Jan Klápště – Středověké sjednocování Evropy

Asi se shodneme, že ač většina Evropy patří ke stejné civilizaci, ba dokon­ce nyní tvoří i ekonomickou, politickou a kulturní unii, pořád jaksi vidíme náš kontinent jako směs osamocených národů, jež dávají najevo svou od­lišnost. Proto máme spíše tendenci hledat v Evropě rozdíly, než abychom pátrali po tom, co nás sbližuje a sjednocuje. Ostatně ještě nedávná prezi­dentská volba ukázala, jak hluboko v naší společnosti jsou ukryta ložiska po­chybných resentimentů myšlenek, které halasně vznikaly v dobách 19. sto­letí a které zvýraznily dvě světové války započaté právě v Evropě. Vraťme se proto znovu do naší historie a hledejme, jak vlastně to sjednocování Evro­py začalo, protože se oprávněně zdá, že leccos nám pořád zůstává skryto.
Popravdě řečeno na počátku evrop­ské civilizace, tedy v době říše Karla Velikého, která se diagonálně rozklá­dala od Severního moře po Sicílii, Ev­ropa ještě jednotu netvořila. Na jihu a na západě kontinentu se tato říše mohla konstituovat díky jejímu vzta­hu k antickému dědictví. Ale na vý­chod od Rýna a na sever od Dunaje byla situace jiná. V českých zemích však došlo k rozhodující volbě v do­bě 9. a 10. století, kdy se čeští pa­novníci po přijetí křesťanství přihlásili k „latinské Evropě“, kde hlavní nábo­ženský ritus, stejně jako veškeré pí­semnosti ovládl latinský jazyk. Byla to právě latina jako „lingua franca“, kte­rá sjednocovala velkou část západní Evropy, k níž se tehdy přihlásil i vzni­kající český stát.
Ale tato Evropa se velmi brzy za­čala významným způsobem promě­ňovat. Počátky této změny začaly v severní Francii kolem roku 1000. Ostatně jsme na to již tady narazi­li, když jsme si nedávno vyprávěli o francouzských badatelích, jako byli Marc Bloch a Georges Duby. A pro­tože nás dnes zajímá, jak tato pro­měna probíhala u nás, bude naším průvodcem tímto důležitým obdobím skvělý český archeolog a historik Jan Klápště. V podstatě lze říci, že touto změnou prošla Evropa geograficky a časově od severu Francie kolem roku 1000 až po východ Polska ve 14. století. U nás můžeme tuto „středo­věkou proměnu“ ohraničit lety 1197 a 1306, což byla doba panování pěti dědičných (ale také posledních) pře­myslovských králů.
Postupné osidlování země
Začněme nejprve obhlídkou teré­nu. Podle botaniků u nás původně vládl přirozený lesní porost, který tvo­řily dubové habřiny a lipové doubravy, na jihu a západě Čech potom smíše­né doubravy, na Českomoravské vy­sočině a v hraničních horách hlavně bučiny. A tak po celou dobu koloniza­ce od dob, kdy Slované přišli v 6. sto­letí do českých zemí, až po 13. sto­letí, byla hlavním nástrojem osidlo­vání sekera. Lidé zemi postupně od­lesňovali. V raném středověku vesni­ce tvořilo obvykle několik usedlostí, mezi nimiž byly různě velké vzdále­nosti, neboť byly obklopeny polnost­mi. To proto, že se vše na pole i z po­le většinou nosilo.
Navíc bylo třeba počítat s tím, že musela být někde poblíž voda, aniž by ovšem vodní živel ohrožoval bez­pečnost sídel. Díky tomu, že je česká krajina členitá, mohla se na říčních te­rasách obdělávat pole a v údolní nivě pást dobytek a sklízet seno. Nicmé­ně zájmem panovníka bylo pečovat o co nejlepší osídlení českých zemí. A protože lidí bylo někde málo, tak se vznikem přemyslovského státu dochází k přesidlování obyvatelstva. Ještě dnešní názvy vesnic svědčí o tom, odkud lidé přicházeli: Úher­ce u Loun, Moravany na Pardubicku, Brňany v dolním Poohří, Hedčany u Kožlan na Rakovnicku.
