Ibrahim Ibn Jakub aneb frága matka měst

Už od školních let známe tajuplné jméno Ibrahim ibn Jakub. Naši učitelé nám vyprávěli, že to byl dávno a dávno před Karlem IV. a Janem Husem arabský kupec, který dorazil do Prahy a moc si to tady prý pochvaloval. Údajně to byl emisar córdobského chalífátu, který navštívil české země někdy kolem roku 965. Proč se tento muž ze vzdálené doby i země dostal až do školních osnov? Asi pro to byly (a dodnes zůstávají) dva důvody: on totiž o našich zemích sice zanechal poměrně stručnou zprávu, ale jistě moc zajímavou vzhledem k datu jeho návštěvy. A druhý důvod našeho počínání vychází ze skutečnosti, že díky němu víme, že už tehdy v 10. století byla střední Evropa zapojena do dálkového obchodu, který spojoval severní polokouli od Číny až po maurskou Andalusii.

Ibrahim Ibn Jakub

Ibrahim Ibn Jakub

Původ tohoto muže je možné vystopovat až do katalánského města Tortosa v dnešní provincii Tarragona v místě, kde se řeka Ebra vlévá do Středozemního moře. Šlo tedy o město ideálně položené jak pro rozvoj námořního obchodu se Středozemím, tak pro staré římské cesty mířící směrem na sever k Rýnu a Dunaji. Asi nás tolik nepřekvapí přídomek tohoto muže al-Israili, „Israelec“: ano, byl židovského původu, což tehdejším maurským pánům Pyrenejského poloostrova pranic nevadilo, protože Arabové a Židé dokázali až do španělské reconquisty bez problémů žít spolu.

Náš Žid v Andalusii
Takže bychom mu mohli kvůli jeho židovskému původu říkat Abrahám, ale ponechme mu arabské jméno, když už jsme tak zvyklí. V době, kdy se dostal až k nám, mohlo mu být kolem 35 let. Určitě pocházel z dobře zabezpečené rodiny, protože rodiče mladému Ibrahimovi dopřáli skvělého vzdělání, plynně hovořil, četl i psal jak arabsky, tak hebrejsky, což bylo pro obchodníky i vzdělance v maurském Španělsku té doby celkem přirozené. Zřejmě když dospěl, vydal se do sídelního města andaluského chalífátu Córdoby.
Z toho, co víme, zaujal svého souvěrce, jehož jméno bylo Chasdaj ben Šaprut: byl to nejen zástupce tamní židovské menšiny, ale také lékař samotného chalífy. A protože tento vladař měl k němu zřejmě převelikou důvěru, pověřil ho i tím, čemu my říkáme „zahraniční obchod“. Ibrahim od Chasdaje dostal titul muchtasib, což znamenalo, že měl na starosti dohled nad směnou zboží: spravoval městská tržiště, dbal, aby se na nich udržoval pořádek a hygiena, dohlížel na obchodní úmluvy, řešil spory mezi kupci.
A hlavně – odpovídal za správné zdanění uzavřených obchodů, to jeho vladaře asi zajímalo nejvíce. Není tedy divu, že si ho později jeho vlivný patron vybral pro tak důležitou misi. Andaluský chalífát měl totiž velký zájem o navázání vztahů s dalekou chazarskou říší. Ta se nacházela ve stepích severně od Kaspického jezera a zapsala se do dějin východní Evropy masovou konverzí k judaismu. To byl zřejmě hlavní důvod mimořádného zájmu španělských Maurů o tuto zemi.  Zda měl Ibrahim za úkol dostat se až tam, nevíme a ani to pro nás není nijak zajímavé.

Ibrahimova pouť po Evropě

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Praze a o Slovanech je v arabštině v knize Al-Bakrího, jejím autorem je Ibrahim Ibn Jakub

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Praze a o Slovanech je
v arabštině v knize Al-Bakrího, jejím autorem je Ibrahim Ibn Jakub

Nyní je pro nás důležité, že záhadnou misí přes celou Evropu byl jako zvláštní emisar córdobského chalífy vybrán právě Ibrahim ibn Jakub. Datum jeho cesty se vznáší v pouhé časové přibližnosti: snad vyrazil na tuto pouť v roce 961. V každém případě je poučné sledovat dobrodružství, jak se dalo tehdy po celé Evropě cestovat. Do určité míry nám může Ibrahimova pouť v lecčems připomínat řecké Argonauty. Ale bohužel o jejich dobrodružstvích na cestách po východním Středomoří toho víme víc než o cestě našeho středověkého poutníka.
Určitě první část cesty absolvoval přes celý Pyrenejský poloostrov. Až v ústí řeky Garonne, někde poblíž dnešního Bordeaux, přestoupil na loď, protože to byl v jeho době nejsnazší způsob cestování. Plavil se do Normandie, protože navštívil dnešní Rouen, odtud se jeho loď stočila do kanálu La Manche a dále plula až na Jutský poloostrov. Tam, asi k našemu údivu, v nejužším místě plavci vystoupili a přetáhli loď přes souš na druhou stranu, aby se dostali do Baltského moře. Tak si zkrátili cestu o řadu dní, protože jejich hlavní zájem byl o místo zvané Hedeby.
Toto slavné vikingské město sloužilo jako obchodní středisko pro celou tehdejší Skandinávii a to muselo být pro Ibrahima mimořádně zajímavé. Odtud pluli mořeplavci na jih baltského pobřeží, někam kde dnes leží Klaipeda a tam mořská cesta pro Ibrahima končila. Dále už musel jen po souši. Nejprve si to namířil zpět na západ k Labi do Magdeburku a zřejmě proti proudu Labe či po nějaké obchodní stezce putoval do Čech, až se dostal do Prahy. Zde se zřejmě Ibrahim rozhodl vrátit zpět do své vlasti: co ho k tomu donutilo, nevíme.

Osud Ibrahimovy cestovní zprávy
V každém případě se do chazarské říše už nevydal, snad dostal cestou zprávu, že se tato tehdejší mocnost dostala do problémů. A tak se rozhodl jít směrem k Rýnu do Mohuče a odtud po staré římské cestě přes Lyon a údolím Rhôny až do Provence. V říční deltě Camargue, někde poblíž Marseille, se opět nalodil a po Středozemním moři konečně dospěl k rodným břehům. Co se v jeho životě dělo po návratu, už bohužel nevíme a ani to nezjistíme. Jediné, co se ví, je jistota, že o své pouti napsal něco na způsob „cestovní zprávy“: ostatně ji podnikal za státní peníze, takže musel z výpravy skládat účty.
To, co se písemně zachovalo, je však již jen torzo toho, co zřejmě celé sepsal a tento zlomek textu ještě známe jen z cizích výpisků, jejichž pisatelé ovšem žili v různých stoletích. Takže jednotlivé kopie se už pořizovaly zřejmě s různými záměry. Takřka o sto let později text zpracovali dva arabští zeměpisci al-Udri a al-Bakri, o dvě stě let později se k nim ještě přidal jistý encyklopedista a nakonec známý zeměpisec al-Himjari, ale to už bylo osm let po pádu Cařihradu v roce 1461. Ví se ještě, že podobnou výpravu podnikl z Andalusie ještě jeden člověk – jistý Abdulhamid al-Garnati.
Ale to se bohužel událo až ve 12. století, takže účel a výsledek celé cesty Ibrahima ibn Jakuba se vznáší jaksi ve vzduchoprázdnu. Zřejmě obě tyto výpravy měly za úkol zjistit, jaké obchodní cesty bylo možné směrem do východní Evropy využít, ale možná také, jak se nejlépe napojit na Hedvábnou stezku vedoucí dále do Číny. Ale to už se určitě netýkalo Chazarů, jejichž vládce Bulan konvertoval k judaismu asi v roce 740, poté ho následovala šlechta a nakonec i prostí lidé. Ovšem jejich říše se pod náporem dalších nomádů z východu mezitím rozpadla.

