kulturní magazín Uni » Pecky z pop kultury

Hank Williams – Mother’s Best Show 1951

Pecka Zdenek — Tue, 02 Nov 2010 08:42:03 +0000

V dubnu jsem zde psal o mimořádné Pulitzerově ceně, kterou byl za svůj celoživotní přínos americké hudbě country poctěn in memoriam Hank Williams Sr. (1923–1953). Teď přichází další dobrá zpráva. Nakladatelství Time Life vydává kompilaci HW – The Complete Mother’s Best Recordings (TL, 2010, 15CD/1DVD, 200 dol.). Jde o dosud nikdy nevydaný a zvukově neuvěřitelně znějící přepis dvaasedmdesáti patnáctiminutových rozhlasových programů, které Williams, jeho žena Audrey a kapela Drifting Cowboys s hosty nahrávali na acetáty v roce 1951 ve studiu rádia WSM v Nashvillu a které byly dvakrát týdně vysílány jako reklamní show pekáren Mother’s Best. Kolekce zahrnující 143 songů je stylově zabalena ve zmenšené replice starého rádia, které navíc po zmáčknutí zahraje jingle tohoto tehdy mezi jižanskými posluchači nesmírně oblíbeného pořadu. Tento poklad pro fajnšmekry, kterým se rázem o 50 % zvyšuje počet veškerých dnes dostupných nahrávek Hanka Williamse, byl náhodně objeven na konci 70. let při stěhování rádia jedním ze zaměstnanců. Ten neodolal pokušení a čas od času pár těchto neznámých snímků pustil do éteru. Tím však na sebe přitáhl pozornost zpěvákových dědiců, dcery Jett a syna Hanka Jr., kteří se o snímky léta soudili, až konečně v roce 2006 odvolací soud v Tennessee přiřkl vlastnictví jim, jakožto správcům umělcovy pozůstalosti. Jako ,ochutnávka‘ nejprve vyšly dva písňové výběry. Vzbudily ohromný zájem a bylo rozhodnuto, že na zn. Time Life vyjde záznam kompletních show, včetně improvizovaných rozhovorů s konferenciérem či Williamsových komentářů pro posluchače. Pro zvukový přepis byl použit nejnovější software německé firmy Cube-Tec s výsledným ohromujícím akustickým dojmem. Zvuk je lepší než dnešní studiová nahrávka. Slyšíte všechno. Molekuly zvuku doslova vibrují mezi hráči a posluchačem a vytvářejí atmosféru autentické audio kapsule z jiného věku jíž se nějakým zázrakem stáváte součástí. Slyšíme zde 47 snímků nikdy nenahraných na desky (jako From Jerusalem to Jericho či I’ll Sail My Ship Alone) nebo Dear Brother, jedinou Williamsovu nahrávku v sólo podání. Snímek Alabama Waltz, doposud zcela neznámý, vznikl jako reakce na to, že když má svůj slavný valčík stát Tennessee, bude jej mít Hankova rodná Alabama rovněž. Bonusem je záznam z jara 1952 obsahující též unikátní píseň Stars In Her Eyes. Šlo o benefiční příspěvek Hanka Williamse pro veřejnou kampaň boje proti venerickým chorobám. Přiložené DVD zachycuje rozhovory se dvěma posledními žijícími členy kapely, kteří se na Mother’s Best Show podíleli. Součástí je stostránková kniha s eseji a mnoha neznámými fotkami.

John Coltrane život, dílo, rozhovory

Pecka Zdenek — Thu, 30 Sep 2010 22:25:06 +0000

Tenorsaxofonista John Coltrane (1926– 1967) byl kdysi dávno, z titulu uhranutí a obdivu k jeho umění, subjektem mého vůbec prvního pokusu na poli hudební publicistiky, kterým jsem tehdy přispěl do Jazz Bulletinu Jazzové sekce.Stará láska nerezaví a tak si dovoluji upozornit na dvě recentní publikace, které vyčerpávajícím způsobem dokumentují život a dílo tohoto jazzového giganta. Coltraneův životopisec Lewis Porter sezval mezinárodní tým předních znalců, se kterým dali dohromady monumentální opus, The John Coltrane Reference (Routledge, 2007, 848 s., 175 dol.). Chronologicky, den po dni, je tu množstvím detailů zdokumentován celý umělcův život. Je zde zachyceno nejenom každé jeho živé vystoupení, a to ať již v roli spoluhráče či lídra, ale čtenáři je předložena rovněž dosud nejúplnější diskografi e s kompletními informace z každé jednotlivé session. Od první nahrávky z roku 1946 až do té poslední, datované nedlouho před jeho smrtí. V přílohách jsou seznamy veškerých šotů, kdy se Coltrane objevil ve fi lmu a TV, stejně jako přehled všech jeho interview. Kniha je doplněna 250 fotkami, včetně obalů všech alb. Jde o zásadní dílo coltraneovské literatury. Chris DeVito, jeden z editorů zmíněné Reference, její rozsah dále expanduje právě vydaným kompendiem Coltrane on Coltrane: The John Coltrane Interviews (Chicago Review Press, 2010, 336 s., 27 dol.). V nejúplnějším rozsahu jsou zde uvedena veškerá interview, která John Coltrane kdy udělil. Některá jsou samozřejmě známa, ale je zde mnoho nikdy nepublikovaných anebo otištěných pouze v britských, francouzských nebo japonských hudebních periodikách. Editor zahrnul rovněž mnoho článků a textů z obalů alb, vzácné ukázky osobní korespondence a též vzpomínky jednoho přítele z dětství. Tento rozsáhlý materiál je pečlivě chronologicky uspořádán a umožňuje nám tak sledovat postupnou evoluci Coltraneovy hudby. Počínaje jeho akordovými ,zvukovými plachtami‘, přes pokusy s modalitou až k free jazzovým výbojům. V těchto uchvacujících a velmi výmluvně formulovaných ,zpovědích‘ se nám John Coltrane představuje jakožto důsledný a objevováním nových hudebních světů posedlý inovátor, který se přitom ze všech sil snažil komunikovat se svým publikem a přiblížit mu krásu a vzrušení pramenící z vlastních objevů. A to v termínech jak fi lozofi ckých tak i emocionálních. Coltraneovská bibliografi e je rozsáhlá, od J. C. Thomasovy práce Chasin‘ the Trane (1975) až k Ratliffově knize Coltrane (2008). Obě výše zmíněné publikace však patří k dosud naprosto nejlepším. Reference už cenu dostala a o Interviews se mluví jako o zřejmě nejlepší hudební knize roku 2010.

Šlo zabránit rozpadu Beatles?

Pecka Zdenek — Sat, 31 Jul 2010 22:58:06 +0000

Fanoušky Beatles, kteří se dodnes nesmířili s jejich rozpadem z důvodu nepřekonatelné rivality a osobního antagonismu postupně narůstajícího mezi Lennonem a McCartneym, má šanci zaujmout obsažná a absorbující kniha You Never Give Me Your Money: The Beatles After the Breakup (Harper, 2010, 390 s., 25 dol.) z pera Petera Doggetta. Pečlivým studiem dobových materiálů autor dokazuje, že oba protagonisté, dosáhnuvší vrcholu své slávy v necelých 30 letech, byli psychicky nedozrálé osobnosti, neschopné racio nálně překonat své osobní rozmary, adolescentní vzdor a náladovost. Doggett dochází k závěru, že kdyby Beatles byli bývali měli schopnější a ráznější vedení ze strany svých manažerů, byla velká šance jejich rozchodu zabránit. Rozpadem Beatles se zabývají dvě teorie. První z nich samozřejmě zdůrazňuje rozkladný vliv Yoko Ono. Doggett ale dokazuje, že chování Lennonovy manželky, vzhledem k obavám o jejich vztah, bylo spíše racionální než nepříčetné, jak se obecně soudí. Podobné platí pro Lindu Eastman, manželku Paula. Chtěly si prostě udržet své muže, které milovaly. S druhou teorií přišel vloni časopis Rolling Stone. Vinu klade hamižnosti a špinavým trikům newyorského show-biz právníka Allena Kleina, který původně zastupoval Rolling Stones, a který se velmi ochotně, po smrti Briana Epsteina (1967), ujal role manažera Beatles. Klein totiž neustále popichoval Lennona, Ringa a Harrisona proti McCartneymu, jenž chtěl svěřit starost o své finance rodinnému právníkovi. Tento výklad vidí hlavní problém Beatles v nedostatku kvalitního a zodpovědného managementu. Skupina byla obklopena dvěma typy pochlebovačů: zfetovanými ,rádoby-kámoši‘ a nenasytnými ,moneymakery‘, z nichž nikdo vůbec nechápal hloubku problémů pramenících z tvůrčí rivality mezi Lennonem a McCartneym. Oba se sami navíc chovali jako rozmazlené děti. Autor poukazuje hlavně na Lennonovy úlety, které vážně zpochybňují jeho posmrtnou pověst mírumilovného mučedníka. Doggett tvrdí, že přitom stačilo málo. Najmout dobrého psychoanalytika a vzájemné rozpory překonat. Připomíná, že Lennon sám velmi věřil terapii ,primárního výkřiku‘ raženou psychologem Arthurem Janovem. Beatles prý potřebovali pouze rázný zásah neutrální třetí strany, která by jim pomohla pochopit, že jejich veleúspěšná kapela, sama o sobě, představuje v jejich životech onu žádoucí psychologickou rovnováhu. Bohužel se však nenašel nikdo, kdo by oba nezralé a excentrické protagonisty, na nichž kapela závisela, přinutil k účasti na společné psychoterapii a zabránil tak jednomu z nejhorších a nejdražších manažerských selhání v dějinách showbyznysu.

Klasická apalačská blues ze Smithsonianu

Pecka Zdenek — Wed, 30 Jun 2010 22:01:54 +0000

Jakožto 18. pokračování série ,klasických‘ nahrávek americké roots music na zn. Smithsonian-Folkways právě vyšel titul Classic Appalachian Blues (SFW 40198). Obsahuje 21 historických snímků interpretů jako Pink Anderson, Lesley Riddle, Etta Baker, John Jackson či Doc Watson z archivů Moshova labelu Folkways nebo venkovskými veteránskými interprety pořízených živě v 60. letech na festivalech Smithsonian Folklife. Sběratelsky jde o unikát. Většina fanoušků před-elektrického blues totiž možná vůbec netuší, že dávná country blues z mississippské delty, typická perkusivními údery ruky interpreta na struny kytary, měla i svého ,horalského bratrance‘. Velmi svébytnou akustickou odnož žánru, charakterizovanou prsty na strunách vybrnkávanou hrou a inspiračně představující výraznou regionální směsici evropských a afrických vlivů, jejíž výsledný styl a zvuk se zrodil na kulturní křižovatce prostředí rasově smíšených táborů železničních dělníků, uhelných dolů či venkovských horalských osad. Kolekci z archivů vybrali profesor Barry Lee Pearson a archivář Jeff Place. V pečlivě zpracované čtyřicetistránkové brožuře, která pro svoji velikost není přiložena, ale lze ji, jak je pro zn. Smithsonian tradicí, zdarma stáhnout v pdf formátu (www.folkways.si.edu), Place píše, že apalačská blues jsou od těch mississippských odlišná svoji větší melodičností, vyplývající jednak z prsty vybrnkávaného stylu hry a jednak je zde patrný velmi silný vliv ragtimu. Na rozdíl od hudby z hlubokého Jihu je pro apalačská blues rovněž příznačná rasová směsice interpretů, vlivů a zdrojů. Bílí i černí sice bydleli segregovaně, ale hudbu hráli společně. Jedním ze známějších interpretů uvedených na CD je černý Josh White. Narodil se v Greenville v Jižní Karolíně a začínal jako doprovod místních slepých muzikantů. Později natočil několik šelaků pod dvěma pseudonymy. Jeden používal pro gospel nahrávky a druhý pro bluesový materiál, podobně jako třeba Thomas A. Dorsey (alias Georgia Tom), neboť dle tehdejších zvyklostí nahrávacího průmyslu nešlo mísit duchovní a světskou tématiku. A právě na Whitových snímcích z této kolekce, jako Outskirts of Town, je patrna charakteristika apalačského bluesového vokálního stylu. Ve zpěvákově výrazu je méně ,kazatelského‘ nabádání, ale i emocionální naléhavosti obecně patrných v černých blues z jiných oblastí. Tato deska bude pro fajnšmekra výborným doplňkem antologie Black Appalachia: String Bands, Songsters and Hoedowns (1999), která jako součást ediční řady Deep River of Song tzv. Lomaxovy kolekce terénních nahrávek pořízených ve 30. a 40. letech, vyšla na massachussettské značce Rounder Records.

Neúnavná Laurie Anderson

Pecka Zdenek — Mon, 31 May 2010 22:01:36 +0000

Napadlo mě, co asi dnes dělá Laurie Anderson (62), o které už nebylo delší dobu slyšet. Trochu jsem ,zasurfoval‘ a nestačil se divit. Začátkem května si Laurie odskočila z právě probíhajícího evropského turné do Berkeley a Stanfordu, aby i tam předvedla svoji nejnovější sólovou performanci Delusion, která měla premiéru v únoru na Olympijských hrách ve Vancouveru. Tehdy většina recenzí s úlevou podotkla, že Laurie přestala komentovat politiku a vrátila se k procítěným meditacím o efemerních radostech a věčných strastech naší pozemské existence. V Americe však šlo o zcela předělanou verzi díla, neboť tam ji navíc doprovázeli dva skvělí dechaři Colin Stetson a Doug Wiselman a arabsky znějící viola Eyvinda Kanga, kteří dodali pásmu žádoucí improvizační aspekt. Ona sama má prý hrůzu z toho, že by jednu věc hrála pořád dokola. Je to pro ni typické. Stačí si vzpomenout, jak obsahově odlišná byla její skvělá show The Nerve Bible (1995), kterou jsme viděli v Pakulu, a jejíž hudební část byla zachycena na albu Bright Red (1994), od knižní předlohy Stories of the Nerve Bible (1994). Mezitím dokončila pro label Nonesuch své nové studiové album Homeland, první za téměř 10 let. Předběžné objednávky lákaly na limitovaný bonus ve formě 12“ vinylu se skladbou Only an Expert s vlastnoručním podpisem umělkyně. Další květnový týden strávila nezdolná Laurie Anderson v polském Lublinu na Festivalu tradiční a avantgardní hudby CODES, kde jednak diskutovala o svých projektech s publikem, ale také vystoupila spolu s Johnem Zornem, Lou Reedem a Philipem Glassem na improvizačním koncertě ve dvoraně místního hradu. Koncem května Anderson s Reedem odjeli do Austrálie, kde byli kurátory festivalu Vivid Life v Sydney Opera House. Mimoto zde Laurie přednášela, předvedla některé songy z pásma Delusion, uvedla svoji další performanci Transitory Life a společně s The Blind Boys of Alabama, skupinou My Brightest Diamond a Emily Haines z Metric vystoupila na koncertě s názvem Noc pomalé hudby. Aby toho nebylo málo, Laurie měla též dvě výstavy své vizuální tvorby v brazilském Riu a Sao Paulu. Zde ji prý nejvíc ,potrápilo‘, jak mentálně spojit rozdílné vizuální image sjednocujícím meta-příběhem. Dále má zakázku ze švýcarské Basileje, kde vytváří ,zpívající park‘, v němž listy na stromech hrají jako ﬂétna nebo třeba i pozpěvují. Technicky je to prý ale dost náročné, připustila sama. A konečně, připravuje i knihu. Tentokrát v klasické tištěné podobě. Shrne ony podmanivé příběhy a pozorování, které dlouhá léta předkládala v multimediálních formátech a teď je zvědavá co se stane, když se objeví vytištěné na stránce.

Hank Williams Sr. oceněn mimořádnou Pulitzerovou cenou

Pecka Zdenek — Fri, 30 Apr 2010 22:01:41 +0000

Doposud se málokdy stalo, že se při udílení každoročních, velmi prestižních Pulitzerových cen za žurnalistiku vedle novinářských ocenění objeví i cena za skvostný výkon z hudebního žánru. Letos však tomu bylo jinak a tak byl 12. dubna posmrtně poctěn mimořádnou Pulitzerovou cenou za celoživotní přínos legendární průkopník hudby country, zpěvák a textař (Hiram) Hank Williams Sr., který se narodil v roce 1923 v Butler County v Alabamě a zemřel v necelých 30 letech v roce 1953 v Západní Virginii. Vystupovat veřejně začal již v roce 1937, ale svoji hvězdnou, byť jen šest let trvající kariéru začal v roce 1947 nahrávacím kontraktem u MGM a následnou sérií superhitů jako Honky Tonkin’, Move It On Over či Lovesick Blues. Jeho pozdější veleúspěšné snímky jako Your Cheatin’ Heart, Cold Cold Heart nebo I’m So Lonesome I Could Cry nahráli do dneška stovky dalších interpretů napříč několika žánry – od George Jonese a Tonyho Bennetta, přes Ray Charlese až k Beckovi. Další jeho vyznavač, Bob Dylan, věnoval hned několik stránek svých pamětí (Chronicles, Vol. I, 2004) své fascinaci z Williamsova bluesového frázování a rytmů, kterými saturoval svůj vokální projev a jímž metamorfoval starodávnou ,hillbilly‘ do plnokrevné country music, jakož i mimořádnou schopnost zdůraznit v pravý moment příslušné písmeno slabiky zpívaného slova k dosažení patřičného emočního dopadu. A Dylan ví, o čem mluví. Williamsova obliba u masového, zejména jižanského publika pramenila z upřímnosti jeho přednesu a textařské výstižnosti songů, se kterými se posluchači svou vlastní zkušeností ztotožnili. Kombinací občasného pastoralismu s pozoruhodnou schopností vystihnout hloubku lidských emocí zcela prostým jazykem a frázováním dokázal Hank Williams vyjádřit jak odvazový pocit radosti ze života, tak i polohu naprostého zoufalství. To platí zvláště u jeho autobiografi ckého materiálu odrážejícího problematický milostný život i sebedestruktivní alkoholismus, kterým se snažil ulevit svým chronickým bolestem zad. Výbor udělující Pulitzerovy ceny v odůvodnění své volby zmiňuje Williamsovu textařskou erudici a jeho klíčovou roli při transformaci country music do jedné z hlavních hudebních a kulturních sil amerického života. „Jeho písně jsou mistrovská díla a on sám byl romantickým ideálem hill billy Shakespeara, jehož kulturní odkaz nepřestává nabývat na významu. Po 55 letech po své smrti nadále zůstává ústřední postavou hudby country.“ Pro úplnost dodejme, že Pulitzerovou cenou za hudební dílo a přínos byli doposud oceněni tito giganti: Duke Ellington (1999), Thelonious Monk (2006), John Coltrane (2007) a Bob Dylan (2008).

2010 – Rok Tygra nebo Hendrixe?

Pecka Zdenek — Wed, 31 Mar 2010 22:01:31 +0000

Letošní rok je podle buddhistů Rokem tygra. Pro nás ostatní, počínaje březnem, bude zřejmě rokem Jimiho Hendrixe, od jehož předčasné smrti uplynulo 40 let. Prvním počinem letošní rozsáhlé hendrixovské mediální kampaně je vydané CD Valleys of Neptune, v pořadí jeho 11. studiové album, z toho 8. vydané posmrtně a vůbec první vyšlé od roku 1980. Je výsledkem loňské dohody učiněné po letech právních bitev mezi Experience Hendrix, rodinnou firmou, která spravuje umělcovu pozůstalost, a Legacy Recordings (Sony Music Entertainment). Následuje de luxe vydání digitálně remasterovaných alb Are You Experienced, Axis: Bold As Love, Electric Ladyland a First Rays of the New Rising Sun, každé z nich opatřené bonusem ve formě DVD dokumentu. Jako přijímací rituál pro iniciaci nejmladší generace hendrixovských aficionados je zřejmě míněna video hra Hendrix Rock Band. Celý hendrixovský blitzkrieg, masívně podporovaný všudepřítomnou reklamou v rozhlase, TV a kinech, dále graduje v kalifornské Santa Barbaře právě odstartovaným turné Experience Hendrix Tribute, na němž soudobí rockeři jako například Vernon Reid (Living Colour) a další skládají poctu nikdy nepřekonatelnému mágovi elektrické kytary. Album Valleys of Neptune je jednoznačně vůbec nejambicióznějším projektem vydaným po umělcově smrti. Předně, zní jako plnohodnotné Hendrixovo studiové album. Nikoli jen jako ad hoc poskládaná kolekce útržkovitých jednokytarových demo snímků. Jeho původní zvukaři McDermott a Kramer se skutečně vytáhli a hi-tech digitální technologií dokázali z analogů vytěžit zázraky. Čistá esence kapely doslova vibruje posluchači do tváře. Slyšíme zde funky předělávku skladby Stone Free, dechberoucí instrumentální coververzi Sunshine of Your Love od Cream, elektrizující I Hear My Train a Comin’, či k nepoznání znějící skladby Lover Man, Red House nebo Crying Blue Rain. Hendrix v nich srší sebedůvěrou, humorem, spontaneitou a pověstnou virtuozitou v celém spektru svého žánrového výraziva – od divoké psychedelie až po klasické R&B struktury. Na závěr mi dovolte zmínit studii psychologa Stephena Christmana z University of Toledo. Autor v ní dokazuje, že Hendrix nebyl čistý levák, který svoji kytaru prostě držel obráceně. Byl takzvaně smíšený ,pravo-levák‘, což v důsledku ovlivňovalo interakci mezi jeho levou a pravou mozkovou hemisférou: syntaktické a emocionální aspekty textu byly u něj pevně integrovány s frázováním a konturou melodické linky. Dokonce i jeho mluveně zpívaný styl mohl být tímto ovlivněn: řeč je ovládána levou stranou mozku, kdežto zpěv je spojen s pravou mozkovou polokoulí.

Unikátní slovník bluesového slangu

Pecka Zdenek — Sun, 31 Jan 2010 22:11:17 +0000

Každý, kdo se kdy ponořil do magické říše starých nahrávek country blues pořizovaných ve 20. a 30. letech labely jako Okeh či Paramount v rámci tzv. rasových sérií prodávaných na dobírku poštou a určených výhradně pro černošský posluchačský trh na Jihu, se s tím problémem setkal. Kouzelně znějící byť často pologramotní interpreti používali ve svých textech neuvěřitelně barvitě znějící sémantické obraty a idiomy, jejichž zvukové podobě, ale hlavně významu, však často nerozumí ani dnešní rodilý Američan. Samozřejmě, někteří badatelé jako Paul Oliver, Sam Charters, Jeff Titon nebo nejnověji Michael Taft (sborník Talkin’ to Myself, Routlege, 2005) věci hodně napomohli, když publikovali vlastní, velmi obtížně pořízené a přesto mnohdy významově nesrozumitelné transkripty řady bluesových textů Charlieho Pattona, Blind Lemona Jeffersona, Blind Willieho Johnsona či Sleepy Johna Estese tak, jak se domnívali, že jim rozumí ze vzácných a hraním odřených 78 ot. desek, nahraných navíc mizernou technologií, a nazpívaných lokálním žargonem zapadlými venkovskými a školou nedotčenými interprety. Požehnáním v tomto smyslu je nedávno vydané kompendium Barrelhouse Words: A Blues Dialect Dictionary (University of Illinois Press, 2009, 320 p. 17 dol.), které sestavil bluesový historik Stephen Calt. Formou abecedně řazeného slovníku obratů a idiomů, tato kniha vysvětluje ta nejneobvyklejší, nejobskurnější a nejpodivnější slova a výrazy, na které lze narazit na těchto pradávných bluesových deskách. Kombinací metody dokumentární evidence samotných songů s citacemi a odkazy na mimohudební zdroje, ale hlavně rozborem nesmírně cenných interview, která autor pořídil v průběhu 60. let s dnes již mrtvými interprety nahrávajícími v období dvacátých a třicátých let, Calt objasňuje významové nuance více než 1200 idiomů, místních názvů či lokálního žargonu užitých na deskách. Velmi převratné je jeho zjištění, že ty nejpodivnější výrazy, které lze v těchto bluesových textech nalézt, nebyly poetické či metaforické ,básnické‘ obraty, ale pouhý a bohapustý slang. Běžná dobová hantýrka užívaná jak zpěváky, tak jejich publikem. Tudíž tyto nahrávky představují nejenom specifi cký populární hudební žánr, ale též nesmírně cenný archivní depozitář dobové černošské mluvy. Léta jsem třeba pátral po tom, co mohl mít na mysli Sleepy John Estes, když v písni The Girl I Love, She Got Long Curly Hair (1929) svým hluboko v hrdle přiškrceným chraplákem zpíval „Well you know by that baby that I need my ashes hauled.“ Teď to vím. Prostě na něj přišla nutkavá milostná touha a on potřeboval, jak to říci slušně, „vymést popel ze svých kamen“.

Loudon Wainwright III: The Charlie Pole Project

Pecka Zdenek — Thu, 08 Oct 2009 10:19:14 +0000

Čtyři roky po skvělé historické antologii Charlie Poole: You Ain’t Talking To Me (Sony BMG 3-CD, 2005) je na světě další nahrávka, jež oslavuje dávno zapomenutou legendu žánru ,protocountry‘. Charlie Poole (1892–1931), zpěvák, banjista a leader stringbandu The North Carolina Ramblers, byl dobře vypadající, byť pologramotný tkalcovský nádeník ze Severní Karolíny. Styl jeho života byl bouřlivý a divoký jako celá 20. léta Ameriky. Užíval si. Nevydržel dlouho na jednom místě, utíkal od svých manželek, bez přestání pil, ale přitom stačil nahrávat desky, na nichž s kouzelným humorem a s bystrým postřehem vykreslil svoji představu, jak má vypadat ,frajersky‘ prožitý život, i když ten jeho nebyl moc dlouhý. Upil se k smrti v 39 letech po nepřetržité třináctitýdenní ,oslavě‘ nabídky vystoupit ve fi lmu v Hollywoodu. Jestliže se v literatuře jako ,velký třesk‘ vzniku komerční country udává srpen roku 1927, kdy Ralph Peer poprvé nahrál v Bristolu v Tennessee Jimmieho Rodgerse a Carter Family, zcela se přitom opomíjí fakt, že již v roce 1925 se stala Pooleho nahrávka Don’t Let Your Deal Go Down Blues jednou z nejúspěšnějších desek Columbia Records v hillbilly sérii Old Familiar Tunes, jíž se prodalo neuvěřitelných 102 000 výlisků. Ona výše zmiňovaná a právě vyšlá pocta tomuto dávnému interpretovi nese název High Wide and Handsome: The Charlie Poole Project (2nd Story Sound Records, 2-CD, 2009). Přichází s ní kultovní písničkář a folkař Loudon Wainwright III, proslulý zejména u univerzitního publika svojí kouzelnou kombinací chytrého sarkasmu, ironie a sebezpytné nostalgie. V celkem třiceti písních, doplněných tlustou brožurou s esejem z pera Greila Marcuse a všemi texty, Wainwright s láskou zpracovává odkaz zanechaný Poolem. Jde nejenom o jím inspirovaně interpretovaný původní materiál, ale též zcela nové písně v brilantní instrumentaci i vokálech, které dohromady formou jakéhosi ,historického muzikálu‘ vykreslují s humorem a gustem dávné kouzlo osobnosti Charlieho Poolea. Wainwright současně ukazuje, že folk, country, bluegrass, gospel i jazz pocházejí vlastně ze společných kořenů. Je to velmi zábavná historická lekce. Pooleovy dávné kousky dodnes neztratily svůj svérázný humor a jeho sentimentální balady se nepodobají ničemu, co si pod tímto žánrem představujeme dnes. Sám Wainwright, vždy poněkud podceňovaný jako vokalista, zde doslova září. Třeba v písni Way Up in NYC, v níž Poole popisoval své první setkání s velkoměstem a praktikami nahrávacího byznysu. Celý projekt má své vlastní webové stránky (www. thecharliepooleproject.com) a jsou zde i MP3 ukázky ke stažení.

AAFM v blogosféře

Pecka Zdenek — Sun, 02 Aug 2009 13:12:20 +0000

V mnoha souvislostech jsem zde již zmiňoval převratnou historickou kompilaci Anthology of American Folk Music (Smithsonian Folkways, 1996, 6 CD), kterou v roce 1952 sestavil podivínský excentrik Harry Smith. Přes půl století fascinuje nové a nové generace posluchačů, pro které představuje kánon, jenž umožňuje vzrušující vhled do úchvatné říše syrových emocí, zapomenutých příběhů, osudů a podmaňující senzitivity a kouzla dávných interpretů americké lidové hudby z dob, jak říká slovutný autor Greil Marcus, „staré, ujeté Ameriky.“ Nepřekvapuje proto, že se slavná AAFM dnes dostala i do blogosféry. A to ve velkém stylu. Pod názvem The Old, Weird America, Exploration of Harry Smith’s Anthology (www.oldweirdamerica.wordpress. com) nalezneme doslova studnici poznání. Záměrem jejího autora je použít AAFM jako jakési výchozí vodítko umožňující podrobné pochopení a seznámení se s dějinami a tradicemi americké ,roots‘ music. Faktograficky i technicky jde o naprosto unikátní dílo kombinující historické materiály, dokumenty, texty a noty všech snímků, fotografie, audio – i videonahrávky. Ty pocházejí jednak z autorovy cenné sbírky, ale hlavně jsou zde na jednom místě pohodlně zpřístupněny veškeré známé a dosažitelné odkazy na nesčetné webové stránky s touto tematikou související, kterými se dostanete ke vzácným materiálům z odborných archivů či univerzitních knihoven. Jde o stále se rozšiřující projekt s cílem naprosto detailně zdokumentovat, analyzovat a pro věčnost tak zachytit každou z celkem 84 nahrávek zahrnutých na AAFM. Kliknutím na název daného snímku se zpřístupní rozsáhlý hlavní text obsahující biografii interpreta, fotky a historii dané skladby. Vloženými odkazy se dostanete na další související webové stránky. Autor však též předkládá kompilaci všech existujících nahrávek dotyčného interpreta či jim žánrově podobných, které si lze stáhnout v již připraveném a ,zazipovaném‘ souboru ze serveru MEDIAFIRE free fi le hosting či prostě později ,zaparkovat‘ na vašem MySpace, del.icio.us či Facebook účtu. Nezapomínejme přitom, že jde o jedinečné nahrávky pocházející z doby před rokem 1932 (!), které jsou komerčně nedostupné. V řadě případů jsou též vložena videa s případnými video coververzemi z YouTube, které lze rovnou přehrát. Zkuste třeba hned úvodní snímek Antologie s názvem Henry Lee, původně od Dicka Justice z roku 1927, jak jej dnes interpretují Nick Cave a PJ Harvey. Zcela nesobecky je k dispozici též odkaz na blog Celestialmonochord.org, „Věstník institutu pro astrofyziku a hill billy blues,“ který se AAFM zabývá s nemenší posedlostí a zápalem, byť trochu odlišně.