Vidíme, že tyto přesuny posilova­ly hlavně známé produkční oblasti. Středověké klimatické optimum na­víc způsobilo, že se v příznivých pod­mínkách více urodilo a tím pádem více krků uživilo. Ale čím více lidí, tím větší nedostatek půdy, takže došlo postup­ně k osidlování méně příhodných ob­lastí, jako byly jižní a západní Čechy, kde se rolníci odvážili jít do vyšších poloh nad 400 metrů. Můžeme tvr­dit, že do poloviny 13. století rolnic­ké osídlení pokrylo prakticky všech­na zemědělsky vhodná území u nás. A také už vše nevlastnil pouze panov­ník, ale i velmožové měli pole, lesy, hospodářská zvířata a vládli také po­četné čeledi.
Středověká správní sídla
Pokud šlo o větší majetky, byly většinou rozdrobené, obvykle se skládaly z několika vesnic, které mohly být prostorově dosti vzdálené. Dvorce sloužily jako hospodářská střediska, někdy jejich součástí byly kostely. Sakrální stavby se mnohdy budovaly ze dřeva, protože kamenné stavby byly náročné, vyžadovaly vhodný materiál a dovednosti. Protože vlastnictví půdy sloužilo především k uspokojování potřeb majitelů, bylo rozptýlení pozemků výhodné, neboť snižovalo rizika v případě přírodních kalamit či ozbrojených nájezdů. Slavná tapiserie z Bayeux (zobrazující normanskou invazi do Anglie v roce 1066) ukazuje, jak tehdy vypadala opevněná sídla. Byla vybudovaná často na umělém kopci, který měl kolem příkop a val; na tomto návrší potom stála věžová stavba, kam vedl vstup po mostě přes příkop. Vše bylo vyvedeno ze dřeva a hlíny. Těmto sídlům se říkalo „la motte“, „kopeček, pahorek“, a u nás si taková sídla stavěla především nižší šlechta, odtud český ekvivalent „tvrz“, případně „hrádek“. Ale hlavně tyto stavby nestály samy o sobě, ale byly vždy spojeny s nedalekým hospodářským dvorem, z něhož se spravoval velkostatek i samotný opevněný objekt. Na severozápadě Francie se stavěla tato opevněná sídla již na konci 10. století a odtud ve druhé polovině 11. století postupoval ten typ opevnění do Porýní, aby se u nás objevil o dvě století později. Tradice nové kultury, jež stála za stavbou hradů, mohla začít jedině v knížecím sídle na Hradčanech. Celý románský areál se zděným palácem měl ambiciózní rozměry 48,5 x 11,5 metrů a byl spojený s kaplí Všech svatých, vše potom uzavírala hradební zeď. Tato stavba se stala modelem vhodným pro další přemyslovské hrady. Tak se v české krajině objevily hrady v sestavě: obvodová hradba, sídelní palác a věž jako útočiště v případě napadení.
Původ, majetek, víra
Tento typ hradní architektury převzali čeští stavitelé ze západních vzorů, neboť se podobné stavby zachovaly na celém území ležícím mezi pohořím Harz a Labem. Během jedné generace se takové hrady postavily na českém Křivoklátě i v moravském Kunštátě. Tento krátký časový úsek poukazuje na rychlý rozvoj feudální společnosti ve 13. století. Jde o hmotné svědectví, že sociální hierarchie byla v té době již stabilizovaná, ačkoliv se i pro níže postavené šlechtice rýsovala možnost, jak ve společenské pyramidě postoupit výše díky urozené službě u panovníka nebo ve státní správě. Proto už nejstarší písemnosti přinášejí doklady o tom, že se v přemyslovském státě objevuje vlastnictví lidí a půdy. Ale zásadní zlom nastal v letech 1150 až 1230, kdy začala šlechta cílevědomě vytvářet svoje pozemkové vlastnictví. A je zajímavé, že teprve až od této doby se dá hovořit o jejím urozeném původu na základě genealogických řad. Protože právě díky svému původu mohla šlechta převádět na své potomky také majetky, kterých nabyla. Tehdy roste i aktivní role šlechty v budování sakrálních staveb a zakládání klášterů. Slučují se tak dohromady tři věci podstatné pro vznikající rodovou šlechtu: původ, majetek, víra.
