kulturní magazín Uni » Česká architektura současnosti

Rekonstrukce tiskárny pro Krajský soud v Olomouci, Miroslav Pospíšil, Ateliér R, 2005–2007

Potůček Jakub — Fri, 18 Jan 2008 17:05:15 +0000

Z právě vydaného portfolia, ilustrujícího tvorbu olomouckého Ateliéru R za posledních šest let (2001–2007) se dozvídáme, že architektura kanceláře vedené Miroslavem Pospíšilem nemá ambice šokovat. Pospíšilův tým tedy upřednostňuje promyšlená a zdůvodněná řešení před okázalou zajímavostí, kterou mnozí architekti nezřídka maskují absenci hlubší myšlenky nebo konceptu. Pospíšil se ovšem k takovýmto kamuflážím uchylovat naštěstí nemusí. Jeho práce jsou prosté (v tom dobrém slova smyslu), věcné a především funkční.

Architekt, bytostný konstruktér s citem pro logiku věci, si během několika let vytvořil vlastní nezaměnitelný, high-techem lehce podbarvený rukopis. Charakterizují ho obnažené kovové konstrukce, které jakoby neměly své opodstatnění. Zdání je to ovšem klamné. Všechny konstrukce a kovové komponenty, kterých si na Pospíšilových stavbách nemůžeme nevšimnout mají svoji logiku i účel. Nejinak tomu je v případě poslední práce Ateliéru R, rekonstrukci bývalé tiskárny pro potřeby olomouckého pracoviště Krajského soudu v Ostravě.

Pro tuto instituci, jeden z pilířů moderních demokratických společností Pospíšil upravil komplex tiskárny ze 70. let. Charakter budovy, zejména co se její obrysové linie týče, zůstal prakticky neporušen. S trochou nadsázky řečeno, architekt jen překryl starší normalizační architekturu s prvky brutalismu, novou high-techovou vrstvou. Výraznými změnami ale prošly interiéry budovy a především její parter. Ten architekt maximálně otevřel, čímž mu propůjčil charakter transparentního, nic neskrývajícího foyeru. Jeho křehké skleněné stěny stejně jako valnou část centrálního průčelí chrání před rušnou komunikací obrovský kovový rám, nesoucí protihlukovou skleněnou stěnu a lamelové slunolamy.

Jiří Bíza, Jan Horký – Rodinný dům v Hradci Králové – Malšovicích 2000–2007

Potůček Jakub — Mon, 17 Dec 2007 16:52:53 +0000

Právě v těchto dnech dokončuje dvojice mladých talentovaných architektů v Hradci Králové pozoruhodný rodinný dům. Nebývá sice zvykem pozastavovat se nad ještě nezkolaudovanou stavbou, ale v případě domu architektů Jiřího Bízy a Jana Horkého výjimku udělat můžeme. Již způsob volby projektantů proběhl totiž neotřelým a následováním hodným způsobem. Rodina stavebníka nejdříve oslovila několik architektů, kteří připravili studie. Poté proběhla malá domácí architektonická soutěž, či spíše demokratické referendum, z něhož vítězně vzešla dvojice našich architektů, tehdy ještě studentů pražské fakulty architektury. Koncepce domu, jehož realizace se z různých důvodů protáhla takřka na sedm let, měla splňovat požadavky komfortního bydlení manželského páru ve stáří. Z tohoto důvodu architekti nepojali dům jako dnes oblíbený otevřený plán, ale rozdělili jej na dvě samostatné sekce – přízemí s bytem stavebníka a patro (samostatně přístupné ze zahrady) s apartmány pro studenty místní univerzity. Příjem z pronájmu tak v budoucnu majitelům podstatně usnadní život v bílém, až asketicky minimalistickém domě, navrženém s maximální ohleduplností, jak k parcele s ovocnými stromy, tak i širšímu okolí lemovanému lesem.

