Eseje

Postila

Opojný vítr vanoucí na lukách u jezera ve Stráži pod Ralskem má svou melodii, do níž se zaposlouchávají i hluší, nemluvě o nezletilých toužících ovládnout umění zamilovat se. Post illa verba dodávám, že ten duhový vánek kdysi šeplavě pronikal celý článek

Ad hot

Kdo si platí HBO a může sedět z neděle na pondělí o třetí ráno před bednou, má od půlky února seriál Vinyl z první ruky. 18. dubna to bude mít za sebou; jde o jen desetidílnou sérii. V čase uzávěrky tohoto čísla UNI celý článek

Tomáš Sedláček aneb jak se dělá bestseller

V lednu 2007 vyšel v Respektu rozhovor Silvie Blechové s mladým ekonomem, který studoval v USA a působil jako
poradce prezidenta Havla. A tam jsem s narůstajícím zájmem četl, že pod ekonomickou antropologií můžeme vidět jinou
stránku ekonomie, než na jakou jsme u nás byli zvyklí. Tak třeba, že epos o Gilgamešovi má za symbol pokroku město,
přírodu naopak považuje za zlo, protože tam sídlí zlí bohové. Ale hebrejské učení uvažuje zcela naopak: příroda je dobrá,
město je hnízdem hříchu. V Janově zjevení je nebe popsáno jako město Nový Jeruzalém, starozákonním rájem je zahrada
Eden, příroda v původním stavu stvoření. Kultura proti přírodě, civilizace proti lidské přirozenosti, dvě konkurenční
myšlenky svádějící boj od počátku naší civilizace a ovlivňující náš vývoj.
Záleží prý jen na tom, jaké cíle si člověk před sebe staví, jaký stav
považuje za ideální. Naše sny určují, jak se budeme chovat. Co
vlastně přispělo k tomu, že se dnes dívají ekonomové na člověka
jako na rozumovou ekonomickou bytost. A kde se z něho vytratily
jeho emoce, sny, naděje. Jsou racionalita a emoce spojené
nádoby? Úplně mě to oblouznilo. Co je to za člověka?
Až dosud jsem znal jen ekonomy, kteří se chovali a vyjadřovali
vesměs jako fachidioti. O dva roky později vychází knížka Dobro
a zlo.
Autor Tomáš Sedláček. V knize dedikace Václava Havla
i s nezbytným srdíčkem, na zadní straně obálky skvělé
hodnocení od Švejnara, Halíka a Krause. Zpozorním: prezident,
ekonom, kněz, bavič. Až po čase, když se projekt vydařil, se
svěřují vydavatelé: chcete-li na knize vydělat, musíte zajistit
její velký odbyt, u nás ten trh není velký a tak jsme se zaměřili
na Německo, tam je trh podstatně větší. U nás se knihy vydalo
přes třicet tisíc, ale Německo nám otevřelo cestu dál, až do
USA. Ano, tak se dělá business plán! A tentýž rok, co kniha vyšla
u nás, se autor stává členem NERVu, poradního orgánu premiéra
Topolánka.
VŠECHNY BARVY EKONOMIE
Ale k meritu věci. Náš autor si bere k srdci poznámku
filozofujícího ekonoma 19. století jménem John Stuart Mill, že
dobrým ekonomem nebude ten, kdo je jenom ekonomem. A tak
Sedláček přijímá výchozí tézi, že základní myšlenky, s nimiž
ekonomie jakožto věda zachází, mají svůj původ v dobách, kdy
ještě žádná věda neexistovala, alespoň v té podobě, jak si ji
představujeme dnes my. Ostatně když chceme něco vysvětlit, tak
se hodí vše, co nám v dané chvíli může pomoci.
Věda bohužel obvykle hledá odpovědi na otázku „jak“, ale
už se moc nenamáhá odpověďmi na otázku „proč“. Vinu za to
svaluje Sedláček na Descartesa, který asi nejvíce ovlivnil vznik
novodobé rasy člověka, zvané homo oeconomicus? Tedy onen
druh člověka, který se zabývá jen svými egoistickými zájmy
a hledá pouze možnosti, „jak“ maximalizovat svůj osobní užitek.
Tomu napomáhá již to, že ekonomie se dnes chápe jako výtvor
naší civilizace, jakoby se podobnými otázkami netrápily již staré
archaické národy.
A tak nás možná překvapí, že dříve se těmito otázkami