Počátky kolonizace
Jedním z takových šlechticů byl ve své době Hroznata, velmož, jehož rodina patřila do nejbližšího okolí českého panovníka. Tento zakladatel kláštera premonstrátů v Teplé byl vlastníkem 14 vsí, z nichž některé ležely u Litoměřic, ale druhé mezi Teplou a Chotěšovem. Podle listiny z roku 1197 víme, že toto vlastnictví spravovaly dvorce, kde byli koně, voli, ovce a další dobytek. Celý tento majetek velmož zřejmě rozšiřoval kolonizací z Litoměřic směrem do Středohoří a do rozsáhlých západočeských lesů, kde pokračovali potom sami premonstráti. Hroznata se opíral o zděděný majetek a jeho kolonizační aktivita možná souvisela se sousedstvím štaufovského Chebska, kde už probíhalo také intenzivní osidlování. Jednotlivé vesnice pak držely osoby zcela závislé na velmožovi, které se v písemných pramenech uvádějí jako milites, „bojovníci“. Právě tito lidé se zřejmě v místním rozsahu podíleli na kolonizaci, když byli pověřeni náborem sedláků a zakládáním nových vsí. Z toho je patrné, že někteří velmoži, jako právě Hroznata, posilovali svoji moc osídlováním nových území, zatímco jiní viděli svou budoucnost v přízni přemyslovských králů. „Královi muži“ byli pověřováni významnými úřady, jež jim přinášely dostatek prostředků postoupit výše, a svůj status dávali najevo výstavbou hradů. To byl příklad syna Petra ze Skalice, jménem Tas, který si postavil hrad Vizmburk. Jméno dal hradu použitý bílý pískovec, odtud německy Weissenburg. Rod jeho stavitele se podílel na kolonizaci území kolem řeky Úpy, ale ani tento počin mu ještě nemusel přinést moc a bohatství. Některé majetky se totiž sestávaly třeba jen z jedné vesnice a mnohdy ani po jejich hradech nezůstalo nic, jen něco poznatků z archeologie.
Pozemková šlechta
A právě díky archeologii víme, že po roce 1240 již šlechta po sobě zanechala robustní šlechtická sídla: hrady, tvrze a dvory. Byly to stavby ovlivněné evropskými vzory, díky nimž dostala česká krajina nezpochybnitelné rysy své podoby. Hrady byly předzvěstí přijetí rytířské kultury a svými německými jmény dávaly najevo, odkud tyto inovace přicházely. Šlechtické hrady sloužily především jako šlechtická obydlí, jejich poloha, příkopy a věže svědčí, že měly i obrannou úlohu. Ale víme, že již ve 13. století byly hrady obléhány, ba i dobyty. Hrady byly rovněž geografickým vymezením územních nároků svých stavitelů, takže se stávaly centry postupující kolonizace. Navíc měly svou symbolickou hodnotu, neboť dávaly majitelům pocit životního stylu pozemkové šlechty. Tehdy také začali někteří šlechtici používat přídomky, které už přímo odkazovali na tuto dobu počátků. Například Vítkovci, významný český rod, měli svůj původ v Prčici, ovšem tímto přídomkem se chlubil pouze jejich „praotec“ Vítek z Prčice; ale v listině z roku 1220 už najdeme Vítka z Klokot a Jindřicha z Hradce. Někdy naopak známe přídomek, jako v případě Markvarta z Doubravy, jenž je uveden na dvou listinách Vladislava II., ale nevíme přesně, odkud byl, protože ještě dnes známe 12 vsí s tímto jménem. Pozemková šlechta už nevystupuje jen s nespornou stavební okázalostí, nýbrž má zřetelný zájem na hospodářském prospěchu ze svého majetku, i když se vlastnická struktura stále dělí na majetky panovníka, šlechty a církve. Právě vidina prospěchu vede šlechtu k přijetí inovací, jež přicházejí do českých zemí ve 13. století. Kolem roku 1200 jsou už sice osídleny všechny důležité zemědělské oblasti, ale pořád se ještě mezi osídlením vyskytují velké plochy lesů a křovinaté lesostepi, které nabízejí další kolonizaci.
