Na přelomu devatenáctého a dvacátého století dostala nauka, pod kterou dnes rozumíme sociální a kulturní antropologii, nový impuls. Až do té doby se většina terénního výzkumu a následného zpracování získaných dat prováděla především ve znamení času. 
Čas byl hlavním kritériem třídění archeologických a etnografických poznatků, ve jménu času se zrodil hlavní badatelský směr, jemuž se začalo říkat evolucionismus. Nešlo jen o zařazení sledovaných kultur a jejich sociální organizace na časovou osu, ale hlavně o posouzení jejich vývojového stupně. Nejznámější stupnicí evoluce byla ta, jejímž autorem byl americký antropolog, znalec indiánských kultur Morgan, který vývoj lidské kultury rozdělil do tří stádií: divošství, barbarství, civilizace.
Už z této stupnice je zřejmé, že na vrcholu kulturního vývoje se ocitla naše civilizace; jinými slovy řečeno: veškeré kultury, které byly probádány a zařazeny podle jejich stupně vývoje, byly vždy nižším článkem celkového vývoje než naše euroatlantická civilizace.Je pochopitelné, že když se myšlenkový potenciál evolucionismu vyčerpal, došlo na jeho kritickou reakci, kdy veškerý archeologický a etnografický výzkum začal být posuzován z jiného úhlu pohledu, než bylo řazení podle stupně vývoje na pomyslné časové ose. Tak vstoupila do dějin antropologické nauky etapa, které se říká dosti ošklivě – difusionismus. V čem spočíval tento nový pohled na stará etnografická data? Podobně jako evolucionisté i přívrženci nového směru zaměřili svoji pozornost na to, jakým způsobem dochází uvnitř lidských skupin ke kulturní změně. Zatímco evolucionisté vysvětlovali průběh takových změn inovací, čili vítězstvím nových idejí, myšlenek, nápadů, technologií, organizací, k nimž došlo uvnitř lidských kolektivů v průběhu určitého času, zastánci difusionismu viděli hlavní důvod této změny mimo lidské kolektivy, čili ve vnějším styku těchto kolektivů, kdy dochází k přenosu kulturních poznatků mezi jednotlivými skupinami různých kulturních okruhů. Jestliže evolucionisté tedy hledali vývoj uvnitř etnograficky popsaných skupin tak, jak probíhal v čase, potom difusionisté popisovali, jak k tomuto vývoji docházelo díky vnějším vztahům, ale nikoliv v čase, nýbrž především či výlučně v prostoru.
Difusionismus tedy popíral, nebo snižoval možnosti endogenních změn, ale naopak zkoumal, či vyzdvihoval možnosti exogenních změn, k nimž dochází při kontaktu mezi různými kulturami, a sledoval, k jakému přenosu kulturních prvků v prostoru dochází. Zde je vhodné připomenout, na co se tedy badatelé tohoto směru zaměřovali nejvíce. Na prvním místě vysvítá, že rozhodující měřítko vývoje nehledali v čase, ale v geografickém prostoru; tak vyměnili časové poměřování za rozmístění lidských kultur. Zajímal je konkrétní vývoj, nikoliv vymyšlená vývojová stadia. Právě v tomto bodě musíme uznat difusionismu, že posunul studium etnograficky popsaných kultur dopředu. A nakonec musíme vyzdvihnout snahu neposuzovat vývoj staticky, ale v neustálém pohybu (berme to v tomto případě do slova a po písmene): difusionisté se zabývali sledováním migrací jednotlivých skupin v prostoru a šířením jednotlivých kulturních prvků mezi různými etniky. Je zřejmé, že dopad této myšlenky neznamenal posun pouze v etnologii, tedy při posuzování etnografických dat, ale byl zároveň velice podnětný pro interpretace archeologických nálezů.
Dá se tedy říci, že svým způsobem tento směr představoval vítězství empirismu nad čirou teorií. Etnografové pořizovali v terénním výzkumu konkrétní data, která ovšem nesloužila k posouzení stupně evoluce, ale ke stanovení rozsahu (a tedy migrace) jejich výskytu v prostoru. To byl první krok; v následném kroku potom šlo o to posoudit na základě zkušenosti, jak došlo k rozšíření (a tedy k difusi) jednotlivých kulturních prvků mezi různými lidskými skupinami, případně etniky. Hlavními kategoriemi se tak staly pojmy migrace a difuse. Migrovat z jedné oblasti do druhé mohly jednak jednotlivé lidské skupiny, případně i celá etnika (a spolu s nimi pochopitelně migrovaly jednotlivé kulturní prvky tvořící jejich integrální součást). Difuse potom představovala proces, kdy jsou početné kulturní prvky jako produkty lidské činnosti (předměty, zvyky, mravy, mýty, obřady, ideje apod.) předávány od jedné kultury ke druhé, tedy kdy dochází k jejich šíření mezi jednotlivými lidskými kolektivy.
Nejznámější škola difusionismu pochází zřejmě z Ameriky: u jejího zrodu stál zakladatel americké antropologie Franz Boas, jehož jsme již v UNI před časem představili. Tato škola považovala jednotlivé kultury za soubory kulturních prvků, které jsou jednoznačně vymezeny geograficky (tedy prostorově) a které jsou navzájem mechanicky spojeny. Pohyb těchto prvků v prostoru vychází vždy z konkrétní situace; tato škola dávala přednost soustavnému sběru a popisu jednotlivých prvků zkoumaných kultur. Mezi její nejvýznačnější představitele patřili C. Wissler, R. Lowie a A. Kroeber, o nichž lze říci, že patřili ke klasikům amerického difusionismu. Dnes budeme pozornost věnovat prvnímu z nich. Wissler původně vystudoval na přelomu devatenáctého a dvacátého století psychologii na univerzitěv Indianě, odkud pocházel, a poté na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Ale již na sklonku svých studií se začal zajímat o antropologii, když navštěvoval přednášky dvou zakladatelů této vědy v Americe Franze Boase (což byl etnolog) a Jamese Cattella (což byl psycholog), kteří na něho a jeho další působení měli bez přehánění nesmírný vliv. Jeho kariéra v této disciplině odstartovala záhy: v roce 1902 se stal asistentem etnologie v American Museum of Natural History, 
kde pracoval pod patronátem právě Franze Boase a kde potom působil jako kurátor etnologie dalších neuvěřitelných čtyřicet let. Hlavní náplní jeho práce se tedy již z titulu této funkce stalo studium domorodých etnik severní Ameriky.
Pochopitelně ruku v ruce s jeho činností v museu pokračovala také jeho ediční činnost, jak vysvítá z jeho docela bohaté bibliografie, ale co bylo zajímavé: paralelně s tím začal pracovat na univerzitě v Yale jako výzkumník v oblasti svého původního zaměření a sice psychologie. Jeho stálý zájem o psychologii způsobil, že do studia severoamerických Indiánů začal vnášet nová hlediska, neboť si uvědomoval, že mezi univerzitní praxí a terénním výzkumem zeje velká hodnotová mezera. Jeho velkou zásluhou se tedy stalo, že se americká antropologie začala o své původní obyvatele nejen intenzivně starat, ale začala hledat mezi nimi osobnostní typy, které měly na formování tradiční kultury podstatný vliv. Pokračujícím výzkumem nakonec dospěl k názorům, které se dost lišili od jeho učitele Franze Boase, zejména v oblasti teorie kultury; Wissler věřil v kulturní difusi a domníval se, že to byla kultura, která biologicky ovlivňovala rozvoj lidských schopností. Jeho difusionistický model kultury se opíral o tři vynálezy, jakési vědecké koncepce, které obohatily antropologii o tři nové pojmy: kulturní oblast, kulturní typ, kulturní vzorce.
Prvním vynálezem byla koncepce ,kulturní oblasti‘. Pod tím není třeba hledat žádnou velkou vědu: pojetí kulturní oblasti neznamená nic jiného než zavedení jistého klasifikačního řádu, jisté stupnice, podle níž se třídí kulturní prvky tak, aby výsledkem bylo pokrytí studovaného prostoru pokud možno homogenními oblastmi s totožným nebo podobným výskytem těchto prvků. Sepětí teorie a empirie je tedy v tomto případě velice těsné: jde o zpracování obrovského množství různých etnografických dat, které získaly dvě generace amerických etnografů o indiánských kulturách. Je třeba si pořád uvědomovat, že tyto dvě generace měly ještě to štěstí, že se za americkými domorodci dalo nejen poměrně snadno cestovat, ale že původní kultury nebyly tehdy ještě zcela vykořeněny. Což bylo velice důležité už proto, že difusionismus stavěl do popředí svého zájmu otázku akulturace: proces, kdy při styku dvou odlišných kultur dochází k většímu tlaku ze strany jedné z nich; tento proces může potom vést až k úplnému zániku slabší kultury.
Na počátku tedy Wissler došel k poznání, že určité kulturní prvky a jejich soubory jsou specifické pro určité geografické (a tedy prostorové, nikoliv vývojově podobné) oblasti Ameriky. Nutno podotknout, že tento empirický výzkum nezahrnoval pouze severní Ameriku, ale celý kontinent. Pro tyto oblasti potom platilo, že jsou obývány etniky, která vykazují více či méně stejné nebo obdobné kulturní prvky. Aby celé toto řazení mělo nějaký smysl, určil Wissler pro každou oblast nejprve kulturní centrum, kde byla nejvyšší koncentrace sledovaných kulturních prvků, a posléze kulturní okraje, kde dochází k útlumu výskytu shodných či podobných prvků a k jejich prolínání s prvky sousedních kulturních oblastí. Mezi dvěma kulturními středisky se tak nacházejí přechodné kultury se smíšenými kulturními prvky. V takto rozvrženém schématu již bylo možné stanovit různé itineráře, kterými postupovali při své difusi jednotlivé kulturní prvky. Stanovení jejich difuse bylo tedy prvním konkrétním výsledkem tohoto rozdělení na kulturní oblasti.
Druhý pohled, kterým Wissler obohatil svou koncepci kulturní oblasti, začal fenomén difuse hodnotit nejen z hlediska prostorového, ale vložil do hry také prvek času. Teorie časové oblasti se zaměřila na perspektivu, respektive na vzdálenost, která se neměří geograficky, ale prostřednictvím stáří kulturních prvků bez ohledu na jejich vývojové hodnocení. Wissler tuto teorii sám nevymyslel, ale převzal ji od muže jménem Nelson, který ji rozpracoval někdy v roce 1919; podle ní existuje přímá souvislost mezi geografickou vzdáleností, rozšířením výskytu a stářím kulturních prvků. Jinak řečeno, ze způsobu jejich rozšíření lze vyvozovat nejen prostorové, ale i časové souvztažnosti za předpokladu, že k difusi dochází ve všech směrech od původního zdroje a že tato rychlost šíření je více či méně konstantní. Potom tedy musí platit, že četnost výskytu časově starších kulturních prvků je vyšší, zatímco u mladších je znatelně nižší. Místo, kde je četnost těchto kulturních prvků nejvyšší, je tak nejstarším zdrojem, odkud se potom šíří všemi směry; toto místo lze považovat za střed dané kulturní oblasti.
Aby mohl tuto teorii obhájit, rozhodl se Wissler provést klasifikaci indiánských kultur podle převažujících kulturních prvků, které mají jednotlivá etnika společné, a podle geografických oblastí, kde tato etnika sídlí. Dostal tak hrubou mapu rozšíření vybraných prvků, jež obsahovala deset kulturních oblastí v severní Americe, čtyři v jižní Americe a jednu v Karibském moři. Co je na této konstrukci nejzajímavější je právě výběr kulturních prvků, podle nichž dával tuto mapu dohromady. Aby šlo jednak o reprezentativní a jednak o navzájem související prvky, vybral jako hlavní klasifikační měřítko umožňující stanovení těchto hrubě načrtnutých kulturních oblastí jeden z význačných rysů lidské kultury, a sice způsob obživy. Toto kritérium má dvě výhody: za prvé představuje činnost, kterou se lidský druh vymaňuje ze světa přírody a řadí se do světa kultury; za druhé ukazuje na úzké spojení s přírodními podmínkami, které tak dávají dané kulturní oblasti specifický charakter.
Wisslerovu mapu lze potom zúžit na osm kulinářských, nebo-li potravinových oblastí celého amerického kontinentu. Budeme-li postupovat od severu k jihu, dostaneme tyto oblasti: první je oblast karibú (algonkinské označení pro divoké soby) nacházející se na nejsevernějším místě amerického kontinentu, jde o oblast migrujících loveckých společností, které se živí masem velkých býložravých savců, jakými jsou právě sob, jelen a los; druhou oblastí je oblast bizonů, tedy nám známější region Velkých plání čili prérií v USA; třetí je oblast lososů, což je severovýchodní pobřeží Tichého oceánu od severní Kalifornie až po Aljašku; čtvrtou je oblast divokých plodin, která na předchozí oblast navazuje směrem na jih až po severní Mexiko; pátou oblastí je oblast kukuřice sahající od východu k jihu severní Ameriky; šestá je oblast intenzivního zemědělství, jež zaujímá plochy velkých indiánských kultur Mayů, Aztéků a Inků; sedmá je oblast manioku pokrývající celou Amazonii a osmá potom je oblast huanako (peruánské označení divoce žijící lamy lovené pro maso a vlnu) sahající od Kolumbie po Ohňovou zemi.
Autora tohoto geografického schématu nelze vinit z perfekcionismu: byl si dostatečně vědom skutečnosti, že jde jen o hrubé rozdělení kontinentu, kde se některé oblasti 
překrývají a jiné ne dostatečně charakterizují společenství do nich zahrnutá. Neboť uvnitř těchto kulturních oblastí mohou žít etnika, která se zabývají jiným způsobem obživy, než je stanoveno pro většinu místních populací. Vždyť na mnohých místech oblasti bizonů lovili Indiáni také jeleny (v místech mimo samotné prérie), nebo v oblasti manioku mnohé populace pěstovali jiné plodiny než právě tyto hlíznaté rostliny. Aby přesto tato jeho klasifikace dosáhla známky vědeckosti, pustil se Wissler do práce na rozsáhlých katalozích jednotlivých oblastí, kde soustřeďoval podstatné kulturní prvky získané z terénního výzkumu etnografů, ale i archeologů. Šlo mu o to upřesnit vnitřní vztahy kulturních prvků v rámci každé oblasti, aby tak dosáhl jisté soudržnosti jednotlivých oblastí. Výsledkem této jeho činnosti potom bylo zjištění, že mnohé z jeho oblastí se kryly s původními středisky indiánské kultury předkolumbovské Ameriky. Ale navíc ho toto úmorné katalogizování přivedlo k velice moderní myšlence, že vztahy mezi oběma Amerikami byly historicky i kulturně mnohem pevnější, než se doposud předpokládalo, v čemž mu mnohem pozdější výzkum (etnografický i archeologický) dal za pravdu.
Druhým vynálezem Wisslera, jakýmsi teoretickým výsledkem jeho práce, bylo pojetí ,kulturního typu‘, jež obohatilo antropologický slovník o tento nový termín. Autor tím mínil označení kultury, která je více či méně společná pro různá etnika žijící na území dané kulturní oblasti. Abychom pochopili, o co jde, vezměme si za příklad kulturní oblast bizonů, jejíž kultura je nejen dobře etnograficky popsána, ale díky našim znalostem o ní je nám také nejbližší. Jedná se o kulturní typ zahrnující kulturu prérijních Indiánů, jakými jsou nám známá etnika jako Čejeni, Komančové, Vraní Indiáni, Černonožci, Lakotové a mnohá další méně zapamatovatelná společenství. Jak už sám název této kulturní oblasti naznačuje, v těchto prérijních kulturách se vše točilo kolem lovu bizonů. V dnešní době je tato oblast obilnicí Ameriky, ale ještě v devatenáctém století se po Velkých pláních proháněla statisícová stáda bizonů, za kterými migrovaly tamní indiánské kmeny.
Lov bizonů byl pro prérijní Indiány základní životní potřebou: vše, co tito lidé potřebovali ke svému životu bylo s těmito zvířaty nějakým způsobem spojeno. Bizony lovili s pomocí krátkých luků, jež ovšem vyžadovaly přiblížit se ke zvěři nepozorovaně na co nejkratší vzdálenost. V první řadě jim tato mohutná zvířata dávala základní potravinu – maso, které se peklo, vařilo, sušilo, ba i jedlo syrové. Z kůže bizonů se vyráběly plachty na zakrývání dřevěných konstrukcí týpí, což byl velký, prostorný stan, jenž se dal poměrně snadno v zimě vytopit, dal se rychle a lehce rozložit a zase složit, takže Indiáni, kteří tato obydlí používali, byli velice mobilní, i když neznali kolo a svůj majetek tahali na jakýchsi saních. Ale z bizoní kůže se také šily oděvy a obuv (známé mokasíny), kůže také sloužila ke zhotovení kulatých štítů, jež chránili bojovníky kmene při potyčkách se sousedy. Dá se říci, že zpracování kůže dovedli tito Indiáni téměř k dokonalosti; o tom svědčilo právě jejich oblečení: ženy měly pohodlný oděv z kůže se širokými rukávy, kožené kamaše a mokasíny zdobené dikobrazími ostny; muži nosili pouze bederní zástěru a mokasíny, v zimě se potom před tuhými mrazy chránili koženými houněmi. Šlachy bizonů potom mohly sloužit jako nitě k šití, kosti a rohy k výrobě rozličných nástrojů. Indiáni Velkých plání neznali pěstování zemědělských plodin, kromě psů neměli žádná domácí zvířata, nezabývali se tkaním ani hrnčířstvím. Jejich kultura tak do značné míry připomínala život pravěkých lovců z dávného evropského paleolitu. Vše se výrazným způsobem změnilo, když se dostali tito Indiáni do styku s prvními Evropany: především si od nich opatřili koně, jejich využití a jezdecké umění se brzy vyrovnaly s podobnými dovednostmi asijských jezdců z Velké stepi.
Ale bizon nebyl jen loveným zvířetem, ale hrál důležitou roli i v náboženském a rituálním životě prérijních Indiánů. Jemu byly věnovány četné obřady, v době lovu se na jeho počest konali velké kmenové slavnosti. Ovšem nejznámější z jejich ritů byl iniciační obřad nazývaný ,sluneční tanec‘. Konal se u příležitostikmenové slavnosti na počest chlapců, kteří byli přijímáni mezi dospělé bojovníky kmene. Pro nás byly však tyto iniciační zvyklosti poněkud drsné: obřad se konal na prostranství s kůlem uprostřed; ke kůlu se přivazovali mladí rekruti koženými pásky, které měly provlečené skrze naříznuté otvory v kůži na prsou. Vyvrcholením tohoto obřadu byl divoký tanec, v jehož průběhu musel mladý bojovník napínat řemeny tak vehementně, až se z nich uvolnil přetržením kůže na prsou. Obřad se stal slavným díky etnografům, kteří ho považovali za význačný kulturní prvek prérijních Indiánů, protože se v různých formách objevoval u většiny z nich. Nebylo tedy divu, že se pokoušeli určit, kam až sahá difuse tohoto prvku: nejsilnější byla v centru kulturní oblasti a směrem vně potom význam obřadu slábnul.
Abychom si uvědomili rozdíl v kulturách severoamerických Indiánů ještě jedno malé srovnání: na sever od oblasti bizonů se při západním pobřeží Ameriky rozkládá u Tichého oceánu oblast lososů. Mezi etnika z této oblasti můžeme řadit Kwakiutly, Sališe, Cimšijany, Tlinžity, Algonkiny, Nutky, Haidy, celkem asi třicet různých etnických skupin, každá s vlastním jazykem, kulturou, názvem a územím. Jejich hlavní prosperita je dána lovem především mořských živočichů: na prvním místě losos, ale také tuleni, velryby; avšak tito Indiáni nepohrdli ani soby karibú, bobry, nebo medvědy. Vybaveni kamennými sekyrami, dláty a rašplemi, dokázali tito indiánští obyvatelé severního Tichomoří zpracovávat kůru a dřevo červených cedrů na oděvy, koše, truhlice, vrše, rohože, obrovské domy, totemové sloupy a dlabané kanoe. Ty se staly nevyhnutelným dopravním prostředkem: po souši se nedalo cestovat a tato plavidla sloužila nejen k přepravě, ale zároveň pro lov ryb a tuleňů, jejichž maso, tuk a kůže sloužily vedle cedrů za nejdůležitější zdroje surovin pro obživu celých vesnic.
Pobřežní obyvatelé měli sociální strukturu složitější: základní jednotkou byla domácnost, tucty jejich příslušníků žili pod jednou střechou velkých domů, sestavených a vytesaných z cedrového dřeva. Každá z nich měla své vlastní lovecké území, místa na chytání ryb a úsek lesa pro sběr lesních plodů. Domácnosti měly také své obřady, z nichž nejznámější, typický pro tuto oblast, byl „potlach“ (čte se anglicky potlač) trvající několik dní; šlo o oslavy iniciací a svateb, o pohřební obřady, o dělbu bohatství a potvrzování společenského postavení, se kterým bylo spojeno rozdávání potravin, pokrmů, nářadí, oděvů a prestižních předmětů. Hostitel na těchto hostinách vždy velkoryse rozdával, nebo dokonce provokativně ničil svůj majetek, aby tak potvrdil své postavení ve společnosti. Jakkoli je to podivné, právě odtud, pro nás z tak vzdáleného světa, pochází hlavní inspirace pro české trampské hnutí; mladí lidé před válkou napodobovali život těchto Indiánů, pořádali u táborových ohňů ,potlachy‘ s písněmi, představeními a soutěžemi, plavili se v kanoích po tocích českých řek, vztyčovali své ,totemy‘, chlubili se jimi a chránili je.
Třetím vynálezem Wisslera byla koncepce ,kulturních vzorců‘. Dalo by se říci, že tato koncepce byla pro jejího autora jakožto vyučeného psychologa dosti zásadní. Wissler si uvědomoval, že každá kultura se nemůže skládat pouze z kulturních prvků, jak se domnívala většina difusionistů, ale musí mít také nástroje, které by vedly k reprodukci této kultury. Tedy jisté zvyky a návyky, které umožní bez velkého vnějšího tlaku nositelům každé kultury přenášet z generace na generaci takové psychologicky podložené kategorie, jakými jsou společenské instituce, formy chování, životní hodnoty a zvyky či obyčeje. Kulturní vzorec byl tak souhrnem všech těchto kategorií, jež byly charakteristické pro danou společnost a kulturu a byly obecně přijímány a napodobovány. Jejich reprodukce byla potom zajištěna cílevědomým učením od útlého věku a stvrzována na prahu dospělosti v rituálech přechodu známých pod označením iniciační obřady. Právě touto socializací jedinců bylo umožněno reprodukovat kulturní projevy dané společnosti, stabilizovat je ve zvycích a obyčejích a zahrnout je do kulturní tradice každého etnika. Patří k zásluhám Wisslera, že upozornil na skutečnost, že každá kultura je definována nejen kulturní oblastí, zobecněným typem, ale také (a snad především) typickými, etnograficky postižitelnými prvky, jež jsou součástí kulturního vzorce. Wissler se tímto pojetím přiblížil Durkheimovi s jeho myšlenkou kolektivního vědomí a potvrdil tak pozitivistickou tendenci americké antropologie. Kulturní vzorec se tak stal obrazem každé studované kultury v pestrosti jejích projevů a v možnostech jejího rozvoje. To byl asi nejpodstatnější zářez Wisslera na totemu antropologie.
Clark Wissler (1870–1947) americký antropolog, původně psycholog, který vnesl do antropologie prvky psychologického nazírání na chování lidských skupin především v oblasti kultury a možnostech její reprodukce.
Hlavní díla: 1912 North American Indians of the Plains, 1917 The American Indian, 1923 Man and Culture, 1926 The Relation of Nature to Man in Aboriginal America, 1938 Indian Cavalcade, 1940 Indians of United States
Foto archiv