Pravda – -.-.-.-… o Egyptě

Spojnice mezi nenásilným odporem Mahátma Gándhího, pádem Slobodana Miloševiće i letošní egyptskou revolucí.
Řetězce nepokojů, které se z Tuniska šířily přes Egypt a Bahrajn až do Libye, působí v televizních zprávách jako

Prošlé patrony slzného plynu z roku 1994 v Egyptě (Foto Al-Džazíra)
Prošlé patrony slzného plynu z roku 1994 v Egyptě (Foto Al-Džazíra)

neřízený chaos hnaný masovou nespokojeností a urychlený Facebookem a mobilními telefony. Paradoxní přitom je, že masová média, též využívající moderní technologie, se jen zřídka dostávají pod slupku klipově pojatého zpravodajství. Mainstreamový konzument pak revoluci vnímá jako selské bouře z doby nevolnictví, transplantované do éry internetu. V Egyptě se ale jednalo o pečlivě připravenou akci, jejíž iniciátoři čekali řadu měsíců na správný okamžik. 25 minutový dokument Egypt: Seeds of Change, odvysílaný 9. února anglickým kanálem katarské televizní sítě Al- -Džazíra jako jedna z epizod série People and Power, je fascinující kronikou prvních dnů egyptské revoluce, které se překvapivě podobají počátkům Občanského fóra po 17. listopadu 1989. Obě historická dramata mají řadu paralelních momentů, euforii střídá znechucení: kdy už bude ten Milouš Jakeš konečně abdikovat? Dokument je ale jen špičkou ledovce a vodítkem k dalším objevům. Jak uvidíme, recept na egyptskou revoluci čerpá ingredience z Bělehradu a navazuje na odkaz Alberta Einsteina i Mahátma Gándhího.
Skutečný začátek letošních událostí v Egyptě se odehrál před třemi lety. 6. dubna 2008 došlo ke stávce v textilních továrnách ve městě Al Mahalla al Kubra severně od Káhiry, kde aktivisté koordinovali odpor prostřednictvím internetových sítí Facebook, Twitter či Flickr. O rok později mělo nově vzniklé Hnutí mládeže 6. dubna na Facebooku 70 tisíc členů, z nichž většina dosud nebyla politicky aktivní. Celkový počet během psaní tohoto textu dramaticky stoupl a přesáhl hranici 100 tisíc. Jedním ze zakladatelů hnutí je třicetiletý stavební inženýr Ahmed Maher, jehož profi l najdeme na stránkách cyberdissidents. org, databázi disidentů, sahající od Maroka až po Írán.
Maher se několikrát ocitl v egyptském vězení, poprvé roku 2006, později když roku 2008 plánoval stávku v den 80. narozenin tehdejšího prezidenta Mubaraka, a byl údajně propuštěn výměnou za to, že policii prozradil heslo ke svému (falešnému) facebookovému účtu. Dle Wikilieaks získalo Hnutí 6. dubna už v tomto raném období podporu z americké strany, i když Američané jeho cíle hodnotili jako nerealistické. Husní Mubarak zastával prezidentský úřad plných třicet let, v kontextu diktátorských režimů bývá ale hodnocen spíše jako osvícený autokrat, a Egypt se během jeho vlády stal pevným ostrůvkem stability. Objevují se dokonce názory (Zdeněk Zacpal na iDNES.cz), že mírná dávka pokroku je mnohem lepší živnou půdou pro revoluci než ty nejbrutálnější diktatury.
4_pravda_oEgyptští revolucionáři si byli dobře vědomi, že v jejich zemi nemá odpor ani demokratické hnutí žádnou tradici, a tak hledali jinde. Do Srbska vyjel na školení prominentní člen Hnutí 6. dubna, Maherova pravá ruka a IT specialista Mohamed Adel. Jeho cílem byli aktivisté hnutí Otpor, které roku 2000 ini ciovalo pád Slobodana Miloševiće. „Byl jsem vycvičen v tom, jak vést nenásilné demonstrace, jak reagovat na násilí ze strany policie, jak cvičit ostatní, jak dodat lidem odvahu, aby vyšli do ulic,“ říká Adel, který si ze školení přivezl videozáznamy a další instruktážní materiály. Jeho srbským guru byl Srdja Popović, ředitel bělehradského Centre for Applied Non Violence (CANVAS): „Máte pochod sta tisíc lidí, a když ho jeden idiot naruší násilím, tak on bude hvězdou v médiích a vaše hnutí poškodí.

CINKÁNÍ KLÍČI V KÁHIŘE

Hlavní pilíře mírumilovné revolty jsou podle srbsko-egyptského receptu jednota, disciplina a plánování. A silné slogany. Zatímco u nás to byla Pravda a láska, která vítězí nad lží a nenávistí, Egypťané zvolili heslo Naše domovino, dáváme ti krev i duši.Rozbuškou k revoluci bylo v Káhiře – podobně jako v Praze – významné datum, ovšem podstatně odlišné od našeho 17. listopadu. 25. ledna se v 4_pravda_o_3Egyptě slaví prapodivný svátek zvaný Den policie. „Až do letoška jsme si z toho dělali legraci. Rozdávali jsme letáky, na nichž jsme kladli otázku: Jak od nás můžete očekávat, že budeme oslavovat násilníky, sadisty? Ale to, co se letos stalo v Tunisku, dalo Dni policie jinou náplň,“ říká Maher v úvodu dokumentu Al-Džazíry Egypt: Seeds of Change. Drama dostává spád. Maherovi lidé vytvořili nervové centrum revoluce, darem z ciziny získali satelitní televizní techniku. Od úterka 25. ledna jsou v ulicích Káhiry desetitisíce lidí. Maher zjišťuje, že jeho klíčový spoluhráč Mohamed Adel byl zatčen, den nato je ale propuštěn. „Vytáhli mě z auta, mlátili mě tyčemi i pěstmi, šéf káhirské bezpečnosti mě vlastnoručně udeřil: Vy jste udělal tu revoluci? Tak běžte na Facebook a volejte o pomoc.“ Lidé v řídícím centru dávají dohromady seznam mešit a kostelů, v nichž se plánují shromáždění. Maherův plán je vyrazit po pátečních modlitbách na náměstí Tahrir. Po nečekaném úspěchu úterní demonstrace chce jeho hnutí dostat na náměstí milion lidí. Úkoly jsou pečlivě rozděleny: jedna skupina bude řídit náměstí, jiná obstará první pomoc, další ukáže lidem kde získat deky, vodu, potraviny. Řídící centrum se mění v 4_pravda_o_4lékařskou pohotovost, nejčastějším problémem jsou zásahy očí slzným plynem. Jedna z aktivistek se rozčiluje, že policie používá prošlé patrony plynu z roku 1994. V průběhu nepokojů dochází k rabování, ale souběžně vzniká dobrovolná pořádková služba, která lupiče chytá a ukradené zboží vrací. Policie z ulic zmizela, nahradila ji armáda, Mubarak v TV projevu odmítá odstoupit a všichni v řídícím centru se tomu smějí. Místnosti centra se nakonec stanou terčem zátahu vojenské policie, následky jsou v reportáži zachyceny prostřednictvím nahrávek z mobilního telefonu. Moderátorka dokumentu Al-Džazíry byla na několik hodin zadržena a patnáct aktivistů bylo zatčeno, zatímco Maher se svobodně pohyboval na náměstí Tahrir. V této fázi protestů dokument končí, s idealistickým, leč pravdivým konstatováním, že Egypt už nikdy nebude, čím byl.

PSSST, JSEM AMERIČAN

4_pravda_o_5Srbské hnutí Otpor ale nebylo jedinou zahraniční inspirací káhirských rebelů. Pro obě revolty i celou plejádu dalších protitotalitních povstání sloužila jako vodítko práce třiaosmdesátiletého amerického teoretika mírumilovných převratů Genea Sharpa. Jeho seznam 198 nenásilných zbraní přeložený do arabštiny koloval na náměstí Tahrir bez uvedení autora, a to z taktických důvodů. Americké spojení by Sharpův text v očích arabských radikálů zdiskreditovalo. „Když jsem v Káhiře nakonec vypátral jednoho z organizátorů, odmítl se mnou mluvit na kameru o Sharpovi. Bál se, že informace o vlivu z USA by mohla hnutí destabilizovat,“ říká Ruaridh Arrow, dokumentarista britské TV Sky News, který o Sharpovi připravuje fi lm. Na seznamu Sharpových 198 nenásilných zbraní, poprvé publikovaném roku 1973, je i masově navštívený pohřeb, doložený pohřbem Jana Palacha v roce 1968, svlékání se do naha před policií či vládními úředníky, připoutávání se k zábradlí budov, i pouliční guerillová satira. Sharp věří na sílu univerzálních, jednotu podporujících symbolů, k nimž patří barvy. Jeho knihy formovaly ekologická hnutí stejně jako „barevné revoluce“ v postsovětských zemích.
Sharp se ocitl na vlastní kůži ve vězení, když ve svých pětadvaceti letech protestoval proti odvádění amerických branců do Korejské války. K jeho první knize napsal předmluvu sám Albert Einstein. Vyšla roku 1960, pět let po Ein- steinově smrti, a jejím tématem byla Gándhího teorie nenásilného odporu. Einsteinovy postoje k totalitě Sharpa inspirovaly k tomu, že po velkém fyzikovi pojmenoval roku 1983 institut (www. aeinstein.org), který dodnes řídí. Jeho personál tvoří vedle Sharpa jeho asistentka Jamila Raquib, která s rodiči ve věku pěti let uprchla z Afghánistánu před sovětskými vojsky, kancelářský manažer pracující na část úvazku a fenka Sally. I když byl 4_pravda_o_6Sharp roku 2009 nominován na Nobelovu cenu míru, čelí trvalým finančním problémům. Jeho knihy přitom pomohly zformovat současnou politickou mapu Evropy. Po rozpadu Sovětského svazu se staly vodítkem pro vlády Estonska, Litvy a Lotyšska v boji za osamostatnění z ruského vlivu. Roku 2007 Sharpa obvinil Hugo Chávez, že se spolu s CIA spiknul, aby svrhl jeho vládu. Podobné obvinění vznesl íránský režim, když si místní aktivisté před masovými protesty roku 2009 stahovali z internetu tisíce kopií Sharpových textů přeložené do farsí. Íránská diktatura reagovala propagandistickým animovaným videem, zachycujícím vedle Sharpa další nepřátele režimu, fi nančníka George Sorose a senátora Johna McCaina. (Výsledek, který lze najít na YouTube, působí jako výplod husákovské normalizace, Soros je tu představen jako „židovský magnát“.) V minulých dekádách se Sharp několikrát ocitl přímo v epicentru těch nejbrutálnějších diktatur, navštívil Barmu (knihu From Dictatorship to Democracy napsal roku 1993 jako reakci na uvěznění barmské disidentky Aung San Suu Kyi) a roku 1989 byl v Pekingu v době povstání na náměstí Tchien-an- -men. A i když dnes světové dění pozoruje skromně a na dálku z Bostonu, kde sídlí jím založený Einsteinův institut, mezi světovými aktivisty je středem zájmu. Gabonská humanisticky angažovaná supermodelka Gloria Mika o svém setkání s Sharpem vypráví: „Bylo to pro mě hodně důležité. V Gabonu lidé říkají: Pojďme, postřílíme je. Já jsem jim navrhla: Počkejte kluci, máme přece ještě další možnost.

Přidat komentář