Foto autor

Ondřej Kukrál — rekonstrukce hotelu Grand od architekta Jana Kotěry v Hradci Králové (2006–2007)

Potůček Jakub — Fri, 23 Nov 2007 14:52:12 +0000

Více než kterékoliv jiné stavební památky jsou dnes ohrožena díla moderní architektury. Zatímco jsme si zvykly secesní, kubistickou nebo dekorativní architekturu z počátku 20. let vnímat jako památkové objekty hodné ochrany, u pozdější funkcionalistické a zejména poválečné architektury tomu tak zatím není. Přesto existuje celá řada zdevastovaných či ohrožených děl architektury florální nebo pozdější geometrické secese. S trochou nadsázky řečeno v každém českém, moravském, ba i slezském městě najdeme onoho pověstného ,kostlivce ve skříni‘. V Hradci Králové jím donedávna byla významná stavba původně Okresního domu, později součásti grandiózního Grand hotelu Urban od zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry. Reprezentativní budovu s velkoměstskou kavárnou v parteru, úřadovnami a zasedací síní zastupitelstva královéhradeckého okresu architekt navrhl již v roce 1901. Nekompromisně moderní stavba, odrážející ve svém řešení Kotěrovo přesvědčení, že architektonické tvoření má dvě funkce: v první řadě konstruktivní tvoření prostoru, v druhé řadě okrášlení, byla realizována v letech 1903–1904. Poté dlouhá desetiletí fungovala jako vyhlášený hotel se stylovou restaurací. Smrtelnou ránu budově zasadila až ,divoká podnikatelská‘ devadesátá léta. Budovu restituovali původní majitelé, kteří se však nebyly schopni domluvit, jak s opětovně nabytým majetkem dále naložit. Na poslední chvíli ale budovu zachránil příznivec Kotěrovy architektury, hoteliér Michalis Dzikos. Tento podnikatel, proslulý citlivou rekonstrukcí známého Kotěrova Mandelíkova zámku v Radboři (1914), se rozhodl do rekonstruované budovy vrátit hotelový a restaurační provoz. Budovu rekonstruoval podle projektu architekta Ondřeje Kukrála s mimořádnou citlivostí. Samozřejmostí této rekonstrukce, jež snad vyjma Müllerovy vily v Praze (A. Loos), Baťova mrakodrapu, známé ,jedenadvacítky‘ ve Zlíně (V. Karfík) nebo Městského muzea v Hradci Králové (J. Kotěra) nemá u nás obdoby, byl detailní stavebně historický průzkum, předcházející samotné restaurátorské rekonstrukci. Ta budově, ale i městu vrátila někdejší lesk. Význam této obnovy ovšem spočívá v respektování a úctě k původní architektonické koncepci budovy, jíž byla rekonstrukce v maximálně možné míře podřízena a to i za cenu ztráty lukrativních prostor (z tohoto důvodu majitel neprorazil charakteristickou vysokou střechu okenními arkýři ani střešními okny). V interiéru byly obnoveny zlomky původního vybavení, ovšem tam, kde se nedochovaly, nebyly nahrazeny replikami, nýbrž soudobým kultivovaným minimalistickým detailem. A právě v tom tví význam tohoto inspirativního znovuzrození.