trápili učenci, které zajímala především mravnost jako filozofický
problém. Ano, mravnost nade vše. Ostatně i dnes designovaný
zakladatel bádání pojímaného jako „ekonomie“ Adam Smith byl
především mravouk, moralista. Takže je logické hledat základní
mravní postoje nikoliv ve vědeckých spisech, ale spíše ve
starých mýtech sice nevyřčených, ale již mnohokrát zapsaných,
přepisovaných a tím pádem dostatečně ochočených na to,
abychom jim mohli dopřát sluchu.
Knihu uvádí Neubauerova skvělá úvaha: „Realita se spřádá
z příběhu, nikoliv z materie.“ Tím prvním autorovým příběhem
je skutečně epos o Gilgamešovi, starý takřka 5 tisíc let. Hrdina
byl panovník městského státu Uruku, ale protože byl z jedné
třetiny člověk a ze zbylých dvou bůh, chtěl si zajistit úplnou
nesmrtelnost. Té mohl dosáhnout výstavbou vysoké obranné zdi
kolem města. A tak hnal do práce dělníky dnem i nocí, zakázal
jim dokonce styky s rodinami, přáteli i milenkami, jen aby to ještě
stihnul za svého života.
PRADÁVNÁ EKONOMIE
Což nám může být blízké, protože dnes se také domníváme,
že lidské vztahy brání ve vysokém pracovním výkonu, protože
je považujeme za neproduktivní. Láska či přátelství je nejen
neproduktivní cit, ale může být pro ekonomiku každého
sociálního systému dokonce destruktivní. Jen jednu formu
lidského kontaktu i tehdejší starověká doba oceňovala a tou
byla čilá spolupráce na úrovni pracovního kolektivu, aby lidská práce byla rychlá a účinná. Ale mělo to jednu nevýhodu: mohlo se
přitom zrodit přátelství – onen nehospodárný a zbytečný
vztah.
Na rozdíl od lidské lásky, jež je důležitá pro rozmnožování, ať
jako cit doprovázející plození dětí či péči o potomky. Ale dělníci
v Uruku se vzbouřili a stěžovali si na vládce u svých bohů. Jak se
to ovšem může vymknout i bohům z rukou ukazuje epos, když
bozi seslali na hrdinu divocha Enkidu, aby vládce zpacifikoval.
Stal se totiž pravý opak: oba dva nakonec spojí dohromady
vzájemné přátelství a hrdina zapomene na svůj cíl, na stavbu
mohutné zdi. Vydají se společně do divočiny a tam se z obou
stávají konečně plnohodnotní lidé.
Z vládnoucího tyrana se stane člověk díky jeho příteli
a zvířecí Enkidu se promění v člověka zásluhou nevěstky
Šamchaty. Příroda zůstala rejdištěm bohů, natolik zlých, že kdysi
na lidi seslali povodeň jen proto, že byli příliš hluční a bohy to
rušilo. Epos nás tak zavádí do dvou protikladných prostředí:
město uvnitř hradeb je umělý svět, zatímco vně hradeb vládne
divočina coby přírodní svět. Město v rukách lidí je představa
dobra a příroda v rukách nevěrohodných bohů je zlo. A Gilgameš
se nakonec stane nesmrtelným hlavně díky svému příběhu
zaznamenanému na hliněných tabulkách.
STAROZÁKONNÍ SVĚT
Vidíme, že epos o Gilgamešovi je protikladem k tomu, co známe
z bible, ze Starého zákona. Staří Hebrejci byli pastevci, nomádi
putující přírodou se svými stády a vyhýbající se městům. Proto
i první lidé Adam a Eva se zrodili do přírody a teprve po vyhnání
z ráje se stávají hříšnými lidmi, kteří se musí zahalovat do
oděvů, aby je nikdo nespatřil tak, jak se narodili. A tak i první
zmiňované město Babylon je „symbolem hříchu a dekadence“.
Dokonce i jejich původní oltář putoval s pastevci přírodou, neboť
se dal vždy složit ve stanu; odtud tedy platí, že i chrám je ve své
podstatě boží stánek.
Ostatně těmto Hebrejcům se podařilo zbavit přírodu zlých
bohů, vždyť sám Abrahám přišel z dalekého Uru a musel je tam
v Babylonii poznat. Snad proto je hebrejské myšlení tolik blízké
konkrétnímu světu. A protože tento svět nemohou zobrazovat,
svěřili své představy pouze slovu a soustředili se na to, co
v jazyce chtějí vyjádřit. Jejich bibličtí hrdinové jsou běžní lidé
a jejich životní příběhy jsou veskrze lidské. Dokonce i původní
Ráj je konkrétní místo někde v Mezopotámii a zde začíná také
jejich národní genealogie. Takže ve svém vyprávění mají nejen
konkrétní místo svého zrodu, ale začíná tam i jejich historický
čas.
Proto jsou starozákonní příběhy řazené v časové řadě, kde
čas je chronologickou veličinou, plynoucí lineárně od počátku ke
konci. A v tomto řetězci událostí můžeme vnímat i jakýsi zárodek
toho, čemu říkáme pokrok, jenž se podle jejich víry završí na
konci věků příchodem Mesiáše. Jestliže má něco začátek a konec,
pak lidské snažení může vést myšlenka, že z výsledků práce
otců mohou mít prospěch i jejich synové. Toť opravdu zajímavý
pokrok, který můžeme vnímat i my, i když náš historický čas už
plyne mnohem rychleji než starověkým Hebrejcům!
DOBRO A ZLO
A pak je tu ještě jedna důležitá věc: hebrejští králové byli lidé
z masa a kostí, nikoliv polobohové jako Gilgameš. Jejich vládu si
tamní lidé vyvzdorovali na Hospodinu, který chtěl v čele národa
soudce. Ale království je instituce lidská, nikoliv božská, a proto
je omylná jako každé počínání lidí. Proto Hebrejce stále mentorují
a nabádají proroci, aby si na své krále dali pozor. My můžeme
jen spekulovat, zda právě hebrejská víra v poznatelný řád světa
nebyla náhodou jakýmsi počátkem vědeckého uvažování.
Jakoby je sám Hospodin nabádal, že v případě, že mu budou
poslušní, pomůže jim s odhalením různých tajemství světa. Což
nepřiměl Hospodin Hebrejce, aby oni sami pojmenovávali tvory,
jež on stvořil a tím jim nabídl podíl na stvoření světa? Neboť
víme, že co není obsaženo v jazyce, jakoby na světě nebylo. Toto
dotváření skutečnosti pojmenováním je už blízko vědě, neboť
vyžaduje analytické vnímání přírody. Moudrost je kouzlo poznání!
Je to pokrok? Ano, je! Kognice – to je přece vnímání, myšlení, řeč.
Jestliže v uruckém eposu o Gilgamešovi jsou dobro a zlo dvě
kategorie vnějšího světa: jedna spojená s přírodou (zlo) a druhá
s městem (dobro), potom Hebrejci do svých lidských příběhů už
vtahují tíhu morálky. A tím obrátí vztah dobra a zla: dobro podle
nich tkví v přírodě a zlo spojují se světem lidí. Hospodin stvořil
„dobrou“ přírodu, ale lidé dokážou svou nemorálností vše pokazit.
A tak přicházejí tresty stvořitele: Hospodin lidskou zvůli trestá
potopou, vyhladí Sodomu a Gomoru, čtyřicet let vleče židovské
uprchlíky po poušti atd.
JAK KONAT DOBRO
O tom, co je morální a nemorální, ovšem rozhodl jednou provždy
stvořitel. Židé dodnes musí podle Tóry plnit 613 přikázání
(micvot) a platí pro ně: budete-li poslouchat boží vůli, bude
vše v pořádku a vaše hospodaření bude úspěšné. Ale musíte
dodržovat zákon a pořádek. A Sedláček se ptá: vyplácí se
v takovém případě konat dobro? Hebrejci věděli, že ti, kdo
Hospodina poslouchají a jednají podle jeho pravidel, budou na
světě odměněni. Jinými slovy – a to je podstatné: tento morální
účet se plní tady na zemi, nikoliv v nebi.
S nebem oni vůbec nepracovali, to byl až křesťanský
vynález. Hebrejský bůh může trestat a odměňovat jen reálně
zde na zemi, v historickém čase, na konkrétním místě a jen
osobu, jíž se to týká. Dokonce nezakazuje ani potěšení v životě,
tedy to, co Sedláček nazývá „maximalizací užitku“, ale musí
k tomu docházet v rámci morálně daných pravidel. Ovšem
jejich dodržování nebylo pouhou světskou povinností, ale bylo
interpretováno jako projev vděku a lásky vůči Hospodinovi. Což
