Muž, který nejvíce vydělal na kouzlu Divokého západu, zavítal se svou slavnou revuí Wild West i na Moravu. To je celkem známá věc 
– a hlavně je to pravda. Už skoro půl století ale přežívá fáma, že BUFFALO BILL také vystupoval v Praze, konkrétně na ostrově Velké Benátky, tedy na dnešní Štvanici. Tuto mylnou informaci bezděky vypustil do světa jina k velmi pečlivý pragenzista Antonín Novotný, autor pověstných „špalíčků“, který si zkrátka myslel, že hrdinu brakových románů na vlastní oči viděl. Jak uvádí historik Miroslav Čvančara, později o tom dokonce začal být přesvědčen. Jak to tedy s Buffalo Billem v českých zemích bylo? Skutečnost je taková, že Prahu jen tak „lízl“, ale do města nikdy nezavítal.
Pojďme si nejprve říci (i když už to bylo převyprávěno snad stokrát), jak vypadal život proslulého zvěda a lovce bizonů předtím, než se stal principálem onoho neuvěřitelně úspěšného kočovného cirkusu. Buffalo Bill se narodil 26. února 1846 jako William Frederick Cody v dřevěné chajdě poblíž městečka Le Claire v Iowě. Jeho matka se jmenovala Mary, otec Isaac byl farmář a svobodomyslný člověk, jenž k sobě běžně zval indiány na kus řeči. Coby kvaker vystupoval proti otrokářství, kvůli čemuž byl ochoten i riskovat. Poté co se rodina přestěhovala do „krvavého“ Kansasu, stalo se mu jeho přesvědčení málem osudným. Místní ho chtěli zlynčovat, pobodali ho a způsobili mu vážná zranění, ze kterých se už nikdy plně neuzdravil. V roce 1857 na následky útoku zemřel a z jedenáctiletého Williama se náhle stal jediný chlap v chalupě.
Nejprve si vydělával na dráze jako „boy extra“, což znamenalo, že běhal z jednoho konce nákladního vlaku na druhý a nosil topičům a mašinfírovi jídlo. V utažské válce se údajně přidal ke skautům, tedy zvědům, kteří se s výpravou plukovníka Johnstona vydali potlačit domnělé povstání mormonů v Salt Like City. Ve čtrnácti ho – jako tolik jiných – zachvátila Zlatá horečka. Ale dřív než se dostal na naleziště, narazil na agenta Pony Expressu, který mu svěřil důležitou úlohu posla této mýty opředené kurýrní služby, přepravující zásilky z východu na západ Spojených států. Tak to tedy alespoň bylo podle Buffalo Billa, barona Prášila své doby. Kdybychom se měli spokojit s realitou, museli bychom konstatovat, že mu matka u dostavníkové fi rmy Russell, Majors & Waddell obstarala místo pouhého poslíčka. Zkrátka a dobře: jezdil tam a zpět po třímílové trase z kanceláře podniku v Leavenworthu k sídlu místní vojenské jednotky.
Zodpovědná a nebezpečná práce pro Pony Express se nicméně stala jedním z pilířů novodobé báje, kterou Cody později – kdy už de facto přestával rozlišovat mezi skutečností a fi kcí – notně přiživoval. Ve svých pamětech Dobrodružný život Buffalo Billa, jak jej sám vypsal (česky vydaných roku 1929 nakladatelem F. Topičem) například tvrdí: „Jednoho dne jsem přicválal do stanice u Tří křižovatek, kde jsem se dověděl, že muž, který mne měl vystřídat, byl předešlé noci zabit v opilosti v pranici. Nebylo tam nikoho, kdo by jej zastoupil. Jeho vyměřená cesta byla osmdesát pět mil na západ. Neměl jsem mnoho času o tom přemýšleti. Vybral jsem si ve stájích dobrého ponyho a brzy jsem byl opět na cestě. Dojel jsem ke Skalistému hřebeni v předepsaném čase, a obrátiv se, jel jsem zpět k Červené vysočině, místu, odkud jsem vyjel. Tato okružní cesta měřila tři sta dvacet mil a já jsem je ujel za 21 hodin a čtyřicet minut.“
U Pony Expressu se měl také seznámit s druhou největší celebritou éry Divokého západu, Jamesem Butlerem Hickokem zvaným Divoký Bill. Když vypukla válka Severu a Jihu, prý spolu narukovali k nešťastné sedmé kavalérii. Dva roky měl William Cody pod vedením generála Custera stopovat indiánské bojovníky, kterých si (jak jinak) vážil – jen kdyby nestáli na špatné straně barikády. O nutnosti zásahů proti „rudým tvářím“ se s Custerem nejednou pohádal a víckrát už pod ním nechtěl sloužit, protože se mu zdál zbytečně krutý. Snílkovy představy se bohužel opět rozcházejí s fakty. Člověka až bolí, když musí jeho tvrzení opravit na poněkud chudý údaj, že Cody pro svůj věk nebyl přijat do armády, a tak nejprve jen pomáhal dodávat zásoby do pevnosti Laramie a poté sloužil až do roku 1865 jako „teamster“, tedy vodič páru zvířat táhnoucích povozy. Sice tuto funkci vykonával u sedmé kavalérie, ale k Little Bighornu své muly nedotáhl.
