kulturní magazín Uni » Světové strany

Hudba z Okcitánie a říše Al-Andalus

Moravčík Jiří — Wed, 01 Sep 2010 00:20:13 +0000

Břehy Středozemního moře představují kolébku lidstva, duchovního základu evropské civilizace a tří světových náboženství. Existovaly tu ohromné starověké a středověké říše, ale také historické oblasti,

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 83 dní.

Hudební kartel z Kolumbie

Moravčík Jiří — Sat, 31 Jul 2010 22:23:25 +0000

Rojení kolumbijských kapel na světových pódiích není výsledkem nějakého kouzelného abrakadabra, souvisí s nástupem nové generace, jejíž studiovými technologiemi a přístupy do hip hopu nebo elektroniky předefinované

odemčeno registrovaným čtenářům nebo za 52 dní.

Colours of Ostrava: hvězdy a nehvězdy

Moravčík Jiří — Thu, 01 Jul 2010 00:24:04 +0000

Podle pravidel hudebního byznysu, a těmi se řídí všichni, ať si to přiznají nebo ne, musí mít každý festival svou hvězdu. Nebo by ji alespoň mít měl. Na headlinera, po našem tahouna, spoléhá skoro každý. Organizátoři jsou pro jeho získání schopni sáhnout velmi hluboko do peněženky, protože slavné jméno svítí z plakátů a představuje osu, kolem níž se doslova všechno točí; stává se magnetem přitahujícím pozornost návštěvníků i sponzorů. Láká do sítí nerozhodnuté, nutí otevřít mapu pro zjištění, kde se vůbec festival koná. Dost často sice hvězda přímo nelícuje se vkusem samotných organizátorů, nicméně účel světí prostředky. Záleží také na druhu festivalu: rockové potažmo metalové, folkové, jazzové nebo klasické s hvězdami vybočujícími z daného žánru moc nepracují. Zato multižánrové už ano. Tenhle v Evropě poslední léta velmi populární model totiž vychází z praxe osvědčeného přesvědčení, že to co zpočátku vypadá jako naprostý omyl, ve finále návštěvníci ocení a koncerty ,mimoňů‘ berou jako příjemné odlehčení. Zkrátka si ho užijí. Když jsem na jednom z nejvýznamnějších evropských festivalů v belgickém městečku Dranouteru před lety poprvé zaregistroval v programu popové a rockové hvězdy, snažení organizátorů jsem moc nechápal. Akce nabitá excelentními světovými folkaři a zástupci world music přitom nabízela lahůdky: Vana Morrisona, Lou Reeda, Patti Smith nebo Raye Davise. „Lidé se chtějí bavit, zavzpomínat, užít si velkých jmen, vyřádit se při známých skladbách a odpočinout si od jinak specifického a náročného programu,“ vysvětlil mi ředitel Marnique Deswarte. S podobnou praxí jsem se pak setkával i na dalších festivalech. Koneckonců přistoupil na ni i věhlasný TFF Rudolstadt, jinak velevýznamná bašta world music. Nebo snad lze do toho ranku zahrnout Marianne Faithfull, Giannu Nannini, Heather Nova, Willyho De- Ville, Laurii Anderson nebo Suzanne Vega? Zafungovalo to vždycky na sto procent. A všichni byli spokojení; kdo po nich netoužil, přešel k jinému pódiu. Divili byste se, kolik odborníků, publicistů a etnomuzikologů, co se do Rudolstadtu sjíždějí a od kterých byste spíš čekali zjihnutí nad africkými loutnami nebo hlasy pákistánských qawwali si tyhle koncerty užívalo bez zjevného pocitu, že páchají ,hudební hřích‘.
Colours of Ostrava, dnes rovněž evropský festivalový pojem, je sice od samého začátku považován za akci world music, přesto se tomu ředitelka Zlatka Holušová léta brání: „Jsme především multižánrový barevný festival.“ A svá slova potvrdila postupným zařazením vkusného mainstreamu i velkými risky: speciální koncerty Jana Garbarka nebo Michaela Nymana ale nakonec sledovaly tisíce lidí.
Když tehdy dramaturgyně zabrousila do jazzových vod, sama nemohla tušit, co se z toho vyvine. Ukázalo se ovšem, že po moderním jazzu je docela hlad, takže Colours se tentokrát jazzmany jen hemží: američtí hvězdní instrumentalisté Open Hands, norští Jaga Jazzist, trumpetista Erik Truffaz či angličtí jazzpunkeři Acoustic Ladyland, a na jazzu a funky je navíc kompletně postavená Newyorská scéna (Jose James, Fernando Saunders, Brooklyn Funk Essentials, Out To Lunch aj.). Tenhle další z originálních nápadů Zlaty Holušové by měl do budoucna pokračovat představováním hudebních podhoubí jiných světových metropolí.
Návštěvníci a novináři sice i letos soustřeďují pozornost na hvězdy – Cranberries, Iggy Pop, Brendan Perry nebo Regina Spector – ve fi nále, v neděli večer, ale pravděpodobně dojde na situaci z minulosti: nadšená řeč půjde také o ,nehvězdách‘, které se určitě postarají o největší překvapení, alespoň z pohledu těch, kteří o nich do té doby nic netušili. V tuhle chvíli sice odvážně předjímám, ale zkušenosti z předchozích ročníků mi dají za pravdu. Ostatně, budeme-li v dramaturgii Zlaty Holušové pátrat po nějaké fi lozofi i, je to právě snaha představit u nás pod ,záštitou megahvězd‘ unikátní hudbu, která na běžných koncertech ztroskotává na nezájmu lidí o exotická jména, zatímco v rámci festivalu vzbudí pozornost i u posluchačů, kteří se k ní – třeba během přesunu za svými oblíbenci – dostanou zcela náhodou.
A koho mám třeba na mysli? Prakticky všechno z kostelní scény: především vietnamskou křehkou zpěvačku Huong Thanh, finskou akordeonistku Mariu Kalaniemi nebo izraelskou zpěvačku Mor Karbasi. Výjimečné zážitky nabídnou dánská skupina Valravn kombinující fantastický hlas Anny Katrin Egilstrød s akustickými nástroji a elektronikou, roztančená akustická pětka Oy Division, jedna z mála izraelských skupin věnujících se klezmeru, vynikající švýcarská písničkářka Sophie Hunger, Jeremy Barnes, bývalý bubeník amerických indie kapel Neutral Milk Hotel a Bright Eyes s houslistkou Heather Trost tvořící páteř Balkánem inspirované americké kapely A Hawk And A Hacksaw nebo rytmicky strhující šestice Mokoom ba ze Zimbabwe. Skutečně velkolepá show nabídnou Afro Celt Sound System, korejští bubeníci Dulsori a The Gypsy Queens & Kings a máte-li rádi nadupaný hudební pelmel Manu Chao, nenechte si ujít Peyoti For President z Londýna (viz recenze v lednovém UNI) a mexické El Gran Silencio.
Doporučení na další z řady latinskoamerických kapel míchající rock, hip hop, ska, cumbiu, reggae a mariachi někomu nemusí přijít nijak zvlášť extra zajímavá, protože už jsme jich slyšeli tolik, že to sotva s někým zamává; tihle Mexičané z města Monterrey ale dokáží zahrát i polku s akordeonem a plynule z ní přejít do neskutečného hardcorového nářezu.

Proč jste vlastně založili kapelu? Chtěli jste balit hezké holky nebo se z toho co vás štve vyzpívat? Mohli jste třeba natáčet filmy jako Alejandro González Iñárritu.
Všechno začalo jako nezávazná hra, jako hudba pro nás samotné. Žádné holky ani frustrace. Vlastně jsme ani nepočítali s tím, že by nás někdo poslouchal. Od toho se odvíjí náš název – Velké ticho. V červnu 1992 jsme ale slíbili kamarádům veřejný koncert a od té doby jsme se nezastavili. Koncertujeme skoro každý den.

Vedle mexických stylů cumbia a norteño hrajete i reggae, hip hop a ska. Jak jste k tomu přišli?
Žijeme sice v Monterrey, ale všichni pocházíme z okolních vesnic, kde od rána do večera nic jiného než cumbia neuslyšíte. Dvacet let v Monterrey ovšem poznamená každého, zvlášť když to odsud není daleko do Spojených států a k hip hopu. Dancehall přišel s panamskými dělníky a reggae se ska známe z koncertů argentinských Los Fabulosos Cadillacs a Mano Negra s Manu Chao. Takže je jasné, proč naše hudba na nějaká pravidla moc nekouká.