Sachsenspiegel aneb německé právo
Hlavním nástrojem inovací bylo nové uspořádání pozemkového vlastnictví, což byla hlavní opora středověké moci. A je lhostejné, zda šlo o iniciativu církevní nebo šlechtickou, neboť nová panství byla vždy součástí trvalého ovládnutí území. Svědčí o tom nejen písemné prameny, ale hlavně archeologické nálezy, z nichž se dozvídáme, jaká byla hmotná podstata těchto změn, jež se promítala do postupné revoluční proměny celého venkova. Přeměna středověké Evropy totiž zanechala svou největší stopu právě v tehdejší krajině. Už také proto, že v té době žila většina obyvatel na venkově. U nás se základem této proměny stala právní tradice, platná pro kolonizaci území na východ od Labe a Sály. Označovala se jako „německé právo“ a jeho souhrn obsahoval spis Sach-senspiegel z let 1220 až 1235, jenž platil až do 19. století na obrovském území od Holandska až po dnešní Polsko. Hlavními termíny, s nimiž toto právo zacházelo, se ustálily na slo­vech „lokace“ a „lokátor“, protože nej­častěji se v latinských písemnostech objevuje sloveso locare, „usadit, dát místo“. Lokací se rozumělo založení vesnického nebo městského sídliště a lokátoři měli za úkol obstarat lidi, vyměřit půdu, zajistit výstavbu obyd­lí a oživit kontakt s vrchností.
Úspěch osidlování vždy spočíval na dostatku kolonistů, proto šla zce­la stranou otázka etnická, tedy odkud noví sedláci pocházeli. Za tyto služ­by při organizování kolonizačního zá­měru se mohl lokátor stát v nově za­ložené vsi rychtářem, nebo si posta­vit svobodný mlýn či krčmu. Sach­senspiegel hovoří o dědičné držbě půdy sedláků a popisuje etapy kolo­nizace: vrchnost předá lokátorovi dě­dičné právo na půdu, ten zajistí vy­klučení lesa, stavbu usedlosti, případ­nou výstavbu kostela, ale také výkon soudní moci; dále spis obsahuje po­drobná pravidla soužití v usedlos­tech, včetně umístění záchodů, chlé­vů a pecí, podoby plotů, sázení stro­mů a chmelu.
Franská kolonizace
Díky této tzv. „franské“ kolonizaci máme u nás typ záhumenkové vsi, je­jíž struktura vycházela z velkých par­cel, na nichž hospodařily sedlácké ro­diny. Vlastní usedlost stála v čele par­cely, vždy směrem do vesnice, za ní – za humny – byly lány pole, pastviny a les. Odtud se také bere český výraz „lán“, pocházející z německého slova Lehen; „léno“; franský lán měl zhruba 24 hektarů. Takovéto uspořádání ves­nic začalo v 10. a 11. století na seve­ru Francie, kolem roku 1200 se obje­vilo na jihozápadě Německa a k nám se odtud s kolonisty dostalo ve dru­hé polovině 13. století.
Po tomto radikálním předělu se sí­delní síť prakticky nezměnila až do 20. století. Ukazuje se, že kolonisté ob­vykle sice přejímali vesnické půdory­sy z původních domovů, ale struktu­ra sídel vznikala až na místě, jakoby se opírala o dřívější zkušenosti. Pro­to se prosazovaly takové typy domů, jejichž konstrukce zajišťovala dlou­hou životnost stavby. Přitom je třeba brát v úvahu, že středověké lány ne­byly žádná pevná míra. Vyměřovaly se provazcem, který byl jedinou metodou stanovení plošných měr. Výchozí osu tvořil obvykle nějaký vodní předěl – řeka, potok, stoka – podle něhož se stanovila šířka parcel.
Jednotlivé majetkové díly se shodně rozbíhaly od domů až na ko­nec obvodu zakládané vesnice. Mě­řičský provazec byl symbolem nové­ho „krajinného plánování“, odlišného od předchozího měření, které si vy­stačilo s obvodem majetkových cel­ků, které tvořily krajinné prvky jako potoky, cesty apod. Pozoruhodné je, že tyto obvody přetrvávají ve vymeze­ní katastrů obcí prakticky až dodnes. Když Boleslav II. daroval břevnovské­mu klášteru roku 993 ves Skochovice, tak listina ze 13. století zaznamenává její obvod ve vltavském údolí ohrani­čený čtyřmi potoky, Královou horou a cestou Slapčice a není tedy divu, že jde o pořád stejný katastr vsi plat­ný dodnes.
Ostatně označení „újezd“, latin­sky circuitus, jež přežívá v mnoha názvech českých obcí, se užíval pro označení obvodu vsi už v polovině 11. století. Hranice „újezdu“ se stanovily podle řek a potoků, rozvodí, cest, pří­rodních bodů (skály, stromy apod.). Jak se mapy katastrů zahušťovaly, vy­značovaly se hranice i umělým zna­čením: záseky na stromech, hranič­ními kameny, mezemi, náspy, remíz­ky a podobně.
