odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 86 dní.

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 86 dní.

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 86 dní.

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 72 dní.

Co vás vedlo k obnovení Veselých Filištínů?
Rozhodli jsme se vydat archivní nahrávky. A když jsme je zase po letech slyšeli, dostali jsme chuť si některé z těch věcí zahrát. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že nahrávky opravdu vyjdou, jsme začali zkoušet. To bylo na jaře.

Kdo se v kapele sešel po těch letech?
Jsme v podstatě v základním triu. Jestli si pamatuješ koncert v Gongu, tak tam druhou baskytaru hrál Petr Špirko, na kytaru Andrej a bubnuju já.

Použijete i tentokrát přednatočené pásky?
To se ještě uvidí. Možná jo, možná ale uplatníme něco jiného. Pořád se to vyvíjí. Ještě není ani jasné, jestli na křtu na Alternativě budou nějací hosté.

Budete hrát jen archivní materiál nebo dojde i na něco nového?
Bude to ten původní materiál, co jsme hráli v osmdesátém pátém, šestém. Nic nového. Jak říkám, je to podpora trojCD, které vydáváme. Jestli to bude nějak pokračovat a mít delší trvání, jestli bude vznikat něco nového, to teď nejsem schopen odhadnout.

Čím vás s odstupem oslovuje materiál z osmdesátých let?
No, v podstatě vším. Člověk se sice mění a jde dál, ale to, co jednou dělal a měl rád, má rád pořád.

Ale někdy na tom vidí chyby…
To já neřeším. Žádné chyby tam nějak extra nevidím, a jestli tam nějaké jsou, tak jsem nám je dávno prominul. Ale opravdu to nerozebírám, zabývám se současnými věcmi.

Takže koncert bude mít spíš charakter vzpomínky.
Určitě. Ale myslím si, že tam bude i něco novějšího, co asi málokdo zažil. Mám na mysli třeba koncert v Bunkru v roce 1992, tedy v době, kdy už kapela dávno neexistovala. Zase jsme to dali dohromady s kytaristou a s jinými lidmi, mělo to víc charakter psychedelický než industriální, ale zase to byly ty samé věci. Dvě z toho koncertu z Bunkru jsou na CD. Myslím, že jsou docela zajímavé, protože se trošku posunuly, i když podstata zůstala stejná.

Jak jste daleko s CD?
Teď se pracuje na bookletu. Grafik Mojmír Pukl skončil na chirurgii, operovali ho, ale donesli jsme mu do nemocnice computer. Takže finišujeme. Do výroby to půjde na přelomu října listopadu, výrobní lhůta je osm dní.

www.alternativa-festival.cz

který byl dlouho spojován jen s mateřskou kapelou. Nevěnoval se tolik tvorbě mimo ni, jako ostatní členové Neubautenů. Výjimkou jsou jen nahrávky hudby pro amatérské filmy Filmarbeiten, nesoucí se v duchu kytarového ambientu trochu frippovského ražení. Změnila to až spolupráce s americkou filmařkou Danielle de Picciotto a udělala z něj po Bargeldovi co do bočních projektů nejagilnějšího člena Einstürzende Neubauten. Danielle, která se stala jeho ženou, však není žádný přivandrovalec. Je součástí berlínské scény už od roku 1987, kdy se na ní vedle industriálu, post punku a temné rozdrásané tvorby lidí z okolí Nicka Cavea začalo prosazovat techno, otevřel se klub Tresor a vznikla Love Parade. To vše také popisuje její kniha Beauty Of Transgression. Dvojice je stále součástí undergroundu, vyznává alternativní styl života, takže jí v poslední době učarovalo hnutí travellerů, nomádů dnešní doby cestujících po světě a nemajících žádné trvalé bydliště. Hodně také dbá na rovnost, takže po telefonu jsem hovořil s oběma současně.

Co budete v Praze hrát? Písně z nového alba, nebo dojde i na návrat ke starším projektům, z nichž jste už českým posluchačům něco představili?
Alex: Odehrajeme plno písní z desky Hitman’s Heel, ale možná se dostane i na další materiál.

Některé písně na desce znějí, jako by v nich hrálo více lidí, než jen vy dva. Budete tedy mít nějaké hosty?
Alex: Ale to je jen dojem, je to jinak. Základní ideou bylo, že já a Danielle uděláme všechno sami. Není tam nic naprogramovaného, všechno hrajeme naživo, jediným hostem na desce byl bubeník. 
anielle: Skládali jsme hudbu, kterou můžete hrát jak na ulici, tak v sále nebo v baru, doma nebo na večírcích.