S Georgem Armstrongem Custerem se bude Buffalo Bill srovnávat až do konce svých dnů. Experti na toto téma rádi dávají k dobru, že na sklonku své cirkusácké kariéry nosil nejen zlaté lokny jako rozporuplný generál (šlo o umělý příčesek – v té době už měl šediny, což se na černobílých fotkách ztratilo), ale dokonce si nechal ušít stejné sako z jelenice, pěstoval si podobný knír a bradku, nosil tentýž širák. Za pozornost stojí i záměrné pěstování kultu Buffalo Billa jako obhájce a přítele indiánů, prakticky jednoho z nich (na což plynule navázal Mayův Old Shatterhand). Měli mu říkat Pahaska (Dlouhý vlas); ve své revui Wild West se k nim prý choval s úctou a ani jinak na ně nedal dopustit. „Nepřátelé v sedmdesátém šestém, přátelé v pětaosmdesátém“ – tak zněl slogan, pod nímž v červnu 1885 prezentoval senzační účinkování siouxského náčelníka Sedícího býka (k bitvě u Little Bighornu došlo v červnu 1876). Jak to s jeho vztahem k 
Sedícímu býkovi, jakož i celé indiánské populaci, bylo doopravdy, ukazuje nádherně sarkastický, a přitom dojemně soucitný fi lm Roberta Altmana Buffalo Bill a indiáni. Je pravda, že se Cody choval lépe než jiní, což prozrazuje jeho dopis z roku 1930 o praktikách konkurenční kočovné společnosti Dr. Carvera: „V Ham burku od Carvera několik indiánů uteklo a ukrylo se v našich týpích.“ Ani on však nezůstal ušetřen dobových předsudků; Sedící býk, vůdce siouxských kmenů, které porazily Custerovu kavalérii, byl něco jako vězeň v podmínce a jak on, tak ostatní indiánští jezdci a tanečníci v revui účinkovali především proto, že se tak mohli vyhnout postihům za opakované pokusy o ozbrojený odpor, jehož poslední vlna vyústila v zimě roku 1890 v krvavou bitvu u Wounded Knee. Cody si je od úřadů doslova vyprosil a 300 z nich tak mělo alespoň na jistou dobu zaručenou beztrestnost. Koneckonců, o Billově opatrnosti v otázce vztahu bělochů a „rudochů“ svědčí i eufemismy, které použil ve svých vzpomínkách, když se v samém závěru pokusil ospravedlnit neospravedlnitelné: „Někdy byla vládní politika vůči indiánům nemoudrá a nespravedlivá. Ty doby již minuly. Indián je dobrým občanem, dobrým rolníkem a dobrým vojákem. Je pravým Američanem a všichni si musíme uvědomovati, že se s námi rozdělil o své dědictví, a hleděti, aby leckdy krátkozraká státní správa nezkracovala jeho práv a jeho svobody.“ Amen. O zabírání půdy, rezervacích a masakrech, jako byl ten u Wounded Knee, ani slovo…
DUCH PANÍ BUFFALOVÉ
Roku 1866 se William oženil s francouzsko- italskou přistěhovalkyní Louise Maude Fredericiovou, již formálně nikdy neopustil, fakticky však od ní uprchl hned po líbánkách. Manželé Codyovi spolu měli čtyři děti, z nichž se žádné nedožilo vysokého věku; syn Kit Carson (pojmenovaný po slavném hraničáři) zemřel jako šestiletý, dcera Orre Maude v jedenácti, druhá dcera Arta Lucille v osmatřiceti a poslední, Irma Louise, odešla ze světa pětatřicetiletá (ta jako jediná přežila svého otce). Buffalo Bill se točil za každou sukní a o jeho avantýrách se psalo i v tak vzdálených zemích, jako je ta naše. 21. března 1905 informovaly české noviny, že se Cody chce se svou ženou rozvést. Nakonec si to rozmyslel a v chomoutu zůstal dlouhých padesát let. Na článku z Národní politiky je však zajímavý především počet Billových milenek a také kapánek drsný humor, s jakým ke kauze přistupoval světový tisk. Posuďte sami:
„Známý ředitel světového cirku Buffalo Bill podal na svou choť žalobu o rozvod. Odpověď žalované manželky však vyvolala v zasvěcených kruzích obrovskou sensaci, kterouž snad i žalobce byl nemálo překvapen. Panička totiž prohlásila úředně, že jí choť byl nevěren, u kteréž příčiny žádá, aby americký Don Juan, jehož, bohužel, pojala za muže, 
prohlášen byl v procesu za stranu rozvod zavinivší. Ke spisu svému přidala žalovaná nekonečný seznam dámských jmen téměř z celého světa a příslušnic všech národností, připomínajíc, že se všemi měl pan Buffalo Bill milostné pletky. Dle výpočtů těch měl žalobce jenom v Americe 1003 milenky. Mezi milostnicemi, jež v jiných zemích světa ulovil, jmenovány jsou dokonce také dvě panující královny, s nimiž prý si pan Buffalo až do poslední doby dopisoval. Jeden z amerických listů, přinášející tuto zprávu, straní do jisté míry žalobci a poznamenává, že do paní Buffalové ve chvíli, kdy podávala soudní odpověď na žalobu, vjel duch všech indiánů, které pan Buffalo kdysi na svých dobrodružných cestách postřílel.“
Abychom ale pro drby nezapomněli na hrdinův životaběh. Když se započalo se stavbou „železného oře“ napříč Kansasem, přijal William místo grejdra neboli urovnávače terénu. Brzy se ovšem nabídl jako – dnes bychom řekli – zásobovací služba. Využil svých zkušeností kurýra i faktu, že uměl skvěle střílet (to zas není takový výmysl), a učinil s železniční společností dohodu: za měsíční plat 500 dolarů uloví tucet bizonů denně, aby měli stavbaři co do žaludku. Sám se chlubil, že v rozmezí tří let odpravil 4200 zvířat. Výnosný kšeft inspiroval další dobrodruhy, což přispělo k masovému vybíjení tohoto živočišného druhu. (Spisovatele Zane Graye zálesák po letech přesvědčoval, že bizony střílet musel, aby nebylo ohroženo pěstování domácího dobytka. Bizony označoval za škodnou, stejně jako třeba vlky.)
Koncem šedesátých let 19. století už měl své renomé. Po jedné potyčce s indiány, v níž se konečně ocitl v roli stopaře, získal medaili za odvahu. Časem mu ji však Kongres zase odebral, neboť se ukázalo, že v inkriminované době nebyl členem armády. (Mimochodem, v roce 1989 mu ji posmrtně vrátili.) Roku 1869 se Cody přes Divokého Billa setkal s pisálkem Nedem Buntlinem (vlastním jménem Edward Zane Carroll Judson). Buntline se původně zajímal o Hickokovy historky, po seznámení se svérázným lovcem bizonů se ale rozhodl, že hrdinou svých příběhů učiní pana Codyho. Jeho vyprávění, které vycházelo na pokračování v New York Weekly pod názvem Buffalo Bill, král pomezí, spustilo celou záplavu šestákových románů (dime novels), pro které máme hezký český výraz „buffalobillky“.
Právě on byl zřejmě tím, kdo dal Williamovi jeho nesmrtelnou přezdívku. Podle Buntlineova námětu vznikla roku 1872 divadelní hra jistého Franka Meadera, jejíž newyorské premiéry se Bill s Nedem zúčastnili. Představení věstilo propadák všech propadáků – když ale padl zrak diváků na lóži, z níž kynul bílým sombrerem oblíbený rek v plné parádě, propuklo hlediště v jásot. To Codyho přimělo, aby se zamyslel nad tím, jestli se náhodou neminul povoláním. Předtím se však ještě odebral zpět na prérii, kde se stal (spolu se svým pozdějším vzorem Custerem) průvodcem delegace syna ruského cara Alexandra II., velkoknížete Alexeje.
Prkna, která znamenají svět, mu nedávala spát, a tak po návratu znovu kontaktoval Buntlinea. Ambiciózní bohém, jemuž byl každý cent dobrý, pohotově spáchal hru s názvem Zvědové prérie. Napsal ji za čtyři hodiny a vypadala podle toho (vlastně šlo pouze o úpravu Meaderova textu, který zase jen upravil Nedův časopisecký originál). Bill si v ní coby herecký nováček vzal na pomoc kolegu ze zelených plání Texas Jacka, výsledkem však byly pouze dvojité rozpaky – to když westmeni bezradně stáli na jevišti chicagského sálu Bowery Theater, nevěděli co s rukama a nohama a nepamatovali si text. Dejme slovo Joeovi Hammanovi, jenž ze svých vzpomínek na tuto dobu poskládal populární knihu Po stopách Divokého západu:
„Buffalo Bill v překrásném obleku z jelení kůže se chystal už konečně nějak začít, když ho z první řady parteru zarazil hromový hlas: ,Hello, Bill, old man!‘ Cody se naklonil přes rampu a chytil se tohoto nečekaného příznivce jako tonoucí stébla. Poznal v něm jednoho ze svých starých druhů Milligana, s nímž ledacos zažil. Oba přátelé ihned zapomněli na všechno kolem a začali vzpomínat na staré časy. Obecenstvo šílelo nadšením. Buntline si rval vlasy, neboť dosud nepochopil, že tato mezihra vlastně zachránila situaci. Po chvilce bezradnosti se rozhodl, že ukončí tento nepředvídaný výstup, který byl ostatně nejlepším z celého večera. ,Indiáni!‘ zařval Buntline. ,Indiáni jdou, do zbraně!‘ Na tento povel kompars zaplavil jeviště a nastal zuřivý boj muže proti muži, při němž Texas Jack dal co proto ubohým ,Indiánům‘ v hnědých trikotech a s červeným peřím ve vlasech. Druhé jednání začalo v poměrném klidu. V třetím jednání si Buntline, který chtěl i pro sebe urvat kousek úspěchu, vymyslel hrdinskou smrt. Nazítří list Chicago Inter-Ocean napsal, že ,Buntlinova hra je taková slátanina, že je škoda, že autor nezahynul dřív, než ji napsal.‘ Následovala taktní pochvala hercům se zvlášť zlomyslným důrazem na výkony paní Morlacchiové a Cafarnové, které list označoval za sloupy představení, ačkoli úloha obou dam se omezovala na recitaci veršíčků. Cody časem trému překonal a nalezl zřejmé zalíbení v tomto novém zaměstnání, které ho činilo středem pozornosti. V Bostonu, v New Yorku, ve Philadelphii, všude ho obecentstvo vřele vítalo. Noviny však pokračovaly ve svých levných kritikách. New York Herald napsal, že ,Buntlinův kus je tak pitomý a tak špatně zahraný, že je až zajímavý‘.“
Opakovaný odsudek odborné veřejnosti Billa zklamal, a tak se s Buntlinem nadobro rozešel. Nápad dát životu na Divokém západě dramatickou podobu se v něm ale uhnízdil; v divadelních produkcích pokračoval a na radu svého nového manažera J. M. Burkea je oživil účinkováním pravých indiánů, o živém medvědovi nemluvě. Tam někde leží počátek jeho podívané s názvem Wild West. Nadšenci ze všech koutů Ameriky mu posílali scénáře, z nichž postupně vykrystalizovaly scénky jako Vrak prérie, Poslední jízda či Buffalo Bill v pasti. V létě 1876 se Cody dozvěděl o porážce jízdního pluku generála Custera u Little Big Hornu a postavil se do čela trestné výpravy proti jeho údajnému vrahovi, mladému čejenskému bojovníkovi, nazývanému Yellow Hair (Žlutý vlas). Už to je nonsens, protože tak říkali nepřátelé blonďatému Custerovi – leda by si vítěz přivlastnil jeho jméno. Samotný konfl ikt byl ve světle významnějších indiánských válek jen menší potyčkou: 350 kavaleristů přepadlo v Nebrasce na místě zvaném Warbonnet Creek kolem tří set Čejenů. Žlutý vlas byl vojáky těžce raněn a ponechán v prachu s vyhřezlými vnitřnostmi. Podle Codyho dvorního pábitele, majora Burkea, však vypadal „souboj“ tak, že Buffalo Bill nepřítele trefi l winchestrovkou a potom mu bowijákem odřízl skalp. Indiánova vina se neprokázala, baron Prášil měl ale o jednu výbornou historku víc. Incident se odehrál v červenci; v říjnu už stál Bill zase na pódiu a předváděl – co jiného než strašlivou bitvu u Warbonnet Creek. Titul tohoto vskutku hodnotného kusu zněl První skalp pro Custera.
BILLBOARDY A POPCORN
Právě díky majoru Burkeovi realizoval stále slavnější dobrodruh myšlenku mohutné revue, jež by zobrazila Divoký západ s veškerou jeho romantikou, se skutečnými domorodci, mustangy, bizony i losy – a hlavně se skutečnými hrdiny. Podle odborníků se také částečně inspiroval aktivitami malíře George Catlina, jenž už roku 1837 vystavoval v newyorské Clinton Hall svou „indiánskou galerii“ spolu s živými obrazy, zachycujícími zvyky původních Američanů. O dva roky později Catlin, stylově oblečený do tradičního úboru Vraních indiánů, s touto exhibicí vyrazil na evropský kontinent, kde na něj mimo jiné napsal nadšenou recenzi osmnáctiletý kritik Charles Baudelaire.
Časově starší je ostatně i pantomima Sever proti Jihu z románu Eduarda Basse Cirkus Humberto, kterou sice musíme považovat za dílo autorovy fantazie, ale stejně to má svůj půvab, číst si, jak Bureš a Vosátka dobrá dvě desetiletí před Buffalo Billem „dali hlavy dohromady a ze sčetlosti jednoho, ze životních zkušeností druhého složili jednoduchý cirkusácký děj, v němž otrokáři s pomocí černochů přepadli malý severský oddíl jízdy, ale indiánský hoch, jejž hrál Vašek, přivedl posilu, která porazila jižní odbojníky. Pan Berwitz dostal v té hře dvojí úlohu: jednak jako znamenitý střelec byl náčelníkem Jižních, jednak v závěru přijel jako rozhodující šerif Severu.“
Vraťme se však k historickým faktům. Svůj úchvatný spektákl s názvem Buffalo Bill’s Wild West představil William Cody poprvé 19. května 1883 v Omaze. „Generálním manažerem“ se stal agilní promotér Nate Salsbury, jenž hlavně dohlížel, aby čtyřhodinový program jakž takž držel pohromadě. Ačkoliv se často mluví a píše o Wild West Show, slovo „show“ Cody vůbec nepoužíval. Vždyť přece nedělal žádnou levnou zábavu, ale zobrazoval pravou Ameriku! Do svého kočovného cirku – jednoho z prvních na světě – angažoval kamaráda Hickoka, zázračnou střelkyni Annie Oakleyovou, krále kovbojů Bucka Taylora i pistolnici Calamity Jane. Zlatým hřebem byla rekonstrukce přepadení deadwoodského dostavníku, přičemž cestující zachránil sám Buffalo Bill.
Věhlas slibně se rozjíždějícího podniku zásadním způsobem zvýšilo již zmíněné angažmá náčelníka Sedícího býka v roce 1885. V revui vystupoval čtyři měsíce za týdenní plat 50 dolarů plus výhody. Také si vymínil, že chce stejně jako Bill podepisovat své fotografi e. Za každou pak inkasoval dolar padesát. V téhle epizodě je skrytá celá tragikomedie konce Divokého západu a začátku amerického showbyznysu. Sedící býk, zachovávající za všech okolností němý pokerface, jen přejel na koni kolem dokola arénu a diváci, ještě před minutou ztuhlí strachem a spílající mu do zločinců, zničehonic propukli v mohutný aplaus. Ať si je vrah – ale umí! Buffalo Billovi je připisováno několik prvenství. Tak například prý začal jako první zdravit osazenstvo předních řad podáním ruky. Zavedl tradici velkých plakátů (billboardů), na kterých ani nemusel uvádět své jméno; stačilo na ně namalovat jeho portrét a pod to dát stručný nápis: „I am coming.“ Na svých cestách představil veřejnosti takové vymoženosti, jako je popcorn. Pro věčné časy defi noval podobu kovboje jako drsného chlapíka s širákem a kostkovaným šátkem a indiána jako slavnostně ustrojeného bojovníka s čelenkou z pestrých per. Před začátkem každého představení museli návštěvníci povstat, smeknout a uctivě poslouchat Billovu zamilovanou píseň The Star-Spangled Banner. „Rád bych, aby se tato skladba stala americkou hymnou,“ prohlašoval ztepilý rytíř v jelenici. Pověst o něm se donesla až k prezidentu Groveru Clevelandovi, jenž revui navštívil i s manželkou. Sedící býk chtěl této příležitosti využít k osobnímu setkání; od „bílého otce“ si sliboval, že potvrdí jeho ekvivalentní velitelskou pozici. Improvizovaná audience však vyzněla naprázdno a záhy nato náčelník Wild West opustil. Roku 1887 dostal Cody nabídku účinkovat na Americké průmyslové výstavě v londýnském Earls Courtu. Když se jeho společnost naloďovala na zaoceánský parník, čítala 218 pasažérů (z toho 97 indiánů), 180 koní, 18 bizonů, 10 losů, 5 býků, 4 osly a 2 jeleny. Čili taková menší Noemova archa. Národní listy informovaly, že angličtí podnikatelé „spoléhají na zvědavost londýnského obecenstva a zamýšlejí zřídit amfi teátr, jenž bude mít 20 000 míst nekrytých a pro 5000 vyvolených místo kryté“.
