ŘÍKAL TO JIM BRIDGER

Přední americký novinář a spisovatel William Livingston Alden uveřejnil v červenci 1882 v měsíčníku Harper’s Magazine článek Sailor Songs o zanikajícím žánru námořnických písniček (tzv. „shanties“). Na důkaz toho, že americká kultura s nástupem parolodí ztrácí nejeden půvabný rys, předložil několik příkladů takových „shanties“, jež se údajně naučil „před třiceti lety“ (tudíž se mohly zpívat už ve čtyřicátých letech 19. století). Mezi jinými si vzpomněl i na dvě sloky písně Shanandore, z nichž ta první se vesměs shoduje s první slokou námi uváděné verze a druhá vypráví o dívce jménem Sally. „Sedm let jsem se dvořil Sally, dvořil jsem se jí ve tvém údolí.“
Z toho lze vyvodit, že Shanandore je řeka protékající údolím, nejspíš totožným s Shenandoah Valley v Apalačských horách, jehož současný název vznikl poangličtěním dnes už jen těžko dohledatelného indiánského jména. Švýcarský prospektor Christoph von Graffenried psal na samém počátku 18. století o údolí Senantona, což je zřejmě jedna ze zkomolenin (další zní Gerando, Gerundo, Genantua, Shendo, Sherando) indiánského výrazu Schin- -han -dowi („Řeka ve smrkovém lese“). Verze Shanandore patří kromě té ofi ciální k nejrozšířenějším, o čemž svědčí fakt, že se dostala i do kultovní antologie Americká lidová poezie z roku 1961, pro kterou ji pod názvem Široká Mizzouri přeložil Josef Hiršal.
Zvláštní zmínku o Missouri nalézáme už v Aldenově článku. On sám si ji vysvětloval jako pozdější dodatek. Dodejme, že William L. Alden nebyl pouze novinářem a autorem humoristických knížek; v pozdějších letech sloužil jako diplomat v Římě, ale především proslul jako nadšený propagátor kanoistiky a zakladatel Newyorského kanoistického klubu. Není divu, že mu utkvěla v paměti právě skladba Shanandore. Vždyť právě ona staví pomníček prvním ka nois – tům, tzn. lovcům kožešin, kteří – a to je důležité – operovali především na Missouri. Ne náhodou se název řeky vyvinul z indiánského výrazu „ouemessourita“ („ti, kteří mají čluny z vydlabaného kmene“). O lovcích kožešin na Missouri vypráví písnička The Young Voyager z období kolem roku 1700. V polovině čtyřicátých let 19. století namaloval pozapomenutý americký malíř George Caleb Bingham obraz Lovci kožešin sjíždějí Missouri (původně nesl název Francouzský lovec a syn míšenky, což se Svazu amerických umělců zdálo příliš kontroverzní, a tak musel být přejmenován). O něco dříve se řeka stala cílem tzv. Ashleyho expedice, která by nás mohla přiblížit k řešení části naší hádanky.
Roku 1822 vylepila společnost Rocky Mountain Fur Company v St. Louis ve státě Missouri letáky adresované „všem mladým dobrodruhům“. „Níže podepsaní shánějí stovku mužů, kteří by po dobu jednoho až tří let postupovali k prameni řeky Missouri,“ stálo v nich. Zkušení trapeři, kteří se přihlásili, vešli ve známost jako „Ashleyho stovka“, jelikož expedici vedl generál William H. Ashley. Výpravy se zúčastnil i tehdy sotva dvacetiletý Jim Bridger, z něhož se zanedlouho vyklube nejslavnější americký stopař a objevitel Divokého západu. „Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem,“ zpívají Green horns v oblíbené písničce Blízko Little Big Hornu. Sám Bridger ke konci života vyprávěl neuvěřitelné historky nejen o generálu Custerovi, ale také o „zkamenělém lese“ v národním parku Yellowstone, kde „zkamenělí ptáci zpívají zkamenělé písničky“.
Nás bude zajímat, že měl dvakrát za ženu Indiánku. Poprvé to byla dívka z kmene Ploskohlavců, podruhé dcera náčelníka Šošonů. Tenkrát šlo o celkem běžnou praxi: bílý lovec si vzal indiánskou ženu – nezřídka z náčelnického rodu – a tím utužil vzájemné obchodní vztahy. Historická fakta dodávají příběhu, jenž vykrystalizoval z textu písně Oh, Shenandoah, nový rozměr a vysvětlují i zmínku o Missouri, někdejším centru obchodování s kožešinami. Že nejsme první, koho napadla souvislost se slavným skautem, dokazuje další varianta této skladby, v níž se zpívá: „Starý Bridger miloval indiánskou dívku, kánoi měl naloženou kožešinami. Řekl náčelníkovi: ,Miluju tvou dceru, chci ji vzít přes hučící vody.‘ Náčelník ztropil hrozný povyk, nestál o traperovy dolary. Lovec mu dal dryják, kterému říkal whisky, opil ho a dceru mu ukradl.“ Zřejmě i takové případy se stávaly.

ZVEDNĚTE KOTVY

Termínem „shanty“ (z francouzského „chanter“ – „zpívat“) se rozumí námořnická písnička, tedy písnička zpívaná na moři. Shenandoah i Missouri jsou ale řeky. Je tedy pravděpodobné, že na širé moře se skladba dostala až postupem času. Kapitán W. B. Whall v knize Ships, Sea Songs And Shanties z roku 1910 doslova říká: „Původně to byla prostě píseň, nikoli námořnická píseň, a se slanou vodou neměla nic společného. Patrně ji s sebou přivezli američtí nebo kanadští cestovatelé, kteří uměli skvěle zpívat. Právě oni inspirovali Thomase Moorea při komponování skladby Canadian Boat Song.“ Znalci také v baladě Oh, Shenandoah slyší irský a afroamerický vliv, což vysvětlují jejím častým přesazováním do nových prostředí. Co se týče možnosti irského původu, je vskutku pozoruhodné, jak dobře jde melodie dohromady s hlasem belfastského křiklouna Vana Morrisona a zvukem dublinské skupiny Chieftains (CD Long Journey Home), nemluvě o tom, že v Irsku můžeme najít řeku Shannon. Afroamerické konotace skladba získala v období před občanskou válkou, kdy si ji zpívali uprchlí otroci (Missouri jim nahrazovala biblický Jordán). Za války Severu proti Jihu se z písničky v podání vojáků obou armád stala vzpomínka na rodný kraj – buď Shenandoah v unionistické Iowě, nebo jižanskými partyzány zamořené Shenandoah Valley. (Za starou píseň kavaleristů ji označují John a Alan Lomaxové v antologii American Ballads And Folk Songs i Carl Sandburg ve výboru The American Songbag.) Že nešlo jen o ,sladkovodní‘ záležitost, dokazuje karibská verze Solid Fas, zaznamenaná v roce 1966 u ostrova sv. Vincenta při lovu kosatek. Zvolání „solid fas“ značí, že harpunář zasadil přesnou ránu. Západoindičtí veslaři se s nesrozumitelnou zmínkou o Missouri vypořádali po svém. Změnili pár hlásek a z cesty přes řeku se rázem stala cesta z bídy („misery“).
,Mořské‘ varianty balady Oh, Shenandoah však byly doloženy už mnohem dřív. David W. Bone ve sbírce říčních „shanties“ Capstan Bars z roku 1931 píše, že se píseň původně zpívala na řece a mezi mořskými vlky zdomácněla kolem roku 1800. (V jeho verzi je Shenandoah „mé rodné údolí“ a říká se zde: „Ó, Shenandoah, mám rád tvé dcery.“) Spisovatel a esejista Frank T. Bullen, který v mládí pracoval jako lodník, vzpomíná v knize Songs Of Sea Labour z roku 1914 na „pomalou a procítěnou černošskou písničku“ Rollin-River, zpívanou při navíjení kotvy nebo odčerpávání vody z podpalubí. Na slovo „Shenandoah“ prý všichni naráz zabrali. Alfred Mason Williams, přezdívaný pro své příběhy z dělnického prostředí „básník -kovář“, uvádí v knížce Studies In Folk -song And Popular Poetry z roku 1895, že se píseň zpívá při utahování dračí smyčky.
Námořnické „shanties“ dělíme do mnoha kategorií podle druhu činnosti, která se při jejich zpěvu vykonává. Nejčastější jsou „long-haul“ („dlouhý tah“) a „short-haul“ („krátký tah“), tedy písničky zpívané při napínání plachet či veslování. O „pumping shanties“ („pumpovacích písničkách“) a „windlass shanties“ (v jejichž rytmu se navíjely či spouštěly kotvy) už byla řeč. Dále známe třeba „menhaden shanties“, oblíbené při lovu sleďů (když rybáři rozhazovali sítě), nebo „fo’c’s’le“, zpívané posádkou při odpočinku na přídi („forcastle“). Oh, Shenandoah patří k tzv. „capstan shanties“, tedy písničkám zpívaným při otáčení kotevním rumpálem. K takové námaze bylo zapotřebí táhlé melodie, podobně jako k veslování na dlouhé vzdálenosti. Ať už tedy s nápěvem přišli irští, afroameričtí nebo kanadští námořníci, skvěle jim při práci posloužil. Text sice nedával skoro žádný smysl, to ale utahané lodníky asi moc netrápilo.

RUDÝ BRATR BÍLÉHO MUŽE

Na začátku jsme se zabývali otázkou, zda název Shenandoah v písni označuje řeku v Západní Virginii, nebo stejnojmenné údolí. Co když je ale řešení mnohem prostší a verš „ó, Shenandoah, miluji tvou dceru“ lze brát doslovně? Pokud se bílý lovec zamiloval do dcery indiánského náčelníka, proč by se její otec nemohl jmenovat Shenandoah? Máme pro to oporu v historických pramenech? Odpověď zní: ano, máme.
Zaprvé tu je pověst o Gherundovi, náčelníkovi starého irokézského kmene, usazeného kdysi dávno v dnešním Shenandoah Valley. V první polovině 17. století ho odsud vyhnal náčelník Algonkinů Opechancanough a údolí pak okupoval kmen Shawneeů, vedený Opechancanoughovým synem. To se však přihodilo ještě předtím, než do údolí přišli bílí osadníci, a tudíž je nepravděpodobné, že by měl někdo z nich potřebu na Gherunda vzpomínat. Naštěstí existuje ještě jeden významný muž, jenž by – tak jako v první části našeho příběhu Jim Bridger – mohl písničku částečně inspirovat.
Jmenoval se Oskanondonha (Medvěd), což Američané zkomolili na Skonondon, Skenando, Skenandoa, Skenandoah a nakonec na Shenandoah. Údajně žil v letech 1710 až 1816 (tedy 106 let!) a byl nejslavnějším náčelníkem indiánského kmene Oneidů. Oneidové (Onayotekaono neboli Lid stojícího kamene) patřili k jednomu z pěti (později šesti) národů sdružených do tzv. Irokézské ligy, která si též říkala Liga míru a moci. Toto sdružení, založené legendárními mírotvůrci Hiawathou a Deganawidou, reprezentoval sněm padesáti dědičně volených náčelníků (sachemů) na Velkém shromáždění. Z dnešního hlediska je poučné, že konkrétně Oneidové měli ve svém čele ženy, tzv. seniorky klanu, které rozhodovaly, kdo bude příštím sachemem (proto se jím nezřídka stávala osoba ženského pohlaví). „Chief Shenandoah“ se proslavil během Americké války za nezávislost, v níž bojovalo Království Velká Británie se svými třinácti severoamerickými koloniemi a která skončila britskou porážkou a uznáním nezávislosti Spojených států amerických.
Shenandoah se proslavil nechvalně i chvalně – podle toho, z jakého úhlu se na věc díváme. Oneidové se totiž pod jeho vedením jako jediný kmen Irokézské ligy postavili na stranu Američanů, což způsobilo rozpad Ligy a konec Velkého míru. V srpnu 1777 se významně angažovali v bitvě u Oriskany a v říjnu přispěli k vítězství nad britským generálem Johnem Burgoynem u Saratogy. Když pak vprostřed ledové zimy uvízla v pensylvánském Valley Forge hladovějící armáda generála George Washingtona, Oneidové ji zásobovali obilím, dokud nepříznivé počasí nepominulo. Od té doby se traduje legenda o oneidské ženě Polly Cooperové, která prý v údolí zůstala s americkými vojáky a naučila je připravovat výživné a zdravé indiánské pokrmy. Finanční odměnu odmítla, a tak jí ženy důstojníků koupily v blízkém městě šál, který se jí líbil. Ten šál si potomci Oneidů předávají z generace na generaci jako symbol přátelství s americkým lidem.
Americký lid se Shenandoahovi za jeho věrné služby jaksepatří odvděčil. Náčelníka mohl varovat už incident z roku 1775, kdy ho bílí „přátelé“ ve městě Albany opili, okradli a nechali ležet v příkopu. Po návratu do indiánské vesnice prý prohlásil: „Nikdy nepijte ohnivou vodu. Udělá z vás myši pro bílé kočky.“ Těžko říci, nakolik si ostatní vzali jeho slova k srdci. Susan Fenimore Cooperová, dcera a sekretářka autora Posledního mohykána, si totiž ve svém vyprávění Missions To The Oneida (Mise k Oneidům), uveřejňovaném roku 1885 na pokračování v časopise The Living Church, lakonicky posteskla: „Jen jeden muž, Skenandoah, se dostavil ke svatému přijímání. Je to jediný střízlivý člověk v táboře.“
Po válce měl Shenandoah pověst blízkého přítele George Washingtona, ve skutečnosti však musel přihlížet, jak Oneidové přicházejí o domovy, strádají hladem a umírají na bělošské nemoci. Ve válce ztratili třetinu mužů, navíc museli čelit mstivým útokům ze strany britské armády i zbylých irokézských kmenů. Když si „noví“ Američané rozdělovali indiánská území, Oneidové padli za oběť jako první. Ačkoliv jim vláda slíbila finanční pomoc a záruku vlastnictví půdy na věčné časy, ocitli se na pokraji nejvyšší nouze a v zoufalství vyměnili šest milionů akrů půdy za nedůstojně malou rezervaci.
Oskanondonha, pro bílé tváře Skenandoah či Shenandoah, byl náčelníkem až do své smrti, která nastala 11. března 1816. Pohřbili ho, jak si přál, v ovocném sadu u školy pro děti Oneidů v Clintonu ve státě New York, vedle jeho přítele, misionáře Samuela Kirklanda, s nímž ústav v roce 1793 zakládal. Škola se původně nazývala Hamilton-Oneida Academy a dnes se jmenuje Hamilton College. Po roce 1851 byly ostatky obou mužů přeneseny na školní hřbitov, kde odpočívají dodnes. A s nimi i tajemství, zda náčelník Oneidů inspiroval skladbu Oh, Shenandoah, či nikoli. Úplnou pravdu asi nezjistíme, ale to snad ani není účel. Aneb, jak se v antologii American Favorite Ballads z roku 1961 naoko rozčiloval známý folkař a folklorista Pete Seeger: „Proč by tahle písnička, oblíbená mezi námořníky, měla být o indiánském náčelníkovi a řece na Středozápadě? A proč ji má každý tak hrozně rád, že ji za žádnou cenu nechce měnit?“

OH, SHENANDOAH
Oh Shenandoah, I long to hear you
Away, you rolling river
Oh Shenandoah, I long to hear you
Away, I’m bound away
‚Cross the wide Missouri

Oh Shenandoah, I love your daughter
Away, you rolling river
I’ll take her ‚cross your rollin‘ water
Away, I’m bound away
‚Cross the wide Missouri

‚Tis seven years, I’ve been a rover
Away, you rolling river
When I return, I’ll be your lover
Away, I’m bound away

‚Cross the wide Missouri
Oh Shenandoah, I’m bound to leave you
Away, you rolling river
Oh Shenandoah, I’ll not deceive you
Away, I’m bound away
‚Cross the wide Missouri

Ó, SHENANDOAH
Ó, Shenandoah, chci tě zase slyšet.
Vpřed, ty dravá řeko!
Ó, Shenandoah, chci tě zase slyšet.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Ó, Shenandoah, miluji tvou dceru,
vpřed, ty dravá řeko.
Převezu ji přes tvé dravé vody.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Už sedm let se toulám.
Vpřed, ty dravá řeko!
Až se vrátím, stanu se tvým milým.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Ó, Shenandoah, teď musím jít.
Vpřed, ty dravá řeko!
Ó, Shenandoah, ale nezklamu tě.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Bavily mě písničky Burla Ivese, takové ty staré, ale žádnou jsem neuměl a ani jsem tehdy neměl čas je shánět, nebo jsem byl moc líný, než abych se po nich podíval. A tak jsem si řekl: ,Napíšu si lidovku‘ – umělou lidovku, chcete-li. Několik měsíců jsem se snažil, a najednou mě to napadlo. V životě jsem četl o třech událostech, které se mi teď náramně hodily. Před mnoha lety zabili v New Jersey katolického kněze před nasvícenou radnicí, což vidělo aspoň 50 svědků. Motiv se nikdy nenašel. A nenašel se ani ten, co to udělal. Do dnešních dnů ta vražda zůstává nevyřešená. Vždycky se mi líbilo, že se to stalo před ,osvětlenou radnicí‘. Dále mě přitahovala historka spojená s Rudolfem Valentinem – o ženě, která navštěvovala jeho hrob. Pokaždé měla dlouhý černý závoj – odtud název skladby. A zatřetí mě inspirovala písnička Reda Foleyho God Walks These Hills With Me. Vždycky jsem si myslel, že je to skvělá věc, a tak jsem ji také použil. Prostě jsem to všecko smíchal dohromady a tohle mi vyšlo.

ZAPADLÍ PARTNEŘI
Abychom mohli určit, o jaký zločin se jednalo, museli bychom projít desítky ročníků newjerseyských novin. Je zajímavé, že tímto státem kdysi skutečně cloumala jedna brutální vražda, v níž figurovala mladá dívka a kněz. Případ Eleanor Millsové a reverenda Edwarda W. Halla z kostela sv. Jana Evangelisty v New Brunswicku nebyl dodnes vyřešen a svého času okupoval přední stránky amerických deníků. Údajní milenci ovšem nezemřeli v záři světel městské radnice, nýbrž leželi s prostřelenými hlavami pod planou jabloní u opuštěné farmy za městem. Je tu tedy dost velká pravděpodobnost, že tato kauza nemá s Dillovým textem nic společného.
V zapomnění upadla i skladba God Walk These Hills With Me (Bůh kráčí po těchto kopcích se mnou), jejíž interpret,zpěvák countryových gospelů a moderátor oblíbených hudebních pořadů Red Foley přispěl do pokladnice světové pop music jinými třemi hity: Peace In The Valley, Old Shep a Steel Away. Foley patřil k nejúspěšnějším osobnostem ve svém žánru, prodal přes 25 milionů desek a v roce 1955 objevil pro média jedenáctiletou Brendu Lee. Tajemnou baladu Long Black Veil proslavil neméně populární představitel coun tryového honky-tonku, texaský zpěvák Lefty Frizzell, jehož charakteristický projev zásadně ovlivnil Merlea Haggarda, Willieho Nelsona a Roye Orbisona.
V roce 1951 se Frizzellovi podařilo umístit hned čtyři singly v první desítce, kterýžto rekord překonali až o třináct let později liverpoolští Beatles. Avšak právě s nástupem rokenrolu musela celá countryová scéna vyrukovat s něčím novým, nechtěla-li přijít o zájem nastupující generace. Její odpovědí na beatové šílení byl takzvaný „epic song“, označovaný též jako „saga“, jehož prototypem se stala písnička Jimmieho Driftwooda The Battle Of New Orleans, kterou v Americe zpíval Johnny Horton a my ji známe z půvabné verze Jiřího Suchého, výjimečně doprovázeného skupinou Jiřího Brabce (Kvér a flaška ginu), případně z méně povedené nahrávky Evy Pilarové (Mexico). Kouzlo „epic songu“ spočívalo v tom, že šlo o zhudebněné vyprávění, často vycházející ze skutečného života či odkazující ke konkrétnímu dějinnému okamžiku. Bylo v něm něco z písničkářského „talkin’ blues“ i z kramářské odrhovačky. Konkrétně skladbu Long Black Veil charakterizoval hudební esejista Greil Marcus jako „moderní countryový nápěv, převlečený za starou mordýřskou baladu z Kentucky“. Danny Hill v onom zlomovém roce 1959, kdy ho napadly verše o ženě v dlouhém černém závoji, napsal ještě jeden skvělý text, stylově velmi podobný a dnes už bohužel pozapomenutý. Jmenoval se Partners a zpíval ho „countryový gentleman“ Jim Reeves. Také v tomto příběhu o dvou hledačích zlata se umíralo – popravdě měl leccos společného se zvláštní písní Isis, kterou v polovině sedmdesátých let složil Bob Dylan. Osud tomu ale chtěl, aby jedna historka zapadla a z druhé se stala klasika.

AUDIENCE V KUCHYNI
Horace Hill (kterého na Dannyho překřtil komik Whitey Ford) se vždycky považoval za zpěváka a textařinu měl v podstatě jako vedlejší povolání. V Nashvillu, kde působil, si ho však přece jen víc vážili jako autora, zvlášť když po několika „epických skladbách“ vytáhl v roce 1963 z rukávu další eso – I Wanna Go Home neboli Detroit City. Písničku, která patřila (coby Pokání s textem Rostislava Černého) k parádním číslům Karla Hály, nazpíval nejprve Billy Grammer (známý díky své verzi skladby Gotta Travel On od folkového muzikanta Paula Claytona) a vzápětí nato Bobby Bare, jenž ji také proslavil.
Stejný hitový potenciál měl i talent Marijohn Wilkinové, rozené Melsonové, autorky melodie k písni Long Black Veil. Tato uznávaná skladatelka, šéfka hudebního vydavatelství a občasná zpěvačka původně dělala učitelku a do světa showbyznysu pronikla po druhé světové válce, v níž zahynul její první manžel (omylem ho zasáhla britská kulka). Roku 1958 přesídlila Marijohn do Nashvillu a kýžený úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Postupně složila hudbu k hitům Waterloo (Stonewall Jackson), Cut Across Shorty (Eddie Cochran) a I Just Don’t Understand (Ann-Margret). Počátkem sedmdesátých let se po špatném období nadměrného pití, osobních proher a několika pokusů o sebevraždu vrátila countryovým gospelem One Day At A Time, s nímž jí pomohl její někdejší objev – písničkář Kris Kristofferson. Rodačka z texaského města Kemp zemřela v roce 2006 v Nashvillu. Je smutnou tradicí tohoto seriálu, že mnozí z jeho hrdinů odešli nedlouho předtím, než byl napsán. Dokonce i textař Danny Hill zemřel teprve v říjnu loňského roku.
K uším zpěváka Leftyho Frizzella se píseň Long Black Veil dostala poté, co se v Nashvillu pustil do natáčení skladby Sin Will Be The Chaser For The Wine, kterou chtěl přebít svůj poslední hitový singl Cigarettes And Coffee Blues. Aby se čas strávený ve studiu co nejlépe využil, nahrávaly se obyčejně čtyři kousky najednou. Producent Don Law tedy rozhlásil, že Lefty potřebuje další tři, a před Lawovým apartmá v nashvillském Hotelu Jamese Robertsona se okamžitě začali shromažďovat autoři větřící příležitost. Samozřejmě, že tam nešli na vlastní pěst, nýbrž byli vysláni svým vydavatelstvím. Pohovor zpravidla probíhal tak, že si sedli v pokoji s kytarou a přehráli svůj výtvor potenciálnímu interpretovi z očí do očí. Marijohn Wilkinová se dostavila v zastoupení vydavatelské firmy Cedarwood jen pár hodin před natáčením a poté, co chvíli poslouchala své konkurenty z řad textařů a skladatelů, vzala si Dona Lawa stranou, načež mu sebevědomě řekla: „Danny Hill a já máme lepší písničku, než jsou tyhle všechny.“
A protože v místnosti nebylo piano, odvedla producenta i zpěváka do akusticky příhodnější kuchyně, kde jim baladu zanotovala a cappella. Law a Frizzell ji, jak se říká, na místě „koupili“ a běželi s ní do studia. Podotkněme, že Marijohn se s písničkou seznámila téhož dne po ránu, kdy jí Danny Hill přinesl hotové verše se slovy: „Tohle jsemnapsal včera večer. Možná to za nic nestojí. Jestli chceš, udělej na to melodii. Jestli ne, tak to klidně hoď do koše.“ Wilkinová naštěstí udělala to první, a to tak pohotově, že ještě stihla odpolední audienci u Frizzella. Studiová kapela, kterou Law shromáždil, měla problém se skladbu tak rychle naučit, a proto Wilkinová sedla za piano a nahrávku rytmicky podržela. Za zmínku stojí ještě steel guitar Dona Helmse, která kvílela přesně jak ten noční vítr, pohrávající si s dlouhým černým šálem záhadné ženy u hrobu jejího milence.

NÁVŠTĚVY V KRYPTĚ
A propos, co to říkal Danny Hill v úvodu našeho příběhu? „Přitahovala mě historka spojená s Rudolfem Valentinem – o ženě, která navštěvovala jeho hrob.“ O jakou historku vlastně šlo a koho se týkala? Narozdíl od vraždy kněze v New Jersey známe v tomto případě docela jasnou odpověď. Musíme ale začít od Adama, neboť současná generace už možná vůbec neví, kdo byl slavný Valentino. Tak tedy, Rodolfo Alfonso Raffaello Piero Filiberto Guglielmi alias Rudolph Valentino, první skutečná hollywoodská superstar, byť ještě v době, kdy obživlé obrázky na stříbrném plátně neuměly mluvit.
Idol tisíců ženských srdcí se k filmovému hraní dostal vlastně z nouze, otráven lety živoření v Itálii a Paříži, kde se mu nedařilo ani dostudovat, ani sehnat práci. Po příjezdu do Ameriky se Valentino zapletl do skandálu, v němž figurovala jedna bohatá dáma z Chile a její manžel, významný byznysman, kterého se pokusila zastřelit. Proto New York zase rychle opustil a začal střídat kočovné herecké společnosti. Také dával hodiny tance, nechal se vydržovat od starších paní a ve volném čase to zkoušel u filmu. Zprvu dostával pouze úlohy lotrů a gangsterů, ale brzy se přehrál do rolí milovníků. Svým exotickým zevnějškem tvořil pravý opak tehdejšího prototypu dokonalého Američana – Douglase Fairbankse. Na úsvitu dvacátých let Valentino („postrach amerických mužů“, jak hlásaly plakáty) konečně zazářil v němých snímcích Čtyři jezdci Apokalypsy a Šejk.
23. srpna 1926 však nečekaně zemřel – v pouhých jednatřiceti letech – na komplikace spojené s operací slepého střeva. K vykreslení zmatku, jenž po jeho skonu zavládl, postačí, uvedeme-li, že ulice New Yorku v den jeho pohřbu lemovalo 100 000 lidí, udržovaných v patřičných mezích kordony policistů. Když pak rakev odcestovala vlakem na další smuteční obřad v místě hercova posledního odpočinku, na hřbitově Hollywood Forever Cemetery, mačkaly se na nádražích opět davy, ochotné strávit hodiny čekáním jen proto, aby na okamžik zahlédly projíždějící vagon.
Valentinovo tělo (někdo říká, že jen jeho vosková figurína) bylo uloženo do krypty v mauzoleu, k němuž vykonalo během následujících dvou let svatou pouť přibližně 90 000 osob. Správce mauzolea Roger C. Peterson si o těchto leckdy bizarních návštěvách vedl podrobné záznamy a později je zveřejnil v knize Valentino The Unforgotten. Mezi truchlícími fanoušky působila zvlášť nápadným dojmem jakási dáma v černém (černé šaty, černý klobouk, černý závoj), která přišla k hrobu svého miláčka položit rudou růži přesně v den prvního výročí jeho smrti. Fotografie této neznámé ženy se dostala do novin a dala vzniknout jednomu z největších hollywoodských mýtů, o písničce Long Black Veil nemluvě. O to větší šok zažili důvěřiví čtenáři poté, co vyšlo najevo, že dáma v černém byl jen reklamní trik Valentinova reklamního agenta Russella Birdwella, jenž chtěl tímto poněkud morbidním způsobem znovu přilákat pozornost k nedávno zesnulé hvězdě a především k jejím filmům.
Russell Juarez Birdwell, zvaný Bird, si rád zahrával s ohněm. V Hollywoodu mu přezdívali „nejpracovitější čachrář“, protože, řečeno s Richardem Brautiganem, by byl člověku schopen „prodat krysí řiť místo snubáku“. Právě on stál v roce 1937 za geniální propagací dobrodružného snímku The Prisoner Of Zenda, o kterém si pak v Hollywoodu ještě dlouho povídali. Tehdy si vyhlédl stejnojmennou vísku v jižním Ontariu, jejíž dva tucty obyvatel si název „Zenda“ vypůjčili z literární předlohy spisovatele Anthonyho Hopea Hawkinse, když se snažili stát samostatným správním celkem za účelem získání poštovní schránky. Birdwell pro ně poslal letadlo a všechny (až na pár maminek a dětí) je nechal dopravit Diane Hartmanová, ze které udělal Russell Birdwell přes noc hvězdu na premiéru do newyorské Radio City Music Hall, kde je slavnostně představil obecenstvu.
V roce 1958 se přihlásil o slovo znovu, to když nechal ve význačných filmových periodikách Daily Variety a Reporter otisknout celostránkový inzerát s fotografiemi naprosto neznámé dívky, ze které se rozhodl přes noc udělat hvězdu. Stačilo napsat tento křiklavý titulek: „Mocným mužům Hollywoodu, bdícím nad prestiží a velikostí filmového průmyslu: Hollywood potřebuje novou ženu! A ta nová žena je tu! Diane Hartmanová. Odpočítávání začalo. Diane Hartmanová míří na orbit!“ Dodejme, že „Birdovy“ schopnosti nebylo radno podceňovat. Vždyť už jednu hvězdu na filmové nebe vynesl – krásnou Jane Russellovou.
Kousek s dámou v černém závoji u Valentinova hrobu v roce 1927 patřil k jeho prvním „čachrům“ a lze si domyslet, jak dobře se u něj bavil. Nicméně 23. srpna 1928 mu asi trochu zatrnulo. Tehdy se totiž žena v černém objevila v kryptě znovu. A tentokrát už nešlo o žádný trik. Pravou totožnost tajemné ženy však nikdy nikdo nezjistil. S postupem let se dámy v černém začaly hlásit samy. Ve čtyřicátých letech se za ni vydávala jistá Marian Watsonová, která prohlašovala, že jí Valentino před smrtí slíbil manželství a stihl se stát otcem jejího dítěte. Další osoba jménem Ditra Flame prý zamlada velmi stonala, Valentino za ní chodil do nemocnice a pokaždé jí přinesl rudou růži. Ujišťoval ji, že neumře, a žádal ji, aby mu chodila na hrob, pokud odejde na onen svět dřív než ona, protože tam nechce být sám.
Ditra hřbitov skutečně navštěvovala až do roku 1954, kdy ji definitivně znechutil stále větší příliv dívek a žen v černém, které se denně střídaly u Valentinovy krypty, jako by prováděly nějaký komický rituál. Naposledy Ditra Flame zavítala na Hollywood Forever Cemetery v roce 1977, kdy zemřel Elvis Presley. Kupodivu ale přišla v civilním oblečení. Poté její roli „první dámy“ převzala Estrellita del Regil, jež svým každoročním strašením pokryla osmdesátá léta, nicméně v roce 1993 svůj závoj pověsila ze zdravotních důvodů na hřebík. Mezi nejpodivnější návštěvy Valentinova hrobu patří několik transvestitů a také černoška Diane Whitmoreová, která – snad ve snaze vnést trochu legrace do toho umírání – začala do mauzolea docházet celá v bílém.

LONG BLACK VEIL
Ten years ago on a cold dark night
There was someone killed
‚neath the town hall lights
There were few at the scene
but they all agreed
That the slayer who ran looked
a lot like me

The judge said: Son, what is your alibi?
If you were somewhere else then you
won’t have to die
I spoke not a word though it
meant my life
For I had been in the arms of my best
friend’s wife

She walks these hills
In a long black veil
She visits my grave
When the night winds wail
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows but me

The scaffold’s high and eternity near
She stood in the crowd and shed not
a tear
But sometimes at night,
when the cold wind moans
In a long black veil she cries
over my bones

She walks these hills…

DLOUHÝ ČERNÝ ZÁVOJ
Před deseti lety v chladné a tmavé noci
někoho zabili
před osvětlenou radnicí.
Vidělo to jen pár lidí,
ale všichni se shodli,
že vrah, co utekl,
se mi dost podobal.

Soudce řekl: Synu, máš alibi?
Jestlis byl někde jinde,
nemusel bys umřít.
Neřekl jsem ani slovo,
i když mi šlo o život,
protože jsem byl v náručí ženy svého
nejlepšího přítele.

Chodí po kopcích
v dlouhém černém závoji,
navštěvuje můj hrob
za skučení nočních vichrů.
Nikdo ji nezná, nikdo nevidí,
nikdo ji nezná, jen já.

Šibenice se tyčí,
věčnost už je blízko…
Stála v davu a neuronila ani slzu.
Ale někdy za noci,
když naříká studený vítr,
pláče v dlouhém černém závoji
na mých kostech.

Chodí po kopcích…

Foto archiv

STÍN KONDORA

Album Bridge Over Troubled Water se po zásluze dostalo na první místo hitparád, získalo šest cen Grammy a dodnes se ho prodalo přes 25 milionů. Nahrávka písně El Condor Pasa (If I Could) zněla uchu průměrného posluchače výjimečně už proto, že v ní oblíbenou dvojici doprovázela nefalšovaná indiánská kapela. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Los Incas, s nimiž se Paul Simon spřátelil natolik, že jim v roce 1974 dokonce produkoval album Urubamba. Pod tímto názvem (Urubamba je řeka obtékající horu Huayna Picchu) se skupina tvořená hudebníky z Argentiny, Uruguaye a Švýcarska také objevila na jeho eponymní sólové desce z roku 1972 (písnička Duncan) a živém albu Paul Simon In Concert: Live Rhymin’ z roku 1974, zachycujícím turné, k němuž Simon Urubambu pár let po ukončení spolupráce s Artem Garfunkelem přizval.
Ale zpátky k „Mostu přes rozbouřené vody“, labutí písni tandemu S & G, který se roku 1970 rozhodl rozdělit na dvě rovnocenné poloviny. Přestože nahrávka bodovala na celé čáře, přece jen i na ni padl nepříjemný stín. Stín kondora, dalo by se říci. Bezprostředně po jejím vydání totiž Paula Simona zažaloval muž jménem Armando Robles Godoy, jenž prohlásil, že skladbu El Condor Pasa, pod níž byli na desce podepsáni pouze Simon coby autor anglického textu a Jorge Milchberg (zakladatel Los Incas) jako aranžér, si už v roce 1933 nechal zaregistrovat jeho otec Daniel Alomía Robles. Stačilo se blíže seznámit s hudebními dějinami Peru a překvapený písničkář musel uznat, že se zmýlil. To, co považoval za lidovku, byla ve skutečnosti část operety (zarzuely) El cóndor pasa z roku 1913, kterou peruánský skladatel a muzikolog Robles napsal s libretistou Juliem Baudouinem (skrytým za pseudonym Julio de la Paz) pro hudební divadlo Teatro Mazzi v Limě.
Nutno dodat, že Simon se obvinění nijak nezpěčoval a spor s dědici opravdového autora ochotně urovnal. „Byla to téměř přátelská pře, protože Paul Simon jiné kultury velice respektuje,“ vzpomínal později Armando Robles Godoy. „Slyšel píseň v Paříži od lidové kapely. Líbila se mu, tak se na ni zeptal a dostal špatné informace. Řekli mu, že je to oblíbený nápěv z osmnáctého století, a ne, že jde o skladbu mého otce. Naše řízení proběhlo bez potíží.“ Přesto se stal incident pro mnoho Jihoameričanů důkazem chamtivosti a omezenosti USA. Ti bastardi jim sáhli na jednu z jejich nejznámějších melodií, a nejenže to nepřiznali, oni to vůbec nevěděli!
V archivu organizace UNESCO se zachoval dopis z 24. dubna 1973, v němž píše tehdejšímu generálnímu řediteli ministr zahraničních věcí Bolivijské republiky, že je třeba urychleně začít chránit nejen hmotné památky, ale také kulturní dědictví jednotlivých národů. K tomuto ušlechtilému cíli spěli zástupci zúčastněných států po malých diplomatických krůčcích už od pražského kongresu v roce 1928, na němž členové CICI (Commission Internationale de Coopération Intellectuelle – předchůdce UNESCO) za stejným účelem zřídili samostatnou komisi. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let však situace ještě zdaleka nebyla ideální a konkrétně o peruánské hudbě (kterou dnes běžně slýcháme na různých nárožích a náměstích) se v Americe ani Evropě nevědělo dohromady nic.
V tomto směru je žádost bolivijského ministra, podnícená právě vydáním americké verze písně El Condor Pasa, klíčová. Jedním dechem však musíme dodat, že ji napsal člen vojenské vlády generála Huga Banzera, jež si kondora, ten dávný symbol Inků a občanského odporu, přisvojila a zneužila ho pro svou diktaturu. Svědčí o tom nechvalně proslulá Operace Kondor, které se kromě Bolívie účastnily i pravicové vlády Argentiny, Chile, Uruguaye, Paraguaye, Brazílie, Ekvádoru a Peru a v jejímž rámci (za podpory CIA) došlo k mnoha politickým vraždám.

OSTRUŽINOVÁ OPERETA

Jihoameričany nerozzlobili pouze Simon & Garfunkel, ale také další dva interpreti, kteří pokračovali v šíření slávy staronového hitu ve Spojených státech i na Britských ostrovech. Prvním byl zpěvák Perry Como, jenž na své album It’s Impossible natočil skladbu v pomalé, ale velmi slušné verzi. Trochu prkeněji působila nahrávka Julie Felixové, kalifornské písničkářky usazené v Anglii, která využila náhody, že singl S & G s touto melodií vyšel jen ve Státech, a natočila svůj vlastní, s nímž se okamžitě dostala do britských hitparád. Rok 1970 se tedy v americké pop music tak trochu nesl ve znamení povznášejících tónů tradičních peruánských nástrojů, o nichž se říká, že jsou stejné už od dob Incké říše.
Peruánský historik a spisovatel Garcilaso de la Vega, přezdívaný El Inca, popsal ve své slavné (a dlouhá léta zakázané) knize Comentarios Reales de los Incas z roku 1609 incké muzikanty, o nichž mu vyprávěli jeho příbuzní v Cuzku, takto: „Hráli na nástroje z rákosu nebo třtiny, vzniklé spojením čtyř nebo pěti trubic, z nichž každá měla vyšší či nižší tón než předešlá, tak jako u kostelních varhan. Existovaly čtyři takové nástroje, každý naladěný do vyšší či nižší tóniny než ostatní, stejným způsobem, jakým se doplňují čtyři lidské hlasy: soprán, tenor, kontraalt a bas. Když jeden indián zahrál, druhý mu odpověděl, řekněme, v kvintách, pak se přidal v jiné poloze třetí a potom čtvrtý, všichni v přesně určený okamžik. Takto secvičení byli zejména profesionální hudebníci, kteří museli hrát pro krále a další mocné Incké říše. Také měli flétny se čtyřmi nebo pěti otvory, jako ty, na které hrají pastýři. Ale od dob, kdy přestali hrát profesionálně, si každý z nich osvojil vlastní styl, podle toho, co mu nejlépe vyhovovalo. Flétnový doprovod používali k milostným písním, pojednávajícím – i svým metrem – o přízni a nepřízni milované dámy. V roce 1560, kdy jsem Peru opustil, bylo v Cuzku pět indiánů, kteří hráli na flétnu tak dobře, že dokázali interpretovat jakoukoli jim předloženou varhanní hudbu. A dnes, roku 1562, se dozvídám, že zde stále existuje značný počet vynikajících muzikantů.“
Díky podivuhodné kontinuitě, spojující kulturu starověké říše s uměním současné společnosti, měli tvůrci novodobého hudebního divadla v Peru, k nimž na počátku dvacátého století patřil i Daniel Alomía Robles, značně ulehčenou práci. Inspirace lidovými zpěvy z And je u Roblese evidentní, a platí to i pro jeho zpěvohru El cóndor pasa, jež měla premiéru roku 1913 v divadle Teatro Mazzi (později Teatro Unión) na náměstí Plaza Italia v Limě. Hlavní město Peru hudebním divadlem žilo už od baroka a jeho specifickým žánrem byla tzv. zarzuela, blízká příbuzná francouzské opéry comique, německého singspielu a vzdálená prababička vídeňské operety. V zarzuele se střídal zpěv a tanec s mluvenými dialogy, měla komický charakter a slučovala zdánlivě neslučitelné: náročné kompozice s dobovými popěvky pro obyčejné lidi.
Za první zarzuelu je považována zpěvohra španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barky El laurel de Apolo, k níž složil hudbu Juan Hidalgo de Polanco a která byla prvně uvedena roku 1657 za přítomnosti krále Filipa IV. Španělského a jeho choti Marie Anny Habsburské v budově loveckého zámečku El Palacio de la Zarzuela v areálu královského paláce El Pardo poblíž Madridu. Zámeček dostal jméno po ostružinovém houští (zarzas), které ho obklopovalo. Barokní zarzuela čerpala především z mytologie, stylově šlo o směs veršovaného dramatu, operních árií, populárních písní a tance. V osmnáctém století se podoba zarzuely počala měnit a přibližovat lidovým vrstvám po vzoru italské opery, mající ostatně velký vliv i na českou hudbu. Ve století devatenáctém se tento žánr stal ve španělsky mluvících zemích prostředkem národního uvědomění, čemuž napomáhaly různé reálie a dialogy v daném nářečí.
Po převratu v roce 1868 (tzv. slavná revoluce), při němž byla sesazena z trůnu královna Isabella II., upadlo Španělské království do krize, jež se nutně musela odrazit i v divadelní sféře. Lidé přestali chodit na výpravné spektákly a oblíbili si tzv. „teatros variedades“ („varietní divadla“), nabízející levné vstupenky na jednoaktové hry zvané „sainetes“. Těmto hrám se rovněž říkalo „hodinové divadlo“. Autoři španělských, argentinských či peruánských zarzuel se novému trendu rychle přizpůsobili a nabídli obecenstvu kromě „género grande“ („velkého žánru“ neboli tříaktových zarzuel, trvajících mnohdy až čtyři hodiny) ještě „género chico“ („malý žánr“ čili zarzuelu o jednom aktu).

SEN O NEW YORKU

Zarzuela El cóndor pasa z pera skladatele Daniela Alomíi Roblese a libretisty Julia de la Paz, napsaná vlastně již v období soumraku tohoto žánru, měla rovněž jeden akt a námi sledovaná melodie se objevila v jeho fi nále. Robles se při komponování závěrečné skladby inspiroval starou lidovou písní, jejíž název zněl v jazyce Inků Huk urpichatam uywakurqani a do češtiny se dá přeložit jako Pečoval jsem o holubičku. Celý text pak zní: „Pečoval jsem o holubičku, miloval ji celým srdcem, nyní mě však opustila, ač jsem jí nijak neublížil. Hledal jsem ji ve dne v noci, mé srdce se rmoutilo, ptal jsem se všech kamenů: Neviděls mou milovanou? Sluneční otče, sešli mi svůj svit! Jestli mi ty oči jak hvězdy už nikdy nevěnují pohled, všechno kolem mě potemní.“
Julio de la Paz však nápěv opatřil novými verši, v nichž holubičku nahradil kondorem a milostnou píseň proměnil v píseň o svobodě. Boj za svobodu je totiž ústředním tématem příběhu, situovaného do města Cerro de Pasco, důležitého těžařského centra státu Peru a jednoho z nejvýše položených lidských sídel na světě. El cóndor pasa pojednává o tragickém střetu indiánských dělníků ze stříbrného dolu s jejich evropskými bossy, přezdívanými „Sasové“. Majitel dolu, despotický pan King, je při rebelii zabit, což dává indiánům naději na lepší časy, ale na jeho místo záhy nastupuje další vykořisťovatel, pan Cup, a boj začíná znovu.
Robles (narozený 3. ledna 1871 v peruánském Huánuku) se povznášející melodii, původně doprovázenou kruhovým tancem, naučil zřejmě ve městě Jauja, kde na samém konci devatenáctého století vykonával funkci smírčího soudce. Zde se také seznámil se svou první ženou, klavíristkou Sebastianou Godoy Agostini zvanou Chana, s níž se posléze rozhodl zkusit štěstí v Americe. Bohužel, krátce po příjezdu do New Yorku zemřela Sebastiana na rakovinu, a to byl jen začátek mimořádně špatného období Roblesova života. Roku 1929 v Americe propukla Velká hospodářská krize a hudebně poněkud dezorientovaný autor se ocitl na pokraji bídy. Jediným, kdo se o jeho exotické melodie zajímal, byl Dr. Edwin Franko Goldman, kapelník populárního Goldman Bandu, jenž soudil, že velké orchestry by měly kromě taneční zábavy přinášet i náročnější posluchačské zážitky.
Ve vydání deníku New York Times z 25. července 1930 čteme, že Goldman Band vedený dirigentem Edwinem Frankem Goldmanem odehrál v kampusu Newyorské univerzity koncert peruánské hudby, kterou složil Alomía Robles. Program sestával z pěti Roblesových kompozic: March Peru, En Los Andes, Hymn To The Sun, Cashua a Fondero. „Některé z nich se zakládaly na melodiích starých Inků a hudba, z níž vychází Sluneční hymnus, je údajně až 3000 let stará,“ stojí dále v článku. V závěru první části večera prý Robles předal Goldmanovi jeho bustu a ocenil, že jako jediný americký dirigent podporuje peruánskou muziku.
Byla to smutná pravda. Roku 1933, po čtrnácti letech živoření na americké půdě, se Daniel Alomía Robles vrátil s nepořízenou do Peru a přijal místo – řekli bychom – šéfa odboru kultury na ministerstvu v Limě. Zemřel 18. června 1942 v Chosice, asi 45 km od Limy, na následky krevní infekce. Zanechal po sobě více než 700 písní, z nichž třetinu sám napsal a dvě třetiny dotvořil z lidových motivů. Když pak jeho ostatky o čtyřiapadesát let později putovaly na hřbitov do rodného Huánuka, přišly se s ním rozloučit tisíce lidí. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich v životě slyšelo byť jen jedinou písničku od Simona a Garfunkela…

EL CONDOR PASA
(IF I COULD)
I‘d rather be a sparrow than a snail
Yes I would, if I could, I surely would
I‘d rather be a hammer than a nail
Yes I would, if I only could,
I surely would

Away, I‘d rather sail away
Like a swan that‘s here and gone
A man gets tied up to the ground
He gives the world its saddest sound
Its saddest sound.

I‘d rather be a forest than a street
Yes I would, if I could, I surely would
I‘d rather feel the earth beneath
my feet
Yes I would, if I only could,
I surely would

EL CONDOR PASA
(KDYBYCH JEN MOHL)
Raději bych byl vrabec nežli šnek,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád,
raději bych byl kladivo nežli hřebík,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád.

Pryč, raději bych odplul pryč
jako ta labuť, co je tu a hned zas jinde.
Připoutat se k jednomu místu
je tak smutná písnička,
ta nejsmutnější písnička.

Raději bych byl lesem nežli ulicí,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád,
Raději bych zůstal nohama na zemi,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád.

PODNIKATELSKÝ TRIK

H. J. Fulmer a J. T. Wood jsou pravděpodobně jedna a tatáž osoba. Alespoň v prvním případě se s určitostí jedná o pseudonym skladatele populárních písní Charlese E. Pratta, jenž takto zaštítěn vyslal do světa (rovněž v roce 1881) ještě jeden velký šlágr, Wait Till The Clouds Roll By, a má na kontě i další dodnes živé skladby, třeba Put My Little Shoes Away. Důvod, proč v New Yorku působící Pratt napsal písničku My Bonnie tak, aby vypadala jako stará skotská lidovka, souvisí s tehdejší situací amerického hudebního průmyslu, jenž byl koncem 19. století teprve v plenkách a který už brzo začne reprezentovat právě se formující instituce s názvem Tin Pan Alley.
Touto „továrnou na muziku“, sídlící na dolním Manhattanu a sestávající z desítek větších i menších hudebních vydavatelství, prošla velká část významných amerických skladatelů a textařů. Zrodily se zde stovky ragtimových, jazzových a swingových standardů, o nichž bychom řekli, že je inspirovalo mnohem příjemnější prostředí než velkoměstská kancelář s pianem a psacím stolem. Definitivní vznik Tin Pan Alley se klade do roku 1885 a za její konec bývá s trochou nadsázky považován příchod Boba Dylana, jenž si svůj repertoár sám napsal a také na něj dohlížel, čímž definitivně zrušil status svaté trojice skladatel-textař-vydavatel.
V roce 1881, kdy žil a tvořil Charles E. Pratt, se však tento úzus ještě dodržoval. Možná také proto si autor zvolil dvě různá jména, i když jeho hlavním úmyslem jistě bylo přesvědčit veřejnost, že dílko napsal někdo jiný, dříve narozený a méně vystopovatelný než on. Ostatně je věčná škoda, že o něm máme tak málo informací. Z dochovaných výtisků toho, čemu by se v prostředí českých kramářů řeklo „krejcarové písničky“, totiž vyplývá, že Pratt například utvořil plodný tandem s Georgem Cooperem, jenž byl v šedesátých letech 19. století nejbližším přítelem a spolupracovníkem tvůrce slavné „Zuzany“ Stephena Collinse Fostera. V jistém smyslu se tedy stal jeho nástupcem.
Vraťme se však k manhattanským vydavatelům a jejich problémům. Rok 1881 patřil v americké hudbě k nejhubenějším letům, co do počtu i kvality „vyrobených“ kusů. Zachránit ji mohla jen nějaká vnější inspirace – proč tedy nepoužít pár starých, dávno zapomenutých nápěvů, z nichž námezdní umělci hravě udělají zbrusu nové hity číslo jedna?

MILÁČEK Z PRÉRIE

Ať tak či tak, Charles E. Pratt údajně dostal pokyn od svého vydavatelství T. B. Harms & Co., aby vyhověl poptávce. Neboli: když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Milý autor si tedy sedl za piano a napsal novou písničku s předem zadaným názvem Bring Back My Bonnie To Me (Přiveďte mi zpět mého milého), která s tou původní (že by My Barney?) mohla i nemusela mít něco společného, ale důležité je, že jako celek byla čistě komerčním výplodem, záměrně se stylizujícím do podoby skotského folkloru.
Mazaný tah se vyplatil; záhy po svém vydání se skladba stala populární v celé Americe, ba i na Divokém Západě, o čemž podává svědectví uznávaný kansaský novinář a politik William Allen White. V samém závěru knižního vydání svých novinových sloupků The Real Issue: A Book Of Kansas Stories z roku 1896 vykouzlil White tuto romantickou scénu, v níž hrají hlavní role znavení kovbojové a  setmělá prérie: „Pojednou k nim zdola, z nějaké právě vypuklé večerní sešlosti, přilétla píseň, jejíž melodii rozechvívaly kytarové akordy. ‘Bring back, bring back, bring back my bonnie to me,’ volala ta stará píseň. Oba kamarádi seděli, ani nedutali. Ta písnička byla tak živá, ty tóny přímo překypovaly živočišnou energií. Melodie byla pevně sevřena mezi mužné tenory a smyslné kontraalty…“
Důkazem, že Pratt vytvořil pro svého vydavatele takových pokusů víc, je právě píseň Wait Till The Clouds Roll By, vydaná téhož roku jako My Bonnie a napsaná v témže pseudolidovém duchu (i motiv odchodu za moře je stejný). Název skladby se mimochodem uchytil v běžné konverzaci a dodnes patří k užívaným rčením. (Česky bychom řekli: Počkej, až se mraky přeženou.) Když později složil Jerome Kern písničku Till The Clouds Roll By, bylo jasné, odkud vítr fouká. Stačí vědět, že Kern – spoluautor nesmrtelných hitů Ol’ Man River a Smoke Gets In Your Eyes – patřil k největším hvězdám společnosti, kterou kdysi pomohl Charles E. Pratt postavit na nohy.
Z  trochu ospalé a nevýdělečné firmy bratrů Harmsových se nakonec stalo jedno z nejdůležitějších hudebních vydavatelství v New Yorku, jež na úsvitu swingové éry dopomohlo k věhlasu Georgi Gershwinovi, Cole Porterovi, Richardu Rodgersovi i z Čech přicestovalému Rudolfu Frimlovi. (Ten svou nejslavnější operetu Rose Marie napsal právě s Kernovými textaři Oscarem Hammersteinem II a Otto Harbachem.) V roce 1920 přibral nový vlastník firmy Louis Dreyfus pod svá křídla londýnskou společnost Chappell a o devět let později prodal vydavatelství Harms společnosti Warner Bros. Pictures. V současné době spadá katalog obou těchto společností, čítající tisíce úspěšných písní, pod hlavičku Warner-Chappell Music.

Od Hamburku po Moskvu

Písnička My Bonnie Lies Over The Ocean žila svým životem i ve dvacátém století, kdy se nečekaně dostala tam, kde ji lidé vždycky chtěli mít – do Anglie. Nemohl za to nikdo jiný než liverpoolští Beatles, kteří si svá učňovská léta odbyli v přístavních lokálech německého Hamburku. O tomto období byly napsány stohy knih, proto jen připomeňme, že Beatles do Hamburku poprvé dorazili v roce 1960 v rámci jakési německo-britské hudební družby, týkající se především desítek „mersey-soundových“ kapel z Liverpoolu. Pověstnou sehranost získali během nekonečných setů ve vykřičené čtvrti St Pauli, kde se pokoušeli vtlouci do hlavy svou verzi amerického rokenrolu jak námořníkům a prostitutkám, tak „exíkům“ neboli existencialistům, stahujícím se po setmění do zdejších nočních klubů.
V roce 1961 doprovázeli v hamburském klubu Top Ten britského zpěváka a kytaristu Tonyho Sheridana, jenž začínal na společných rokenrolových turné s Genem Vincentem a Eddiem Cochranem. Ve čtvrtek 22. května a v pátek 23. června s ním nahrávali na primitivní zařízení, připomínající dle Sheridanových slov „zapomenutou relikvii z dob okupace britskou armádou“, v sále Friedrich Ebert Halle. Beatles (tehdy ještě bez Ringo Starra, zato s bubeníkem Petem Bestem a – v ty dva dny nehrajícím – baskytaristou Stuartem Sutcliffem) natočili s Tonym Sheridanem pět písní, včetně zlidovělých kousků When The Saints Go Marching In a My Bonnie. Sami si pak za odměnu mohli nahrát dvě věci ze svého repertoáru, Ain’t She Sweet a Cry For A Shadow.
Co se týče My Bonnie, jedna z verzí měla pomalý úvod v němčině a druhá v angličtině. Skvělé rockové aranžmá, které písničku doslova probudilo ze stoletého spánku a vystřelilo vstříc novým generacím, vymyslel Sheridan (přičemž se asi inspiroval o pár let starší rhythm’n’bluesovou úpravou Raye Charlese). Když nahrávka v červnu 1961 vyšla, dostala se v německé hitparádě do první čtyřicítky, kde se držela dvanáct týdnů. Dodejme, že na obalu stálo „Tony Sheridan And The Beat Brothers“, což mělo dva důvody. Jednak Sheridan říkal všem svým doprovodným skupinám stejně. A zadruhé, název Beatles se až moc podobal slangovému výrazu pro penis – „peedles“.
Hamburské prvotiny této slavné čtyřky zná díky četným bootlegům i několika oficiálním vydáním každý, kdo se o historii Beatles zajímá. Mnohem méně posluchačů ale tuší o existenci ruské verze písničky My Bonnie, která byla ve své době rovněž velmi oblíbená. Pod názvem Akula (Žralok) ji zpíval ukrajinský hudebník, herec a zpěvák Leonid Uťosov, jenž patřil k předním intepretům sovětského „džazu“. V roce 1934 Uťosov zazářil v hlavní roli revuálního filmu Celý svět se směje, k němuž vytvořil hudbu významný skladatel a aranžér Isaac Dunajevskij. O šest let později se zpěvák s Dunajevským sešel znovu při natáčení Akuly.
Satirický text Samuila Maršaka si dobíral tenkrát aktuální krach japonského imperialismu na Dálném východě a jeho základní teze zněla: japonský žralok si troufl na ruskou velrybu. Navzdory tomuto ideologickému podtextu působí jazzový duet Uťosova s jeho dcerou Edit dodnes svěže, byť je to trochu jiná svěžest než ta liverpoolská. Nicméně motiv moře zůstal, stejně jako v české verzi, kterou v roce 1971 zařadil Waldemar Matuška na svou možná nejlepší desku Lidové písně z celého světa. Z textu Ivo Fischera je cítit geniální souznění s originálem už od prvních slov. Název My Bonnie Lies Over The Ocean (Má láska je za velkou louží) se mu povedlo vystihnout tak dokonale, že není třeba vymýšlet žádné další překlady.

MY BONNIE LIES OVER THE OCEAN

My Bonnie lies over the ocean
My Bonnie lies over the sea
My Bonnie lies over the ocean
Oh bring back my Bonnie to me

Bring back, bring back
Bring back my Bonnie to me, to me
Bring back, bring back
Bring back my Bonnie to me

Last night as I lay on my pillow
Last night as I lay on my bed
Last night as I lay on my pillow
I dreamed that my Bonnie was dead

Bring back…

Oh blow the winds o‘er the ocean
And blow the winds o‘er the sea
Oh blow the winds o‘er the ocean
And bring back my Bonnie to me

Bring back…

The winds have blown over the ocean
The winds have blown over the sea
The winds have blown over the ocean
And brought back my Bonnie to me

Brought back, brought back
Have brought back my Bonnie to me,
to me
Brought back, brought back
Have brought back my Bonnie to me

MŮJ MILÝ DLÍ ZA OCEÁNEM

Můj milý dlí za oceánem,
můj milý dlí za mořem,
můj milý dlí za oceánem,
ach přiveďte mi ho zpět.

Přiveďte ho zpět, přiveďte ho zpět,
přiveďte mi zpět mého milého,
přiveďte ho zpět, přiveďte ho zpět,
přiveďte mi zpět mého milého.

Včera v noci, když jsem složila hlavu na polštář,
včera v noci, když jsem spočinula na lůžku,
včera v noci, když jsem složila hlavu na polštář,
zdálo se mi, že můj milý zemřel.

Přiveďte ho zpět…

Ach, leťte, větry, přes oceán,
leťte, větry, za moře,
ach, leťte, větry, za oceán
a přiveďte mi zpět mého milého.

Přiveďte ho zpět…

Letěly větry za oceán,
letěly větry za moře,
letěly větry za oceán
a přivedly mi zpět mého milého.

Přivedly ho zpět, přivedly ho zpět,
přivedly mi zpět mého milého,
přivedly ho zpět, přivedly ho zpět,
přivedly mi zpět mého milého.

Mýtus o tom, že panovník napsal Green sleeves pro druhou ze svých šesti žen, Annu Boleynovou, podporují hned dvě historické skutečnosti: zaprvé, Jindřich VIII. coby typický ,renesanční člověk‘ vynikal jak ve hře na různé nástroje včetně varhan, harfy a virginalu, tak v komponování a poezii. Čistě teoreticky by tedy byl schopen takovou baladu složit. Druhou indicií může být samotná povaha vztahu mezi Jindřichem a Annou, původně jeho dvorní dámou a milenkou a až poté, co se rozvedl s první ženou Kateřinou Aragonskou, také jeho chotí. Jak víme z dějepisu, Boleynová skončila na popravišti. Ale než se tak stalo, docela slušně Jindřichovi ztrpčovala život, především svou odmítavostí, kvůli které musel vrtkavý král na svou kořist čekat mnohem déle, než byl zvyklý.

„Běda, má lásko, ubližuješ mi, když mne tak nezdvořile odvrhuješ, protože já tě miloval dlouho a jak se patří, těšil jsem se ze tvé společnosti,“ zpívá se hned v první sloce naší písničky, a tak není divu, že si ji prostý lid ztotožnil se slavnou love story. Balada navíc nese název Greensleeves, což v doslovném překladu znamená Zelené rukávce. Dlouhé volné rukávy se v tudorovské éře těšily velké oblibě, zpravidla bývaly zakončené krajkou a od zbytku oděvu se daly oddělit. Zelená byla svěží barvou volné lásky, skvrn, které zanechá tráva na šatech po milování v přírodě. „Lady Greensleeves“ („Dáma v zelených rukávcích“) tedy ve své době mohla znamenat nejspíše vydržovanou milenku či přímo lehkou ženu. A Anna Boleynová se nechala vydržovat samotným králem! Jejich aféra začala někdy kolem roku 1525 a vyvrcholila o osm let později Anninou korunovací.

ŽALMY A ODRHOVAČKY
Není náhodou, že se text jako Greensleeves objevuje právě v 16. století. Ve vrcholné renesanci dochází k uvolnění mravů a natruc oslabené církvi znovu ožívá stará rytířská tradice dvoření sedámě. K dokonalosti toto umění dovedl ve svých hrách William Shakespeare, jenž také podává nezvratný důkaz, že pokud ne přímo v tudorovské, pak alespoň v alžbětinské době se balada těšila značné oblibě. Ve Veselých paničkách windsorských na ni totiž hned dvakrát odkazuje, což by neudělal, pokud by neměl jistotu, že publikum ihned pochopí, o jakou skladbu se jedná. V českých překladech bohužel tyto vtipné narážky nenajdeme, zjevně proto, že my máme píseň spojenu s bohem Panem a nikoli s dámou v zelených rukávcích.

A tak přestože Mrs. Ford (česky paní Vodičková, případně paní Pážová) říká v originále jasně, že Falstaffova slova a činy k sobě mají daleko jako „stý žalm ke Greensleeves“, překladatel E. A. Saudek zvolil formulaci, že „jedno jde k druhému jako ,Já ráda tancuju‘ ke slovům stého žalmu“ (což si dnes nespojí s konkrétní písní už vůbec nikdo). Martin Hilský nabízí ještě volnější, a přece svým způsobem přesnější řešení: to, jak Falstaff jedná a co říká, má k sobě daleko „jak žalmy k odrhovačkám“. Ano, balada o Lady Greensleeves byla vskutku jednou z největších alžbětinských odrhovaček. Klidně si můžeme přestavovat, že ji vyhrával kdekterý potulný zpěvák, vznikaly na ni tucty parodií a pískal si ji každý malý kluk. Ovšem ne na melodii, kterou známe dnes.

Ta se, jak už to u podobných případů bývá, k textu dostala až složitou cestou pozdějšího vývoje a z použití dórské stupnice se dá soudit, že by opravdu mohla mít původ kdesi na Skotské vysočině či irském ostrově. V Shakespearově době ji ale lidé pravděpodobně roubovali na nejrůznější nápěvy. Důležitý byl obsah veršů, šikovně balancující mezi vážností a ironií, a jejich specifický rytmus. Podívejme se nyní blíže na první zmínky o tomto nesmrtelném hitu. Začněme tím, že původní melodie měla formu italské árie zvané romanesca, která přišla do módy teprve koncem 16. století (hlavní argument odpůrců vžité legendy o Jindřichu VIII. coby autorovi Greensleeves). V září roku 1580 si nechal hudební vydavatel Richard Jones zaregistrovat nápěv a text skladby s názvem A New Northern Dittye Of The Lady Greene Sleeves (Nový severní popěvek o dámě se zelenými rukávci). Zápis o tom nacházíme v registru londýnské Vydavatelské společnosti (Stationer’s Company, celým názvem Worshipful Company Of Stationers And Newspapers Makers), jež svým členům zaručovala, že po přihlášení jakéhokoli textu či jeho kopie nesmí nikdo jiný tento text publikovat – odtud termín ,copyright‘.

Jenže konkrétně u této písničky se stalo něco nečekaného. V týž den totiž přinesl jiný vydavatel, Edward White, k registraci text s názvem A Ballad, Being The Ladie Greene Sleeves Answere To Donkyn Hir Frende (Balada, která je odpovědí dámy v zelených rukávcích jejímu příteli Donkynovi). V říjnu 1580 se objevila zbožná verze tohoto jinak dosti světského dílka: Green Sleeves Moralised To The Scripture, Declaring The Manifold Benefites And Blessings Of God Bestowed On Sinful Man (Zelené rukávce uvedené v soulad s Písmem, zpravující o všelikých dobrodiních a požehnáních, jichž se od Boha dostalo hříšnému člověku). Jen o tři dny později se Edward White vytasil s další, rádoby konečnou variantou – Greene Sleeves And Countenance, In Countenance Is Greene Sleeves (Zelené rukávce tak, jak mají být).

V prosinci kontroval původní žadatel Richard Jones verzí A Merry Newe Northern Songe Of Greene Sleeves (Nová veselá severní písnička o zelených rukávcích), tentokrát upravenou tak, aby budila dojem skotské lidovky. V únoru 1581 se do věci vložil jistý William Elderton, z jehož evidentního popuzení či pobavení touto vydavatelskou bitvou vzešel kousek jménem Reprehension Against Greene Sleeves (Domluva zeleným rukávcům). Edward White mu už v srpnu odpověděl parodií začínající verši „zelené rukávce jsou vytahané, žluté rukávce se málem rozpadají, černých rukávců se nechci vzdát, ale nejradši mám ty bílé“. Studená válka mezi Whitem a Jonesem skončila teprve roku 1584, kdy Jones publikoval sbírku A Handeful Of Pleasant Delights (Hrst příjemných potěšení) a v ní pod názvem A New Courtly Sonet Of The Lady Greensleeves (Nová dvorská píseň o dámě se zelenými rukávci) definitivní verzi námi sledované skladby.

CESTA Z DEPRESÍ
Z výše uvedených faktů je jasné, že baladu Greensleeves znali v Anglii už před rokem 1580 – jinak by se nemohlo u Vydavatelské společnosti sejít ve stejnou dobu tolik různých verzí. Je dostmožné, že se tou pří tehdy bavil celý Londýn. Její pohnutky přitom byly tytéž jako u současných obchodníků s hudbou: snaha co nejvíc trhnout na dobovém hitu. Proto je zvláštní, že postupem času skladba přestala být populární, i když ji sem tam někdo oprášil, jako například kavaleristé během anglické revoluce v 17. století. Ale trvalého vzkříšení se dočkala až v roce 1865 (tedy v době, kdy na americkém kontinentě končila občanská válka). Tentokrát se ovšem překvapivě zjevila v podobě vánoční písně What Child Is This? (Co je to za dítě?).
Autorem nového textu na vžitý nápěv byl rodák z anglického Bristolu William Chatterton Dix (14. 6. 1837 – 9. 9. 1898). Jeho otec, lékař a spisovatel John Dix, mu dal druhé jméno podle nešťastného básníka a hrdiny prvních romantiků Thomase Chattertona (20. 11. 1752 – 24. 8. 1770), o kterém napsal knihu. Chatterton, rovněž z Bristolu, spáchalv necelých osmnácti letech sebevraždu a teprve posmrtně byl uznán v díle slavnějších básníků Shelleyho, Wordswortha, Coleridge a Keatse. Ani William Chatterton Dix neměl snadný život. Po relativně klidném období, které strávil jako zaměstnanec námořní pojišťovny v Glasgow, onemocněl v pouhých 29 letech těžkou nemocí, která ho na řadu měsíců upoutala na lůžko. Aby unikl depresím, jež ho přepadaly, rozhodl se zabavit skládáním duchovních hymnů, z nichž některé měly vánoční a velikonoční tematiku.

Jedním z textů, které během své zdravotní indispozice napsal, byla i báseň s názvem The Mager Throne (Trůn z jeslí). Vzápětí ji ale přepracoval a rytmicky sladil s melodií Greensleeves. Skladba What Child Is This?, prvně publikovaná roku 1871 ve sborníku Christmas Carols, Old And New (Vánoční koledy, staré i nové) londýnských editorů Henryho Ramsdena Bramleyho a Johna Stainera, záhy zlidověla, tak jako kdysi dávno její předloha. Dix zemřel v září roku 1898 v Cheddaru v hrabství Somerset, kde je i pohřben. Ale jeho verše žijí dál v podání Franka Sinatry, Binga Crosbyho, Johnnyho Cashe a mnoha dalších. A stejně dobře si vede i původní verze balady o dámě v zelených rukávcích. Když v roce 2001 dělali v Severním Irsku anketu, jaké vyzvánění mobilních telefonů už nemohou zdejší obyvatelé ani slyšet, protože je používá snad úplně každý, odpověď byla téměř jednoznačná: Greensleeves.

GREENSLEEVES
Alas, my love, you do me wrong,
To cast me off discourteously.
For I have loved you well and long,
Delighting in your company.
Greensleeves was all my joy
Greensleeves was my delight,
Greensleeves was my heart of gold,
And who but my lady greensleeves.
Alas, my love, that you should own
A heart of wanton vanity,
So must I meditate alone
Upon your insincerity.
Greensleeves…
Your vows you’ve broken, like my heart,
Oh, why did you so enrapture me?
Now I remain in a world apart
But my heart remains in captivity.
Greensleeves…
If you intend thus to disdain,
It does the more enrapture me,
And even so, I still remain
A lover in captivity.
Greensleeves…
I have been ready at your hand,
To grant whatever you would crave,
I have both wagered life and land,
Your love and good-will for to have.
Greensleeves…
Thou couldst desire no earthly thing,
But still thou hadst it readily.
Thy music still to play and sing;
And yet thou wouldst not love me.
Greensleeves…
I bought thee kerchiefs for thy head,
That were wrought fi ne and gallantly;
I kept thee at both board and bed,
Which cost my purse well-favoredly.
Greensleeves…
I bought thee petticoats of the best,
The cloth so fi ne as it might be;
I gave thee jewels for thy chest,
And all this cost I spent on thee.
Greensleeves…
Thy smock of silk, both fair and white,
With gold embroidered gorgeously;
Thy petticoat of sendal right,
And these I bought thee gladly.
Greensleeves…
My men were clothed all in green,
And they did ever wait on thee;
All this was gallant to be seen,
And yet thou wouldst not love me.
Greensleeves…
They set thee up, they took thee down,
They served thee with humility;
Thy foot might not once touch
the ground,
And yet thou wouldst not love me.
Greensleeves…
‚Tis, I will pray to God on high,
That thou my constancy mayst see,
And that yet once before I die,
Thou wilt vouchsafe to love me.
Greensleeves…
Ah, Greensleeves, now farewell, adieu,
To God I pray to prosper thee,
For I am still thy lover true,
Come once again and love me.
Greensleeves…

ZELENÉ RUKÁVCE
Běda, má lásko, ubližuješ mi,
když mne tak nezdvořile odvrhuješ,
protože já tě miloval dlouho
a jak se patří,
těšil jsem se ze tvé společnosti.
Zelené rukávce byly má jediná radost,
zelené rukávce byly mé potěšení,
zelené rukávce – věřil jsem, že máš
srdce ze zlata.
Kdo už, když ne má dáma se zelenými
rukávci?
Běda, má lásko, kdyby tvé srdce
mělo být bezohledné a marnivé!
Proč jen tu musím přemítat
o tvé neupřímnosti?
Zelené rukávce…
Sliby, které’s porušila, srdce, cos mi
zlomila,
ach, proč jsi mne tak očarovala?
Na světě jsem zůstal sám,
ale v srdci jsem pořád tvým vězněm.
Zelené rukávce…
Máš-li v úmyslu takto mne přehlížet,
jen mne tím k sobě víc připoutáš.
Navzdory všemu zůstávám
v zajetí své lásky.
Zelené rukávce…
Byl jsem ti vždy nápomocen,
otevřený všem tvým žádostem,
Dal jsem v sázku svůj život i svou zem,
jen abych získal tvou lásku a přízeň.
Zelené rukávce…
Mohla sis přát modré z nebe,
a přece jsi ho hned dostala.
Hraji a zpívám o tobě písně,
a stejně sis mne nezamilovala.
Zelené rukávce…
Koupil jsem ti šátky,
překrásně a jemně vyšívané,
nabídl jsem ti stůl i lože,
což mne stálo spoustu peněz.
Zelené rukávce…
Koupil jsem ti ty nejlepší sukně
z té nejvybranější látky,
na hruď jsem ti připjal klenoty,
nešetřil jsem na tobě.
Zelené rukávce…
Čistě bílou halenku z hedvábí,
skvostně krášlenou zlatem,
sukni z pravého hedvábného taftu,
všechno jsem ti ochotně koupil.
Zelené rukávce…
Mí muži na tebe vždy čekali
celí v zeleném,
bylo to ode mne pozorné,
a stejně sis mne nezamilovala.
Zelené rukávce…
Vystrojili tě, odstrojili,
sloužili ti s pokorou,
tvá nožka se nemusela ani jedinkrát
dotknout země,
a stejně sis mne nezamilovala.
Zelené rukávce…
A tak se budu modlit k Bohu
na nebesích,
abys ocenila mou věrnost
a abys mne, ještě než umřu,
ráčila přece jen milovat.
Zelené rukávce…
Ach, zelené rukávce,
buďte sbohem, adieu,
modlím se k Bohu, ať se vám daří,
neboť jsem vám stále oddán…
Vraťte se ke mně a mějte mne rády.
Zelené rukávce…

KOSA NA KÁMEN

Loď směřující na Jamajku mládenec zmeškal. Po třech týdnech strávených v domě Catlettových se schlíple vrátil k otci, jenž ho potrestal tím, že mu přikázal plavit se na Střední východ jako řadový námořník. Alespoň mu však na lodi zajistil důstojnické lůžko. Před odplutím dostal John svolení, aby ještě jednou navštívil Catlettovi, otec ho však varoval, že dokud neobdrží potvrzení, že patří na obchodní loď, mohou se ho na pobřeží kdykoli chopit verbíři a odvést ho do armády (toho roku kulminovaly koloniální boje Anglie s Francií, stojící na počátku celoevropských Válek o rakouské dědictví). Milý John se od Polly opět nemohl odpoutat a svou loď zase pro pásl. Nanejvýš rozzlobený kapitán Newton mu tedy našel jinou, a protože do jejího odplutí ještě zbývalo několik dní, vydal se John za otcem a nevlastní matkou do Essexu. Odtud to měl jen kousek k přívozu, s jehož pomocí se mohl dostat do sousedního Kentu – kam jinam než za svou Polly.
Jenomže tentokrát padla kosa na kámen. 4. března 1744 narazil John u přívozu na verbíře, kteří ho násilím odvlekli na padesátidělovou loď Jejího Veličenstva Harwich. Krátce předtím vypukly první boje a do měsíce byl vyhlášen válečný stav. Starý pan Newton orodoval u kapitána lodi Cartereta, aby byl k jeho synovi shovívavý, a Carteret mu rád vyhověl. John tedy unikl nejtvrdším podmínkám, panujícím mezi řadovými námořníky v podpalubí, ale přesto svému veliteli nedokázal být vděčný. Když o Vánocích roku 1744 zjistil, že Harwich se chystá na cestu do východní Indie a nevrátí se dřív než za pět let, přesvědčil kapitána, aby ho ještě před odplutím pustil na břeh. Dostal jednodenní vycházku, ale vrátil se až prvního ledna. Číše Carteretovy trpělivosti tím přetekla a Newton u něj zcela pozbyl důvěry.
Na konci února se Harwich dostal do bouře, byl poškozen a musel zakotvit v přístavu Torbay na jihozápadě Anglie. Počátkem dubna dostal John příkaz, aby si vzal člun a odplul do Plymouthu pro proviant. Přirozeně tuto příležitost využil k útěku. Svobody si ale užíval jen dva dny; pak ho zajala skupinka cizích námořníků, načež ho vrátila na jeho loď. Nyní záleželo na kapitánu Carteretovi, jak se k přečinu postaví: za dezerci byl provaz, nedovolené opuštění lodi mohl potrestat podle svého uvážení. Newtona tedy vyvedli na palubu, svlékli ho a zmrskali. Byl degradován a do služby se vrátil jako prostý lodník. Cítil se tak bídně, že se pokusil o sebevraždu. Po čase se mu však přece jen podařilo Harwich legálně opustit, to když Carteret v portugalské Madeiře před dlouhou cestou k Mysu Dobré naděje najal dva silné muže z obchodní lodi Guinea a na oplátku musel vybrat dva ze svých lidí, aby posádka obchodního korábu zůstala kompletní. Newton udělal všechno pro to, aby se jednou z těch dvou osob stal právě on. Carteret se ho zřejmě rád zbavil, takže za chvíli už neposlušný námořník putoval na palubu Guiney, jejíž kapitán znal jeho otce a mladíka propustil ze svých služeb, jakmile loď dorazila k anglickým břehům.

KRUTÁ PRINCEZNA

Zdálo by se, že po této zkušenosti už John Newton po moři nezatouží, ale chyba lávky! V letech 1745 až 1755 se více než ochotně angažoval v Triangulárním obchodu mezi Evropou, Amerikou a západní Afrikou. V rámci této spolupráce se obchodovalo s lecčím, především však s černými otroky, kteří byli sváženi pochopy afrických náčelníků a králů do takzvaných ,obchodních stanic‘ nebo ,skladů‘ na pobřeží, kam si pro ně připlouvali bílí, mimo jiné z Liverpoolu, Bristolu a Londýna. Na jedné takové otrokářské lodi se plavil i Newton; šest měsíců obrážel pobřežní sklady a přebíral lidský náklad. Poté vstoupil do služeb spolumajitele korábu, jistého pana Clowa, jenž se rozhodl pokračovat v transakcích na pevnině. Clow ho vzal s sebou na největší ze tří ostrovů v říční deltě Sierra Leone River, zvaný Plantains, kde hodlal zřídit novou obchodní stanici.
Pan Clow měl milenku – černou Afričanku, kterou oslovoval pouze iniciálami P. I. a říkal jí „princezna“. Tato podivná žena ho ovládala, a skrze něj i celý ostrov. Newton si s ní z jakéhosi důvodu nepadl do oka a jednou, když dostal vysoké horečky a Clow se zrovna nacházel mimo Plantains, se jejich vztah vyostřil. Princezna P. I. ho přestěhovala z pohodlné chatky do ubohé boudy pro otroky a jeho denní příděl jídla zredukovala na hrst vařené rýže. Musel se živit kořínky a tím, co mu přenechali ostatní otroci. Po Clowově návratu si Newton stěžoval, ale obchodník mu nevěřil. Když pak společně vyrazili na další cestu, upozornil Clowa jiný kupec, že ho Newton podvádí, a tomu už jeho pán věřil. „Byl jsem obviněn bez důkazů,“ postěžoval si Newton později. „Od té doby se mnou Clow zacházel velice drsně. Kdykoli opustil loď, držel mě pod zámkem v podpalubí. K jídlu jsem měl na celý den jen holbu rýže.“
Podobně se k němu Clow choval i na pevnině. Newton musel vydržet strašné zacházení ještě další rok. Teprve pak se jeho otci podařilo s pomocí Josepha Manestyho nebohého mladíka vysvobodit. Clow ho nechal odejít do 160 km vzdálené zátoky Kittam k jinému obchodníkovi, panu Williamsovi, jenž se k němu choval slušně a časem z něj udělal svého správce. Johnovi nastaly lepší časy, dokonce tak dobré, že když se v roce 1748 dozvěděl, že kolem ostrova proplouvá loď Greyhound s nákladem zlata, slonoviny a včelího vosku, na kterou by mohl nastoupit, ani se mu zprvu příliš nechtělo. Pak si ale vzpomněl na Polly a vidina života s ní převážila.

JONÁŠOVO VYSVOBOZENÍ

Cesta Greyhoundu do vlasti trvala dlouho. John se svým zachráncům snažil být užitečný, jinak se ale vrátil ke starým zlozvykům. Na palubě ho skoro nikdo neměl rád: pořád klel, vymýšlel si nadávky, nad nimiž kroutili hlavou i otrlí mořští vlci, a vysmíval se každému, kdo před ním dal najevo svou křesťanskou víru. Jednou v noci hrál s pěti kumpány hru spočívající v tom, že všichni pili na střídačku gin a rum z veliké lastury. Vtom mu vítr odfoukl klobouk a namol opilý Newton se pro něj pokusil skočit do moře. Ostatní ho na poslední chvíli zadrželi. Je známá věc, že spousta tehdejších námořníků neuměla plavat, a on nebyl výjimkou.
Navenek John víru zesměšňoval, potají si však četl v jedné z mála knížek, které byly na lodi k dispozici. Jednalo se o knihu The Christian’s Pattern vycházející z převratného díla Následování Krista (De imitatione Christi) augustiniánského mnicha a mystika Tomáše Kempenského, což byla jedna z nejčtenějších křesťanských příruček pozdního středověku. Uvědomíme-li si, z jakých základů Newton vycházel a čím vším stačil do svých třiadvaceti let projít, můžeme alespoň zčásti pochopit, co se mu na lodi Greyhound přihodilo.
Pokud nepočítáme historku s kloboukem (kterou si Newton později vykládal jako jeden z prvních zásahů vyšší moci do jeho života), divné věci se začaly dít 9. března 1748. „Té noci jsem uléhal s obvyklou sebejistotou a nevědomostí. Ale ze spánku mne probudil zvuk rozzuřeného moře, které se vlilo na palubu. Dolů se dostalo tolik vody, že zatopila celou kajutu. Za poplašným signálem následoval křik, že loď klesá, nebo že se potápí. Na jednom boku vyrvalo moře z přídě žebroví a za pár minut se z lodi stala pouhá troska.“ Přivázáni ke všemu, co jakž takž drželo, se námořníci v hrozném vichru a dešti namáhali dlouhých devět hodin u pump, a v jednu chvíli John vykřikl: „Jestli to nepomůže, měj s námi, Bože, slitování!“
K ránu vítr zeslábl a posádka zavátá kamsi na západ Irska zjistila, že sice přečkala bouři, ale přišla o všechny zásoby, a tudíž jí hrozí smrt hladem. Protože poničené plavidlo nešlo ovládat, moře jej odnášelo mimo kurs, směrem k Hebridám. Newtonovi nepřidal na náladě ani fakt, že ho pověrčivý kapitán považoval za „Jonáše“, tedy toho, kdo může za jejich neštěstí, a vyhrožoval, že ho hodí přes palubu. 8. dubna 1748, a pro Johna doslova za pět minut dvanáct, se lodi naštěstí podařilo doplout do irského přístavu Lough Swilly. „Někdy v té době jsem si začal uvědomovat, že Bůh slyší a vyslyší mé modlitby.“ Ještě než z Irska odcestoval, utvrdil se Newton ve své nově nabyté víře další zvláštní příhodou: během honu v Londonderry, jehož se zúčastnil, jeho lehká brokovnice nečekaně spustila a udělala mu díru do klobouku – ano, do toho, pro který chtěl skočit přes palubu Greyhoundu.

FARÁŘ A BÁSNÍK

V pouhých 23 letech, a životem už tak zmordovaný, se John Newton vrátil do Kentu a začal se ucházet o ruku své milované Polly. Nejprve se zdráhala, ale po nějakém čase souhlasila. Netrpělivý mladík mezitím znovu vyrazil na moře – mimo jiné doplul i do Sierra Leone, kde s ním při minulé návštěvě jednali jako s otrokem. Je těžko pochopitelné, že ačkoli Newton na vlastní kůži zakusil, jaké to je, být nesvéprávnou živou věcí, přesto dál pokračoval v tomto hanebném obchodu. Cestou z Angoly, během níž studoval Písmo svaté, mu vinou špatného zacházení s jeho lidským nákladem pomřelo 62 z 218 přepravovaných otroků.
rvního února 1750 mu Polly Catlettová konečně řekla své „ano“ u oltáře. V srpnu vyplul na další výpravu, tentokrát už jako kapitán lodi Duke Of Argyll, a dva roky nato velel otrokářské lodi Afcan. Díky jeho pozvolné konverzi ke křesťanství (které ostatně otroctví nezakazovalo) se dostal do bizarní situace: na jedné straně se nechtěl vzdát výhodného byznysu, na straně druhé požadoval, aby jeho posádka zacházela s otroky citlivě. V praxi to znamenalo, že námořníci omezili bití a jednou denně své černé zajatce na palubě hromadně polili vodou (umyli). Také už tolik neznásilňovali, na rozdíl od dřívějších časů, kdy se to od nich přímo vyžadovalo, neboť těhotná otrokyně měla na trhu cenu dvou pracovních sil.
Asi si říkáte, kam se nám v tomto příběhu ztratila písnička Amazing Grace. To je tak: po dvou plavbách na Africanu se John Newton v roce 1755 usadil v Liverpoolu, kde se vytrvale pokoušel stát se knězem anglikánské církve. Jeho žádost byla vzhledem k jeho minulosti několikrát zamítnuta. Teprve roku 1764 oslovily jeho zbožné listy, plné mučivé seberefl exe, biskupa z Chesteru, jenž Newtonovi svěřil farnost v městečku Olney v hrabství Buckinghamshire. Newtonova sváteční kázání měla takový úspěch, že zdejší kostel praskal ve švech a bývalý kapitán otrokářské lodi musel začít dojíždět i do jiných měst. V Olney se Newton také seznámil s básníkem Williamem Cowperem, jenž by možná patřil k nejvyhlášenějším poetům Anglie (alespoň Wordsworth i Coleridge si to mysleli), kdyby ho v rozletu nebrzdily silné deprese přerůstající ve vážnou duševní chorobu. Nábožensky založený Cowper pomáhal nevzdělanému námořníkovi s formulací jeho projevů a pomohl mu napsat slavnou sbírku hymnů Olney Hymns. Právě v ní byla počátkem roku 1779 poprvé otištěna báseň Amazing Grace. Tehdy ovšem ještě nesla název Faith’s Review And Expectation (Odkud pochází a k čemu se upíná má víra). Pastor John Newton ji přednesl svým ovečkám na ranní novoroční mši, kterou sloužil prvního ledna 1773. Podle vlastních slov při jejím psaní vycházel z knihy Paralipomenon, kde Hospodin zvěstuje králu Davidovi: „Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli.“

AMAZING GRACE

Amazing Grace, how sweet the sound,
That saved a wretch like me.
I once was lost but now am found,
Was blind, but now I see.

T’was Grace that taught my heart to
fear.
And Grace, my fears relieved.
How precious did that Grace appeal
The hour I fi rst believed.

Through many dangers, toils and
snares
I have already come;
‚Tis Grace that brought me safe thus far
and Grace will lead me home.

The Lord has promised good to me.
His word my hope secures.
He will my shield and portion be,
As long as life endures.

Yea, when this fl esh and heart shall fail,
And mortal life shall cease,
I shall possess within the veil,
A life of joy and peace.

When we’ve been here ten thousand
years
Bright shining as the sun.
We’ve no less days to sing God‘s praise
Than when we’ve fi rst begun.

ÚŽASNÁ MILOST

Úžasná milost, jak sladce zní,
že zachránila ničemu, jako jsem já!
Kdysi jsem byl ztracen, ale teď už vím,
jak dál,
byl jsem slepý, ale teď už vidím.

Ta milost naučila mé srdce, co je
strach,
a pak mi od něj pomohla.
Jak skvostnou se jevila,
když jsem prvně uvěřil!

Kolik nebezpečí, dřiny a nástrah
jsem už přečkal…
Pod její ochranou jsem došel tak
daleko,
ona mne také dovede domů.

Pán mi slíbil, že bude dobře,
a jeho slovo mi dává jistotu,
že mne ochrání a nenechá napospas,
dokud potrvá můj život.

Až toto tělo a srdce uchřadne
a můj pozemský život skončí,
dostanu tam za oponou nový,
plný radosti a míru.

I kdybychom tu byli tisíc let
a pořád zářili jak slunce,
pěli bychom Bohu chválu stejně
vroucně
jako v ten první okamžik.

Začněme poněkud nezvyklými okolnostmi jeho nejstaršího výskytu. Pokud přijmeme defi nici spirituálu jako černošské duchovní písně vzniklé za časů otroctví na americkém Jihu, splňuje skladba Go Down, Moses (Jdi, Mojžíši) uvedená kritéria, zároveň je však pozoruhodně překračuje. První písemná zmínka o ní sice pochází z Jihu, ale z pevnosti Fort Monroe okupované vojskem Unie. Ví se o ní přibližně od poloviny devatenáctého století, zatímco u jiných spirituálů je běžné, že mají mnohem starší původ. A jejími prvními známými interprety nebyli otroci, nýbrž Afroameričané, kteří se jha otroctví zbavili a nalezli útočiště u seveřanské armády.
V roce 1861 publikoval newyorský houslista, skladatel, aranžér a hudební producent Thomas Baker „historicky první notový záznam černého spirituálu“, jenž nesl název Song Of The Contrabands (Píseň kontrabandu). Ve skutečnosti se jednalo o naši písničku o Mojžíšovi, kterou Baker poněkud necitlivě předělal na salónní baladu v šestiosminovém rytmu. O rok později vyšel – opět v New Yorku – další záznam, tentokrát v aranžmá Louise C. Lock wooda a s titulem Oh! Let My People Go: The Song Of The Contrabands (Ó! Nech můj lid jít: Píseň kontrabandu). V připojené poznámce Lockwood píše: „Tuto píseň už asi devět let zpívají otroci z Virginie.“ A v druhém čísle newyorského věstníku Continental Monthly z července 1862, v němž byl spirituál přetištěn, se dočítáme: „Za následující píseň kontrabandu vděčíme návštěvníkovi z Clarkovy školy. Píseň má původ mezi výše zmíněnými, z jejich zpívání se ji naučili bílí obyvatelé pevnosti Monroe a tam ji také zaznamenal jejich kaplan, reverend L. C. Lockwood.“
O jakém kontrabandu je vlastně řeč? Odpověď zní: o kontrabandu válečném. Brzy po vypuknutí americké občanské války začali černí otroci houfně utíkat tam, kde tušili pomoc seveřanů, tedy k pevnostem, jež unionisté na Jihu obsadili. Jednou z nejvýznamnějších byla právě Fort (či Fortress) Monroe v Hampton Roads ve Virginii, které velel brigádní generál Benjamin Franklin Butler (5. 11. 1818 – 11. 1. 1893). V říjnu 1862 pronesl prezident Abraham Lincoln projev, v němž uvedl, že od ledna nového roku je třeba na všech územích obsazených Unií nahlížet na otroky jako na svobodné lidi. Generál Butler tak zprvu nejednal; Afroameričany žádající u něj o azyl dál považoval za nevolníky a za práci, kterou jim v pevnosti přidělil, jim neplatil. Nicméně, když byl nepřátelskou stranou vyzván, aby uprchlé otroky vrátil (kterážto žádost byla do té doby legitimní), rozhodl se, že to neudělá. Legenda zní, že je prohlásil za ,válečný kontraband‘ seveřanské armády. Ovšem z historických pramenů vyplývá, že termín ,kontraband‘ nepoužil Butler (jenž ve skutečnosti vždy mluvil pouze o otrocích), nýbrž velitel unionistického dělového člunu Resolute Wil liam Budd v ofi ciálním dopise z 10. srpna 1861. Tak jako tak, označení se brzy vžilo a Unii posloužilo jako záminka, aby si mohla ponechat levnou pracovní sílu.

SOUKROMÉ PROMLUVY K PÁNU

Kaplanem ,lidského kontrabandu‘ se stal, jak už víme, Louis C. Lockwood. Z válečných a těsně předválečných let se zachovalo více zpráv křesťanských kněží, kteří se (stejně jako většina ostatních seveřanů) dozvídali o existenci černošských spirituálů právě od ,zachráněných‘ otroků a byli pohnuti jejich hloubkou, sílou a krásou. Ale Lockwoodovo svědectví, otištěné 12. října 1861 v deníku National AntiSlavery Standard, je jedno z nejemotivnějších: „Zaslechl jsem hudbu. A pak jsem uviděl několik barevných, jak se společně modlí. Bratr, jenž pronášel závěrečnou modlitbu, měl monotónní přednes, ale jeho procítěná řeč se vyznačovala znalostí Bible a byla velmi působivá. Modlil se, aby Ten, který vyvedl Izraelity z Egypta, Jonáše z útrob velryby a Daniela z jámy lvové, dovedl i je k úplnému osvobození, duchovnímu i světskému. Několika málo slovy jsem sdělil poselství, jež jsem jim měl předat. Ujistili mne, že je to totéž, zač se modlili, a že teď, když ,dobrý bůh‘ jejich modlitby vyslyšel, cítí jistě, že je a jejich lid čeká něco velkého. Jejich rituály se vyznačují jistými zvláštnostmi. Nereagují prudce, ale mírným opakováním. Témata jsou veskrze zbožná: ,Jdi do Egypta – řekni faraonovi: Tak pravil můj služebník Mojžíš – nech můj lid jít.‘“
Samozřejmě, že modlitba, kterou pronášeli Lockwoodem zmiňovaní Afroameričané ve Fort Monroe, je totožná se skladbou Go Down, Moses. Starozákonní příběh o Mojžíšovi, jenž vyvedl vyvolený židovský národ z Egypta, patřil v éře pokřesťanštění černých otroků k jejich nejoblíbenějším. Víra, která jim objektivně vzato byla vnucena, na druhé straně nabízela úžasné paralely k jejich vlastnímu osudu. Oni byli ti vyvolení, kteří pod rouškou tmy prchali z dosahu moci faraona (otrokáře) do zaslíbené země (svobodné státy Severní Ameriky, Kanada). To, že se Sever (a z velké části i Jih) dozvídal o existenci spirituálů ex-post, souvisí s intimní povahou těchto zpívaných modliteb. Když nejstarší černošský vokální soubor studentů z Fiskovy univerzity v Nashvillu vyrazil v říjnu 1871 na osmnáctiměsíční světové turné, jehož cílem bylo vylepšit fi nanční situaci této (ovšemže málo dotované) první vysoké školy bývalých otroků i všech ostatních Afroameričanů, sestavil svůj repertoár převážně z dobových popěvků od bílých autorů, jako byl Stephen Foster, kteří s velkým úspěchem skládali v černošském duchu pro takzvanou minstrelskou show. Členové skupiny, časem pojmenované Fisk Jubilee Singers, zpívali spirituály jen při přídavcích. Postupně však zjišťovali, že publikum na ně reaguje příznivěji než na ofi ciální část vystoupení, kvůli níž dostali nálepku „negerští mistrelové“. Je ale nejprve vůbec nenapadlo, že by své soukromé promluvy k Pánu měli ventilovat na veřejnosti!

