Korvety obepluly mys Dobré naděje a podél Afriky se vracely do Francie. Po vylodění v přístavu Nantes na Bretaňském poloostrově kontaktoval Mořic svého strýce, hraběte de Benyow žijícího v Champaigne, a ten jej doporučil dvořanům krále Ludvíka XV. V pařížských salonech mladý světoběžník záhy pochopil, že je pro vysoko postavené pány a dámy spíše zdrojem zábavných historek než seriozním partnerem ve vyjednávání. Přesto mu – samozřejmě, že bez větší finanční pomoci – bylo po delších průtazích svěřeno založení državy na Madagaskaru za účelem posílení francouzského vlivu v Indickém oceánu. Krátce nato za Mořicem do Paříže přijela (teprve dvaadvacetiletá) manželka Zuzana, bohužel i proto, aby mu oznámila, že jeho sotva tříletý syn František zemřel ve stejné době, kdy se vyhnanci šťastně vrátili na evropský kontinent.

22. března 1774 se Beňovský se svou ženou, její sestrou Helenou, která Zuzanu věrně doprovázela, a stem dobrovolníků (první stovka vyplula s předstihem na jiné lodi) znovu vydal na moře. Dříve než mohl zamířit na Madagaskar, musel se s pověřovacími listinami zastavit u guvernéra Île de France. Vzhledem k tomu, že guvernér byl zrovna na inspekční cestě po zbylých ostrovních državách, nezbývalo hraběti než čekat na něj do října, kdy se dozvěděl, že se mu žádné pomoci nedostane. Beňovský totiž podcenil zájmy místních obchodníků (především otrokářů), kteří neměli nejmenší chuť umetat cestičku ke kolonizaci jiného, bohatšího ostrova na úkor svého vlastního podnikání. Do Versailles bylo daleko a správa ostrova se rozhodla Mořicovu expedici předem odsoudit k nezdaru tím, že ji všemožně bojkotovala.

Beňovský tedy zariskoval a bez potřebného vybavení vyrazil k Madagaskaru na vlastní pěst. Vylodil se v Antongilské zátoce na málo frekventovaném severním břehu, kde ho už čekal zbytek jeho mužů. Evropany, kteří nebyli zvyklí na tropické podnebí, zprvu trápily vysoké horečky. Stěží si postavili několik bambusových chýší a pár dřevěných domků na kůlech – zárodek dnes už zaniklého města Louisbourg, pojmenovaného na počest Ludvíka XV. Hrabě se dokázal v klidu a míru domluvit s domorodými kmeny obývajícími tuto část ostrova. Slíbil jim, že se je nebude snažit ovládnout a dělat z nich otroky. Zato žádal dost místa pro novou kolonii a podporu v bojích proti případným nepřátelům.

Jednoho dne Mořice na Madagaskaru navštívil slavný mořeplavec Yves Joseph de Kerguelen de Trémarec, po kterém poslal skleslý dobrodruh do Francie dopis, v němž vylíčil své neshody s guvernérem Île de France. Nevraživost Francouzů vzrůstala a obchodníci působící v přístavu Foul Point na východním pobřeží Madagaskaru začali podněcovat vrchního náčelníka tamních kmenů Hyaviho k válečným výbojům proti domorodcům v okolí Louisbourgu. Začarovaný kruh, v němž se madagaskarští náčelníci pohybovali, je výstižně popsán v knize Desidera Galského: „Otroky vyměňují za pušky. A aby se sám zachránil před otroctvím, snaží se každý kmen zoufale o to, aby získal novou zázračnou zbraň, pušku. Ale k získání pušek je třeba prodat otroky. Tak je štván jeden kmen proti druhému, aby měl koho prodávat.”
Beňovský osobně navštívil náčelníky těch kmenů, u nichž měl šanci na klidné přijetí, a smluvil se s nimi na společné obraně severní části ostrova. Situace se stále vyostřovala, hrozba ozbrojeného střetu sílila a z Francie mezitím došla zpráva, že se správce nové kolonie za žádnou cenu nemá plést do místních sporů. Tehdy však došlo k něčemu naprosto nečekanému, co nemá v historii kolonizačních snah obdobu: mezi Malgaši, domorodými obyvateli Madagaskaru, začala kolovat zvěst, že Beňovský je synem dcery posledního krále východních provincií Ramini Larizona Rohandriana, která zemřela v otroctví na Île de France poté, co jejího otce zavraždili piráti. Náčelníci jednotlivých kmenů se na základě této legendy usnesli, že má bílý muž nárok na titul nejvyššího náčelníka v provincii Mananhar, nazývaného ampansakabé (král králů). Když se Beňovský vzpamatoval z šoku, rozhodl se poctu přijmout a stát se tak prvním sjednotitelem části madagaskarských kmenů, přestože ve většině světových publikací je toto prvenství přiznáváno králi Andrianampoinimerinovi, žijícímu v letech 1786 až 1810. (Ostatně, cizojazyčné knihy se o Beňovském coby králi Madagaskaru až na výjimky nezmiňují a když, tak jeho význam bagatelizují.)
Nevídanou pozici bílého cizince upevnila válka s odbojnými Sakaly a Safirobaji, kterou domorodcům pomohl vyhrát. V říjnu (podle jiné verze už v srpnu) 1776 se konal velký sněm, z něhož se dochoval tento zápis: „Před zraky našeho lidu, po obětování bohům a stvrzení přísahy krví, veřejně prohlašujeme Mauritia Augusta za našeho ampansakabé, nejvyššího náčelníka – titul, který on a jeho rod právoplatně přebírá od svatého rodu Ramini.“ Guvernér Île de France neopomněl informovat krále Ludvíka (nyní už šestnáctého, neboť Ludvík XV. v květnu 1774 zemřel), že se Beňovský považuje za krále Madagaskaru a tím nepřímo vyhlašuje nepřátelství svým chlebodárcům. (To však zřejmě nebyl Mořicův záměr – snad si doopravdy myslel, že může vytvořit samostatnou správní jednotku, s níž bude Francie výhodně obchodovat, aniž by se musela obávat útoků znepřátelených kmenů.)
Zanedlouho u ostrova přistál královský trojstěžník s důstojníky majícími zjistit fakta o nastalé situaci. Beňovský jim oznámil, že vystupuje ze služeb Jeho Veličenstva, a po jejich odjezdu se rozhodl, že podnikne ještě jednu cestu přes oceán, aby navázal tolik potřebné obchodní styky s evropskými zeměmi. Za svého zástupce na dobu neurčitou určil náčelníka loajálního kmene Sambarivů a v prosinci 1776 vyplul (opět s manželkou a její sestrou na palubě). V květnu následujícího roku dorazila briga Bel Arthur šťastně do Francie, kde idealistický šlechtic zjistil, že jeho expedice byla uložena ad acta. V pařížských salonech vyprávěl o svých dobrodružstvích Marii Antoinettě, ženě Ludvíka XVI. a dceři Marie Terezie, která ho kdysi vyslala na onu nedobrovolnou pouť. Slovo dalo slovo a Beňovský se rozhodl zajet do Vídně, aby jednou provždy očistil své jméno. Ještě předtím ho francouzský král vyznamenal křížem sv. Ludvíka (asi doufal, že s dosažením této mety šlechticovo úsilí poleví).Arcivévodkyně rakouská Mořice osobně nepřijala, ale na důkaz toho, že je vše odpuštěno, mu udělila dědičný titul hraběte a vrátila většinu panství ve Vrbovém a okolí (důvod, proč se jeho žena vzápětí rozhodla vrátit do Uher). Po rozvázání vztahů s francouzským králem Beňovský nabídl spojenectví Josefu II., jenž o obchod s Madagaskarem projevil ještě menší zájem než Ludvík XV., nicméně navrhl, aby se hrabě v aktuální válce s Pruskem ujal velení sikulského pluku, tábořícího mezi Trutnovem a Jaroměří. Tak se „gróf” Beňovský ocitl v severních Čechách, v téže úloze vojenského důstojníka, jakou zastával na samém počátku své dráhy. Hned jak boje o půl roku později ustaly, vypravil se na rodné panství za Zuzanou, od níž však za pár měsíců zase musel odjet, protože ho Josef II. pověřil řízením zámořského obchodu v Terstu. Po dvouletém papírování v tomto rakouském přístavu učinil Mořic další pokus o navázání obchodních kontaktů s některým z panovnických dvorů. Ještě jednou – a opět neúspěšně – se doprošoval ve Versailles, načež mu v Paříži dlící americký vyslanec, jímž nebyl nikdo jiný než vynálezce bleskosvodu, diplomat a státník Benjamin Franklin, poradil, aby se vydal do Londýna a vyhledal přírodovědce Johna Hyacintha de Magellana, pravnuka slavného portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese.
Beňovský poté, co utichla Anglií vyvolaná americká válka za nezávislost, na Britské ostrovy skutečně odcestoval (s manželkou, jež za ním přijela do Paříže, i s jejich dvouletou  holčičkou, která se narodila v Uhrách). V Hyacinthu de Magellanovi nalezl nejen spřízněnou duši, ale také člověka, který doporučil významnému londýnskému nakladateli jeho francouzsky psané paměti, čímž mu zajistil celosvětovou slávu a nesmrtelnost. Mořic se pokoušel získat na svou stranu anglického krále Jiřího, toho však plán na využití Madagaskaru neupoutal o nic víc než jeho korunované příbuzné Ludvíka a Josefa. Mimochodem, prostřednictvím Benjamina Franklina se podnikavý hrabě snažil nabídnout své služby i nově vzniklým Spojeným státům americkým a část pramenů hovoří o jeho návštěvě amerického kontinentu, během níž se měl po boku Kazimierze Pułaského, starého přítele z dob polského povstání proti ruské nadvládě, zúčastnit tzv. druhé bitvy u Savannah (pověst praví, že mu zde Pułaski dokonce zemřel v náručí). Ve skutečnosti bohužel neexistuje žádný přímý důkaz o přátelství těch dvou, ani o Beňovského účasti ve výše zmíněném válečném konfliktu.
S jistotou víme jen to, že 8. července 1784 – tedy bezmála pět let po bitvě u Savannah – s najatými koráby Robert a Anna přistál v Baltimoru (stát Maryland) a zde přesvědčil o výhodách svého projektu velkou obchodní společnost, která mu dala k dispozici stopadesátitunový dvojstěžník, plně naložený zbožím určeným k výměně. Beňovský ho pojmenoval Intrepid (Neohrožený) a v říjnu vyrazil zpátky na Madagaskar. Zuzana s jednou dcerou v náručí a druhou na cestě raději zůstala v Baltimoru. Svého muže už neměla víckrát spatřit.
Po měsíčním bloudění v oblasti rovníku byl Intrepid poškozen a musel přistát u jihoamerického ostrova Juan Gonzáles. Opravy a doplňování zásob trvaly až do dubna následujícího roku, kdy loď konečně zamířila přes oceán. Poté se po Beňovském slehla zem. Když o něm jeho žena neměla zprávy ani po roce, začala psát na všechny strany prosebné vzkazy. John Hyacinth de Magellan, jenž by jí snad mohl pomoci, mezitím naneštěstí zemřel, a tak se nesnadného úkolu ujal vydavatel Mořicových pamětí William Nicholson. Kousek po kousku se mu podařilo rekonstruovat smutný epilog Beňovského života, jenž se náhle a předčasně skončil chvíli po návratu na milovaný Madagaskar.
7. července 1785 (se zpožděním způsobeným dalším mezipřistáním u břehů Afriky) hrabě znovu stanul na svém ostrově, kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám však nikoli v Antogilské zátoce na východě, nýbrž v západní zátoce Antangarské. Výprava jedenadvaceti nejsilnějších členů expedice se vydala pobřežním pralesem na pochod do východní provincie, kterou Mořic spravoval, a loď Intrepid ji po vodě následovala. Asi po měsíci ale najednou, bez jakéhokoli varování, odplula. Její kapitán později vypověděl, že slyšel ze souše střelbu, myslel, že Beňovského zabili, a raději zvedl kotvy. Je však možné, že sloužil ještě někomu jinému než baltimorským obchodníkům a svého pasažéra nechal na holičkách záměrně. To už se dnes zřejmě nikdo nedozví.
Když se bílý král po několika týdnech šťastně shledal se svými poddanými, zjistil, že mu celých devět let zůstali věrní a nerespektovali nového velitele, kterého jim poslali Francouzové. Zároveň se však dozvěděl o přítomnosti francouzských otrokářů přímo na ostrově. S pomocí domorodců je odtud vyhnal, čímž proti sobě poštval správu Île de France, která na Madagaskar vyslala fregatu La Louise s pěti tucty žoldnéřů z indického pluku Pondichery. Jejich úkol byl jasný: zlikvidovat nepohodlného samozvance. Pětačtyřicetiletý (či snad ani ne čtyřicetiletý?) Mořic Beňovský zatím na zalesněném pahorku začal stavět opevněné město, jež se mělo stát srdcem jeho vysněného království, plného moderních cest, zavlažovacích kanálů, rušných přístavů a rozkvetlých plantáží. Nazval ho po sobě samém: Mauritánie (neplést se stejnojmenným africkým státem). Dodnes tu lze nalézt zbytky základů a také děla, jimiž se hrdý důstojník do posledního dechu bránil zákeřné přesile.
Žoldáci z fregaty La Louise ho přepadli 23. května 1786 po ránu. Francouzů bylo šedesát, Mořicových lidí dvaatřicet. Když Beňovského na třímetrové palisádě zasáhla kulka do prsou, podle jedněch v ruce svíral meč, podle druhých karabinu. Poslední slova vyřkl ve francouzštině. Nepřátelé pak pevnost podpálili a její obyvatele donutili ostrov opustit. Mořicovo tělo prý leželo na místě, kde padl, dlouhé tři dny a až potom bylo pochováno do hrobu označeného čedičovou desku. Evropská veřejnost se však o skonu nebojácného hraběte dozvěděla až o čtyři roky později z prvního vydání anglického překladu jeho pamětí, vydaného péčí W. Nicholsona v Londýně a časem převedeného do řady dalších jazyků včetně němčiny, polštiny a slovenštiny. Dnes můžeme směle tvrdit, že Mořic Beňovský nebyl jen madagaskarským králem, ale i prvním slovenským autorem světového bestselleru a rozhodně prvním Slovákem, jenž za svůj život navštívil čtyři kontinenty. Co víc by si rodák z Vrbového, jehož kralování „na kopečku v Africe” dodnes připomíná ulice Rue Benyowski a ostrůvek Beniowsky Island, mohl přát?

(Příští, závěrečný díl tohoto seriálu věnujeme osudům krále Madagaskaru Mořice Beňovského.)

NA KOPEČKU V AFRICE

Na kopečku v Africe
stojí stará věznice, ach ouvej,
na kopečku v Africe
stojí stará věznice, ach jo.

Vězňové se tetelí,
ve dne v noci v posteli, ach ouvej,
vězňové se tetelí,
ve dne v noci v posteli, ach jo.

Mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach ouvej,
mezi nima Babinskej,
starej lotr mexickej, ach jo.

„Běž, Babinskej, běž dolů,
máš tam ňákou návštěvu, ach ouvej,
běž, Babinskej, běž dolů,
máš tam ňákou návštěvu, ach jo.

Šel Babinskej, šel dolů,
milá sedí u stolu, ach ouvej,
šel Babinskej, šel dolů,
milá sedí u stolu, ach ouvej.

„Běž, má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach ouvej,
běž, má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach jo.“

OD AMOSE K DARWINOVI

Přestože se Lily The Pink dočkala nesmrtelnosti na Britských ostrovech, původ má americký. Lydia E. Pinkhamová, z jejíhož léčivého lektvaru si píseň utahuje, totiž spojila celý svůj život s městečkem Lynn ve státě Massachusetts, o kterém koluje ještě nemilosrdnější popěvek než o ní. „Lynn, Lynn, city of sin, you never come out the way you went in. Ask for water, they give you a gin, the girls say no, but always give in.“ („Lynn, Lynn, město hříchu, kdo tudy projde, nebude už tím, kým býval. Když tu chceš vodu, dostaneš gin, holky tě odmítnou, ale pak ti jsou po vůli.“) Některé obyvatele říkanka tak štvala, že se svůj spořádaný domov, jenž spíš než hnízdo neřesti připomínal vzorovou selanku ze Stepfordských paniček, snažili přejmenovat na Ocean Park. Ale zvyk je zvyk, a tak alespoň vypracovali seznam prvenství, jimiž se Lynn může chlubit. V hrdém výčtu najdeme třeba první požární stříkačku (1654) nebo první hovězí sendvič. A také jméno první ženy, která uspěla v oblasti reklamy a marketingu: Lydia Pinkhamová.
V současných publikacích má tato pozoruhodná osoba roli jakési dobromyslné šarlatánky, emancipované, avšak trochu pomýlené hospodyně. Taková Magdalena Dobromila Rettigová, kdyby místo knedlíků vařila lektvar z muřích noh. Nicméně jediný hodnověrný zdroj, kniha Jean Burtonové Lydia Pinkham Is Her Name z roku 1949, nabízí mnohem plastičtější profil jedné z nejúspěšnějších podnikatelek 19. století. Přestože účinnost dodnes prodávaného bylinného produktu s nálepkou „Lydia E. Pinkham’s Vegetable Compound“ bývá oficiálními lékařskými kruhy často zpochybňována, při bližším studiu historických pramenů je zřejmé, že si jeho výrobce zaslouží spíš respekt než posměšné písničky.
Skutečná „Lily The Pink“ se narodila 9. února 1819 na farmě za městem Lynn, nějakých 30 km od Bostonu, jako Lydia Estesová. Její matka Rebecca pocházela z italského šlechtického rodu Este (Estes), jehož část v průběhu staletí přesídlila do Anglie a odtud na americký kontinent. (My známe jiného člena této rozvětvené rodiny – následníka rakousko- uherského trůnu Ferdinanda d’Este.) Lydiin otec William Estes pracoval jako spousta jiných obyvatel Massachusetts v obuvnickém průmyslu. (V nadcházející britsko-americké válce představovaly boty z Lynn snad ještě větší pojem než rýmovačka „Lynn, Lynn, city of sin“.) Oba rodiče byli kvakeři neboli příslušníci původně anglické protestantské sekty, ofi ciálně nazývané Společnost přátel. Kvakeři neuznávali autoritu státu, odmítali vojenskou službu a teoreticky vystupovali proti rasismu i jiným druhům sociálního útisku, ačkoliv v praxi mnohdy tak odvážní nebyli. Do značné míry měli demokratického ducha, což se projevovalo v jejich pojetí víry, organizaci rodiny i chápání ženské role. Lydia Estesová tudíž od útlého věku vnímala všechny tyto hodnoty, jejichž vyznáváním kvakeři notně předběhli svou dobu. K přednostem Estesových rovněž patřila víra v rasovou rovnoprávnost. Podporovali abolicionisty, kteří usilovali o zrušení otroctví a pomáhali černým nevolníkům dostat se pryč z rasistického jihu Spojených států. Dům jejich souseda, zámožného občana Jamese N. Buffuma, sloužil jako tajná zastávka tzv. „podzemní železnice“ (síť úkrytů užívaných při organizovaných útěcích otroků). Kvakeři ve městě Lynn však nebyli v otázce zrušení otroctví názorově jednotní, a tak Estesovi nakonec Společnost přátel opustili a začali sympatizovat s tehdy populárními swedenborgiány (příznivci učení švédského filozofa a vědce Emanuela Swedenborga, sdružující se v Nové církvi). Díky Buffumovi se dostali do kontaktu s řadou významných abolicionistů včetně Williama Lloyda Garrisona, vydavatele protiotrokářského listu Liberator, Nathaniela P. Rogerse, vydavatele podobných novin Herald Of Freedom, či básníka Johna Greenleafa Whittiera. Kousek od nich navíc bydlel zřejmě nejslavnější odpůrce otrokářství, bývalý otrok a vůdce abolicionistů Frederick Douglass.
Estesovi s těmito reformátory vedli dlouhé diskuse a Lydia pozorně naslouchala. Když byla starší, sama v lynnském sále Richard’s Hall založila Debatní spolek (Debating Society), fungující jako protipól k zakrnělému Freemanově institutu, v němž se scházeli ke společným diskuzím vážení občané města – ovšem pouze mužští. Problém ženské rovnoprávnosti se logicky svezl s problémem rasové diskriminace, a proto většina abolicionistek byla zároveň sufražetkami, tedy bojovnicemi za ženská práva. Není od věci si připomenout, že po občanské válce dostali černí Američané právo volit, ale ženy nikoli. Školští pracovníci brali jako vědecky podložený fakt, že ženský mozek není schopen pochopit komplikovanou látku, jakou je kupříkladu vyšší matematika, a proto je upřímně udivilo, když v roce 1838 žačka jménem Emma Willardová obstála na výbornou z geometrie. Lydia Estesová však měla štěstí nejen na svobodomyslné rodiče, ale také na výjimečného kantora, básníka a historika Alonza Lewise, experimentujícího s progresivní metodou výuky amerického teoretika Amose Bronsona Alcotta (hádejte, po kom si dal jméno). Díky Lewisovu moudrému vedení se bystrá studentka hravě dostala na akademii, kterou absolvovala s vyznamenáním, a navrch si sama dobrovolně zvolila dráhu učitelky.

AMERICKÁ LÉKÁRNA

Právě na schůzích Debatního spolku – řešícího šestnáct let před vydáním Darwinova spisu O původu druhů! otázky jako „Existuje nezvratný důkaz, že má celé lidské pokolení společný původ?“ – se Lydia seznámila se svým budoucím manželem, jak jinak než obuvníkem Isaa cem Pinkhamem. Pinkhamova rodina pocházela z New Hampshire a co do volnomyšlenkářství si nijak nezadala s rodem Estesů. Dokonce se ve své genealogii mohla chlubit dívkou jménem Mary Tylerová, která byla roku 1692 v nedalekém Salemu obžalována z čarodějnictví. (Zdejší hony na čarodějnice zvěčnil ve slavné hře Čarodějky ze Salemu, jež je stejně jako Kaplického a Vávrovo Kladivo na čarodějnice analogií k politickým procesům v padesátých letech 20. století, americký dramatik a spisovatel Arthur Miller.) V Isaakovi nalezla Lydia věrného průvodce na cestě životem osvobozeným od předsudků a dobových bludů. Stala se emancipovanou, a přece oddanou ženou v domácnosti, která ví, jak se postarat o čtyři děti (sama byla z deseti) a co znamená žít na malém městě obklopena sousedy, z nichž každý k tomu druhému chtě nechtě zaujímá určitý postoj.
Lydie Pinkhamové si lidé vážili už proto, že věděla víc než oni a byla více sečtělá. Měla ctihodného manžela, jenž se díky jejímu věnu změnil z ševce v movitého vlastníka půdy (kolem pozemků Pinkhamových měla vést nová železnice a on je kus po kusu nabízel investorům). Bohužel, rozkvět obchodní čtvrti města Lynn, která na těchto parcelách skutečně postupem let vyrostla, na sebe nechal dlouho čekat, takže se z Pinkhamových stali boháči pouze na papíře. Ve skutečnosti se museli přestěhovat do menšího domu na předměstí a nějaký čas dokonce živořili o kus dál v Bedfordu – to když už jim dluhy nedovolily udržet si pozici v prosperujícím a atraktivním sousedství Bostonu. Těsně před vypuknutím občanské války se však přece jen vzchopili a vrátili se. V té době Lydia, která vyrostla na farmě mezi voňavými svazky sušených bylinek a koření, začala ve městě Lynn působit jako jakási alternativa k ofi ciální zdravotní péči. Coby bývalá učitelka, a tudíž autorita, byla povolávána k lůžku nemocných, jimž se pokoušela radit na základě zkušeností, které si místní farmáři předávali po generace, vycházejíce přitom dílem z odkazu anglických puritánů a dílem z tradic původních obyvatel Ameriky, tedy indiánů. První škola pro zdravotní sestry byla založena až v sedmdesátých letech 19. století a doktora si tenkrát prostý člověk nemohl dovolit, nemluvě o tom, že mu nevěřil. Měl k tomu pádné důvody, protože na středověkou módu všespasitelného pouštění krve navázala medicína dalších staletí něčím ještě brutálnějším – cílenou otravou organismu pomocí „léků“ jako chlorid rtuťný. Čím hůře nemocný na léčbu reagoval, tím více jedů do těla dostal. Výsledkem bylo víc mrtvých pacientů než živých. Kritici uzdravovacích metod Lydie Pinkhamové často poukazují na její amatérismus. Nicméně recept, díky němuž se proslavila, je takřka kompletně převzatý z odborné publikace, dokonce z jedné z nejdůležitějších lékařských knih své doby. Napsal ji Dr. John King a jmenovala se American Dispensary (Americká lékárna). King patřil ke skupině lékařů nazývaných eklektici, kteří rezolutně odmítali používání projímadel, pijavic, těžkých kovů jako rtuť či olovo a kauterizace (přikládání rozžhaveného železa při amputacích za účelem zastavení krvácení). Místo toho hlásali léčbu v souladu s přírodou, s přirozenými procesy lidského organismu. Mluvíme o době, kdy anestezie byla ještě v plenkách a mělo trvat ještě dlouhá léta, než ji odborná obec uznala za přijatelnou (ačkoliv Bůh Adama uspal, než mu odebral žebro, z nějž pak svořil ženu). Lékařské kapacity, z nichž mnohé se po vzoru dnešních rychlostudentů práv staly doktory po ročním kursu na soukromé škole a jejich jedinou kvalifi kací byl fakt, že dovedou číst a psát, stále odmítaly vzít na vědomí apel Dr. Olivera Wendella Holmese, aby se před a po zákroku umyli a převlékli. Bakteriologie byla hudbou budoucnosti.
Pro obyčejné lidi tudíž v mnoha případech znamenala poslední naději herbální medicína. A kniha Johna Kinga se stala biblí všech, kteří se pokoušeli nalézt v přírodě vhodný lék. Na Lydii Pinkhamovou, zběhlou v používání léčivých bylin, se obzvláště často obracely sousedky se „ženskými problémy“, které se tehdy běžně řešily odstraněním vaječníků. Sečtělá hospodyně, sama trpící silnými menstruačními bolestmi a přílišným krvácením, našla v Kingově příručce rostlinu s názvem aletris farinosa (aletris bílý), jejíž blahodárný vliv na tuto choulostivou oblast ženského organismu znali už indiánští šamani. Dr. King ji označoval za „rostlinu, jež si bezpochyby zaslouží další bádání, jelikož je jedním z našich nejužitečnějších pomocníků“. Další důležitou rostlinou byla klejicha (asclepias). Lidia na základě Kingových rad vybrala ještě tři byliny: starček zlatý (senecio aureus), pískavici řecké seno (trigonella foenum-graecum) a ploštičník hroznatý (actaea racemosa). Přidala osmnáctiprocentní alkohol, a prostředek zvaný Lydia E. Pinkham’s Vegetable Compound (Bylinná směs Lydie E. Pinkhamové) byl na světě.
„Lily The Pink“ ho nejprve řadu let poskytovala zdarma ženám ve svém okolí a o výsledcích si vedla podrobné zápisy. Teprve když se zvěst o zázračné medicíně donesla i do jiných měst a k Lydiině prahu se začali stahovat cizí lidé připomínající poutníky do Mekky, rozhodla se podnikavá dáma svůj „objev“ zpeněžit. Donutily ji k tomu okolnosti spojené s neúspěšným podnikáním jejího muže (v období tzv. rekonstrukce po skončení občanské války se Isaac úspěšně uchytil ve stavebnictví, ale první celosvětová krize odstartovaná Vídeňským krachem v roce 1873 ho o veškerý výdělek připravila). Z tmavohnědého nahořklého amalgámu se stal neuvěřitelně výnosný artikl, díky němuž je Lydia Pinkhamová považována za první velkou americkou byznysmenku, ale bohužel i za vychytralou podvodnici. Bylinná směs se (s přidaným vitaminem B1 a sníženým procentem alkoholu, což je podle zlých jazyků jediná léčivá složka kouzelného koktejlu) dosud vyrábí v továrně řízené potomky klanů Pinkhamů, kteří se ostatně před padesáti lety o její vedení jaksepatří poprali. Není divu – podle časopisu Life už tehdy činil výnos z prodeje tohoto produktu bezmála 60 milionů liber!

LILY THE PINK

We’ll drink a drink a drink
To Lily the Pink the Pink the Pink
The saviour of the human race
For she invented medicinal compound
Most efficacious in every case

Mr. Frears had sticky-out ears
And it made him awful shy
And so they gave him medicinal compound
And now he’s learning how to fl y

Brother Tony was notably bony
He would never eat his meals
And so they gave him medicinal compound
Now they move him round on wheels

We’ll drink…

Old Ebeneezer thought he was Julius Caesar
And so they put him in a Home
Where they gave him medicinal compound
And now he’s Emperor of Rome

Johnny Hammer had a terrible ss..ss..
ss..ss..ss..ss..stammer
He could hardly s..s..say a word
And so they gave him medicinal compound
Now he’s seen (but never ‘eard)!

We’ll drink…

Auntie Millie ran willy-nilly
When her legs, they did recede
And so they rubbed on medicinal compound
And now they call her Millipede

Jennifer Eccles had terrible freckles
And the boys all called her names
But she changed with medicinal’ compound
And now he joins in all their games

We’ll drink…

Lily the Pink, she turned to drink
She filled up with paraffi n inside
And despite her medicinal compound
Sadly Picca-Lily died

Up to Heaven her soul ascended
All the church bells they did ring
She took with her medicinal compound
Hark the herald angels sing

We’ll drink…

RŮŽOVÁ LILINKA

Na zdraví, na zdraví, na zdraví

Lilinky Růžový, Růžový, Růžový,
zachránkyně lidské rasy,
ježto vynalezla léčivou směs,
která stoprocentně zabírá!

Panu Frearsovi odstávaly uši,
hrozně se za to styděl.
A tak mu dali léčivou směs
a teď může vesele plachtit.

Bratr Tony byl nápadně vyzáblý,
nikdy nedojedl hlavní chod.
A tak mu dali léčivou směs
a teď ho před sebou strkají na vozíčku.

Na zdraví…

Starý Ebenezer myslel, že je Julius Caesar,
a tak ho šoupli do domova,
kde mu dali léčivou směs,
a teď už je jen císař římský.

Johnny Kladivo hrozně k-k-k-koktal,
stěží ze sebe vypravil s-s-s-slovo.
A tak mu dali léčivou směs
a teď je vidět, ale není slyšet.

Na zdraví…

Tetička Millie běhala v slunci, dešti,
jednou ji ale nohy přestaly poslouchat.
A tak je potřeli léčivou směsí
a teď jí říkají milliped.

Jennifer Zbožná byla tak pihovatá,že na ni kluci pokřikovali
Ale léčivá směs jí změnila život
a teď už ji berou do všech svých her.

Na zdraví…

Růžová Lilinka se dala na pití,
tělo jí rozložil petrolej
a navzdory své léčivé směsi
ta Lily z Picadilly umřela.

Když její duše stoupala do nebe,
zvonily všechny zvony.
Léčivou směs vzala s sebou,
slyšte, slyšte! prozpěvují andělé.

