Začněme nejprve malou exkurzí do biologie. Jednou z nejpodivnějších záhad darwinovské evoluce je úspěch pohlavního rozmnožování, neboť existuje mnoho dobrých důvodů, aby to tak nebylo, aby převládly způsoby nepohlavního rozmnožování. Nicméně už se stalo, že evoluční potenciál byl vyplýtván na něco tak neefektivního jako na tento způsob rozmnožování, který polovinu své rozplozovací energie ztrácí v plození samců. Z hlediska gendrových studií to vypadá, že to byla jen zlomyslnost evoluce. Ale evoluční biologové našli celou řadu důvodů, proč tomu tak bylo, ale pro nás nemá valný význam je připomínat. Ačkoliv se muži a ženy fyzicky málo liší, vykazují lidé nejvyšší dimorfismus ze všech primátů, což není pouze otázka fyziologických vlastností, ale zejména toho, že muži i ženy dělají odlišné věci. Z hlediska fylogenetického jsou muži o něco větší než ženy, takže z hlediska evolučního jsme mírně polygynní druh.
Jedné americké antropoložce jménem Bobbi Lowová to ale nedalo a zeptala se: když už je tomu tak, za co tedy v lidské společnosti opačná pohlaví mohou? K tomu přece musí být nějaký důvod! A pokusila se aplikovat základní biologické paradigma na lidi. Nejprve si položila tři základní otázky. Jak to vypadá, když lidé maximalizují svůj genetický přínos prostřednictvím svých dětí? A jak se jejich zvolené strategie budou lišit na základě odlišností životního prostředí? A konečně: jak se tyto strategie liší podle pohlaví? Pokusme se spolu s ní odpovědět na tyto otázky.
GENETICKÝ PŘÍNOS INDIÁNSKÝCH VÁLEČNÍKŮ
Chceme-li zjistit, jak lidé maximalizují svůj genetický přínos, musíme se ptát, jaké náklady musí vynaložit, aby si zajistili požadovaný zisk. Nebo jinak: jaké riziko musí podstoupit, aby genetický přínos stál skutečně za to. Začněme jedním příkladem. My už známe indiánský národ, který se jmenuje Yanomámové, protože jsme o nich ve Skrytých zkušenostech dvakrát mluvili. Takže si jen připomeneme, že tito lidé žili v malých vesnicích uprostřed deštného pralesa v povodí Orinoka. Jejich obživa spočívala ve sběru divoce rostoucích plodů, kořenů, hlíz a dužiny, ale hlavně pěstovali zemědělské plodiny ve svých zahradách uprostřed pralesa. Těmito činnostmi se zabývali asi tři hodiny denně, takže měli spoustu času, aby si vymýšleli další zábavy.
Žďárové hospodaření na půdě v pralese nevynášelo takové prostředky, aby stálo za to je akumulovat, takže jejich společnost byla co do majetku jednotlivců rovnostářská a každý se choval tak, jakoby jejich zájmy byly shodné. Jejich sociální systém byl postaven na známých principech: základem byly příbuzenské vztahy, které rozhodovaly o všem podstatném v jejich životě. Každý znal svůj původ, který byl odvozený od předků a mířil do daleké minulosti, což jim všem jako jednotlivcům dávalo pocit zřejmé legitimity. V čele každé vesnice stál náčelník, který hlavně udržoval pořádek mezi obyvateli a v případných sporech měl poslední slovo. Tím, že byl soukromý majetek zcela omezen pouze na osobní věci, museli se muži uvnitř příbuzenské skupiny lišit něčím jiným než majetkem.
