? Má vliv na jejich počet a kvalitu? A další: ovlivňují informační dálnice schopnost mainstreamu tipovat si další oběti, nebo naopak neomezené možnosti informační dostupnosti zahlcují mainstream takovým způsobem, že se stará sám o sebe, a nemá tedy dost volné kapacity na okupaci? Ovlivňuje současná technologie onu tajemnou synchronizaci, kdy to podobné vzniká ve stejné chvíli na více místech? A nebo je situace v podstatě stále stejná?
zpravy2;Mě osobně by nejvíc zajímala rozprava (či „dořečení“) textu o literární mystifikaci („Nevím, proč Březina nezůstal Jebavý…“). Stále více narůstá počet lidí, kteří nevěří autenticitě jakéhokoli textu (především historické či ideologické povahy), nevěří ničemu, protože všichni ostatní, co nejsou se mnou, jsou lumpové a musejí viset (viz čtenářské diskuze pod články internetových médií). Dostáváme se do situace, která může vyvrcholit tvrzením, že cokoli je mystifikací, včetně na paži vytetovaného čísla z Osvětimi. Vytvořit falešnou stopu – fotografii, dokumenty, elektronický soubor, razítko atd. – umí čím dál tím víc lidí. Je možné, že pravost důkazů písemné či podobné povahy bude velice těžko prokazovatelná. Můžete odvozovat klidně dál, každý po svém, co všechno by se mohlo dít…
Také s tím souvisí neexistence osob, které by byly alespoň částí „obce“ akceptováni jako ručitelé. Čas Šaldů a Černých skončil. Radim Kopáč několikrát končí text „nezávadným“ tvrzením v různé podobě, že stejně je nakonec podstatná kvalita. Resumuji: nejde o to, zda dílo vzniklo na okraji, nebo někde jinde. To je samozřejmě pravda. Jenže, a to je dnes čím dál tím složitější otázka, kdo je garantem té kvality? Ten, kdo to tvrdí? Mlčící většina? Katedry a ústavy? Soud? Vybraná porota? Profesní spolek? Kritik z kulturní redakce? Pan prezident? Pan bývalý prezident? Petr Král? Tohle je tuplovaná mystifikace… To nás čeká spousta legrandy.

Přidat komentář