Na zdraví…

Byl jsem v Šlarafii a viděl jsem: na tenké hedvábné nitce visel Řím a Laterán, beznohý člověk předhonil rychlého koně, ostrý meč prosekl most. Spatřil jsem mladého oslíčka se stříbrným nosem, honil dva rychlé zajíce, viděl jsem širokou a košatou lípu, rostly na ní horké lívance. Viděl jsem starou vychrtlou kozu, na hřbetě nesla dobrých padesát fůr sádla a šedesát fůr soli. Je už těch lží dost? Viděl jsem orat pluh bez koní a volů, roční děcko hodilo čtyři mlýnská kola z Řezna do Trevíru a z Trevíru rovnou doprostřed Štrasburku, a na Rýně plaval jestřáb; plným právem po něm plaval. Slyšel jsem, jak se ryby hlasitě hádají, bylo to slyšet až do nebe, sladký med tekl jako voda z hlubokého údolí na vysoký vrch; to byly roztodivné věci. Dvě vrány tam žaly louku, dva komáři stavěli most, dva holubi roztrhali vlka, dvěma dětem se narodila kůzlata, dvě žáby spolu mlátily obilí, dvě myši světily biskupa a dvě kočky vyškrábaly medvědovi z tlamy jazyk. Přihnal se šnek a zabil dva lvy, stál tam pucifous, oholil ženám vousy, dva kojenci poroučeli matce, aby byla zticha, dva chrti vynášeli z vody mlýn a jedna stará herka stála u toho a říkala, že je to tak dobře. Ve dvoře stáli čtyři koně, ze všech sil mlátili žito, dvě kozy zatápěly v kamnech a červená kráva sázela do pece chleba. Vtom zakokrhal kohout: „Kykyryky, konec pohádky! Kykyryky!“
Pohádka ze Šlarafie

A SLUNCE TAM PÁLÍ…
S příchodem Velké hospodářské krize na konci třicátých let minulého století dostalo vyprávění o „zemi plný mlíka“ nový význam. V roce 1945, kdy Jan Werich dovezl píseň Big Rock Candy Mountain z Ameriky do Čech a pod názvem Za mořem piva ji začal uvádět na zájezdových estrádách s orchestrem Karla Vlacha, už byla v podstatě jen úsměvnou vzpomínkou na jinak velmi temnou atmosféru Steinbeckových Hroznů hněvu. O tom, kdo z dvojice V + W byl skutečným autorem českého textu, vydal svědectví Jiří Voskovec v knize Klobouk ve křoví. „To je zase Werichova písnička,“ prozradil. „V těch dobách jsme se s psaním rozhlasů včetně písní střídali, a jen ve zvláštních případech jsme psali ve dvou.“ Werichovy nahrávky písně Za mořem piva jsou celkem tři: první zazněla ve vysílání amerického válečného rozhlasu, kde zpěváka doprovázel na kytaru folkový muzikant Tony Kraber; další byla pořízena těsně po Werichově návratu do vlasti ve studiu Rokoska; a třetí, rozverná improvizace a cappella, se skrývá v závěru albového kompletu Táto, povídej.
Tony Kraber, jenž oba komiky s americkým folklorem seznámil, vycházel z tehdy populárních nahrávek a rozhlasových pořadů folkového zpěváka a herce Burla Ivese. Roku 1944 Ives nahrál písničky The Foggy Foggy Dew a The Blue Tail Fly, které V + W vzápětí počeštili jako Když padla rosa do jetele a Náš pán je pod drnem. Se skladbou Big Rock Candy Mountain tento výrazný představitel řady filmových a divadelních rolí (objevil se ve smících Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Velká země) poprvé uspěl coby veselý tulák v broadwayském muzikálu Sing Out, Sweet Land, který měl premiéru 27. prosince 1944.
Není bez zajímavosti, že Ives také jako první (deset let před určující nahrávkou skupiny Weavers) proslavil píseň On Top Of Old Smoky, jež u nás zdomácněla s textem Ivo Fischera v podání Waldemara Matušky (Už koníček pádí). Zde ale došlo ke zmatení na druhou, jelikož Fischerovy verše o zemi, kde „jsou lípy a ve květech med a u sudů pípy a u piva led“, nijak nesouvisí s anglickým originálem, jenž pojednává o milostném dostaveníčku na hoře Old Smoky. Jediné, co původní text spojuje s vyprávěními o neskutečných krajinách, je fakt, že takové místo v Americe neexistuje, a pokud ano, ne pod tímto jménem. Mnozí nadšenci se jej pokoušeli situovat do srdce Apalačských hor a někteří přímo ukazovali na vrchol Clingman’s Dome (místními přezdívaný Smokey Dome), nicméně přesná poloha zůstává neznámá. Při přemítání nad smyslem Fischerova pojetí se neodbytně vkrádá myšlenka, že se volně inspiroval Werichovým textem. Zřejmě by nebyl jediný, neboť příbuzné rysy vykazuje i raná skladba Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Calypso o šťastné zemi, kde lidi „povětšinou neznaj daně, a když jo, tak kašlou na ně“.

TAM V HORÁCH Z ČEKULÁDY
Burl Ives však nebyl prvním interpretem hitu Big Rock Candy Mountain. Už v roce 1929 totiž skladbu natočil zpívající ,hobo‘ Harry McClintock, známější pod svým rozhlasovým pseudonymem Hay wire Mac. Harry Kirby McClintock (8. 10. 1882 – 24. 4. 1957) z Knoxville v Tennessee byl pozoruhodný chlapík: syn truhláře opravujícího dřevěné vagóny na železnici utekl jako kluk k cirkusu a odtud na moře. V úloze pomocníka válečných zpravodajů se zúčastnil filipínsko-americké a španělsko-americké války a v Číně se nachomýtl k Boxerskému povstání. Po návratu do Států pracoval na dráze a stal se stoupencem odborové organizace Industrial Workers Of The World (IWW), k jejímž nejznámějším členům patřil popravený rebel a písničkář Joe Hill. Stejně jako mnoho dalších amerických dělníků, i Joe Hill byl původem Švéd, což může i nemusí naznačovat, odkud fouká vítr v případě zřejmého vlivu kramářské balady An Invitation To Lubberland (podle dochovaného letáku zpívané na melodii Daniela Coopera Billy And Molly, Or The Journey-man Shoemaker) na písničku o Cukrkandlové hoře.
McClintock byl prý první, kdo na veřejnosti zpíval Hillovu nejznámější píseň The Preacher And The Slave. Nositel Pulitzerovy ceny, historik a spisovatel Wallace Stegner, jenž se o Harryho osobnost podrobně zajímal, v jednom rozhovoru doslova řekl: „McClintock byl pouliční zpěvák, hrál v hospodách a táborech horníků po celém pobřeží. Znal se s Joem Hillem. Tvrdil, že si schoval lístek z čistírny, na který Joe Hill na ulici Burnside v Portlandu napsal text písně The Preacher And The Slave. Když se pak na jednom nároží konal mítink IWW, McClintock tam skladbu zazpíval, a to byla její premiéra. Na stejném shromáždění zpíval také odborářskou verzi balady o Caseym Jonesovi a další Hillovy texty.“ Dodejme, že hudební složka tvořila důležitou součást strategie členů IWW (tzv. „Wobblies“), kteří parodickými texty na dobře známé nápěvy oživovali své demonstrace. „Zastávám názor, že když člověk shrne do písně pár srozumitelných faktů a obleče je do humorného hávu, osloví spoustu dělníků, kteří neumějí nebo nechtějí číst,“ napsal Hill v dopise příteli. Tato taktika byla přirozeně trnem v oku Armádě spásy, která se s demonstranty na veřejných místech prala o pozornost a na jejíž zbožné zpěvy, doprovázené hlasitou dechovkou, „Wobblies“ své parodie drze roubovali.
Právě pro účely IWW McClintock podle vlastních slov (která je nicméně nutno brát s velkou rezervou) napsal jinou populární píseň – Hallelujah I’m A Bum. Pod názvem Alelujá, jsem tulák můžeme tuto bezdomoveckou odrhovačku nalézt v kultovní antologii Lubomíra Dorůžky Americká lidová poezie z roku 1961, pro kterou ji stylově přeložil Josef Hiršal. Tamtéž se ostatně ukrývá další český text skladby Big Rock Candy Mountain – málo známý převod Františka Vrby Tam v horách z čekulády, vycházející z tabuizované varianty zdánlivě neškodného textu, jak se dochovala kupříkladu v „Ďábelské“ kolekci zakladatele Archivu americké lidové písně Roberta Winslowa Gordona. Tato verze, navěky ocejchovaná kvůli dnes už pramálo zarážející urážce homosexuální menšiny, končí tulákovým rozčarováním: „Vtom kluk ten voči vykulí: ,A teď se, Zrzku, ztratím. Šel jsem a šel a neviděl jsem ani bonbón zatím. Už jsem si málem uhnal brant, dál nejdu – ‘ a jel mu tuze pant, ,nechci bejt žádnej buz….. tam v horách z čekulády!‘“ Sám McClintock ve svém rozhlasovém pořadu, vysílaném sanfranciskou stanicí KFRC, přiznal, že písničku Big Rock Candy Mountain původně zpíval s textem, před nímž by její častá cílová skupina – totiž děti – v hrůze prchla. Kontroverznější je však Harryho tvrzení, že skladbu sám napsal. Sice se mu podařilo získat k ní copyright, za výhradního autora ho ale s velkou pravděpodobností považovat nelze. Wallace Stegner soudí, že možná připsal dvě nebo tři sloky, základ je ovšem starší. Podle Stegnerova názoru vedou stopy k tajuplnému písničkáři a odboráři T-Bone Slimovi (nar. cca 1890), jehož vlastní jméno znělo Matti Valentine Huhta, jelikož přišel na svět v rodině finských přistěhovalců. Slim (Hubeňour) byla mezi věčně strádajícími členy IWW častá přezdívka – vždyť i Ježíše Krista ve svých ,rudých zpěvníčcích‘ překřtili na Jerusalem Slima. Z T-Bonova strohého životopisu zaujme součásného čtenáře informace, že pracoval jako reportér finsky psaného deníku Industrialisti, majícího redakci v minnesotském městečku Duluth. Ano, v tomtéž Duluthu, kde se o pár desítek let později narodí jistý Robert Allen Zimmerman neboli Bob Dylan.
Postupem času se z T-Bone Slima stal autor předního odborářského listu Industrial Worker, jemuž zůstal věrný až do své záhadné smrti. V květnu 1942 byl nalezen utonulý v newyorské úžině East River poblíž mola č. 9. Podle kolegů a přátel šlo o plachého a tichého člověka, nicméně právě z jeho úst pochází plamenná slova: „Nejslušnější reakcí na bezpráví je útok.” Okolnosti T-Bonova skonu nebyly nikdy uspokojivě objasněny a s jistotou nevíme ani to, zda složil písničku Big Rock Candy Mountain. Pamětníci ho považovali za působivého autora i interpreta (za svého nejoblíbenějšího zpěváka z řad IWW ho označil významný lingvista a levicový aktivista Noam Chomsky). Ovšem vzpomínka na budoucnost v podobě rajské zahrádky na Cukrkandlové hoře se nejspíš rodila mnohem déle. Vždyť i Zdeněk Mahler v knize Spirituál bílého muže poznamenává, že z podpalubí zaoceánské lodi Saale, na níž se Antonín Dvořák v roce 1892 (tedy pouhé dva roky po údajném narození T-Bone Slima) plavil do Ameriky, se neslo radostné hulákání: „Za velkou louži, tam každej touží – lítaj tam dozlata pečený kuřata, řeky jsou plný píva, o práci se jen zpívá…”

BIG ROCK CANDY MOUNTAIN
Oh the buzzing of the bees
at the cigarette trees
The soda water fountain
Where the lemonade springs
and the bluebird sings
In that Big Rock Candy Mountain
On a summer’s day in the month
of May
A burly bum came hiking
Down a shady lane near the sugar cane
He was looking for his liking
As he strolled along he sang a song
Of the land of milk and honey
Where a bum can stay for many a day
And he won’t need any money
Oh the buzzing of the bees…
In the Big Rock Candy Mountain
The cops have wooden legs
The bulldogs all have rubber teeth
And the hens lay soft-boiled eggs
The farmer’s trees are full of fruit
The barns are full of hay
I want to go where there ain’t no snow
Where the sleet don’t fall and the wind
don’t blow
In the Big Rock Candy Mountain
Oh the buzzing of the bees…

CUKRKANDLOVÁ HORA
Bzučí tam včely a rostou cigaretovníky,
z fontány prýští sodovka,
v potoce teče limonáda
a modřinka zpívá
na Cukrkandlové hoře.
Jednoho letního dne v měsíci máji
šlapal statný tulák
stinnou cestou podél lánu
cukrové třtiny
a hledal pěkné místečko k spočinutí.
Za chůze si prozpěvoval
písničku o zemi plné mléka a strdí,
kde může tulák zůstat, jak dlouho chce,
a nemusí za to nic platit.
Bzučí tam včely…
Na Cukrkandlové hoře
mají policajti dřevěné nohy,
všichni buldoci mají gumové zuby
a slepice snášejí vajíčka naměkko.
Stromy osadníků
jsou obsypané ovocem,
stodoly plné sena,
tam chci jít, kde nesněží,
nemrzne a nefouká,
tam na Cukrkandlovou horu.
Bzučí tam včely…

Otec pracoval na Starých pověstech českých a Císařově pekaři, v šuplíku se mu hromadily povídky pro příští Faunovo značně pokročilé odpoledne. Před Vánoci 1950 se oženil s mou matkou, osmadvacetiletou dcerou znárodněného krejčího. Žili pak šest let v podkroví vily jejích rodičů na Hanspaulce, kde se z terasy otevíral výhled na dosud neobestavěné věže bohnické léčebny a kde vzdálené troubení remorkérů na Vltavě navozovalo představu nedosažitelných dálek. V tom období vznikly dva texty k písním donekonečna pak omílaným v rozhlase: Půlnoc, do skel bubnují kapky a Nebeští jezdci.

BOUDA VERSUS ZAPADÁK

U písně The Green Door je naštěstí úplně jedno, zda se zpívá v roce 1956 nebo 1981, protože je tak chytře nedořečená. Stále noví a noví posluchači si mohou klást otázku: Tak co se to k čertu vlastně děje za těmi zelenými dveřmi?!!! Nikdy nedostanou uspokojivou odpověď, a že už se po ní leckdo pídil. Asi nejrychleji se ujala teorie, že jde o místo, kde se tajně scházejí kuřáci marihuany. Zastánci tohoto výkladu se odvolávali na zmínky o oblaku kouře a lidech, co se pořád smějí. Dále se poukazovalo na léta prohibice, kdy se ti odvážnější potajmu shlukovali za účelem pití zakázaného alkoholu. Takové konspiraci by zase odpovídalo heslo „posílá mě Joe“.
Ať tak či tak, zelené dveře znamenaly vstup na zakázané území, kde nezvaní hosté nemají co dělat. V žargonu agentů CIA skutečně existuje výraz „za zelenými dveřmi“, jímž se označují utajované informace. A punc tajemství má toto slovní spojení minimálně od roku 1906, kdy vyšla jedna z nejznámějších povídek amerického humoristy O. Henryho, Zelené dveře. Hrdinovi O. Henryho příběhu vtiskne kdosi na ulici do ruky kartičku, na které jsou napsána pouze dvě slova (hádejte, která). Chvíli nato muž skutečně narazí na zelené dveře, za nimiž najde dívku v mdlobách. Zatímco ji ošetřuje, přeskočí mezi nimi jiskra. V závěru muž zjistí, že kartička byla pouhou reklamou na premiéru nové divadelní hry s názvem Zelené dveře. Nenásilnou moralitku můžeme číst jako autorův povzdech nad nedostatkem vzrušení v životě moderního člověka. Ale při bližším ohledání tu najdeme podivuhodně přesnou charakteristiku tajemna, které obestírá naši písničku.
„Okamžiky, jaké uplynuly, než se mu na jeho zaklepání dostalo odpovědi, se dají měřit jen zrychleným dechem opravdového dobrodružství,“ šponuje O. Henry napětí v překladu Luby a Rudolfa Pellarových. „Co všechno může za těmi zelenými výplněmi být? Hráčské doupě, prohnaní darebáci, kteří s obratnou dovedností líčí na někoho past; krása zamilovaná do odvahy, a tudíž počítající s tím, že ji odvaha vyhledá; nebezpečí, smrt, láska, zklamání, zesměšnění – cokoliv z toho může na to troufalé zabušení odpovědět.“
S podobnou atmosférou pracuje kniha The Green Door Mary E. Wilkins-Freemanové z roku 1910. V ní se mladá dívka jménem Letitia snaží nahlédnout za malá zelená dvířka v domě, kde bydlí, ale její teta ji varuje: „To by pro tebe nemuselo dopadnout nejlépe, drahoušku.“ Samozřejmě se nabízí otázka, zda máme za písní The Green Door hledat metaforu, nebo narážku na konkrétní dveře. Z toho, že Jim Lowe působil jako diskžokej v Texasu, někteří vyvozují, že by mohlo jít o vchod do oblíbeného dallaského music-clubu, kam směli jen plnoletí. Co na tom, že měl tento klub dveře žluté a nikoli zelené. „Green“ prý autorům znělo lépe, a basta.
Podloženější je tvrzení, že se v písni zpívá o studentském baru Shack (Bouda), stojícím od dvacátých do osmdesátých let v areálu Missourské univerzity. (Vzpomínáte? Jim Lowe byl studentem této školy.) Shack se snadno rozpoznatelným zeleným vchodem (štít se jménem podniku lidé kradli tak často, až ho majitel Joe Franke raději vyryl do stromu) měl v okolí opravdu pověst poutního místa. Že by ale textař napsal interpretovi písničku na tělo podle jeho vzpomínek z mládí? Sám Franke o souvislosti mezi Boudou a Loweovým hitem dost pochybuje.
Záhada zamčených dveří by se dala řešit donekonečna. (Co třeba teorie se zelenou kartou, umožňující cizincům vstoupit přes práh americké společnosti?) Abychom však předešli dalším spekulacím, řekněme si otevřeně, že tvůrci skladby The Green Door Bob Davie a Marvin Moore v prvé řadě reagovalina tehdy populární tango Hernando’s Hideaway (Hernandův zapadák), které začíná veršem: „Znám jedno temné, odlehlé místo…“ Melodie, s níž se v roce 1955 vyšplhala na první místo britského žebříčku skupina The Johnston Brothers, zazněla poprvé v americkém muzikálu The Pajama Game. Jak divadelní inscenace „Hry v pyžamech“, tak stejnojmenný film z roku 1954 vznikly na motivy knihy 7 ½ Cents spisovatele Richarda Pikea Bissella, přirovnávaného díky jeho zkušenostem z doby, kdy brázdil jako lodník řeku Mississippi, k Marku Twainovi. Bissell se narodil a zemřel v Dubuque ve státě Iowa, a právě zde, na vysokém útesu ve východní části města, stával skutečný Hernandův zapadák. Dodejme, že děj muzikálu se odehrává rovněž v Iowě, ale ve městě Cedar Rapids, k jehož čtvrtím patří i Czech Village (Česká vesnice) s československým muzeem a knihovnou.

PSYCHEDELICKÝ LET

V úvodu jsme konstatovali, že zvláštní atmosféra padesátých let, plná potlačených vášní a pudů, dodala zeleným dveřím nádech potutelnosti. To ale není nic proti významům, které se na nebohou písničku nabalily během následujících dekád. Vcelku nevinné verše Marvina Moorea postupem času získaly tak bizarní konotace, že když se na úsvitu osmdesátých let ozvala z britského rozhlasu nová verze hitu The Green Door od Shakin’ Stevense, nikdo v Londýně nepochyboval, o jaké dveře se jedná. No přece o slavné zelené dveře na rohu ulic King’s Road a Bramerton Street v bohémské čtvrti Chelsea, za nimiž se až do roku 1985 skrýval vyhlášený les bický klub Gateways!
Podnik otevřený v roce 1930 byl už za války oblíbeným cílem lidí, kteří tak či onak vybočovali, včetně gayů, lesbiček, černochů a jiných minoritních skupin. Poté, co si majitel Ted Ware, jenž prý klub vyhrál v pokeru, vzal za ženu výstřední italskou herečku Ginu Cerrato, stalo se z „Gates“ místo, kam se pouštělo takříkajíc ,na ksicht‘. Zkrátka jste museli tak jako v písničce říci „posílá mě Joe“, a ani pak nebylo jisté, že se dostanete dovnitř. Psala se padesátá léta a vedení si dávalo dobrý pozor, aby se v prostorách klubu neprobírala žádná ožehavá témata. V letech šedesátých se sem chodili koupat ve vlastním potu hvězdy jako Diana Dors a Dusty Springfi eld. Roku 1966 do Gateways situovala děj své povídky The Microcosm lesbická spisovatelka Maureen Duffyová a o dva roky později se zde natáčel jeden z prvních filmů s lesbickou tematikou The Killing Of Sister George, v němž si zahrála řada stálých návštěvníků. S nástupem lesbických a homosexuálních diskoték však začal zájem o klub opadat a jedno-ho dne se zelené dveře zavřely napořád.
Souvislost mezi písní a „Gates“ se přímo nabízí. Jenomže fakt, že nahrávka Shakin’ Stevense v tolika lidech okamžitě evokovala temné prostředí undergroundu a zakázaného sexu, má hlubší důvod. Za všechno může americký filmový trhák Behind The Green Door (Za zelenými dveřmi) z roku 1972, jehož autoři se skladbou volně inspirovali. To kvůli němu je stařičkému hitu Jima Lowea přisuzován erotický podtext, který snad původně ani neměl. Behind The Green Door totiž bylo tvrdé porno – první široce distribuovaný pornografický snímek, považovaný dnes spolu s filmem Deap Throat (Hluboké hrdlo) za naprostou klasiku svého žánru.
V hlavní roli unesené ženy, která musí provozovat nejrůznější sexuální praktiky v tajemném sále za zelenými dveřmi, se objevila Marilyn Chambersová, americkým divákům dobře známá z televizní reklamy na mýdlo Ivory Snow. Když pak režisérské duo bratří Mitchellů použilo k propagaci filmu tentýž slogan, jakým se dívka ve zmíněné reklamě oháněla („99 and 44 /100’s % pure“), stáhla společnost Procter & Gamble z trhu všechny produkty, které Chambersová propagovala. Tím bylo na proslulost skandálního díla, v jehož nejslavnější scéně divák sedm minut pozoruje zpomalený let spermatu v psychedelických barvách, zaděláno a jeho spanilou jízdu světovými kiny završilo promítání na prestižním festivalu v Cannes. V roce 1986 se bratři Mitchellové dopustili pokračování, které navzdory (anebo kvůli?) faktu, že se v něm – opět poprvé v dějinách – propagoval bezpečný sex, na celé čáře propadlo. Inu, nevstoupíš dvakrát za zelené dveře.

THE GREEN DOOR
Midnight, one more night without sleepin’
Watchin’ till the morning comes creepin’
Green door, what’s that secret you’re
keepin’?

There’s an old piano and they play it hot
Behind the green door
Don’t know what they’re doin’ but
they laugh a lot
Behind the green door
Wish they’d let me in so
I could fi nd out what’s
Behind the green door

Knocked once, tried to tell ’em
I’d been there
Door slammed, hospitality’s thin there
Wonder just what’s goin’ on in there

Saw an eyeball peepin’ through
a smokey cloud
Behind the green door
When I said, “Joe sent me”,
someone laughed out loud
Behind the green door
All I want to do is join the happy crowd

Behind the green door
Midnight, one more night without sleepin’
Watchin’ till the morning comes creepin’
Green door, what’s that secret you’re
keepin’?
Green door!

ZELENÉ DVEŘE
Půlnoc, další noc, kdy nezaberu,
budu vzhůru, dokud se nepřikrade ráno.
Zelené dveře, jaké tajemství to skrýváte?

Někdo buší do starého piana
za zelenými dveřmi,
nevím, co tam dělají, ale pořád se smějí
za zelenými dveřmi,
kéž by mě pustili dál, abych viděl,
co se děje
za zelenými dveřmi.

Dvakrát jsem zaklepal, snažil se dělat,
že jsem starý host,
dveře se zabouchly,
nejsou tu zrovna příjemní;
to by mě zajímalo, co se tam uvnitř děje?

Pak na mě z oblaku kouře vykouklo oko
a měřilo si mě zpoza zelených dveří.
Když jsem řekl, že mě posílá Joe,
kdosi se hlasitě rozesmál
za zelenými dveřmi.
Všechno, co chci, je přidat se
k té veselé společnosti
za zelenými dveřmi.

Půlnoc, další noc, kdy nezaberu,
budu vzhůru, dokud se nepřikrade ráno.
Zelené dveře, jaké tajemství to skrýváte?
Zelené dveře!

HERR STRAUSS PŘICHÁZÍ

S koncem války dostal Patrick Gilmore od Abrahama Lincolna za úkol uspořádat v New Orleansu, kde v té době sloužil, mírovou slavnost. Po návratu do Bostonu se inspirován úspěchem neworleanských oslav rozhodl zorganizovat další, mnohem velkolepější akci na počest znovunastoleného míru – National Peace Jubilee. Památná událost, která stála na počátku dlouhé řady městských slavností a později i zemských a světových výstav, se odehrála roku 1869 a zúčastnilo se jí přes 12 000 účinkujících (500 v symfonických orchestrech, 500 v dechových tělesech, 11 000 ve vokálních souborech). Hlavním lákadlem byla (kromě přítomnosti prezidenta Granta s jeho kabinetem) návštěva proslulého norského houslisty a skladatele Ole Bulla, o němž Robert Schumann prohlásil, že je „z nás všech nejlepší“.
Slavnost National Peace Jubilee znamenala průlom v oblasti americké zábavy a způsobila, že se Gilmore stal expertem přes všechny možné druhy takových monstrakcí. V červnu 1872 – poté, co se vrátil z vyvedeného turné po Evropě, během nějž se seznámil s mnoha muzikanty ze starého kontinentu, dostal vyznamenání od francouzské vlády a zavítal i do rakouského mocnářství – uspořádal na bostonském předměstí Back Bay omračující World’s Peace Jubilee And International Musical Festival, který trval 18 dní a jehož zahájení přihlíželo asi 15 000 diváků. Smyslem festivalu, ozdobeného přítomností pochodových kapel z Londýna, Paříže, Berlína i Dublinu, byla oslava konce prusko-francouzské války. A protože šlo o vskutku mamutí projekt, nechali kvůli němu bostonští radní postavit za půl milionu dolarů tři arény s celkovou kapacitou 100 000 míst.
Z historického hlediska je zajímavé, že se zde mimo jiné představil i nejstarší černošský vokální soubor Fisk University Jubilee Singers, vzniklý bezprostředně po občanské válce, a že to bylo poprvé, co se afroameričtí interpreti směli zúčastnit tak zásadní akce. Pro návštěvníky se ale stal jednoznačně největším tahákem ,král valčíku‘ Johann Strauss mladší, jenž přicestoval do USA (poprvé a naposled) speciálně kvůli festivalům v Bostonu a New Yorku a pro své americké posluchače napsal skladbu s názvem Jubilee Waltz. „Oči všech se upíraly na tu výraznou tvář a výmluvné pohyby paže Herr Strausse,“ psaly noviny o jeho vystoupení. „Všichni napínali uši, aby zachytili zvuk houslí, po kterých bleskurychle, vášnivě a s nepřekonatelnou jistotou přejížděl smyčcem. Valčík vyvrcholil bouřlivým potleskem, jenž se dožadoval zároveň opakování i další skladby.“ Dodejme, že Strauss mladší za svou návštěvu vyinkasoval 100 000 dolarů.
Po tomto sukcesu (tedy uměleckém, fi nančně to byl propadák) už Gilmoreova hvězda pouze stoupala. Roku 1876 pořádal oslavy Dne nezávislosti ve Filadelfi i, v roce 1884 účinkoval na světové výstavě v St. Louis, o dva roky později asistoval odhalování newyorské Sochy Svobody. V New Yorku po něm dokonce pojmenovali sál, který původně patřil Barnumovu cirkusu. Gilmore’s Concert Garden se mu však říkalo jen tři roky, než ho nový majitel William Henry Vanderbildt přejmenoval na Madison Square Garden. Také se málo ví, že právě Gilmore začal o silvestrovské půlnoci vítat nový rok živou hudbou na Times Square, kterážto tradice se dodržuje dodnes. V roce 1891 se ještě stačil podílet na prvních nahrávkách Thomase Alvy Edisona. 24. září 1892 zemřel na srdeční záchvat po koncertě v St. Louis ve státě Missouri, kde vystupoval v rámci celonárodního turné svého stočlenného orchestru u příležitosti 400 let od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Byl pochován na starém vojenském hřbitově na newyorském Long Islandu. Dva dny po jeho smrti se v New Jersey konal první koncert mladého kapelníka jménem John Phillip Sousa, kterého historie jednou nazve „králem pochodů“. Sousa svůj velký večer věnoval Gilmoreovi a na úvod zahrál jeho kompozici The Voice Of A Departed Soul.

JÁ NIC, JÁ MUZIKANT

Mohlo by se zdát, že jsme při výčtu Gilmoreových životních úspěchů nějak zapomněli na téma této kapitoly. Ale není tomu tak; pouze si uklízíme stůl, abychom se mohli s čistou hlavou vrátit do vzrušeného období předcházejícího prvním bojům Severu proti Jihu, či spíše Jihu proti Severu. V roce 1858 se bezmála třicetiletý muzikant a dirigent oženil se svou rodačkou Ellen O’- Neillovou. V té době se už do Ameriky odstěhovali i jeho rodiče a sourozenci Annie a Henry.
V jednašedesátém, jak už bylo řečeno, Patrick Gilmore narukoval a ocitl se přímo v epicentru války, neboť povinností armádních hudebníků, pokud zrovna nehráli, bylo odnášet raněné na nosítkách z bitevního pole. Tak se stal svědkem dobré desítky řeží, včetně těch nejznámějších – u Bull Runu a Gettysburgu. Zvláště krvavý Gettysburg s osmi tisíci mrtvých a 27 tisíci raněných v něm zanechal hlubokou stopu, přestože šlo o zásadní vítězství Unie. Patrickovi se jako zázrakem nikdy nic nestalo, zato jeho mladší bratr Henry D. Gilmore měl méně štěstí. Odvážný Ir se své adoptivní domovině snažil vrátit laskavost tím, že narukoval k infantérii. V boji však přišel o obě nohy, po těžké ráně do hlavy pozbyl zdravý rozum a zbytek života strávil v ústavu pro choromyslné. Když se Annie dozvěděla, v jakém je stavu, napsala Patrickovi sérii naléhavých dopisů. Doma ve Wisconsinu, kde se s rodiči usadila, se mohla usoužit strachy a nutně se potřebovala vypovídat. Nejenže jí ve válce zmrzačili bratra a druhý byl stále v ohrožení; navíc se bála o svého snoubence, kapitána 6. dobrovolnického pěchotního pluku státu Wisconsin Johna O’Rourkea, kterému u ní v rodině nikdo neřekl jinak než Johnny.
Je tedy zřejmé, že za vznik skladby When Johnny Comes Marching Home mohla jak obava Annie o jejího milého, tak Patrickova obava o jeho sestru. K tomu přičtěme zármutek z bratrova utrpení a nepříjemný pocit, že se totéž může přihodit i vám, ačkoli vy nic, vy muzikant… Roku 1863 sloužil Gilmore v New Orleansu, kde z pověření guvernéra Andrewa secvičoval dobrou dvacítku pochodových kapel. A zrovna tehdy a tam se zrodila píseň symbolizující touhu po návratu z jakékoli války na světě, touhu odvedených mužů i jejich blízkých. Melodii i ústřední slogan si kapelník a občasný skladatel, skrytý za pseudonym Louis Lambert, vypůjčil z irské lidovky Johnny I Hardly Knew Ye, která byla populární na počátku 19. století, v období zásahů irských vojenských oddílů na území britské Západoindické společnosti, konkrétně v bitvě u ostrova Cejlon (dnešní Srí Lanka). Původní text se ovšem od Gilmoreova liší tím, že si nebere žádné servítky a popisuje vojáka, jenž se vrací z války domů ne jako šťastný vítěz, ale jako zdevastovaná troska bez ruky a bez nohy.
Náš voják Johnny, tedy John O’Rourke (narozen v prosinci 1834, podle jména lze snadno uhodnout, že se rovněž přistěhoval z Irska), zahájil svou armádní kariéru jako důstojník 1. jednotky lehkého dělostřelectva státu Illinois, která pod velením plukovníka Jamese A. Mulligana obsadila pevnost Fort Mulligan poblíž Petersburgu v Západní Virginii. Když potom pevnost oblehli nepřátelé, byl zajat a se zlomenou levačkou dopraven do nechvalně proslulé Libbyho vězeňské nemocnice v Richmondu. Šestkrát se pokusil o útěk a po třinácti měsících drsného zacházení se mu skutečně podařilo uprchnout k jednotkám Unie do Charlestonu. Tam byl uklizen (snad na vlastní žádost) k vojenským „ouřadům“ a zbytek války strávil jako pokladník. Když se vrátil do Wisconsinu, pokračoval v práci účetního a sekretáře, nejdříve u firmy Johna Fitzgeralda. V roce 1874 přesídlil s Annie M. Gilmoreovou, kterou si o rok později vzal za ženu, do Nebrasky a usadil se v Plattsmouthu, kde se záhy zařadil mezi nejvýznamnější občany. Stal se pokladníkem První národní banky a v dubnu 1881 ho zde dokonce zvolili starostou. V současnosti patří dům kapitána Johna O’Rourkea k největším plattsmouthským pamětihodnostem.

WHEN JOHNNY COMES MARCHING HOME
When Johnny comes marching
home again
Hurrah! Hurrah!
We’ll give him a hearty welcome then
Hurrah! Hurrah!
The men will cheer, the boys will shout
The ladies they will all turn out
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home

The old church bells will peal with joy
Hurrah! Hurrah!
To welcome home our darling boy
Hurrah! Hurrah!
The village lads and lassies say
With roses they will strew the way
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home.

Get ready for the Jubilee
Hurrah! Hurrah!
We’ll give the hero three times three
Hurrah! Hurrah!
The laurel wreath is ready now
To place upon his loyal brow
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home.

Let love and friendship on that day
Hurrah! Hurrah!
Their choicest treasures then display
Hurrah! Hurrah!
And let each one perform some part
To fi ll with joy the warrior’s heart
And we’ll all feel gay
When Johnny comes marching home.

AŽ JOHNNY POMAŠÍRUJE DOMŮ
Až Johnny pomašíruje domů,
hurá, hurá,
srdečně ho přivítáme,
hurá, hurá,
pánové budou provolávat slávu,
kluci pokřikovat,
dámy se vyšňoří
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Zvony ze starého kostela
budou radostně vyzvánět,
hurá, hurá,
a vítat našeho drahého chlapce,
hurá, hurá,
vesničtí mládenci a dívky
posypou cestu růžemi
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Připravte se na oslavu,
hurá, hurá,
dáme hrdinovi třikrát hobla,
hurá, hurá,
vavřínový věnec je připraven,
jen ho vsadit na jeho poctivé čelo,
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

Ať se ten den všichni mají rádi,
hurá, hurá,
a snesou ty nejvybranější poklady,
hurá, hurá,
a ať každý přispěje svým dílem
k potěše odvážného srdce,
a všem nám bude do zpěvu,
až Johnny pomašíruje domů.

ŘÍKAL TO JIM BRIDGER

Přední americký novinář a spisovatel William Livingston Alden uveřejnil v červenci 1882 v měsíčníku Harper’s Magazine článek Sailor Songs o zanikajícím žánru námořnických písniček (tzv. „shanties“). Na důkaz toho, že americká kultura s nástupem parolodí ztrácí nejeden půvabný rys, předložil několik příkladů takových „shanties“, jež se údajně naučil „před třiceti lety“ (tudíž se mohly zpívat už ve čtyřicátých letech 19. století). Mezi jinými si vzpomněl i na dvě sloky písně Shanandore, z nichž ta první se vesměs shoduje s první slokou námi uváděné verze a druhá vypráví o dívce jménem Sally. „Sedm let jsem se dvořil Sally, dvořil jsem se jí ve tvém údolí.“
Z toho lze vyvodit, že Shanandore je řeka protékající údolím, nejspíš totožným s Shenandoah Valley v Apalačských horách, jehož současný název vznikl poangličtěním dnes už jen těžko dohledatelného indiánského jména. Švýcarský prospektor Christoph von Graffenried psal na samém počátku 18. století o údolí Senantona, což je zřejmě jedna ze zkomolenin (další zní Gerando, Gerundo, Genantua, Shendo, Sherando) indiánského výrazu Schin- -han -dowi („Řeka ve smrkovém lese“). Verze Shanandore patří kromě té ofi ciální k nejrozšířenějším, o čemž svědčí fakt, že se dostala i do kultovní antologie Americká lidová poezie z roku 1961, pro kterou ji pod názvem Široká Mizzouri přeložil Josef Hiršal.
Zvláštní zmínku o Missouri nalézáme už v Aldenově článku. On sám si ji vysvětloval jako pozdější dodatek. Dodejme, že William L. Alden nebyl pouze novinářem a autorem humoristických knížek; v pozdějších letech sloužil jako diplomat v Římě, ale především proslul jako nadšený propagátor kanoistiky a zakladatel Newyorského kanoistického klubu. Není divu, že mu utkvěla v paměti právě skladba Shanandore. Vždyť právě ona staví pomníček prvním ka nois – tům, tzn. lovcům kožešin, kteří – a to je důležité – operovali především na Missouri. Ne náhodou se název řeky vyvinul z indiánského výrazu „ouemessourita“ („ti, kteří mají čluny z vydlabaného kmene“). O lovcích kožešin na Missouri vypráví písnička The Young Voyager z období kolem roku 1700. V polovině čtyřicátých let 19. století namaloval pozapomenutý americký malíř George Caleb Bingham obraz Lovci kožešin sjíždějí Missouri (původně nesl název Francouzský lovec a syn míšenky, což se Svazu amerických umělců zdálo příliš kontroverzní, a tak musel být přejmenován). O něco dříve se řeka stala cílem tzv. Ashleyho expedice, která by nás mohla přiblížit k řešení části naší hádanky.
Roku 1822 vylepila společnost Rocky Mountain Fur Company v St. Louis ve státě Missouri letáky adresované „všem mladým dobrodruhům“. „Níže podepsaní shánějí stovku mužů, kteří by po dobu jednoho až tří let postupovali k prameni řeky Missouri,“ stálo v nich. Zkušení trapeři, kteří se přihlásili, vešli ve známost jako „Ashleyho stovka“, jelikož expedici vedl generál William H. Ashley. Výpravy se zúčastnil i tehdy sotva dvacetiletý Jim Bridger, z něhož se zanedlouho vyklube nejslavnější americký stopař a objevitel Divokého západu. „Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií jak krví rudne zem,“ zpívají Green horns v oblíbené písničce Blízko Little Big Hornu. Sám Bridger ke konci života vyprávěl neuvěřitelné historky nejen o generálu Custerovi, ale také o „zkamenělém lese“ v národním parku Yellowstone, kde „zkamenělí ptáci zpívají zkamenělé písničky“.
Nás bude zajímat, že měl dvakrát za ženu Indiánku. Poprvé to byla dívka z kmene Ploskohlavců, podruhé dcera náčelníka Šošonů. Tenkrát šlo o celkem běžnou praxi: bílý lovec si vzal indiánskou ženu – nezřídka z náčelnického rodu – a tím utužil vzájemné obchodní vztahy. Historická fakta dodávají příběhu, jenž vykrystalizoval z textu písně Oh, Shenandoah, nový rozměr a vysvětlují i zmínku o Missouri, někdejším centru obchodování s kožešinami. Že nejsme první, koho napadla souvislost se slavným skautem, dokazuje další varianta této skladby, v níž se zpívá: „Starý Bridger miloval indiánskou dívku, kánoi měl naloženou kožešinami. Řekl náčelníkovi: ,Miluju tvou dceru, chci ji vzít přes hučící vody.‘ Náčelník ztropil hrozný povyk, nestál o traperovy dolary. Lovec mu dal dryják, kterému říkal whisky, opil ho a dceru mu ukradl.“ Zřejmě i takové případy se stávaly.

ZVEDNĚTE KOTVY

Termínem „shanty“ (z francouzského „chanter“ – „zpívat“) se rozumí námořnická písnička, tedy písnička zpívaná na moři. Shenandoah i Missouri jsou ale řeky. Je tedy pravděpodobné, že na širé moře se skladba dostala až postupem času. Kapitán W. B. Whall v knize Ships, Sea Songs And Shanties z roku 1910 doslova říká: „Původně to byla prostě píseň, nikoli námořnická píseň, a se slanou vodou neměla nic společného. Patrně ji s sebou přivezli američtí nebo kanadští cestovatelé, kteří uměli skvěle zpívat. Právě oni inspirovali Thomase Moorea při komponování skladby Canadian Boat Song.“ Znalci také v baladě Oh, Shenandoah slyší irský a afroamerický vliv, což vysvětlují jejím častým přesazováním do nových prostředí. Co se týče možnosti irského původu, je vskutku pozoruhodné, jak dobře jde melodie dohromady s hlasem belfastského křiklouna Vana Morrisona a zvukem dublinské skupiny Chieftains (CD Long Journey Home), nemluvě o tom, že v Irsku můžeme najít řeku Shannon. Afroamerické konotace skladba získala v období před občanskou válkou, kdy si ji zpívali uprchlí otroci (Missouri jim nahrazovala biblický Jordán). Za války Severu proti Jihu se z písničky v podání vojáků obou armád stala vzpomínka na rodný kraj – buď Shenandoah v unionistické Iowě, nebo jižanskými partyzány zamořené Shenandoah Valley. (Za starou píseň kavaleristů ji označují John a Alan Lomaxové v antologii American Ballads And Folk Songs i Carl Sandburg ve výboru The American Songbag.) Že nešlo jen o ,sladkovodní‘ záležitost, dokazuje karibská verze Solid Fas, zaznamenaná v roce 1966 u ostrova sv. Vincenta při lovu kosatek. Zvolání „solid fas“ značí, že harpunář zasadil přesnou ránu. Západoindičtí veslaři se s nesrozumitelnou zmínkou o Missouri vypořádali po svém. Změnili pár hlásek a z cesty přes řeku se rázem stala cesta z bídy („misery“).
,Mořské‘ varianty balady Oh, Shenandoah však byly doloženy už mnohem dřív. David W. Bone ve sbírce říčních „shanties“ Capstan Bars z roku 1931 píše, že se píseň původně zpívala na řece a mezi mořskými vlky zdomácněla kolem roku 1800. (V jeho verzi je Shenandoah „mé rodné údolí“ a říká se zde: „Ó, Shenandoah, mám rád tvé dcery.“) Spisovatel a esejista Frank T. Bullen, který v mládí pracoval jako lodník, vzpomíná v knize Songs Of Sea Labour z roku 1914 na „pomalou a procítěnou černošskou písničku“ Rollin-River, zpívanou při navíjení kotvy nebo odčerpávání vody z podpalubí. Na slovo „Shenandoah“ prý všichni naráz zabrali. Alfred Mason Williams, přezdívaný pro své příběhy z dělnického prostředí „básník -kovář“, uvádí v knížce Studies In Folk -song And Popular Poetry z roku 1895, že se píseň zpívá při utahování dračí smyčky.
Námořnické „shanties“ dělíme do mnoha kategorií podle druhu činnosti, která se při jejich zpěvu vykonává. Nejčastější jsou „long-haul“ („dlouhý tah“) a „short-haul“ („krátký tah“), tedy písničky zpívané při napínání plachet či veslování. O „pumping shanties“ („pumpovacích písničkách“) a „windlass shanties“ (v jejichž rytmu se navíjely či spouštěly kotvy) už byla řeč. Dále známe třeba „menhaden shanties“, oblíbené při lovu sleďů (když rybáři rozhazovali sítě), nebo „fo’c’s’le“, zpívané posádkou při odpočinku na přídi („forcastle“). Oh, Shenandoah patří k tzv. „capstan shanties“, tedy písničkám zpívaným při otáčení kotevním rumpálem. K takové námaze bylo zapotřebí táhlé melodie, podobně jako k veslování na dlouhé vzdálenosti. Ať už tedy s nápěvem přišli irští, afroameričtí nebo kanadští námořníci, skvěle jim při práci posloužil. Text sice nedával skoro žádný smysl, to ale utahané lodníky asi moc netrápilo.

RUDÝ BRATR BÍLÉHO MUŽE

Na začátku jsme se zabývali otázkou, zda název Shenandoah v písni označuje řeku v Západní Virginii, nebo stejnojmenné údolí. Co když je ale řešení mnohem prostší a verš „ó, Shenandoah, miluji tvou dceru“ lze brát doslovně? Pokud se bílý lovec zamiloval do dcery indiánského náčelníka, proč by se její otec nemohl jmenovat Shenandoah? Máme pro to oporu v historických pramenech? Odpověď zní: ano, máme.
Zaprvé tu je pověst o Gherundovi, náčelníkovi starého irokézského kmene, usazeného kdysi dávno v dnešním Shenandoah Valley. V první polovině 17. století ho odsud vyhnal náčelník Algonkinů Opechancanough a údolí pak okupoval kmen Shawneeů, vedený Opechancanoughovým synem. To se však přihodilo ještě předtím, než do údolí přišli bílí osadníci, a tudíž je nepravděpodobné, že by měl někdo z nich potřebu na Gherunda vzpomínat. Naštěstí existuje ještě jeden významný muž, jenž by – tak jako v první části našeho příběhu Jim Bridger – mohl písničku částečně inspirovat.
Jmenoval se Oskanondonha (Medvěd), což Američané zkomolili na Skonondon, Skenando, Skenandoa, Skenandoah a nakonec na Shenandoah. Údajně žil v letech 1710 až 1816 (tedy 106 let!) a byl nejslavnějším náčelníkem indiánského kmene Oneidů. Oneidové (Onayotekaono neboli Lid stojícího kamene) patřili k jednomu z pěti (později šesti) národů sdružených do tzv. Irokézské ligy, která si též říkala Liga míru a moci. Toto sdružení, založené legendárními mírotvůrci Hiawathou a Deganawidou, reprezentoval sněm padesáti dědičně volených náčelníků (sachemů) na Velkém shromáždění. Z dnešního hlediska je poučné, že konkrétně Oneidové měli ve svém čele ženy, tzv. seniorky klanu, které rozhodovaly, kdo bude příštím sachemem (proto se jím nezřídka stávala osoba ženského pohlaví). „Chief Shenandoah“ se proslavil během Americké války za nezávislost, v níž bojovalo Království Velká Británie se svými třinácti severoamerickými koloniemi a která skončila britskou porážkou a uznáním nezávislosti Spojených států amerických.
Shenandoah se proslavil nechvalně i chvalně – podle toho, z jakého úhlu se na věc díváme. Oneidové se totiž pod jeho vedením jako jediný kmen Irokézské ligy postavili na stranu Američanů, což způsobilo rozpad Ligy a konec Velkého míru. V srpnu 1777 se významně angažovali v bitvě u Oriskany a v říjnu přispěli k vítězství nad britským generálem Johnem Burgoynem u Saratogy. Když pak vprostřed ledové zimy uvízla v pensylvánském Valley Forge hladovějící armáda generála George Washingtona, Oneidové ji zásobovali obilím, dokud nepříznivé počasí nepominulo. Od té doby se traduje legenda o oneidské ženě Polly Cooperové, která prý v údolí zůstala s americkými vojáky a naučila je připravovat výživné a zdravé indiánské pokrmy. Finanční odměnu odmítla, a tak jí ženy důstojníků koupily v blízkém městě šál, který se jí líbil. Ten šál si potomci Oneidů předávají z generace na generaci jako symbol přátelství s americkým lidem.
Americký lid se Shenandoahovi za jeho věrné služby jaksepatří odvděčil. Náčelníka mohl varovat už incident z roku 1775, kdy ho bílí „přátelé“ ve městě Albany opili, okradli a nechali ležet v příkopu. Po návratu do indiánské vesnice prý prohlásil: „Nikdy nepijte ohnivou vodu. Udělá z vás myši pro bílé kočky.“ Těžko říci, nakolik si ostatní vzali jeho slova k srdci. Susan Fenimore Cooperová, dcera a sekretářka autora Posledního mohykána, si totiž ve svém vyprávění Missions To The Oneida (Mise k Oneidům), uveřejňovaném roku 1885 na pokračování v časopise The Living Church, lakonicky posteskla: „Jen jeden muž, Skenandoah, se dostavil ke svatému přijímání. Je to jediný střízlivý člověk v táboře.“
Po válce měl Shenandoah pověst blízkého přítele George Washingtona, ve skutečnosti však musel přihlížet, jak Oneidové přicházejí o domovy, strádají hladem a umírají na bělošské nemoci. Ve válce ztratili třetinu mužů, navíc museli čelit mstivým útokům ze strany britské armády i zbylých irokézských kmenů. Když si „noví“ Američané rozdělovali indiánská území, Oneidové padli za oběť jako první. Ačkoliv jim vláda slíbila finanční pomoc a záruku vlastnictví půdy na věčné časy, ocitli se na pokraji nejvyšší nouze a v zoufalství vyměnili šest milionů akrů půdy za nedůstojně malou rezervaci.
Oskanondonha, pro bílé tváře Skenandoah či Shenandoah, byl náčelníkem až do své smrti, která nastala 11. března 1816. Pohřbili ho, jak si přál, v ovocném sadu u školy pro děti Oneidů v Clintonu ve státě New York, vedle jeho přítele, misionáře Samuela Kirklanda, s nímž ústav v roce 1793 zakládal. Škola se původně nazývala Hamilton-Oneida Academy a dnes se jmenuje Hamilton College. Po roce 1851 byly ostatky obou mužů přeneseny na školní hřbitov, kde odpočívají dodnes. A s nimi i tajemství, zda náčelník Oneidů inspiroval skladbu Oh, Shenandoah, či nikoli. Úplnou pravdu asi nezjistíme, ale to snad ani není účel. Aneb, jak se v antologii American Favorite Ballads z roku 1961 naoko rozčiloval známý folkař a folklorista Pete Seeger: „Proč by tahle písnička, oblíbená mezi námořníky, měla být o indiánském náčelníkovi a řece na Středozápadě? A proč ji má každý tak hrozně rád, že ji za žádnou cenu nechce měnit?“