Sociální dynamika se soustřeďovala na výměnu žen vhodných ke sňatku, což znamenalo, že se dvě příbuzenské skupiny dohodly na tom, kdo si koho vezme. Sňatky organizovali mužští příbuzní, tedy indiánští ,kecalové‘, ale často byly za nimi skryty zištné politické důvody. A protože tito lidé neakumulovali žádný majetek, jenž by se dal dědit, nebyly to ekonomické důvody, které rozhodovaly v procesu získávání žen za účelem sňatku. Podle tamních pravidel musel být muž především vážený bojovník. Proto byli Yanomámové známí soustavnými boji mezi vesnicemi a asi čtvrtina mužů umírala násilnou smrtí. Válka měla reprodukční příčiny a dopady: úspěšní bojovníci získávali významné společenské postavení a měli reprodukční úspěch. Takže rozdíly mezi muži se projevovaly v tom, že schopní bojovníci se dříve a častěji ženili, protože jejich společenské postavení bylo vysoce hodnoceno. Čím úspěšnější byl válečník, tím vyhledávanějším milovníkem se stal a tak jejich možnosti mít více žen a dětí byly větší. Stálé opakování bojů mělo tedy nejen své sociální důvody, ale také genetické: válečník mohl mít více potomků než bázlivec. Genetický přínos bojovníků byl vysoký, ale velice riskantní: rizikem byla velká pravděpodobnost smrti. Vidíme tedy, že naši válečníci byli polygynní: jeden muž mohl mít více žen. Měly z takového jednání mužů také nějaký zisk ženy? V mnoha polygynních společnostech, kde se muži odlišovali navzájem výší svého majetku, mohli z jejich postavení těžit i ženy. Ale zde se ženy dělily o mužovy zdroje s jeho ostatními ženami, i když měl takový bojovník stejně zdrojů jako monogamní muž. Polygynní domácnosti u Yanomámů mívaly navíc mnohdy menší zahrady než ty monogamní, protože válečníci se více věnovali přípravě bojů než práci na zahradách. Ale díky tomu, že v této rovnostářské společnosti nemohl nikdo strádat, nemělo to rozhodující význam, protože bojovníkovy ženy dostávaly jídlo od jiných domácností. A Lowová tedy konstatuje, že postavení muže jako bojovníka tak mělo nepřímý vliv i na zisky jeho žen.
POHLAVÍ, ZDROJE A EKOLOGIE LIDSKÉ REPRODUKCE
Muži dosahují reprodukční výhody právě v polygynních společnostech a to prostřednictvím možnosti mít více žen. Lowová tak dokládá, že existuje zřejmá reproduktivní odměna v případě vysoce postavených mužů: mají více žen a dětí. U Yanomámů si muži museli své postavení a tedy přístup k ženám tak říkajíc vybojovat. Proto je tento příklad velice přehledný. Ale také dokládá, že to platí i ve společnostech rovnostářských, kde majetek nemá žádný význam, ale svou úlohu hraje postavení a schopnost vyjednávat. Proto Yanomámové využívali pro získání žen také různé mužské koalice, s jejichž pomocí se uzavíraly sňatky mezi osobami, jejichž rodiny udržovaly výjimečné vztahy. Muži tak ,redefi novali‘ svá postavení, aby se mohli oženit a získat ženy.
Mluvíme-li o polygynních společnostech, musíme si ovšem uvědomit, že nejde o harémy, které by si muži pořizovali. Obvykle většina mužů žije s jednou ženou a jen několik procent mužů má dvě ženy, výjimečně více. Ale ve většině jiných případů to je majetek, který mužům umožní ženit se častěji. V oné monogamní většině jsou tedy všichni chudí muži. Nejde jen o to, že majetní muži mohou mít více žen a tudíž i dětí, ale mohou se ženit s mladšími ženami, které mají větší reproduktivní hodnotu než starší ženy. Je tedy zřejmé, že majetek a postavení jsou v přímé korelaci s reprodukčním úspěchem. Lidská polygynie je sociální instituce, která neznamená přímo reprodukční pravidlo, ale pravidlo sociální, kterým se řídí uzavírání sňatků v dané společnosti.
V případě společností, jež uplatňují pravidlo ,ceny za nevěstu‘, komunity směňují ženy za ekonomicky ceněné statky, jakými jsou třeba dobytek v Africe, či ovce u středoasijských Turkmenů, nebo prasata na Nové Guinei. Majetný muž je reprodukčně úspěšnější než jeho nemajetný sok. Ale jak je tomu u žen? Ty polygynií často trpí: ženy z domácností, kde je více manželek, mají nižší plodnost než monogamní ženy a navíc hlavní příčinou rozvodu bývají právě spory mezi nimi. Ve společnostech, kde se uplatňuje cena za nevěstu, může mladší žena očekávat vyšší cenu než starší žena, protože má vyšší reprodukční hodnotu. Tak je tomu v mnoha afrických společnostech. A z etnografie známe mnoho případů, kdy si starší muži brali za ženy dívky s rozdílem věku i několika desetiletí. V každém případě ovšem platí, že pohlavní výběr byl vždy markantnější v případě mužů než žen.