Buffalo Bill’s Wild West znamenal pro Brity největší senzaci od roku 1844, kdy do Spojeného království zavítal P. T. Barnum s trpaslíkem Tomem Palečkem. Šanci vidět na vlastní oči romantiku zanikajícího světa, známého Evropanům jen z brakové literatury, si nenechal ujít ministerský předseda William Gladstone ani princ z Walesu, budoucí král Eduard VII. Díky němu zhlédla neobvyklou atrakci i Eduardova matka, královna Viktorie – výstava patřila k oslavám jejího zlatého jubilea.
Wild West nemohl dostal lepší doporučení, zvláště když se k britské královské rodině přidali další monarchové, včetně belgického, řeckého, saského a dánského krále. Pikantní situace nastala v okamžiku, kdy tito panovníci společně s princem z Walesu nastoupili do deadwoodského dostavníku, kočírovaného Buffalo Billem, a nechali se v aréně přepadnout indiány na válečné stezce. „Plukovníku, vsadím se, že tolik králů pohromadě jste ještě nikdy nevezl!“ houkl Eduard na Codyho, když nasedali. „Čtyři krále najednou jsem už viděl, ale s vámi to dělá královskou postupku!“ odvětil „plukovník“. Lidová tvořivost si historku ihned upravila po svém a z prince udělala jokera čili žolíka… Během roku 1887 měl Wild West jen v Londýně více než 300 představení, která navštívilo přes dva a půl milionu diváků. Hrálo se dvakrát denně, večer při elektrickém osvětlení. Aréna běžně musela pojmout až 30 000 lidí. Po ukončení výstavy v říjnu 1887 se cirkus přesunul do Birminghamu a Manchesteru, kde Cody experimentoval s umělým cyklónem a uspořádal šestidenní závod mezi párem kovbojů a dvěma jezdci na tehdy módním bicyklu (kovbojové vyhráli). V květnu 1888 se společnost vrátila do Spojených států a přesně o rok později vyrazila na pařížskou výstavu Exposition Universelle, pořádanou u příležitosti stého výročí dobytí Bastilly. Zde byla největší atrakcí hned po Eiffelově věži, po níž se indiánští členové výpravy přirozeně pokoušeli šplhat vzhůru. Francouzské páry si na ně sahali pro štěstí a prezident Sadi Carnot dostal od Codyho lampu s bizoní hlavou, kterou k jeho údivu znechuceně odmítl. Zato výtvarnice Rosa Bonheurová principála naopak přemluvila, aby jí věnoval hlavu svého koně (pochopitelně až zvíře zemře).