Jak vnikal materiál na vaši desku?
Danielle: Pokračovali jsme v dosavadním způsobu práce, kdy já jsem složila melodii na piano.
Alex: Pak jsem melodii rozpracoval, obalil ji něčím dalším a celou skladbu jsem zaranžoval. Téma skladby jsme už obvykle měli, stačilo je napsat do slov.

Písně se od sebe hodně liší. Působí to, jako by vznikaly během delšího období. Bylo tomu tak?
Danielle: Ne, bylo to přesně naopak, vznikly ve velmi krátkém čase. Myslím, že jsme je napsali během dvou měsíců. Pestré ale jsou, protože se z nás stali nomádi, putující umělci. Pořád cestujeme po celém světě a hodně přitom prožíváme a objevujeme. Všechno děláme na cestě. Nahrávali jsme desku na různých místech. Nenatáčeli jsme ji ve studiu, ale mimo ně na různých místech na naše vlastní nahrávací zařízení. Natáčení desky byla velká zábava, protože jsme použili velmi nekonvenční přístup. Vždycky jsme se nechali inspirovat místy, kde jsme byli. Je to deska o dobrodružství a cestování, o rozdílech, které rozšiřují obzory.
Alex: Deska je o našem současném způsobu života a byla natočena v jeho duchu. Proto na ní není mnoho elektroniky a proto taky jsou aranžmá i hudba sama minimalistické. Šlo nám o to, abychom ji mohli hrát za různých okolností.
Danielle: Vybrali jsme hudbu, která souzní s naším stylem života, kráčí v jeho stopách. Projevuje se to v rozličných tématech, která zpracováváme v textech, takže je to i velmi osobní deska.

Budete v tomto způsobu tvorby pokračovat i v dalších letech nebo se vrátíte ke komplikovanějším multimediálním projektům, jakým jste se věnovali dříve?
Alex: Cokoli děláme, je obvykle ve větším nebo menším měřítku multimediální. Používáme video, klademe důraz na vizuální rozměr vystoupení. Obrazová stránka je v rockové hudbě většinou silně podceněna a vice versa hudba je podceněná ve videu. Snažíme se o symbiózu zvukových a obrazových složek. Hitman’s Heel je blíž světu hudby, hudba v něm hraje větší význam než u projektů, které jsme dělali předtím, ale ve všem, co děláme, jsou vždy zastoupené oba prvky.
Danielle: V zásadě všechny projekty, které děláme, jsou o těchto i dalších střetech. On je muž, já žena, jsem Američanka, on je Němec, každý máme své umělecké vize… Obvykle si vybíráme témata, která jsou vhodná pro střety. I v dalších projektech tomu tak bylo. Snažíme se pracovat s protiklady, dát je dohromady a vytvořit tak určité specifické kouzlo.

Máte už nějaké plány do budoucna?
Danielle: Budeme se dál věnovat rozličným projektům. Jeden z nich bude hudba k němému filmu. Přizveme ke spolupráci různé zahraniční muzikanty, věnující se různým experimentům a hrající odlišné styly, noise nebo elektroniku.

www.alternativa-festival.cz

Playtime

Spolupracovali jste spolu už v osmdesátých letech. Jsou Les Hommes Sauvages navázáním na bývalou spolupráci nebo úplně novým projektem? Viola Limpet a Kristof Hahn:
V LHS jde naše spolupráce přece jen o několik kroků dále, jsou tady další muzikanti a ačkoli můžeme naše písně stále prezentovat jako duo, je to přece jen něco úplně jiného. Také se poměrně hodně rozšířilo naše hudební spektrum, v osmdesátých letech jsme hráli písně, které jsme nazývali „country“ nebo „neo-country“ nebo jsme přejímali skladby z jiných žánrů, které jsme se snažili obléci do country kabátu. Styl LHS je mnohem otevřenější, těch vlivů zde pracuje mnohem více. Teď zahrnujeme hudební element, kterému říkáme „cinematic“. Představujeme si naše písně jako malé soundtracky, doprovody ke krátkým filmům, ve kterých používáme stále stejné vlivy – country, surf, twang, psychedelii nebo rock’n’roll.

Vaše první skupiny, The Tumbling Hearts a Die Legendary Golden Vampires, byly součástí berlínského undergroundu v osmdesátých letech. Kdo se tehdy na podobném levelu pohyboval a jak na tu dobu vzpomínáte?
Myslím, že tam tolik podobných kapel nebylo, hlavně někdy v polovině devadesátých let jsme tu scénu přestali sledovat úplně. Alexander Hacke dělal podobnou věc se svojí kapelou Jever Mountain Boys. V Berlíně je stále velmi živá scéna kolem garážového rocku, ale musíme přiznat, že nijak zvlášť nechodíme na to, o čem se mluví, tudíž jsme trochu ztratili kontakt s tím, co se děje.