ŠIFRA STRÝČKA TOMA

Je tu však ještě jeden důvod, proč se až do poloviny devatenáctého století o existenci spirituálů příliš nevědělo. Není pochyb o tom, že tyto zpěvy (dělící se na žalozpěvy a zpěvy o touze po svobodě) pomáhaly utlačovaným Afroameričanům nést jejich kříž, podobně jako blues. Rovněž je jasné, že ,černý lid‘ viděl analogii se svým údělem v příbězích postav ze Starého zákona. Ale spirituály mají ještě další, běžnému posluchači skrytý význam. Je to šifra, utajený způsob komunikace. Odborníci tuto skutečnost nepopírají, pouze se neshodují v míře zašifrovanosti jednotlivých skladeb. Stejně jako z každé záhady, i z tajných kódů amerických otroků si totiž lidé udělali pavědu, nebo přinejmenším napínavou hru, což je ostatně pochopitelné, neboť staré černošské písničky k tomu přímo svádí.
Veřejnost se s těmito skrytými znameními prvně seznámila roku 1845 v autobiografi i Fredericka Douglasse (cca 1818 – 20. 2. 1895). Někdejší uprchlý otrok, z něhož se nakonec stal jeden z nejvýznamnějších černošských abolicionistů, ve své knize My Bondage And Freedom (Má poroba a osvobození) vylíčil, jak určité písně, pokud se zazpívaly ve vhodný okamžik, sloužily jako rafi novaný dorozumívací prostředek. „Bystrý pozorovatel mohl z našeho opakovaného zpívání refrénu ,ó, Kanaán, překrásný Kanaán, jsem na cestě do země kanaánské‘ vydedukovat víc, než že se chceme dostat do nebe. Mysleli jsme tím, že je na čase vydat se na Sever – a Sever byl naším Kanaánem,“ píše Douglass.
Uvědomme si, že otroci na americkém Jihu měli ve většině států přísný zákaz spolčování. Nemohli se učit číst a psát, museli zůstat zcela neinformovaní. Od dob Kolumba až do poloviny osmnáctého století bylo černochům dopravovaným k americkým břehům otrokářskými loděmi z Afriky zapovězeno hrát na jejich tradiční bubny a dechové nástroje, aby je náhodou nepoužili k signalizaci. Při práci spolu nesměli mluvit, mohli jen zpívat. A tak si vymysleli spirituály. Douglass dává řadu příkladů, jak ten či onen text za určitých okolností sděloval konkrétní informaci. Když se kupříkladu ozvalo „steel away, steel away, steel away to Jesus“ („vykraď se za Ježíšem“), znamenalo to: dnes v noci dojde k hromadnému útěku. Smysl spirituálu Wade In The Water (Broď se vodou) se zase dal vyložit jako: setřes na útěku honicí psy tím, že přebrodíš řeku nebo poběžíš potokem.
Problém s touto jistě pěknou teorií je ten, že ji nelze nijak prokázat. Zdá se, že není třeba pochybovat o zašifrovanosti spirituálů v obecné rovině, tj. o jejich možné použitelnosti coby prostředku skrytého povzbuzování, komunikování či dokonce určitého konspirování. Je však nepravděpodobné, že by to byl jejich primární význam a že bychom mohli každému z nich automaticky přiřknout – byť zdánlivě evidentní – skrytý kód. Jako příklad přehnané víry v tuto teorii uveďme píseň Follow The Drinkin’ Gourd (Následuj nádobu z dýně), jež vzbudila rozruch v počátcích amerického folkového revivalu. Údajný spirituál (původně nazývaný Foller De Drinkin’ Gou’d) ,objevil‘ a v roce 1928 publikoval v sedmém čísle věstníku Texas Folklore Society texaský entomolog a amatérský folklorista Harris Braley Parks (1879–1958). Parks ve svém článku vyprávěl, že ve státě Alabama kdysi putoval od plantáže k plantáži jistý Peg Leg Joe, jehož jediným úkolem bylo naučit zdejší otroky tuto písničku, neboť se jednalo o takzvaný „map song“ („píseň-mapu“). Heslo „následuj nádobu z dýně“ znamenalo, že se černoši na útěku mají řídit souhvězdím Velký vůz (po americku Big Dipper – Velká naběračka), které svým tvarem připomíná jak vydlabanou tykev, do níž černošské rodiny běžně nalévaly vodu, tak mapu jižních států. Z instrukcí v textu a postavení hvězd se potom dalo vyčíst, kudy vede bezpečná cesta na kýžený Sever.

O lákavosti tajemné písničky svědčí fakt, že ji do svých antologií přetiskli významní folkloristé jako otec a syn Lomaxové či B. A. Botkin. V roce 1951 ji dokonce nahrála na desku populární skupina Weavers s Petem Seegerem. A přesto jde se vší pravděpodobností o podvrh. Už prostý fakt, že otroci se na své noční pouti do zaslíbené země mohli řídit Severkou, zpochybňuje účelnost takové mapy – nehledě na to, že podle některých historiků směřovala větší část uprchlíků do Jižní Ameriky a nikoli do států Unie či do Kanady, kde jim kvůli nutnosti zdlouhavého putování a skrývání hrozilo značné nebezpečí. Žádný další „map song“ není doložen. Ani o písni Follow The Drinkin’ Gourd neexistuje jediný doklad, že by v Alabamě někdy kolovala. A konečně, kdyby všichni otroci z Alabamy utíkali stejnou cestou, asi by se na jejich trik brzy přišlo.

MOJŽÍŠ ZVANÝ MINTY

Pro ty, kteří nyní smutně věší hlavu a říkají si, že v našem příběhu nemá fantazie ani kousek místa, je tu ale dobrá zpráva. Spirituál Go Down, Moses totiž skutečně jednu šifru obsahuje. Těžko říci, zda byla dřív slepice, nebo vejce, ale rozumnější verze zní, že zvláštní význam skladba dostala až dodatečně, možná právě ve Fort Monroe, odkud se dostala k uším posluchačů z celého světa. Vážení čtenáři, držte si klobouky, protože my víme, kdo byl skutečný Moses z naší písničky. Nikoli biblický Mojžíš, ale Mojžíš amerických otroků, člověk, jenž se pro ně navzdory obrovskému nebezpečí stále vracel a vysvobozoval je po desítkách ze zajetí plantážníků. Ten člověk se jmenoval Harriet Tubmanová. Ano, byla to žena, drobná, slabá, vážně nemocná – a přece, když skončila její kariéra tajného převaděče a zvěda, měla na kontě bezmála 800 zachráněných duší.
Harriet Tubmanová přišla na svět nejspíš v roce 1822 jako Araminta „Minty“ Rossová na rozlehlé plantáži u řeky Blackwater v marylandském městě Madison. Od narození žila v otroctví. V mládí sloužila svým majitelům jako chůva a pokaždé, když se dítě, které měla na starosti, probudilo a začalo plakat, bílý pán ji zbičoval. Později musela dělat mužskou práci: orala, tahala z lesa klády a tak podobně. Jednou, to ještě nebyla dospělá, ji poslali do obchodu nakoupit nějaké zásoby. V obchodu se srazila s otrokem z jiné plantáže, jenž podle všeho opustil pole bez dovolení. Za ním se hnal jeho rozzuřený hlídač a křičel na Minty, aby mu ho pomohla chytit. Nakonec popadl jedenapůlkilové závaží, které leželo na pultu, a vší silou jím mrštil po běžícím chlapci. Omylem však zasáhl Aramintu. V následujících dnech musela nebohá dívka s rozbitou hlavou dál pracovat na poli, přestože se jí řinula po čele do očí krev. Nevyléčené zranění mělo za následek, že začala trpět halucinacemi a podivnými sny, jež vlivem své křesťanské výchovy a hluboké víry považovala za boží znamení.
V roce 1844 si Minty vzala svobodného Afroameričana Johna Tubmana (což nebylo v tehdejším Marylandu nic neobvyklého) a křestní jméno si změnila na Harriet. Protože měla stále podlomené zdraví, její cena v očích majitele plantáže klesala a hrozilo, že ji brzy prodá. Aby se nemusela nedobrovolně odloučit od své rodiny a manžela, rozhodla se utéci. Napodruhé se jí to podařilo. Využila přitom jako tisíce dalších osob Podzemní železnici (Underground Railroad), tajnou síť únikových cest, po nichž uprchlíci s pomocí převaděčů a lidí zajišťujících jim úkryt putovali z nevolnického Jihu do svobodných států. Byla to nesmírně riskantní pouť, neboť pohotoví lovci odměn měli k dispozici koně, pušky a honící psy. Na Podzemní železnici se používala příslušná terminologie: převaděči byli „průvodčí“, úkryty se nazývaly „stanice“ nebo „depa“ a ti, kteří je poskytovali, „přednostové stanice“. Otrokům se říkalo „pasažéři“ a každý z nich dostal před začátkem cesty „lístek“. Není divu, že je metafora vlaku v černošských písních tak častá – viz spirituál Gospel Train (Svatý vlak).
Harriet Tubmanové se podařilo uniknout do Filadelfi e. Okamžitě po svém osvobození však začala uvažovat o tom, že se do Marylandu vrátí a zachrání zbytek své rodiny. Taková myšlenka – jít znovu na místo, kde sídlí mí mučitelé – napadla asi jednoho černého nevolníka z milionu. Tubmanová však tuto smělou ideu proměnila v čin, a ne jednou, ale hned třináctkrát. Poté, co během několika prvních výprav na nenáviděný Jih jako průvodčí Podzemní železnice úspěšně převedla do „zaslíbené země“ část svých příbuzných, začala osvobozovat i jiné otroky, a ti jí na oplátku dali přezdívku „Mojžíš“. Později se vžila pověst, že Tubmanová svůj příchod dávala na vědomí zpěvem spirituálu Go Down, Moses. Je to možné, ale není to doložitelné. Ať tak či tak, Tubmanová se vracívala pod rouškou noci, většinou v zimních měsících, kdy lidé raději zůstávají v teple a tolik nevycházejí. Útěky plánovala na sobotní večer, aby se zvěst o uprchlých otrocích roznesla až s pondělním vydáním novin. Nikdy necestovala na Jih bez revolveru a byla ho ochotna použít jak proti honicím psům, tak proti členům vlastní výpravy, pokud si z nedostatku odvahy chtěli cestu na poslední chvíli rozmyslet.

Za jedenáct let, během nichž pod nejrůznějšími převleky pravidelně navštěvovala rodný Maryland, se jí podařilo zachránit přibližně 70 otroků. Ani jednou ji nechytili a ona sama později ráda opakovala, že „její vlak nikdy nevykolejil a neztratila jediného pasažéra“. V dubnu 1858 byla Tubmanová představena abolicionistovi Johnu Brownovi. Pomohla mu se sháněním dobrovolníků pro jeho připravovaný útok na zbrojní arzenál ve městě Harper’s Ferry a dala mu cenné geografi cké rady. Pak jí ale zřejmě došlo (snad díky jejímu spojenci Fredericku Douglassovi), že Brownův plán zavání fanatismem, a dala od něj ruce pryč. S vypuknutím občanské války se logicky přidala na stranu Unie, stala se ošetřovatelkou a vojenským zvědem. Její znalost prostředí se ukázala být zvláště cenná při útoku na plantáže podél řeky Combahee, kdy bezpečně provedla tři vojenské parníky oblastí podvodních min, které na seveřany nastražila konfederační armáda. Když akce skončila, odváželi vojáci Unie na svých lodích přes 700 zachráněných otroků.
Foto archiv.

GO DOWN, MOSES

When Israel was in Egypt‘s Land,
Let my people go,
Opressed so hard they could not stand,
Let my people go.

Go down, Moses,
Way down in Egypt‘s Land.
Tell ol‘ Pharaoh,
Let my people go.

So Moses went to Egypt’s land,
Let my people go,
He made ol’ Pharaoh understand,
Let my people go.

Go down, Moses…

“Thus spoke the Lord,”
bold Moses said,
Let my people go,
“If not, I’ll smite your fi rst-born dead,
Let my people go.”

Go down, Moses…

JDI, MOJŽÍŠI

Když žili Izraelité v Egyptě
(nech můj lid jít),
byli tak zdeptaní, že nemohli dál
(nech můj lid jít).

Jdi, Mojžíši,
tam do země egyptské
a řekni faraonovi:
Nech můj lid jít.

A tak šel Mojžíš do země egyptské
(nech můj lid jít)
a řekl to faraonovi na rovinu
(nech můj lid jít).

Jdi, Mojžíši…

„Tak pravil Pán,“ povídá smělý Mojžíš,
„nech můj lid jít,
když ne, zahubím tvého prvorozeného,
nech můj lid jít.“

Jdi, Mojžíši…