Z Paříže putoval Divoký západ do Španělska a Itálie. Vidět indiána v Benátkách a zemřít, říkali si asi náhodní kolemjdoucí, kteří byli svědky vyhlídkové plavby „rudých přátel“ Buffalo Billa na gondolách. Zastávka v Římě znamenala další událost. Vzácní hosté se vyfotografovali uprostřed Kolosea, ale rozbít stan tam kvůli kamenitému povrchu nemohli. O tom, co následovalo, referovaly všechny světové deníky, včetně pražských Národních listů:
„Znamenitý kousek provedl plukovník Cody tím, že pro sebe a svoje lidi žádal o audienci u papeže. Papež nechtěl sice synům pouště povolit skutečnou audienci, ale svolil, aby ve výroční den jeho nastolení postavili se v loggiích v Sula Ducale, aby jej spatřili, až Buffalo Bill’s Wild West v Srbsku (Foto archiv) obklopen svou šlechtickou stráží a svatým kolegiem bude na purpurových nosítkách nesen do kaple sixtinské. Indiáni a ,cowboys‘ vyhověli tomuto pozvání a dostavili se ve svých pestrých krojích a s peřím ve vlasech, neboť také indiáni plukovníkovi jsou obráceni na víru křesťanskou. Když se svatý otec objevil svým rudým dětem, vyrazili ze sebe indiáni divoký skřek, jenž měl být výrazem oddanosti nebo úžasu, tak že papež skorem polekán, pozvedl obě ruce, jako by se jim chtěl bránit, pak se ale přívětivě usmál na pestrou tu společnost a pozvedl pravici, aby jim požehnal. Pak odešli representanti divokého Západu, toliko Buffalo Bill a Buck Taylor, ,král‘ cowboyů, vstoupili za papežem do kaple. Buffalo Bill byl ve fraku a bílé kravatě, avšak aby přece bylo vidět, kdo je, měl svůj obrovský šedý širák, jaký on a jeho ,cowboys‘ nosí při ,práci‘. Buck Taylor pak měl přes svůj kožený šat ještě kazajku podšitou kožešinou, aby vypadal poněkud civilisovaněji.“
Návštěva města se ale neobešla bez problémů. Podívejme se, co o tom psala Národní politika: „Ke konci římského pobytu popularita slavných zvědů poněkud poklesla. Vévoda ze Sermonty se totiž vsadil s Buffalo Billem, že jeho cowboyové nezkrotí hřebce italského chovu. Sázku ovšem prohrál. V deseti minutách byli ohniví hřebci strženi lasem k zemi a osedláni; pod tvrdými lýtky cowboyů pak ztratili poslední zbytek divokosti. Obecenstvu se výkon cowboyů líbil a přijalo jej s bouřlivou pochvalou, ale domácí krotitelé, kteří potřebovali ke krocení kampaňských koní několik měsíců, tím utrpěli velkou ránu.
Když revue překročila hranice Německa, nesla už název Buffalo Bill’s Wild West And Congress Of Rough Riders Of The World a kromě původních Američanů s ní cestovali i Arabové, Syřané a japonští samurajové. Annie Oakleyová vzpomínala, že štáb německé armády dopodrobna studoval způsob, jakým se společnost pomocí svých speciálních vlaků přepravovala z místa na místo – evidentně chtěl uplatnit stejný systém při přesunech vojska. Koncem května 1890 Buffalo Bill tak tak minul Prahu, když se přesouval po železnici z Vídně do Drážďan. Evropu brázdil ještě následující tři roky, načež se vrátil do USA, kde ho v Madison Square Garden viděl Antonín Dvořák s Markem Twainem (oba se prý náramně bavili). Znovu se Wild West vydal za oceán roku 1902 a do Rakouska-Uherska dorazil až při svém posledním světovém turné v roce 1906.