Nový hospodářský systém
„Německé právo“, latinsky Iure theutonico, se u nás poprvé objevi­lo v listině krále Přemysla Otakara I. z roku 1226 při převodu vsi Mury do vlastnictví doksanských premon­strátek, čímž jaksi započalo „stole­tí změn“. Domácí poměry se tehdy setkaly s inovacemi, které se před­tím prosadily na západ od českých zemí. S novou kolonizací mizely sta­ré lesní porosty a měnila se podoba venkovských sídlišť, prostorové uspo­řádání se v dokumentech odvolává na „německé právo“, ale to se dodržo­valo i v ústních vztazích. České země se tak stávaly součástí nové evrop­ské kultury.
Plošné vymezení lánů pracovalo mnohdy s mnohem menšími plo­chami a mělo spíš význam jako nově zaváděný hospodářský systém. Důle­žité bylo, že sedlák měl právo se sou­hlasem vrchnosti prodat své lány, ale s novým majitelem musela souhlasit i vesnická komunita. Mnohdy nové právo vyžadovalo opustit stará sídliš­tě a vytvořit nové, obvykle větší. Tím­to vývojem prošly třeba Bylany u Kut­né hory, které byly jedním z prvních zemědělských sídlišť u nás již na po­čátku neolitu. Opat sedleckého kláš­tera předal tuto vesnici dědičně jisté­mu Jindřichovi.

„Bylanskou“ listinu datovanou v březnu 1276 ale známe pouze z opisu ze 16. století a tam se udá­vá, že sedláci měli odevzdávat na sv. Havla (16. října) své cisterciácké vrch­nosti plat ve výši jedné hřivny stříb­ra z každého lánu. Navíc měli vyká­cet les a křoviny a převést je na ze­mědělskou půdu: k tomu dostali čtyř­letou lhůtu, kdy z nově získané půdy nemuseli dávat pravidelný plat na sv. Havla. Právě slovo „lhůta“, podle ně­hož se u nás jmenuje zhruba 130 sídel typu Lhota, Lhotka, Lhotice, vy­jadřuje čas, který byl nezbytný pro ko­lonisty, aby uspořádali své nové síd­liště, než začala kolonizace přinášet ovoce. Jinak řečeno: než se stala pro­duktivní, zisková.
Středověké inovace
Kolonizace podle německého práva nebyla jedinou novinkou, která k nám od západu přišla. Středověkými inova­cemi byly také pluh, brány a trojpolní systém. Nové hospodářství vyžadovalo tažná zvířata, ale pastevní pozemky se omezovaly pouze na úhory, neboť obi­lí bylo klíčovou složkou stravy a kaž­dý přírůstek populace vyžadoval no­vou půdu a tedy odlesnění. Proto byly důležité v hospodaření na půdě louky, seno bylo biomasou, která se uschova­la z letního období do vegetačního kli­du. Evropský vynález – kosa, obstaral dostatek píce. Kosa ovládala senoseč, srp sklizeň obilí.
V českém středověku mohly být výnosy obilí běžně kolem trojnásob­ku až čtyřnásobku vysetého zrna, což znamenalo až 600 kg z 1 hekta­ru (tedy desetinu dnešních výnosů). Obilí se stále mlelo ručně na mlýn­ku, který sestával ze dvou kruho­vých kamenů (žernovů). Ale od 13. století už dodávaly mlynářské výrob­ky také vodní mlýny. Ustájení a péče o dobytek zvyšovalo jeho hmotnost, hnůj se stal vítaným plošným hnoji­vem. Nové usedlosti spojovaly více­dílný dům s hospodářským zázemím a stavěly se již nikoliv pro jednu ge­neraci, ale pro delší trvání.
Ale pojidlem celé proměny středo­věké společnosti se stalo město. Do­konce se zdá být pravdou, že zájem o středověké město převyšuje pozor­nost věnovanou většině obyvatel žijí­cích na venkově. Ostatně i kult růstu je spojen s hospodářstvím města. Nějak podvědomě vždy hledáme staré zbytky městské zástavby, aniž bychom tušili, že se pod asanovanými objekty skrý­vá odpudivá ekologie středověkých měst. Přesto, že o vznik měst se za­sloužila především specializace výrob­ních činností, zůstávala dlouho zacho­vána spojitost mezi městskou urbánní zónou a jejím zemědělským zázemím.
