Kdo propadl Lynchovu zákonu (lynch law), býval týrán, pomazán kolomazí a válen v peří až do zadušení, nejčastěji však oběšen. Někteří odvozují slovo lynch od Johna Lynche, jenž prý koncem XVII. stol. vykonával krutě diktátorskou moc, již naň vzneslo obyvatelstvo Sev. Karolíny, když zákony nechránily ho před zločiny chátry a pomstou uprchlých otroků; dle jiných první příklad přímého a náhlého soudu dal v Irsku soudce James F. Lynch, oběsit r. 1493 vlastního syna, jenž dopustil se loupeží a vražd, nebyl však k smrti odsouzen.
Ottův slovník naučný
Tu oprátku, co nosím, mi navlík soudce Lynč, zpíváme si v hospodě nebo u táboráku, aniž by nás byť jen na chvilku napadlo řešit, co je to za podivnou personifikaci a kde asi může mít svůj počátek. Putování za původem termínu „lynch law“ je však napínavější, než se zdá. V závěru nás dovede k samotnému E. A. Poeovi, který stál pravděpodobně u zrodu mystifikace, přežívající v historických knížkách až do dnešních dnů. Ale nepředbíhejme…
Ze všeho nejdříve si řekněme, že lynč, tedy vykonání ortelu bez řádného soudu, nebyl pouze záležitostí amerického Jihu, s nímž si ho běžně spojujeme, ale prakticky všech zemí, ve kterých po určitou dobu jejich vývoje – především při osidlování, ještě než vznikla ústava – panovalo relativní bezvládí. To, že se lynčování v ostatních částech světa nazývalo jinak, nic nemění na jeho podstatě. Lidé brali zákon do svých rukou vždy tam, kde legální prostředky selhávaly – ať už to bylo v Anglii (známe termíny „Lydford law“, „Halifax law“, „Cowper justice“ či „Jeddart justice“), Rusku nebo ve středověkém Německu, konkrétně Vestfálsku, kde fungoval systém „svobodných soudců“, tzv. Vehmgericht. Těmto samozvaným instancím se říkalo též „tiché“, „tajné“ nebo „zakázané soudy“. Po vykonání rozsudku byla mrtvola údajného viníka pověšena na strom pro výstrahu ostatním – tedy lynč se vším všudy, jak ho známe z politicky nekorektních dobrodružství Toma Sawyera a hořkých básní Langstona Hughese.
Důvody, pro které se k této praktice uchylovala lůza na americkém venkově, se postupem času měnily. Málokdo si uvědomuje, že k první velké vlně lynčování došlo ve Spojených státech v tzv. éře rekonstrukce, tedy v prvních letech po konci občanské války, kdy kombinace oslabené samosprávy a přílivu osvobozených otroků do zdevastovaných amerických vesnic a měst vyvolala u bílých obyvatel paniku, umocněnou nejen hluboce zakořeněnými předsudky, ale ještě více obavami o vlastní existenci v ekonomicky náročném období.
Vzhledem k válečným ztrátám a skutečnosti, že zrušením otroctví došlo k uvolnění obrovské lidské masy, pro kterou popravdě nebylo možné najít odpovídající využití, získali svobodní černoši na mnoha místech rázem početní převahu, což se zejména tradičně smýšlejícím Jižanům nemohlo líbit. Tak vznikl Ku-klux-klan, zlověstná organizace, od-razující už svým názvem, o němž se tvrdilo, že evokuje zvuk nabíjení pušky (ve skutečnosti šlo o spojení slov „klan“ a „kyklos“, což je řecky kruh). Hlavním úkolem tohoto sdružení bylo odrazovat „černé narušitele“ od pokusů sehnat v daném regionu práci, volit, ucházet se o místa na úřadech a tak podobně. Díky vrozenému strachu z neznámého navíc nebylo těžké přesvědčit jednodušší občany, že osvobozený černoch znamená nebezpečí pro jejich rodinný krb. Erotický podtext a mytizace Afroameričana coby sexuálního monstra hrála značnou roli jak při šíření rasové nenávisti, tak při ospravedlňování zločinů páchaných na obyvatelích tmavé pleti. Ze statistik víme, že nelynčovali jen bílí černé, nýbrž i bílí bílé (jakož i Číňany a Mexičany). Pokud byl ale obětí černoch, často se tak stalo na základě podezření ze znásilnění či obtěžování bílé ženy.
Jen mezi lety 1868 a 1871 se KKK účastnil více než čtyř stovek lynčů, nemluvě o nesčetných projevech zastrašování a otevřeného vyhrožování. Koncem 19. století pak afroamerická novinářka Ida B. Wellsová prokázala, že řada údajných zločinů, pro které byly dotyčné osoby lynčovány, se vůbec nestala, anebo se stala úplně jinak. Jeden případ za všechny (citace pochází z jejího slavného článku z roku 1893): „V Jacksonu, stát Tennessee, zemřela v létě 1886 na otravu bílá žena. Podezření padlo na její černou kuchařku; prohledali jí pokoj, našli jed na krysy a okamžitě ji zavřeli do vězení. Potom dav vyrazil, aby ji zlynčoval. Vytáhli ji ven, strhali jí šaty a pověsili ji na náměstí před budovou soudu, aby na ni každý dobře viděl. Jackson patří k nejstarším městům ve Státech, sídlí zde Nejvyšší soud. Přesto nebyl nikdo zatčen a nebyl vznesen jediný protest. Manžel otrávené ženy zemřel jako nepříčetný maniak a jeho šílenství odhalilo, že to on, a ne nebohá černá kuchařka, otrávil svou manželku.“
Lhostejné přihlížení policistů, šerifů a soudních úředníků tvořilo nedílnou součást tohoto fenoménu. Zákon o občanských právech z roku 1871 sice situaci zčásti zlepšil, avšak za necelých šest let se vše vrátilo do starých kolejí – to když po volbách na Jihu získali většinu křesel demokraté. (Ano, čtete správně, demokraté!) Ti mimo jiné záměrně zkomplikovali podmínky výkonu volebního práva a v letech 1890 až 1908 prostřednictvím desítek návrhů ústavních změn znemožnili mnoha chudým černochům, ale i bělochům důstojnou existenci. Zašlo to tak daleko, že si guvernér Jižní Karolíny a pozdější senátor Benjamin Tillman dovolil veřejně prohlásit: „My tady na Jihu nikdy neuznáme, že má negr právo vládnout bílým lidem. Nikdy neuvěříme, že je jim roven, a nedovolíme, aby ukojil svůj chtíč na našich ženách a dcerách, aniž by mu za to nebyl odplatou lynč.“
V té době dosáhla tato extrémně zvrhlá forma násilí největší popularity. Nejvíce se lynčovalo ve státech Mississippi, Georgia, Alabama, Texas, Arkansas a Louisiana. Na veřejné popravy se chodilo jako na představení (proto se také často odehrávaly na místech, kam jindy přijížděla pouť) a zájemci o nich věděli na mnoho dní dopředu, někdy i z novin. Toto je kupříkladu vzkaz zaslaný k otištění v chicagském deníku Inter-Ocean: „Memphis, Tennessee, 22. července. Lee Walker, barevný, obviněn ze znásilnění bílé ženy, sedí ve zdejším vězení. Dnes večer ho bílí vyvlečou ven a upálí.“
KUPTE SI MRTVOLKU
Nechvalně proslulým symbolem lynče se staly „pohlednice z popravy“, o nichž zpívá Bob Dylan v písni Desolation Row. Nešlo o ojedinělý jev: paničky s dětmi si kupovaly za mírný poplatek hezkou vzpomínku na příjemně strávené nedělní odpoledne: snímek oběšeného, vykleštěného a jinak zneuctěného mrtvého těla či těl, který na místě pořídil nějaký hodně otrlý fotograf. Mnozí pak takové pohledy posílali svým blízkým. V současnosti existuje sběratel jménem James Allen, jenž má podobných „artefaktů“ plný dům. Už několikrát tyto cenné dokumenty nabízel muzeím na americkém Jihu; všude ho hnali svinským krokem… (V roce 2000 tedy alespoň uveřejnil 145 fotografií na internetové adrese withoutsanctuary.org.)
O čem se však už vůbec nemluví, to je děsivá skutečnost, že koncem 19. století vznikly i fonografické nahrávky rekonstrukcí „nejatraktivnějších“ lynčů, které evidentně neměly varovný ani edukativní, nýbrž ryze komerční účel. (V této souvislosti je třeba zmínit tři roky starou studii Marka Auslandera z Brandeis University o každoroční rekonstrukci lynče v městečku Moore’s Ford ve státě Georgia. Autor si klade otázku, zda se jedná o pouhou připomínku historické události, nebo o neblahý společenský jev, probouzející v účastnících představení netušené vášně. Je vůbec možné a eticky přijatelné hrát si na lynčování, i kdyby to ve výsledku mělo jakýsi výchovný efekt?)
Roku 1915 vznikl v USA film The Birth Of The Nation, nepokrytě oslavující jak „lynch law“, tak nadřazenost bílé rasy. Ku-klux-klan, jenž svou nenávist nyní rozšířil i na Židy, katolíky a přistěhovalce z východní Evropy, zažíval mohutnou renesanci, zároveň však čelil stále většímu odporu umírněnější části obyvatel. Za to, že se o existenci Klanu dozvěděli Američané žijící jinde než na jihu Spojených států, lze vděčit médiím, která na podzim roku 1920 rozmázla případ se zapálenými stohy slámy, z něhož vinila právě tuto organizaci. Zájem novin – hlavně známý článek z New York Heraldu, v němž se vypočítávala různá rasistická zvěrstva, a následné vyšetřování „komise pro nápravu“ – měl ale jak pozitivní, tak negativní vliv: soudné lidi počínání Klanu vyděsilo, ovšem některým radikálům naopak zaimponovalo, takže do KKK s chutí vstoupili.
Soucitnějším občanům došla trpělivost v roce 1934, kdy v městečku Marianna na Floridě došlo k notně medializovanému umučení mladého černocha jménem Claude Neal, jenž se pod nátlakem přiznal, že zabil bílou dívku ze sousedství. Okolnosti, za jakých doznání učinil, byly více než podezřelé, přesto však mladík skončil v alabamském vězení. Odtud ho rozzuřený dav – aniž by mu v tom bránil jediný policista – vyvlekl, načež ho nekonečných deset hodin týral. Neal musel jíst vlastní maso, vykastrovali ho, a když ho konečně oběsili, nejenže pořídili obligátní „pohlednici z popravy“, ale navrch mu usekali prsty u rukou, které pak prodávali jako suvenýry. Floridský tisk o celé akci pilně informoval – vyšla jak pozvánka, tak podrobná „recenze“. Odporné divadlo završily pouliční bouře, při nichž se běloši snažili vyhnat z města všechny černé voliče.
Nutno říci, že tato událost Amerikou pohnula. Už v roce 1918 se republikánský (ano, čtete dobře, republikánský!) kongresman Leonidas C. Dyer pokusil prosadit zákon, který by účastníky podobných „zábav“ tvrdě postihoval. Návrh tehdy zablokovali demokratičtí senátoři z „galantního Jihu“. Teprve ve druhé polovině třicátých let byl po značných obtížích a pod vlivem celonárodní debaty (prezident Roosevelt váhal, neboť nechtěl před volbami v roce 1936 přijít o jižanské voliče) přijat další návrh, tentokrát dvou demokratů, Costigana a Wagnera. Každému, kdo se na lynčování podílel, nyní hrozilo pět let vězení (včetně policistů i civilistů, kteří mohli oběti poskytnout pomoc či útočiště a neudělali to). Stát, v němž se incident stal, měl navíc povinnost vyplatit 10 000 dolarů rodině umučené osoby. Od roku 1939 se tudíž počet lynčů výrazně snižoval, stále však docházelo minimálně k dvaceti ročně. Dodejme, že až v roce 2005 se americký senát oficiálně omluvil za smutný fakt, že mezi lety 1882 a 1968 schválil pouze tři z bezmála dvou set takových zákonů.
EDGARŮV PODFUK
Vraťme se k původu tajemného výrazu „soudce Lynč“. Někdo věří, že je odvozen od jména Jamese Lynche fitz Stephena (syna Štěpánova), starosty irského města Gallway, který měl v roce 1493 (rok po objevení Ameriky) pověsit za hrdlo z okna svého domu vlastního syna za to, že zabil mladého Španěla, který mu údajně sváděl přítelkyni. To okno vážně existuje, slouží ale jen jako lákadlo pro turisty, kterým historku nakukal v 19. století kdosi, kdo se chtěl přiživit na zvěstech, že se v zámoří praktikuje zákon zvaný „lynch law“.
Dalším podezřelým je jistý Lynch, jenž byl roku 1687 vyslán britskou vládou do kolonií, aby se zde vypořádal s čím dál častějšími případy pirátství. Údajně pověsil bez soudu každého piráta, na kterého narazil – jenže se tomu tehdy ani potom neříkalo lynč. Podobně se to má s regulátory ze Severní Karolíny, jejichž úkolem bylo v bezprávném regionu zjednat pořádek, což se ovšem tak zvrhlo, že na ně musela být povolána další horda, tzv. moderátoři (uklidňovači). Lidé regulátorům nadávali „mob“ čili „sprostá banda“, o lynčování však nepadlo ani slovo. V témže státě leží místo zvané Lynch’s Creek, v jehož blízkosti oběsila kolem roku 1778 skupinka patriotů loyalistu, majora Bearda. Ani tady ale neexistuje žádná souvislost. A nepotvrdila se ani hypotéza založená na zprávě z baltimorských novin Niles’ Weekly Register. Podle ní dal roku 1835 bílý farmář Lynch společně se svými sousedy z Washington County v Pennsylvánii ultimatum Afroameričanovi, jenž pytlačil v okolí: buď do 24 hodin opustí okres, nebo dostane 300 ran bičem. Pytlák si nechal naložit dvakrát tolik a teprve potom – doslova jako spráskaný pes – z kraje odešel.
Dál je tu samozřejmě město Lynchburg ve Virginii na úpatí hor Blue Ridge Mountains a březích řeky James River. Jediné virginské sídlo, které za občanské války dokázalo odolat náporu seveřanské armády, založil roku 1757 majitel přívozu John Lynch. Lynchburg měl sice neblahou pověst, tu však získal až ve 20. století, kdy sem úřady státu Virginia neuvěřitelných 35 let posílaly na sterilizaci „geneticky nevhodné“ občany – slabomyslné, slepé, epileptiky atd. Od náckovských metod se upustilo až roku 1972, to už se ale počet postižených vyšplhal na 8300. (Viz píseň skupiny Manic Street Preachers Virginia State Epileptic Colony z alba Journal For Plague Lovers.)
John Lynch za špatnou reputaci města nemůže. To spíš jeho bratr Charles, narozený roku 1736 v Chestnut Hill. Právě k němu se sbíhají nitky všech relevantních indicií. V roce 1767 se stal Charles Lynch smírčím soudcem virginského okresu Bedford County. V dalších šesti letech též zastával významnou funkci v prvním voleném zákonodárném sněmu státu Virginie a prvním parlamentu na území USA vůbec. Během americké války za nezávislost dosáhl hodnosti plukovníka. Poté, mezi lety 1784 a 1789, byl členem virginského senátu. Už v období revoluce proslul tím, že nechal zavírat stoupence loyalistů, věrných britské koruně, na rok do báně – osvědčený postup známý i z jiných konfliktů včetně první světové války. Vzhledem k ostrým bojům bylo složité dopravovat zajatce do 200 mil vzdálené soudní budovy ve Williamsburgu, a proto s několika dalšími obyvateli Lynchburgu utvořil jakýsi lidový soud. Pokud shledal, že je obžalovaný nevinen, s omluvou ho propustil. Ten, jehož vina se „prokázala“, dostal 39 ran na holá záda, a když potom odmítl zvolat revoluční heslo „liberty forever“, pověsili ho za palce a nechali tak, dokud nevypustil duši. K těmto praktikám se přikročilo například roku 1780, kdy bylo v bedfordském okrese odhaleno spiknutí Toryů. Později si Charles Lynch zařídil, aby kongresem prošel zákon, jenž ho za tyto svévolné kroky zbavoval odpovědnosti. Kontroverzní čin vzbudil ostré reakce, a tak vzniklo pohrdavé označení „lynch law“, které razili především jeho odpůrci.
Je tu ale ještě jedna teorie, o níž se jeden čas myslelo, že se zakládá na pravdě. Před dvaceti lety se díky jedné knihovnici z Missourské univerzity objevil na internetu dokument známý jako Proslov Williama Lynche. Jedná se o údajný přepis řeči, kterou měl roku 1712 přednést „pán skromné plantáže v Západní Indii“ na shromáždění, které se sešlo na břehu řeky James River. Willie Lynch byl poslán do Virginie, aby poradil tamním plantážníkům, jak vyřešit problémy s neposlušnými černochy. Bití a týrání je prý neefektivní. Lépe se otroci ovládají, když je poštvete proti sobě navzájem…
Ukázalo se, že projev koluje v opisech asi od roku 1970 (knihovnice ho našla na stránkách magazínu The St. Louis Black Pages). Věc ovšem komplikuje skutečnost, že v roce 1836 byl v richmondském časopise Southern Library Messenger publikován článek o kapitánovi Williamu Lynchovi, jenž prý roku 1811 prohlásil, že je původcem sousloví „lynch law“. To mělo pocházet z listiny z roku 1780, která jemu a jeho sousedům z virginského okresu Pittsylvania umožňovala vykonávat právo bez dohledu vyšších autorit.
Autorem senzační zprávy nebyl nikdo jiný než Edgar Allan Poe, který do tohoto periodika nastoupil jako redaktor – hádejte kdy? V srpnu 1835! Spisovatel a básník, známý svými sklony k mystifikaci, by jistě neměl problém vycucat si z prstu událost, co se nikdy nestala. V jednom z pozdějších dopisů se chlubil, že po jeho nástupu měl plátek 700 předplatitelů, a když z něj po dvou letech odcházel, četlo už Messen-ger 5500 lidí. Pozoruhodné je i to, že jen měsíc po příchodu do nové práce dostal Poe padáka, protože byl věčně opilý. V říjnu ho vzal šéfredaktor zpátky, ale není těžké si představit, že se od té chvíle Edgar Allan snažil psát o to zajímavěji. Že by i za cenu menších podfuků?
Tak či tak, dnes se většina badatelů kloní k názoru, že Poeova zpráva byla od A do Z vymyšlená a internetová aférka z devadesátých let je typický hoax. Jediným možným předobrazem „soudce Lynče“ tedy i nadále zůstává Charles Lynch.
foto archiv