Desmond Morris

Zhruba před dvaceti lety se začaly vyskytovat hlasy, že dosavadní antropologický výzkum je příliš silně ovlivněn tradičním modelem sociálních věd a s tím, že se musí něco udělat, protože tento pohled na člověka a jeho společnost zanedbává některé aspekty bouřlivého rozvoje přírodních věd, zejména potom genetiky. Ona základní výtka spočívala především v odmítnutí představy, že pokud se děti všude na světě rodí stejné a přitom chování dospělých se v odlišných kulturách výrazně liší, pak tyto kulturní odlišnosti nejsou podmíněny biologicky, ale kulturně. Základním atributem tohoto sociálního modelu potom bylo učení jako podstatný prvek socializace, tedy společenské aktivity, která ze stejných dětí dělá různé dospělé. Odpůrci tohoto modelu tak antropologům vytýkali, že bez jakýchkoliv důvodů odmítli možnost využití biologických vysvětlení pro sociální jevy.  Neboť kdyby této možnosti využili, nemohlo by dojít k natolik chybné analýze problému vrozené versus získané. Psychologické, sociální i kulturní vlastnosti každé společnosti jsou výsledkem historie v konkrétním prostředí, kde platí nejen všechny přírodní zákony, ale také tam probíhají evoluční procesy. Proto nelze bez přijetí poznatků přírodních věd pochopit i podstatu sociálních jevů.

3_desmond_morisTo, oč se tedy kritikové sociálního modelu snažili, spočívalo v odstranění protikladu mezi sociálními a přírodními vědami. Podle jejich mínění jsou sociální vědy odvětvím biologie, kterážto je souborem přírodních věd, jež se zabývají životem. Jako možnost k sociálnímu modelu potom vidí aplikaci evolučního pohledu na člověka. Vysvětlit jeho chování tak spočívá v jisté dělbě práce: zatímco biologové by se zabývali zejména tím, co máme společného se svými biologickými příbuznými, antropologové by pak studovali, co je na člověku ojedinělého, unikátního. Dá se říci, že nabádání k této dělbě zesílilo v době, kdy jisté rozdělení vědeckých pravomocí už mělo za sebou svou historii. Na jedné straně to byli badatelé, kteří se snažili na základě paleontologických výzkumů určit stáří a vzájemnou posloupnost tvorů označených slůvkem Homo; na druhé straně se pustili do práce mužové a ženy, většinou biologové, kteří pohlíželi na Homo sapiens jako na biologický druh a teprve následně jako na kulturní bytost. Jedním z průkopníků takového pohledu na člověka a jeho společnost byl anglický učenec Desmond Morris, který už v šedesátých letech předložil laické veřejnosti tehdy ojedinělý námět na přemýšlení.
Pohled Morrise na člověka začíná velmi zdařilou metaforou: na světě existuje asi sto devadesát tři druhů žijících primátů; z nich sto devadesát dva je pokryto srstí. Výjimkou je nahá opice, která si sama dala jméno Homo sapiens. Morris je biolog a nahá opice je pro něho zvíře. Zvíře velmi zvláštní, neboť se samo pyšní tím, že má největší mozek ze všech primátů, je krajně zvědavé a chlubí se dosaženým vzděláním, je velice hlasité, ale skrývá samo před sebou, že má největší pohlavní orgán a trpí přemnožováním. Toto zvíře neztratilo nic ze svého genetického odkazu, žádný ze svých přízemních motivů, i když se je snaží překrýt novými a vznešenými motivy. Ty staré motivy vyplývají z pudů, jež na toto zvíře působí miliony let, zatímco ty nové vznikly nejvýše před několika tisíci lety. Jedním ze zvláštních motivů je, že se nahá opice sama snaží sebe studovat, sleduje své chování a vyvozuje z toho nesprávné závěry. A tak se Morris pustí docela zhurta do antropologů.