Stupeň polygynie odpovídá intenzitě pohlavního výběru, jehož míra je dána reprodukčním úspěchem. Měření této korelace však může komplikovat sociální rozvrstvení. Lowová říká, že právě pohlavní výběr predikuje, jak intenzivně probíhá ,soutěž‘ mužů a jakému riziku se vystavují. Protože reprodukční úspěch, či genetický přínos, se může výrazně lišit, stejně jako se mění postavení a majetek účastníků této ,soutěže‘, jež se nám zevně jeví jako sociální soupeření mužů, ale ve skutečnosti je za ním skryt boj o genetický úspěch. Platí, že ve společnostech, kde je vysoká kontrola ekonomických zdrojů nebo jsou tyto zdroje dědičné, tam může tato kontrola vést ke strmé stratifikaci společnosti.
Taková byla společnost feudální: šlechtici kontrolovali nejen ekonomické zdroje, ale také postavení jedinců. Zdroje se dědily v mužské linii a změna společenského postavení byla výjimečná. Ovšem zároveň platilo, že šance uspět v ,soutěží‘ uvnitř své třídy, šlechtické vrstvy, byla malá a soutěživost se tam tlumila. To byl jeden z důvodů, proč šlechta neuspěla v konkurenci s buržoazií. Ale to je už jiné téma. Současná západní společnost je sice monogamní, ale výsledkem rozdílného chování pohlaví je skutečnost, že muži se víckrát v životě žení než ženy. Jde tedy o tzv. ,sériovou monogamii‘, kdy se muži často rozvádějí a opětovně žení, takže mají děti ze dvou či více manželství. V mnoha případech starší muži opouštějí stárnoucí, již neplodné ženy, aby si vzali ženy mladé a geneticky produktivní. O tom se můžeme přesvědčit takřka ,v přímém přenosu‘, stačí si připomenout některé české politiky: Paroubek, Topolánek, Bursík, Kocáb…
EKOLOGIE LIDSKÉ REPRODUKCE
Takže přejděme ke druhé otázce, kterou si Lowová položila. Jak a kdy vliv životního prostředí mění genetické náklady a výnosy jedinců? Víme, že lidské chování je vzájemnou interakcí genů a životního prostředí a často v jejich chování rozhodují velice subtilní důvody. Ale ukažme si to opět na jedné společnosti, jejíž sociální instituce jsou podobně jednoduché, jako byly ony v případě Yanomámů. Indiáni Guayakí (nazývaní také Aché) žili v Paraguaji ve vyšších a sušších polohách než Yanomámové. Byli to typičtí sběrači a lovci. Čtyři sta let žili v nepřátelství se svými zemědělskými sousedy Guaraní, neobchodovali s nimi, nenavštěvovali je a neženili se s jejich ženami. Žili v malých skupinách 15 až 70 osob jako nomádi, kteří se pohybovali v lesích. Skupiny tvořily příbuzensky propojení jedinci a několik jejich přátel. Jejich každodenní život se točil kolem lovu a sběru. Muži se věnovali lovu zvěře a sběru medu. Jejich příspěvek k obživě byl kaloricky významný, ale nepředvídatelný. Jejich strategie byla: vysoké riziko přináší vysoký zisk. A maso i med patřily k prestižním a nejvíce ceněným potravinám. Takže pro ně platilo pravidlo: čím byl lovec úspěšnější, tím bylo jeho postavení ve skupině vyšší a mohl tak mít více žen. Ženy trávily asi dvě hodiny denně sběrem potravy; sbíraly ovoce, dužinu z palem a larvy hmyzu, staraly se o děti, domácí zvířata a domácnost. To sice omezovalo do určité míry jejich schopnost zajistit dostatek potravy pro domácnost, ale zato jejich příspěvek byl pravidelný a předvídatelný.
