Evropský západ, který můžeme ztotožnit s civilizací, v niž jsme se zrodili i my jako česká kultura, si prošel temným věkem po roce 400, kdy popraskaly hranice římského impéria a prošly se tudy nepočetné, ale dobře ozbrojené hordy germánských a slovanských kmenů. Tak se mocenské centrum dostalo ze Středomoří na sever za Alpy. Ke konsolidaci došlo až někdy kolem přelomu prvního tisíciletí. Tehdy se v podstatě ustálily hranice platné až do novodobé Evropy. Středověk na Západě tak začíná kolem roku 800 u Karla Velikého a končí u Karla V. v 16. století. To byl poslední univerzálně myslící panovník, za jehož vlády skončila prostorová celistvost Západu, a to nejen díky objevení Ameriky, ale díky vpádu Turků do Evropy. Jižní Evropa uměla spravovat stát díky antickému dědictví, ale ve Středozemí bylo jen málo železa, žádné stříbro, zlato či jiné rudy. A hlavně: minimální možnosti dalšího rozvoje, protože zde nebyly žádné zdroje pro vnitřní kolonizaci.
Muž, který se zabýval právě touto vnitřní kolonizací, byl německý historik Ferdinand Seibt, který měl navíc velice blízký vztah k českým zemím. Říká, že svět středověku ovládaly hladomory a epidemie, umíralo mnoho malých dětí a dospělí se stěží dožívali 40 let. Jinak to ale byla kompaktní společnost, neboť ze sociální sítě vypadlo jen docela málo lidí: zběhlíci, hráči, vandráci, jinak bylo na selském venkově tak nějak postaráno o všechny. Charakteristickým rysem té doby byla sociální dualita. Co to znamenalo? Podle ní byl pán mocný, vládl mečem, kterým se dokázal ubránit a ostatní ochránit, zatímco chudý byl slabý nikoliv proto, že byl chudý, tedy z vlastnických důvodů, ale protože byl neschopný se bránit.
ŽIVOT NA VENKOVĚ
Na přelomu prvního tisíciletí devět z deseti lidí byli zemědělci, městských lidí hlavně za Alpami bylo poskrovnu. Práce byla těžká, venkované byli vydáni napospas nemocem, oděv byl chatrný: halena, jednodílná košile s rukávci, místo kalhot punčochy, obutí nevydrželo sníh a bláto. Nástroje byly hrábě a dřevěné vidle s dlouhými násadami, které se užívají dodnes, sekera byla vzácností, rýč byl dřevěné šťouchadlo, pilu a kosu neuměli kováři pořádně ukout. Práce se srpem byla namáhavá, největší dřina byla orání s voly zapřaženými do pluhu s koly. Byla to nesporně nejdůležitější práce v trojpolním systému, kdy se střídají ozimy, jařiny, úhor. Ten se přeorával ještě v červnu, což dalo tomuto měsíci pojmenování. Slavná tapiserie z Bayeux ukazuje tvrdou práci rolníků, která se nezměnila ani o dvě století později ve srovnání s miniaturami z karolinské doby, kde byly zachyceny vůl a kolečkový pluh, dvoukoláky a velké nůše, kytlice po kolena a sehnutá záda, práce za bouře a deště. V době Karla Velikého žilo na 1 km2 asi 4 až 5 lidí, takže rozloha polností nutná pro obživu jedné selské rodiny kolem roku 1000 se odhaduje na 10 ha. Stavení, jakým je zachovaný tisíciletý srub z Aufhausenu u Mnichova, byla nuzná, jejich pozůstatky ukazují na potemnělý, stísněný vnitřek s malými okénky a v něm otevřené ohniště. S výjimkou kostelů a nemnoha panských sídel se vesměs jednalo o hrázděná stavení: od Anglie až do Podunají. Nejběžnějším mobiliářem byl stůl a židle, spalo se na zemi na slámě, od 12. století potom na pytlích naplněných slámou, což sebou neslo spoustu různé havěti.
Jak vypadal svět v hlavách tehdejších lidí lze vypozorovat ze starých kostelů s jejich bestiáři a pasážemi z evangelií, což byly bible pro chudé a negramotné. Kostely tak musely vůbec vypadat jako zázračné výtvory: byly z kamene, s věžemi a se zvony, stěny často pomalované, takže působily jako jakési ráje. Ostatně bylo jich málo, na počátku jen v klášterech a při panských sídlech. V myšlení lidí na sever od Alp dominoval les, kde žila zvířata, jež ohrožovala lidi: hadi, vlci, medvědi a k tomu skřítci a démoni, z nichž mnozí se uchovali v lidovém vyprávění dodnes, stačí si připomenout vodníky, víly, jezinky. Člověk se proti nim cítil bezbranný a tak šahal po jediné zbrani, kterou byla svěcená voda, slibující vítězství nad úzkostí. V té době se také pozvolna proměňují jména: začínají se objevovat jména světců, kteří nabízejí zastání na nebesích a ochraňují bezmocné na zemi.
STAVOVSKÁ SPOLEČNOST
Středověká společnost zahrnovala jako societas christiana všechny obyvatele hlásící se ke křesťanství, ale vnitřně byla rozdělena hlubokými předěly. Lze říci, že byla stavovsky rozčleněna, ale co byl stav nelze přesně říci, neboť jeho pojetí se proměňovalo v jednotlivých dobách. V každém případě působila dojmem imobility, nehybnosti, i když to není pravda. Církevní hodnosti měly svou hierarchii a bylo možné uvnitř církve udělat kariéru. Světský vzestup u panského dvora, nebo práce při klučení lesa mohly přinést úspěch, ale původ výrazně předurčoval životní dráhu. Pánům stejně jako duchovním nachystal tento svět lepší život bez svízelů a trampot, než prožila většina populace, která pracovala na půdě. Hugo von Trimberg kolem roku 1300 odpověděl sedlákům příměrem z bible: „Jste potomky Chámovými, kterého jeho otec proklel a učinil z něj kmána. Proto musíte být kmány i vy!“ Výklad tedy stál na tvrzení, že je to tak dáno od boha.
Hugova společnost odlišuje od sebe skupiny populace a podporuje jejich společnou lidskost, jakou představovali kněží, rytíři a sedláci. Meč se stal symbolem jedné skupiny, vládnout mečem a jezdit na koni platí pro šlechtu dodnes; odvrácenou stranou byla smrt ve všech podobách. Blízkost smrti, Božího soudu, pověsti o návratu mrtvých strašila na hradech a zámcích. Naproti tomu stála práce, jak říká Seibt – lopota. Původně byla údělem otroků, potom i sedláků. Práce na venkově i ve městech sloužila k vlastní obživě, ale také k obživě ostatních dvou skupin populace – kněží a rytířů. Teprve lidé z města, měšťané, se brzy naučili bránit, začali jezdit na koni, mávat mečem a žít jako páni.
Trvalo staletí, než se práce stala hodnotou, ať šlo o bohatého sedláka nebo chudého domkáře. „Chválu práce rukou“ objevili řeholníci. To oni, ač byli z počátku do roku 1000 šlechtického původu, přizpůsobovali se příkazu pracovat manuálně. Vyhnáním z ráje byla všechna práce prokletá, což bylo zakódováno do pozemské lopoty a strasti. Uspokojení z práce přišlo až v době, kdy mohl sedlák zajistit prací osobní zisk. Seibt říká, že široko daleko vyhlášený evropský étos práce je étosem středního stavu. Čili jde o výsledek vývoje od vrcholného středověku.
Heslo „Modli se, vládni, pracuj“ si napsali na radnici v Basileji ještě v roce 1517. S těmito funkcemi se kryjí stavy a slučují tři významné skupiny populace: kněží a mniši, rytíři a knížata, sedláci a měšťané. Proč se prosadila právě tato trojice? Starý svět, tedy raný středověk znal pouze pány a poddané. O trojčlenné společnosti se mluví až počátkem 13. století a poprvé je doložena v Anglii. Z lidí pracujících se mluví stále jen o sedlácích, i řemeslo byla „selská“ práce, města tehdy ještě neměla žádné vymezené místo. Pojem válečníci zahrnoval všechny, kdo seděli na koni, patřili tam nešlechtici, rytíři i král.
AGRÁRNÍ INOVACE
Bylo by chybou myslet si, že středověk byl strnulý kulturní fenomén. Na jih od Alp a v jižní Francii přišel velký hospodářský skok s rozvojem měst, na severu to byla kolem roku 1100 agrární revoluce. Vynálezy, které ji způsobily, se dají shrnout asi takto: především to byl kolečkový pluh, který půdu nekypřil, ale obracel; potom brány pro přípravu půdy, železné rýče, sekery, pily, vykované kosy, nový vůz o čtyřech kolech. Jak k tomu došlo, nevíme, protože sedlák mluvil málo a nepsal vůbec, takže jsme odkázáni na kusé informace, jež nám zprostředkovali mnichové, intelektuálové té doby.
Navíc se změnil tvar polí, neboť dříve se obdělávaly čtvercové parcely, ale nyní se dávala přednost obdélníkovým pozemkům, aby orební brázda byla co nejdelší. Na formách polností se dá sledovat, že ve 12. století se nový způsob obdělávání půdy dostal na východ za Labe, tedy až k nám do českých zemí. Byla to doba, kdy se klučil les, vysušovaly bažiny, rostla výměra půdy. Kolonizace byla vynucena růstem populace, což zároveň způsobilo, že se životní úroveň za Alpami začala blížit té, jež vládla v jižní části Evropy.
Seibt uvádí, že v této době německé obyvatelstvo vzrostlo z 5 na 15 milionů, ale francouzské dokonce z 6 na 22 milionů. Tehdy vznikla sídelní struktura, kterou jsme změnili až my v novověku. V té době se využívalo více půdy než dnes, změnila se tedy celková agrární organizace a scelily se pozemky. Zalidnění země zhoustlo: na 1 km2 připadalo 20 až 80 lidí, ale do toho už mluvila i města, jejichž aglomerace vznikly ve Flandrech, podél Rýna, v Pařížské pánvi, i když nemohly konkurovat hustotě severoitalských měst, kde dosahoval počet městského obyvatelstva až čtvrtinu všech lidí.
EKOLOGICKÉ ZMĚNY
Měnila se také krajina. Masy obyvatel nových vesnic a měst se na tržištích a poutích dostávali do vzájemného kontaktu. Na cestách zavládl hustý provoz, včetně ozbrojené ochrany. O historii selských sídel toho víme méně než o městech, existovala území se selskými dvory rozsetými po krajině, které měly již svou historii, ale vznikaly především nové vesnice. Tepnami kolonizace byly řeky. Rýn tak fungoval po tři staletí, kolonisté se dostali proti proudu od Freiburgu po Wesel, vesnice se zakládaly od Bernských Alp po Bavorský les. Druhým říčním systémem bylo Podunají až po Hesenskou vrchovinu. V Čechách se množili vesnice pojmenované jako různé Lhoty, označující zproštění od dávek. To, že si Němci uchovali po šesti až sedmi stoletích svůj jazyk, souviselo s počtem jejich kolonistů a s ochranou, které se jim dostalo na nových územích, ale mezi Labem a Odrou také s růstem měst a vstřebáváním starousedlých Slovanů.
S kolonizací se vesnice stala zvláštním uskupením, což vyplývalo z klučení lesa, které se muselo provádět kolektivně se sobě rovnými osobami. Tím se tito lidé stávali smluvní stranou a získávali tak jistou samostatnost, robotu nahrazovaly stanovené dávky, takže se toto nové osídlení stalo základem evropského středního stavu. Smluvní vztah se mnohdy uzavíral mezi kolonisty a panovníkem, pro jehož zájmy tito noví osadníci pracovali. Ve vlastním světě tak měli svou svobodu, která jim nezaručovala nezávislost, ale měli možnost nakládat s majetkem pod patronací nějakého pána. Tak rostlo nové společenské vědomí. A to v době, kdy se lidé dožívali 30 až 40 let, které jim byly souzeny. Jediná věc, která tehdy zůstala v Evropě beze změny, byla hydrologická síť: les byl zatlačen, neboť zmizela polovina lesních porostů.