COW-BOYOVÉ A COW-GIRLSOVÉ
Nezastavil se však v Praze, nýbrž na Moravě, čemuž předcházely dvě červnové show (ve 14 a 20 hodin) na Dobytčím trhu v Košicích. (26. 6. 1906 vítali Košičané v přeplněných ulicích průvod kovbojů, indiánů a pistolníků řídících pravý dostavník. V jižní části města vyrostla aréna s hledištěm pro víc jak 10 000 diváků. Dochovala se i fotografie Buffalo Billa na schodech košického nádraží. „Po skončení vystúpenia bleskovo zbalili stan aj lavice a odcestovali do Užhorodu na troch kompletných vlakoch,“ psala o návštěvě z ciziny slovenská „tlač“.) V této souvislosti nelze neocitovat článek, jenž vyšel 22. 6. v Národních listech a který krásně ilustruje atmosféru tak bizarního podniku, jakým Wild West bezesporu byl. Zpráva má titulek Indiánská řež v Pešti a píše se v ní: „Minulé noci došlo zde v Kerepečské ulici k pravé indiánské bitvě. Několik indiánů z cirkusu Buffalo Bill obtěžovalo po představení chodce. Větší společnost indiánů byla pro skandální chování napomenuta. Indiáni sáhli k revolverům a nožům. Rozpoutala se krvavá bitva. Policie zakročila, když již několik osob bylo zraněno, mezi nimiž dvě těžce. Indiáni uprchli. Bylo zavedeno trestní vyšetřování.“ Inu, zkuste uhlídat hordu Siouxů, zmateně pobíhající mezi Ferenc város a Erzsébetváros… Na českém území uspořádal Cody v týdnu mezi 7. a 13. srpnem třináct představení: v Těšíně, Moravské Ostravě, Opavě, Přerově, Jihlavě a Brně, kde se zdržel dva dny – 11. a 12. srpna 1906. V Přerově ho diváci hnali svinským krokem, protože si je dovolil pozdravit v němčině. V brněnských ulicích sehrál scénu pronásledování podlých indiánů statečnými kovboji. 14. srpna se ještě krátce zastavil v Liberci, aniž vylezl z vlaku, a pak už se vydal směrem na německou Žitavu. V seznamu měst, kterými projel, jsou Pardubice i Hradec Králové, ale nikde žádná Praha! Jak si tedy mohl Antonín Novotný pamatovat Williama Codyho z vltavské Štvanice? Ve svém „špalíčku“ Toulky nenávratnem z roku 1946 se zmiňuje o Ašantech, Malabárech, a hned nato píše:
„Osada Malabárů zakrátko ustoupila táboru indiánů, vedených mužem nápadně podobným Buffalo Billovi, slyšícímu v občanském životě na jméno plukovník Cody. Pro rudochy postavena dřevěná ohrada, v níž odehrával se i přepad pošty, doprovázený válečným křikem a máváním tomahawků, i chytání mustangů lasem a přepadení srubu s následnou mukou bledé tváře, přivázané medicinmanem k útrpnému kůlu, však před každým představením plukovník obcházel v průvodu pohlavára kolem arény a rozmlouval s návštěvníky. Při té příležitosti dostalo se též ruce skizzující řádky o hostech Divokého západu té cti, že nejen Orlí péro, ale i bílý hrdina mnohých povídek ji upřímně stiskli.“
Zdá se, že někdejší ředitel Muzea hl. m. Prahy sedl někomu na lep, stejně jako další účastníci téhle podezřelé podívané. Jenomže komu? Odpověď musíme opět hledat v dobovém tisku. A z něj se dozvídáme, že mezi 21. zářím a 3. říjnem 1899 na ostrově vystupovala jakási kočovná společnost, zjevně těžící z popularity revue Buffalo Bill’s Wild West. Signifi kantní je už její název, jak byl vyveden tučnými písmeny v tomto novinovém inzerátu z 20. září: „Zítra přijedou! Jen krátký čas na závodní dráhu na ostrově Velké Benátky. Great-Wild-West- -Show z divoké Ameriky, za vedení jich náčelníka Spotted Tail s tlupou pravých Sioux-indiánů. Představují scény: Válečné a duchovní tance, též cow-boyové, cow-girlsové, mexikánští vaquerové, trapprové; dále rodina (?) v umělém střílení, házení nožů a tomahawků. Závody různých druhů. Zápas indiánů proti cow-boyům, mex. vaquerů proti cow-girlsům. Útok na uzavř. dům atd. atd. Vstupné 30 kr, dítky pod 12 let 15 kr.“ O čtyři dny později se v těchže novinách, tedy Národních listech, doporučuje mládeži, žákům a žačkám, aby se přišli podívat na „zástupce národa, který již na vymření jest“.
Z výše uvedeného vyplývá, že jde o podvod na druhou. Nejenže totiž na Švanici nezakotvila slavná revue, nýbrž jen jen jedna ze stovek jejích nápodob, ale ještě k tomu si tu někdo zahrál na lakotského náčelníka Spotted Tail (Skvrnitý ohon), jenž byl zavražděn 5. srpna 1881 v Dakotě indiánem s příznačným jménem Vraní pes. Antonínu Novotnému bylo v době, kdy představení navštívil, osm let, což ho – jak uznáte – naprosto omlouvá. I mistr historik se někdy utne. A v případě fenoménu Buffalo Bill’s Wild West lehce ztratí stopu i tak zkušený skaut, jakým byl (anebo spíš chtěl být) William F. Cody.