Bílá mykologie z jihovýchodního Pacifiku

Koncem července jsem potkal na Tchaj-wanu dva sympatické mladíky z  novozélandského Wellingtonu – bratry Marka a Rona Hansonovy. Přes den tam učí v mateřské školce malé Číňany angličtinu, po  večerech studují čínštinu a objevují, reflektují a propagují aktuální umění v regionu jihovýchodního Pacifiku. Darovali mi poslední – jedenácté (první v ,obamovské‘ době, jak zdůrazňuje editorial) – číslo časopisu, který od r. 2004 vydávají. Jmenuje se White Fungus 9_Hermovo1(Bílá houba – podle neodmyslitelné ingredience čínské kuchyně) a je to DIY projekt jako vyšitý: vychází v nízkonákladovém tisku na barevné kopírce, bez obvyklé tiráže, dotací a sponzorů. Začali s ním ještě doma ve Wellingtonu, po dočasném přesídlení na Tchaj-wan přesunuli jeho ,redakci‘ do středotchajwanského Tchaj-čungu. Ačkoli o svém časopisu mluví jako o zcela experimentálním počinu, jeho úroveň a dramaturgická vyváženost by mohla být vzorem pro mnohá profesionální periodika.
Průřezově koncipovaná CD příloha aktuálního čísla představuje americké hudební vydavatelství Pogus Productions; speciální kompilaci pro White Fungus sestavil jeho zakladatel a provozovatel Al Margolis (viz HU v UNI 4/08) tak, aby měl posluchač možnost naslechnout do všech zákoutí širokospektrální a přece nekompromisní dramaturgické filozofie Pogusu, jehož obsáhlý katalog lze na jednom disku přiblížit jenom částečně. Nicméně je to dobrodružná procházka zvukovou krajinou, na které uslyšíte éterické zvukové konjunkce terénních nahrávek Ellen Bandové se syntetickými feedbacky Davida Lee Myerse, dechové rezonance imaginárních prehistorických světů Anney Lockwoodové, hyperrealistické představy Noaha Creshevského o hranicích hudební virtuozity, tradiční elektroakustické kreace pro magnetický pás od Argentinců Anly Courtise a  Martina Alejandra Fumaroly, jakožto i od klasika brazilské moderní hudby Jorge Antunese, či binaurální

Richard Bell: Bellova teoréma (2002)
Richard Bell: Bellova teoréma (2002)

sonické environmenty Chrise Browna s  exotickými polyrytmickými strukturami. Působivou kompozici Nicka Didkovského pro elektrickou kytaru a smyčcové kvarteto střídá racionální ,nekonečná melodie‘ Toma Johnsona v bravurním podání saxofonisty Daniela Kientzyho a ji zase zajímavý textově-zvukový kus Beth Andersonové, vystavěný na  napětí mezi sémantikou vyprávění a syntaktikou fonetického hláskování. Pohodu z poslouchání naruší teprve poněkud živelná produkce syntezátorovo-kytarového dua Tom Hamilton – Bruce Eisenbeil a ,trio‘ věhlasné pětky veteránů Christian Wolff – Larry Polansky – Chris Mann – Douglas Repetto – Tom Erbe, obojí balancující na nejistých hranicích mezi kompozicí a improvizací, akustickým a elektronicky generovaným zvukem, analogovou a digitální elektronikou, reálným časem a bezčasovými editacemi. Dobrodružná prohlídka exotických zvukových endemitů a  rozmanitých způsobů jejich organizace končí zvukomalebnou krajinou If, Bwany (Al Margolis), jež spolu s ,mantrou‘ Big City Orchestra jediné nebyly dosud realizovány a mají tudíž v Bílé houbě svou premiéru.
Hudební ,sekci‘ časopisu dominuje dlouhý rozhovor s kytaristou, dudákem a  zvukovým umělcem Davidem Watsonem, významnou postavou newyorské experimentální scény, který tam přesídlil před více než dvaceti lety právě z Nového Zélandu, kde ve Wellingtonu stihl ještě před svým odchodem stimulovat impulsy pro rozvoj nekonvenčního hudebního dění a  dosud ho svými čilými kurátorskými aktivitami výrazně ovlivňuje. White Fungus a Watson probírají v rozhovoru kromě jeho vlastních hudebních zkušeností a projektů stále aktuální témata, jako jsou centrum a  periferie v kultuře, díry v systému a neúplnost tradice. A právě globální nadhled a intelektuální břitkost jsou spolu s intermediální orientací, interdisciplinárností a již zmiňovanou dramaturgickou vyvážeností hlavní devizy náročné kulturní publicistiky, jakou redaktoři a přispěvatelé Bílé houby odvádějí. Nechybí ani v dalších hudebních příspěvcích čísla, třeba v portrétech japonské kultovní noisové formace Hijokaidan a americké hudebnice a performerky Miyi Masaoky, virtuosky na  japonský strunný nástroj koto v jeho tradiční i laserové podobě.
Stejně aktuálně, pestře a v kontextových souvislostech je zastoupeno též vizuální umění. Rozmlouvání s tchajwanskou výtvarnicí Isou Ho neodhaluje jenom její osobní poetická východiska a intimní estetická kriteria, nýbrž vypovídá o

Obálka nejnovějšího čísla White Fungus
Obálka nejnovějšího čísla White Fungus

širších sociálních aspektech postindustriální společnosti, s hyper realitou jako jedním z možných způsobů její kritické umělecké reflexe, jakožto i o artificiálních (většinou tržních) stimulech umělecké kreativity. Velice podnětná je poněkud kousavá esej Rudolpha Hudsuckera (nejistě tuším, že jde o pseudonym Rona Hansona) Pozitivita, pluralismus, multikulturalismus, Oceánská kultura a globální ekonomický kolaps, v níž autor traktuje témata z názvu skrze kritická díla novozélandských umělců aboriginského původu Richarda Bella, Petera Robinsona a Michaela Parekowhaia a institucionální způsoby jejich prezentace. ,Galerie White Fungus‘ pro změnu představuje bizarní koláže, objekty, kombinované malby a instalace Dona Drivera a Dana Arpse, dva novozélandské autory, jejichž díla navzdory věkovému rozdílu tří generací vykazují překvapivé poetické i názorové příbuznosti. A co by to byl za časopis, kdyby neměl svůj komiks – Zvláštní případ Dr. Jekylla a Mr. Hydea, jehož autorem je uznávaný komiksolog Dr. Tim Bollinger.
Z ideologického hlediska je White Fungus orientován antiglobalisticky a  inklinuje k umírněnému anarchismu. V 11. čísle je tato jeho orientace patrná zejména z literárních a esejistických příspěvků. Několik důkazů jako čtenářská návnada: list fanatického zneuctitele Michelangelovy vatikánské Piety Lazlo Totha prezidentu společnosti Swanson Foods a Campbell Soup Company (ano, té, co proslavil Andy Warhol), ve kterém mu jeho pisatel (ve skutečnosti literát a dramatik Don Novello) navrhuje charitativní program „Hungry-President Dinners“ poté, co s podobným projektem rekreace a distribuce Nixonových oblíbených a oficiálních státnických jídel neuspěl v Knihovně Richarda Nixona v jeho kalifornském rodišti Yorba Linda; experimentální poéma Globální blues: Postkolumbovská disertace o Matičce Zemi od McArthura Guntera; texty Juana Santose Aby mohla Země žít, kapitalismus musí umřít a Oslava kolapsu. Zaměření poněkud frivolní, místy až v duchu básničky Zde je můj cirkus od Peggy Chang, sedmileté holčičky z Tchaj-čungu, kterou stojí za to citovat:

Nejdříve spatříte klauny.
Jsou velice hezký.
Pak se klaun chystá vylézt na bomby.
Bomba říká: „Střela 1!“a pak „Bong“.
Chytá ho do své krabice.
„Střela 2!“ a pak „Bong“.
Bomba to udělá znova,
tentokrát však chytí a vloží do krabice
100.000.000 klaunů.
Říká: „Střela 100.000.000“.
Návštěvník říká:
„Tomuhle se říká Střelný klaun“.
Oooooops, nevložím je do své krabice,
vložím je do masozávodu.
Pomocníci se jmenují Kráječ,
Vařič, Kontrolor, Prodavač.
Kontrolor kontroluje klauny,
Kráječ krájí klauny.
Vařič pak vaří klauny
a Prodavač prodává klauny.
Maso je hotové.
Všichni však vidí jenom klauny,
nikoli maso.
Lidi, kteří chtějí jíst maso,
jedí nakonec jenom klauny.
Na závěr uvidíte tobogán,
ďáblovo kolo, žongléry
a slavnostní průvod.
Nejlepší je – – – že na konci show
dostanete bavlněný bonbon.
No nezapomeňte,
že příště uvidíte klauna,
jak vyskakuje na napnutém laně.

! VAROVÁNÍ !
Nejsou žádní klauni!
Není žádný prodej!
Není žádný pomocník!

Co dodat k spontánnímu vyznání malé Peggy? Snad jenom to, že vydavatelé Bílé houby v ničem nezaostávají za dětskou imaginací a  filozofií, současný stav i perspektivu svého projektu vidí zcela poeticky a rizomaticky, o čemž svědčí jejich editorský aforismus: „Poté, co začaly odpadávat výtrusy, její stvořitelé se ohlížejí, kterým směrem vane vítr. Nejistější než její budoucnost je pouze její minulost.“ A jelikož, jak praví stará známá moudrost, vítr vane, kamkoliv i kdykoliv se mu zamane, je rozhodně na co se těšit.

Přidat komentář