Kolonizace a kultivace půdy vyvolávala nový vnitřní pocit a nové možnosti lidí, byla to plánovitá změna, i když za asistence klášterů, panovníků, ale šlo o perspektivní změnu uvažování dělného lidu, šlo o nový pohled na svět a lidské možnosti. Šlechta se toho přímo neúčastnila: poskytla pouze půdu, ale zajímal ji jen výnos z renty. Nešlo jí o hospodaření, ale o panování. Aktivnější byly kláštery, pro mnichy byla práce samozřejmostí, možná že právě kláštery celou kolonizaci organizovaly. Cisterciáci (založeni 1086 v burgundském Cîtaux) byli „klučícím řádem“, vydali se do lesní divočiny podél potoků zakládat nové vesnice a po roce 1216 sami osazovali nájemce a když ochabovala řádová disciplina, naučili se žít z renty. Mnišské řehole byly od dob Karla Velikého nositeli způsobů hospodaření, což se v době kolonizace opakovalo.
VELKÁ KOLONIZACE
Seibt tento proces dokumentuje německou kolonizací. Rozšíření lesů v Evropě kolem roku 1000 ukázalo, kde si mohlo středověké hospodářství hledat zdroje svého rozšíření, když rostoucí obyvatelstvo vyžadovalo nové potraviny. Tehdy se táhlo souvislé lesní pásmo od Atlantiku a ze severní Francie a Nizozemí až po Severoněmeckou nížinu a dále na východ. A k tomu je třeba přičíst horská území jako Massif central, Vogézy, Schwarzwald, česká pohoří a dále na východ až po karpatský oblouk. Populační tlak způsobil agrární revoluci a hospodářskou expanzi. Svou roli v tomto procesu hrál klimatický vývoj, kdy se zvýšila teplota mezi 9. a 13. stoletím o dva stupně a v severní Evropě dokonce o čtyři stupně. To umožnilo rozšířit hranici, kde se mohlo pěstovat obilí a víno a zmírnilo se klima v dříve drsných pohořích. Poslední výhoda spočívala v uklidnění situace, kdy se úsilí šlechty odvrátilo od podniků válečných k hospodářským.
Tato expanze měla podporu církve, neboť mniši si cenili ruční práce, vnesli do agrární techniky racionalizaci a odborné zaučení. Nešlo o náhlou revoluci, ale o postupné zavádění nových věcí, počínaje chomoutem a konče symetrickou radlicí. Výnosy při žních stouply až dvakrát, zvýšila se až čtyřnásobně produktivita práce. Stará sídla se rozšiřovala místně o nové usedlosti založené v lese, což se objevilo i v názvech osad: Vysoká, Hluboká, Horní, Nová, Zadní ves.
Tyto nové vsi se zakládaly již tak, aby vyhovovaly způsobu klučení a trojpolnímu systému: v Německu tento způsob práce s půdou začal kolem roku 1000, v Čechách až kolem 13. století. Nové technologie vyžadovaly rozvoj řemesel, stoupající hustota obyvatel oživovala stará obchodní spojení, při tržištích a v podhradí vznikala nová města. Ve slezském „mílovém právu“ rostla města jaksi plánovitě v propojení s novou vesnickou kolonizací. Mezi Labem a Dunajem se celé oblasti, zvláště české země, přetvořily v městskou krajinu, což vynikalo i ve srovnání s jejich západním sousedstvem.
NOVÍ OSÍDLENCI
Tento vývoj začal nejdříve ve vlastní zemi jako vnitřní kolonizace. Zda byly růst populace a zvyšování produkce způsobeny hospodářskou dynamikou či tomu bylo jinak, nevíme. V každém případě vrchnost tento vývoj podporovala, protože zvyšoval její příjmy. Důležitý byl rozvoj peněžního hospodaření i růst jednoduchých tržních vztahů, které nahrazovaly prosté soběstačné hospodaření. Výsledek tohoto procesu byl ten, že byly pokáceny lesy, vyklučena a zorána půda, jen hydrologické poměry zůstaly stejné.