Jak vlastně vnímáte přerod vašeho města? Přece jen se Berlín od osmdesátých let poměrně hodně změnil. Co dnešní scéna?
Berlín v osmdesátých letech byl něco jako ostrov, velice izolovaný od zbytku Německa i ostatní Evropy. Dalo se zde žít velmi levně, neplatila žádná policejní hodina. Taky bylo možné se vyhnout vojenské službě, když ses přestěhoval do Berlína. Byl tam tradičně velmi silný rebelský vliv, potencionální levicově zaměření mladí lidé se zde sdružovali vlastně od šedesátých let a ke konci sedmdesátých, když zde bydleli David Bowie a Iggy Pop zdejší atmosféra hodně nabrala na obrátkách. Život na hraně byl také velmi lákavý, studená válka se mohla kdykoliv změnit na otevřený konflikt a my bychom byli pravděpodobně první na řadě. Další věcí byla izolace, nikdo sem moc nejezdil na víkend nebo na páteční noc, bylo to daleko a často se člověk hodně dlouho zdržel na hraničních přechodech. Takže se místní scéna hodně točila kolem sebe samotné, lidé, kteří sem přišli, zůstali ve většině případů na delší dobu a stali se její součástí. Temná a zlověstná atmosféra těch dní je dnes už ale dávno pryč. Stále sem přichází mnoho lidí z jiných částí světa, ale atmosféra je více požitkářská a méně přátelská a zároveň ironická či sarkastická (a někdy až cynická), taková jaká byla předtím. Dnešní kapely vlastně vůbec nesledujeme, promiň…

Zpíváte hned ve třech různých jazycích – anglicky, německy a francouzsky. Řešíte už dopředu, která skladba bude v tom kterém jazyce?
Obvykle to vyjde úplně přirozeně, napadne tě zčistajasna slogan v jednom z těch tří jazyků, neptej se proč a jak, prostě je to tak. Pak už musíš sledovat tenhle směr a napsat zbytek písně ve stejném jazyce. Nebo se to někdy změní a musíš začít úplně znova. Je to různé. Ale vážně – angličtina je nejjednodušší jazyk, pokud jde o rýmy; němčina je pro nás přirozená, protože zde žijeme a chceme, aby lidi pochopili, o co nám jde. Francouzsky psát a zpívat je veliká zkušenost a zároveň je to hodně legrační. Dostat tam ten zvuk a tu flow je občas dost těžké…

Styl LHS je často popisován jako rock’ n’roll noir. Zkuste to trochu rozvinout…
Je to termín, který podle nás kombinuje anglo-americkou a kontinentálně evropskou kulturu. Jde o naše první úsilí o zkoumání americké populární kultury, které ale stále není dokončeno, jen jsme nechtěli celou věc zkopírovat a spoléhat se na dopad „Coca-Cola imperialismu“. Hrajeme rock’n’roll, ale jaksi elegantnějšího druhu, protože rádi uvažujeme jako Evropané. Skvělý příklad je třeba film Louise Malleho Ascenseur pour l’échafaud (česky Výtah na popraviště), to je vynikající kombinace amerického a evropského hereckého slovníku nebo přístupu. Rádi bychom dosáhli při hraní a psaní stejného pocitu jaký máme při jízdě autem v deštivé noci. Naše hudba je přesně o tomhle, někdy si to vyzkoušejte v autě sami…

Danielle de Picciotto, která bude na Alternativě také vystupovat a vystavovat své kresby, vzpomíná v knize The Beauty of Transgression na bar The Ex’n’Pop a konkrétně na Kristofa, který zde vystupoval v rámci jakési kytarové soutěže a dokonce ji snad měl vyhrát. Pamatujete se na ten večer a ten bar?
To je vtipné, že zmiňuješ zrovna tenhle večer. Vůbec jsem o té knize nevěděl, dokud mi o ní někdo nevyprávěl po koncertě Swans v Kentucky před třemi týdny. Pamatuju si ten večer moc dobře, myslím, že to bylo někdy v roce 1995. Ten, koho porota vybrala coby nejlepšího, se pak přiznal, že je herec a že tím, kdo si tu cenu doopravdy zasloužil, jsem byl já. Takže jsem vyhrál ručně gravírovaný Zippo zapalovač, který vytvořil umělec Moritz Wolpert, kterého jsem hodně respektoval. Celý ten večer byl spíš vtip než cokoli jiného, nesmí se to brát moc vážně…

www.alternativa-festival.cz

Jak jste se dali dohromady s Fernandem?
Cremaschi: Fernanda jsem potkal před pár lety v Argentině. On je jedním z nejvýznamnějších představitelů scény a spřátelili jsme se. Posledních pár let jsme se bavili o tom, že bychom spolu rádi udělali nějaký projekt. Když jsem byl loni v Argentině, pokusili jsme se zorganizovat nějaký koncert, ale neuskutečnil se. Když jsem se dozvěděl, že sem přijede, říkal jsem si, že je to ta pravá chvíle nabídnout pořadatelům Alternativy, že bychom tam zahráli jako duo. On jim nabídl sólové vystoupení a já měl hrát na Alternativě s duem No Sugar. To jsem ani nevěděl, že Fernando přijede. Pak se ale ukázalo, že Liz Albee by stejně nemohla v Praze hrát, protože má ve stejný den důležitý koncert v Berlíně, tak jsem se obrátil na Fernanda, jestli bychom nemohli hrát spolu. On řekl, že je to fajn, a tak jsem to přednesl pořadatelům.