Bulharsko ve spise Ibrahima Ibn Jakuba

Bulharsko ve spise Ibrahima Ibn Jakuba

Hedvábná stezka
Pravděpodobně byly v provozu tři větve této důležité cesty dálkového obchodu, vedoucí z Číny do Evropy. Jižní větev vedla přes střední Asii ke Kaspickému moři a odtud buď do Perského zálivu a Bagdádu nebo ke Středozemnímu moři. Severní trasa byla zřejmě totožná s jižní až ke Kaspickému moři a dále buď k Černému moři a Podunajím do střední Evropy nebo na sever k Baltu. Ano, právě ve vikingském Hedeby mohl Ibrahim najít zboží až odněkud z Asie. Námořní cesta byla nejdelší: z Číny lodí do Malackého průlivu a do Indie, odkud se dalo plout dále do Perského zálivu či do Rudého moře.
A právě ta severní větev nás musí zaujmout! Po té proudila nejen spousta luxusního zboží, jež v Evropě chybělo, ale rovněž stříbrné arabské mince, jejichž objev na trhu v Mohuči rozradostnil našeho Ibrahima. Snad skutečně tuto trasu otevřeli zmiňovaní Chazaři, jejichž judaistická říše z Velké stepi na rozmezí Evropy a Asie tak zaujala maurského chalífu. Ale tvrdí se, že tento kontinentální obchod byl v rukách židovského sdružení, které muslimské písemnosti označují jako Radhánija.
O tom měli v Andalusii již asi sto let před cestou Ibrahima nějaké zprávy, ba i jakési ponětí, že tam prý obchodovali „záhadní radhánští Židé“. Z těch kusých zpráv si můžeme tedy udělat jistý úsudek, co našeho poutníka na cestě nejvíce zajímalo a co asi do svého „cesťáku“ pak napsal. Hledání obchodního spojení se střední Asií ukazuje, že díky novým pohybům obyvatel ve Velké stepi se severní trasa Hedvábné stezky uzavřela a její obnovení v 10. století končilo někde u Černého moře. A tak Ibrahim sondoval, jak dálkový obchod na severovýchodě Evropy funguje dál.

Co se Ibrahim dověděl
Už první zastávka v Rouenu na něho zřejmě udělala dojem, ale hlavně ho zaujalo velké vikingské tržiště v Hedeby. V Magdeburku se setkal dokonce s římským císařem Otou I. a kromě jiného oba též zajímalo, kde se nachází země bojovných Amazonek. Ovšem největší potěšení mu udělali obchodníci na trhu v Mohuči. A to nejen tím, že tam našel exotické zboží až z Indie, ale hlavně proto, že se tam platilo stříbrnými mincemi raženými až v dalekém Samarkandu ve střední Asii, jejichž ražbu si mohl přečíst. To mu muselo znít jako rajská hudba šťastné budoucnosti!
Nás samozřejmě nejvíce zajímá, co se od Ibrahima můžeme dovědět o jeho pouti do Prahy. Určitě zde jistý čas pobyl. Už proto, že zde našel početnou židovskou komunitu, která snad sídlila na dnešní Malé Straně, zřejmě někde pod hradbami pražského hradiště. Je pravděpodobné, že přijel v době sezónních trhů, aby si mohl do svého „diáře“ zaznamenat, jak to tady chodí. Jistě zjistil, že sem jezdili kupci četných národností, určitě se poohlédl po tom, co se zde prodávalo a kupovalo, případně jaké oběživo se zde dalo uplatnit.
Z jeho výpovědi víme, že se v Praze mluvilo převážně dvěma jazyky, které mu židovští souvěrci označili jako „lišón kenaán“ a „ lišón aškenáz“. Nám hlavně něco připomíná právě to druhé označení místního jazyka. Světe, div se: takto označovali pražští Židé v 10. století německý jazyk, zatímco „kenaánský“ jazyk byla jakási tehdejší slovanština, z níž mu zdejší židovští usedlíci překládali některá slova.

