kulturní magazín Uni » Pecky z pop kultury

Šlo zabránit rozpadu Beatles?

Pecka Zdenek — Sat, 31 Jul 2010 22:58:06 +0000

Fanoušky Beatles, kteří se dodnes nesmířili s jejich rozpadem z důvodu nepřekonatelné rivality a osobního antagonismu postupně narůstajícího mezi Lennonem a McCartneym, má šanci zaujmout obsažná a absorbující kniha

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 52 dní.

Klasická apalačská blues ze Smithsonianu

Pecka Zdenek — Wed, 30 Jun 2010 22:01:54 +0000

Jakožto 18. pokračování série ,klasických‘ nahrávek americké roots music na zn. Smithsonian-Folkways právě vyšel titul Classic Appalachian Blues (SFW 40198). Obsahuje 21 historických snímků interpretů jako Pink Anderson,

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 21 dní.

Neúnavná Laurie Anderson

Pecka Zdenek — Mon, 31 May 2010 22:01:36 +0000

Napadlo mě, co asi dnes dělá Laurie Anderson (62), o které už nebylo delší dobu slyšet. Trochu jsem ,zasurfoval‘ a nestačil se divit. Začátkem května si Laurie odskočila z právě probíhajícího evropského turné do Berkeley a Stanfordu, aby i tam předvedla svoji nejnovější sólovou performanci Delusion, která měla premiéru v únoru na Olympijských hrách ve Vancouveru. Tehdy většina recenzí s úlevou podotkla, že Laurie přestala komentovat politiku a vrátila se k procítěným meditacím o efemerních radostech a věčných strastech naší pozemské existence. V Americe však šlo o zcela předělanou verzi díla, neboť tam ji navíc doprovázeli dva skvělí dechaři Colin Stetson a Doug Wiselman a arabsky znějící viola Eyvinda Kanga, kteří dodali pásmu žádoucí improvizační aspekt. Ona sama má prý hrůzu z toho, že by jednu věc hrála pořád dokola. Je to pro ni typické. Stačí si vzpomenout, jak obsahově odlišná byla její skvělá show The Nerve Bible (1995), kterou jsme viděli v Pakulu, a jejíž hudební část byla zachycena na albu Bright Red (1994), od knižní předlohy Stories of the Nerve Bible (1994). Mezitím dokončila pro label Nonesuch své nové studiové album Homeland, první za téměř 10 let. Předběžné objednávky lákaly na limitovaný bonus ve formě 12“ vinylu se skladbou Only an Expert s vlastnoručním podpisem umělkyně. Další květnový týden strávila nezdolná Laurie Anderson v polském Lublinu na Festivalu tradiční a avantgardní hudby CODES, kde jednak diskutovala o svých projektech s publikem, ale také vystoupila spolu s Johnem Zornem, Lou Reedem a Philipem Glassem na improvizačním koncertě ve dvoraně místního hradu. Koncem května Anderson s Reedem odjeli do Austrálie, kde byli kurátory festivalu Vivid Life v Sydney Opera House. Mimoto zde Laurie přednášela, předvedla některé songy z pásma Delusion, uvedla svoji další performanci Transitory Life a společně s The Blind Boys of Alabama, skupinou My Brightest Diamond a Emily Haines z Metric vystoupila na koncertě s názvem Noc pomalé hudby. Aby toho nebylo málo, Laurie měla též dvě výstavy své vizuální tvorby v brazilském Riu a Sao Paulu. Zde ji prý nejvíc ,potrápilo‘, jak mentálně spojit rozdílné vizuální image sjednocujícím meta-příběhem. Dále má zakázku ze švýcarské Basileje, kde vytváří ,zpívající park‘, v němž listy na stromech hrají jako ﬂétna nebo třeba i pozpěvují. Technicky je to prý ale dost náročné, připustila sama. A konečně, připravuje i knihu. Tentokrát v klasické tištěné podobě. Shrne ony podmanivé příběhy a pozorování, které dlouhá léta předkládala v multimediálních formátech a teď je zvědavá co se stane, když se objeví vytištěné na stránce.

Hank Williams Sr. oceněn mimořádnou Pulitzerovou cenou

Pecka Zdenek — Fri, 30 Apr 2010 22:01:41 +0000

Doposud se málokdy stalo, že se při udílení každoročních, velmi prestižních Pulitzerových cen za žurnalistiku vedle novinářských ocenění objeví i cena za skvostný výkon z hudebního žánru. Letos však tomu bylo jinak a tak byl 12. dubna posmrtně poctěn mimořádnou Pulitzerovou cenou za celoživotní přínos legendární průkopník hudby country, zpěvák a textař (Hiram) Hank Williams Sr., který se narodil v roce 1923 v Butler County v Alabamě a zemřel v necelých 30 letech v roce 1953 v Západní Virginii. Vystupovat veřejně začal již v roce 1937, ale svoji hvězdnou, byť jen šest let trvající kariéru začal v roce 1947 nahrávacím kontraktem u MGM a následnou sérií superhitů jako Honky Tonkin’, Move It On Over či Lovesick Blues. Jeho pozdější veleúspěšné snímky jako Your Cheatin’ Heart, Cold Cold Heart nebo I’m So Lonesome I Could Cry nahráli do dneška stovky dalších interpretů napříč několika žánry – od George Jonese a Tonyho Bennetta, přes Ray Charlese až k Beckovi. Další jeho vyznavač, Bob Dylan, věnoval hned několik stránek svých pamětí (Chronicles, Vol. I, 2004) své fascinaci z Williamsova bluesového frázování a rytmů, kterými saturoval svůj vokální projev a jímž metamorfoval starodávnou ,hillbilly‘ do plnokrevné country music, jakož i mimořádnou schopnost zdůraznit v pravý moment příslušné písmeno slabiky zpívaného slova k dosažení patřičného emočního dopadu. A Dylan ví, o čem mluví. Williamsova obliba u masového, zejména jižanského publika pramenila z upřímnosti jeho přednesu a textařské výstižnosti songů, se kterými se posluchači svou vlastní zkušeností ztotožnili. Kombinací občasného pastoralismu s pozoruhodnou schopností vystihnout hloubku lidských emocí zcela prostým jazykem a frázováním dokázal Hank Williams vyjádřit jak odvazový pocit radosti ze života, tak i polohu naprostého zoufalství. To platí zvláště u jeho autobiografi ckého materiálu odrážejícího problematický milostný život i sebedestruktivní alkoholismus, kterým se snažil ulevit svým chronickým bolestem zad. Výbor udělující Pulitzerovy ceny v odůvodnění své volby zmiňuje Williamsovu textařskou erudici a jeho klíčovou roli při transformaci country music do jedné z hlavních hudebních a kulturních sil amerického života. „Jeho písně jsou mistrovská díla a on sám byl romantickým ideálem hill billy Shakespeara, jehož kulturní odkaz nepřestává nabývat na významu. Po 55 letech po své smrti nadále zůstává ústřední postavou hudby country.“ Pro úplnost dodejme, že Pulitzerovou cenou za hudební dílo a přínos byli doposud oceněni tito giganti: Duke Ellington (1999), Thelonious Monk (2006), John Coltrane (2007) a Bob Dylan (2008).

2010 – Rok Tygra nebo Hendrixe?

Pecka Zdenek — Wed, 31 Mar 2010 22:01:31 +0000

Letošní rok je podle buddhistů Rokem tygra. Pro nás ostatní, počínaje březnem, bude zřejmě rokem Jimiho Hendrixe, od jehož předčasné smrti uplynulo 40 let. Prvním počinem letošní rozsáhlé hendrixovské mediální kampaně je vydané CD Valleys of Neptune, v pořadí jeho 11. studiové album, z toho 8. vydané posmrtně a vůbec první vyšlé od roku 1980. Je výsledkem loňské dohody učiněné po letech právních bitev mezi Experience Hendrix, rodinnou firmou, která spravuje umělcovu pozůstalost, a Legacy Recordings (Sony Music Entertainment). Následuje de luxe vydání digitálně remasterovaných alb Are You Experienced, Axis: Bold As Love, Electric Ladyland a First Rays of the New Rising Sun, každé z nich opatřené bonusem ve formě DVD dokumentu. Jako přijímací rituál pro iniciaci nejmladší generace hendrixovských aficionados je zřejmě míněna video hra Hendrix Rock Band. Celý hendrixovský blitzkrieg, masívně podporovaný všudepřítomnou reklamou v rozhlase, TV a kinech, dále graduje v kalifornské Santa Barbaře právě odstartovaným turné Experience Hendrix Tribute, na němž soudobí rockeři jako například Vernon Reid (Living Colour) a další skládají poctu nikdy nepřekonatelnému mágovi elektrické kytary. Album Valleys of Neptune je jednoznačně vůbec nejambicióznějším projektem vydaným po umělcově smrti. Předně, zní jako plnohodnotné Hendrixovo studiové album. Nikoli jen jako ad hoc poskládaná kolekce útržkovitých jednokytarových demo snímků. Jeho původní zvukaři McDermott a Kramer se skutečně vytáhli a hi-tech digitální technologií dokázali z analogů vytěžit zázraky. Čistá esence kapely doslova vibruje posluchači do tváře. Slyšíme zde funky předělávku skladby Stone Free, dechberoucí instrumentální coververzi Sunshine of Your Love od Cream, elektrizující I Hear My Train a Comin’, či k nepoznání znějící skladby Lover Man, Red House nebo Crying Blue Rain. Hendrix v nich srší sebedůvěrou, humorem, spontaneitou a pověstnou virtuozitou v celém spektru svého žánrového výraziva – od divoké psychedelie až po klasické R&B struktury. Na závěr mi dovolte zmínit studii psychologa Stephena Christmana z University of Toledo. Autor v ní dokazuje, že Hendrix nebyl čistý levák, který svoji kytaru prostě držel obráceně. Byl takzvaně smíšený ,pravo-levák‘, což v důsledku ovlivňovalo interakci mezi jeho levou a pravou mozkovou hemisférou: syntaktické a emocionální aspekty textu byly u něj pevně integrovány s frázováním a konturou melodické linky. Dokonce i jeho mluveně zpívaný styl mohl být tímto ovlivněn: řeč je ovládána levou stranou mozku, kdežto zpěv je spojen s pravou mozkovou polokoulí.

Unikátní slovník bluesového slangu

Pecka Zdenek — Sun, 31 Jan 2010 22:11:17 +0000

Každý, kdo se kdy ponořil do magické říše starých nahrávek country blues pořizovaných ve 20. a 30. letech labely jako Okeh či Paramount v rámci tzv. rasových sérií prodávaných na dobírku poštou a určených výhradně pro černošský posluchačský trh na Jihu, se s tím problémem setkal. Kouzelně znějící byť často pologramotní interpreti používali ve svých textech neuvěřitelně barvitě znějící sémantické obraty a idiomy, jejichž zvukové podobě, ale hlavně významu, však často nerozumí ani dnešní rodilý Američan. Samozřejmě, někteří badatelé jako Paul Oliver, Sam Charters, Jeff Titon nebo nejnověji Michael Taft (sborník Talkin’ to Myself, Routlege, 2005) věci hodně napomohli, když publikovali vlastní, velmi obtížně pořízené a přesto mnohdy významově nesrozumitelné transkripty řady bluesových textů Charlieho Pattona, Blind Lemona Jeffersona, Blind Willieho Johnsona či Sleepy Johna Estese tak, jak se domnívali, že jim rozumí ze vzácných a hraním odřených 78 ot. desek, nahraných navíc mizernou technologií, a nazpívaných lokálním žargonem zapadlými venkovskými a školou nedotčenými interprety. Požehnáním v tomto smyslu je nedávno vydané kompendium Barrelhouse Words: A Blues Dialect Dictionary (University of Illinois Press, 2009, 320 p. 17 dol.), které sestavil bluesový historik Stephen Calt. Formou abecedně řazeného slovníku obratů a idiomů, tato kniha vysvětluje ta nejneobvyklejší, nejobskurnější a nejpodivnější slova a výrazy, na které lze narazit na těchto pradávných bluesových deskách. Kombinací metody dokumentární evidence samotných songů s citacemi a odkazy na mimohudební zdroje, ale hlavně rozborem nesmírně cenných interview, která autor pořídil v průběhu 60. let s dnes již mrtvými interprety nahrávajícími v období dvacátých a třicátých let, Calt objasňuje významové nuance více než 1200 idiomů, místních názvů či lokálního žargonu užitých na deskách. Velmi převratné je jeho zjištění, že ty nejpodivnější výrazy, které lze v těchto bluesových textech nalézt, nebyly poetické či metaforické ,básnické‘ obraty, ale pouhý a bohapustý slang. Běžná dobová hantýrka užívaná jak zpěváky, tak jejich publikem. Tudíž tyto nahrávky představují nejenom specifi cký populární hudební žánr, ale též nesmírně cenný archivní depozitář dobové černošské mluvy. Léta jsem třeba pátral po tom, co mohl mít na mysli Sleepy John Estes, když v písni The Girl I Love, She Got Long Curly Hair (1929) svým hluboko v hrdle přiškrceným chraplákem zpíval „Well you know by that baby that I need my ashes hauled.“ Teď to vím. Prostě na něj přišla nutkavá milostná touha a on potřeboval, jak to říci slušně, „vymést popel ze svých kamen“.

Loudon Wainwright III: The Charlie Pole Project

Pecka Zdenek — Thu, 08 Oct 2009 10:19:14 +0000

Čtyři roky po skvělé historické antologii Charlie Poole: You Ain’t Talking To Me (Sony BMG 3-CD, 2005) je na světě další nahrávka, jež oslavuje dávno zapomenutou legendu žánru ,protocountry‘. Charlie Poole (1892–1931), zpěvák, banjista a leader stringbandu The North Carolina Ramblers, byl dobře vypadající, byť pologramotný tkalcovský nádeník ze Severní Karolíny. Styl jeho života byl bouřlivý a divoký jako celá 20. léta Ameriky. Užíval si. Nevydržel dlouho na jednom místě, utíkal od svých manželek, bez přestání pil, ale přitom stačil nahrávat desky, na nichž s kouzelným humorem a s bystrým postřehem vykreslil svoji představu, jak má vypadat ,frajersky‘ prožitý život, i když ten jeho nebyl moc dlouhý. Upil se k smrti v 39 letech po nepřetržité třináctitýdenní ,oslavě‘ nabídky vystoupit ve fi lmu v Hollywoodu. Jestliže se v literatuře jako ,velký třesk‘ vzniku komerční country udává srpen roku 1927, kdy Ralph Peer poprvé nahrál v Bristolu v Tennessee Jimmieho Rodgerse a Carter Family, zcela se přitom opomíjí fakt, že již v roce 1925 se stala Pooleho nahrávka Don’t Let Your Deal Go Down Blues jednou z nejúspěšnějších desek Columbia Records v hillbilly sérii Old Familiar Tunes, jíž se prodalo neuvěřitelných 102 000 výlisků. Ona výše zmiňovaná a právě vyšlá pocta tomuto dávnému interpretovi nese název High Wide and Handsome: The Charlie Poole Project (2nd Story Sound Records, 2-CD, 2009). Přichází s ní kultovní písničkář a folkař Loudon Wainwright III, proslulý zejména u univerzitního publika svojí kouzelnou kombinací chytrého sarkasmu, ironie a sebezpytné nostalgie. V celkem třiceti písních, doplněných tlustou brožurou s esejem z pera Greila Marcuse a všemi texty, Wainwright s láskou zpracovává odkaz zanechaný Poolem. Jde nejenom o jím inspirovaně interpretovaný původní materiál, ale též zcela nové písně v brilantní instrumentaci i vokálech, které dohromady formou jakéhosi ,historického muzikálu‘ vykreslují s humorem a gustem dávné kouzlo osobnosti Charlieho Poolea. Wainwright současně ukazuje, že folk, country, bluegrass, gospel i jazz pocházejí vlastně ze společných kořenů. Je to velmi zábavná historická lekce. Pooleovy dávné kousky dodnes neztratily svůj svérázný humor a jeho sentimentální balady se nepodobají ničemu, co si pod tímto žánrem představujeme dnes. Sám Wainwright, vždy poněkud podceňovaný jako vokalista, zde doslova září. Třeba v písni Way Up in NYC, v níž Poole popisoval své první setkání s velkoměstem a praktikami nahrávacího byznysu. Celý projekt má své vlastní webové stránky (www. thecharliepooleproject.com) a jsou zde i MP3 ukázky ke stažení.

AAFM v blogosféře

Pecka Zdenek — Sun, 02 Aug 2009 13:12:20 +0000

V mnoha souvislostech jsem zde již zmiňoval převratnou historickou kompilaci Anthology of American Folk Music (Smithsonian Folkways, 1996, 6 CD), kterou v roce 1952 sestavil podivínský excentrik Harry Smith. Přes půl století fascinuje nové a nové generace posluchačů, pro které představuje kánon, jenž umožňuje vzrušující vhled do úchvatné říše syrových emocí, zapomenutých příběhů, osudů a podmaňující senzitivity a kouzla dávných interpretů americké lidové hudby z dob, jak říká slovutný autor Greil Marcus, „staré, ujeté Ameriky.“ Nepřekvapuje proto, že se slavná AAFM dnes dostala i do blogosféry. A to ve velkém stylu. Pod názvem The Old, Weird America, Exploration of Harry Smith’s Anthology (www.oldweirdamerica.wordpress. com) nalezneme doslova studnici poznání. Záměrem jejího autora je použít AAFM jako jakési výchozí vodítko umožňující podrobné pochopení a seznámení se s dějinami a tradicemi americké ,roots‘ music. Faktograficky i technicky jde o naprosto unikátní dílo kombinující historické materiály, dokumenty, texty a noty všech snímků, fotografie, audio – i videonahrávky. Ty pocházejí jednak z autorovy cenné sbírky, ale hlavně jsou zde na jednom místě pohodlně zpřístupněny veškeré známé a dosažitelné odkazy na nesčetné webové stránky s touto tematikou související, kterými se dostanete ke vzácným materiálům z odborných archivů či univerzitních knihoven. Jde o stále se rozšiřující projekt s cílem naprosto detailně zdokumentovat, analyzovat a pro věčnost tak zachytit každou z celkem 84 nahrávek zahrnutých na AAFM. Kliknutím na název daného snímku se zpřístupní rozsáhlý hlavní text obsahující biografii interpreta, fotky a historii dané skladby. Vloženými odkazy se dostanete na další související webové stránky. Autor však též předkládá kompilaci všech existujících nahrávek dotyčného interpreta či jim žánrově podobných, které si lze stáhnout v již připraveném a ,zazipovaném‘ souboru ze serveru MEDIAFIRE free fi le hosting či prostě později ,zaparkovat‘ na vašem MySpace, del.icio.us či Facebook účtu. Nezapomínejme přitom, že jde o jedinečné nahrávky pocházející z doby před rokem 1932 (!), které jsou komerčně nedostupné. V řadě případů jsou též vložena videa s případnými video coververzemi z YouTube, které lze rovnou přehrát. Zkuste třeba hned úvodní snímek Antologie s názvem Henry Lee, původně od Dicka Justice z roku 1927, jak jej dnes interpretují Nick Cave a PJ Harvey. Zcela nesobecky je k dispozici též odkaz na blog Celestialmonochord.org, „Věstník institutu pro astrofyziku a hill billy blues,“ který se AAFM zabývá s nemenší posedlostí a zápalem, byť trochu odlišně.

Jak Beatles zničili rock´n´roll

Pecka Zdenek — Mon, 06 Jul 2009 12:08:37 +0000

Po své předchozí, neméně kontroverzní knize zcela nově a převratně interpretující historii blues, Escaping the Delta: Robert Johnson and the Invention of the Blues, přichází brilantní americký muzikolog a hudebník Elijah Wald s další pozoruhodnou prací. Jak její poněkud ,rouhačsky‘ znějící název How the Beatles Destroyed Rock’n’Roll (Oxford Univ. Press, 2009, 336 s., $24.95) již sám naznačuje, autor odmítá dosavadní vžitá pojetí a interpretace historie populární hudby. Kniha se přitom nesoustřeďuje na rozbor hudebně populárních žánrů jako takových, a to od ragtimu, přes mainstreamový jazz a swing až po rock a disco, ale historický vývoj jednotlivých stylů pop music 20. století sleduje optikou vyvíjejícího se vkusu a preferencí dobového publika, měnících se společenských trendů a rozvoje technologií – včetně inherentní role gramofonových desek, rozhlasu, jukeboxu či televize. Chytrým a čtivým stylem přitom předkládá originální a často provokující zjištění a myšlenky. Podle něj nebyla swingová horečka 30. a 40. let klimaxem americké taneční hudby, ale naopak, vyhnala tancechtivou mládež z parketu a přispěla k zániku kvetoucího byznysu tančíren. Byly to ženy a dívky, které tvořily téměř ve všech případech rozhodující segment konzumentů populární hudby a jejich měnící se vkus do značné míry určoval příští vývoj historie žánru. Dobové desky jsou jen chabým indikátorem toho, co hudebníci téměř za každé éry skutečně hráli a před nástupem 60. let byly obecně považovány za něco, co muzikantům ve skutečnosti ubližovalo. Třebaže vývoj pop music vždy poháněl dopředu hlavně vkus dívčího publika, autoři všech knih o historii této hudby odjakživa byli a jsou převážně muži, a to většinou takoví, kteří hlavně sbírají desky, sami tancovat nechodí a běžnou pop music považují za šunt. A jak to bylo s těmi Beatles v názvu knihy, kteří měli zničit rock’n’roll? V roce 1964 časopis Billboard přestal (na pouhý rok) publikovat separátně hitparády popu a rhythm and blues, neboť bílí i černí interpreti, jejich repertoár i publikum, byli více méně na stejné lodi. Pak přišli Beatles. Zpočátku ještě zapadali do celkového kánonu běžné pop music, neboť čerpali jak od Carla Perkinse, tak Little Richarda. Ale s tím, jak se začali umělecky vyvíjet, jejich hudba šla zahrát už jenom ve studiu a oni opustili onen rytmický, taneční element, jenž byl základním pilířem rock’n’rollu. Jejich úspěch začali napodobovat další. Výsledkem byla největší hudební segregace 20. století, kdy se doposud společný, multirasový koncept pop music, platný od dob ragtimu až po rock’n’roll, poprvé rozdělil – na bělošský rock a černošský soul a jejich následné žánrové variace.

Poutavý životopis W.C. Handyho

Pecka Zdenek — Mon, 04 May 2009 11:07:18 +0000

Jedna z prvních amerických desek, kterou jsem kdysi dávno držel v ruce, se jmenovala Louis Armstrong Plays W.C. Handy. Byla pro mne zjevením. Nikdy dřív jsem taková blues neslyšel a navždy jsem jejich magické kráse propadl: St. Louis Blues, Bea le Street Blues či Yellow Dog Blues. Napadlo mne to nad stránkami nové biografi e z pera historika Davida Robertsona W.C. Handy: The Life and Times of the Man Who Made the Blues (KnopfDoubleday, 2009, 286 stran). W.C. Handy (1873–1958) samozřejmě blues nevynalezl, ale navždy je pro historii zpopularizoval tím, že nápěvy a melodie bluesově založené černé folkové hudby účinně zkombinoval s evropskou písňovou strukturou. Jako mladý a nadaný komponista si umanul stát se černošským protipólem tehdy slavného bílého skladatele populárních pochodů Johna Philipa Sousy. Když se však v roce 1905 usadil v Clarksdale v Mississippi, aby zde komponoval komerční populární hudbu, poprvé uslyšel něco čemu se dnes říká blues z Delty. Uvědomil si krásu této ,primitivní‘ hudby a třebaže, dle jeho názoru, potřebovala tu a tam zásah zkušeného komponisty, ta pravá esence zde byla a on byl přesvědčen, že tento minoritní a regionální žánr má též obrovský prodejní potenciál u širokého publika. Od té chvíle začal interpolovat do svých doposud nepříliš úspěšných skladeb ony magické ,blue tones‘ s cílem přiblížit je sofi stikovanějším posluchačům. S vyvinutým smyslem pro showbyznys se na řadu dalších let přestěhoval do kypícího Memphisu, kde napsal a publikoval své nejslavnější písně jako třeba právě St. Louis Blues (1914), jejíž první nahrávka v podání bílého Al Bernarda nejprve zapadla, aby z ní v roce 1920 Marion Harris udělala celoamerický hit číslo 1. Dnes jenom Amazon.com nabízí ke stažení celkem 1 514 MP3 verzí St. Louis Blues, od interpretů sahajících od Bessie Smith po Boston Pops Orchestra. Ve své knize Robertson spřádá bohatou mozaiku světů, v nichž se Handy pohyboval a jež jej ovlivnily: americký Jih po tzv. Rekonstrukci, žánr minstrelových estrád v celé jejich mezirasové komplexnosti, mystiku mississippské Delty, stejně jako dobový Memphis s rušnou hudební scénou či newyorskou mekku showbyznysu – Tin Pan Alley. Coby testament síly a vlivu, kterých může nabýt ,pouhý‘ song a současně kronika černé hudby v Americe, je životní příběh W.C. Handyho v mnoha směrech příběhem o zrodu velmi svébytného kulturního žánru. Robertson vytvořil hutný a sympatizující portrét člověka se všemi jeho přednostmi i chybami. Handy byl ješitný i zásadový, velkorysý i umíněný. Jeho odkazem je most, kterým jeho hudba spojila dva odlišné světy.