Na obzoru město
Specializaci výroby kupodivu nero­zeběhla produkce každodenně použí­vaných výrobků, ale nároky středově­ké elity na luxusní zboží. To vedlo k na­vázání dálkového obchodu a ke stav­bě opevněných sídlišť. Taková výměna zboží však nestačila k tomu, aby vznik­ly v celé zemi tržní podmínky. Až tepr­ve, když středověká vrchnost přešla od naturální platby z držby půdy k peněž­ní platbě, přivedla sedláky na trh. Tak vznikla síť trhových míst, která dosta­la stabilnější strukturu se vznikem lo­kačních měst, jejichž způsob založe­ní byl stejný jako v případě vesnic. A právě městské trhy přitáhly pozor­nost obyvatel desítek vesnic v jejich okolí. Ostatně minule jsme viděli, jak si Ostoj pořizoval na trhu pod Praž­ským hradem 12 denárů, které platil na sv. Martina své vrchnosti.
Podívejme se, jak takové středově­ké město fungovalo, na příkladu Mostu. Z písemných pramenů, ba i z archeo-botaniky víme, že ve 13. a 14. stole­tí bylo okolí Mostu zaslíbenou zemí, kde se sýpky plnily obilím, vinice dá­valy víno, chmelnice se podílely na hoj­nosti piva a ovocné sady poskytova­ly lahodné plody. Nicméně obilí mělo přednost a pole pohlcovaly zbytky okol­ních lesů. Výsledkem bylo, že dřevo na stavby i na otop bylo vzácné. Tak se do­voz palivového dřeva stal jednou z po­vinností sedláků, kteří ho vozili 15 km z Krušných hor. Přemysl Otakar II. v ro­ce 1278 přiznal městu „mílové právo“, takže v okruhu jedné míle (což bylo 11 km) zajistil měšťanům monopol na ob­chod s obilím. Pouze na dvou místech mimo město se směl prodávat chléb, maso a pivo, na jednom mohl být ko­vář a jedna krčma, ale ta musela pro­dávat pivo vařené v Mostu. Městský trh tak připoutal vesničany k městu a měš­ťané potom mohli do hornického Frei­berku na druhé straně hor, kde se těžilo stříbro, vozit víno, chmel, hrách, mák, jablka, hrušky, sádlo, drůbež, vejce, sýry, dobytek a ovce.
Lokační města se tak stala integrač­ním činitelem středověké transforma­ce a tehdejší urbanizace položila zá­klady tržní struktury českých zemí. Tak do roku 1300 vzniklo 50 krá­lovských měst a včetně těch „pod­danských“, založených na církevním nebo šlechtickém majetku, jich bylo ke dvěma stům. To vše se uskutečni­lo během několika generací a dodnes v těchto městech žije převážná část českého obyvatelstva. Jan Klápště nám tedy smysluplně a názorně uká­zal, jak počátky proměny středověké Evropy začaly v severní Francii někdy kolem roku 1000 a odtud se tento pro­ces šířil dál, až ve 13. století dospěl do českých zemí. Evropa se tedy kulturně sjednotila už ve středověku.
Masivní změny v českých zemích znamenaly akulturaci, neboť neměly vliv pouze na výrobní síly, ale ovliv­nily i pravidla každodenního života. Nicméně nešlo v žádném případě o násilnou kolonizaci, ale o vsouvání nových myšlenek a postupů do do­mácího kontextu. Přijetí „kolonizač­ních“ inovací změnilo kulturní, sociál-ní i etnickou podobu české společnos­ti, kterou dále rozvíjelo soužití Čechů, Němců a Židů. Dílo všech těchto be­zejmenných lidí trvalo několik gene­rací a vytvořilo prostředí, v němž žije­me dnes i my, jak o tom dosud z val­né části svědčí podoba našich sídel a krajina kolem nás.

Foto archiv

Jan Klápště (*1949)
Český archeolog a historik, který se zabývá kulturními, sociálními a etnickými promě­nami českých zemí v období středověku.
Vybrané publikace:
1990 Kapitoly z archeologie středověku
1992 Gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě
1994 Paměť krajiny středověkého Mos­tecka
2005 Proměna českých zemí ve středově­ku, druhé vydání 2012