Jejich nerespektování má něco společného s tím, že vaší hudbě říkáte chuntaro?
Tak prý Američané nelichotivě označují ne zrovna přizpůsobivé Mexičany. Je to tak, pro nás ale chuntaro znamená hlavně svobodného člověka, který kašle na módu, obléká se podle svého, poslouchá úplně jinou hudbu, hlavně hip hop a nosí dlouhé dready.

Víte, že Monterrey pomáhali budovat emigranti z bývalého Československa?
Je tedy pravda, že styl norteño má svůj původ v našem tanci polka? Samozřejmě, možná byste se divili, že ve městě se polka tančí ještě v původní podobě a akordeon, který vaši předci přivezli společně s Němci, patří mezi nejpopulárnější nástroje. Používáme ho i my a nedáme na něj dopustit. Někdy je lepší než elektrická kytara.

Cimarrón – Kovbojové s harfou v Náměšti

Moravčík Jiří — Mon, 31 May 2010 22:01:32 +0000

Na veletrhu WOMEX v andaluské Seville proběhlo několik standing ovations. Nejbouřlivějších se ale dočkaly zpěvačka Toto La Momposina a skupina Cimarrón z Kolumbie. Zatímco La Momposina si v roce 2006 přijela převzít cenu za celoživotní dílo, strhující předloňský koncert Cimarrónu se stal obrovským překvapením a většina přítomných odborníků ho označila za nejlepší z posledních ročníků. „Absolutně brilantní. Kdybych neseděl uprostřed řady, přeskočil bych sedadlo a šel tančit s ostatními,“ napsal šéfredaktor magazínu fRoos Ian Anderson.
A nezapomeňme na expresivní hlasovou čarodějku Lucii Pulido, která se do evropského povědomí zapsala s kolumbijskými kovbojskými písněmi rancheras a cituplnými baladami. Ať už sama nebo po boku naší Marty Töpferové.
Že by satisfakce za tíživou situaci země těžce zmítané gerillovými válkami a drogovými kartely? Možná, ale vezměme to z příznivější stránky: například Andalusané mohli ve skladbách Cimarrónu identiﬁkovat emocionální napětí ﬂamenka a cikánské horkokrevnosti, které v 15. století vstoupily na kolumbijskou půdu se španělskými conquistadory a navždy ovlivnily hudební vývoj země pojmenované po Kryštofu Kolumbovi.
Nadšení z kolumbijské hudby na WOMEXu ale nebylo náhodné: v Latinské Americe patří na výsluní a styl cumbia, který ještě nedávno v popularitě předčil i salsu, zůstává vedle hudební reprezentace Kolumbie středem zájmu celého kontinentu a výsadní postavení si dobyl také na latinskoamerické scéně v New Yorku.
Ve čtvrté největší zemi Latinské Ameriky najdete nejvyšší přímořské pohoří na světě, andské masivy, savany, pobřežní nížiny a tropické pralesy. Zeměpisné kontrasty úzce souvisejí s extrémní hudební rozmanitostí; co region to speciﬁcký styl, nicméně základ mají všechny stejný: národnostní směsici indiánských kmenů, španělských a evropských osadníků, anglických pirátů a potomků černých otroků. A protože dvacet procent Kolumbijčanů má v sobě africkou krev (nejvíc po Brazílii), není divu, že se to odrazilo také v hudbě. Ostatně cumbia prý na samém začátku neznamenala nic jiného, než taneční dvoření afrického kluka indiánské slečně, beroucího si za vzor slavnostní párování Jorubů z Guineje.
Cimarrón pocházejí z Los Llanos, rozsáhlých nížinatých plání s protékající řekou Orinoko, zasahujících až do sousední Venezuely. Odjakživa se tu ve velkém pěstuje dobytek a koně a žije farmářským způsobem. Čeká vás tu ale jedno velké překvapení: kovboj s harfou přehozenou přes sedlo. A to ne s nějakým příručním drnkátkem, ale třicetistrunným nástrojem do výšky chlapa. V Los Llanos se bez něho neobejde hudba joropo, součást lidových slavností stojící na zvuku harfy a pronikavých hlasech připomínajících andaluské Cikány. Kořeny joropo totiž míří do středověkého Španělska.
Přítomnost harfy nesouvisí s žádnou krkolomnou fúzí: nepochází z místních indiánských zdrojů, nepřiplula sem na otrokářských lodích z Afriky jako banjo do Států, přivezli ji sem španělští misionáři a minstrelové. Nelze ji ani brát za kolumbijské speciﬁkum: harfa je populární a hojně používaná po celé Latinské Americe a třeba v Paraguaji představuje národní nástroj.
Joropo zahrnuje divoké i pomalé tance, improvizovaná básnická klání contrapunteo, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje i v čistě instrumentální podobě. Cimarrón se ve světě proslavili podáním nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus zdůrazňuje dupot kožených bot tanečníků. Harfu doplňují loutna bandola, malá čtyřstrunná kytara cuatro, cajon a chřestítka maracas s kontrabasem a když Cimarrón na holandském festivalu v Utrechtu nasadili k nejostřejšímu tempu, dostalo se jim označení „turbo jazz ﬂamenco“.
Skupinu vede pětapadesátiletý harfeník Carlos Rojas. Samouk, kterému na harfě v přeplněném autobusu na cestě z rodné vesnice do Bogoty před třiceti lety seděly slepice. „Začal jsem hrát v jedenácti. Sledoval starého hráče ze sousedství popíjejícího přitom v baru pivo a učil se od dalších z naší vesnice. Cvičil jsem dlouho do noci, ale pak jsem odjel do Bogoty studovat architekturu. Tam jsem potkal spoustu harfeníků, ale jediný hrál neznámou hudbu z Los Llanos, kterou si lidé zamilovali, což vedlo k tomu, že jsem opustil universitu a nechal se zaměstnat jako hudebník v restauraci, kde podávali jídlo z mého kraje. Hudební teorii a znalost skládat jsem se tedy naučil poslechem,“ vzpomíná Rojas na své začátky.
Stal se průkopníkem joropo určeného pouze k poslechu, do něhož postupně zanášel i peruánské a bolivijské vlivy. V 70. letech, kdy kolumbijskou hudbu tvrdě zasáhla americké komerce a jamajské reggae, přišel s přírodně čistým joropo, čímž si na svou stranu získal staromilce ale kupodivu i mladou generaci a spisovatele Gabriela Garciu Marqueze. Ten když v roce 1982 přebíral Nobelovu cenu za literaturu, nechal se do Švédska doprovázet muzikanty z Los Llanos, mezi nimiž nechyběl tehdy ještě neznámý mladík Carlos Rojas.
Zanedlouho pak založil Cimarrón a musel vysvětlovat název. Za předpokladu, že by tím chtěl vyjádřit hrdou svobodomyslnost skupiny, nikdo by se mu nedivil: říká se tak uprchlým otrokům, kteří v 16. až 19. století v nedostupných pralesích a bažinách Latinské Ameriky zakládali svobodné komuny a osady Panqueras. Jejich nenávisti vůči španělským kolonizátorům dokonce hojně využíval pirát Francis Drake.
Cimarrón je ale také odvážné a sebejisté psí plemeno z Uruguaje. „Nic z toho. Lidé z Los Llanos tak říkají divokému býkovi z volné přírody. A my zkoušíme hrát také divokou hudbu s nezkroceným feelingem. Dovoluje nám to hodně improvizovat jako kapela i jako sólisté. Někdo v tom může slyšet princip jazzu, ale my tím hlavně vyjadřujeme africké dědictví naší hudby,“ uvádí vše na pravou míru Rojas.
Cimarrón mají na svém kontě pouze dvě alba Si Soy Llanero (Smithsonian Folkways Recordings, 2004) a Quitapesares (Astar Artes, 2009), víc jim prý intenzivní koncertování neumožnilo. Do Evropy se dostali také relativně pozdě, brzy si to ale vynahradili: vedle účasti na WOMEXu navázali úzký kontakt s Catrin Finch z Walesu, bývalou oﬁ ciální harfenicí prince Charlese. Zní to sice vznosně, ale klasicky vzdělaná Catrin takové berličky nepotřebuje: patří mezi nejvýznamnější evropské hráče zaměřené na Mozarta a Bacha. Ani spojení s Cimarrón, započaté v roce 2007, pokračující úspěšným turné a živou deskou, nenese stopy kompromisu.
Cimarrón poprvé v České republice vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou (24.–31. 7.) odkud skupina odlétá přímo na WOMAD.
Festival, který se v uplynulých letech zařadil mezi významné akce zaměřené na world music, letos slaví 25. výročí svého vzniku. Organizátoři se proto vedle tradičního objevování u nás dosud neznámých hudebníků rozhodli na nádvoří renesančního zámku zopakovat to nejlepší z minulých ročníků.
Do Náměště se proto vrací elitní anglická folkařka Eliza Carthy, newyorský bluesový šraml Hazmat Modine tu představí své dlouho očekávané nové album Cicada, slovenské jazzové trio PaCoRa vedené houslistou Stanem Palúchem si společně zahraje s anglickou hráčkou na zimbabwskou mbiru Zuzanou Novak, jejíž rodiče pocházejí z Čech a ozdobou Folkových prázdnin se rozhodně stane návrat skvělé polské tradiční kapely Muzykanci, která léta odpočívala.

