kulturní magazín Uni » Recenze

Album měsíce února

Moravčík Jiří — Wed, 01 Feb 2012 07:31:45 +0000

Baloji: Kinshasa Succursale Nepřeslechnutelné album od konžského rapera, který ještě donedávna nesnášel africkou hudbu. Protože jeho jménoznamená ve svahilštině čaroděje, máme si myslet, že na sobě začal praktikovat nějakou k Africe vstřícnou magii? Taková story by měla svůj půvab, nicméně ani ta reálná ho nepostrádá. Otec odvezl Balojiho Tshianiho ve třech letech, tedy v roce 1981, z Demokratické republiky Kongo do belgického přístavu Ostende – „země Marvina Gaye“ (ten se tu zrovna léčil z depresí) – a v sedmi ho zanechal svému osudu. Baloji vyrůstal v pěstounské rodině a přes dost problematické mládí, kdy mu hrozila dokonce deportace, to ve skupině Starflam pod jménem MC Balo dotáhl na elitního střelce belgické hip hopové scény. Táhlo mu na třicet a od mámy, o které čtvrt století neslyšel, dorazil dopis: vrať se domů. Divná výzva pro načesaného, elegantně oblečeného dandyho, veřejně deklarujícího pohrdání konžskou hudbou a bez sebemenší potřeby vydat se někdy do Afriky. Kdo by ovšem nechtěl vidět vlastní matku. A tak namísto sáhodlouhého vysvětlování pro ni v roce 2007 natočil úspěšné debutové autobiografické album Hotel Impala: hip hop, elektronika, soul, funky a něco málo afrobeatu.
Setkání s matkou v Kinshase nedopadlo dobře – chtěla po něm prý hlavně peníze –, přihodilo se mu ale něco nečekaného: Kongo ho dostalo, on před ním neuhnul a často se tam od té doby vrací. V roce 2010 na šest dnů, kdy v mobilním studiu nahrál s mnoha konžskými muzikanty stylově pestré album Kinshasa Succursale: i z toho důvodu, že přímo na místě padla původní myšlenka použít výhradně skladby z Hotel Impala. Ty nové převažují a při vší úctě, kdo by se divil, když si Baloji pozval takové dravce s kytarami, dechy, bubny a balafony. V Karibu Ya Bintou rapuje Baloji v tranzovním rytmu světoznámé skupiny Konono No. 1 a jakmile nasadí jejich zkreslené drnkací likembé a bubenický industriál, je jasné, že si padli vzájemně do oka, i když by se slušelo říct spíš do ucha. V tomtéž strhujícím hukotu probíhá Congo Eza Ya Biso Sna: se sborem La Chorale de La Grâceve coby důkazním materiálem, že nedělní mše nejsou v Kongu žádnou selankou.
Le Jour d’Apres představuje upravenou verzi „matky všech afrických písní o nezávislosti“ Indépendance Cha-Cha. Text klasické konžské rumby z roku 1960 od Grand Kalleho – „vyhráli jsme, dokázali jsme to“ – Baloji ale jízlivě poupravil: „padesát let svobody a zlato z nás udělaly zemi, kde jde všechno jenom k horšímu“.
Rapující revolucionář si na albu francouzsky i svahilsky klade otázky o identitě, politice, rodině, černé magii, Bohu i bohům. „Nepovažuji se za Konžana ani Belgičana. Jsem Afropean,“ tvrdí o sobě, čímž podepisuje názory, že jeho komentáře k průšvihové situaci válkami poničené země občas idealisticky drnčí v obecných frázích, takže je lepší, když se zaobírá spíš sám sebou, jako například ve skladbě Nazongi Ndako: s vypůjčeným úvodem hitu Marvina Gaye I’m Going Home, kvůli právům ukrytým pod svahilským názvem. „Často jsem jeho alba poslouchal a jednoho dne uslyšel text: ‚Jedu domů, abych uviděl svou mámu.‘ A tak jsem Marvinovu písničku nazpíval na Hotel Impala a odjel do Konga za mámou.“ Jako by se jí nemohl nabažit a nabízí ji ve dvou verzích: ve funky soulové s hlasem černého amerického zpěváka a hudebníka Amp Fiddlera (George Clinton, Prince) a veteránské konžské kapely Zaiko Langa Langa; a té hřímající s Konono No. 1.
Jeden z remixů s Balojim natočil ghanský, v New Yorku žijící raper Samuel Bazawule aka Blitz the Ambassador a v Indépendence Cha-Cha dokládá, proč je aktuálně brán za jedno z nejžhavějších hiphopových želízek z Afriky.

Crammed Disc/Rachot, 2011, 60:28

Adam Cohen: Like A Man

Bystrov Michal — Wed, 01 Feb 2012 05:57:34 +0000

Ne, o Adamu Cohenovi se nezačalo mluvit až v souvislosti s jeho novou deskou, vydanou v závěsu za světovým turné jeho slavného otce