Muži mohli kočovat lesem se skupinami žen, ale častěji se rozdělili na malé skupinky, aby sledovali sami zvěř: tím trávili až 7 hodin, ale nikoliv každý den. Maso se ve skupině rozdělovalo mezi všechny domácnosti a vždy rovnoměrně; neplatilo to ale v případě medu. Ženy si ponechávaly veškerou rostlinnou potravu, larvy a ulovená drobná zvířata. Také Guayakíové byli polygynní a během mládí mohli muži i ženy často měnit partnery. Byli matrilokální, muž se tedy po svatbě odstěhoval k rodině své ženy. Co je ale velice zajímavé, mnoho dětí mělo různé otce. Existovalo jen velmi málo věcí, které se daly dědit. Rozhodovalo tedy postavení muže: nejlepší lovci měli největší reprodukční úspěchy. Vidíme tedy, že jejich společnost byla podobná té yanomámské. Z ekologického hlediska je možné se na polygynii dívat jako na model, jenž řeší ,patogenní stres‘. Jde o společnosti, které žily v tropických oblastech, kde je větší možnost parazitických onemocnění. Polygynie je díky většímu počtu dětí různých rodičů schopná vytvořit více nových genetických kombinací, z nichž některé budou odolné proti tropickým chorobám. Tak lze zajistit vyšší pravděpodobnost biologické kontinuity dané komunity. A to byl přesně příklad Guajakíů.
Polygynie je vedla k tomu, aby muži a ženy měli více geneticky variabilních potomků. Proto je přísná monogamie ve vysoce patogenních oblastech vzácná. Stupeň polygynie je prahovým modelem spíše než lineárním vztahem. Tato genetická variabilita vzrůstá v případě únosů žen z jiných společností. A proto je také v tropických oblastech vzácný sororát, kdy se muž žení se dvěma sestrami. Ale jedno překvapení na konec. V případě Guayakíů nebyla výjimkou ani situace, kdy jedna žena žila následně s několika muži, nebo dokonce se dvěma muži současně. Tedy ,sériová monogamie‘ a polyandrie. Guayakíové měli tak řešení patogenního stresu pojištěné dvakrát: polygynií i polyandrií. Lowová se domnívá, že patogenní stres u nich vyvolával oba tyto vztahy z důvodu radikálního řešení parazitické odolnosti populace.
EKOLOGIE MONOGAMIE
Shrňme si tedy, k čemu jsme už dospěli. Pokud jde o vztah zdrojů a sňatkových pravidel, pak platí jednoduché závislosti: čím je méně kontrolovaných zdrojů v daném životním prostředí, tím více usilují muži o kontrolu nad ženami a tím větší je soupeření mezi nimi. Tehdy obvykle chybí i dědická práva, nebo jsou potlačená, a komunity si spíše vyměňují ženy za účelem sňatku, než aby je směňovaly za ekonomické statky. Když jsou zdroje mužů nepředvídatelné a ženy mohou mít dostatečné zdroje na to, aby byly nezávislé, pak nastává situace ,sériové monogamie‘ nebo vzácné polyandrie, které mohou vyústit ve zvýšenou variabilitu ženského reprodukčního úspěchu. Když ve společnosti dochází ke kumulaci nadvýrobku a muži kontrolují důležité zdroje, pak mají bohatí muži velkou výhodu při získávání žen a mohou se tak vícekrát ženit.
Opakem je situace, kdy rodina nevěsty platí věno, což odráží zajímavý svazek, jenž stojí na pohlavním využití zdrojů. Věno je spojováno se stratifikovanými, monogamními společnostmi, kde se muži výrazně liší právě postavením a majetkem a ženy tak vyhledávají muže bohaté a výše postavené, kteří slibují vyšší reprodukční prospěch. Proto věno platí rodiče nevěsty, aby získali vhodného manžela pro dceru. Má to jeden háček. Chudé rodiny si nepřejí mít dcery, protože úspory na věno by je ekonomicky zničily. Pak dochází k záměrné infanticidě, zabíjení narozených děvčátek, jak to známe z Indie i z Číny. Tam, kde je životní prostředí neúrodné a muž se musí podílet na obživě dětí, tam je prostor pro monogamii nebo polyandrii. Lowová se domnívá, že se ženy zřídka podílely na reprodukčních zájmech mužů. Viděli jsme, že v tradičních společnostech Yanomámů a Guayakíů bylo velmi málo věcí, které se daly vlastnit, takže jediné, co bylo důležité, bylo sociální postavení muže, nebo naopak ekonomické postavení ženy. Neexistovala žádná korelace mezi přežitím dětí a zdroji otce. Zatímco v naší společnosti je tato korelace velice úzká a existuje vysoká závislost mezi velikostí majetku a počtem žen a dětí, které muž má, nebo měl. Ale čím je vyšší investice do dítěte, tím je vyšší šance dítěte přežít a být úspěšné. A dále platí, že tato investice je tím větší, čím je dětí méně. To je stav, kdy vztah majetek – plodnost prochází tzv. demografi ckým přechodem. V okamžiku, kdy dítě musí soutěžit o omezené zdroje, mění se vztah investice do dítěte a plodnost: vítězí investice. To je stav, kdy klesá počet dětí, protože nelze maximalizovat oboje. Složitější technologické postupy vyžadují vyšší vzdělání a lepší přípravu, více investic do dítěte vede ke konkurenceschopnosti dětí. A ta jim potom dává větší šanci vzít si lépe postaveného partnera. Kdysi zemědělství uvolnilo kontrolu porodnosti, kterou se vyznačovaly tradiční společnosti, jimž záleželo na stálém hledání rovnováhy přírodních zdrojů a počtu dětí. Vysoký počet dětí vedl k jejich vysoké úmrtnosti a po jejím vyřešení došlo k velkému růstu obyvatel na této planetě. Dnes jsme v opačné situaci: naše veškerá kontrola zdrojů slouží k tomu, abychom měli méně dětí a více investovali do jejich výchovy. Pro tento model je potom nejvýhodnější monogamie.
Etnografie nás učí, že v nehostinných podmínkách vytvářejí muž a žena účinnou koalici, kterou spojují své reprodukční zájmy. Tato koalice se soustřeďuje na získání zdrojů pro potomky a je účinnější, čím jsou zájmy obou rodičů identičtější. A to je vždy v monogamii. Čím více přispívá žena na obživu, tím větší má kontrolu nad zdroji. V naší společnosti zaměstnání žen zvýšilo jejich nezávislost a vede to ke snižování významu instituce manželství. Obecně lze říct, že rostoucí investice do dítěte zvyšuje jeho schopnost přežít, oženit se či provdat a mít zase děti. Čistý přírůstek zdrojů vede k jejich alokaci do méně dětí. Jak vidno naše monogamní společnost není zdaleka tak rovnostářská, jako byly tradiční společnosti.
STRATEGIE PODLE POHLAVÍ
Třetí otázka bude už pro nás jednodušší než předchozí dvě: jak se liší strategie obou pohlaví? Dělba činností podle pohlaví je naše biologické dědictví. Což se zdá být zřejmé již při pohledu na naše každodenní činnosti a výrobní řemesla. Vezměme ale k ruce statistiku těchto činností, jak ji dali dohromady etnografové. Ze souboru 1215 pracovních činností existuje jen 14 výhradně mužských; namátkou: lov savců, ryb a ptáků, tavení rudy, havířská práce, těžba a zpracování kamene a dřeva, stavba lodí, výroba hudebních nástrojů. Pouze 7 činností je převážně ženských: sběr rostlinné potravy, shánění paliva, předení, praní, vaření a příprava nápojů, nošení vody. Jak je vidět, nenašli toho etnografové příliš mnoho odlišného, drtivou většinu činností provádějí obě pohlaví.
A přece se muži a ženy liší. V první řadě jsme si už všimli, že rozdíly jsou patrné, pokud jde o strategii získání partnera, s kterým chceme zplodit potomky. A tak v první řadě čím se muži liší od žen, jsou věci spojené s rozmnožováním našeho druhu. Jde především o bytostně ženské záležitosti, které spadají zcela do jejich kompetence, jako je těhotenství, porod, kojení a péče o nemluvňata. Právě tyto činnosti vybavují každou ženu nejvyšší hodnotou, kterou každé komunitě přináší a kvůli které muži mezi sebou soutěží, aby ji s ženou sdíleli.
Právě vědomí této hodnoty určuje sociální dynamiku každé tradiční společnosti, jak jsme si ukázali na příkladu Yanomámů a Guayakíů. V moderním světě jako by byla druhořadá. Zdůrazňují se spíše ekonomické cíle každého jedince a jeho uplatnění na trhu práce je prvořadé bez ohledu na pohlaví. Přitom jaksi zapadá ještě jeden rozdíl. Mužům klesají reprodukční schopnosti někdy po třicítce, ale zcela je ztrácejí až ve vyšším věku, byť mohou být i sedmdesátiletí otcové. Ženy jsou nejplodnější mezi dvaceti a třiceti lety a plodnost končí obvykle mezi 45 a 50 lety; v moderní společnosti je průměrný věk menopauzy 50,5 roku. Ale tím jistá genetická nespravedlnost nekončí. I ta nejplodnější žena má vždy méně dětí než může mít nejplodnější muž; jednoduše proto, že rodičovská investice je v jejím případě mnohonásobně větší. To je neopomenutelná věc! Proto, když zemře matka, je ohroženo i dítě, neboť mu již nikdo nebude věnovat tolik péče.
Ale nejzřetelnějším rozdílem mezi muži a ženami je agresivita. To je nepochybně dáno biologicky tím, že mužský hormon testosteron ve vyšší koncentraci vyvolává sklon k násilnému chování. Ale svůj podíl na tom má i sociální chování obou pohlaví. Ženské zájmy se vztahují obvykle na rodinné nebo sousedské vztahy, zatímco muži mají širší rámec. Ve srovnání s ženami muži mají tendenci vytvářet riskantnější, prchavější a agresivnější koalice, které se častěji vytvářejí i mezi nepříbuznými muži. Viděli jsme, že muži většinou prosazují svůj reprodukční úspěch spoluprací: koalice mužů přináší větší zdroje a moc, což se projevuje otevřeným prosazováním své dominance. Ženy obvykle kontrolují málo zdrojů a jejich koalice bývá zřídka účinná mimo dosah příbuzenských vztahů.
Ale není to tím, že muži jsou větší a silnější než ženy a že ženy jsou těhotné, kojící a starají se o děti více než muži, ale tím, že muži jsou v úsilí o biologickou i sociální reprodukci agresivnější. Kořeny konfliktů tkví už v pohlavním výběru. A Lowová upozorňuje, že válka je ve své podstatě příkladem přírodního výběru, který se zcela vymkl sociální kontrole. Problém je, že když ženy vyvinou silnou zálibu pro specifi cky mužské vlastnosti, jakou je také agresivita, pak to má pozoruhodné důsledky. To byl příklad zfanatizovaných německých žen za války.
Darwin jmenoval dva důležité důvody sexuálního výběru: jednak samy ženy vyžadují, aby muži ukázali své reprodukční přednosti; a jednak se ženské preference soustřeďují na způsob, jakým muži tyto přednosti avizují. Přírodní výběr tak sám udává směr pohlavnímu výběru. Válka jako smrtelný konflikt existuje proto, že přináší jednotlivcům i jejich komunitám zisk, který je pro ně natolik důležitý, že stojí proto riskovat životy mužů. Výsledkem potom je, že yanomamští muži mají tím více žen a dětí, čím větší jsou bojovníci. Pohlavní výběr je zde evidentní a velice silný. Společnosti, které mají hodně mladých mužů, jsou více nakloněné k násilí; únosy žen a znásilňování je tam časté a je důvodem k válce. Ale nemylme se: i v moderní společnosti má riskantní chování mužů své selekční úspěchy. Ostatně málokterá doba zažila tolik válek jako novověk a kdo ví, kolik švédské krve koluje od třicetileté války v našich žilách.
Číst Lowovou není snadné. Nejsme připraveni na to, abychom o vztahu dvou pohlaví uvažovali, jako by šlo o ekologický problém. Nicméně americké sociální vědy se touto cestou ubírají již nejméně dvacet let. Proto je důležité se s tím seznámit. Lekce Bobbi Lowové je prospěšná.
Bobbi S. Low, americká badatelka z Michiganské univerzity, která se zabývá pohlavním dimorfismem, ekologickými aspekty sňatkových systémů a rozdílným postavením pohlaví při využívání zdrojů.
1991 Family patterns In nineteenth-century Sweden: variation in time and space
2000 Why sex matters: a Darwinian look at human behavior
2001 Institutions, ecosystems and sustainability
2006 A working understanding of ecological models and methods