OH, SHENANDOAH
Oh Shenandoah, I long to hear you
Away, you rolling river
Oh Shenandoah, I long to hear you
Away, I’m bound away
‚Cross the wide Missouri

Oh Shenandoah, I love your daughter
Away, you rolling river
I’ll take her ‚cross your rollin‘ water
Away, I’m bound away
‚Cross the wide Missouri

‚Tis seven years, I’ve been a rover
Away, you rolling river
When I return, I’ll be your lover
Away, I’m bound away

‚Cross the wide Missouri
Oh Shenandoah, I’m bound to leave you
Away, you rolling river
Oh Shenandoah, I’ll not deceive you
Away, I’m bound away
‚Cross the wide Missouri

Ó, SHENANDOAH
Ó, Shenandoah, chci tě zase slyšet.
Vpřed, ty dravá řeko!
Ó, Shenandoah, chci tě zase slyšet.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Ó, Shenandoah, miluji tvou dceru,
vpřed, ty dravá řeko.
Převezu ji přes tvé dravé vody.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Už sedm let se toulám.
Vpřed, ty dravá řeko!
Až se vrátím, stanu se tvým milým.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Ó, Shenandoah, teď musím jít.
Vpřed, ty dravá řeko!
Ó, Shenandoah, ale nezklamu tě.
Vpřed, čeká mě dlouhá cesta
přes celou Missouri.

Bavily mě písničky Burla Ivese, takové ty staré, ale žádnou jsem neuměl a ani jsem tehdy neměl čas je shánět, nebo jsem byl moc líný, než abych se po nich podíval. A tak jsem si řekl: ,Napíšu si lidovku‘ – umělou lidovku, chcete-li. Několik měsíců jsem se snažil, a najednou mě to napadlo. V životě jsem četl o třech událostech, které se mi teď náramně hodily. Před mnoha lety zabili v New Jersey katolického kněze před nasvícenou radnicí, což vidělo aspoň 50 svědků. Motiv se nikdy nenašel. A nenašel se ani ten, co to udělal. Do dnešních dnů ta vražda zůstává nevyřešená. Vždycky se mi líbilo, že se to stalo před ,osvětlenou radnicí‘. Dále mě přitahovala historka spojená s Rudolfem Valentinem – o ženě, která navštěvovala jeho hrob. Pokaždé měla dlouhý černý závoj – odtud název skladby. A zatřetí mě inspirovala písnička Reda Foleyho God Walks These Hills With Me. Vždycky jsem si myslel, že je to skvělá věc, a tak jsem ji také použil. Prostě jsem to všecko smíchal dohromady a tohle mi vyšlo.

ZAPADLÍ PARTNEŘI
Abychom mohli určit, o jaký zločin se jednalo, museli bychom projít desítky ročníků newjerseyských novin. Je zajímavé, že tímto státem kdysi skutečně cloumala jedna brutální vražda, v níž figurovala mladá dívka a kněz. Případ Eleanor Millsové a reverenda Edwarda W. Halla z kostela sv. Jana Evangelisty v New Brunswicku nebyl dodnes vyřešen a svého času okupoval přední stránky amerických deníků. Údajní milenci ovšem nezemřeli v záři světel městské radnice, nýbrž leželi s prostřelenými hlavami pod planou jabloní u opuštěné farmy za městem. Je tu tedy dost velká pravděpodobnost, že tato kauza nemá s Dillovým textem nic společného.
V zapomnění upadla i skladba God Walk These Hills With Me (Bůh kráčí po těchto kopcích se mnou), jejíž interpret,zpěvák countryových gospelů a moderátor oblíbených hudebních pořadů Red Foley přispěl do pokladnice světové pop music jinými třemi hity: Peace In The Valley, Old Shep a Steel Away. Foley patřil k nejúspěšnějším osobnostem ve svém žánru, prodal přes 25 milionů desek a v roce 1955 objevil pro média jedenáctiletou Brendu Lee. Tajemnou baladu Long Black Veil proslavil neméně populární představitel coun tryového honky-tonku, texaský zpěvák Lefty Frizzell, jehož charakteristický projev zásadně ovlivnil Merlea Haggarda, Willieho Nelsona a Roye Orbisona.
V roce 1951 se Frizzellovi podařilo umístit hned čtyři singly v první desítce, kterýžto rekord překonali až o třináct let později liverpoolští Beatles. Avšak právě s nástupem rokenrolu musela celá countryová scéna vyrukovat s něčím novým, nechtěla-li přijít o zájem nastupující generace. Její odpovědí na beatové šílení byl takzvaný „epic song“, označovaný též jako „saga“, jehož prototypem se stala písnička Jimmieho Driftwooda The Battle Of New Orleans, kterou v Americe zpíval Johnny Horton a my ji známe z půvabné verze Jiřího Suchého, výjimečně doprovázeného skupinou Jiřího Brabce (Kvér a flaška ginu), případně z méně povedené nahrávky Evy Pilarové (Mexico). Kouzlo „epic songu“ spočívalo v tom, že šlo o zhudebněné vyprávění, často vycházející ze skutečného života či odkazující ke konkrétnímu dějinnému okamžiku. Bylo v něm něco z písničkářského „talkin’ blues“ i z kramářské odrhovačky. Konkrétně skladbu Long Black Veil charakterizoval hudební esejista Greil Marcus jako „moderní countryový nápěv, převlečený za starou mordýřskou baladu z Kentucky“. Danny Hill v onom zlomovém roce 1959, kdy ho napadly verše o ženě v dlouhém černém závoji, napsal ještě jeden skvělý text, stylově velmi podobný a dnes už bohužel pozapomenutý. Jmenoval se Partners a zpíval ho „countryový gentleman“ Jim Reeves. Také v tomto příběhu o dvou hledačích zlata se umíralo – popravdě měl leccos společného se zvláštní písní Isis, kterou v polovině sedmdesátých let složil Bob Dylan. Osud tomu ale chtěl, aby jedna historka zapadla a z druhé se stala klasika.

AUDIENCE V KUCHYNI
Horace Hill (kterého na Dannyho překřtil komik Whitey Ford) se vždycky považoval za zpěváka a textařinu měl v podstatě jako vedlejší povolání. V Nashvillu, kde působil, si ho však přece jen víc vážili jako autora, zvlášť když po několika „epických skladbách“ vytáhl v roce 1963 z rukávu další eso – I Wanna Go Home neboli Detroit City. Písničku, která patřila (coby Pokání s textem Rostislava Černého) k parádním číslům Karla Hály, nazpíval nejprve Billy Grammer (známý díky své verzi skladby Gotta Travel On od folkového muzikanta Paula Claytona) a vzápětí nato Bobby Bare, jenž ji také proslavil.
Stejný hitový potenciál měl i talent Marijohn Wilkinové, rozené Melsonové, autorky melodie k písni Long Black Veil. Tato uznávaná skladatelka, šéfka hudebního vydavatelství a občasná zpěvačka původně dělala učitelku a do světa showbyznysu pronikla po druhé světové válce, v níž zahynul její první manžel (omylem ho zasáhla britská kulka). Roku 1958 přesídlila Marijohn do Nashvillu a kýžený úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Postupně složila hudbu k hitům Waterloo (Stonewall Jackson), Cut Across Shorty (Eddie Cochran) a I Just Don’t Understand (Ann-Margret). Počátkem sedmdesátých let se po špatném období nadměrného pití, osobních proher a několika pokusů o sebevraždu vrátila countryovým gospelem One Day At A Time, s nímž jí pomohl její někdejší objev – písničkář Kris Kristofferson. Rodačka z texaského města Kemp zemřela v roce 2006 v Nashvillu. Je smutnou tradicí tohoto seriálu, že mnozí z jeho hrdinů odešli nedlouho předtím, než byl napsán. Dokonce i textař Danny Hill zemřel teprve v říjnu loňského roku.
K uším zpěváka Leftyho Frizzella se píseň Long Black Veil dostala poté, co se v Nashvillu pustil do natáčení skladby Sin Will Be The Chaser For The Wine, kterou chtěl přebít svůj poslední hitový singl Cigarettes And Coffee Blues. Aby se čas strávený ve studiu co nejlépe využil, nahrávaly se obyčejně čtyři kousky najednou. Producent Don Law tedy rozhlásil, že Lefty potřebuje další tři, a před Lawovým apartmá v nashvillském Hotelu Jamese Robertsona se okamžitě začali shromažďovat autoři větřící příležitost. Samozřejmě, že tam nešli na vlastní pěst, nýbrž byli vysláni svým vydavatelstvím. Pohovor zpravidla probíhal tak, že si sedli v pokoji s kytarou a přehráli svůj výtvor potenciálnímu interpretovi z očí do očí. Marijohn Wilkinová se dostavila v zastoupení vydavatelské firmy Cedarwood jen pár hodin před natáčením a poté, co chvíli poslouchala své konkurenty z řad textařů a skladatelů, vzala si Dona Lawa stranou, načež mu sebevědomě řekla: „Danny Hill a já máme lepší písničku, než jsou tyhle všechny.“
A protože v místnosti nebylo piano, odvedla producenta i zpěváka do akusticky příhodnější kuchyně, kde jim baladu zanotovala a cappella. Law a Frizzell ji, jak se říká, na místě „koupili“ a běželi s ní do studia. Podotkněme, že Marijohn se s písničkou seznámila téhož dne po ránu, kdy jí Danny Hill přinesl hotové verše se slovy: „Tohle jsemnapsal včera večer. Možná to za nic nestojí. Jestli chceš, udělej na to melodii. Jestli ne, tak to klidně hoď do koše.“ Wilkinová naštěstí udělala to první, a to tak pohotově, že ještě stihla odpolední audienci u Frizzella. Studiová kapela, kterou Law shromáždil, měla problém se skladbu tak rychle naučit, a proto Wilkinová sedla za piano a nahrávku rytmicky podržela. Za zmínku stojí ještě steel guitar Dona Helmse, která kvílela přesně jak ten noční vítr, pohrávající si s dlouhým černým šálem záhadné ženy u hrobu jejího milence.

NÁVŠTĚVY V KRYPTĚ
A propos, co to říkal Danny Hill v úvodu našeho příběhu? „Přitahovala mě historka spojená s Rudolfem Valentinem – o ženě, která navštěvovala jeho hrob.“ O jakou historku vlastně šlo a koho se týkala? Narozdíl od vraždy kněze v New Jersey známe v tomto případě docela jasnou odpověď. Musíme ale začít od Adama, neboť současná generace už možná vůbec neví, kdo byl slavný Valentino. Tak tedy, Rodolfo Alfonso Raffaello Piero Filiberto Guglielmi alias Rudolph Valentino, první skutečná hollywoodská superstar, byť ještě v době, kdy obživlé obrázky na stříbrném plátně neuměly mluvit.
Idol tisíců ženských srdcí se k filmovému hraní dostal vlastně z nouze, otráven lety živoření v Itálii a Paříži, kde se mu nedařilo ani dostudovat, ani sehnat práci. Po příjezdu do Ameriky se Valentino zapletl do skandálu, v němž figurovala jedna bohatá dáma z Chile a její manžel, významný byznysman, kterého se pokusila zastřelit. Proto New York zase rychle opustil a začal střídat kočovné herecké společnosti. Také dával hodiny tance, nechal se vydržovat od starších paní a ve volném čase to zkoušel u filmu. Zprvu dostával pouze úlohy lotrů a gangsterů, ale brzy se přehrál do rolí milovníků. Svým exotickým zevnějškem tvořil pravý opak tehdejšího prototypu dokonalého Američana – Douglase Fairbankse. Na úsvitu dvacátých let Valentino („postrach amerických mužů“, jak hlásaly plakáty) konečně zazářil v němých snímcích Čtyři jezdci Apokalypsy a Šejk.
23. srpna 1926 však nečekaně zemřel – v pouhých jednatřiceti letech – na komplikace spojené s operací slepého střeva. K vykreslení zmatku, jenž po jeho skonu zavládl, postačí, uvedeme-li, že ulice New Yorku v den jeho pohřbu lemovalo 100 000 lidí, udržovaných v patřičných mezích kordony policistů. Když pak rakev odcestovala vlakem na další smuteční obřad v místě hercova posledního odpočinku, na hřbitově Hollywood Forever Cemetery, mačkaly se na nádražích opět davy, ochotné strávit hodiny čekáním jen proto, aby na okamžik zahlédly projíždějící vagon.
Valentinovo tělo (někdo říká, že jen jeho vosková figurína) bylo uloženo do krypty v mauzoleu, k němuž vykonalo během následujících dvou let svatou pouť přibližně 90 000 osob. Správce mauzolea Roger C. Peterson si o těchto leckdy bizarních návštěvách vedl podrobné záznamy a později je zveřejnil v knize Valentino The Unforgotten. Mezi truchlícími fanoušky působila zvlášť nápadným dojmem jakási dáma v černém (černé šaty, černý klobouk, černý závoj), která přišla k hrobu svého miláčka položit rudou růži přesně v den prvního výročí jeho smrti. Fotografie této neznámé ženy se dostala do novin a dala vzniknout jednomu z největších hollywoodských mýtů, o písničce Long Black Veil nemluvě. O to větší šok zažili důvěřiví čtenáři poté, co vyšlo najevo, že dáma v černém byl jen reklamní trik Valentinova reklamního agenta Russella Birdwella, jenž chtěl tímto poněkud morbidním způsobem znovu přilákat pozornost k nedávno zesnulé hvězdě a především k jejím filmům.
Russell Juarez Birdwell, zvaný Bird, si rád zahrával s ohněm. V Hollywoodu mu přezdívali „nejpracovitější čachrář“, protože, řečeno s Richardem Brautiganem, by byl člověku schopen „prodat krysí řiť místo snubáku“. Právě on stál v roce 1937 za geniální propagací dobrodružného snímku The Prisoner Of Zenda, o kterém si pak v Hollywoodu ještě dlouho povídali. Tehdy si vyhlédl stejnojmennou vísku v jižním Ontariu, jejíž dva tucty obyvatel si název „Zenda“ vypůjčili z literární předlohy spisovatele Anthonyho Hopea Hawkinse, když se snažili stát samostatným správním celkem za účelem získání poštovní schránky. Birdwell pro ně poslal letadlo a všechny (až na pár maminek a dětí) je nechal dopravit Diane Hartmanová, ze které udělal Russell Birdwell přes noc hvězdu na premiéru do newyorské Radio City Music Hall, kde je slavnostně představil obecenstvu.
V roce 1958 se přihlásil o slovo znovu, to když nechal ve význačných filmových periodikách Daily Variety a Reporter otisknout celostránkový inzerát s fotografiemi naprosto neznámé dívky, ze které se rozhodl přes noc udělat hvězdu. Stačilo napsat tento křiklavý titulek: „Mocným mužům Hollywoodu, bdícím nad prestiží a velikostí filmového průmyslu: Hollywood potřebuje novou ženu! A ta nová žena je tu! Diane Hartmanová. Odpočítávání začalo. Diane Hartmanová míří na orbit!“ Dodejme, že „Birdovy“ schopnosti nebylo radno podceňovat. Vždyť už jednu hvězdu na filmové nebe vynesl – krásnou Jane Russellovou.
Kousek s dámou v černém závoji u Valentinova hrobu v roce 1927 patřil k jeho prvním „čachrům“ a lze si domyslet, jak dobře se u něj bavil. Nicméně 23. srpna 1928 mu asi trochu zatrnulo. Tehdy se totiž žena v černém objevila v kryptě znovu. A tentokrát už nešlo o žádný trik. Pravou totožnost tajemné ženy však nikdy nikdo nezjistil. S postupem let se dámy v černém začaly hlásit samy. Ve čtyřicátých letech se za ni vydávala jistá Marian Watsonová, která prohlašovala, že jí Valentino před smrtí slíbil manželství a stihl se stát otcem jejího dítěte. Další osoba jménem Ditra Flame prý zamlada velmi stonala, Valentino za ní chodil do nemocnice a pokaždé jí přinesl rudou růži. Ujišťoval ji, že neumře, a žádal ji, aby mu chodila na hrob, pokud odejde na onen svět dřív než ona, protože tam nechce být sám.
Ditra hřbitov skutečně navštěvovala až do roku 1954, kdy ji definitivně znechutil stále větší příliv dívek a žen v černém, které se denně střídaly u Valentinovy krypty, jako by prováděly nějaký komický rituál. Naposledy Ditra Flame zavítala na Hollywood Forever Cemetery v roce 1977, kdy zemřel Elvis Presley. Kupodivu ale přišla v civilním oblečení. Poté její roli „první dámy“ převzala Estrellita del Regil, jež svým každoročním strašením pokryla osmdesátá léta, nicméně v roce 1993 svůj závoj pověsila ze zdravotních důvodů na hřebík. Mezi nejpodivnější návštěvy Valentinova hrobu patří několik transvestitů a také černoška Diane Whitmoreová, která – snad ve snaze vnést trochu legrace do toho umírání – začala do mauzolea docházet celá v bílém.

LONG BLACK VEIL
Ten years ago on a cold dark night
There was someone killed
‚neath the town hall lights
There were few at the scene
but they all agreed
That the slayer who ran looked
a lot like me

The judge said: Son, what is your alibi?
If you were somewhere else then you
won’t have to die
I spoke not a word though it
meant my life
For I had been in the arms of my best
friend’s wife

She walks these hills
In a long black veil
She visits my grave
When the night winds wail
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows but me

The scaffold’s high and eternity near
She stood in the crowd and shed not
a tear
But sometimes at night,
when the cold wind moans
In a long black veil she cries
over my bones

She walks these hills…

DLOUHÝ ČERNÝ ZÁVOJ
Před deseti lety v chladné a tmavé noci
někoho zabili
před osvětlenou radnicí.
Vidělo to jen pár lidí,
ale všichni se shodli,
že vrah, co utekl,
se mi dost podobal.

Soudce řekl: Synu, máš alibi?
Jestlis byl někde jinde,
nemusel bys umřít.
Neřekl jsem ani slovo,
i když mi šlo o život,
protože jsem byl v náručí ženy svého
nejlepšího přítele.

Chodí po kopcích
v dlouhém černém závoji,
navštěvuje můj hrob
za skučení nočních vichrů.
Nikdo ji nezná, nikdo nevidí,
nikdo ji nezná, jen já.

Šibenice se tyčí,
věčnost už je blízko…
Stála v davu a neuronila ani slzu.
Ale někdy za noci,
když naříká studený vítr,
pláče v dlouhém černém závoji
na mých kostech.

Chodí po kopcích…

Foto archiv

STÍN KONDORA

Album Bridge Over Troubled Water se po zásluze dostalo na první místo hitparád, získalo šest cen Grammy a dodnes se ho prodalo přes 25 milionů. Nahrávka písně El Condor Pasa (If I Could) zněla uchu průměrného posluchače výjimečně už proto, že v ní oblíbenou dvojici doprovázela nefalšovaná indiánská kapela. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Los Incas, s nimiž se Paul Simon spřátelil natolik, že jim v roce 1974 dokonce produkoval album Urubamba. Pod tímto názvem (Urubamba je řeka obtékající horu Huayna Picchu) se skupina tvořená hudebníky z Argentiny, Uruguaye a Švýcarska také objevila na jeho eponymní sólové desce z roku 1972 (písnička Duncan) a živém albu Paul Simon In Concert: Live Rhymin’ z roku 1974, zachycujícím turné, k němuž Simon Urubambu pár let po ukončení spolupráce s Artem Garfunkelem přizval.
Ale zpátky k „Mostu přes rozbouřené vody“, labutí písni tandemu S & G, který se roku 1970 rozhodl rozdělit na dvě rovnocenné poloviny. Přestože nahrávka bodovala na celé čáře, přece jen i na ni padl nepříjemný stín. Stín kondora, dalo by se říci. Bezprostředně po jejím vydání totiž Paula Simona zažaloval muž jménem Armando Robles Godoy, jenž prohlásil, že skladbu El Condor Pasa, pod níž byli na desce podepsáni pouze Simon coby autor anglického textu a Jorge Milchberg (zakladatel Los Incas) jako aranžér, si už v roce 1933 nechal zaregistrovat jeho otec Daniel Alomía Robles. Stačilo se blíže seznámit s hudebními dějinami Peru a překvapený písničkář musel uznat, že se zmýlil. To, co považoval za lidovku, byla ve skutečnosti část operety (zarzuely) El cóndor pasa z roku 1913, kterou peruánský skladatel a muzikolog Robles napsal s libretistou Juliem Baudouinem (skrytým za pseudonym Julio de la Paz) pro hudební divadlo Teatro Mazzi v Limě.
Nutno dodat, že Simon se obvinění nijak nezpěčoval a spor s dědici opravdového autora ochotně urovnal. „Byla to téměř přátelská pře, protože Paul Simon jiné kultury velice respektuje,“ vzpomínal později Armando Robles Godoy. „Slyšel píseň v Paříži od lidové kapely. Líbila se mu, tak se na ni zeptal a dostal špatné informace. Řekli mu, že je to oblíbený nápěv z osmnáctého století, a ne, že jde o skladbu mého otce. Naše řízení proběhlo bez potíží.“ Přesto se stal incident pro mnoho Jihoameričanů důkazem chamtivosti a omezenosti USA. Ti bastardi jim sáhli na jednu z jejich nejznámějších melodií, a nejenže to nepřiznali, oni to vůbec nevěděli!
V archivu organizace UNESCO se zachoval dopis z 24. dubna 1973, v němž píše tehdejšímu generálnímu řediteli ministr zahraničních věcí Bolivijské republiky, že je třeba urychleně začít chránit nejen hmotné památky, ale také kulturní dědictví jednotlivých národů. K tomuto ušlechtilému cíli spěli zástupci zúčastněných států po malých diplomatických krůčcích už od pražského kongresu v roce 1928, na němž členové CICI (Commission Internationale de Coopération Intellectuelle – předchůdce UNESCO) za stejným účelem zřídili samostatnou komisi. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let však situace ještě zdaleka nebyla ideální a konkrétně o peruánské hudbě (kterou dnes běžně slýcháme na různých nárožích a náměstích) se v Americe ani Evropě nevědělo dohromady nic.
V tomto směru je žádost bolivijského ministra, podnícená právě vydáním americké verze písně El Condor Pasa, klíčová. Jedním dechem však musíme dodat, že ji napsal člen vojenské vlády generála Huga Banzera, jež si kondora, ten dávný symbol Inků a občanského odporu, přisvojila a zneužila ho pro svou diktaturu. Svědčí o tom nechvalně proslulá Operace Kondor, které se kromě Bolívie účastnily i pravicové vlády Argentiny, Chile, Uruguaye, Paraguaye, Brazílie, Ekvádoru a Peru a v jejímž rámci (za podpory CIA) došlo k mnoha politickým vraždám.

OSTRUŽINOVÁ OPERETA

Jihoameričany nerozzlobili pouze Simon & Garfunkel, ale také další dva interpreti, kteří pokračovali v šíření slávy staronového hitu ve Spojených státech i na Britských ostrovech. Prvním byl zpěvák Perry Como, jenž na své album It’s Impossible natočil skladbu v pomalé, ale velmi slušné verzi. Trochu prkeněji působila nahrávka Julie Felixové, kalifornské písničkářky usazené v Anglii, která využila náhody, že singl S & G s touto melodií vyšel jen ve Státech, a natočila svůj vlastní, s nímž se okamžitě dostala do britských hitparád. Rok 1970 se tedy v americké pop music tak trochu nesl ve znamení povznášejících tónů tradičních peruánských nástrojů, o nichž se říká, že jsou stejné už od dob Incké říše.
Peruánský historik a spisovatel Garcilaso de la Vega, přezdívaný El Inca, popsal ve své slavné (a dlouhá léta zakázané) knize Comentarios Reales de los Incas z roku 1609 incké muzikanty, o nichž mu vyprávěli jeho příbuzní v Cuzku, takto: „Hráli na nástroje z rákosu nebo třtiny, vzniklé spojením čtyř nebo pěti trubic, z nichž každá měla vyšší či nižší tón než předešlá, tak jako u kostelních varhan. Existovaly čtyři takové nástroje, každý naladěný do vyšší či nižší tóniny než ostatní, stejným způsobem, jakým se doplňují čtyři lidské hlasy: soprán, tenor, kontraalt a bas. Když jeden indián zahrál, druhý mu odpověděl, řekněme, v kvintách, pak se přidal v jiné poloze třetí a potom čtvrtý, všichni v přesně určený okamžik. Takto secvičení byli zejména profesionální hudebníci, kteří museli hrát pro krále a další mocné Incké říše. Také měli flétny se čtyřmi nebo pěti otvory, jako ty, na které hrají pastýři. Ale od dob, kdy přestali hrát profesionálně, si každý z nich osvojil vlastní styl, podle toho, co mu nejlépe vyhovovalo. Flétnový doprovod používali k milostným písním, pojednávajícím – i svým metrem – o přízni a nepřízni milované dámy. V roce 1560, kdy jsem Peru opustil, bylo v Cuzku pět indiánů, kteří hráli na flétnu tak dobře, že dokázali interpretovat jakoukoli jim předloženou varhanní hudbu. A dnes, roku 1562, se dozvídám, že zde stále existuje značný počet vynikajících muzikantů.“
Díky podivuhodné kontinuitě, spojující kulturu starověké říše s uměním současné společnosti, měli tvůrci novodobého hudebního divadla v Peru, k nimž na počátku dvacátého století patřil i Daniel Alomía Robles, značně ulehčenou práci. Inspirace lidovými zpěvy z And je u Roblese evidentní, a platí to i pro jeho zpěvohru El cóndor pasa, jež měla premiéru roku 1913 v divadle Teatro Mazzi (později Teatro Unión) na náměstí Plaza Italia v Limě. Hlavní město Peru hudebním divadlem žilo už od baroka a jeho specifickým žánrem byla tzv. zarzuela, blízká příbuzná francouzské opéry comique, německého singspielu a vzdálená prababička vídeňské operety. V zarzuele se střídal zpěv a tanec s mluvenými dialogy, měla komický charakter a slučovala zdánlivě neslučitelné: náročné kompozice s dobovými popěvky pro obyčejné lidi.
Za první zarzuelu je považována zpěvohra španělského dramatika Pedra Calderóna de la Barky El laurel de Apolo, k níž složil hudbu Juan Hidalgo de Polanco a která byla prvně uvedena roku 1657 za přítomnosti krále Filipa IV. Španělského a jeho choti Marie Anny Habsburské v budově loveckého zámečku El Palacio de la Zarzuela v areálu královského paláce El Pardo poblíž Madridu. Zámeček dostal jméno po ostružinovém houští (zarzas), které ho obklopovalo. Barokní zarzuela čerpala především z mytologie, stylově šlo o směs veršovaného dramatu, operních árií, populárních písní a tance. V osmnáctém století se podoba zarzuely počala měnit a přibližovat lidovým vrstvám po vzoru italské opery, mající ostatně velký vliv i na českou hudbu. Ve století devatenáctém se tento žánr stal ve španělsky mluvících zemích prostředkem národního uvědomění, čemuž napomáhaly různé reálie a dialogy v daném nářečí.
Po převratu v roce 1868 (tzv. slavná revoluce), při němž byla sesazena z trůnu královna Isabella II., upadlo Španělské království do krize, jež se nutně musela odrazit i v divadelní sféře. Lidé přestali chodit na výpravné spektákly a oblíbili si tzv. „teatros variedades“ („varietní divadla“), nabízející levné vstupenky na jednoaktové hry zvané „sainetes“. Těmto hrám se rovněž říkalo „hodinové divadlo“. Autoři španělských, argentinských či peruánských zarzuel se novému trendu rychle přizpůsobili a nabídli obecenstvu kromě „género grande“ („velkého žánru“ neboli tříaktových zarzuel, trvajících mnohdy až čtyři hodiny) ještě „género chico“ („malý žánr“ čili zarzuelu o jednom aktu).

SEN O NEW YORKU

Zarzuela El cóndor pasa z pera skladatele Daniela Alomíi Roblese a libretisty Julia de la Paz, napsaná vlastně již v období soumraku tohoto žánru, měla rovněž jeden akt a námi sledovaná melodie se objevila v jeho fi nále. Robles se při komponování závěrečné skladby inspiroval starou lidovou písní, jejíž název zněl v jazyce Inků Huk urpichatam uywakurqani a do češtiny se dá přeložit jako Pečoval jsem o holubičku. Celý text pak zní: „Pečoval jsem o holubičku, miloval ji celým srdcem, nyní mě však opustila, ač jsem jí nijak neublížil. Hledal jsem ji ve dne v noci, mé srdce se rmoutilo, ptal jsem se všech kamenů: Neviděls mou milovanou? Sluneční otče, sešli mi svůj svit! Jestli mi ty oči jak hvězdy už nikdy nevěnují pohled, všechno kolem mě potemní.“
Julio de la Paz však nápěv opatřil novými verši, v nichž holubičku nahradil kondorem a milostnou píseň proměnil v píseň o svobodě. Boj za svobodu je totiž ústředním tématem příběhu, situovaného do města Cerro de Pasco, důležitého těžařského centra státu Peru a jednoho z nejvýše položených lidských sídel na světě. El cóndor pasa pojednává o tragickém střetu indiánských dělníků ze stříbrného dolu s jejich evropskými bossy, přezdívanými „Sasové“. Majitel dolu, despotický pan King, je při rebelii zabit, což dává indiánům naději na lepší časy, ale na jeho místo záhy nastupuje další vykořisťovatel, pan Cup, a boj začíná znovu.
Robles (narozený 3. ledna 1871 v peruánském Huánuku) se povznášející melodii, původně doprovázenou kruhovým tancem, naučil zřejmě ve městě Jauja, kde na samém konci devatenáctého století vykonával funkci smírčího soudce. Zde se také seznámil se svou první ženou, klavíristkou Sebastianou Godoy Agostini zvanou Chana, s níž se posléze rozhodl zkusit štěstí v Americe. Bohužel, krátce po příjezdu do New Yorku zemřela Sebastiana na rakovinu, a to byl jen začátek mimořádně špatného období Roblesova života. Roku 1929 v Americe propukla Velká hospodářská krize a hudebně poněkud dezorientovaný autor se ocitl na pokraji bídy. Jediným, kdo se o jeho exotické melodie zajímal, byl Dr. Edwin Franko Goldman, kapelník populárního Goldman Bandu, jenž soudil, že velké orchestry by měly kromě taneční zábavy přinášet i náročnější posluchačské zážitky.
Ve vydání deníku New York Times z 25. července 1930 čteme, že Goldman Band vedený dirigentem Edwinem Frankem Goldmanem odehrál v kampusu Newyorské univerzity koncert peruánské hudby, kterou složil Alomía Robles. Program sestával z pěti Roblesových kompozic: March Peru, En Los Andes, Hymn To The Sun, Cashua a Fondero. „Některé z nich se zakládaly na melodiích starých Inků a hudba, z níž vychází Sluneční hymnus, je údajně až 3000 let stará,“ stojí dále v článku. V závěru první části večera prý Robles předal Goldmanovi jeho bustu a ocenil, že jako jediný americký dirigent podporuje peruánskou muziku.
Byla to smutná pravda. Roku 1933, po čtrnácti letech živoření na americké půdě, se Daniel Alomía Robles vrátil s nepořízenou do Peru a přijal místo – řekli bychom – šéfa odboru kultury na ministerstvu v Limě. Zemřel 18. června 1942 v Chosice, asi 45 km od Limy, na následky krevní infekce. Zanechal po sobě více než 700 písní, z nichž třetinu sám napsal a dvě třetiny dotvořil z lidových motivů. Když pak jeho ostatky o čtyřiapadesát let později putovaly na hřbitov do rodného Huánuka, přišly se s ním rozloučit tisíce lidí. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich v životě slyšelo byť jen jedinou písničku od Simona a Garfunkela…

EL CONDOR PASA
(IF I COULD)
I‘d rather be a sparrow than a snail
Yes I would, if I could, I surely would
I‘d rather be a hammer than a nail
Yes I would, if I only could,
I surely would

Away, I‘d rather sail away
Like a swan that‘s here and gone
A man gets tied up to the ground
He gives the world its saddest sound
Its saddest sound.

I‘d rather be a forest than a street
Yes I would, if I could, I surely would
I‘d rather feel the earth beneath
my feet
Yes I would, if I only could,
I surely would

EL CONDOR PASA
(KDYBYCH JEN MOHL)
Raději bych byl vrabec nežli šnek,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád,
raději bych byl kladivo nežli hřebík,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád.

Pryč, raději bych odplul pryč
jako ta labuť, co je tu a hned zas jinde.
Připoutat se k jednomu místu
je tak smutná písnička,
ta nejsmutnější písnička.

Raději bych byl lesem nežli ulicí,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád,
Raději bych zůstal nohama na zemi,
ano, to bych rád, kdybych jen mohl,
to bych vážně rád.

PODNIKATELSKÝ TRIK

H. J. Fulmer a J. T. Wood jsou pravděpodobně jedna a tatáž osoba. Alespoň v prvním případě se s určitostí jedná o pseudonym skladatele populárních písní Charlese E. Pratta, jenž takto zaštítěn vyslal do světa (rovněž v roce 1881) ještě jeden velký šlágr, Wait Till The Clouds Roll By, a má na kontě i další dodnes živé skladby, třeba Put My Little Shoes Away. Důvod, proč v New Yorku působící Pratt napsal písničku My Bonnie tak, aby vypadala jako stará skotská lidovka, souvisí s tehdejší situací amerického hudebního průmyslu, jenž byl koncem 19. století teprve v plenkách a který už brzo začne reprezentovat právě se formující instituce s názvem Tin Pan Alley.
Touto „továrnou na muziku“, sídlící na dolním Manhattanu a sestávající z desítek větších i menších hudebních vydavatelství, prošla velká část významných amerických skladatelů a textařů. Zrodily se zde stovky ragtimových, jazzových a swingových standardů, o nichž bychom řekli, že je inspirovalo mnohem příjemnější prostředí než velkoměstská kancelář s pianem a psacím stolem. Definitivní vznik Tin Pan Alley se klade do roku 1885 a za její konec bývá s trochou nadsázky považován příchod Boba Dylana, jenž si svůj repertoár sám napsal a také na něj dohlížel, čímž definitivně zrušil status svaté trojice skladatel-textař-vydavatel.
V roce 1881, kdy žil a tvořil Charles E. Pratt, se však tento úzus ještě dodržoval. Možná také proto si autor zvolil dvě různá jména, i když jeho hlavním úmyslem jistě bylo přesvědčit veřejnost, že dílko napsal někdo jiný, dříve narozený a méně vystopovatelný než on. Ostatně je věčná škoda, že o něm máme tak málo informací. Z dochovaných výtisků toho, čemu by se v prostředí českých kramářů řeklo „krejcarové písničky“, totiž vyplývá, že Pratt například utvořil plodný tandem s Georgem Cooperem, jenž byl v šedesátých letech 19. století nejbližším přítelem a spolupracovníkem tvůrce slavné „Zuzany“ Stephena Collinse Fostera. V jistém smyslu se tedy stal jeho nástupcem.
Vraťme se však k manhattanským vydavatelům a jejich problémům. Rok 1881 patřil v americké hudbě k nejhubenějším letům, co do počtu i kvality „vyrobených“ kusů. Zachránit ji mohla jen nějaká vnější inspirace – proč tedy nepoužít pár starých, dávno zapomenutých nápěvů, z nichž námezdní umělci hravě udělají zbrusu nové hity číslo jedna?

MILÁČEK Z PRÉRIE

Ať tak či tak, Charles E. Pratt údajně dostal pokyn od svého vydavatelství T. B. Harms & Co., aby vyhověl poptávce. Neboli: když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Milý autor si tedy sedl za piano a napsal novou písničku s předem zadaným názvem Bring Back My Bonnie To Me (Přiveďte mi zpět mého milého), která s tou původní (že by My Barney?) mohla i nemusela mít něco společného, ale důležité je, že jako celek byla čistě komerčním výplodem, záměrně se stylizujícím do podoby skotského folkloru.
Mazaný tah se vyplatil; záhy po svém vydání se skladba stala populární v celé Americe, ba i na Divokém Západě, o čemž podává svědectví uznávaný kansaský novinář a politik William Allen White. V samém závěru knižního vydání svých novinových sloupků The Real Issue: A Book Of Kansas Stories z roku 1896 vykouzlil White tuto romantickou scénu, v níž hrají hlavní role znavení kovbojové a  setmělá prérie: „Pojednou k nim zdola, z nějaké právě vypuklé večerní sešlosti, přilétla píseň, jejíž melodii rozechvívaly kytarové akordy. ‘Bring back, bring back, bring back my bonnie to me,’ volala ta stará píseň. Oba kamarádi seděli, ani nedutali. Ta písnička byla tak živá, ty tóny přímo překypovaly živočišnou energií. Melodie byla pevně sevřena mezi mužné tenory a smyslné kontraalty…“
Důkazem, že Pratt vytvořil pro svého vydavatele takových pokusů víc, je právě píseň Wait Till The Clouds Roll By, vydaná téhož roku jako My Bonnie a napsaná v témže pseudolidovém duchu (i motiv odchodu za moře je stejný). Název skladby se mimochodem uchytil v běžné konverzaci a dodnes patří k užívaným rčením. (Česky bychom řekli: Počkej, až se mraky přeženou.) Když později složil Jerome Kern písničku Till The Clouds Roll By, bylo jasné, odkud vítr fouká. Stačí vědět, že Kern – spoluautor nesmrtelných hitů Ol’ Man River a Smoke Gets In Your Eyes – patřil k největším hvězdám společnosti, kterou kdysi pomohl Charles E. Pratt postavit na nohy.
Z  trochu ospalé a nevýdělečné firmy bratrů Harmsových se nakonec stalo jedno z nejdůležitějších hudebních vydavatelství v New Yorku, jež na úsvitu swingové éry dopomohlo k věhlasu Georgi Gershwinovi, Cole Porterovi, Richardu Rodgersovi i z Čech přicestovalému Rudolfu Frimlovi. (Ten svou nejslavnější operetu Rose Marie napsal právě s Kernovými textaři Oscarem Hammersteinem II a Otto Harbachem.) V roce 1920 přibral nový vlastník firmy Louis Dreyfus pod svá křídla londýnskou společnost Chappell a o devět let později prodal vydavatelství Harms společnosti Warner Bros. Pictures. V současné době spadá katalog obou těchto společností, čítající tisíce úspěšných písní, pod hlavičku Warner-Chappell Music.

Od Hamburku po Moskvu

Písnička My Bonnie Lies Over The Ocean žila svým životem i ve dvacátém století, kdy se nečekaně dostala tam, kde ji lidé vždycky chtěli mít – do Anglie. Nemohl za to nikdo jiný než liverpoolští Beatles, kteří si svá učňovská léta odbyli v přístavních lokálech německého Hamburku. O tomto období byly napsány stohy knih, proto jen připomeňme, že Beatles do Hamburku poprvé dorazili v roce 1960 v rámci jakési německo-britské hudební družby, týkající se především desítek „mersey-soundových“ kapel z Liverpoolu. Pověstnou sehranost získali během nekonečných setů ve vykřičené čtvrti St Pauli, kde se pokoušeli vtlouci do hlavy svou verzi amerického rokenrolu jak námořníkům a prostitutkám, tak „exíkům“ neboli existencialistům, stahujícím se po setmění do zdejších nočních klubů.
V roce 1961 doprovázeli v hamburském klubu Top Ten britského zpěváka a kytaristu Tonyho Sheridana, jenž začínal na společných rokenrolových turné s Genem Vincentem a Eddiem Cochranem. Ve čtvrtek 22. května a v pátek 23. června s ním nahrávali na primitivní zařízení, připomínající dle Sheridanových slov „zapomenutou relikvii z dob okupace britskou armádou“, v sále Friedrich Ebert Halle. Beatles (tehdy ještě bez Ringo Starra, zato s bubeníkem Petem Bestem a – v ty dva dny nehrajícím – baskytaristou Stuartem Sutcliffem) natočili s Tonym Sheridanem pět písní, včetně zlidovělých kousků When The Saints Go Marching In a My Bonnie. Sami si pak za odměnu mohli nahrát dvě věci ze svého repertoáru, Ain’t She Sweet a Cry For A Shadow.
Co se týče My Bonnie, jedna z verzí měla pomalý úvod v němčině a druhá v angličtině. Skvělé rockové aranžmá, které písničku doslova probudilo ze stoletého spánku a vystřelilo vstříc novým generacím, vymyslel Sheridan (přičemž se asi inspiroval o pár let starší rhythm’n’bluesovou úpravou Raye Charlese). Když nahrávka v červnu 1961 vyšla, dostala se v německé hitparádě do první čtyřicítky, kde se držela dvanáct týdnů. Dodejme, že na obalu stálo „Tony Sheridan And The Beat Brothers“, což mělo dva důvody. Jednak Sheridan říkal všem svým doprovodným skupinám stejně. A zadruhé, název Beatles se až moc podobal slangovému výrazu pro penis – „peedles“.
Hamburské prvotiny této slavné čtyřky zná díky četným bootlegům i několika oficiálním vydáním každý, kdo se o historii Beatles zajímá. Mnohem méně posluchačů ale tuší o existenci ruské verze písničky My Bonnie, která byla ve své době rovněž velmi oblíbená. Pod názvem Akula (Žralok) ji zpíval ukrajinský hudebník, herec a zpěvák Leonid Uťosov, jenž patřil k předním intepretům sovětského „džazu“. V roce 1934 Uťosov zazářil v hlavní roli revuálního filmu Celý svět se směje, k němuž vytvořil hudbu významný skladatel a aranžér Isaac Dunajevskij. O šest let později se zpěvák s Dunajevským sešel znovu při natáčení Akuly.
Satirický text Samuila Maršaka si dobíral tenkrát aktuální krach japonského imperialismu na Dálném východě a jeho základní teze zněla: japonský žralok si troufl na ruskou velrybu. Navzdory tomuto ideologickému podtextu působí jazzový duet Uťosova s jeho dcerou Edit dodnes svěže, byť je to trochu jiná svěžest než ta liverpoolská. Nicméně motiv moře zůstal, stejně jako v české verzi, kterou v roce 1971 zařadil Waldemar Matuška na svou možná nejlepší desku Lidové písně z celého světa. Z textu Ivo Fischera je cítit geniální souznění s originálem už od prvních slov. Název My Bonnie Lies Over The Ocean (Má láska je za velkou louží) se mu povedlo vystihnout tak dokonale, že není třeba vymýšlet žádné další překlady.

MY BONNIE LIES OVER THE OCEAN

My Bonnie lies over the ocean
My Bonnie lies over the sea
My Bonnie lies over the ocean
Oh bring back my Bonnie to me

Bring back, bring back
Bring back my Bonnie to me, to me
Bring back, bring back
Bring back my Bonnie to me

Last night as I lay on my pillow
Last night as I lay on my bed
Last night as I lay on my pillow
I dreamed that my Bonnie was dead

Bring back…

Oh blow the winds o‘er the ocean
And blow the winds o‘er the sea
Oh blow the winds o‘er the ocean
And bring back my Bonnie to me

Bring back…

The winds have blown over the ocean
The winds have blown over the sea
The winds have blown over the ocean
And brought back my Bonnie to me

Brought back, brought back
Have brought back my Bonnie to me,
to me
Brought back, brought back
Have brought back my Bonnie to me

MŮJ MILÝ DLÍ ZA OCEÁNEM

Můj milý dlí za oceánem,
můj milý dlí za mořem,
můj milý dlí za oceánem,
ach přiveďte mi ho zpět.

Přiveďte ho zpět, přiveďte ho zpět,
přiveďte mi zpět mého milého,
přiveďte ho zpět, přiveďte ho zpět,
přiveďte mi zpět mého milého.

Včera v noci, když jsem složila hlavu na polštář,
včera v noci, když jsem spočinula na lůžku,
včera v noci, když jsem složila hlavu na polštář,
zdálo se mi, že můj milý zemřel.

Přiveďte ho zpět…

Ach, leťte, větry, přes oceán,
leťte, větry, za moře,
ach, leťte, větry, za oceán
a přiveďte mi zpět mého milého.

Přiveďte ho zpět…

Letěly větry za oceán,
letěly větry za moře,
letěly větry za oceán
a přivedly mi zpět mého milého.

Přivedly ho zpět, přivedly ho zpět,
přivedly mi zpět mého milého,
přivedly ho zpět, přivedly ho zpět,
přivedly mi zpět mého milého.