Čím vás tato spolupráce láká?
Je to možnost realizovat projekt, o němž jsme už nějakou dobu mluvili. Zejména u lidí, kteří žijí tak daleko od sebe, je těžké něco uskutečnit. Ani nevím, kdy on zas bude v Evropě a kdy se já zase dostanu do Argentiny.

Vystoupení bude, počítám, improvizované.
Ano, hodně improvizované. Uplatníme možná jen nějaké ideje ohledně struktury, ale nebude to kompozice. Po e-mailu začínáme probírat nápady. Přijede den před vystoupením, takže budeme moci zkoušet.

Použijete jen kontrabas, nebo i elektroniku?
Budu hrát určitě na kontrabas, ale ještě jsme se definitivně nerozhodli, jestli také elektroniku. Fernando se taky ještě rozhoduje. Původně chtěl použít jen kontaktní mikrofony, ale nyní uvažuje, že si s sebou přiveze i kytaru. A tak jsem ho taky poznal, jako hráče na preparovanou kytaru. Ve chvíli, kdy na ni bude hrát, zahraji já určitě na kontrabas. Elektroniku bych nicméně rád použil, dá mi to více možností.

Když jste začínal, byl jste spojován se scénou free jazzu. Považujete se stále za jeho představitele?
V tuto chvíli už ne, i když to, co momentálně dělám, vždy závisí na projektu, na hudebnících s nimiž hraju. Ale hudebníci, které si aktuálně vybírám ke spolupráci, nejsou nijak spojeni s free jazzem. Výsledkem je, že se od free jazzu stále více vzdaluju a je tomu tak i v případě této spolupráce. Chci se vzdálit free jazzu. Když přemýšlíte o improvizaci jako o umělecké formě postavené na spolupráci, tak si většinou vybíráte lidi, kteří mají kořeny někde jinde, třeba v elektronické hudbě nebo v noise či přicházejí ze scény konceptuálního umění. Lidé přicházející z jazzové scény se toho účastní stále méně a méně. Někdy mě to s nimi baví, ale ne zas tolik. Nápady, kterým se nyní věnuji, vycházejí z jiných oblastí.

A budete vaši spolupráci nahrávat?
V budoucnosti bych rád. Doufám, že koncert bude nahraný a na základě toho, jaký bude dojem z vystoupení, se rozhodneme, zda budeme spolupracovat i v budoucnosti. Obecně se ale rád s lidmi, s nimiž spolupracuju, věnuji také nahrávání, protože nahrávky jsou něco trochu odlišného a nastolují jiné problémy než živá vystoupení. Zejména je tomu tak v případě improvizátorů. Nahrané improvizace nastolují mnoho otázek, protože improvizace naživo má jasný smysl, ale když se nahraje, stává se druhem kompozice. To je velmi zajímavé. Pro mě je na tom nejzajímavější používat improvizaci jako prostředek komponování. Jít do studia, nahrát improvizace, následně je editovat a pak použít v kompozici.
Je to evoluce. První a druhá generace improvizátorů zastávala tvrdě názor, že nahrávka je jen dokument živého vystoupení. Evan Parker je možná první, který tuto ranou tradici porušil. Existují nahrávky jeho tria z poloviny devadesátých let, kdy ve studiu nahráli hodně materiálu, hodně krátkých věcí, pak je editovali a kombinovali dohromady. Bylo to pro mne důležité, protože jsem už sám v té době pracoval se svými improvizacemi tímto způsobem. Myslím si, že tenhle méně ortodoxní přístup improvizaci rozvinul a obohatil.

www.alternativa-festival.cz

Mikoláš v současnosti dopisuje novou knížku svých pamětí a zrovna se zaobíral popisem bicí uličky na Národní třídě, tudíž se ve svých myšlenkách jen na chvíli přesunul do dávnější minulosti i blízké budoucnosti a odpověděl sice stručně, ale výstižně na následující otázky.

Jak vnímáš hnutí Rock In Oppo sition dnešníma očima?
Bylo potřeba toho našeho kapitalismu, abych ho plně pochopil. Do té doby jsem to vnímal hlavně jako chvályhodnou snahu několika nadšenců představit hudebně sebestředným Angličanům kontinentální nekomerční muziku. Bylo to víc, nejen svépomocná organizace spřízněných kapel. To Opposition znamenalo víc než opozici politickou, ale i opozici proti masmédiím, proti komerční laciné popkultuře…

Kam se tahle kategorie hudby podle tebe od těch dob posunula?
To si moc netroufám hodnotit. Řekl bych, že ještě více rozkvetla. Asi ještě do větší bezvýznamnosti. Ale tomu, kdo má tenhle druh hudby rád, přináší stále nové a překvapující zážitky. Ještě se přiblížila soudobé vážné hudbě.

A co od nového projektu očekáváš?
No… Slávu a prachy určitě ne. Doufám jen a těším se, že když nebudu zpívat, zvětší se mně prostor a soustředění k hraní a bude znít všechno trochu jinak. Třeba žádnej posun nebude. Uvidíme!

Která díla Dagmar tě nejvíc oslovila?
Hlavně Art Bears. Hodně mám rád taky Domestic Stories s Chrisem Cutlerem a Lutzem Glandienem.

Jistý nejmenovaný hudební publicista Dagmar (sice v dobrém) označil za „mrtvolu“. Já teda tento názor nesdílím… Jak to vidíš ty?
No tak z jistého pohledu jsme mrtvoly my všichni. Takže hurá! Mrtvoly všech zemí, spojte se!

DAGMAR KRAUSE – ROZHOVOR

Co pro vás bylo prvotní hudební inspirací?
Vyrůstala jsem v milující rodině. Můj otec stavěl varhany a hudba byla vždycky nablízku. Od útlého dětství byli v mém životě Mozart a Bach. V šesti letech jsem k tomuto spektru přidala ještě trochu pop music. O něco později jsem poznala Ligetiho a byla jsem zcela okouzlena. A pak pro mě můj otec objevil Stockhausena, pamatuji si, jak jsme ho poslouchali s uchem na rádiu. Taky tady byla Mahalia Jackson – ach, ta hloubka jejích emocí! Dohánělo mě to k pláči, ale byly to šťastné dětské slzy. Určitě toho bylo víc, ale tohle se mi okamžitě vybaví, aniž bych nad tím musela přemýšlet.

Cítíte své kořeny v německé hudbě nebo jste spíš kosmopolitní?
Téměř většina hudby, která byla napsána přímo pro mne, pochází od anglických skladatelů. Ale empatie vychází z mého nitra. Žádné hranice, žádná omezení. Má láska k dílu Brechta a Eislera má asi své kořeny v sounáležitosti k německé kultuře. Byla jsem ale docela zatížena psychologickou tíhou, kterou nesla moje generace kvůli německé nacistické minulosti a všem těm zvěrstvům. My jsme tehdy ještě nebyli na světě, ale naši rodiče ano. Ale moje kořeny jsou mnohem hlubší. Někde předtím, než svět začal existovat.

Jak vidíte hnutí Rock In Opposition z dnešního hlediska?
Dalo to platformu muzikantům a kapelám, kteří tvořili mimo komerční mainstream. A snad to v průběhu času vytvořilo rozsáhlou síť spolupráce na tomto poli. A jak se tenhle prostor rozrůstal, dodávalo to hudebníkům smělost. Avantgardní rock a experimentální hudba začala být více vzrušující s novou generací mladých nadaných muzikantů jako jsou například Sleepytime Gorilla Museum. Umělci se přestali cítit neužiteční. Lidé chtějí slyšet tuhle hudbu a díky tomu, že má posluchačstvo, tak mohou hudebníci pokračovat v překračování hranic. A navíc to umožňovalo šířit povědomí o politických a sociálních problémech, které s tím byly spojeny.

Jak došlo k fúzi Slapp Happy a Henry Cow?
Nikdy bych neřekla, že jsme se stali opravdu jednou kapelou. Prostě jsme rozšiřovali koncept Slapp Happy za pomoci fúze s Henry Cow a pak se totéž událo naopak. Pro Slapp Happy to byla možnost si vyzkoušet něco nového. Vidět, jak se dá pracovat s dynamikou a co se může v hudbě odehrát. Ale myslím, že obě kapely vzhlížely k novým horizontům.

Jak vzpomínáte na váš koncert s Art Bears v Praze na konci sedmdesátých let minulého století?
To bylo úžasné! S Art Bears jsme tehdy byli nějakou dobu na turné po Evropě a po těch dlouhých štrekách jsem byla přiotrávená výpary z děravého výfuku naší dodávky. Musela jsem se vrátit do Anglie, abych se zotavila, a pak jsem letěla do Prahy na náš poslední koncert. Možná jsem si kvůli svým osobním problémům nebyla schopna vytvořit celkový obrázek, ale pamatuji si, že tam byly nějaké pochybnosti, zda budeme vůbec moct vystoupit. A pak jsem přímo užasla, když jsem uviděla, kolik lidí si nás přišlo poslechnout. Někdo mi tvrdil, že jich snad bylo osm tisíc. (Tolik lidí se však ani do zcela naplněné Lucerny nevejde – pozn. aut.) A taky jsem zaslechla, že se chtěli bouřit, kdyby byl koncert zrušen. Vzpomínám si, že jsme odehráli nádherné vystoupení a já jsem byla dohnána k slzám, když jsem viděla ty lidi, kteří přišli, aby nás viděli.

Jak často jste po rozpadu Art Bears byla v kontaktu s Fredem Frithem a Chrisem Cutlerem?
Byla tam dlouhá mezera, ale v průběhu posledních tří let jsme se potkali v různých kombinacích na různých projektech.

Na určitou dobu jste se úplně ztratila z hudební scény. Proč?
Utrpěla jsem mnoho ztrát. Celá moje rodina a mnoho mých drahých přátel zemřelo. Předtím jsem pracovala prakticky nonstop a pak se to najednou zastavilo. Také jsem cítila, že moje pěvecká duše zemřela. Už ve mně nic nezůstalo.

Byla jste překvapena, když jste dostala nabídku spolupracovat s českými muzikanty?
Jenom šťastná.

Jak vás zaujala produkce MCH Bandu?
Wow! Hluboké. Závažné. A skutečně, skutečně dobré. A pak ten text, který mě propojil znovu s mojí domovinou. Jiná tvář německé historie. Jiná diktatura.

Znala jste poezii Jürgena Fuchse již předtím?
Ne.

Co čekáte od této spolupráce?
Nemám žádná očekávání. Já čistě doufám, že budeme mít dost času na hudbu a těším se na setkání s MCH a že z toho vznikne něco dobrého.

Jak vidíte roli avantgardní či alternativní hudby v tomto komerčním světě nyní?
Posouvejte hranice. Buďte k sobě upřímní. Nenechte se napálit a tvrdě se snažte udělat něco zvláštního. Pokud máte co říct, tak to udělejte. Nesnažte se podbízet. Stále to za to stojí.

A co si myslíte o zprávách, že příští rok bude konec naší civilizace?
Jednoho dne bych chtěla skončit s grácií, důstojností a beze strachu. Uvidíme, co bude potřeba udělat, až přijde příští rok.

Zpěvačka DAGMAR KRAUSE se narodila roku 1950 v Hamburku a údajně začala vystupovat již ve svých čtrnácti letech v místních špeluňkách. Zásadní zlom jejího života představovalo koncem šedesátých let minulého století setkání s britským básníkem, malířem a hudebníkem Anthonym Moorem, za něhož se záhy provdala a v roce 1971 s ním přesídlila do Londýna, kde záhy založili kapelu Slapp Happy, kde se třetím do kolegia stal avantgardní písničkář Peter Blegvad. Jejich debut Sort Of z následujícího roku obsahuje hravé pararomantické hříčky, které v sobě nesou duch hippiesovského léta lásky a právě díky Dagmar i prvky vaudevillu a avantgardního kabaretního šansonu. Hned následující opus Slapp Happy Or Slapp Happy (později s bonusy vydané pod titulem Casablanca Moon, respektive též Acnalbasac Noom) jasně ovlivnilo hostování členů extravagantní německé kapely Faust, v jejichž studiu svá raná díla natáčeli. Dalším posunem k experimentálnějšímu pojetí je následující LP Desperate Straights, na němž se podíleli členové zakládající kapely hnutí Rock In Opposition Henry Cow. Relativní akademismus Henry Cow pak Slapp Happy oživili svou přítomností na albu In Praise Of Learning. Pak ovšem došlo na lámání chleba, HC víceméně poslali Blegvada na dlažbu a Moore se naopak hodlal věnovat jiným projektům. Jak dalece to ovlivnilo rozvod Dagmar a Anthonyho ponechme stranou. Nicméně Dagmar dál pokračovala ve spolupráci a svým výjimečným hlasem se podepsala na albu Western Culture a mnoha koncertních vystoupeních. Nicméně i mezi členy Henry Cow nastal určitý názorový střet, neboť multiinstrumentalista Tim Hodgkinson prosazoval rozsáhlejší tvary a kytarista Fred Frith a bubeník Chris Cutler si naopak chtěli zkusit nezvyklou písňovou formu. Vše dopadlo kompromisem, a tak se zrodila nová formace Art Bears ve složení Cutler-Frith-Krause, na jejímž prvním opusu Hopes And Fears z roku 1978 se ovšem podíleli i jejich bývalí spoluhráči. Opravdovou superlahůdkou je ovšem až následující album Winter Songs, kde Dagmar předvádí své lyrické i megavýbušné polohy. Ale i dny Art Bears měly být relativně záhy sečteny a jejich labutí písní se stalo LP World As It Is Today, kde Dagmar odmítla nazpívat jeden text. V následujících letech se věnovala interpretaci skladeb svých dávných vzorů, ať už za účasti Heinera Goebbelse, Alfreda Hartha a Ernsta Stoetznera na albu Bertolt Brecht – Zeit wird knapp (1981) či v jejích víceméně sólových opusech Supply And Demand (1986) s Brechtovými texty na hudbu Kurta Weilla a Hannse Eislera včetně skvostných interpretací Alabama Song (to hráli i The Doors) či Moritat (Ballade von Mackie Messer) z Třígrošové opery, kterou u nás asi nejvíce proslavil Miloš Kopecký. Ještě hlubší rozměr má pak CD Tank Battles (1988), kde se ještě více ponořila do Eislerova odkazu a studovala jeho archívy v Lipsku a nazpívala jeho skladby s anglickými texty.
S Kanaďankou Marie Goyette, která sampluje skladby vážnohudebních klasiků, si pak ve stejném roce vystřihla na albu A Scientific  Dream And A French Kiss parafráze Šostakoviče, Ravela, Mahlera či Rachmaninova.
Na Art Bears a potažmo i Henry Cow navázala částečně krátkodobá kapela z první poloviny osmdesátých let minulého století News From Babel, kde vedle Dagmar působil Cutler, skladatelka a multiinstrumentalistka Lindsay Cooper a harfernistka Zeena Parkins.
V roce 1997 došlo i na znovuobnovení spolupráce s Anthonym Moorem a Peterem Blegvadem v reunionu Slapp Happy v podobě velejemného, k počátečním stylu se blížícího opusu Ca Va a o tři roky vytvořila tato partička scénickou hudbu pod názvem Camera.
Rozhodně souhlasím s Mikolášem Chadimou, že velmi výrazným počinem je také album Domestic Stories z roku 1992, jehož hlavními hybateli byli Cutler (nejen jako hudebník ale jako častokráte výrazný textař) a klávesista a elektronik Lutz Glandien. To je svým způsobem návrat do starých dobrých časů, ovšem s poněkud jiným hávem, čemuž výrazně napomáhá i účast Freda Frithe a Alfreda 23 Hartha.
Dagmar rozhodně nezapomněla ani na svého souputníka z Henry Cow Tima Hodgkinsona, který ji vždy bral jako svůj inspirační zdroj a jemuž v roce 1998 doporučila, aby se na chvilku odvrátil od čisté improvizace a on na její popud složil oratorní suitu reagující na dílo polského autora Tadeusze Kantora Stop Mortal.
Na otázku, jaké jsou její nové aktivity, mi Dagmar odpověděla zcela prostě: „Znovu zpívám.“

S MCH Bandem by měla Dagmar Krause předvést program založený na albu Tagesnotizen na slova někdejšího východoněmeckého básníka a disidenta Jürgena Fuchse.

Projekt vznikl za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.
www.alternativa-festival.cz

Laurie a Mirek se potkali poprvé v roce 1993 v rámci výměny českých a kalifornských umělců. Laurie pak trávila dost dlouhou dobu v Praze také díky projektu kapely Residents Freak Show i z jiných důvodů. V roce 2007 vzniklo jejich společné promoCD Said You Love Me ’cause It’s Foolish Thing, těsně poté co Laurie a Mirek vystupovali poprvé společně v Praze v klubu Skutečnost. Mirek na tuhle událost vzpomíná: „Den před jejím odletem do Friska jsem se domluvil s hudebníkem Milanem Švábem (který hrál se mnou a zpěvákem Petrem Mukem v undergroundu, než oba emigrovali – první do Austrálie a druhý do „šoubyznysu“), že bychom v jeho studiu natočili pár věcí. Nic jsme předem nezkoušeli a Laurie jsem jenom před každou skladbou prozradil, na jakou emoci by se měla naladit. Tak vznikly různé hudební obrazy. Některé byly chronicky temné, jiné ironicky rockové a další pseudojazzové. Bylo to velice intenzivní hraní, každá skladba se nahrávala ‚naostro‘, takže bylo potřeba pracovat s absolutní vnitřní emocionální koncentrací a zakomponovávat nejrůznější souhry náhod.“ Laurie se vrací po nějaké době do Prahy, potažmo do Čech (kde si svého času zamilovala kubistické stavby, katakomby pod Stalinovým památníkem či kostelíček v Kostelci nad Černými lesy) s tím, že některé věci je potřeba restartovat. Při našem prvním mailovém rozhovoru po letech mi mimo jiné napsala: „Teď nastal čas, kdy musím přestat žít život, který nebyl můj vlastní a začít žít život v pravdě. Není to jednoduché a ještě to zabere nějaký čas. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dostala tam, kde jsem teď. Ale díkybohu jsem ještě natolik mladá, abych mohla zažít své znovuzrození.“ Laurie začne svou novou „reinkarnaci“ v Praze workshopem s názvem Listen To The Silence, který nebude dozajista jen hlasovou dílnou, ale především zahříváním vlastního psychického i fyzického vědomí a výzvou k otevírání podvědomí prostřednictvím nonverbální vokální komunikace. Koncert s Mirkem Vodrážkou jistě bude reflektovat podobné postupy. Nebude to návrat do minulosti, ale jak Mirek říká: „Nepracujeme s žádnými hudebními ‚esencemi‘. Je to anarchistická ontologie. Prostě se setkáme, vnitřně naladíme a vkročíme do neznáma.“ Jak to vidí Laurie jsem se pragmaticky zeptal v průběhu několika dalších nočních e-mailů.

Hodláš s sebou přivézt nějaká nová „udělátka“… Co to bude?
Tak v první řadě Line 6DL4 Delay Effect Pedal, který vytváří zpoždění, aby vrstvil a manipuloval nové zvuky, které ovšem všechny pocházejí z mého hlasu. Mohu tak vytvářet kontrolovanou zpětnou vazbu, nové harmonické tóny a vrstvení mého vokálu a doplňující rytmy. To mi umožňuje vytvářet zvukové prostředí stejně jako základy pro melodie, hluk nebo mluvené slovo, abych tak mohla vytvářet orchestrální zvuky a sbory. V podstatě je to velmi jednoduché a pomáhá mi to rozšiřovat potenciál vlastního hlasu. Další efekt se jmenuje Phaser Chords a zdokonalila ho Diane Douglas, která pracovala s počítačovým pionýrem Maxem Mathewsem. Je založen na ladícím fázovém filtru, který vytváří nové frekvence a zvuky. Většinou jsem působila jako akustická vokalistka a tohle zkouším teprve v poslední době, ale cítím tam skvělé možnosti. Ale jsou to jenom pomůcky, které vás vybízejí pro další tvorbu, žádná náhražka. Klíč je v tom, že musíte mít akustické povědomí a teprve potom využívat nějaké technické pomůcky.

Četla jsi Mirkův manifest emocionalismu (jeho plné znění najdete na stránkách www.alternativa-festival. cz – pozn. red.)?
Jsem naprosto uchvácená, že tyto myšlenky byl někdo schopen vyjádřit slovy a přesně to Mirek udělal. Vždycky jsem obdivovala spolupracovníky, kteří mají empatii. To je přesně to, o co jsem vždy usilovala. Jenomže jsem pak získala pocit, že mne lidé opravdu jenom využívají ke svým účelům. To teď chci změnit. Jak řekl Steve Jobs: „Měj odvahu následovat své srdce a intuici. Ony tě navedou. Všechno ostatní je podružné.“ To mě inspirovalo a rozhodla jsem se žít život ve štěstí, zdá se to jako fráze, ale štěstí je cestou, ovšem někdy ho nemůžeš nalézt.

Co pro tebe znamená vystupovat jeden večer s ikonou alternativní hudby Dagmar Krause?
Původně mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Dvě vokalistky na alternativní scéně v jeden večer? Netušila jsem, že je to „ikona“ a její hudbu jsem moc neznala. Ale pak jsem si poslechla její věci a začala jsem mít pocit, že to bude fungovat. Naše propozice jsou zcela odlišné. Její hlas mi připomíná Marianne Faithfull, zejména když zpívá Kurta Weilla. Ale Dagmar následuje své cíle, své emoce a v tomto jsme si podobné. Vlastně mě nakonec vzrušuje, že budou dvě silné performerky na jedné scéně. Každý může být pro někoho ikonou.

Jak vidí Mirek a Laurie šance alternativní hudby či života vůbec?
Mirek: Historie umění naznačuje, že zrod určitých směrů a stylů není jen obrannou reakcí na nejrůznější společenské krize. Umělecké proudy fungují především jako účinná sociální „psychedelika“ vůči etablované formě společenského vědomí. Romantismus 19. století nebo kontrakultura šedesátých let minulého století přinesly změnu a rozšířily naše vědomí. Každá emo cionálně autentická hudba je „psychedelická“, neboť umožňuje překračovat i různé formy krize, cynismu a ignorance. Laurie: Každý den je snem k naplňování nových věcí. Sny se mohou stát realitou a tím pádem dělat nové věci.

www.alternativa-festival.cz