Kdo by chtěl zrovna u trampa vědět, jak se přesně jmenoval! Černošští mládenci a holky, co o něm znají moc písniček, mu neříkali jináč než Ajznboňák Bill, to je Bill od železné dráhy. Trampoval s nákladními vlaky v brzdařských budkách nebo na střechách nákladních vagónů a někteří říkají, že byl i zloděj. Když totiž jel vlakem, který vezl náklad konzerv nebo vína, stávalo se, že dovolil, aby nějaká ta plechovka nebo láhev vína odkráčela s ním. Mezi trampy se pokládá takové přivlastnění cizího majetku prostě za krádež z hladu a krádež z hladu zákon netrestá.
Pravda, Bill měl na to, co je krádež z hladu, názor poněkud velkorysý; rozhodně neměla člověku sloužit k obohacení, ale k udělání radosti chudým. Nejedna stará černoška v Alabamě, co bydlela u trati nashvillské železnice, si vzpomíná, že našla ráno před dveřmi do domu hrachovou konzervu, láhev mlíka nebo pikslu hovězího. „Ať pánbůh Ajznboňáku Billovi požehná,“ mumlala si pak a odklidila nečekané dary okamžitě do domu. Ví, že konzervy Bill ukradl, ví, že to neměl dělat, ale je šťastná, protože má hlad a teď je aspoň v domě co do huby.
(Sága pušek, seker a las)
Railroad Bill byl fantom. Pověst o něm patří v americkém folkloru k nejzajímavějším, především proto, že se dá vykládat dvěma opačnými způsoby. Pokud se na ni díváme z pohledu tehdejších zaměstnanců dráhy či strážců zákona, musíme o tomto tajemném přízraku přemýšlet jako o nebezpečném škůdci společnosti. Vidíme-li ji ale z hlediska chudých obyvatel Alabamy, kde se celá ta historie udála, vyvstane před námi obrázek zcela jiný, ba dokonce se zdá, že tady bylo ve hře něco víc než dopadnout loupeživého trampa. V případě historek o Billovi, jež se šířily už za jeho života, se do značné míry jednalo o propagandu, naprosto vědomou a nemilosrdnou. Důvod? Byl černý. Ztělesnění bájného trickstera, který to bělochům vždycky nandá a nad nímž nemá „vládnoucí třída“ žádnou moc.
Je dokázáno, že když se folkloristé v osmdesátých letech 19. století počali systematičtěji zajímat o afroamerickou ústní tradici, černoši – mající stále v dobré paměti konec éry otroctví – jim část svých vyprávění zatajili. Šlo zejména o příběhy, v nichž vystupuje postava mystického čtveráka, jehož obratnost a vtip dodávaly masakrovanému národu sebevědomí a která má svůj předobraz v řadě světových náboženství. Ať už hovoříme o Bratru zajíci (Brer Rabbit) z Pohádek strýčka Remuse, Starém kojotovi (Old Man Coyote) z indiánských bájí, nebo Klácelově Ferinovi lišákovi, vždy máme na mysli téhož pokušitele, jenž na sebe bere nejrůznější – povětšinou – zvířecí podoby a dokáže se dorozumět všemi lidskými řečmi. Také Railroad Bill se uměl proměňovat, zvláště když potřeboval zmizet dotěrným Pinkertonům.
„Šerif z escambijského okresu si mu jednou sedl na stopu,“ praví dále legenda, zaznamenaná jak Sandburgem, tak Lomaxem. „Když se svými maníky Ajznboňáka Billa užuž doháněl, přišli pronásledovatelé na mýtinku, kde stála černá ovce a ta se pokojně dívala na muže, co měli tak naspěch. Žádného ze slídičů nenapadlo, že lesní mýtina je vlastně trochu divné pastvisko pro černou ovci, a běželi tedy dál. Ta černá ovečka však nebyl nikdo jiný než Bill, který se dobře vyznal ve starých zaklinadlech, co přinesli černoši z Afriky.“
Tak tak, Bill se vyznal v tom, co známe především v souvislosti s haitským náboženstvím voodoo. V karibské magii existuje nadpřirozená bytost jménem Legba (Papa Legba), jež má ve zdejší mytologii titul Strážce brány. V jeho charakteristice nabývá pojem trickstera nových, hlubších významů. „Než Legbu požádáte o nějakou laskavost, nezapomeňte, že má vytříbený smysl pro humor a miluje překvapení,“ píše v knize Haitské voodoo její autor Kenaz Filan. „Když za vámi přijde, lze očekávat, že to provede naprosto nečekaným a překvapivým způsobem. Někdy může věci nastrojit i tak, že si budete připadat jako blázen. Pokud se to stane, nejlepší je smát se spolu s ním a poučit se ze zkušenosti. Každý čas od času potřebuje trochu srazit svoje ego a Legbovy vtípky jsou většinou zaměřeny právě na to. Často si libuje v tom, že ukrývá velkou moudrost do dvojsmyslů a slovních hříček – a proto je dobré se nad jeho žerty zamyslet a zjistit, jaké poučení si z nich můžete vzít.“
V tomto hodnocení je obsažena vyčerpávající definice trickstera, jak ho známe i z evropských podání (dolnoněmecký Enšpígl). Jenomže Papa Legba, zjevující se jako starý otrhaný muž s holí a smečkou věrných psů, má ještě jinou, důležitější funkci. „Hůl, o kterou se opírá, je ve skutečnosti poteau-mitan, brána mezi nebem a Zemí,“ vysvětluje Filan. „Nekulhá proto, že je mrzák, ale proto, že se každou nohou nachází v jiném světě – v materiální říši a v krajině ducha. Možná působí křehkým dojmem, ale dokáže obrátit ty nejlepší plány králů a generálů vniveč… nebo povznést chudé a ponížené do výšin, o kterých se jim nikdy nesnilo.“
Pomalu začíná být zřejmé, proč se bílá policejní moc v citlivém období tzv. rekonstrukce, kdy se americký venkov jen obtížně vzpamatovával z následků ničivé občanské války (a kdy bělošské obyvatelstvo muselo čelit doslova invazi propuštěných otroků, kteří také chtěli žít jako lidé, mít práci a vlastnit půdu) tolik obávala pověsti o rozdavačném a nepolapitelném Railroad Billovi. Ponechme stranou nesmírně zajímavé téma transformace Legbova mýtu do archetypální bluesové legendy, ústící v dodnes živou představu bluesmana jako spolčence s ďáblem. (Robert Johnson se měl na temném rozcestí upsat ďáblu; správný výklad je však takový, že křižovatka symbolizuje stvoření vesmíru – „když Bohyně tvořila svět, pohybovala se do čtyř světových stran a tím vytvořila kříž“ – a Strážce brány, nikoli Satan, ho uvádí do jiné dimenze. Nebere mu duši – varování těm, kteří se chtějí dostat na pomezí dvou světů, symbolizované mississippským rozcestím, doslova zní: Jakmile se tam jednou vypravíte, NIKDY UŽ NEBUDETE STEJNÍ.)
Sýr a krekry
Railroad Bill ale nebyl pouhý přelud. Jeho příběh má reálný základ, což dělá z celé kauzy ještě bizarnější záležitost. Narodil se někdy kolem roku 1855, pocházel snad odkudsi ze Západu a byl smíšeného původu; jeden z jeho rodičů měl bílou pleť, neví se však, který. Než se dal na scestí, strávil prý sedm let u cirkusu, kde se měl naučit všem svým trikům. Posléze pracoval jako sběrač terpentýnu (získávaného destilací pryskyřice z borovic) ve státě Florida poblíž alabamské hranice. Jeho základnou se stalo městečko Teaspoon, dnešní Century v nejzápadnějším floridském okrese Escambia. V té době se údajně oženil s provozovatelkou ubytovny, kam se chodil vyspat, a měl s ní dítě. Pamětníci tvrdili, že nebyl agresivní, ba naopak. Dnes už těžko rozsoudíme, jak moc se ho pozdější vykladači snažili očernit. Nejrozumnější ale bude považovat ho za dobrodruha, který se sice mohl ke „zbojničení“ dostat nešťastnou náhodou, na druhé straně však musel být všeho schopný – jinak by nepřežil.
Pro Billovu horkokrevnou povahu mluví fakt, že s sebou neustále nosil pušku. Právě ona se stala příčinou všech jeho problémů. Když přišel do města nový šerif, vydal nová nařízení, a jedním z nich byl i požadavek, aby si každý nechal za určitý obnos zaregistrovat svou zbraň. V opačném případě ji musel odevzdat. Náš hrdina zaprvé neměl dost peněz a zadruhé se mu zdálo, že má právo na ochranu, zvlášť je-li černý. Proto odmítl, a od té doby byl šerifovi solí v očích. Zástupci na něj pravidelně naléhali, ať jim pušku vydá, a on je pokaždé poslal k čertu. Jednou, když jim zase ukázal záda a šel si po své práci, někdo z nich na něj vypálil. Bill výstřel opětoval a útočníka střelil do ucha. Potom zmizel do bažin. Zpětně se vyprávělo, že při útěku naskočil na kolemjedoucí vlak. Vzhledem k tomu, co následovalo, by to bylo příznačné…
Railroad Bill (jak se mu pro jeho koníček přezdívalo) byl totiž půkopníkem trainhoppingu či freighthoppingu – umění, které ve třicátých letech 20. století dovedli k dokonalosti potulní dělníci neboli hoboes. V románech a filmech vypadá tahle riskantní zábava romanticky, zejména když na ni vzpomínají takoví autoři jako Woody Guthrie, jenž o nelegálním cestování na nákladních vlacích básnil ve svém pre-beatnickém eposu Bound For Glory. Skutečnost však byla mnohem drsnější, počínaje rizikem, že vám při špatném výskoku vagon ujede nohy, a brutálními zákroky konduktérů a mašinfírů konče. Nejednoho chudáka, co neměl na lístek, zmlátili kovovou tyčí. Věčné souboje lidí od dráhy s černými pasažéry barvitě popisuje Irving Stone ve svém nedostižném životopisu Jacka Londona Námořník na koni:
„Nejraději měl Jack napínavá a nebezpečná utkání s posádkami vlaků, protože se i na trati chtěl osvědčit jako nejskvělejší tramp, jako král trampů. Třeba se v noci rozběhl před rychlíkem Overland, než vyjel z nádraží, a skočil na stupátko prvního vagónu. Posádka vlaku ho zmerčí. Vlak zastaví, Jack seskočí a zas potmě běží napřed. Brzdař zůstane stát na stupačce, ale z té není přístup do vlaku, takže musí seskočit a dostat se na stupátko posledního vagónu, než se vlak rozjede příliš rychle. Jack je zatím tak daleko vpředu, že než ho vlak dohoní, brzdař se stupátka seskočil, a Jack tedy může zas naskočit a nic mu nehrozí – nic, ledaže by uklouzl a zahynul pod koly. Myslí si, že je pěkně v bezpečí, ale za chvíli ho načapá zas jiný brzdař, který do té doby jel na lokomotivě. Jack honem seskočí a zas utíká napřed. Když ho tentokrát vlak dohoní, stojí brzdař na stupátku prvního vagónu, Jack tedy naskočí na druhý vagón. Brzdař seskočí s prvního vagónu a honem vyskočí na druhý. Jack seskočí na opačné straně a žene se k prvnímu vagónu. Brzdař běží za ním, ale vlak zrychluje jízdu a brzdař už nemůže naskočit na stupátko. Zase Jack myslí, že je pěkně v suchu – a tu na něho topič pustí proud páry – vlak zastaví – Jack potmě utíká napřed…“
Řadoví zaměstnanci železničních společností na rozdíl od průvodčích a řidičů lokomotivy tulákům často pomáhali. Kryli je a radili jim, ve kterém místě nákladového nádraží se dá bezpečně „nastoupit“. Obyčejně se naskakovalo za jízdy, čemuž se říkalo „catching on the fly“. Zkušený černý („slepý“) pasažér věděl, kde se může pohodlně schovat: nejlépe se jezdilo v krytých skříňových vozech a otevřených „gondolách“. Špatně se naopak přečkávaly delší trasy na okrajích oválných přepravních kontejnerů.
Tohle všechno jistě dobře znal i Railroad Bill. Přesto šerifovi, jeho pomocníkům i přivolaným Pinkertonům dokázal unikat asi tři roky. Podle pověsti na něj detektivové nasadili své černošské spolupracovníky v civilu. Jeden z nich se s ním sblížil a získal si jeho důvěru; když ale po čase zničehonic přestal posílat hlášení, došlo slídilům, že ho už nejspíš nikdy neuvidí…
6. března 1895 obklíčili u městečka Bay Minette kohosi, o kom si mysleli, že je hledaným zlosynem. Railroad Bill – jestli to byl on – však v nastalé přestřelce zabil zástupce šerifa Jamese H. Stewarta a zase se vypařil. 4. července dostal brewtonský šerif E. S. McMillan echo, že se Bill schovává v domě poblíž Bluff Springs. Nedal na radu druhých, šel si pro něj sám a jako ti před ním, i on schytal kulku. Železničnímu fantomovi se naopak střely vyhýbaly – že by měl tutéž magickou schopnost jako poloninský Nikola Šuhaj? Je zvláštní, že o obou se tvrdilo totéž: může je zabít jen kulka odlitá z pravého stříbra, dokážou chytit žhavou střelu do dlaně a tak dál…
Přesto Railroad Bill jednoho dne dojezdil. Mnozí si myslí, že životem unavený psanec se nechal chytit záměrně. V sobotu 7. března 1896 večer si v obchodě se smíšeným zbožím majitelů Tidmorea a Warda v alabamské díře Atmore koupil sýr a krekry, a i když tušil, že venku čeká ozbrojené komando konstábla J. L. McGowana, stejně nechal policisty i prodavače, aby to do něj z obou stran napálili. Strážmistr se pak postaral, aby byla mrtvola zneškodněného lupiče naložena na zvláštní vlak. Zastavovali s ní na každé stanici a za 25 centů tělo ukazovali – především pro výstrahu, neboť Railroad Bill představoval symbol odporu utlačovaných Afroameričanů.
Neznámý přízrak byl identifikován jako Morris Slater, vězeň, který roku 1893 uprchl z nucených prací (trest si odpykával jako sběrač terpentýnu). Objevila se však i teorie, že šlo o místního potížistu Billa McCoye, jenž před třemi lety vytáhl nůž na majitele pily T. R. Millera. Nejspíš se tedy nedozvíme, zda při nákupu v Atmore zahynul skutečný Railroad Bill. Tak či tak, legenda o něm přežila ve známé písni („Railroad Bill never worked and he never will“). A ještě za dob Velké hospodářské krize, kdy u chudých vesnic v Americe zastavovaly vlaky s potravinovými balíčky, lidé věřili, že jim je tam nechává jejich Nikola Šuhaj, Robin Hood a Papa Legba v jedné osobě…
Foto archiv