Podle něho staří antropologové sice prohledali nejvzdálenější a nejméně dostupné kouty světa, aby tam u domorodých obyvatel hledali základní pravdy o lidské přirozenosti, ale většina těchto kultur byla tak zaostalá a neúspěšná, že prakticky ještě za našich životů zanikla. Odtamtud přinášeli ohromující zkušenosti, které svědčily o prapodivných svatebních zvycích, o zvláštních příbuzenských vztazích a tajuplných obřadech a tento materiál předkládali, jakoby měl základní význam pro chování našeho druhu jako takového. Ale zprávy o těchto ojedinělých kmenech neměly nic společného s vědou: neboť shromažďování jednotlivostí ještě není žádná skutečná věda. Jistě, práce těchto badatelů byly velice zajímavé a cenné, ale z úplně jiného důvodu, než si jejich autoři mysleli: dokazovaly pouze, co se může stát, jestliže některé skupiny nahých opic ve svém vývoji zbloudí a dostanou se do slepé uličky. Jinými slovy, Morris považuje etnologicky popsané skupiny za odchylku od normálního způsobu chování nahé opice a ukazuje na jejich příkladu, kam až může tato opice dospět: k úplné společenské katastrofě. Údaje získané antropology nám naprosto nic neříkají o typickém chování nahých opic.
Řešení? Je třeba prozkoumat obecné druhy chování, které jsou společné pro všechny úspěšné členy těch kultur, jež představují hlavní proud obrovské většiny nahých opic. Jedině tento přístup je biologicky správný. Proti tomu samozřejmě antropologové namítají, že právě technologicky jednoduché skupiny mohou být bližší zkoumání nahých opic než členové pokročilých civilizací. Morris ale takové úvahy odmítá: domnívá se, že tyto jednoduché skupiny nejsou primitivní, ale pouze zaostalé ve vývoji, zatímco skutečně primitivní skupiny už neexistují po několik tisíc let. Nahá opice je zvídavý tvor a každá její společnost, jež se přestala vyvíjet, musela tedy na své cestě ztroskotat. Neboť se jí muselo přihodit něco, co jí ve vývoji zdrželo, něco, co pracuje proti přirozeným vývojovým tendencím tohoto druhu. Proto právě ony zvláštnosti, které tolik zaujali antropology, byly nejspíše tou brzdou, jež způsobila zpomalení pokroku těchto skupin. A Morris z toho vyvozuje kategorický závěr: je nebezpečné odvolávat se na tyto údaje, když hledáme obecné rysy našeho chování jako živočišného druhu. Antropologové, podobně jako psychiatři, nám sice poskytují velice důležitý pohled na lidské skupiny a jednotlivce, ale v zásadě jde v jejich případě o schéma, kdy se chování našeho druhu zhroutí.
Morris spekuluje o původu nahé opice: její předci měli už velké a výkonné mozky, měli dobré oči a zdatné ruce, žili nepochybně v dobře organizovaných skupinách, místo přirozených zbraní si vyráběli umělé, čili přešli od jejich pouhého užívání k jejich výrobě. S tímto vývojem je nerozlučně spjata technika lovu, kdy šlo nejen o využití zbraní, ale také o rozvoj vzájemné spolupráce. Lovci lovili v tlupách, jež se skládali jenom ze samců. Lepší mozek jim usnadňoval vzájemnou souhru mezi jednotlivými členy skupiny. Samice byly zcela zaměstnány výchovou mláďat, proto se nemohly účastnit zabíjení kořisti. Tito předkové pochopili, že je nezbytné opustit potulný způsob života a přejít k budování stálého domova: zde mohly samice pobývat s mláďaty, sem se lovci vraceli s kořistí. Tento krok měl podle Morrise pronikavé důsledky pro další vývoj chování, neboť tento aspekt života si uchovala i nahá opice. Navíc začali vymýšlet účelná zařízení pro domácnost: oheň, zásobárny potravy, různé úkryty. Všemi těmito znaky se postupně proměňovali z biologických bytostí na bytosti kulturní.
Když se lovící předek stal zabíječem, musel tomu přizpůsobit celý režim dne. Už to nebyl tvor, který může jíst od rána do večera, ale zvykal si na to, že jí občas, ale vydatně. Proto si začal podle mínění Morrise vytvářet zásoby pro případ potravinové nouze. Nejdůležitější změnou oproti dnešním lidoopům však bylo, že se vracel na stálou domácí základnu, což předpokládalo jistý stupeň plánování a dobré orientace a hlavně schopnost žit doma. To ovšem znamenalo, že třeba i k vyprazdňování docházelo mimo tento domov a stalo se tak činností soukromou, nikoliv veřejnou. Výraz tváře a hlasové projevy se staly složitějšími: vždyť tento tvor měl k dispozici smrtící zbraně, takže si musel vytvořit účinnou soustavu signálů, jež na jedné straně zabraňovala útoku na člena vlastní tlupy, ale na druhé straně si musel osvojit útočné reakce v případě ohrožení domova, který musel hájit před členy cizích skupin.
Na rozdíl od lidoopů došlo u těchto předků k výraznějšímu profilování činností samců a samic. Samice se pohybovaly většinou v okolí domácí základny, protože péče o mláďata byla neobyčejně náročná a trvala v porovnání s lidoopy mnohem déle, prakticky až do pohlavní dospělosti mláďat. Tím, že samci odcházeli z domova za lovem a nechávaly samice s mláďaty samotné, vystavovali se nebezpečí, že by se o samici mohl ucházet kterýkoliv jiný samec. Ošetření této situace vyžadovalo pronikavou změnu ve společenském chování předků nahé opice. Řešením se stal vznik smíšených párů a citového pouta mezi partnery: samec a samice se do sebe musely zamilovat a zůstat si vzájemně věrní. To byl zárodek dnešní rodiny a vyřešily se tím hned tři závažné problémy; vznik stabilního páru zamezil vážnému sexuálnímu soupeření uvnitř skupiny, což bylo velice důležité zvláště s ohledem na účinné zbraně v rukou samců. To napomáhalo spolupráci mezi samci a omezovalo nesváry uvnitř skupiny. Samci jistí si věrností svých samic mohli bez obav opouštět na dlouhou dobu domovskou základnu. Všichni tím dostali svou roli ve skupině, nikdo nemusel být vyvržen mimo tlupu, jako se to stává u mnoha primátů. A za třetí: rozmnožovací jednotka skládající se z jednoho samce a jedné samice se mohla bez problémů věnovat dlouhodobé výchově a výcviku svých potomků a vytvořit tak soudržnou rodinu.
Morris z tohoto půdorysu vyvozuje poměrně jednoznačný závěr: lovící předkové nahé opice převzali úlohu nebezpečného masožravce a díky této orientaci změnili výrazně své způsoby ve srovnání s žijícími lidoopy či jinými primáty. Ale především naznačuje, že šlo spíše o biologické změny než kulturní proměny, protože nový druh se především změnil geneticky. Morris si je vědom úskalí své hypotézy, protože zcela popírá sílu kulturní výchovy, tedy že k těmto změnám mohlo dojít do určité míry výchovou potomků a rozvojem tradic. Chápe, že kulturní vývoj nahé opici pomohl k významným technickým a společenským vymoženostem, ale zároveň tvrdí, že kdykoliv se tento vývoj střetně s našimi základními biologickými instinkty, tehdy narazí na odpor. Základní pudy, které nahá opice získala v minulosti od svých předků, stále prosakují na povrch tak zvané kulturní revoluce. Podle Morrise platí, že kdybychom základní stránky našeho chování, jakými jsou přijímání potravy, sklon k agresi, rozmnožování, péče o potomstvo získali s pomocí kulturních prostředků, pak bychom je mnohem snadněji ovládali. Právě antropologové nám ukázali svým výzkumem na mnoho příkladů, kde lidská přirozenost ztratila směr a ztroskotala.
Samotné učení by tedy nestačilo. Aby nahá opice mohla fungovat tak, jak si představujeme, musela jí přijít na pomoc dědičnost. Tento proces byl provázen základními biologickými proměnami našich předků. Přirozenost lovící opice se velice liší od typického primáta, který žije v pralese a trhá ovoce. Avšak, jak nám Morris již ukázal, některé charakteristické vlastnosti byly významně přizpůsobeny loveckému způsobu života. Na první pohled se zdá, že chování nahé opice při jídle je velice proměnlivá, přizpůsobivá a kulturně ovlivněná činnost. Ale i tady se prosazují některé biologické principy. Morris stále spekuluje, že jsme přešli od pojídání plodů ke společnému zabíjení kořisti, tedy že jsme především masožravý druh. To muselo vést k hlubokým změnám ve způsobu výživy. Podíl masa ve stravě výrazně vzrostl. Potrava se začala dopravovat na domovskou základnu, zvětšilo se její množství na jedno jídlo, začala se uvnitř skupiny rozdělovat a v neposlední řadě se věnovala větší pozornost její přípravě.
Tyto změny proběhly zřejmě v poměrně dlouhém období, ale co je důležité: zůstáváme jim věrní přes veškeré vymoženosti posledních padesáti let. Jsou něčím víc než kulturní vymožeností, podle Morrise jsou hluboce zakořeněnými biologickými vlastnostmi našeho druhu. Dnes má nahá opice všechny podmínky pro to, aby se vrátila ve stravování ke starým zvykům primátů: přesto dodržujeme pořád vymezenou dobu jídla, jako bychom lovili. Podstatným rysem stravování nahé opice je ohřívání potravy. Můžeme se vymlouvat na slabý chrup, ale náš druh jí teplou potravu, i když ji nepotřebuje změkčit. Protože hlavní důvod, proč vaříme potravu, je zlepšování její chuti. Nahá opice je mlsná, protože má širokou paletu chutí. To je také důvod, proč jsme odolali lákání jíst jenom maso. Potrava je pro nás důležitá a zároveň přitažlivá ze dvou důvodů: pro svou výživnou hodnotu a pro svou chuť. Nejíme tedy jenom proto, abychom mohli žít, ale také abychom potěšili tři smysly: chuť, čich a zrak. Jestliže se zamyslíme nad složením potravy, kterou konzumuje nahá opice, zjistíme celkem snadno, že její paleta je velice široká. Obecně vegetariánští primáti mají širší výběr potravin, než je tomu u masožravců; důvod je jednoduchý: primáti jsou přizpůsobivější. Čistě masitá strava je samozřejmě výživnější, ale zároveň mnohem jednotvárnější. Ale jenom okolnosti vyplývající z životního prostředí nás přinutily,abychom jedli maso. Morris tvrdí, že tím, že jsme se stali zabíječi, mohli jsme si vybrat ze světa primátů a masožravců to nejlepší. Neopustili jsme starou primátí všežravost, ale přidali jsme k této stravě maso s jeho vysoce výživnou hodnotou. Sice se v posledních tisíciletích postupně vyvíjela a zlepšovala technika získávání potravy, ale její základní skladba zůstala stejná. Nyní, kdy nahá opice dokonale ovládá své prostředí a kdy má k dispozici pracně vypěstované sklizně, by se mohla bez problémů navrátit k primátímu způsobu obživy. Ale touha po mase je v nás příliš silná a když už jsme zvyklí pojídat maso, těžko opustíme tento způsob výživy. A tak přes všechny dramatické změny, k nímž ve způsobu získávání stravy došlo, se nahá opice v podstatě živí stejně jako její předkové-lovci.
S naším původem zabíječů je nerozlučně spjata agresivita, tedy povaha našich útočných instinktů. Bez ní bychom nebyli schopní získávat maso. Ale nahá opice je agresivní i uvnitř vlastního druhu. Primáti spolu bojují obvykle ze dvou důvodů: buď aby získali výhodu pro svoje postavení ve společenské hierarchii, nebo aby získali územní práva nad určitou oblastí. Agresivita nahé opice do značné míry kopíruje chování lidoopů. Ale stupeň agresivity se musel změnit, když se nahá opice stala spolupracujícím lovcem se stálou domovskou základnou. Skupina se stala teritoriální, musela hájit oblast svého domova. Protože členové skupiny už spolupracovali při lovu, byla i ochrana domova záležitostí nikoliv jednotlivců, ale celého kolektivu lovců. Tomu se musel přizpůsobit celý hierarchický systém, který nemohl už být natolik tyranský jako u primátů, ale bylo třeba zajistit součinnost i slabších členů skupiny. Nemohl být ovšem zrušen úplně: šlo o mírnou hierarchii se silnějšími a slabšími členy a s hlavním vůdcem v čele. Ten musel uplatňovat svou autoritu, rozhodovat s konečnou platností, ale také se musel přizpůsobovat pocitům svých podřízených. To vše mělo za následek oslabení agresivity uvnitř skupiny, která se mohla navíc filtrovat různými sportovními kláními, jakými jsou dnes např. zápas, judo, box a jiné sporty.
Nahá opice je sexuálně mnohem aktivnější než všichni ostatní primáti, včetně těch nejbližších lidoopů. Opice nebo lidoop nenavazuje stálejší partnerství, jako je tomu u nahé opice. Ale především ochota k sexuálnímu styku u opičí nebo lidoopí samice je přísně omezena na dobu ovulace vajíčka, kdežto žena je sexuálně vnímavá neustále. Jakmile taková lidoopí samice zabřezne nebo se stará o mládě, přestává být sexuálně aktivní, kdežto náš druh rozšířil svou sexuální aktivitu i do této doby (s výjimkou období těsně před porodem a po porodu). Je tedy zřejmé, že nahá opice je sexuálně nejaktivnějším žijícím primátem. To má pochopitelně své důvody. Nahá opice si osvojila schopnost zamilovat se, být sexuálně vázaná na jediného partnera a s ním vytvořit pouto soužití v páru. Jak toho nahá opice dosáhla?
A Morris opět spekuluje. První důvod je spíše sociální než biologický: jediná okolnost, která vyšla nahé opici vstříc, bylo její prodloužené dětství. Po dlouhá léta výchovy se musel vytvořit mezi mládětem a rodiči hluboký citový vztah. Ztráta tohoto vztahu v dospělosti zřejmě vedla k vytvoření jakéhosi příbuzenského vakua, které v životě mladého tvora vedlo k hledání dalšího pouta, aby toto soužití bylo udrženo a umožnilo tak opětný proces výchovy mláďat v rodině. Není samozřejmě nepodstatné, že mladí hledají partnera podle vnějších sexuálních znaků. Dá se tedy říci, že reakce na tyto znaky jsou vrozené. Nahá opice ovšem má na toto hledání mnohem více času čili tvoření párů bývá mnohem pomalejší než u jiných živočichů. Časová neomezenost poskytuje možnost dobrého výběru, než dojde k zamilování, tedy vytvoření mocného pouta. Druhý důvod je, že se vývojem prodloužilavzrušující fáze dvoření, k čemuž byla nahá opice vybavena celou řadou erotogenních míst, jakými jsou rty, ušní lalůčky, bradavky, prsa, pohlavní ústrojí. Ostatně lovecký způsob života, který nám dal nahou kůži a citlivější ruce, poskytl možnost celé řady dráždivých tělesných dotyků. Jinými slovy způsob rozmnožování nahé opice učinil pohlavní vztah ještě pohlavnější. A vývoj nás vybavil ještě jednou zvláštností, kterou je ženský orgasmus, jemuž napomáhá nesmírná rozmanitost sexuální součinnosti souložícího páru. Proto je nutné připomenout, že pohlavní život nahé opice, který nemá jen bezprostřední vyhlídky na oplodnění, má základní význam pro utvoření a udržení partnerského vztahu.
Taková je tedy nahá opice v celé své erotické složitosti: jde o silně sexuálně založený druh, který tvoří stabilní dvojice s mnoha rysy ojedinělými v živočišné říši. Ale ten hlavní důvod, proč jsme na spojení pudů primátích předků s mnoha vývojovými změnami přistoupili, spočívá v nutnosti dlouhodobě se starat a vychovávat své potomky. Břímě rodičovské péče je pro nahou opici neskonale těžší než pro jiné živočichy, lidoopi z toho nevyjímaje. Dítě, když se narodí, je zcela bezmocné. A trvá zhruba patnáct měsíců, než se samo postaví na nohy a začne chodit bez pomoci. Potomek nahé opice není dokonce v útlém dětství schopen ani se sám matky držet. Ale okamžikem, kdy se dítě postaví na nohy (vzpřímený postoj na dvou nohách je charakteristický rys našeho druhu), se začíná učit ještě další důležitou věc: mluvit. Naučit se artikulovaný jazyk (další důležitý rys nahé opice) trvá dalších několik ne měsíců, ale let. Ve dvou letech ovládá dítě asi tři sta slov, ve čtyřech letech skoro tisíc šest set, v šestí více než dva tisíce slov. Prvotní napodobování hlasových projevů a konečné ovládnutí jazyka je nesmírně důležitý proces, který napomáhá v první řadě nejen domluvit se s rodiči o vlastních potřebách, ale především k ovládnutí čím dál složitějších sociálních vztahů. Jak říká Morris, na vokálním základě, jenž jsme zdědili po našich živočišných předcích (jako jsou vrozené zvukové signály pláč, smích, skřeky, pokřik apod.), budujeme svůj slovní mrakodrap.
Ale ovládnutím artikulovaného jazyka výchova mláděte nahé opice zdaleka nekončí. Kromě ochrany, krmení, mytí a hraní patři k povinnostem rodičů také výchova potomka. Dokonce lze říci, že je to úkol ze všech nejdůležitější. Ale učení, jež by se pouze skládalo z pokusů a omylů, případně z trestu a pochvaly, by postupovalo kupředu velmi pomalu. Dítě se učí nejen z vlastních zkušeností, ale především napodobováním chování dospělých. Právě tento proces se poměrně málo vyvinul u ostatních savců, ale nahá opice ho dokázala báječně zdokonalit a propracovat. Mnohé z toho, čemu se ostatní zvířata musí horko těžko učit sama, se děti naučí velmi rychle tím, že napodobují příklad svých rodičů. Nahá opice je učenlivá opice, říká Morris. A tak mnohé z toho, co dospělí dělají, je založeno na tom, co do sebe vstřebali napodobováním v dětských letech. Společnost se podle Morrise velmi nesnadno mění, její zvyky a zásady zůstávají dlouho neměnné právě proto, že silně podléháme dojmům z dětství. A tak se stává, že s cennými poznatky se děti naučí i přežitým názorům.
Proti této setrvačné tendenci ale nahá opice získala silnou protilátku, která je naštěstí součástí procesu napodobování: je to zostřená zvídavost a intenzivní pud k výzkumu, což jsou vlastnosti, které přinesli nahé opici fantastický úspěch. Všechny mladé opice jsou zvědavé, ale u nahé opice se zvídavost uplatňuje i v dospělém věku. Morris se domnívá, že pro náš druh je typická neofilie – láska k novému. Tak se zvídavost stala největší výhodou nahé opice v boji o existenci. Kam tato vášeň pro vše nové může vést, ukazují již velmi rané grafické výtvory: od jednoduchých geometrických vzorů až po pravěké jeskynní malby v Altamiře a Lascaux. Tak může nahá opice v nejrůznějších oborech (v malířství, hudbě, zpěvu, tanci, hrách, sportech) pokračovat po celý dlouhý život ve výzkumu a experimentování. Ostatně i vědecký výzkum v sobě skrývá hru, jež se řídí zvláštními pravidly, a vědec stejně jako umělec se zabývá touto hrou; rozdíl je pouze v tom, že v jednom případě jde o účelný pokus, v druhém případě o pokus estetický.
Morris se domnívá, že kultura degeneruje jen tehdy, jestliže jen otrocky napodobuje, čeho už dosáhla, tedy když opakuje stále to samé; anebo naopak když se ukvapeně řítí do výzkumu. A uspěje jenom ta kultura, která nalezne rovnováhu mezi strnulostí a ukvapeností. Náhlý nadbytek novostí otupuje stabilizující síly společnosti a vede ke zmatku a rozpadu. Vývoj samozřejmě nepočítal s tím, že nahá opice bude jednou žít v obrovských společenstvích. Lidské chování bylo ve svém vývoji adaptováno pro malé kmenové skupiny, které pravděpodobně neměly mít více než sto členů, kde se všichni členové navzájem znají. Aby se usnadnil v městských aglomeracích sociální kontakt musely se vyvinout jiné způsoby navazování vztahů s okolím než v prvotních skupinách. Ale to už je záležitost jiná, spíše sociologická. Náš dnešní vypravěč příběhu o nahé opici se v lecčems mýlil, to je úděl průkopníků. Ale rozhodně Morrisovo vyprávění ani dnes nenudí.

Desmond Morris (*1928) Anglický zoolog, který se zabýval výzkumem chování opic, ale studoval také malířství a teorii umění, proslavil se hlavně svými pracemi o člověku, kterého zkoumal jako jakýkoliv jiný přírodní druh.

Hlavní díla:
1967 The Naked Ape, č. Nahá opice, Mladá fronta 1971
1969 The Human Zoo
1974 Intimate Behavior
1977 Manwatching: a field guide to the human behavior
1985 Bodywatching: a field guide to the human species

Přidat komentář

1 komentář u „Desmond Morris

  1. Cetla jsem the naked ape a ac fascinujici kniha to je, tento clanek/esej dokonale rozebira co nam DM o nasem druhu rika s ac je nekdy vysvetleni naseho vyboje v dnesniho cloveka ponekud “ za roh“ Skvele pocteni pane Juston