Posun populace v rámci agrární revoluce způsobilo rozpínání obyvatelstva: tak bavorské vsi ve 13. století měly své předchůdce v jihovýchodní Francii a následovníky v Čechách a ve Slezsku. Agrární kolonizací se toto vše dalo do pohybu. Osvobození od daní na deset až dvacet let znamenalo impuls spolu s nabídkou samostatného hospodaření: české názvy pro takové vsi byly Lhota nebo Vóle, půda se rozdávala podle objezdu na koni – odtud Újezd. Když nestačili místní lidé, pozemkoví páni vábili cizince na příslib lepších životních podmínek.
Ale první byli mniši, to byl předvoj, nejprve jako misionáři, později jako instruktoři. Čeští a moravští cisterciáci ve 13. století usazovali sedláky do nových sídel, uměli parcelovat půdu, vyměřovat pozemky, zapřahat dobytek, používat nové nástroje. Právě církevní malíři uměli v miniaturách kreslit svět rolnické práce. „Německé právo“, nazvané nikoliv podle národnosti, ale podle kolonizačního procesu, vytvářelo postupně právo i pro Čechy. Šlo o nové investory, kteří investovali peníze do nových vesnic, obětovali jim tvrdou dřinu a úsilí, kde vesnice nebyly složeny z nevolníků, ale ze svobodných rolníků, kteří se zakoupili za pár peněz a soustu práce, aby mohli tento majetek svobodně dědit, nemuseli se ženit, aniž byli připoutáni k půdě. Šlo tedy o nové společenské zřízení. Vesnice s tímto právem se běžně „přesazovaly“, měnily obyvatelstvo na vyklučených územích, neboť z peněžních dávek měli užitek i majitelé.
NĚMCI V ČESKÝCH ZEMÍCH
Němečtí osídlenci přicházeli už koncem 12. století, ovšem místní jména často hovoří o věcech, o nichž kroniky mlčí. Takovým investorem byl známý krysař z Hamelnu, který z města odvedl ženaté páry mladých lidí kamsi přes tisíc kilometrů daleko, jak tehdy říkali – „zmizel v hoře“. Stávalo se, že v českých vsích nabyli převahu němečtí kolonisté, takže je těžké se orientovat podle názvů vesnic. Skutečností je, že počet přistěhovalců byl nadhodnocován. V Německu ve 12. století žilo 6 až 7 milionů lidí, na východ se vydalo asi 200 tisíc, takže na východ od Labe a Sály vzniklo 51 tisíc selských usedlostí.
A protože počet lidí tam rychle rostl, ve 13. století se vydalo ještě jednou stejné množství lidí na východ, takže část přistěhovalců do českých zemí pocházela z potomků těchto kolonistů. Už dříve přicházeli přistěhovalci z bavorského a rakouského okolí na jih Čech a Moravy, kde docházelo k těsnému soužití Němců a Čechů. Tento trend přetrval až do 16. století. Všichni tito lidé od Vlámska, Porýní, Durynska až po Fransko si přinášeli různá nářečí, podle nichž se dali identifi kovat. To nebránilo městskému obyvatelstvu, aby díky kontaktům s německými městy nepřispívalo vzniku spisovné němčiny.
Kolonizace českých zemí cizinci (Němci a Židy) zasáhla a od základů proměnila souvislosti mezi právem a společností stejně jako předtím latinskou Evropu na západě a jihu. Nutno dodat, že tohoto procesu se odhodlali lidé odvážliví, vitální a dělní a byl to jeden z nejvýznamnějších procesů kulturní expanze a asimilace v dějinách Evropy. Vliv přicházející s německými kolonisty od 12. do 14. století měl za následek v různých oblastech mohutné proměny, což mělo vliv na „kulturní“ hustotu jak ve velikosti populace, tak v přístupu k lidem a zemi.