je pochopitelně něco jiného než pouhá optimalizace morálky
a práva v ekonomii.
Pro pochopení této podstaty trochu etnografie hebrejských
pastevců: tito lidé jako nomádi, putující prostorem v malých
skupinách, na sobě navzájem záviseli, museli spolu kooperovat,
ale hlavně mohli vlastnit pouze jen to, co pobrali s sebou. Jejich
materiální statky byly tedy do značné míry omezené, ale cítili
se takto svobodní. Ovšem když se vraceli z egyptského zajetí, musel jim to Mojžíš připomenout, neboť cestou hlasitě remcali,
že nemají žádné pohodlí. Je lepší být hladový, ale svobodný, než
žít jako otrok s plným břichem! Ovšem Mojžíšovi se to řeklo, když
sám prchal před trestem coby vrah.
JAK SE RADOVAT Z DÍLA
Víme, že Gilgameš své dělníky drhnul na stavbě každý den, ale
když hebrejský stvořitel pracoval na svém díle, ani on toho
nenechal, aby si odpočinul. Důvod ukončení jeho činnosti byl,
aby spočinul spokojen nad svým dílem. Zákaz pracovat šestý
den v týdnu, tedy onen židovský šábes, neznamená, aby si lidé
a zvířata oddechli, když pořád pracují, nýbrž aby pravidelně
jednou týdně spočinuli a radovali se z toho, co už svou prací
vytvořili. Můžeme to dokonce přijmout i tak, že člověk nebyl
stvořen primárně jen proto, aby pracoval. Nejen tedy práce, ale
rovněž radost z užitku již vytvořeného.
A Sedláček nám připomíná, že právě to se z dnešní
ekonomiky vytratilo. Jak říká, spočinout není dnes náš cíl, tím je
růst hospodářství, a když se ekonomicky daří, znamená to jen
novou pobídku pro další práci. Ale hebrejský oddech nebyl jen
o sobotách: každý sedmý rok se ponechala půda ladem, a co
na ni vyrostlo, patřilo chudým a zvěři. Platily se ovšem desátky
chrámu jako poděkování bohu za sklizeň: avšak každý třetí rok
se nechávaly vdovám, sirotkům a nemocným. Jen zahálka byla
považována za neštěstí lenochů.
A po 49 letech nastalo vždy „léto milosti“, kdy byly
dlužníkům odpuštěny dluhy, lidé kvůli dluhům odsouzení
do otroctví byli z něho propuštěni, neplatily se ten rok daně
a nemovitý majetek byl přidělen opět původním majitelům.
Lidé se však s bídou dožívali 50 let, takže šlo vlastně o pravidlo
zrušení dědické zadluženosti, neboť mladí lidé mohli začít
hospodařit od nuly.
Žádný Izraelita nesměl být provždy zbaven svobody
a dědictví. Oni věděli, že si své bohatství nikdo nevezme do
hrobu, neboť věřili, že jsme na tomto světě jen pasanty a náš
život je také jen svým způsobem pouhý pronájem.
DUŠE A SMYSLY
Když se Sedláček rozmýšlí, jak se přenést od Starého k Novému
zákonu, zastaví se u Platona. Protože to byl on, kdo byl
hýčkaným autorem různých utopistů, neboť to byl on, kdo
hledal skutečný svět nikoliv v jeho empirickém poznání, ale
někde uvnitř duše, kam se pravda o světě dostává už před naším
tělesným zrodem. Vnější svět klame, ten skutečný tkví v nás, tam
ho musíme hledat. Smyslově poznatelný svět nás odrazuje od
skutečného poznání, takže čisté pravdy dosáhneme pouze tehdy,
když se oprostíme od tělesné pošetilosti.
To bylo velké pokušení pro Saula z Tarsu, alias apoštola
Pavla. Převzal to jediné: dualismus ducha a těla – to je to, oč
tu běží! Bylo zřejmé, že přijmou-li křesťané Platonovu askezi,
pak jedinci stačí jen statky nutné k životu a společnost nebude
prahnout po blahobytu. Ostatně manuální práce je stejně jen pro
otroky, pouze klíč k pravdě znamená osobní štěstí. Ale co s tím?
Vždyť oprostit se od konzumu musí být v očích ekonoma ten
nejhorší hřích.
Sedláček konstatuje: křesťanství sice stojí na judaismu,
ale Nový zákon se ekonomii moc nevěnuje. „Pavel nebo Šavel“,
pravdou je, že apoštolovi Pavlovi se zalíbil prostor platonských
idejí a jediný smysl života vložil do přípravy na nebeský svět, jenž
jednou nastane. Nikoliv tento svět, ale Nový Jeruzalém! To jediné
je důležité. Tady jsme skutečně daleko od judaismu. „Tělo je
závaží duše,“ tak jakápak ekonomie! Zatímco Židé věděli: zde je
dobro a zde zlo, evangelia Nového zákona nás vyvádějí z omylu.
A Sedláček říká: „Kristus ruší ekonomii dobra a zla. Místo ní nabízí
milost.“
TĚLESNÉ TUŽBY A TRH
Původní křesťanství bylo asketické a nám je jasné, že bez
tělesných tužeb by nemohla vzniknout tržní společnost. Trvalo
to až do 13. století, než svatý Tomáš Akvinský odmítl fyzický
svět jako zlo, neboť mu připadal nejen jako dobré místo pro
život, ale i pro posvátno. Jeho resumé bylo: „samo bytí dlužno
nazvat dobrem“. A protože i hněv a soulož byly pro něho dobré,
nahání našince zpět na „zem“, aby tak podle Sedláčka popohnal
poptávkovou stranu ekonomie člověka. Neboť tak jako je naše
tělesnost pozitivní, tak je také legitimní dosahovat přebytku
užitku.
Je to tak trochu blasfémie, ale to nám dnes už nevadí.
Vždyť proč by kvůli neřestem museli lidé trpět už na zemi, to je
přece hloupost, protože spravedlivá odměna na člověka čeká až
v nebi. Křesťané vědí, že se zla nemůžeme zbavit, neboť má svou
důležitou roli. Až smrt je vysvobození, neboť až poté na člověka
čeká otevřená náruč Kristova. Už tento celý svět je nespravedlivý,
tak proč bychom nemohli žít na zemi v bohatství a hojnosti.
Je tedy jistým nedorozuměním už od začátku, že pád
člověka započal poznáním dobra a zla v Ráji kousnutím do
jablka poznání. Adam a Eva věděli, co je dobré a zlé, ale jen
křesťanský Bůh věděl, co je „nezamýšlené zlo dobrého úmyslu“.
Tak došlo k porobě zla dobrem, protože dobro má cíl (v podání
Sedláčka maximalizovat užitek), ale zlo nikoliv a tak musí na
dobru parazitovat. Čisté zlo neexistuje, ani Satan není jenom zlý,
už proto, že ho Bůh nezničil, musí být k něčemu dobrý. Ostatně
morálka nejsou činy, ale představy!
EGOISMUS A DOBRO
Ejhle! Adam Smith měl pravdu: i když má jedinec egoistický cíl,
může způsobit ostatním dobro. Tato neviditelná ruka morálky
jakoby napodobovala trh. Smith byl moralista. Věděl, že jednotliví
aktéři trhu sami zlo vědomě nepáchají, ale přesto ho mohou
způsobit: někteří lidé mohou přijít o práci, nebo se zničí kus
přírody, někdo přijde při práci o život atd. Nezamýšlené zlo
nemůžeme předem poznat či odhadnout, protože se objeví až
jako důsledek nějakého činu.
Už starozákonní Hebrejci věděli, že dopady takového zla
bude nutné postiženým lidem (vdovám, sirotkům, nemocným,
dlužníkům) kompenzovat, proto si vymysleli, jak jsme výše viděli, různé způsoby nápravy ex post. Oni nehledali viníka,
ale potřebovali se společně zbavit viny. Křesťané toto dělat
nemusí: oni totiž mají zástupnou oběť, která se již jednou za ně
obětovala: je to Kristus! Sedláček tak hledá dál, jak je to s teorií
užitku a s podivem odpověď nachází už v antice: řeší spor mezi
stoiky a hédonisty.
Stoikové neviděli žádný vztah mezi dobrem a užitkem, neboť
jejich morálka jim nařizovala nehledat žádný užitek v tom, že
budeme dodržovat nějaká pravidla. Morálnost či amorálnost se
podle nich skrývala v samotném činu: buď je takový, nebo je
makový. Naproti tomu hédonisté zastávali opačný názor: záleží
na tom, zda takový čin přinese nějaký užitek, protože právě
v něm je skryto dobro. Tak si egoismus začal vytvářet svá vlastní
pravidla. Morálka se jim hodila do krámu jen v případě dosažení
rovnosti mezi dobrem a užitkem.
SEBELÁSKA A BENEVOLENCE
Jestliže stoikové měli radost z dodržování pravidel a nespojovali
je s užitkem, pak hédonisté to celé obrátili, protože dosažení
užitku bylo právě hledaným dobrem. U nich podle Sedláčka
čerpal zdroje ekonomického myšlení hlavního proudu již dříve
zmíněný Mill. Ale to se právě moralistovi Smithovi nezamlouvalo:
sám „bůh ekonomů“ se považoval za stoika. Že by se mýlil? Tak
jako se hledá a nachází rozdíl mezi mladým a starým Marxem,
tak se Smithem je to podobné. Ale je to o to problematičtější, že
v jeho případě byla ekonomie coby věda na samém startu svého
života.
Dva Smithové a dva Marxové tak děsí ekonomické teoretiky
už dvě století. Sedláček neprahne vypořádat se s Marxem, ale
Smith… Připomíná proto, že pro Smithe jediným pojítkem uvnitř
společnosti byla sebeláska každého jejího člena a šlo jen o to, jak
využít sebelásky ostatních ve svůj vlastní prospěch (sic!) a pak
je přesvědčit, že to dělá pouze pro jejich dobro. Přesně v tom
spočívala ta jeho neviditelná ruka, která to vše „harmonicky,
elegantně a nenásilně řídí“. Ale na druhé straně se dovolával
benevolence, která nás všechny spojuje vzájemnou empatií.
Na jedné straně jsme tedy sobečtí, ale potom zase empatičtí.
Anebo je to rozum, který nás motivuje k činům? Co když je Adam
Smith pouze rozpolcená osobnost… Není, on to řešení jen nechal
na nás. A Sedláček to skvěle pochopil! Jsme sobečtí, pokud jsme
mezi zcela neznámými lidmi; jsme empatičtí vůči těm, které
známe. Princip sebelásky má dominantní vliv na společenské
úrovni. Princip laskavé benevolence platí v osobních vztazích.
Osobně k tomu jen dodávám: Smith tak nevědomky popsal
základní rozdíl mezi anonymní tržní směnou a osobní výměnou
darů v malých lidských skupinách.
Cožpak si mnohdy více nevážíme toho, co jsme od někoho
dostali darem, než kdybychom si to koupili v obchodě? Cítíte
ten rozdíl? Proto Sedláček pokropil živou vodou dávno mrtvé
příběhy, aby nám vysvětlil jednu podstatnou věc. Ekonomie sama
o sobě není schopná vysvětlit základní otázky směřování lidstva.
Ekonomie je jen jednou ze součástí obecné lidské kultury. A on
navíc vysvětluje pouze jednu její podobu: cestu, kterou se ubíralo
evropské myšlení, až dospělo do fáze, kdy se střetávání dobra
a zla ve společnosti přetavilo ve specifickou disciplínu, zabývající
se ekonomickým chováním lidí uvnitř naší civilizace. A je si velmi
dobře vědom toho, že dnes tato civilizace stojí před rozhodnutím
co dál.
Takže ekonomie: jde o dobro nebo o zlo? Sám Sedláček
k tomu v jednom rozhovoru říká: žijeme v době inflace věcí.
Dříve každý intimně znal, co potřebuje a co si přinesl domů, to
dnes neplatí. Právo vlastnit způsobilo vyprázdnění vztahu ke
spotřebované věci, takže trpíme jakýmsi syndromem úzkosti
z cizího světa. Jediný vztah, který k věci cítíme, je to, že ji
vlastníme. Skromně k tomu dodávám: právě proto má dar
v našich očích větší hodnotu než zboží, protože nejde jen o věc,
již vlastníme, ale o vzájemný lidský vztah s darujícím.
Ale tohle je věc, kterou ekonomie neřeší. Číst Sedláčka
je radost! Vřele doporučuji. Člověk si nad tím, co píše, hezky
popřemýšlí.
Tomáš Sedláček (*1977) Doktor filozofie, přednáší ekonomii
a dějiny ekonomických teorií na Univerzitě Karlově, pracuje jako
hlavní makroekonomický stratég ČSOB.
Vydaná díla:
2009 Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od
Gilgameše po finanční krizi.
2012 Soumrak homo economicus (spoluautor David Orrell)
2013 (R)evoluční ekonomie – o systému a lidech (spoluautor
David Graeber)

V lednu 2007 vyšel v Respektu rozhovor Silvie Blechové s mladým ekonomem, který studoval v USA a působil jako poradce prezidenta Havla. A tam jsem s narůstajícím zájmem četl, že pod ekonomickou antropologií můžeme vidět celý článek

Postila

Sochy Ikarova otce Daidala dokonce chodily. Jejich autor přesto nepatří v řecké mytologii mezi umělce, ale pouze mezi řemeslníky. Neměl Múzu. Všichni sochaři, ať už se mají za umělce nebo řemeslníky, celý článek

Ad hot

Budu se opakovat, ale nedá se nic dělat – „hudba je jinde“ než ukazují Grammy, společenská událost a ovšem i akce k podpoře hudebního průmyslu. S čímž koresponduje vítězství Taylor Swiftové s titulem 1989 celý článek

Postila

Právě dokončuji mnou již avizovaný román Nepředmětná Odyssea. Budoucí čtenář si jistě povšimne souběhu stránek milostných, detektivních, cestopisných a metafyzických. Souběžné příběhy se nesplétají ve „fašizující“ svazek celý článek

Ad hot

Dvakrát zde šla rozmarná řeč o průsaku názvů hudebních nástrojů, bubnu a trumpety, do běžné mluvy. Tentokrát mírně odbočíme, ale s muzikou to úzce souvisí.
Lada se měla jmenovat slovanská bohyně krásy a lásky. Tedy ideálního souladu. celý článek

Postila

Po předání Seifertovy ceny mne objali mnozí. Jako jeden z prvních Sváťa Karásek, přítel a zpívající kazatel na slovo Boží vzatý. Post illa verba dodávám, že Sváťovi vděčím nejen za zmíněné objetí. Před lety jsem se ocitl na zahradní celý článek

Ad hot

Zvláštní věc. Pokaždé když jdu Šafaříkovou ulicí, tedy tak jednou za rok, vzpomenu si na bruslení po ploše před pár lety zbouraného „Zimáku“ na Štvanickém ostrově. Jistě je podivné, proč právě v ulici vedoucí od vrcholku Bělehradské celý článek