Blackland – temnota s tlukoucím sdrdcem

Pronikali jsme stále hlouběji do srdce temnoty. Panoval tam veliký klid. Dunění bubnů, rozléhající se za oponou stromů, doléhalo někdy v noci až k řece a slabě tam znělo dál, jako by strnulo ve vzduchu vysoko nad našimi hlavami až do prvního rozbřesku. Co mělo to bubnování znamenat – zda válku, mír či modlitbu – to jsme nedokázali určit.
6_blacklandKultovní novela Josepha Conrada Srdce temnoty nevznikla náhodou; inspirovaly ji tytéž události, o kterých A. C. Doyle napsal knížku The Crime Of The Congo a Mark Twain pamfl et King Leopold’s Soliloquy. Stejné motivy nacházíme i v poslední verneovce Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy, Dutých lidech T. S. Eliota a básni Vachela Lindsayho Kongo. Nejde o motivy radostné, nýbrž hrůzné. Proto je s podivem, že dnes už o tom šíleném skandálu, který na přelomu 19. a 20. století vrhl stín na celou evropskou civilizaci, skoro nikdo neví.
Vše začalo, když si belgický král Leopold II., nastoupivší na trůn po smrti svého otce v roce 1865, usmyslel, že nejen Anglie a Francie, ale také Belgie musí mít svou kolonii. „Malá země, malí lidé,“ prohlašoval s despektem a poohlížel se po všech čertech – konkrétně v Brazílii, na Filipínách, Tchaj-wanu a v údolí Nilu. Žádné z těchto 6_blackland_2území nebylo dostupné, a tak by si už málem začal zoufat, kdyby v novinách nenarazil na reportáže z africké výpravy Henryho Mortona Stanleyho. Velšský žurnalista a dobrodruh se proslavil tím, že vypátral zdánlivě ztraceného cestovatele Davida Livingstona. (Viz známá věta: „Dr. Livingstone, předpokládám.“) K návratu na Britské ostrovy ho sice nepřemluvil, ale příběh o jeho hledání řádně zpeněžil. Na základě tohoto pofi dérního úspěchu dostal další zakázky, především od deníku Telegraph, který mu zaplatil další africkou expedici, mající za úkol kompletně prozkoumat krajinu podél toku řeky Kongo.
„KONGO!“ zajásal Leopold, když dočetl Stanleyovo barvité líčení. Dosud neprobádaná plocha, velikostí mnohonásobně přesahující rozlohu Belgie, znamenala pole neorané jak pro vědce a objevitele, tak – a to především – pro obchodníky. Král větřil peníze, spoustu peněz! Na oko se však musel tvářit, že má bohulibé cíle. Belgický parlament se s jeho megalomanskými choutkami neztotožňoval, nicméně mu poskytl potřebný kapitál, aby akci podnikl na vlastní pěst. Poté si panovník pozval milého dobrodruha do Bruselu a nabídl mu velice lákavou sumu za to, že pro něj ješitný mamonář Stanley kolonizuje místa, kudy povede jeho druhá výprava. Leopold si nechtěl rozhněvat představitele světových mocností, a proto z nich šikovně učinil zainteresované osoby. S britskými ministry a byznysmany se tajně dohodl na čilém obchodním ruchu. Americkému kongresu a prezidentovi Chesteru A. Arthurovi slíbil (kromě finančního prospěchu), že se jím spravovaná kolonie stane novým domovem osvobozených afroamerických otroků. Francii zase nabídl, že podpoří její nárok na severní břeh řeky Kongo. A Otto von Bismarck? Tomu se dostalo ujištění, že žádný stát nebude mít v Leopoldově říši větší práva než Německé císařství…
Belgický král zkrátka lhal, jako když tiskne, a je úžasné (nebo spíš ohavné), jak ochotně mu ostatní potentáti skákali na špek – zvlášť když nejednal jménem svých občanů, ale jen za sebe. Vědecké kapacity si Leopold ochočil už roku 1876 na Bruselské zeměpisné konferenci, kde odbornou veřejnost poprvé seznámil se svými expanzivními záměry a vytvořením Mezinárodní africké asociace. Oháněl se slovy jako „pokrok“ a „humanita“, prohlašoval, že smyslem sdružení je vědecké poznání a šíření civilizace. Nicméně člověk, jemuž realizaci tohoto projektu svěřil, měl k osvícenosti daleko.
6_blackland_3H. M. Stanley a Leopold II. se v lecčem podobali. Stanleyovy „novinářské“ cesty prosluly svou brutalitou – sám se v tisku pochlubil, že „napadl a vypálil 28 větších měst a tři z osmdesáti vesnic“. Nelegitimní syn matky, která mu do matriky nechala napsat „John Rowlands, bastard“ (tak znělo jeho pravé jméno; později ho adoptoval neworleanský obchodník Henry Hope Stanley), a otce, kterého pár týdnů před chlapcovým narozením sklátilo delirium tremens, neměl problém s poněkud drsnějším stylem dobývání. Pomocí levných tretek vykupoval od Afričanů jeden kus země za druhým, a když to nešlo po dobrém, promluvily pušky. Roku 1884 mohl svému zaměstnavateli hrdě oznámit, že pro něj získal souhlas 450 náčelníků (ten vypadal zhruba tak, že chudáci náčelníci udělali křížek na listinu psanou v řeči, které nerozuměli).
V prohlášení, jež místní vládci „podepisovali“, mimo jiné stálo, že se jejich lid „ze své vlastní vůle zavazuje asistovat při práci“. Co to znamená, o tom se měli přesvědčit už záhy. Mezitím svolal Bismarck tzv. Berlínskou konferenci, kde se zástupci čtrnácti evropských států usnesli, že belgický král smí pro své soukromé aktivity zabrat území v povodí Konga, čítající neuvěřitelných 2 344 000 km². Zároveň s půdou mu spadly do klína i životy třiceti milionů afrických obyvatel, které chtěl (alespoň jak tvrdil) osvobodit, zcivilizovat a obrátit na křesťanskou víru. „Nemusím vám říkat, že mne k tomu nevedou žádné sobecké pohnutky,“ usmíval se na celé kolo a státníci přikyvovali…

VYPUSŤTE BESTII
Věda a výzkum Leopolda ani v nejmenším nezajímaly. Hlavním využitelným bohatstvím nově získané kolonie byly drahé kovy, slonovina a kaučuk, dobývaný v divoké džungli hůře než z uměle pěstovaných kaučukovníků, s nimiž už zanedlouho přijdou Asiaté. Afričané, kteří se nevědomky zavázali k otrocké dřině, nyní pro bílého muže nepracovali tak rychle, jak by si představoval. Proto došlo na donucovací prostředky. Král začal tím, že oblast rozčlenil na řadu „stanic“, do jejichž čela dosadil „agenty“ nebo „přednosty“ – mimo jiné i bývalého vojáka Leona Roma, jenž se zřejmě stal předlohou záhadného Kurze v Srdci temnoty. Také jeho duše byla šílená. („Jak byla v té divočině osamělá, nahlédla sama do sebe – a probůh! Zešílela, jak vám říkám.“) Před svým sídlem měl Rom šibenici a okolní záhony „zdobil“ uťatými hlavami domorodců. Fascinující dílo Josepha Conrada, které volně inspirovalo film Francise Forda Coppoly Apocalypse Now, vycházelo roku 1889 na pokračování v Blackwood’s Magazine. V té době už byly Leopoldovy zločiny zjevné, ale ještě o deset let dříve o nich na starém kontinentě svědčilo jen pár „hlasů volajících na poušti“. Zpětně se zdá být nejhorší, že je v králově jménu páchali kulturní lidé, Evropané – Belgičané! Conradovu knížku pak můžeme číst jako pokus o pochopení, proč a za jakých 6_blackland_4okolností se z člověka stává chladnokrevná bestie. Polehčující důvody vidí spisovatel v naprostém vytržení z kontextu, ztrátě jistot, strachu z neznámého – a v neposlední řadě z neschopnosti unést pohled do vlastního nitra:
Plavba proti proudu té řeky připomínala cestování až kamsi do pravěku, k samým počátkům světa, kdy se na zemi vzbouřila vegetace a kralovat začaly veliké stromy. Prázdný říční proud, veliké ticho, neproniknutelný prales. Vzduch byl teplý, hustý, těžký a mdlý. Třpyt zářícího slunce nepřinášel radost. Opuštěné dlouhé úseky vodní cesty se táhly do dálek, ztrácejících se v zastíněném přítmí. Na stříbřitých písečných březích se aligátoři a hroši vyhřívali vedle sebe. Rozšiřující se spousty vod plynuly mezi shluky zalesněných ostrůvků; na téhle řece mohl člověk zabloudit stejně jako v poušti, celý den narážet na mělčiny a hledat kanál, jímž by se dalo proplout, až nakonec propadl pocitu, že je v moci nějakého zlého kouzla a navždy odříznut od všeho, co kdysi znal – že se octl kdesi daleko, možná v jakési docela jiné existenci. Byly okamžiky, kdy se k člověku vracela jeho minulost, jak se to někdy stává, když si nemůže udělat ani chvilku pro sebe; vracela se však v podobě hlučného a neklidného snu, na který se s úžasem rozpomínal uprostřed ohromujících skutečností tohoto podivného světa rostlin, vod a ticha. A nadto se ten klid všeho živého ani v nejmenším nepodobal pokoji a míru. Byl to klid nesmiřitelné síly, vznášející se nad nevyzpytatelným záměrem jako hrozba. Hleděla na člověka pohledem plným pomsty.
Pocit nebezpečí a ohrožení vede k paranoie, ta k násilí, a násilnosti, jak známo, přerůstají přes hlavu. V jistém smyslu je tedy Conradovo smýšlení (své vyprávění založil na osobní zkušenosti s plavbou po řece Kongo), nebo lépe smýšlení jeho antihrdinů, alarmující. Na každý pád se mu podařilo zaujmout čtenáře nesmírně sugestivním líčením. Srdce temnoty je knihou o strachu – ovšem o strachu přiznaném a do určité míry pochopitelném:
Země nevypadala jako země. Uvykli jsme pohledu na přemoženou obludu, zvykli jsme si vidět ji spoutanou, ale tam – tam člověk viděl něco, co bylo obludné a svobodné. Jako by to nebylo z téhle země a ti lidé tam… Ne, nebyli nelidští. Rozumíte, to na tom totiž bylo to nejhorší – tohle podezření, že to vlastně nejsou lidské bytosti. Chvíli trvalo, než to člověku došlo. Vyli a skákali, točili se jak čamrdy a vraštili strašlivé grimasy; děsivá však byla právě ta myšlenka, že vlastně jsme s touhle divokou a vášnivou vřavou vzdáleně příbuzní. Ohavné. Ano, ohavné to bylo dost; pokud ale byl člověk dostatečně zmužilý, musel si přiznat, že v něm ten hrůzně upřímný jekot vyvolává jistou odezvu, byť sebeslabší, a mlhavé podezření, že takový jekot v sobě skrývá nějaký smysl, jemuž člověk – člověk už tak vzdálený noci prvopočátečních staletí – může porozumět. Conrad si za svůj příběh vysloužil značnou kritiku. Efekt Srdce temnoty totiž spočívá v představě Konga a jeho obyvatel jako čehosi amorfního, 6_blackland_5věčně číhajícího na příchozí z jiných světů. Tím, že africkou populaci zredukoval na beztvarou masu, dostal se tvůrce do konfliktu s nastupující érou bojů za lidská práva. Podobné odsudky si vysloužil i průkopník jazzového čtení Vachel Lindsay, když roku 1912 vášnivě deklamoval působivou báseň Kongo, jejíž účinek založil na animálním, jakoby nelidském aspektu černošských rituálů:

VIDÍM, JAK SE KONGO PLAZÍ
V HOUŠTÍ TMAVÁ,
ZLATOU STEZKU PRALESEM
SI PROSEKÁVÁ.
Podél jeho pobřeží
tisíc mil
roj tetovaných divochů se roztančil.
Zaslechnu pak výbuch
krvavého songu,
rány lidskou kostí na cínovém gongu.
A KREV, piští píšťaly a flétny
bojovníků,
KREV, hlasy lebkou
maskovaných kouzelníků
Rozviřte smrtelný, čarodějný chřest,
vydrancujte pláně,
stáda žeňte s cest,
chřest a chřest a chřest, bing!
Bumly, bumly, bumly, BUM!
Řvoucí, epický, divoký chór
zní z tlamy Konga
až do Měsíčních hor.
Smrt je Slon,
uhrančivý, hrozivý,
zpěněný a strašlivý.
BUM okrást trpaslíky,
BUM pobít Araby,
BUM pobít bělochy,
HÚ, HÚ. HÚ!
Slyš, ječí duch Leopoldův,
v pekle se škvaří
za to, že usek ruku hospodáři.
Slyš, jak se ďáblové chechtají a řvou,
když mu dole v pekle ruce rvou.

Ano, Smrt je Slon. Právě slonovina a kaučuk (kvůli vynálezu pana Dunlopa cena gumy prudce stoupla) stály na počátku vraždění, jehož rozsah (a zároveň míra utajení) nemá v dějinách 19. století obdoby, i kdybychom připustili, že koloniální politika měřila všem porobeným národům stejně tvrdým metrem. Jakmile Leopold II. usoudil, že domorodci neplní plán, strhnul ze své organizace humanitární roušku a vyslal do Konga oficíry belgické armády, aby zde z naverbovaných žoldáků černé pleti sestavili dozorčí čety, tzv. force publique. Z údajně vědeckého projektu se vyklubal mocenský útvar se smutně ironickým názvem État indépendant du Congo (Svobodný stát Kongo). S Afričany, kteří se odmítali podřídit, udělali vojáci krátký proces: buď jim pro výstrahu unesli manželky, nebo je rovnou před jejich zraky zabili. Požadované penzum práce nebylo při nejlepší vůli možné plnit, a tak se začaly vzpouzet celé vesnice. Agenti přikázali, aby je „force publique“ vypálila a obyvatele povraždila. Náboje byly drahé a šéfové svým podřízeným nevěřili, že si v divočině sem tam neudělají 6_blackland_6malé safari. Proto vydali děsivé nařízení: na důkaz, že hlídky vystřílely munici do těch správných terčů, museli ozbrojenci přinést na stanici příslušný počet useknutých rukou. Nejprve se sekaly ručičky pouze mrtvolám, časem ale dozorci přišli na to, že když zbaví končetin živého člověka, ušetří náboj navíc. Zběsilý teror došel tak daleko, že si domorodci začali sekat ruce mezi sebou. Jakmile se dozvěděli, že se „force publique“ blíží, připravili jí preventivně haldu lidských údů, které pak speciálně určení nosiči dopravovali v koších „na ústředí“ Vesničané bohužel věděli, co dělají. Kdyby onu krvavou sklizeň nechali na nepříteli, nemuselo by zůstat jen u rukou; útočníci svým obětem s oblibou řezali pohlavní orgány, případně jim utínali hlavy, nebo přibíjeli ženy a děti na ohrady do tvaru kříže. Na druhé straně – pokud lze vůbec něco dodat – je třeba říci, že trestům podléhali i sami popravčí. Jeden dánský kněz, který to všechno viděl na vlastní oči, vzpomínal, jak mu vrazi dobrácky vysvětlovali: „Neberte si to tolik k srdci. Když se nevrátíme s tím, co chtějí, zabijou nás. Přednosta nám slíbil, že když přineseme dost rukou, zkrátí nám vojenskou službu.“

KILLERŮV ODKAZ
Zvěrstva se ve Svobodném státě Kongo nerušeně páchala od roku 1885 do roku 1908, tedy dlouhých 23 let. Čas od času o nich promluvil nějaký ten misionář (služebníky Boží Leopold jako jediné nemohl do země nevpustit – vždyť sám deklaroval, že mu jde o christianizaci divošského plémě), ale většinou nebyl vyslyšen, a navíc: belgický král disponoval šikovně organizovanou sítí zvědů, kteří se už postarali, aby byli kverulanti veřejně zesměšněni. Nebýt zaměstnance rejdařské společnosti v Liverpoolu Edmunda Denea Morela, jenž si všiml, že z Anglie do Konga odplouvají lodě plné zbraní, střeliva, řetězů a okovů (a že tedy možná půjde o otrokářský stát), nejspíš by Leopoldovi jeho animozity procházely vesele dál.
Morel začal o kontroverzním tématu psát do novin. Sbíral svědectví a poté, co ho podpořilo několik vlivných podnikatelů, dychtících rozbít králův monopol, dal v lodní firmě výpověď a začal se Kongem zabývat na plný úvazek. Nestavěl přitom na zelené louce – k prvním odpůrcům Leopoldova režimu patřil propuštěný otrok, bývalý plukovník seveřanské armády a politik George Washington Williams, jenž panovníka požádal o audienci, načež se rozhodl o výsledcích „křesťanské civilizace“ v Kongu osobně přesvědčit. Odjel tedy (načerno) na černý kontinent a když se vrátil, napsal králi otevřený dopis, v němž naprosto jasně uvedl: „Veškeré zločiny, k nimž dochází v Kongu, jsou páchány Vaším jménem.“ Další dopis poslal americkému prezidentovi (teď už Benjaminu Harrisonovi) a do všech významných deníků. Chytře v něm zdůraznil, že došlo k zavrženíhodné manipulaci vládou Spojených států… Leopold II. jakoukoli vinu popíral a jeho nohsledi systematicky ničili pověst každému, kdo se jen odvážil hlesnout (o předčasně zesnulém Williamsovi například šířili, že je cizoložník). Belgický parlament se v roce 1891 za svého krále postavil. Ale lavina se už nedala zastavit. Po Williamsovi přišel jiný Afroameričan, presbyterián William Henry Sheppard, jenž v lednu roku 1900 publikoval konkrétní výčet zločinů zabijáků z Force Publique: on sám prý viděl črtnáct vypálených vesnic a 81 useknutých pravaček. Dva roky nato vyšla první ze série Morelových pamfletů, The Congo Horrors. V třetí knize, kterou na toto téma vydal, byly fotografi e zmrzačených žen a mužů. Britský konzul v Africe Roger Casement zatlačil na parlament, aby se případem začal ofi ciálně zabývat. Za oceánem se k němu přidali Booker T. Washington, W. E. B. Du Bois a Mark Twain, jenž přispěl výsměšným pamfletem King Leopold’s Soliloquy (Samomluva krále Leopolda). Sir Arthur Conan Doyle za pouhých osm dní sepsal knížečku The Crime Of The Congo a prakticky ve stejné době učinil v povídce Vila Vistárie protivníkem Sherlocka Holmese diktátora zvaného Tygr ze San Pedra („nejhorší prostopášník a krvežíznivý tyran, který kdy vládl nějaké zemi, jež si říká civilizovaná“). Ba i Jules Verne, než roku 1905 zemřel, rozepsal závěrečný díl svých Podivuhodných cest, oblíbenou „Výpravu Barsacovu“, kde byl hlavním padouchem bezcitný Henry Killer, ovládající území v „Nigerském ohbí“ s příznačným názvem Blackland.
Kvůli liknavosti belgické vlády a neochotě světových mocností sníst, co si navařily, se kauza vlekla až do roku 1908. Teprve tehdy belgičtí poslanci krále na nátlak zvenčí odřízli od jeho kolonie a převzali nad ní správu. 110 milionů franků, jež toto africké dobrodružství vyneslo, propadlo státu, téměř polovinu však spolkla dostavba honosných budov a paláců, díky nimž se Leopoldovi říká „král stavitel“. O tom, že tentýž člověk (podle střízlivých odhadů) stihl v Kongu během dvou dekád zahubit deset milionů lidí, se už tolik nemluví. S přijmutím odpovědnosti za činy svého panovníka, který naštěstí pro něj zemřel 17. prosince 1909, má Belgie dodnes velký problém.

Přidat komentář