Jak to bylo v zemi Bújima
Těch pár vět, jež se dotýkají slávy města zvaného Frága, se dá potom přečíst asi takto. Město je vystaveno z kamene a vápna a je největším obchodním městem v zemi Bújima. Přicházejí sem Rusové z Krakova, ale i Slované se svým zbožím. Z tureckých končin jsou to muslimové, Židé a Turci a přijíždějí jak se zbožím, tak s mincemi. Odtud vyváží otroky, cín a různé kožešiny. Ze severních zemí je zde nejlepší zrno, země je nejzásobenější potravinami.
Za jeden kírát se dá koupit tolik pšenice, že vystačí člověku na měsíc, a za stejnou cenu tolik ječmene, kolik stačí jezdci na 40 dní, ale také třeba deset slepic. Ve městě se vyrábějí sedla, uzdy a tlusté štíty, které se tady užívají. Zhotovují se zde také lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťoviny, které ale ničemu neslouží. Jejich cena je stálá: za 10 šátků jeden kírát. S nimi se obchoduje a za ně se provádí směna. To je jejich jmění a hodnota všech věcí, za ně získávají pšenici, mouku, koně, zlato, stříbro a všechno ostatní.
Zvláštní je, že obyvatelé jsou snědí, černých vlasů, zatímco světlý typ je u nich řídký. K tomu ještě dodejme dva základní geografické termíny: Frága a země Bújima. Tato slova čtěme u Ibrahima jako Praha a snad Bohemia či země Boleslavova? Turci nejsou Seldžukové, ani Osmané, ale sousední Maďaři, a Rusové nejsou Slované, ale Russové – zakladatelé kyjevské Rusi ze Skandinávie. Víc se už toho od našeho cestovatele Ibrahima nedovíme.

Jak to bylo doopravdy
Střední Evropa nepatřila mezi hustě osídlená území. Lidí bylo v Čechách pramálo, těžko půl milionu dohromady. Byli vesměs malí, sedření, dožívali se sotva čtyřiceti let. Žili v příbytcích plných kouře, neboť se v nich stále topilo, měli zkažené zuby, protože jejich hlavními pokrmy byly obilné polévky a kaše, podle slov pražského rabína jejich oblečení působilo dojmem, že „jest způsob vší zdržovati se v odpudivém oděvu“. Mluvili jazykem, který by nám rozhodně nezněl jako čeština, kolem dokola byla divoká příroda, kterou církevní otcové přirovnávali k rajské zahradě, ale přitom se nikdy rájem nestala.
Řeky však tehdy byly hlubší, rostlinstvo i živočišstvo rozhodně rozmanitější než o dvě tři století později, kdy došlo k rozsáhlé kolonizaci vnitrozemí. Ale příroda a její lidské vnímání jsou dvě odlišné věci. „Krajina se nejdříve stává dílem rozumu a teprve až pak potěchou pro smysly. Její scenérie je stejně tak vystavěna z vrstev paměti jako z vrstev kamene,“ dí filozof. I když se česká krajina vyvíjela po tisíciletí nezávisle na lidech, v raném středověku už tady nenajdeme žádný přírodní systém, který by nebyl lidskou činností nějak ovlivněn.
K tomu připočtěme ještě nezapomenuté řemeslo sběru divoce rostoucích plodů a plenění divokých včelstev, i když existují hlasy, které tvrdí, že už tehdy u nás hospodáři uměli včely pěstovat. Řemeslníků v té době nebylo mnoho, protože hlavní složka obyvatelstva (venkované) netvořila zrovna lukrativní klientelu: tu něco ze železa – kosa, srp, snad nějaká sekera, na to stačil místní kovář. Materiál na oděvy si vyráběly venkovanky samy: upříst vlákno, utkat látku, spíchnout šaty, to byly sice hodiny práce, ale každá děvucha se tomu učila již odmlada, takže každá paní domu to vše uměla.

Výrobci a služebníci
Nicméně vztah tehdejších výrobců k přírodě rozhodně nevedl k nějaké katastrofě, byť to už byly jejich zásahy, které z divočiny učinily kulturní krajinu. Byla to doba dřevěná: nástroje, nářadí a nádobí, všechno ze dřeva. Každý kus železa se střežil před ztrátou či krádeží. Práce chlapů byla na poli, sela se pšenice, ječmen, žito, trochu ovsa, ale také proso; ženy se staraly o len, konopí a mák. Jen část půdy se ovšem obdělávala, ale kolem dokola se pásl dobytek i prasata, lovily se ryby, to byla častá strava venkovanů, hlavně v době tahů úhořů a lososů, což už dnes neznáme.
A úplně jiným světem než venkov bylo město Frága… Praha byla především gravitačním polem, jež přitahovalo nejen celé hospodářské zázemí města, ale byla také hlavním uzlem a středem obchodní sítě s širokým územním rozpětím. Tuto síť samozřejmě tvořila další regionální střediska, ale také třeba i krčmy na křižovatkách cest, sloužící pro ubytování obchodníků i jejich zvířat. Základem tehdejšího města byla area, „parcela“, kus jasně vymezené půdy, který měl svou hodnotu a který byl spojen s jistými právy a povinnostmi.
To bylo základní pravidlo, bez něhož nebylo možné nějak rozumně uspořádat život značného počtu lidí žijících na relativně malé ploše. Ale město se svými pravidelnými trhy bylo také veřejným prostorem, kde se lidé místní setkávali s osobami, které neznali a nikdy je neviděli. Můžeme tedy mluvit o tom, že pro město byla typická přítomnost „cizinců“, s nimiž si lidé spojovali pocit ohrožení a nepředvídatelnosti. A tak vzájemné setkávání domácích a cizích bylo vždy nějak regulováno a opíralo se o všemi sdílená pravidla.

Života tep ve Fráge
Podle archeologů se na malostranském podhradí nalézalo asi 360 různých staveb a od Ibrahima víme, že město bylo z kamene a vápna (pokud to ovšem neplatilo jen o hradišti nad tím). Od něho také víme, že na úpatí hradu se tehdy rozkládalo samo město, kde se soustředilo nejen usídlení, ale také různá řemesla a tržiště. Domácí trh asi nebyl příliš rozsáhlý, protože drtivá většina populace byli venkované, výrobci a ti byli v podstatě samozásobitelé. Český vývoz té doby byl asi také dost omezený, takže šlo hlavně o tranzitní obchod, kdy zbožím byla třeba sůl ze saských solivarů.
Tomu pochopitelně odpovídaly prostředky směny: těmi bylo různé zajímavé zboží jako standardní štočky hedvábí či kovové ingoty jednotné váhy. A pak taková slovanská zvláštnost: šátečky stejné velikosti, tkané ovšem tak řídce, že se nedaly k ničemu jinému využít než jen jako oblíbené platidlo. Od Ibrahima víme, že šlo o neměnný ekvivalent ke stříbrným mincím, zřejmě sloužící jako jakési „drobné“. Jako hlavní oběživo mezinárodního obchodu sloužily stříbrné mince karlovské váhové soustavy pondus Caroli, „karolinská libra“.
České denáry byly od počátku raženy právě v ekvivalentu této libry, jejíž hodnota byla ovšem příliš vysoká pro českého rolníka, ale na druhé straně příliš nízká pro mezinárodní obchod. Vždyť v Praze se obchodovalo s drahými kovy, kořením, luxusními látkami, medem a voskem, ale hlavně s otroky. A jaká byla tady běžná cena otroka? Muž stál 300 denárů a mladá žena dvakrát tolik. Při cenách takového zboží by musely jít z ruky do ruky tisíce takových mincí!

Peníze, mince, poklady
Ovšem, které mince to byly, přesně nevíme: Ibrahim jim říká kíráty, to byly ale mince malé hodnoty 0,212 gramů stříbra, zatímco české denáry měly hmotnost mezi 1 až 1,5 gramů stříbra. O českých denárech se ví jen to, že se razily zřejmě na hradě, protože je na nich uvedeno Praga civitas. Ostatně náš Ibrahim se ve své cestovní zprávě zmiňuje, že tady mince viděl. Zdá se tedy, že tehdejší dálkový obchod byl ve velkém množství založen na výměně zboží, ale počítaného v ekvivalentu mincí. Proto se asi na našem území prakticky nenašly ani jednotlivé, „ztrátové“ mince a pouze ve dvou hrobech byly nalezeny jako obětiny.
Musíme také připustit, že stříbro mělo v 10. století vyšší hodnotu než o dvě století později a navíc většina českého raženého stříbra prý putovala do Pobaltí, na ostrov Gotland a na jih Skandinávie. Co se tam za ně dalo nakoupit a přivést do Prahy, nevíme. Ovšem je známo, že si tam český kníže najímal vikingské bojovníky a je tedy dost pravděpodobné, že je tam možné dodnes najít „poklady“ stříbrných mincí, uspořené z českého žoldu. Proto je na místě otázka: máme-li na mysli služebníky, byli jimi jen obchodníci nebo také cizí válečníci?

Ostatně víme, že nedlouho poté byla Frága rozdělena do etnických komunit, z nichž každá obhospodařovala jiné odvětví obchodu, služeb a dálkové směny. Hlavní postavení zde měla německá komunita: vždyť jsme se už od našeho Ibrahima dověděli, že se ve městě mluvilo „aškenázským“ jazykem. A rovněž víme od Kosmy, že zde měli zvláštní postavení i Židé, kteří tvořili stálou součást podhradí. A že to tady neměli jednoduché, víme také od něho, když jim rozhořčeně ústy komorníka knížete Břetislava roku 1098 spílal.

Kostlivci ve skříni
A tak se nám ze šera českých lesů vynořují první postavy českých dějin. „Hle, zrodí se hrozen z ostružiny, růže z trní, ušlechtilý fík z bodláčí…“ Tak vítal na svět knížete Boleslava II. nám známý kronikář Kosmas. A jmenoval jej otcem sirotků, ochráncem vdov, utěšitelem zarmoucených a podobně. Právě tento muž vládl v době, kdy do Prahy přibyl Ibrahim ibn Jakub. Náš kronikář byl jistě nadšen ze syna, neboť pevně věřil, že jeho otec Boleslav I. byl v roce 935 zosnovatelem bratrovraždy, která stojí u zrodu jednoho ze základních mýtů o českém státu, ač pro tento čin postrádáme jakékoliv odůvodnění: proč by to ten Václavův bratr dělal…
Nemusíme vůbec pochybovat o tom, že náš Boleslav II. přes vzdělání, jehož se mu muselo dostat, a nehledě na tehdejší dvorskou kulturu a rodové tradice, se určitě setkával dost často s účastníky jiných náboženství díky obchodníkům přijíždějícím do Prahy, ať už to byli Židé či muslimové. Musel si být vědom, že i v té zapeklité době nebyla křesťanská věrouka jedinou, a že se křesťanský panovník nemohl obejít bez spolupráce s jinými věřícími. Ale můžeme věřit tomu, že se s cizinci scházel a jeho chování k nim bylo korektní, šlo-li o obchodníky či jeho žoldnéře.
Kosmas nám bohužel poněkud zamlčel, co se stalo, když městem v roce 1096 procházela první křížová výprava do Svaté země: po pogromech a násilných křtech začali Židé ze země prchat. Pochopitelně i se svým majetkem. Snad to byl první pogrom, který židovské služebníky v Praze potkal. Ale tím tehdejší vládce Břetislav přicházel o tučné příjmy z obchodu. A tak začaly konfiskace židovských obchodníků. Od té doby zabavit židovský majetek patřilo k místnímu folklóru. A to přesto, že tito nekřesťanští věřící, byli naši služebníci…
Ale to už byl náš arabský kupec, jak jsme mu říkali ve škole, Ibrahim ibn Jakub dávno po smrti. Že to byl Žid, se tenkrát před tabulí krátce po válce nehodilo říkat…

Ibráhím ibn Jákúb aneb Avraham ben Ja’akov, židovský vyslanec córdobského chalífy do střední Evropy. Prahu navštívil zřejmě roku 965 či 966.
Prameny:
Zdeněk Veselý     Dějiny českého státu v dokumentech, s. 27–28
Dušan Třeštík      Přemyslovský stát kolem roku 1000, s. 49–70
Dušan Třeštík      Cesta Ibrahima ibn Jakuba do Prahy v roce 966, Dějiny a současnost 5/1992

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *