David Cajthaml zahalený v místnosti nahými tóny

David Cajthaml je vskutku renesanční osobností par excellence. Vystudoval architekturu a scénografii u věhlasného profesora Josefa Svobody na VŠUP v Praze, ale jeho aktivity prakticky neznají hranic. Je malířem, grafikem, spisovatelem, básníkem, výtvarným deníkářem a v neposlední řadě svébytným muzikantem. Jeho duše není ukotvena konkrétní dobou, byť je známo, že se narodil roku 1959 a proplouval různými životními peripetiemi, které ústí v jeho bilanční výstavě s názvem Dým v místnosti zahaluje nahé tóny, která měla vernisáž 3. dubna v letohrádku Hvězda. Mezi jeho zásadní díla patří zejména výtvarná kniha Mořská dívka či nově připravovaná bibliofilie Lesní kresby. Od vážnohudebních a punkových vzorů se na hudebním poli v současné době povznesl do astrální energie. Pokusme se tedy proniknout do jeho mysli.
5_cajthaml_1

Jaká je tvoje první vzpomínka z dětství?
Babička kouří cigarety a v rukou má karty. Všude je dým. Kafe a čertovské obrázky v kostnatých rukou.

Tvojí první kapelou byla Energie G. Jak na ní s odstupem času vzpomínáš?
Najednou se o Energii G začalo zajímat víc lidí. Třicet let byl klid. Obecně je dobré mít kapelu. Zhmotnit představy, tvořit. Klukům v kapele bylo 15–16 let, mně bylo 19–20, takže čerstvě dospělí lidi. Zkoušeli jsme čtyřikrát týdně, pokaždé několik hodin. Stále jsme něco budovali. Byla to zlomová doba všude na světě. Měnilo se umění. Přišla vlna, která měla názor a styl, z té vlny žije kultura dodnes. Od té doby nic takového nepřišlo, což nevím, jestli je škoda nebo ne. Punk se nepřizpůsoboval bohatým sběratelům a tvaru jejich limuzín a tvaru jejich frustrací. V Čechách to byl dvojitý odpor. Jednak z pozice punku a pak z pozice čistě formální. Mocným (StB) v té době vadila rychlost, s jakou se měnily akordy v písničkách. Zní to z dnešního pohledu nepochopitelně, ale jakmile je někdo u moci, tak má pocit, že mu musí něco vadit, že musí být proti něčemu. Tak najde někoho, kdo to odnese. Tak to prostě je. Po zákazu Energie G jsem hrál ještě s bráchou a různejma dalšíma lidma. Neveřejně. Pak už jen pro sebe. Až v roce 1990 jsem začal hrát s Ševcovským POPem, partou dobrech muzikantů ze Žižkova. Dobrý čtyřhodinový improvizovaný koncerty různě po Praze a okolí. Pak jsem se odstěhoval z Prahy a byl konec.

Taky ses zúčastnil jednoho vystoupení Kilhets…
Těch 32 let si pamatuju datum, bylo to 11. 1. 1980 v sále hospody U Zábranských. Na hraní nás pozval Mikoláš Chadima a Mirek Šimáček, který se dnes jmenuje Miroslav Noe. Hrál jsem na baskytaru, taky na bicí. Na CD je na bicí napsaný u tohodle koncertu František Skála, manžel Evy (ten co si říká mladší, ale je to ten syn toho Františka, co nedávno zemřel, a otec toho syna Františka Skály), U Zábranských Franta Skála vůbec nebyl. Na bicí hrál můj brácha Jakub. František Skála tehdy někam zmizel, tak jsme ještě narychlo jeli k nám domů pro bubny. Mám dojem, že někam taky zmizel zvukař a zvučil to někdo jiný, než původně měl. Asi už se nad vším hraním stahovala mračna strachu z policie. V zákulisí se motal rozjetý Pavel Turnovský s lahvema vína, ale neožrali jsme se, on jo. První půlka bylo jen sezení na pódiu v mas maskách a ticho, lidi v hledišti chvílema řvali, chvílema někdo pouštěl americký rádio Svobodná Evropa. Druhá půlka koncertu se odehrávala za zataženou oponou. Na pódiu byl fofr, ohromný soustředění a jízda. Nikdy jsem nic takovýho nezažil a zřejmě přišlo to, co se mi jednou v životě muselo stát. Koncert byl absolutní hudební improvizace. Totální ponoření do hudby. Byla to skvělá konstelace hráčů a dobrej moment v čase. Ten koncert je pro mne měřítkem k dalšímu hraní. Nechával jsem si to v záloze a teď hraju znova s Mikolášem v DekadentFabrik, je to pokračování koncertu Kilhets U Zábranských, i když teď používáme jinou techniku improvizace. Nemůžu říct, že bych na ten koncert vzpomínal, spíš se něco tenkrát stalo. Pohnulo to mým vnímáním.

V současné době je tvojí hlavní hudební aktivitou formace Dekadent- Fabrik, kde vedle tebe působí Mikoláš Chadima, Ivan Bierhanzl a DJ Satan. Jaké jsou jednotlivé role muzikantů?
DekadentFabrik vznikla na objednávku DJe Satana. Máme spolu takový vztah, že něco řekne a já to realizuju. Pak to něčím doplní a tak to jede dál. Jednotlivé podíly nás čtyř jsou vyrovnané, všichni hrajeme stejnou roli. Já sice píšu základy, ale dělám to s ohledem na ostatní. Tím, že se své party nemáme z čeho naučit, se musíme na pódiu vzájemně respektovat, hrát stejnou hru slepých provazochodců nad propastí, provazochodců svázaných řetězy. Pokud padne jeden, letí do propasti všichni.

Co je tedy pro tebe v hudební komunikaci důležité?

Pro mě osobně odevzdání se do rukou osudu, ale každý to má jinak a všechno je dobře.

Letos ses také přidal na zatím jediný koncert úderky Nosohrtanový střevíc. Jak ti to sedlo?
Užil jsem si to hraní. Tyhle nárazový akce jsou dobrý. Každý do toho dá maximum a nechá se strhnout. Já taky.

Jakou hudbu jsi poslouchal dřív a jakou posloucháš teď?
Poslední roky hudbu takřka neposlouchám. Občas pár minut v autě stanici Vltava nebo kus písničky na Rádiu 1. Mám raději ticho. Když potřebuju hudbu, tak si sednu a vyrábím ji. Několik dní v kuse. Ale je fakt, že mám rád vážnou hudbu, vcelku všechno, od středověké po současnou. Ale opravdu spíš teoreticky. Při malování a kreslení mám raději ticho. Dřív jsem poslouchal vážnou hudbu a změnil to až punk. Před příchodem punku mi bigbít nic neříkal. Jako první jsem slyšel Sex Pistols, Sham 69, Rezzilos, The Clash a podobný. Asi byly v té době ještě zajímavější party, ale ty se mi do ruky nedostaly. Když jsem začal hrát s Energií G, tak jsem mimo mejdany hudbu přestal poslouchat. Nějak mi to nejde dohromady – poslouchat spoustu hudby a ještě ji sám psát a vymejšlet.

Obraťme list. Ve výtvarném umění tě ovlivnil surrealismus, dekadence nebo expresionismus nebo ještě něco jiného. Máš nějaké vzory nebo paravzory?
Všechno, co vyjmenováváš, v sobě nosím. U surrealismu i u ostatního jsou nejdůležitější jejich východiska. Na procházky chodím tak, že si lehnu, pomalu usínám a procházím se světem. Někdy je to prázdná poušť, jindy řeka alkoholu, jindy nezkreslená realita nesplacených složenek. Na procházkách pak člověk potká všechno možné. Jinak vzory určitě mám, na něco navazuji, něco obkresluji, někdy vědomě, někdy nevědomky. Nezamýšlím se nad tím. Mým vzorem je asi posedlost, tedy spíše něco tělesného než formálního.

Můžeš nějak charakterizovat koncepci své současné retrospektivní výstavy?
Koncepce vychází z architektury Letohrádku Hvězda. Je tam sedm prostorů – pět místností, chodba a střed. Pro mne je to setkání v pravý moment. To, co dělám, jsou většinou cykly, série, takže letohrádek rozdělený na místnosti s krby je pro mne teď ideální stavba-muzeum.

Jakým způsobem by měl divák nejlépe uchopit prohlídku výstavy?
Každý jsme jiný, i každý divák je jiný. Mě osobně někdy zaujme výstava jako celek, v mysli se usadí atmosféra obrazu, některý příběh mi připomene mou vlastní situaci atd. Takhle vnímám výstavy a pro takové vnímání jsem tu svou vytvořil a složil z předmětů mé denní potřeby.

Kde tedy bereš inspiraci pro svá díla?
Spíš než inspirace je pro mě důležité propojení. Proto se zabývám i hudbou a psaním, které jsou na návaznosti a propojování založené. Odhalení záhad bývá často zklamáním.

Vnímáš Mořskou dívku jako středobod své tvorby?
Určitě je to shrnutí mnoha věcí, které člověka provázejí životem. Středobod je silné slovo. To, co dělám, je vše provázané. Jedno odkazuje k druhému, osvětluje třetí, zamlžuje páté, ale jedno druhému neodporuje.

Další stěžejní částí tvých prací jsou výtvarné deníky. Jsou spíše symbolické nebo autentické?
Jsou opravdu částečně plné symbolů a částečně autentické. Pohnutky ke vzniku deníků byly v tom, každý den něco vytvořit. Deník se nabízí jako řešení. Nakonec jich vznikly stovky. Někdy odrážejí konkrétní den, někdy je to postrefl exe. Nějaký systém práce mám, ale těžko ho popíšu. Mám umění a život totálně propojený. Je mi celkem jedno, jestli si čistím boty nebo něco kreslím.

A jak vznikl cyklus automatických bublin?

Bubliny s texty jsou vlastně malé obrázky ve větším obraze. Detaily, které mnohdy přerůstají emocionálně celek. Stejně jako v životě.

Co znázorňují houby (případně další věci) rostoucí z hlav tvých protagonistek?
Houby jsou houby, podivné tvary podivných vlastností. Teď kreslím lesy, ty houby byly asi přípravou na ty lesy. Houby jsou jednou z mála věcí, u kterých si člověk uvědomuje, že v jednom předmětu je obsažen celý vesmír. Hodně se jimi lidé zabývají – jsou kluby houbařů, kluby narkomanů, baráky sežraný houbami…

Jak důležité bylo pro tebe odstěhování z Prahy do Makotřas? Je tam nějaký zvláštní genius loci?
Jak mne ovlivnily Makotřasy je k vidění na výstavě, i když to není na první pohled patrné. Přestěhování mi umožnilo dál pracovat. Život na vesnici je intenzivnější než ve městě, lidi jsou si blíž. Vysvětlovat se to nedá, jde o zkušenost. Ve vedlejší vesnici jsem díky jedné básnířce potkal Ottu M. Urbana (DJe Satana Satana). V Praze bychom se nesetkali. Tady nejde jen o život v Makotřasech, ale i o propojení sousedních vesnic. Teď vydávám bibliofi lii, kterou tiskne student AVU, který je ze sousedního Buštěhradu. Dají se tu dělat koncerty v polích, hrát do rána, spát na vlastní louce.

Jak vnímáš pojem alternativní kultura?
Moc se v pojmech neorientuji, takže slova beru v jejich původním významu, tedy alternativa k něčemu. Na druhou stranu se pojmy vyprazdňují a lidi je chápou jen jako orientační označení. Mám pocit, že tahle označení už moc nefungují, denně se objevuje spousta „označených“ stylů. Stalo se to, že si pod jedním pojmem každý představuje něco jiného, často jen kvůli označení něco odmítá, aniž by to slyšel nebo viděl. Nebo to naopak přijímá. Například co se týče DekadentFabrik, tak pro ni snad žádná označení neexistují a existovat nebudou. Poslouchají nás lidé ve světě a tam znamenají pojmy jako alternativní nebo underground něco úplně jiného než v Čechách. Underground je v Čechách hrán na ministerstvech, je to vlastně hudba mocných. Jinde je to jinak. Pojmy se vyprazdňují, mění se jejich význam. Málokdo trvá na původním významu slov, snad jenom básnířky a básníci, proto je miluju. Připadá mi, že je důležité, kdo tě s něčím z alternativní kultury seznámí, setkání s člověkem.

Jaký je tvůj názor na stav současné společnosti, potažmo na předpokládaný „konec“ světa letos v prosinci?
Člověk vždycky hodnotí věci tím, že současný stav srovnává se stavem minulým nebo se stavem souseda. Což je dost ošemetné. Každý jsme jiný a i prsty na ruce máme každý jiný. O minulosti toho moc nevíme. Něco je zachované v dopisech předků, něco zachovala literatura. Ukazuje se, že existují nějaké základní touhy – láska, umění, sex, majetek, vyvražďování, obviňování, stavy jako radost a zoufalství. Lidé vlastně neustále volí mezi sebevraždou a tvořením. Doufám, že v současné společnosti se lidé chovají tak, že si do budoucna zachovají možnost volby. Co se děje v současné společnosti se projeví až v budoucnosti. Uvidíme, ucítíme to. K přežití lidstva prohlásil jeden vzdělaný psychiatr toto: „Nemám nejmenší obavy o přežití lidstva, jelikož děti většinou přežijí to, jak se k nim podivně chovají a jak je ‚vychovávají‘ jejich vlastní rodiče. Děti jsou jistě slabé a zranitelné a přesto přežívají. Proč by neměla přežít společnost plná dospělých jedinců…“ Je to k pláči, ale asi má pravdu. Ke konci světa: když držíš za ruku umírajícího, uvědomíš si, že svět je vlastně jen ten okamžik, který zrovna žiješ, vteřina dotyku. Nějaký konec je ti jedno. Hudba DekadentFabrik je na tomhle založená, na prožití okamžiku. Podle mého pětaosmdesátiletého psychiatra, který zažil náš koncert v La Fabrice, bychom měli hrát hlavně narkomanům, aby si uvědomili, že se dá zažít zážitek z drogy i bez drogy. Ten psychiatr je zakladatel české psychofarmakologie, takže se mu dá věřit.
Mám ho rád. Pokud můžu mluvit o vlivech na mou výtvarnou a hudební tvorbu, tak je to do velké míry vliv diskusí s tímto letitým pánem. Diskusí o funkci slova v přírodě, o mozku a o slečně na schodech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *