Hlavně neztratit své vlastní dětství I.

6_hlavně_neztratit_5Pravidelní čtenáři UNI jeho jméno důvěrně znají. Vědí, že jsou jím podepsány vysoce erudované profi lové články, rozhovory a recenze především z oblasti takzvané ,jiné hudby‘ – její ,svět‘ ostatně už léta mapuje společně se synem Petrem ve stejnojmenné stálé rubrice našeho magazínu. Je to neuvěřitelné, ale ZDENĚK K. SLABÝ se v červnu dožívá osmdesátky. To je skvělý důvod představit si jeho osobnost ze strany, kterou možná leckteří naši čtenáři nevnímají – že je totiž Zdeněk K. Slabý nejen renomovaným hudebním publicistou, ale také jedním z našich nejvýznamnějších spisovatelů literatury pro děti a mládež. Rozsáhlý rozhovor, který jsme vedli nad několika sklenkami jeho milovaného vína v příjemné strašnické vinárně, se v první části věnuje především řadě významných osobností, se kterými se Zdeněk K. Slabý blíže seznámil za svého mládí, počátkům jeho vlastní literární dráhy a v neposlední řadě také jeho patrně nejslavnějšímu dílu, komiksu o kocouru Vavřincovi.

6_hlavně_neztratit_1Byl jsi členem skautského oddílu Jaroslava Foglara Dvojka. Jakou jste tam vyvíjeli činnost? Člověk by si představoval, že jste museli být něco jako Rychlé šípy, ale zrovna jako Mirka Dušína si tě moc představit nedokážu…
Knihy Jaroslava Foglara jsem samozřejmě četl a odebíral jsem i jeho Mladý hlasatel. Proto jsem jednou za ním zašel do Melantrichu, kde byl zaměstnaný, a požádal ho, aby mi podepsal své knihy. Hovořili jsme spolu, vyptával se mě na školu, kamarády, rodiče – a výsledkem bylo, že mi nabídl, abych se přišel nezávazně podívat do klubovny Dvojky. Přišel jsem, zalíbilo se mi přátelské prostředí, které tam vládlo, byl jsem přijat na zkoušku a pak i ,definitivně‘. Činnost oddílu byla jednoznačně skautská, i když se skrývala pod hlavičkou Klubu českých turistů. Scházeli jsme se v týdnu družinově, o sobotách k volné zábavě, v neděli byly výlety. Program nejrůznorodější – od skládání bobříků přes velké hry venku až po dlouhodobé akce, k nimž Jestřáb (to bylo Foglarovo skautské jméno) vymýšlel literární legendu. Tyto akce končily až na letním táboře. Rychlé šípy s tím neměli mnoho společného, i když někteří členové oddílu si zahráli v jejich dramatizaci. Foglar uměl spojit návodnost, výchovnost, soutěživost a tělesnou dovednost s dobrodružností, s napětím, s určitou tajemností, což samozřejmě láká dospívající chlapce. Přestože razil termín Dvojka – království chlapců, nebyli jsme nějaké výlučné společenství. V jednom však bylo jasno: nemluvilo se tu hrubě, měli jsme být příkladem, byť ne dušínovským, měli jsme oddílu věnovat značnou část volného času a oddíl nám to oplatil zajímavou náplní i tím, že jsme v jeho rámci mohli uplatňovat své dovednosti. Já jsem například dost často psal do oddílové kroniky a vydával jsem tu i ručně psaný časopis Kulturní svět Dvojky. Musím ještě dodat, že to bylo za války, tedy v roce 1944, a o to cennější pro mě bylo, že jsem se mohl ocitnout v takovém prostředí a zažít i Tábor strachu ve Sluneční zátoce. Foglarovi jsem se mohl alespoň trochu odvděčit tím, že jsem v časopise Zlatý máj inicioval diskusi o jeho díle v časech, kdy nesměl publikovat. A ještě jedna souvislost: když jsem vedl literární kroužek a spolu organizoval program letních táborů, mohl jsem čerpat z toho, co jsem sám jako chlapec pod jeho vedením prožíval.

Už v raném mládí tvým životem prošla řada významných osobností české literatury. Vím, že mezi tvoje profesory na filozofické fakultě například patřil Václav Černý. Jaký byl?
Když jsem začal spolupracovat s dětskými časopisy, vymyslel jsem si rubriku Umělci o sobě. Měla čtenáře seznamovat s velkými osobnostmi české literatury, ale i výtvarného umění, divadla a podobně. Tak jsem mohl už jako středoškolák hovořit například s Ivanem Olbrachtem, Marií Pujmanovou, Václavem Řezáčem, Egonem Hostovským, Františkem Halasem, Františkem Tichým a celou řadou dalších. Když jsem pak přišel na fi lozofi ckou fakultu, tak tam panovala ještě určitá benevolence (byl to rok 1949), takže jsem si mohl vybrat, jaké přednášky či semináře chci navštěvovat. Pochopitelně jsem si vybral i seminář světové literatury, který vedl Václav Černý. Byl skutečně erudovaný, vtipný, měl nesmírné znalosti a zaujímal k nim nekompromisní stanoviska, na druhé straně se tak trochu obdivoval i sám sobě, tak se to jevilo nejen mně, ale také studentkám, které na něj nábožně zíraly. Když jednoho dne na otázku, co soudí o románech Antonína Zápotockého, odpověděl, že má raději paměti kata Mydláře nežli paměti pana ministerského předsedy, seminář byl okamžitě zakázán. Týden poté už na dveřích posluchárny 135 visela cedulka, že se nekoná. Jeho následovníci už se s ním nemohli srovnávat, ani přehledem po světových literaturách, ani podáním.

6_hlavně_neztratir_2V posledních měsících života ses stýkal s básníkem Konstantinem Bieblem. Jak jste se k sobě dostali? A odhadl bys důvody jeho sebevraždy?
Jednou mi Karel Konrád líčil, že Konstantin Biebl právě ve svém domovském Slavětíně dokončil básnickou sbírku Bez obav. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že za ním pojedeme. Domluvil jsem se s Vladimírem Kováříkem, tehdy vedoucím programové skupiny rozhlasu pro mládež, a s Karlem Šiktancem, kteří ten nápad uvítali, a tak jsme se do Slavětína vydali rozhlasovým přenosovým vozem. Biebl byl ještě pořád vyčerpáním při dokončování sbírky jako v horečce, recitoval nám své verše, hovořili jsme s ním i na mikrofon, a když jsme se loučili, jeho sestra Marie mi řekla: Dávejte tam v Praze na Kosťu pozor! Když pak přijel do Prahy, stalo se jaksi docela samozřejmé, že jsme se vídali takřka večer co večer. V Klubu umělců v Mánesu, který byl tehdy vyhledávanějším střediskem než třeba klub spisovatelů, a končívali jsme po půlnoci ve vinárně Čtrnáctka, kde tehdy visely originály od Tichého, Filly, Fully a Baucha, po sametové revoluci zcizené. Diskutovali jsme o všem možném, Bieblovo Bez obav bylo naopak někdy plné obav, obával se setkání s mladými, že mu budou vytýkat údajný formalismus, prožíval úzkost z procesů, mátly ho předhůzky pravicově naladěných kolegů, kteří mu vyčítali, že se zaprodal, měl na druhé straně strach z levičáků, cítil se pronásledován Státní bezpečností. Nechci tyto obavy přeceňovat, hovořili jsme většinou o zcela jiných věcech, ale jakási vnitřní úzkost z jeho vzezření prosakovala, a tak jsem ho dvakát doprovázel až na Výtoň, k jeho bytu. Nikdo už asi přesně neodpoví, nakolik viděl kolem sebe reálné nebezpečí (v době procesů si nebyl jistý snad nikdo) a nakolik mohlo jít o stavy nemoci (léčil se se slinivkou břišní) nebo dokonce o stihomam. Každopádně mi jeho sebevražda zasadila velkou ránu.