Výsledkem bylo, že ve 20. století obývala německá populace zhruba 26 tisíc km2 v českých zemích, ve středověku to bylo zřejmě mnohem méně; celkem to představovalo 3400 obcí, kde Němci žili a ve třetině z nich byli obyvatelé jenom Němci. Ještě Vratislav II. roku 1146 zakázal klučit pohraniční lesy, ale o sto let později Přemysl Otakar je považoval za vítaný zdroj královského hospodářství. Celý proces se již rozsáhle plánoval s propojením města a venkova hlavně na severu. Čeští feudální páni povolávali německé osadníky ve svém vlastním zájmu, zvláště potom kláštery.
CO SE JEDLO
Pro selský stav platilo propojení produkce a spotřeby, jež fungovalo tak, že sedláci dostali z půdy vše, co všichni spotřebovali, ale tato spotřeba závisela, zda sklizeň byla dobrá či nikoliv. A tak se stávalo, že před novou úrodou se jedli kořínky a tráva, takže povídání o zbožných poutnících živených jen kořínky není tak úplně báchorka. Středem pozornosti bylo obilí, za motlitbou za chléb vezdejší je skryta veškerá lopota. Maso, zelenina, ovoce, to vše bylo přílohou k chlebu. Němčina si dodnes zachovala termíny pro večeři Abendbrot a pro oběd Mittagbrot. Hranice pěstování pšenice leží dnes v severovýchodním Německu a v podhůří Alp do výše 800 metrů. Nejvyšší kvalitu měl bílý, antický chléb, ale ve střední Evropě se používala špalda či samopše. Sever na rozdíl od středozemní oblasti používal jako tuk nikoliv olej, ale různý živočišný tuk. Hranice pěstování oliv je čímsi jako hranicí kultur. Na severu se tuk získával z vepřů, který se solí a uzením konzervoval, stejně jako mléčné bílkoviny se konzervovaly sířením a výrobou sýrů. Také zde je hranice: na jihu se vyráběl tvrdý sýr typu jako ementál nebo eidam, severněji šlo spíše o bílý sýr blízký tvarohu a alpský sýr tam byl import.
Z ostatních živin, jakými je cukr, tuk, bílkoviny, bylo nejdůležitější mléko a je otázkou, zda bez hovězího dobytka by naše kultura byla schopná nějakého rozvoje. Maso hrálo větší roli na severu než na jihu, jeho spotřeba rostla od vrcholného středověku, ale byla závislá na sociální diferenciaci. Zelenina byla náhražkou chleba, byla tudíž nepostradatelná. Lidé se živili hrachem a zelím, z toho se ztloustnout nedalo. Řemesla zpracující potraviny vycházela z dělby práce mezi muži a ženami, protože zpracování plodin byla práce žen, které připravovaly pokrmy. Zatímco mlynář byl venkovská funkce, pekař zůstával řemeslníkem městským, selský dvůr ho nepotřeboval, stejně jako řemesla zpracující maso.
To, čím se člověk živil, dlouho odráželo jeho sociální postavení. O tom, kdo zchudl, se říkalo „z chlebíčka dostal se na slanečka“. Počátkem 14. století se zdálo, že agrární rezervy jsou vyčerpány, propukaly hladomory, šířil se hlad. Sedláci v dalším vývoji nemohli ubránit svou pozici. S narůstajícím absolutismem je začala šlechta utlačovat novým nevolnictvím. Až osvícená státnost se snažila oživit jejich hospodářskou samostatnost, jak to u nás udělal Josef II. v roce 1781 a úplně je osvobodila až revoluce v roce 1848. Kolonizace sice ukázala na jistou mobilitu selského stavu, ale sedlák pořád zůstával na půdě a byl jí limitován ve svém pohybu.
Ferdinand Seibt (1927–2003) Německý historik středověku, který se intenzivně zabýval kolonizací středověké Evropy, ale také vztahy Čechů a Němců.
Díla v češtině:
Glanz und Elend des Mittelalters. Eine endliche Geschichte, český překlad Petr Dvořáček, Lesk a bída středověku, Praha, Mladá fronta, 2000.
Deutschland und die Tschechien, český překlad Petr Dvořáček, Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Praha, Academia, 1996.
Skvele clanky pana Juston & poucne zajimave v nadherne Cestine