Foto autor

Petr Hrůša, Petr Pelčák: Obytné domy v Brně-Jundrově, 2007

Potůček Jakub — Fri, 05 Oct 2007 13:32:06 +0000

Tvorba brněnské dvojice vždy pro řadu teoretiků architektury představovala synonymum pro kontext. Avšak kontextuálnost v Hrůšově pojetí neznamená zapadnout do prostředí, nýbrž zbudovat místo, což se zdařilo. Přispěla k tomu i organicky zvlněná, nicméně betonová hradba blízkých paneláků. Bytové, výrazně vertikální domy tu na jedné straně figurují jako ,transformátor‘ mezi přirozenou a naddimenzovanou zástavbou, na straně druhé vnášejí do širšího okolí jistý řád a formují klidné, přátelské prostředí. A to díky pevnému spojení s okolní zelení, jež zde nebyla pro architekty obvyklou překážkou, dále díky vhodnému měřítku nebo utvoření intimních zákoutí, především jakési vnitřní uličky s malými svažujícími se předzahrádkami bytů v přízemí. Tyto nepatrné detaily místo bezpochyby vytvářejí. Ovšem jen jednu jeho část. Tu druhou, podstatnější, utváří samo architektonické pojetí, jeho detaily i použité materiály. Z tohoto pohledu se dvojice domů sice jeví jako obyčejné bytovky, nicméně působí jako naprostý zázrak. A to díky své jednoduchosti a solidnosti, podpořené volbou prověřených technologií a kvalitních materiálů, což souvisí s Pelčákovým přesvědčením, že dům by měl být nezranitelný, tedy na údržbu nenáročný, flexibilní, zkrátka bez použití komplikovaných a nestálých hightechnologií. Zřejmě proto architekti své domy pojali jako normální zděné baráky s normálními, i když francouzskými okny. Čtyřetážové, trojtraktové domy s dvojicí schodišť, prozářených světelnou šachtou, disponují několika typy bytových jednotek (dvoupokojové, třípokojové nebo mezonetové). Přestože se na detailech jednotlivých bytů již architekti nepodíleli (dotvářeli si je sami stavebníci), alespoň v základu jim tvůrci propůjčili kvality vysokého obytného standardu, k němuž vedle dobrého dispozičního řešení bytů (vybaveného samostatnou šatnou) náleží i kvalitní hliníková okna, teakové rošty na terasách mezonetových bytů či prostorný, skutečně obyvatelný balkon s obyčejným ocelovým zábradlím. To vše zabalili do břízolitem omítaného pláště, jenž spolu s teracovými dlažbami a pískovcovými pásky, lemujícími okenní výklenky, odkazuje k tradici brněnského (nevědeckého) funkcionalismu, který do osobité polohy rozpracovali Ernst Wiesner nebo Otto Eisler. Je škoda, že tyto detaily, jež nejsou samozřejmostí, neovlivnily úpravy ani jediného bytu, jež jsem měl možnost si osobně prohlédnout. Ale takový už je vkus většinové společnosti, která jakoby přestávala umět bydlet.

Foto autor

Pavel Zadrobílek, Maxmilián Vlček, Vladimír Šolc – záložní zdroj tepla, Hradec Králové 2004–2005

Potůček Jakub — Sun, 19 Aug 2007 11:24:12 +0000

Soudobá industriální architektura, lépe řečeno architektura průmyslových staveb nebo jiných výrobních objektů až na výjimky přílišnou invencí bohužel zatím nijak nevyniká. Z valné většiny jsou tyto objekty totiž realizovány jako stavebnice, sestavované z průmyslově vyráběných prefabrikátů, což ve výsledku vede k tomu, že jsou si podobné jak vejce vejci. A navíc, hyzdí venkovskou i příměstskou krajinu. Jedno z výjimečných a bezesporu originálně pojatých řešení této problematiky představuje drobná stavbička záložního tepelného zdroje, situovaného na periférii Hradce Králové, v blízkosti rušné pardubické výpadovky. Typický charakter periferní krajiny, vyznačující se značně chaotickým (neurbanizovaným) seskupením mnoha funkčně odlišných objektů jistě výrazně ovlivnil architektonickou podobu teplárny. V jejím jednoduchém řešení lze spatřit několik inspiračních východisek. Předně, je zde očividná snaha navázat na nejlepší architektonickou tradici v moderních dějinách města, na meziválečné období, kdy byl Hradec Králové právem přezdíván Salónem republiky. Proto je plášť budovy obložen červenými kovovými segmenty, asociujícími červená cihelná zdiva Gočárových královéhradeckých realizací. Dále zde podle mého názoru důležitou roli sehrála blízká přítomnost rušné čtyřproudové výpadovky. Autoři tedy svému dílu propůjčili podobu dopravního prostředku (anachronického), připomínajícího první parní lokomotivy nebo automobily. Poukázali tak na skutečnost, že většině z nás se pod pojmem teplárna, teplo, vybaví kotel s komínem. Budova skutečně jakýsi velký kotel s komínem, neseným elegantní ocelovou konstrukcí představuje. Architekti se ovšem s touto aluzí nespokojili a budově, pomocí reliéfního nápisu TEPLO (v noci září do tmy) dodali jistou dávku magritovské poetiky. Jestliže nápis pod dýmkou na jednom z nejpozoruhodnějších obrazů Rene Magrita říká, toto není dýmka, tak nápis na této budově jasně proklamuje, že toto je teplo.

Foto autor

Szymon Rozvałka, TomášPejpek: ,Vila na sile‘ – Olomouc 2004–2007

Potůček Jakub — Wed, 25 Jul 2007 11:34:03 +0000

Dříve než se česko-polská dvojice olomouckých architektů Tomáš Pejpek a Szymon Rozwałka rozhodla zahnat mračna nad domovskou architektonickou scénou, svou krabicovou ,žehličkou mraků‘, koketovala s myšlenkou transformovat bývalé obilní silo na obytnou stavbu způsobem takřka designérským. Víceúrovňový, nadstandardně řešený byt, v podstatě nový typ městské vily architekti zamýšleli implantovat do posledních pater silážní věže Hanáckých mlýnů. Dennímu světlu měla do temných útrob věže otevřít síť nepravidelných trojúhelníkových a lichoběžníkových otvorů, vyřezaných po celém jejím obvodu. Vznikl by tak jakýsi dekorativní límec, asociující dekonstruktivistická krajkoví staveb japonského architekta Toyo Ita. Vize ,itovsky‘ designované věže vzala ale z ekonomických důvodů za své. Architekti změnili koncepci a na silážní věž usadili obrovský obytný kontejner, tzv. ,krabičku‘, odkazující k legendárnímu moskevskému mrakodrapu tzv. ,žehličce mraků‘ od El Lisického.
Vzhledem k vertikálnímu vrstvení všech obytných sekcí, propojených jen klecí výtahu, který podle architektů klasickou perspektivu rozbíjí, koncipovali své dílo ,aperspektivně‘, tedy oddělili vztah mezi prostorem a časem. Veškerá komunikace mezi jednotlivými částmi vily tak probíhá jen prostřednictvím výtahu, který zde fi guruje jako časoprostorová brána. V parteru věže, kde autoři ponechali množství industriálních prvků (silážní betonové výsypky) v jejich surové podobě, se vedle vstupního prostoru nachází jakási příležitostná galerie a apartmán pro hosta. Nad jeho buňkou usazenou na samém dně vybouraného bočního křídla sila levituje střešní (visutá) zahrada se skleněným trávníkem, do kterého autoři zasadili gigantické květináče pro vzrostlou zeleň.
Samotná obytná část je situována do nejvyššího patra věže. Velkoryse koncipovaný obytný prostor připomíná chirurgický implantát vložený do vyčištěného organismu věže. Tento zásah architektům dovolil koncipovat obytnou halu, na kterou navazují šatna, kuchyně s jídelnou, schodiště nebo technické zázemí, jako víceúrovňové prostorové kontinuum, definované ocelovým konstrukčním mřížovím. Mezipatra této dvorany, přepažené místy železobetonovými deskami, slouží jako zimní zahrada, vyhlídková místa nebo pracovny. Takřka kartuziánsky strohou geometrii, ovládající celé dílo, narušuje pouze diagonála bočního, předsunutého schodiště menší terasy.

Foto z archivu Sz. Rozwałky

Výukové centrum Lékařské fakulty UK ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové Ateliér Domy – Michal Juha, Jan Topinka, 2004–2005

Potůček Jakub — Wed, 20 Jun 2007 11:35:26 +0000

Přestože se u nás nekrabicová, tedy organická architektura zatím příliš ,nenosí‘ (podle názoru předního českého znalce Rostislava Šváchy za to může hluboce zakořeněná tradice přísnosti v české architektuře), tu a tam se nějaká elegantně zaoblená stavba objeví. A právě takovým dílem obohatili architekti Michal Juha a Jan Topinka z pražského ateliéru Domy kdysi významné centrum moderní architektury a urbanismu – město Hradec Králové. Jejich v pořadí již třetí královéhradecká práce se i tentokráte nachází v areálu zdejší fakultní nemocnice, konkrétně v sousedství jejich skvělé budovy interní kliniky. V tomto případě ovšem autoři nenavrhovali budovu určenou lékařské praxi, nýbrž pro výuku budoucích adeptů tohoto sofistikovaného řemesla. Výukové centrum lékařské fakulty tak na rozdíl od vedlejší interní kliniky nekoncipovali v tradičněji orientované, geometrické podobě, ale v mnohem odvážnějším pojetí, jemuž dominují výrazné křivky i mnohem ,brutálnější‘ materiály jako pohledový beton, sklo a hliníkové plechy, do kterých je valná část železobetonové skořepiny zabalena. Motiv částečné elipsy nebyl jen logickým navázáním na dynamické prvky, které autoři již uplatnili ve složitém organismu pavilonu interní kliniky (dynamicky zvlněné stěny chodeb), nýbrž i touhou, jak sami podotýkají, budovu jasně odlišit od okolí, tak, aby si jí každý všiml hned na první pohled, což se jim bezesporu podařilo naplnit. Zaoblením stěn dvou objektů propojených proskleným atriem s klidovou zónou, komunikacemi a nezbytným zázemím se autoři vypořádali s řadou problémů a nepříjemností, zejména s akustikou velkého auditoria nebo s celkovým působením interiérů na psychiku člověka. Ty vedle netradičního tvarování objektu, citlivě zvoleným materiálům (dřevo, marmoleum) a přírodním odstínům občas zpestřeným ostřejšími barvami (červená, modrá, žlutá a zelená) působí nesmírně přívětivým a přátelským dojmem.

Pavel Nasadil – Nový český dům, Velký Týnec, 2003

Potůček Jakub — Sun, 18 Mar 2007 10:08:45 +0000

Jeho koncepce, spočívající v hledání optimální podoby dnešního venkovského domu, ovlivněného archetypy (úzká podélná dispozice, sedlová střecha nebo vertikální okna), nabízí zdařilou alternativu neinvenční masové, katalogové nearchitektuře, devastující okrajové části snad všech českých obcí. Dům si z našeho nejprestižnějšího architektonického klání Grand Prix Obce architektů za rok 2004 odnesl zasloužené čestné uznání v kategorii novostavba. Jury ocenila na architektově „obyčejném venkovském stavení“ vedle absence „odkoukaných rekvizit“ technické a materiálové extravagance i jeho přirozenou moudrost, inspirovanou zaniklým vesnickým stavitelstvím. Vůdčí myšlenkou Nasadilova rodinného domu pro mladou čtyřčlennou rodinu bylo tedy vytvoření prototypu „nového vesnického domu pro českou krajinu“. Alternativu dnešní pokleslé výstavbě dům situovaný v extravilánu obce a zamýšlený navíc jako stavba svépomocí, jistě nabízí. Ve své podstatě slučuje charakteristické, archetypální, nikoliv však sentimentální prvky tradiční venkovské architektury, zejména desetiletími prověřenou jednotraktovou dispozici s řazením místností za sebou, s komfortem (technickým i prostorovým) zcela odpovídajícím požadavkům současnosti. Jednoduchá, původně zamýšlená bílá schránka domu s pravidelným rastrem štíhlých okenních otvorů ukrývá uvnitř volně uspořádaný obytný prostor, rozdělený vloženými buňkami toalet a koupelen na jednotlivé sekce. Srdcem domu, který dále charakterizuje kontrast otevřených (jižní) a uzavřených (severní) průčelí, je obytná, až do krovu otevřená hala. Z ní se, jak sám autor poznamenává, „vine cesta domem,“ jež dále pokračuje po otevřeném schodišti do podkroví, kde končí v „tiché a uzavřené části s ložnicemi dětí“.

Richard Doležal, Petr Malínský, Jiří Havrda (DaM)

Potůček Jakub — Thu, 22 Feb 2007 12:27:55 +0000

Rekonstrukce a přestavba hotelu Carlo IV v Praze, 2004. Ateliér DaM neztělesňuje pouze řada projektů, koncipovaných ve smyslu současné architektury, ale i několik pozoruhodných rekonstrukcí historických objektů. Za všechny stačí uvést vynikající rekonstrukci gotického kostela sv. Mikuláše v Čečovicích. Oba přístupy, pro DaM charakteristické, tvůrčí a restaurátorský se prolínají i v jejich rekonstrukci a přestavbě paláce bývalé Hypotéční banky české v Praze na luxusní hotel Carlo IV. I v tomto případě zvolili architekti, uvědomujíce si architektonickou a historickou hodnotu památky, kvalitativně souměřitelnou s předními skvosty české neorenesanční architektury, citlivý restaurátorský přístup, potlačující pochopitelnou touhu zviditelnit svůj rukopis. Budovu zbavili nepatřičných nánosů z pozdějších dob a v maximální možné míře obnovili autentické detaily, doplněné množstvím kultivovaných novotvarů. Nejzřetelnější z nich je nový vstup, situovaný při severní straně historického objektu. Jeho minimalisticky strohá geometrická kompozice je založena na jasně definovaném vztahu vůči historické budově – historický versus moderní. Zároveň je v jeho vzezření cosi archaického, záměrně umocňujícího vlastní výjimečnost a exkluzivitu. Na foyer navazují další nově navržené prostory (konferenční sály, kanceláře, fitness a skvělé antikizující, do pravých úhlů ořezané lázně). Celý komplex uzavírá novostavba dvorního, hmotově nejobjemnějšího hotelového křídla. I v tomto případě spočívá koncepce novostavby na pevně vymezeném vztahu mezi oběma částmi budovy, který podle mého názoru charakterizuje paralela – utilitární versus reprezentativní, což potvrzuje i zvolené tvarosloví – železobetonový kubus zabalený do skleněného pláště se zeleným sítotiskovým rastrem jarního lesa.

Foto: www.dam.cz

Rodinný dŮm v Hradci Králové – Pláckách Šárka Dlouhá 2004–2005

Potůček Jakub — Tue, 23 Jan 2007 14:01:37 +0000

Ten dům se, nevím proč, jmenuje Egon, ale já mu říkám Šárka. Navrhla jej totiž moje kamarádka a spolužačka Šárka Dlouhá, se kterou se znám už z mateřské školy, kterou koncem dvacátých let minulého století navrhl architekt Josef Gočár (tak jako většinu špičkové architektury v Hradci Králové). Šárka je jednoduchý, v podstatě nenápadný příměstský rodinný dům. Zaslouží si ale naši pozornost. A to právě díky své obyčejnosti, takřka ušlechtilé prostotě, která se právě moc ,nenosí‘. Na rodinném domku od Šárky Dlouhé oceňuji v dobrém slova smyslu potlačení přirozených tvůrčích ambicí. Architektka pro svůj dům nehledala extravagantní vzezření (jak u mnoha architektů bývá pravidlem), ba ani nijak neexperimentovala. Svůj příbytek prostě odvodila od archetypu venkovského domu (podlouhlá, úzká stavba se sedlovou střechou). V konečném řešení tak stavba působí ve svém kontextu přirozeně. Středobodem, v zahradě (mezi vzrostlými třešněmi) volně stojícího domu je přirozeně obytný prostor s kuchyní, která zde na místo funkcionalistické kuchyně – laboratoře figuruje jako designovaný skvost vnitřního vybavení. Její ostře červené pravoúhlé objemy skvěle kontrastují s ostatním vybavením, zejména však s elegantními křivkami biedermayerských židlí a cetrisovými podhledy stropů schodiště. Součástí domku propojeného skrze velká dřevěná okna s okolní polabskou krajinou je vedle nezbytného vybavení a několika obytných místností, poskytujících svým obyvatelům dostatečný prostor, i autorčin ateliér.

Foto autor