Jim Linderman – kustod historické undergroundové popkultury

Zajímá vás historie americké tištěné soft porno „literatury“ a komiksů před rokem 1970? Nebo třeba dobové fotografie z baptistických křtů ponořením do řeky ve „staré, divoké“ Americe? Či snad stovky samizdatů s konspirativními teoriemi o atentátu na prezidenta Kennedyho? Jestliže ano, pak vaším chlápkem dozajista bude Jim Linderman, veřejně nepříliš známý sběratel, historik a autor zatím čtrnácti specializovaných, přitom však kouzelně zábavných publikací na tato marginální, dávno zapomenutá či dodnes tabuizovaná témata americké popkultury, které za poslední tři roky zveřejnil na svých třech úžasných webových blozích Dull Tool Dim Bulb, Old Time Religion a Vintage Sleaze (na tomto sběratelsky fajnšmekrovském webu se starým tištěným soft pornem si říká Victor Minx).
Jim_LindermanTyto jeho blogy připomínají digitální „bleší trhy“, provozované skvěle erudovaným excentrikem, který má navíc nádherný smysl pro humor a jedinečný cit pro všechno co je nejneuvěřitelnější a nejbizarnější. Kromě toho však Jim Linderman objekty svého zájmu pečlivě zkoumá, zasazuje do historicko-sociálního kontextu a poté publikuje příběhy, které stojí za každým z nich. Přitom tak kousek za kouskem poodkrývá roušku halící dávno zapomenutou historii americké undergroundové nebo doslova „lidové“ populární kultury.
Ve svých nejnovějších postech popisuje a předkládá třeba pohlednice s Baldyho Wetzelem, honky-tonk pianistou z 30. let, který vytvořil světový rekord, když na svůj klimpr nepřetržitě bušil 48 a půl hodiny. Zrovna tak pohlednice se svérázným „myslitelem“ Albionem Cloughem ze 40. let, který sám sebe zase hrdě označoval přízviskem Světový šampión v nenávidění ženskejch. Ale jsou zde k vidění a k prostudování další kuriozity, jako například portréty nejobskurnějších cirkusových a vaudevillových bavičů z raných 20. let (černošská trpasličí Princezna WeeWee, apod.), tzv. „přepsávaná“ korespondence (dopisy z 19. století, které se psaly v mezerách původního, staršího textu tak, aby se „recyklováním“ ušetřil nedostatkový dopisní papír). Lindermanovu odbornému zájmu však neunikne ani tzv. Bible z Tijuany, dávné a sběrateli nesmírně ceněné kreslené pornografické komiksy produkované v Mexiku.
Jako dítě Jim Linderman sbíral jen známky. Později, už s doktorátem z knihovnictví na Western Michigan University, získal job knihovníka pro periodika v centrále koncernu Upjohn v Kalamazoo. V roce 1980 následoval svoji tehdejší dívku do New Yorku. Jeho prvním zaměstnáním zde byla katalogizace punkových 45otáčkových singlů pro mezinárodní knižní diskografii žánru. Poté se stal rešeršním knihovníkem v CBS TV, kde shromažďoval a ověřoval fakta pro zpravodajský program 60 Minutes. Ještě později pracoval jako kreativec pro reklamní agenturu BBDO.
Jim_Linderman2Po celou tu dobu si systematicky budoval svoji dnes již obrovskou a naprosto jedinečnou sbírku těch nejraritnějších a nejbizarnějších „artefaktů“ z historického vývoje americké popkultury. Brouzdal po sběratelských webech, na kterých nacházel stovky Dylanových amatérsky pořízených bootlegů nebo tisíce knih a samizdatových sešitů s konspiračními teoriemi o vraždě JFK. Třebaže Dylanovým fanouškem zůstal do dneška, vždy mu bylo prý úplně jedno, kdo zastřelil Prezidenta. „Prostě jsem se zamiloval do té ‚psanecké‘ literatury, oněch vzácných drobných publikací, které jejich autoři tiskli někde ve svých garážích. Byli to posedlí ‚magoři‘, kteří psali o UFO a potom, zcela z toho zblblí, začali sepisovat a tisknout své fantasmagorické teorie o dallaském atentátu. Přičemž tak dali vzniknout těmto kouzelným miniartefaktům, které tehdy ještě dávno nikoho ani nenapadlo sbírat,“ řekl Linderman v interview pro New York Times ze začátku minulého roku.