Anais Mitchell – Varování z podsvětí

Moravčík Jiří — Fri, 30 Apr 2010 22:01:25 +0000

Na venkově amerického Vermontu, v dvě stě let starém stavení poblíž základny radikálního loutkového divadla Bread and Puppet, složila v roce 2006 písničkářka Anais Mitchell folkovou operu Hadestown, režírovanou Benem t. Matchstickem od zmíněných loutkářů. Party si rozebrala americká folková elita: Ani DiFranco, Ben Knox Miller (The Low Anthen), Justin Vernon (Bon Iver) nebo Greg Brown.
I přes značnou vzdálenost je nám téma opery v Čechách blízké: diagnostikuje populisticky zvrácené sliby, nabídku možnosti občanství v přebohatém státě, ve kterém se jednoho dne probudíte, a všechno je jinak.
Anais Mitchell není jediná z generace folkových třicátníků, na koho padla tísnivá deprese ze směřování společnosti. Také v Anglii Jon Boden vloni ostře vybočil z cesty tradicionalisty a přestože s dechovkou Bellowhead provádí psí kusy, mrazivým osobním albem Songs From the Floodplain doslova šokoval. Namísto vesnických balad předložil temnou písničkářskou apokalyptickou vizi postindustriální společnosti, kde se odpadky stanou dekorací a ulice místem pro bydlení, jako by měřil možný nastávající svět bezútěšnou optikou Cormaka McCarthyho.

ORFEUS ZA ZDÍ

Anais Mitchell ve své folkové opeře vyšla z řecké mytologie. Dojímavý příběh lásky pěvce Orfea k manželce Eurydice v ní ale nakonec vyústil v metaforu dneška: despotický vládce Hádés v podzemním impériu odděleném od postapokalyptického světa na povrchu vysokou zdí, vzbuzuje v obyčejných, nevzdělaných, panice propadlých lidech lživé naděje, že pouze v Hadestownu je čeká ráj. „Zeď nás udrží od nepřátelské lúzy. Pomůže nám uchránit si svobodu,“ vítá Hádés nové příchozí do světa iluzí, se vším všudy pasti, kde zmíněná svoboda se brzy mění v relativní pojem; ve vězení.
„Podstatou skladby Why We Build the Wall je provokativní otázka. Vezměte například globální oteplování v jeho konečné neodvratné fázi a představte si zpustošená místa na zeměkouli se spoustou hladových chudáků. A pak si představte sebe, jak si někde spokojeně zajištěný a bez strachu žijete, ačkoliv za cenu toho, že jste museli obětovat vlastní svobodu. A když se pak mezi vašimi dveřmi objeví horda nuzáků, kdo z vás by si v tu chvíli nepřál, aby mezi vámi stála zeď? Já jsem opravdu neměla s Why We Build the Wall na mysli konkrétní místo, přesto lidé často říkají, ale to je přece o hranici mezi Izraelem a Palestinou nebo USA a Mexikem,“ vysvětluje Anais Mitchell.
Nabízí se také asociace s pinkfloydovskou Zdí, ale tu kolem sebe z nutnosti buduje traumatizující jedinec, kdežto za zdi Hadestownu dobrovolně vstupují zmatení lidé na útěku před zhroucením životních jistot. Ačkoliv prý Mitchell během psaní opery v roce 2006 neměla na mysli nic konkrétního, symbolika příběhu dostala jasné kontury: ekonomická krize a útěk Američanů k falešným příslibům.
Podsvětí není v opeře mrtvé město, ale futuristický totalitní stát, v němž „se v davu i tomu nejposlednějšímu zbabělci dostane bezpečí“. Eurydika se tam neocitla, protože by ji – tak jako v legendě – uštkla jedovatá zmije. Zlákaly ji diktátorovy sliby a zprávy o bohatství, to když ji Orfeus namísto manželské postele a domova, za doprovodu nikoliv lyry, ale banja, neustále dokola zpíval o ptácích, do jejichž peřísi ustelou. Milostný příběh také nekončí tragicky, Orfeus si Eurydiku z Hadestownu odvede a ta si ještě předtím s číší vína s Persefonou i zanotuje na jeho počest. Pocitu, že zase tak jednoduché a veselé to nebylo a nebude, se ovšem nezbavíte. Nad vším leží těžká deka nezodpovězených otázek. „Dostal mě Orfeův srdcervoucí optimismus. On ví, že z podsvětí se nikdo živý nedostane, přesto se o to pokusil. Nedopadlo to, ale v tom, jak rozplakal skály, cítím pochopení a naději, kterou v mé opeře asi budete hledat marně,“ řekla Anais Mitchell.
V pronajatém cirkusáckém autobusu s dvacítkou muzikantů a zpěváků vyjela Anais nejprve po Nové Anglii a nadšená odezva publika ji prý hodně zaskočila. Zbytečně. Nebyla žádným čerstvě narozeným kuřátkem, zasněnou folkařkou s hlavou v oblacích. Vibrujícím, barevně znělým hlasem, neotřelou melodikou a poezií, nebijící na poplach kvůli zvadlým kytkám, ale odhalující na dvou výrazných albech The Song They Sang… When Rome Fell (2002) a Hymns for the Exiled (2004) – názorovou zakotvenost v realitě, upoutala pozornost dvou důležitých patronů: Ani DiFranco jí na svém labelu Righteous Babe Records vydala desku The Brightness (2007) a Justin Vernon ji s sebou vzal na evropské turné.

KABARET S MUZIKANTSKOU EXTRATŘÍDOU

Na to, že pochází ,ze samoty u lesa‘ a žije mimo centrum veškerého hudebního dění možná překvapivé vyústění, nicméně na v literatuře vzdělanou a zcestovalou dceru hippies, studující v Kostarice, Egyptě a Rakousku, vztahovat běžná folková měřítka moc nelze. Nepatří do neuchopitelné freak-folkové vlny, natolik má v sobě zakódovanou upřímnou syrovost Woodyho Guthrieho. Na akustickou kytaru hraje spíš úsporně a v aranžích písní už léta spoléhá na vermontského písničkáře Michaela Chorneyho, který operu pomohl hudebně dotáhnout do vytříbeného znění. A režisér Bene t. Matchstick se zase podepsal pod její jevištní podobu.
Album Hadestown (Righteous Babe Records, 2010) ji smrsklo na kolekci dvaceti, ne víc než tři minuty dlouhých skladeb. Nápad požádat o spolupráci Ani DiFranco (zpívá Persefonu), Bena Knoxe Millera (Hermes), Justina Vernona (Orfeus) a Grega Browna (Hádés) vyšel od Anais. „Překvapilo mě, jak zareagovali. Ani po Persefoně vyloženě prahla a okamžitě nabídla kontakty na vynikající muzikanty,“ vzpomíná Anais. Měla tím na mysli naprostou extratřídu z newyorské jazzové a avantgardní scény: kytaristu Jonathana Goldbergera, vibrafonistu a bubeníka Mikea Dillona, akordeonistu Roberta Burgera (Laurie Anderson, Marianne Faithfull), trombonistu Joshe Rosemana (John Zorn, Medeski, Martin & Wood), cellistku Mariku Hughes (Lou Reed) nebo sesterské trio The Haden Triplets, vedené houslistkou a zpěvačkou Petrou Haden (Bill Frisell, Foo Fighters).
Z nekonečného množství nabízených přístupů k původně akustické folkové opeře upřednostnili to nejsympatičtější: následovali vůdkyni a jejího aranžéra. Silný epický příběh nedoprovází obvyklé krasofolkaření, hudba se ale ani nerozmachuje do monumentálních poryvů Rogera Waterse, nežádá o pozornost nabubřelostí ani bazilišskou avantgardností. Namísto toho slyšíme dupavý country-bluesovo-jazzový šraml na způsob kabaretiérství Kurta Weilla nebo Randyho Newmana.
Indie rockový dixieland s trubkou, akordeonem, cellem, ragtime pianem a steelkytarou připomíná kabaret, na jehož scénu jeden po druhém vstupují zpěváci přesvědčení o myšlence příběhu: poskytněte lidem pofidérní štěstí, uspokojte jejich touhy a čekejte na to, až vám sami vloží do rukou to nejcennější – vlastní svobodu.

Béla Fleck ztracený v Africe

Moravčík Jiří — Wed, 31 Mar 2010 22:01:35 +0000

Zdroje ze Spojených států hlásí, že o country je stále zájem. Grammy pro mladou zpěvačku Taylor Swift to potvrzují. Nacházíme se ale na povrchu, v nekonfliktním mainstreamu, protože daleko hlouběji probíhá docela jiný proces: Američané objevují černé kořeny country; dozvídají se, že banjo nevymysleli horalé z Apalačských hor, ale černí otroci z Afriky.
Jedná se ale o oboustranné překvapení. „Začal jsem se učit na banjo ve Folkore Centru v Boulder a vůbec netušil, že to byl původně nástroj z Afriky. Pak jsem za čas přišel s banjem pod paží do jedné černošské střední školy a děti si mysleli, že jsem snad zešílel. Co s ním prý mají černoši společného?,“ vysvětloval černý bluesman Otis Taylor souvislosti okolo alba Recapturing The Banjo (2008) natočeném společně s Coreym Harrisem, Alvinem Youngblood Hartem, Guyem Davisem a Keb’Mo’em.
Už v 60. letech sice Pete Seeger v rozhovoru pro Playboy uvedl, že americká hudba je z půlky černá a banjo pochází z Afriky, ale tehdy to nikoho nezajímalo, vlastně s tím Seeger dost narazil: tvrdil totiž pravý opak toho, co uváděly výzkumy Alana Lomaxe, Roberta Winanse nebo Tonyho Russella. Z nich tak nějak plynulo, že černí banjisté nástroj převzali po občanské válce od bílých minstrelů. V roce 1995 to v knize African Banjo Echoes In Appalachia jasně vyvrátila etnomuzikoložka Cecelia Conway, nicméně ještě dlouho trvalo než tuhle pro nejednoho countrymana doslova kacířskou myšlenku uchopila řada hudebních osobností a dodala jí váhu. Tři roky před Cecelií Conway přivezl na festival do Tennessee Taj Mahal malijského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho a kochal se pohledem na vyjevené banjisty, zvlášť když jim sdělil, že poslouchají nástrojového prapředka symbolu bluegrassu.
S koncem politiky George Bushe a nástupem Baracka Obamy se věci pohnuly dopředu. Nastoupila mladá generace hudebníků, odmítající brát věci tak jak jsou; bez předsudků, že se zapletou s něčím společensky nevhodným. „Historie rané americké hudby stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních. Většina toho, co si o ní můžete v literatuře přečíst, jsou záměrně zkreslené bludy,“ říká Dom Flemons z černošského tria Carolina Chocholate Drops, odhalujícího na výtečných albech další opomíjenou kapitolu z americké hudební historie: existenci černých string bandů v Piedmontu.
Na celé ,banjocause‘ je překvapující i jiná skutečnost: k neznalosti původu nástroje se totiž postupně přiznala slušná řádka hudebníků a publicistů, upřímně doznávajících, že si ho odjakživa spojovali výhradně s bílými horaly, old time music a bluegrassem. Je to až k neuvěření, ale patřil k nim také Mistr banjo Béla Fleck. „Podle mě vtiskl bělošskou identitu banju Earl Scruggs. Vytáhl ho ze zapomnění, nesmírně zpopularizoval a proměnil ve virtuózní nástroj, ale zároveň tím silou exploze z povědomí lidí vymazal jeho původ,“ vysvětluje Fleck a připomíná pro něho další zlomový okamžik: scénu z filmu Deliverance se skladbou Duelling Banjos od Erika Weissberga. „Stmelila lidový obraz banja coby nástroje crackerů, tedy bělochů,“ říká Béla Fleck, čerstvý držitel Grammy za album Tales From The Acoustic Planet, Vol. 3: Africa Sessions (2009, Rounder), což je vlastně soundtrack k dokumentárnímu filmu Throw Down Your Heart, který Fleck natočil během čtyřměsíční cesty po západní Africe s nevlastním bratrem, režisérem Saschou Paladinem. „Šli jsme za lidmi od Sony, jestli by je to zajímalo, a oni nám řekli – jistě, ale musí s vámi jet Danny Glover, Forrest Whitaker nebo jiný slavný černý umělec. Jinak nás to nezajímá. A tak jsem to všechno zaplatil sám. Myšlenka vycestovat mě napadla někdy v roce 2002, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že banjo pochází z Afriky. Překvapilo mětaké, že o tom většina lidí neví a považoval jsem za důležité, aby se to dozvěděli.“
Při putování po Mali, Gambii, Ugandě a Tanzánii se v roce 2005 skromně usadil do role sidemana. S vlastní hudbou ani hvězdnou velikostí se Afričanům nevnucoval. Naslouchal, doprovázel, nevyčníval. Nahazoval hlavně témata, vědom si toho, že se pohybuje na naprosto neznámé půdě. „Neměl jsem v úmyslu stát se malijským hudebníkem. Na to by mi nestačil celý život. Nechával jsem se inspirovat jejich hrou a jazykem.“
Osmnáctiskladbové album shrnuje setkání s bezmála čtyřiceti hudebníky a zpěváky zachycené na přenosný magnetofon, i když něco málo se natáčelo ve studiích v malijském Bamaku nebo ve Státech. Má od instrumentální ekvilibristiky oproštěnou formu, připomíná spíš nahodilé jamování, které ale v případě, že se do něho pustíte s Afričany, skoro vždycky vykvete do výjimečných okamžiků. Nejedná se o fleckovsko-africkou fúzi, neční z něho zarputilá snaha o exotiku – síly kulturně odlišných stran jsou v rovnováze: radost ze hry a vzájemného poznávání je z alba zřejmá. A než by se zařadilo k Gracelandu Paula Simona nebo zdaleka méně semknutějšímu Talking Timbuktu Aliho Farky Toureho a Rye Coodera, připomíná Fleckova africká odyssea spíš dávnou výpravu Davida Lindleyho a Henryho Kaisera na Madagaskar: ani oni do terénních nahrávek vydaných na třech albech A World Out of Time (1992–96) nijak zvlášť nevstupovali; zůstávali v pozadí, objevovali Západu neznámosti.
Ostatně také Fleck navázal s Madagaskarem kontakt: s tamním famózním kytaristou a zpěvákem D’Garym používajícím neobvyklé otevřené ladění natočili na album strhující duet Kinetsa. V ten se promění i Fleckova uctivá návštěva jiného kytarového velikána – Djelimady Tounkary z Mali. Ten prý banjistovi nahodil oslnivou, rytmicky nechytatelnou jazzovou frázi a těšil se z Fleckova úžasu. Nakonec ,zvolnil‘ a dal mu šan-ci. Afel Bocoum se tolik nerozparádil a Flecka nechal vstoupit na půdu pouštního blues jako sólujícího partnera, bez problémů stíhajícího zvyšující se transovní tempo. Do toho přejde i skutečně ohromující D’Gary Jam za účasti Richarda Bona a třech kvílivých hlasových improvizátorů: Oumou Sangare (Mali), Baaba Maal (Senegal) a Vusi Mahlasela (Jižní Afrika).
Vyjma Maala se Fleck s jinými vokálními eskamotéry představí i jednotlivě. Nechal třeba vzpomenout na nežijící hvězdu tanzanské hudby Hukwe Zawoseho, jehož pětioktávový hlas odrovnal Petera Gabriela, který mu na svém labelu Real World vydával desky. Hukwemu sedm manželek porodilo přes čtyřicet dětí, tvořících dnes zpívající The Zawose Family doprovázené drnkací skříňkou, chcete-li prstovým pia nem ilimba (jinde v Africe pod názvem likembe, sanza nebo mbira). Pocházejí z tanzanského národa Wagogo, jehož další reprezentant, slepý zpěvák Anania Ngolia Fleckovi vysokým, až dětským hlasem vyšperkoval píseň Kabibi, v níž se banjo prolne s ilimba. S Tanzanií, první Fleckovou africkou zastávkou, souvisí i název alba. Přístavnímu městu Bagamoyo, odkud v minulosti vyplouvaly otrokářské lodi na Střední východ, se mezi lidmi přezdívalo „throw down your heart“. Šťastlivci, kterým se podařilo uniknout otrockému osudu a poprvé v životě spatřili moře a loď, doma totiž varovali: „Jakmile uvidíš loď, neexistuje žádný způsob vrátit se domů. Raději zahoď své srdce.“
Béla Fleck samozřejmě v Mali vyhledal Bassekou Kouyateho, zřejmě nejlepšího hráče na loutnu ngoni současnosti, a The Jatta Family z Gambie, virtuózy na akonting, další loutnu považovanou za přímého předchůdce banja. Když ale album doposloucháte, napadne vás, že se Béla Fleck v Africe tak nějak sympaticky ,ztratil‘, podlehl tamnímu vnímání času a historie.

Kate McGarrigle: na nebi přibyl další anděl

Moravčík Jiří — Sun, 28 Feb 2010 22:10:48 +0000

Les, když si není ve větru jistý v nohách, vrávorá. Přesto do něho vstoupíte s bláhovou myšlenkou: nech mě projít. Stejně tak v životě. Když se Kate McGarrigle před třemi lety dozvěděla, že trpí vzácnou formou rakoviny, nevzdala to – založila fond na její výzkum a grandiózními koncerty pro něj sháněla peníze.
„Z kopce kráčí každý po svém,“ vysvětlovala lékařům, kteří ji zrazovali od jakéhokoliv vypětí. V prosinci v londýnské Royal Albert Hall, během posledního vystoupení svého života, Kate zazpívala novou píseň Proserpina s nevyhaslou jistotou a vřelostí; spokojeně usazená uprostřed hudební dynastie, která neodpouštěla jediné: blbou písničku. Pár týdnů na to – 18. ledna 2010 – ve třiašedesáti letech zemřela v rodinném kruhu.
S bývalým manželem Loudonem Wainwrightem III. vychovali dvě písničkářské osobnosti – Marthu a Rufuse Wainwrightovy a s o rok starší sestrou tvořily čtyřicet let duo Anna & Kate McGarrigle. Drahokam světového písničkářství, dvojici o ignoranci showbusinessu přesvědčených ženských, v Čechách takřka neznámých.
„Se slávou se to má u sester McGarriglových asi tak: nestojí o ni. Kariéra folkových hvězd u nich zůstává druhořadou záležitostí,“ napsal jsem na úvod jejich profi lu do UNI 1/2000. Až do samého konce se na tom nic nezměnilo. Nikdy neměly manažera a zůstávaly věrné lidem po svém boku. Dostat je na turné byl často velký problém – nerady opouštěly domov. Obdivovali je tak rozdílní lidé, jak jen mohou Elton John s Leonardem Cohenem a Meryl Streep být. Zahrát si s nimi přicházeli Laurie Anderson s Lou Reedem, Elvis Costello, Joan Baez, irští The Chieftains i Nick Cave (na oplátku mu nazpívaly sbory na album No More Shall We Part). O jejich písně stály hlavně ženy: Emmylou Harris, Linda Rondstadt, Maria Muldaur, Judy Collins nebo Anne Sofi e von Otter. A když v produkci Joea Boyda, který před nimi pracoval s Dylanem a Nickem Drakem, vydaly pouze pod svými jmény debutové album, označil je dobový tisk za událost roku 1976 a v magazínu Rolling Stone napsali, že od desky Tapestry Carole King nebylo slyšet tak neposkvrněně intimní hlasy.
Kate s Anne natáčely alba, která se z ruky nedávají a návštěvám nepouštějí. Ani k ránu. Bylo hezké být na ně sám, než komukoliv vysvětlovat jejich pastorální domácí atmosféru, poklid venkova, doprovázený folkrockovou hudbou, jež se zastavila v čase. Politiku z ní vytěsnily, trable i v těch nejtěžších chvílích zašifrovaly do básnictví a příběhů jiných nebo zvířat. Ztrátu přítele nechaly například popsat malým tuleněm z Aljašky, jehož kamarádka odjela pracovat do cirkusu: „Všechny starosti a bolest přestávají mít smysl, když vám odejde balancovat s míčem na konci nosu.“ Kate doháněly strastiplnosti víc než Anne a snad všechny souvisely s americkým písničkářem Loudonem Wainwrightem III. Potkali se na začátku 70. let a vzali, když Kate přišla do jiného stavu. Měsíc po svatbě potratila. Loudon, v té době údajný ,nový Dylan‘, solidně chlastal a honil sukně; s Kate se od samého začátku hádali, prý ji také mlátil. Nějak to ale vždycky ustáli a postupně se jim narodili syn Rufus (73) a v roce 1976, kdy se Kate s Loudonem rozvedli, dcera Martha, věnující otci v dospělosti drsné vyznání Bloody Motherfucking Asshole.
Kate se také zprvu těžce srovnávala s Rufusovou homosexualitou, děsil ji drogovými excesy, bála se, že mezi nimi roste zeď, že až příliš dorůstá do otcovy nezvladatelnosti. Urovnalo se to: „Rozdíl mezi synem a manželem spočívá v tom, že když s Rufusem nesouhlasím, dupnu si a vím, že se se mnou nemůže rozvést.“ Celý život Kate (46) s Anne (45) prožily v malé podhorské vesnici Saint-Sauveur-des-Monts nedaleko Montrealu ve frankofonní provincii Quebec. Narodily se irsko- francouzskému páru katolíků Gaby a Frankovi McGarriglovým. Na klavír je učily jeptišky z místního kláštera a hudbě semknutost rodinných shromáždění. „Doma zněla pořád nějaká hudba, hodně se zpívalo. Od první chvíle, co si vůbec něco pamatuji, otec seděl u piana a hrál. Dům byl plný hudebních nástrojů a už v deseti jsme uměly na všechny hrát,“ vzpomínala Kate. Po manželově smrti převzala otěže rodinného muzicírování, z jehož povznášející sounáležitosti sestry nepřestaly nikdy těžit, matka Gaby. „Každý víkend jsme ji museli společně zahrát a zazpívat. Dnes to vnímám jako výcvikový tábor pro budoucí hvězdy,“ svěřil se Rufus a předloni v newyorské Carnegie Hall, kde se na pódiu sešla celá rodina, publikum přivítal slovy: „Vítejte v našem obýváku.“ Cokoliv si pod tím dokážete představit, uslyšíte na posledním albu McGarrigle Christmas Hour (2005), kde se ke Kate a Anne, jejich sestře Jane a všem dětem (Anne má Lily a Sylvina) připojili Emmylou Harris, Beth Orton či Teddy Thompson.
Na devíti předešlých albech střídaly Kate s Anne francouzštinu s angličtinou. Klavír s akordeonem, ukulele s houslemi, obnažené hlasy s klenutými sbory, střídmý doprovod s rockovou kapelou. Folk s blues, country s cajunem, gospel s irskými kořeny předků. Nepsaly písničky ke konzumaci ani se vám z nich nesvíralo hrdlo, v mikropříbězích nezvonily povrchní milostností, světabolností, po které jiným nic není; nevršily iluze – dotýkaly se každodennosti, potěšení z venkovského klidu. Zachycovaly intimní chvíle, jejichž zdánlivá nezajímavost jiným za slova nestála. „Večeřím u kuchyňského stolu/za světla, které se rozsvěcí/Dojídám zbytky s bramborovou kaší/už žádné světlo svíček, žádná romantika, žádné povídání/Až hlad je pryč,“ zpívala například Kate na albu Heartbeats Accelerating ve skladbě I Eat Dinner. Po celou dobu se neváhaly svěřovat přátelům textařům: ty nejlepší pro ně napsal ve francouzštině Philippe Tatartcheff.
Vystudovaná strojařka Kate přitom v začátku kariéry – ve skupině Mountain City Four i s kytaristkou Roma Baran – tvrdila, že „psát vlastní písně není nutné, protože všechny podstatné už byly složeny“. Přebírala tradiční záležitosti, Petea Seegera, věci od Boba Dylana, Joan Baez i svého kamaráda Galta McDermotta, tvůrce muzikálu Hair. Pak Anna složila Heart Like A Wheel, Linda Ronstadt z ní v roce 1974 udělala ohromný hit a titul svého nejúspěšnějšího alba a ledy se pohnuly. Asi těžko se najde někdo, kdo by tuhle melodicky vyklenutou milostnou skladbu zařazenou na první desku nebral za poznávací znamení veškeré krásy obestírající Kate a Anne.
A zatímco ta připomínala sluníčko a její skladby měly hitový potenciál, zdaleka zasmušileji přemýšlivější Kate psala na sklonku života epické příběhy nemálo připomínající Jacka Kerouaka, jehož rodiče pocházeli ze stejného kraje a on si tu prošel podobnou výchovou.
Z nádherného a nejrockovějšího alba Matapédia sice svítí Annina skladba Goin’ Back To Harlan (proslavila ji také Emmylou Harris), nicméně sladkohořký popis bolestného rozchodu I Don’t Know („láska je jako náboj v pistoli mířící na tvé srdce“) a především kerouakovsky položená otázka Proč musíme zemřít? (Why Must We Die?) prozrazují, že Kate nikdy nežila v sebeklamu.
„Jsme lidé ustavičné bolesti/budeme se trápit po dobu všech svých dnů/nikdy jsme nenašli své eldorádo/kde jsme se narodili.“
Pozitivní na odchodu Kate McGarrigle je zpráva, že na nebi přibyl další anděl.

Kronos Quartet o záplavách, válce, nenávisti a nanději

Moravčík Jiří — Sun, 31 Jan 2010 22:01:05 +0000

Jestli je pravda, že za vznikem Kronos Quartetu stála frustrace z vietnamské války zaznívající v roce 1970 ze skladby Black Angels avantgardisty George Crumba, vše naznačuje tomu, že i po bezmála čtyřiceti letech existence není Newyorčanům jedno, s čím okolní svět zachází a schází. Leimotivem alba Floodplain (Nonesuch, 2009, 79:15) totiž nejsou ani tak všude zmiňované záplavové veletoky z kolébky lidstva, ale území kterými protékají. Většinu států, domovů skladatelů a hudebníků podílejících se na albu totiž v současnosti najdete na ,užším‘ seznamu letištní ochrany Spojených států. Jsou spojeny s islámem. „Skladby vznikaly v nejtěžších chvílích Bushovy vlády a vykrystalizovaly s nástupem Baracka Obamy. Namísto zápasu, přichází naděje, i když s některými lidmi od těch řek Amerika pořád válčí. Bylo by báječné přispět ke zhroucení hranic nenávisti, stereotypního vnímání Středního východu jako křižovatky problémů a nepřátelství,“ vysvětluje David Harrington, vedle nové klasiky s Kronos Quartetem stále víc naladěný na „lokální hudbu odjinud“, jednoduše na world music.
„Vždycky jsem toužil po živém, energickém a cool smyčcovém kvartetu bez obav, že mě za to někdo nakope do zadku. Musí ale vyjadřovat názory na život, vyprávět pravdivé hudební příběhy s půvabem, nadsázkou a hloubkou,“ řekl kdysi. Nepovrchní, upřímně zamýšlené procesy zkoumání přešly v kontakty s cizokrajnými hudebníky, jejichž jména do té doby na Západě nikomu nic neříkala. Na albech Pieces of Africa (1992), Early Music (1997), Kronos Caravan (2002), Nuevo (2002) a You’ve Stolen My Heart (2005) představil Kronos Quartet neznámé hudebníky a styly, aniž by z nich čišela prázdnota módního plácání do exotických vod. Na papíře nezdůvodnitelné kombinace se nakonec proměnily v nerozmetatelné mandaly; zdánlivý chaos přešel v harmonii. Klasice navyklým věhlasným světovým koncertním sálům Kronos Quartet představil „hlasy a nástroje barbarů“. Vahou svého jména zároveň odmítl striktní dělení na Západní vážnou a etnickou hudbu. Bez předsudků vstupoval do konfrontací s úmyslem nechat se hlavně inspirovat a posunout dopředu.
Co ho vedlo k cestám za obzorem vysvětlil zajímavě: „Pamatuji, že když mi bylo dvanáct a začal jsem klasikou, brzy mi došlo, že hraji hodně hudby od Haydna, otce smyčcového kvarteta, který žil ve Vídni. A tam já nikdy nebyl. Uvědomil jsem si, že hudba souvisí s představivostí. Díval jsem se na globus a už tehdy mě zajímalo, co se hraje v dalších zemích a toužil do vlastní hudby zanést základ, který ji ti zcestovalí velikáni dali, ale s novými perspektivami. Dodnes každé ráno říkám: děkuji ti Haydne. Proto pořád cestuji a poznávám a Kronos Quartet podle toho hraje“.
Idea Floodplain se prý před deseti lety zrodila na tržišti v Bejrútu a na důrazu zesílila během prvních dnů války v Iráku. „Na jaře roku 2003 jsem hledal způsob, jak dát na vědomí hudební solidaritu s lidmi v Iráku.“ Harrington v Libanonu nakupoval tamní hudbu a zůstal u vytržení nad velikonoční písní Wa Habibi od slavné zpěvačky Fairuz. „Křesťanské poselství oddanosti, přijímání a obětování“ zaranžované Stevem Prutsmanem začali Kronos Quartet hrát po 9. září 2001 s pocitem zmírnit atmosféru podezřivého vnímání Blízkého východu. V repertoáru už také měli irácký milostný žalozpěv Oh Mother, the Handsome Man Tortures v dramatické úpravě moskevského rodáka Lva Zhurbina, zakončený perkusivním atakempřipomínajícím kulometnou palbu, když zanedlouho přišly zprávy o zvěrstvech americké armády v Abu Ghraib. Velkolepé oratorium …hold me, neighbor, in this storm…, z něhož jde doslova mráz po zádech zase Kronos Quartet v únoru 2008 premiérovali v newyorské Carnegie Hall souběžně se zapálením americké ambasády v Bělehradě během protestních demonstrací proti odtržení Kosova.
Čtyřicetiletá skladatelka Aleksandra Vrebalova, Srbka žijící v New Yorku (kompozici vedle mnoha univerzit studovala také u naší Ivany Loudové v Praze), do dvaadvaceti minut vložila neuvěřitelné napětí, strašlivou emotivní sílu prožitku a osobní zkušenosti z etnicky a krveprolitím rozjitřeného Balkánu. Co nepoznala na vlastní kůži, dovyprávěla jí babička, kterou ve skladbě rovněž slyšíme. Smyčce Kronos Quartetu se zdivočele sólujícím Harringtonem na dvoustrunné srbské gusle se v ní prolínají s válečnou vřavou, pláčem, tikáním hodin, nářkem nasamplovaného hlasu tureckého zpěváka Ismaila Bülbüla, muslimským svoláváním k modlitbě, zvony z ortodoxního kláštera a hrozivými údery Warrena Caseyho a losangelské ,keltské‘ skupiny Wicked Tinkers do basových bubnů tapanů. Kronos Quartet a není jisté, jestli někdo před ním, zhudebnili úzkostlivé chvíle očekávání naděje uprostřed násilné hrůzy a vykolejené lidskosti takovým způsobem, že odvážit se v sugestivnosti popojít s Vrebalovou byť o kousíček dál, ustrnete hrůzou jako při Zafranovičově filmu Okupace ve 26 obrazech.
Podstatou mystického prožitku je často zásadní vytržení z dosavadnosti. To na koncertech kdykoliv dokazoval pákistánský Nusrat Fateh Ali Khan, jehož súfi jské qawwali lze zjednodušeně přirovnat ke starověkému mughamu: spontánních, vnitřně pocitových, hlasově expresivních, na improvizaci založených a rytmicky volných duchovních suitách rozšířených po značné části Kavkazu, v Íránu a mezi Turky ve Střední Asii. Za největšího žijícího Mistra mughamu je považován Alim Qasimov z Ázerbájdžánu, který se svým ansámblem, do něhož patří rovněž geniálně zpívající dcera Fargana, vloni s Kronos Quartetem koncertoval v londýnské hale Barbican. Floodplain obsahuje odsud živě nahranou skladbu Getme Getme ázerbájdžánského skladatele Saida Rustamova. Bezešvé spojení Západních smyčců s extatickými hlasy, rámovými bubny daf a svislými houslemi kamanche odkudsi z Persie vás přinutí přemýšlet o tom, kam je tak neokázale krásná hudba schopna dolétnout. Nejbizarněji zní opus Téw semagn hageré (Listen to Me, My Fellow Countryme). Složil ho Alemu Aga, etiopský hráč na begena alias Davidovu harfu, symbol etiopské ortodoxní církve. Namísto ní ale cellista Jeffrey Zeigler rozezvučel její unikátní novodobou verzi beguena maridhia, speciálně pro Kronos Quartet vyrobený nástroj od Waltera Kitundu. V íránské Lullaby je málem trumfnul David Harrington: šokovaný její tesklivostí („nikdy v životě jsem nic podobného neslyšel“), rozladil si housle až připomínají lamentující irské dudy. V turecké skočné Nihavent Sirto od legendárního loutnisty Tamburi Cemil Beye (1873–1916) se v roli strhujícího sólisty zase představuje houslista John Sherba.
Zatímco v mládí jezdil Harrington prsty po mapě, dnes, ve zcvrkávajícím se světě, brouzdá po My Space. Tam také našel palestinskou hip hopovou skupinu Ramallah Underground (vloni vystupovala v Praze). Okamžitě ji zkontaktoval, dostalo se mu skladby Tashweesh a Kronos Quartet se tak napojil na elektroniku. Když se Harringtona vloni novinářka Nina Moog zeptala, jestli Floodplain máme považovat za čistě hudební výpověď nebo naopak za politickou zprávu, odpověděl: „Ať se vám to líbí nebo ne, všechno co děláme jako občané a jako lidské bytosti je výpovědí o tom, jaký by svět měl být.“

World Music v roce 2009

Moravčík Jiří — Thu, 31 Dec 2009 22:02:18 +0000

Prestižní anglický magazín fRoots zveřejnil výsledky odborné ankety nejlepších alb world music. Evropský žebříček WMCE konečné pořadí všech bezmála devíti set, která se v něm letos objevila. Známy jsou také výsledky nominací na Grammy a BBC Folk Awards a inventury magazínů Songlines, Mojo a portálu Afropop Worldwide. Vyplývá z nich, že rok 2009 patřil ve world music k umělecky nejsilnějším. Potvrdila to i narůstající řada vynikajících domácích koncertů a programová náplň festivalů Colours of Ostrava, Folkové prázdniny nebo Respect. Díky osobnímu nasazení a setrvalému riskování organizátorů se v Čechách představila většina muzikantů ze zmíněných anket. Rekordní účastí delegátů se mohl pochlubit také veletrh WOMEX v Kodani, jehož program bez debat předčil veškerá očekávání. Vše navzdory ekonomické krizi a ,defi nitivní zoufalosti hudebního průmyslu‘. Máme tedy věřit názorům, že oblast world music představuje uzavřené, samospasitelné ghetto, v němž všechno platí jinak? Rozhodně ne, i tady existují snahy opičit se po tržních praktikách majors, z velké části si od nich ale scéna udržuje bezpečný odstup; nemíří k masám, „chce vést posluchače dál a ne jim dávat to, co už stejně znají“. Namísto produkt se tu nadále používá termín hudba.
„Není to jen o vydělávání peněz, přestože je všichni potřebujeme k přežití. Není to o postranních motivech, konfl iktech zájmů, vydělávání na úsilí, umění a dobrých záměrech ostatních,“ poodkryl fi lozofi i letitých nadšenců odstupující ředitel veletrhu WOMEX Gerald Seligman. Ten se ve své závěrečné řeči dotkl ale daleko palčivějšího problému, než je hledání důvodu, proč showbusiness world music ještě totálně nesemlel.
„Komunita world music je o velmi výjimečném spojení mezinárodní soudržnosti, prosté, ne naivní, upřímné, ne sobecké. Mnohdy se v médiích, v politice, ve společnosti užívá rasových, náboženských, nebo národnostních rozdílů k vyvolání napětí ke konfl iktům a konfl iktů ke střetům. A na rubu nevyhnutelného odporu se omezuje přístup do společnosti, zavírají dveře potřebným, izolují se skupiny přistěhovalců uvnitř našich vlastních hranic. Ale další, budiž požehnáni, budou žádat tváří v tvář xenofobii, prosím, prosím, lidé, my musíme být tolerantní. Ale to není to, co děláme, že? My, všichni z nás, my netolerujeme odlišnost. My ji oslavujeme. Je to vzduch, který dýcháme, jsou to země, kterými cestujeme, partnerství, která vytváříme, přátelé, kterými jsme, hudba a umění, které děláme, naše každodenní maximum, jež děláme pro výchovu a podporu,“ řekl Seligman s vědomím skutečnosti, že podzimní rozsáhlý výzkum EU prokázal, že až polovina Evropanů má s přistěhovalci, určitými náboženskými skupinami a menšinami značné problémy. A když zanedlouho ohlásilo Švýcarsko výsledky kontroverzního referenda o „zákazu stavby mešit“ a tím vlastně ve vzduchu visící strach z islamizace, potvrdilo se, že v evropském multikulturalismu to začíná dost skřípat. A tzv. Stockholmská strategie, tedy vyloženě úřednický záměr učinit z legálních přistěhovalců „euroobčany“ bez pojistek, že se přizpůsobí daným zákonům, odstartovala spíš debatu o národní identitě Evropanů než sebemenší náznak řešení. Bylo by samozřejmě hodně naivní předpokládat, že exotická hudba ze zapadlých regionů, jakou navíc v rádiích neuslyšíte, nastávající a s ohledem na hrozící konfl ikty nutný mezikulturní dialog rozsekne. Natož že jako mávnutím kouzelného proutku kohokoliv (například některé naše politiky) zbaví rasových předsudků. Nicméně: alespoň si nepřipustit, že by tudy mohla vést jedna z možných cest, znamená do budoucna odmítnout jakoukoliv konfrontaci s ,lidmi odjinud‘.
A co lze z anket vyčíst? Že Afričané nepřestávají lákat (a překvapovat), stejně tak, že záleží na tom, které z nich dáte přednost. Jestliže fRoots, nabudete dojmu, že anglický folk, jakkoliv se nachází v období nevídané renesance, stojí na samém vrcholu světového zájmu o world music. V první dvacítce se totiž umístila hned šestice alb, zatímco dýdžejové z WMCE mu věnují zanedbatelnou pozornost a Songlines vypíchl pouze minimalisticky se vymykající Spiro. Vyvozovat z toho bůhvíjaké závěry nemá smysl, vždyť se jedná svým způsobem o hru a hlavně – a to je asi nejpodstatnější – ankety je nejlepší vnímat hlavně jako zasvěceného a ideálního průvodce po scéně world music; způsob připomenutí co vás minulo, o čem jste ani netušili nebo naopak na to zapomněli.
Čtenáři UNI se o většině z nich mohli během roku dočíst a jsou tedy v obraze. Jestliže bychom ale chtěli vyhlásit pomyslného vítěze, stala by se jím malijská zpěvačka Oumou Sangare, bodující s albem Senya snad ve všech anketách. S nejpočetnější doprovodnou sestavou jakou kdy měla a za účasti mnoha mimořádných hudebních osobností (Cheikh Tidiane Seck, Tony Allen, Will Calhoun nebo Miguel Fernández) na něm pracovala pět let. Představuje velkolepý návrat k lovecké hudbě z kraje Wassoulou a vedle zpěvaččiny osobní zpovědi přináší i dalekonosná poselství srozumitelná lidem z Mali i ve světě. Nejfantastičtější příběh zrození nabízí skupina paraplegiků Staff Benda Bilili z Konga a vyloženou radost ze hry anglický kytarista Justin Adams s gambijským griotem Juldehem Camarou. Ostatně, mohli to posoudit (podobně jako vloni u strhující Oumou Sangare) také návštěvníci letošního festivalu Respect.
Všem čtenářům UNI a Unijazzu přeji báječný rok 2010. Snad se nedostaneme do RaJe

Anketa magazínu fRoots
1. Staff Benda Bilili: Tres Tres Fort (Crammed/Rachot)
2. Bassekou Kouyate & Ngoni Ba: I Speak Fula (OutHere/PJ Music)
3. Oumou Sangare: Seya (World Circuit/PJ Music)
4. Martin Simpson: True Stories (Topic)
5. The Unthanks: Here’s The Tender Coming (EMI/Rabble Rouser)

Nejhranější alba podle WMCE
1. Oumou Sangare: Seya (World Circuit/PJ Music)
2. Staff Benda Bilili: Tres Tres Fort (Crammed/Rachot)
3. Justin Adams & Juldeh Camara: Tell No Lies (Real. World/Indies Scope)
4. Dub Colossus: In A Town Called Addis (Real World/Indies Scope)
5. Novalima: Coba Coba (Cumbancha/PJ Music)

Anketa magazínu Songlines
1. Mahala Rai Banda: Ghetto Blasters (Asphalt Tango/PJ Music)
2. Staff Benda Bilili: Tres Tres Fort (Crammed Disc/PJ Music)
3. Faiz Ali Faiz & Titi Robin: Jaadu (Accords Croises)
4. Mohamed Ilyas: Taarab (Chita-Taku/Ace)
5. Khaled: Liberté (Wrasse)

Povstání v mezích anglického folku

Moravčík Jiří — Sat, 12 Dec 2009 21:43:46 +0000

Anglický folk svou budoucnost po delší době neřeší, protože si ji právě užívá. Od 60. let a přelomových nahrávek skupiny Fairport Convention se necítil tak pevně v kramflecích jako nyní. Vystoupil z bludného kruhu opakování a předvídatelnosti. Strastiplnost nedávných let, kdy anglický folk slovy novináře Colina Irwina „vedle mediálního útisku postihlo neskrývané nepřátelství k národnímu dědictví“, je zdá se, minulostí. Angličané přitom nepřinášejí v zásadě nic nového, pouze vzali na vědomí realitu hudební scény 21. století.

A otevřeli se jí. To, že instrumentální alfou a omegou anglického folku už nejsou výhradně akustické kytary s melodeonem a padlo i dogma obřadně zdvořilého přístupu k tradici, pro něj představuje začátek nové éry.

Na letošním veletrhu WOMEX dostali všichni delegáti do tašky s propagačními materiály kompilaci Looking For A New England / new folk: old roots (vydal fRoots) – albovou inventuru jistot, mládí a nadějí anglického folku. Obdržela statut průvodce. Neobeznámenému posluchači ale poskytuje také důležitou informaci: anglický folk už není pouze o „ucouraných cajdácích z vřesovišť s ukňouranými hlasy“.
Proces obnovy důvěry započatý v 90. letech generací Elizy Carthy, vrcholící před dvěma lety multikulturním projektem The Imagined Village a dechovkou Bellowhead, připomíná televizní seriál: hlavní hvězdy až na výjimky zůstávají, čerstvé posily jim ale šlapou na paty a nutí je překonávat sebe samé. Příčin, proč zmíněné album může na největším světovém veletrhu world music reprezentovat hudebně tak různorodou Anglii, je víc, ale dvě rozhodují: doslova překotný nástup dalších mladých umělců neotřelým, moderním způsobem zbavujících mechem zarůstající folk odpuzujícího konzervatismu a potom, v éře world music Angličané konečně nalezli poklad zakopaný na vlastním dvorku. „Anglická tradiční hudba je podobně vzrušující world music jako cokoliv přicházejícího ze západní Afriky, Karibiku nebo východní Evropy,“ upozorňuje Eliza Carthy a zpěvačka, houslistka a basistka Laurel Swift z kapel Gadarene a The Gloworms ji doplňuje: „Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jaké bohatství v Anglii máme. Vychvalujeme kdeco ze světa, ale co máme doma, nám často nestojí ani za řeč.“

Vymezme si ovšem – na rozdíl od nadšené Elizy – mantinely. Nové folkové povstání, což je termín Colina Irwina, hranice ostrova zas tolik nepřekračuje. Řekněme, že probíhá na hřišti anglického folku. Vlivný celoevropský dopad jako kdysi v případě Fairport Convention, Pentangle nebo Steeleye Span nepřipadá v úvahu, i když, kdo ví; sever Evropy dění v anglickém folku vždycky pozorně sledoval. Na exotiku naladěný svět world music anglické folkové písničkaření jakkoliv staletého původu nepředstavuje nic, z čeho by se lidově řečeno osypal. A když už na ostrov upře pozornost, paradoxně ho směřuje do londýnského asijského undergroundu. Ostatně v uplynulých pěti letech – a to ani v případě konání na domácí půdě v Newcastlu – se angličtí folkaři neobjevili ani na WOMEXU, což svědčí o tom, že revoluční fází prochází výhradně z pohledu Angličanů a těch, kdo dění na anglické folkové scéně léta pozorně sledují.

Třicetileté výročí letos slavící anglický magazín fRoots (dříve Folk Roots) s rozšiřováním fenoménu world music z patriotského upřednostňování domácích folkových hrdinů na svých stránkách postupně slevil. Od roku 1986 redakcí vyhlašovaná prestižní mezinárodní anketa o nejlepší světové album v kategorii world music sice zpočátku anglické folkaře stavěla na první místa, mezi zasloužilým vítězem roku 2008 – Jim Moray s vynikajícím albem Low Culture – a Elizou Carthy, nechávající kdysi všechny za sebou s dvojalbem Red/Rice, zeje ale díra deseti let.To, že se pro respondenty ankety stalo Low Culture (UNI 1/2009) zásadním počinem, Jim Moray vysvětlil: „Nové, předsudky nezatížené folkové povstání nevznikne uvnitř této zavedené scény, rozpoutá ho generace mladých, která o tuhle muziku zakopne náhodou, bez jakýchkoliv hlubších znalostí její historie a tradice.“ A podíváme-li se zblízka na patnáct jmen z womexovské kompilace, musíme mu dát za pravdu: značná část nepochází ze starých hudebních klanů, nestrávila dětství v zákulisí folkových festivalů, a na rozdíl od Elizy, Kate Rusby, Belly Hardy nebo Setha Lakemana neposlouchala od kolébky tradiční hudbu, to spíš Led Zeppelin, The Smiths, Radiohead a Chemical Brothers.

Čerstvé zdroje současného anglického folku pocházejí zvenčí, což má na něj značný vliv. Než se například rockově strhující Mary Epworth rozplakala na koncertě Shirley Collins, nejvýznamnější žijící anglické folkové revivalistky, jež se jí stala vzorem, přísahala na Captaina Beefhearta a prošla v Čechách kursem Idy Kelarové. Olivia Chaney studovala jazz a doprovází ji klasická houslistka indického původu Rakhi Singh. Předci Dogana Mehmeta pocházejí z tureckého Kypru a přesto připomíná to nejlepší od Richarda Thompsona, i když Mehmetova turečtina a housle do toho moc nezapadají. Ian King z Yorskshire promítá do anglických písní balkánské dechovky, reggae nebo ska a debutové album Panic Grass & Fewer Fev mu produkovali Adrian Sherwood se Skipem McDonaldem.

Přestože staré sborníky a lety prověřené autorské skladby zůstávají u mladých v oblibě, přístup k nim se radikálně změnil. Využití elektroniky, tanečních beatů, reg gae, bhangry, latiny, jazzu, natož rocku a ozvěn klasické hudby nikoho jako kdysi neodrazuje a názory zatvrzelých puritánů už nikdo nebere vážně. Na stranu mladých se postavil také folkový velikán Martin Carthy: „Tradiční hudba přežila války, pohromy a cokoliv dalšího a proto je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače.“Jeho manželka zpěvačka Norma Waterson mi zase v Náměšti nad Oslavou řekla: „Už nikdy se nemůže opakovat situace ze 70. let, kdy do folkových klubů zakázali přístup punku. Kluby postrádaly hudební pohyb a tradice se bez pohybu dopředu neobejde, je to jedna z důležitých podmínek jejího přežití. Žádná tradice nemůže zůstat stát na jednom místě, musí přitahovat mladé lidi. A toho se chytla až generace Elizy, která v osmdesátých letech byla ještě dítě. Ta ztráta celé jedné generace představuje obrovskou škodu.“

Akustické nástroje na smetišti dějin neskončily. Vypjaté, snivé, rozpustilé vokály a důraz na silné melodie a baladické texty jakbysmet; ty zastupují houslistky a zpěvačky Nancy Wallace, Jackie Oates (Nadějný nováček podle BBC Folk Awards 2009) a Bella Hardy nebo renesanční muž, už písničkář v letech Chris Woods (nejlepší album Trespasser podle BBC Folk Awards 2009). Muzicírující bratři James a David Delarreovi, Danny Crump, Alex Goldsmith a jeden z nejlepších zpěváků své generace Jim Causley alias Mawkin:Causley na cokoliv zapojeného do zásuvky také kašlou a traduje se o nich, že „nejsou jablkem, co nespadlo daleko od folkového stromu, ale strom sám“, ovšem – nic proti nim – patří spíš Angličanům.

Vedle společného vůdcovství dechovky Bellowhead s Johnem Spiersem vydává Jon Boden vlastní alba. Jistě, v dimenzích folku, nicméně zabijácká; s emocionálním hlasem, doslova stahujícím pod vodu. S kapelou The Remnant Kings naposled natočil desku Songs From the Floodplain (Navigator Records, 2009) plnou záhadných textů. Temná Bodenova apokalyptická vize zpustošené postindustriální společnosti, kde odpadky se stanou dekorací a ulice místem pro bydlení musí těšit samotného Cormaka McCarthyho.