Vítězslav Nezval, další z lidí, se kterými ses přátelil, je vnímán velmi kontroverzně. Na jedné straně nezpochybnitelný gigant české literatury, na druhou stranu člověk, který po roce 1948 táhl za jeden provaz s lidmi, kteří mu nesahali po kotníky. Jak si jeho konformismus vysvětluješ? A jakého jsi ho poznal osobně ty?
S Vítězslavem Nezvalem jsem se dobře znal, nikoli ovšem přátelil. Byl to skutečný gejzír, ze kterého poezie tryskala nejrůznějšími proudy od říkánek po básnické klenoty. Myslím, že dostatečně nerozeznával ani sám tyto dva póly své poezie. Vzpomínám si, že mi Ladislav Fikar, který redigoval jeho knížky v Československém spisovateli, vyprávěl, jak se ho snažil přesvědčit, aby ze své sbírky vypustil nějakou sloku. Nezval vzal rukopis do ruky, řekl „Ukaž“ a svým patetickým způsobem inkriminované verše zarecitoval. A ponechal je v knížce. I za Nezvalova života někteří čtenáři poukazovali na nevyrovnanost jeho knížek. Při jedné besedě v Karlových Varech se přihlásil jeden učitel, tvrdil, že napsal básničku a že by byl rád, kdybychom mu ji zhodnotili. Zarecitoval jednu z oněch říkánek z Velkého orloje, protože se domníval, že mu ji zkritizujeme a on pak vítězoslavně řekne: Vždyť to byl Nezval. Bylo na mně, abych odpověděl, protože jsem byl jediný literární kritik mezi přítomnými romanopisci a básníky. Tak jsem mu ocitoval Fučíka: Komu překáží palec, aby viděl obra, tak nemůže Nezvala pochopit. Pokud jde o ten ,jeden provaz‘: musíme vycházet ze situace. Z té za první republiky, kdy se ke komunismu hlásila značná část umělců, i z té poúnorové, kdy se situace teprve tříbila. Ovšem Nezval netáhl za onen zmíněný provaz jednoznačně, dovedl se ozvat, jako v případě uvězněného básníka Jana Zahradníčka, když oponoval moci, že tajemníci partaje jsou a nebudou, ale „básník je jenom jeden“. Měl jsem příležitost s Nezvalem spolupracovat, když jsem redigoval pátý svazek Díla Konstantina Biebla, ten posmrtný, a on se stal jeho uměleckým gestorem. Napřed bedlivě moji práci zkoumal, když však shledal, že si vedu dobře při rekonstrukcích veršů z pozůstalosti, dal mi jednoznačně placet. Když jsem do časopisu Národního divadla psal o hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, Nezval si chtěl článek předem přečíst. Stalo se tak na zkoušce v divadle, Nezval dočetl a řekl mi: „Líbí se mi, že tam nemáš ty politické berličky, jaké užívá většina kritiků, když o mně píší.

6_hlavně_neztratit_3Tvým nejbližším přítelem ze starší generace spisovatelů původně avantgardního okruhu byl zřejmě již zmíněný Karel Konrád. Jak váš mezigenerační vztah probíhal? Byl jsi jeho ,chráněncem‘? Vedl tě nějakým způsobem v počátcích tvé literární dráhy?
V rámci rubriky Umělci o sobě jsem se vydal i za Karlem Konrádem, tehdy redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Dá se říci, že jsme si padli od první chvíle do oka. Měl jsem rád Konrádův Rozchod a snad ještě raději Postele bez nebes a vážil jsem si jeho generační sounáležitosti. Ne, nebyl jsem ani jeho chráněnec a nevedl mě, když jsem si vysluhoval první literární ostruhy, ale sledoval, co píšu, a dovedl pochválit i velice taktně povědět, když se mu něco tak úplně nezamlouvalo. Stýkali jsme se velice často, navštěvovali jsme se i rodinně, byl ostatně mým svědkem na první svatbě, oslavili jsme společně narození jeho syna Ondřeje a mohl jsem sledovat, jak obě jeho děti prospívají. Často se našich setkání zúčastňovala i jeho krásná žena Milena, dcera obdivuhodného plzeňského kritika Bohumila Polana. Navštěvoval jsem ho i v nemocnici, kde po jednom pádu prodělal náročnou operaci. Při první návštěvě tam mě sice poznal, ale situoval si naše setkání do Jugoslávie za první světové války, jak byl ještě v ponarkotickém stavu. Bylo samozřejmé, že jsem souhlasil s výzvou Milenky, abych promluvil na Karlově pohřbu. Tento druhdy přesvědčený komunista vrátil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy svoji stranickou legitimaci a byl proto v nemilosti, takže o mně jednalo ÚV KSČ, co jsem si to zase dovolil.

Zatím jsme mluvili výhradně o osobnostech starší generace. Stýkal ses ale jistě i se svými vrstevníky.
To byla zajímavá situace. Na jedné straně jsem se stýkal s generací Nezvala, Konráda, Biebla, a bylo mi to na fakultě vyčítáno, že ,zrazuji‘ své vrstevníky, a na druhé straně existovalo společenství, kterému se říkalo Cirkus Slabý, které sdružovalo deset básníků, tedy Milana Kunderu, Karla Šiktance, Miroslava Floriana, Jiřího V. Svobodu, Jiřího Ostaše, Jiřího Havla, Vlastimila Maršíčka, Jiřího Šotolu, Oldřicha Vyhlídala a Ivo Fleischmanna. Scházeli jsme se velice často, měli jsme dokonce jednu chvíli jakýsi literární salón, kam jsme zvali i další spřízněné duše, jako byl Miroslav Holub, Oldřich Daněk nebo Alexej Kusák. Hrál jsem jakousi úlohu generačního kritika, a tak jsem vystupoval i v literárních polemikách, založil jsem Divadlo poezie, při kterém asistoval i Miroslav Ivanov, vydali jsme jediné číslo časopisu Průsečík, připravené druhé číslo ovšem už nevyšlo, protože právě naše generační spojenectví bylo ,nahoře‘ trnem v oku, generace se měla rozplynout v jednotném toku socialistické literatury. Všichni tito moji přátelé byli naprosto různorodí a uvnitř této malé ,konglomerace‘ probíhalo i neustálé soupeření, čí verše při besedách a literárních večerech obecenstvo nejvíce zaujmou. Ale po určitou dobu toto naše sdružení čelilo mnohdy málo utěšené situaci právě těmi přátelskými svazky, které jsou pro každou generaci nenahraditelné. Kundera vévodil nejenom originalitou veršů, ale i brilantním formulováním stanovisek, Šiktanc se vymaňoval ze seifertovské fi liace a směřoval už tehdy ke komplikovanějším útvarům, Florian objevoval netušené možnosti svého poetického zřídla, a nebýt později jeho národního umělectví a obavy, že o titul může přijít, mohl se stát jedním z nejrenomovanějších básníků, a tak bych mohl pokračovat třeba i líčením osudů Jiřího Ostaše, který v ohledech svého zápolení s tuberkulózou kostí připomínal Jiřího Wolkera, a tak podobně.

6_hlavně_neztratit_4Vzpomeneš si na svůj první publikovaný text? Byl z oblasti umělecké literatury nebo novinařiny?
Mé první publikované texty souvisejí na jedné straně s Jaroslavem Foglarem a s časopisem Junák a na druhé straně s Otou Šafránkem a s časopisem Vpřed. Foglar věděl dobře o mých literárních sklonech, a tak když se krátce po válce stal šéfredaktorem Junáka, vyžádal si ode mě článek o filmu Děti kapitána Granta hned pro první číslo. Bohužel Foglar považoval mapování literatury a kultury vůbec ve svém periodiku za málo atraktivní, a tak jsem se uplatňoval v tomto různě pojmenovávaném časopise (Junáci, vpřed, Vpřed, pionýři atd.) víc až za jeho následovníků. Do Vpředu jsem poslal dva záznamy ze svého prázdninového pobytu u strýčka Havrdy v Lipci, Šafránek si mě na to konto pozval do redakce a nabídl mi spolupráci. Především jsem tam uveřejňoval referáty o knížkách, k povídkám jsem se dostal až o něco později. Ale Šafránek byl první renomovaný spisovatel, který mi ,uštědřil‘ lekci z psaní. Sedl si se mnou nad jednou mojí povídečkou a rozebíral ji větu po větě, co by se dalo napsat jinak, lépe. Jsem mu za tuto lekci podnes vděčný. Podobně důležitá pro mě byla spolupráce s časopisem Středoškolák, jehož vedoucí redaktor Milan Maralík se věnoval všem ,budoucím literárním nadějím‘ se stejnou pečlivostí.

Jak se stalo, že ses začal věnovat dětské literatuře?
Svoji budoucnost jsem kolem roku 1958 viděl v roli literárního kritika a historika. Právě na jaře tohoto roku se na Dobříši konala nějaká konference kritiků, při níž mi Václav Stejskal, tehdejší šéfredaktor Státního nakladatelství dětské knihy, nabídl, abych se stal redaktorem časopisu Zlatý máj. Nějakou chvíli jsem rozvažoval, zda mám vidět svoji budoucnost na fakultě a spojenou s literárněvědním bádáním, nebo zda převáží touha redigovat časopis. K dětské literatuře jsem měl blízko od oné spolupráce s dětskými časopisy, napsal jsem i nějaký ten článek do Štěpnice, která Zlatému máji předcházela, a tak jsem nakonec zvolil dětskou literaturu jako hlavní obor své další činnosti. A nedalo mi to, abych tuto oblast neprobádal i sám jako autor. Nechtěl jsem nikdy opakovat to, co bylo přede mnou, nesnášel jsem autory, kteří lépe či hůře promílali to, co už mnohem brilantněji napsali klasikové. Proto jsem se s každou novou knížkou pokoušel zmapovat jiný literární druh, nebo chceš-li poddruh. A tak Pistole a cesta je jakýsi cestovní deník, Tři banány propojují pohádku a science fi ction, Pohádkový detektiv je skutečně spojení pohádkovosti s detektivním žánrem, při Bukukururuně jsem měl na mysli dobrodružnou literaturu a tak podobně. Nadto v Tajemství oranžové kočky a v Meluzínce Mince jsem k tématům přistupoval jako k literární hře: napsal jsem pouze úvodní kapitoly a vyzval jsem své literární přátele z různých zemí, aby na nabídnutý příběh či nabídnuté postavy navázali. Byla to napínavá hra a její výsledky byly víc než dobré, v zahraničí dokonce lepší než u nás, v případě Oranžové kočky, kterou překládal Otfried Preussler a vydal Thienemanns Verlag ve Stuttgartu, následovalo rychle za sebou osm vydání plus paperback, v případě Minky, která vyšla tamtéž v překladu Jamese Krüsse, byl výsledek obdobný.

6_hlavně_neztratit_5Jaké musí mít člověk předpoklady, aby se mohl psaní pro děti věnovat?
Hravost, to je první předpoklad autora knih pro děti, a já jsem se pokusil tuto hravost přehrát i na své spoluautory. K tomu se váže i pojímání dětského čtenáře jako partnera. Jakmile se k němu začneme sklánět nebo mu dokonce podkuřovat, ocitáme se na kluzké cestě. Stejně důležité je neztratit při dospívání své vlastní dětství. A to mé dětství na Spořilově, včetně otce, který vlastnil poměrně bohatou knihovnu, a včetně to- ho, že si maminka při své práci neustále prozpěvovala, včetně fantastického učitele Voráčka, který s námi už v první třídě obecné školy hrál divadlo, to vše bylo určující. Myslím, že k těm mým předpokladům patřil i smysl pro humor, pro humor možná nehalasný, někdy i trochu zašifrovaný, ale ověřil jsem si při mnoha besedách s dětmi, ať u nás, v Německu, v Jugoslávii, v Polsku či v Japonsku, že děti i takový nehumpolácký humor chápou. Příklady můžeš najít v mé nedávno vydané knížce (záhy po sobě ve dvou vydáních v nakladatelství Portál) Pohádky bez konce. Ty moje příběhy jsou v určitém zlomovém okamžiku přerušeny, abych vzbudil (nebo snad i vyburcoval) fantazii dětí. Na publikovaných ,vzorcích‘ dětských závěrů si lze dobře představit, že děti jsou okamžitě ochotny vnímat citrónek jako nezvyklého pohádkového hrdinu, že jim nepřijde divné, když je stonožka listonoška, a že chápou, že husa může být sečtělejší než kdo jiný.

Tvoje nejznámější dílo pro děti je série komiksů o kocouru Vavřincovi, které jsi psal se svou ženou. Jak jste na ten nápad přišli?
Moje žena, autorka Dagmar Lhotová, byla dlouholetou redaktorkou časopisu Mateřídouška, než ji husákovská normalizace vyhodila na dlažbu. Jednou jsme se podivovali nad tím, že se nikdo nesnaží vytvořit kreslený seriál, který by děti zaujal. Nějaké pokusy tu byly, ale končily po několika číslech, při nejlepším po jednom ročníku. A tak jsme si jednou v našem bytě v Lesnické ulici sedli u krbu s ilustrátorkou Věrou Faltovou, která se nám jevila jako nejlepší pro tento účel, a začali vymýšlet. Když jsme se shodli na zvířecích hrdinech, vyvstávali nám jeden po druhém před očima činorodý a sportovně založený kocour Vavřinec, rozmazlená psí holčička Otylka, prasátko Mojmír, básník a snílek, a neruda kozel Spytihněv. K nim později přibyli další jako lstivá myš Julie a psí zápasník Hubert. Když vyšel první příběh, ve kterém jsme naše hrdiny představili jmény, došel do redakce dopis odněkud z Braníka. Jedna rodina nám vytýkala, že jsme si z ní ztropili nevkusný žert, protože její členové mají přesně tato jména, a tudíž nás žádají, abychom je okamžitě přejmenovali. Což jsme pochopitelně neučinili. Ale náš seriál nevytrval pouze dva nebo tři roky, objevoval se na zadní straně Mateřídoušky po celých deset let (od roku 1966), s kocourem Vavřincem vydala Olympia pět knih (tu poslední s velkými potížemi vzhledem k oné nenormální normalizaci), Divadlo bez opony s ohromným úspěchem uvedlo dvě dramatizace a nehrálo je pouze u nás, ale i v zahraničí, vyšlo LP, kde hrdiny ztvárnili přední herci z pražských divadel, vznikly dva televizní seriály (které podle mého názoru ještě dostatečně nevyužily potenciálu našich postaviček), nedávno se Vavřinec objevil na scéně ostravského divadla, Sluníčko se vrátilo k uveřejňování našich seriálů v letošním ročníku a nakladatelství BBart vydalo všech pět knih v jednom přepychově vypraveném svazku Velká kniha kocoura Vavřince. Vzniklo dokonce několik disertačních prací, ve kterých je kvitována návaznost výtvarné podoby Vavřince na seriály ladovské a sekorovské. A tak se ze záležitosti, která se nám původně jevila jako okrajová, stal určitý fenomén.

Každého asi napadne paralela mezi Vavřincem a Čtyřlístkem, který je ovšem o dva roky mladší. Nebrali jste ho jako ukradený nápad? Vyříkali jste si to někdy s autorem Čtyřlístku Jaroslavem Němečkem?
To se stává a není si co vyříkávat. Čtyřlístek měl vůči Mateřídoušce jednu velkou výhodu: že byl celý (nebo takřka celý) seriálový, a mohl se tak stát při komiksovém boomu kultovní záležitostí.

Jaký je vlastně tvůj postoj ke komiksu jako žánru? Dnes zažívá velký boom, dokonce i seriózní komiksy vyloženě pro dospělé. Bereš je za plnoprávnou součást literatury?
Celá oblast umění se proměňuje, dostává se do ní víc a víc původně podružných nebo i zavrhovaných záležitostí, s tím bych si hlavu nelámal, protože čas vyrýžuje to podstatné od nepodstatného. Ale v době, kdy byl komiks u nás v nemilosti jakožto zápaďácký produkt, jsme právě ve Zlatém máji vyvolali diskusi o něm, a ta vyzněla proti jeho zakazování. Seznámil jsem se v Japonsku i se seriály manga, které mají svoji dost odlišnou podobu a jsou tam přímo hltány. Myslím si, že kreslené seriály pro děti a komiksy pro dospělé jsou dvě značně odlišné záležitosti a neměly by se směšovat.

dokončení příště

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *