Na sedmnácti koncertech, které proběhnou v Praze, Kadani, Pardubicích i jiných místech České republiky, se v době od 12. září do 19. listopadu představí devatenáct hudebních interpretů. Struny kytar rozezní tóny blues, jazzu, ragtime, flamenca, world music nebo i latinsko-americké, folkové a rockové hudby.

Tři ženské přístupy ke kytarové hře ovládnou hned 12. září úvodní koncert v pražské Národní technické knihovně. Vystoupení dvou českých kytaristek Lenky Filipové a Dagmar Andrtové-Voňkové doplní rodačka z Kalifornie Janet Robin. „Šarm podložený akademickým vzděláním, výjimečný lyrismus s názvuky undergroundu i postulát metalové kytary. Lze si pro zahajovací večer představit výmluvnější pestrost kytarové hry?,“ říká Stanislav Barek, dramaturg festivalu Kytara napříč žánry.

Vstupenky na pražské koncerty lze zakoupit v sítích Ticketpro a Ticketportal nebo v kanceláři spolupořádající agentury Taktika Muzika. Podrobnější informace k programu na www.kytaranapriczanry.cz.

Kytaristka a zpěvačka Janet Robin se učila u metalového čarostřelce Randyho Rhoadse, známého spoluprací například s Ozzym Osbournem. V České republice spolupracovala s kapelou November 2nd a loni absolvovala velmi úspěšné turné s Lenkou Filipovou. V rámci festivalu Kytara napříč žánry odehraje hned čtyři koncerty – kromě zahajovacího ještě 13. září v Clubu Kino v Černošicích, 14. září v Aule gymnázia v Benešově a 15. září v Dolní Poustevně. Vedle Janet Robin vystoupí na úvodním koncertě i oblíbená česká zpěvačka a kytaristka Lenka Filipová, jež si s Robin zahraje i na uvedeném koncertu v Benešově. Třetí z tria kytaristek zahajujících celý festival je Dagmar Voňková-Andrtová, která je známá unikátní technikou hry, při které používá smyčce, vybrnkává na hmatníku nebo škrabe po strunách nehty.

Přímo z rodného města nejslavnější kapely všech dob, z Liverpoolu, pochází i její nejvěrnější revival – The Cavern Beatles, kteří vzdají svůj hold nesmrtelným Broukům 30. září v KC Vltavská v Praze.  3. října v pražské Písecké bráně odbočí kytarový festival stranou a dá prostor pražskému koncertnímu večeru nazvanému Citera napříč žánry, jehož hlavními protagonisty budou Rakušané Harald Oberlechner, Martin Mallun a severočeský rodák Michal Müller, kteří patří k současné světové špičce ve hře na tento nástroj. Za jednoho z nejvirtuóznějších kytaristů současnosti považují někteří hudebníci Američana Alexe De Grassiho, který se na festivalu představí hned třemi koncerty – 5. října v Táboře, 6. října v pražské Malostranské besedě a 7. října v KD Kadaň. Mexický hudebník Aron Govea odráží ve své hudbě tradiční hudební postupy své země i vlivy španělské muziky a jeho mexické rytmy zazní 11. října v KC Kaštan v Praze.

Vrcholem festivalu bude vystoupení světové kytarové jedničky Tommyho Emmanuela. Svůj osobitý styl předvede na závěrečném koncertu festivalu, který proběhne 19. listopadu v pražském KC Vltavská. Jako svého hosta si Emmanuel pozval vítěze druhé série soutěže Austrálie má talent Joe Robinsona. Teprve devatenáctiletý virtuos svou hrou ve stylu fingerpicking navazuje na legendární kytaristy Cheta  Atkinse, Jerryho Reeda nebo právě Emmanuela.

Příznivci kytarové scény se mohou těšit i na celou plejádu vynikajících domácích hudebníků, mezi kterými nebude chybět nestor české kytary Jiří Jirmal a jeho host Ladislav Bláha, legenda brněnské hudební scény Pavel Váně se skupinou Progres 2 či Pavel Ciboch a Musica Gaudeamus.

Deset z otců zakladatelů je ve štábu aktivních dodnes, počet scén stoupl z jedenácti na více než dvojnásobek, počet návštěvníků se bezmála zdesateronásobil, přiměřeně vzrostlo vstupné, program si ale překvapivě zachoval původní koncepci, díky níž si přijde na své opravdu každý, včetně těch, kterým folk či world music jinak lezou na nervy. Základy byly položeny tak moudře, že za celých dvacet let nevyžadovaly výraznou korekci, a dnes festival zápolí s jediným problémem. Tím je neúnosná kvantita obecenstva. Artur Rubinstein říkával, že slabá návštěva znamená, že se v sále sejdou jen ti, kteří mají opravdu zájem – tento limit Rudolstadt už dávno přečerpal.
Zda ekonomický přínos skutečně tak přesvědčivě převažuje náklady, které si takováto návštěvnost nakonec nutně vyžádá, musí vědět pořadatelé nejlépe. Každopádně jen trochu citlivější posluchač nutně shledává vyhlídky na přelidněné městečko rok od roku méně radostnými. Nicméně první polistování novým programem, s důvěrně známým nevkusem obálky, reklamou na pivo Köstritzer a zběsilým jazykem profi lů, zaručujících téměř u každého účinkujícího, že hraje alespoň pět různých hudebních stylů najednou (aby to bylo fakt jako World), má pořád stejný půvab. Za ta léta se člověk smíří s tím, že prostě všechno nestihne, příkladně letos mi utekla hned dvě důležitá pamětnická jména, Arlo Guthrie a Rickie Lee Jones.
Na svůj první Rudolstadt jsem se před lety vypravil vlastně kvůli Ann a Markovi Savoyovým a během let tu viděl ještě leccos dalšího vydařeného z louisianské a západotexaské scény, takže jsem letos očekával nejvíce od Cedrika Watsona & Bijoux Creole, čerstvé naděje kreolské hudby s nominací na Grammy v příslušné třídě. Watson hraje klasiku svého žánru, v zydeku nesklouzává do nekonečných rumplovaček jako mnozí jiní, cajunským číslům dodá patřičného kreolského ostří, zpívá stylově velmi čistě, bez bluesové či countryové manýry. Ve fi nále nechybělo ani staré dobré Les harricots sont pas salé, které dalo zydeku jméno (zkuste si to čtvrt hodiny přeříkávat, a dojde vám to). Bohužel skvělý koncert utrpěl dosti citelně zásluhou zvukaře, takže chvílemi to vypadalo jako zničující kulisa drum’- n’frottoir’n’bass k výstupům pantomimického harmonikáře.

Vysloveným potěšením byli Addis Acoustic, africký jazzík neznějící vlastně ani příliš jazzově, ani příliš africky, který se svými barevnými propletenci klarinetu, akordeonu a zvonivé mandolíny do Rudolstadtu dorazil díky letošnímu pečlivě připravenému etiopskému tématu. Poněkud méně strhující byl Daniel Melingo, pouze v první chvíli zábavný patetický seladon, bohužel zabírající na scéně příliš mnoho prostoru před mnohem zajímavější kapelou, hrající velmi solidní tango.
Opravdu průzračnou záležitostí bylo trio Fidil, tři statní irští mládenci hrající pouze a jenom na housle pouze a jenom irské tance. „Expansion through reduction,“ napsali o nich v Irish Times – lépe to charakterizovat ani nelze. Ještě nenápadnější byli Jen-Marc Jacquier & Claudis Perrin ze Švýcarských Savojských Alp, jejichž hudba, provozovaná na rustikální kontrabas a knoflíkovou harmoniku, už prozrazovala příbuznost s okruhem zasahujícím až na naše Chodsko.
Nigunim jsou projektem dvou Klezmatiků, Londona a Sklamberga, snad méně třeskutým (jak jen se Frank London dokáže mírnit) než běžná produkce kapely, ale hudebně stejně výživným. Nicméně spojitost náboženských zpěvů, z nichž tato záležitost vychází, se světským klezmerem byla na první poslech zjevná, už četnými nápěvovými shodami, danými samozřejmě častým čerpáním klezmorim z tradice synagogálních zpěvů.
Jako perla vyvržená festivalovým příbojem mne nakonec oslnil jakýsi pouliční bluesman pobrukující si na ulici, mimo festivalový program, ba mimo placené zóny. Snad nikdy jsem neslyšel Evropana hrát blues s takovým porozuměním, takže jsem zapátrál a mohu nyní laskavému čtenáři sdělit, že jeho jméno je Günther Leifeld-Strikkeling, aka The Rum pel-Steel-Skin Güenther. Jak vidno, za dvacet let festival už funguje jaksi samovolně, nad rámec vytyčený dramaturgy. Což je samozřejmě to, oč tu běží.

Po nich přijde na pódium po delší době opět Vertigo Quintet s Dorotou Barovou.
6. srpna v Jazz Docku poprvé vystoupí slovenský zpěvák Peter Lipa se svojí kapelou.
Trio pianisty Martina Brunnera zahájí 7. srpna v 15 hod. jazzový festival Agharty na Staroměstském náměstí. Tam je vstup zdarma, na rozdíl od klubu Agharta, kde tentýž den zahraje trio Emila Viklického netradičně i s osmnáctiletým kytaristou Antonínem Dlapou.
O den později bude na Staroměstském náměstí koncertovat mj. trio pianisty Ondřeje Kabrny s repertoárem z čerstvé nahrávky Timeways pro Artu. Ještě ten večer pak v Aghartě vystoupí kvarteto slovenského kytaristy Roberta Roviny, poskládané z dnešních studentů Ježkovy konzervatoře.
11. srpna v Jazz Docku zahraje kvinteto Rostislava Fraše a Skipa Wilkinse, kteří na jaře vydali album u Radioservisu.
V pátek 20. srpna tamtéž od 19 hod. vystoupí zpěvačka Veronika Vítová a její kvinteto s poctou Billu Evansovi.
O den později se na stejném místě poprvé předvede trio trumpetisty Oskara Töröka, pianisty Vítka Křišťana a saxofonisty Luboše Soukupa, tří českých studentů Hudební akademie v Katovicích.
Ve dnech 26.–28. srpna bude v Jazz Docku natáčet živou desku kytarista Libor Šmoldas.
V sobotu 28. srpna vystoupí U staré paní zpěvačka Miriam Bayle, které o pár dnů později vyjde debutové album na labelu Animal Music.

Letos třiašedesátiletý Paco de Lucia (vlastním jménem Francisco Sánchez Goméz) flamenco proslavil po celém světě, aniž by ho zbavil andaluské identity a syrového temperamentu. I ve velkých koncertních síních dokáže navodit intimní, emocemi praskající atmosféru, vystupňovat ji do hraničních mezí smyslnosti a v posluchačích zapálit oheň. Paco de Lucia natočil celou řadu vynikajících desek, mimo jiné s kytaristou Larrym Coryellem nebo pianistou Chickem Coreou. Koncertní spolupráce s kytarovými velikány Johnem McLaughlinem a Alem Di Meolou a jejich živá alba patří k vrcholným instrumentálním zážitkům 20. století. Mistrovská kytara Paka de Lucii zní také v mnoha filmech Carlose Saury a můžeme ho vidět a slyšet i ve snímku Vicki Cristina Barcelona v režii Woodyho Allena. Je držitelem několika čestných doktorátů na prestižních hudebních universitách a v rodném městě Algeciras poblíž Cádizu mu místní postavili sochu.
„Když jsem byl mladý, uvědomil jsem si, že flamenco je jazyk, jehož slovník má deset slov. A moje teorie byla, že se dá rozšířit, aby jich měl tisíc, pokud se dodrží jeho duch, esence, charakter, osobnost,“ řekl Paco de Lucía – a svoje předsevzetí splnil. Jako první flamenco uvedl do divadelních sálů, spojil se s doprovodnou skupinou, jejíž rytmiku tvořil do té doby neznámý peruánský cajon a zanesl do něho klasiku, latinskoamerické rytmy i jazzovou improvizaci. Dosud poslední album Cositas Buenas vydal před šesti lety.

Koncert proběhne v neděli 2.8.2010 od 20:00 ve studentském klubu K4 (Celetná 20, Praha 1 – vchod z průchodu FFUK). Vstup: 130,- pouze na místě.

13. července začne pražským vystoupením tria basisty Stanleyeho Clarkea s výjimečnou japonskou pianistkou Hiromi letošní ročník Bohemia Jazzfestu.
Ten samý den vystoupí v rámci série Jazz na Hradě polská jazzová zpěvačka Urszula Dudziak s kapelou i svým bývalým manželem, houslistou Michalem Urbaniakem.
Další hvězdou Bohemia Jazzfestu bude polská zpěvačka Anna Maria Jopek, která se na plzeňském Náměstí Republiky předvede 16. července.
V pondělí 19. července vystoupí U staré paní trio pianisty Najponka v rámci intimní koncertní série Jazz Acoustic, tzn. bez ozvučení a pouze při svíčkách.
22. července se Bohemia Jazzfest přemístí do Brna, kde po vystoupení trombonisty Svatopluka Košvance zahrají američtí Yellowjackets v obnovené původní sestavě.
O dva dny později festival uvítá trio kytaristy Larryho Carltona v Českých Budějovicích, kde pak Bohemia Jazzfest 25. července skončí s kvintetem trumpetisty Roye Hargrovea.
29.–30. července bude klub U Staré paní patřit kvintetu saxofonisty Ondřeje Štveráčka, jemuž na podzim vyjde debutová deska u Cube-Metier. Obou vystoupení se zúčastní i v USA žijící polský pianista Pavol Wlosok.

Z programu: WWW, Vladimír Mišík & ČDG, Tata Bojs, Švihadlo, Živé kvety, Traband, největší objev loňského ročníku šumperského festivalu Blues Alive duo Abigail Ybarra, Ty Syčáci, izraelští Midnight Peacocks, MCH Band, písničkářky Žofi e Kabelková, Terezie Palková, Karolína Kamberská a Jana Štefl íčková a mnozí další. Boskovickému festivalu se bude blíže věnovat červencové číslo magazínu UNI.