Jeho sběratelskému zájmu neunikli ani různí svérázní samouci v oblasti amatérské malby, a to zejména z Jihu a především černoši. Jako třeba jistý Rev. Howard Fisher. „Napsal jsem Howardovi, jestli mohu koupit jeho obraz,“ říká sběratel, „a on mi odepsal: jasně, pošlete šek. Poslal jsem šek na 10 dolarů a on mi poslal jeden svůj obraz. Na svých cestách po Jihu jsem potkal řadu vibrujících, praštěnejch, ale naprosto originálních ‚malířů‘ a od nich jsem koupil všechno, co měli právě po ruce. Nikdy jsem neměl peníze na to, abych mohl sbírat Warhola, a tak jsem vždycky sbíral tyhle ‚warholy pro chudý‘,“ říká Linderman.
Jeho sbírka ale obsahuje i takové další idiosynkracie jako třeba desítky „diddley bows“, primitivních jednostrunných drnkacích nástrojů původem ze západní Afriky, které lze slyšet na starých terénních nahrávkách s černým blues z Mississippi, staré ručně vyrobené a nebezpečně účinné praky, kimona jakéhosi kazatelského samuraje anebo třeba sedlové kabely z vydělané bizoní kůže, které si šily indiánské kmeny z oblasti plání Jihozápadu a kterým se říká parflech.
Mezi oněmi internetovými „knihami“, které Linderman na některém ze svých tří blogů dosud publikoval jsou takové skvosty jako In Situ: American Folk Art in Place, Smut by Mail či zatím jeho nejnovější s názvem Vintage Photographs of Arcane Americana, stodvacetistránková záležitost obsahující to, čemu on sám skromně říká „některé z nejneobvyklejších a nejneuvěřitelnějších fotografií z celé mé sbírky.“ Mezi nimi najdeme třeba pouliční běžecké závody hotelových zřízenců s kufry v rukou v Memphisu, lidskou „mouchu“ slézající po vnějším skeletonu vysoké budovy, břichomluveckou striptérku nebo muže, který za hospodářské krize ve 30. letech přejel na jakémsi pradávném skatu po břiše napříč Amerikou a před sebou přitom postrkoval nosem ořech.
Linderman, který trpí astmatickými problémy, před čtyřmi lety opustil Manhattan a se svojí ženou a všemi sbírkami se přestěhoval zpět do svého Michiganu, do městečka Grand Haven. „Jakmile jsem se vrátil do Michiganu,“ říká, „okamžitě jsem začal blogovat. Bylo za tím moje urputně vážné rozhodnutí zanechat po sobě co největší digitální imprint.“ Při svých hledačských výletech pravidelně navštěvuje, jak říká, deset dobrých starožitných obchůdků, které má na dostřel od svého domu, a nakupuje tam věci, o kterých se dají vypátrat a interpretovat kontextem fascinující příběhy. Většinu svých fotek z dávných baptistických křtů ve vodě, kterých si sám velmi považuje, však sehnal na portálu eBay, který je dle jeho názoru nejužitečnější při hledání historických fotek nebo tiskem vyšlých efemerálií. „Rok se můžete probírat množstvím krabic na bleších trzích, než najdete jednu parádní fotku. Na portálu eBay to může trvat třeba jen pouhý měsíc.“
Jim_Linderman3„Já ty věci hledám, nakupuju, detailně prostuduju a poté je VLASTNÍM po dobu procesu, kdy o nich napíšu esej, který zveřejním ve svém postu. Je to moje vlastní umělecká forma. Používám vizuální image z bleších trhů jako startovní čáru pro napsání eseje a způsob, jak nejprve poučit sám sebe. Pakliže to následně zajímá i někoho dalšího, je mi potěšením. Zaznamenali jsme celkově už přes milion přístupových kliků od návštěvníků mých blogů, takže to asi funguje. Prachy v tom nejsou, věřte mi. Když pak někde čtu, že průměrný výdělek píšícího blogera je asi dva tácy dolarů ročně, tak potom bych se přirovnal spíše k blogerovi-básníkovi, ti nevydělávaj nic,“ říká Linderman alias Victor Minx ve svém stylizovaném „jakobyinterview“ Silent Porn Star na hlavní stránce svého blogu Vintage Sleaze.
Předpokládám, že stejně jako u mne, tento jeho blog bude u případných čtenářů tohoto článku předmětem asi největšího jejich zájmu. Budiž, vězte tedy. Linderman začal sbírat a odborně zkoumat pánské časopisy, erotickou fotografii a soft porno paperbacky z doby před rokem 1970 jakožto další položku jeho žánru „psanecké“ literatury, který nebyl dosud nikdy odborně zdokumentován. „Čím víc jsem se ponořoval do historie tištěné erotiky z 50. a 60. let, tím více jsem si uvědomoval, že jde o subjekt zasluhující si seriózní odborné studie.“
VJim_Linderman4 jednom ze svých originálními starými fotkami doprovázených esejů z tohoto blogu, Camera Club Girls, Linderman líčí například příběh Cassiho Carra, obskurního jazzmana z Harlemu, který na začátku 50. let pro různé fotografy, jako třeba jakéhosi Weegeeho, který fotil pro dobové černé kroniky bulváru, pořádal skupinové erotické fotoseance zahrnující nahé modelky, a to kalibru kdysi proslulé Bettie Page, ještě z doby, než se stala hvězdou „pin up“ plakátů zdobících zdi pánských ubytoven, kasáren, vězení a internátů. Sám se pamatuji na jednu unikátně provokativní výstavu ve Špálově galerii na Národní třídě někdy koncem 90. let, kde byla vystavena vzácná fotka Marylin Monroe, která rovněž takto začínala. Pohrávala si na ní kouzelně lascívně s lahví coca coly (a o 30 let později to samé od ní okopírovala Madonna). Pozor však, fotografování nahotinek bylo v 50. letech v USA federálním trestným činem, po kterém tvrdě šla samotná Hooverova FBI! Proto také tento Lindermanem popsaný a portrétovaný příběh skončil neslavně. Celá grupa byla v roce 1952 federálními agenty zatčena přímo při akci „na place“ na jedné farmě kousek od
Yorku. Než začnete odborně zkoumat nesčetná zákoutí Lindermanova fascinujícího blogu Vintage Sleaze, pozorně si přečtěte ono jeho výše zmíněné interview se sebou samotným. Je to velmi poučné. Mimo jiné zde říká: „Možná, že někomu připadám jako nějaký sběratel oplzlostí, ale já ve skutečnosti sbírám příběhy. Tento ‚žánr‘ nebo ‚disciplína‘ či jak tomu budeme říkat, představuje důležitý fragment naší vlastní historie, a mě odjaktěživa přitahovalo to, čemu říkám ‚psanecká‘ literatura. Taková, která byla vytlačena do ilegality ze středoproudé kultury většinových hodnot. To, co najdete v krámě ‚pod pultem‘, je ale vždy daleko zajímavější než to, co nabízejí ve výloze. Tento materiál by také nikdy nemohl dostat svůj čárový kód.“
Jim_Linderman5Ať již to bylo správné či nikoli, píše Linderman, někteří vizuální umělci, modelky, fotografové a podobní týpci v 50. letech vytvářeli pod rouškou noci v tomto kontextu někdy až pozoruhodná dílka. Říkáme-li tomu dnes sexismus anebo ne, masívní odér farizejství týkající se tohoto materiálu existoval jak tehdy tak i dnes. Potom však přišlo hnutí za liberalizaci žen, které většinu tvůrců, kteří jsou předmětem Lindermanova sběratelského a studijního zájmu, připravilo o práci. Pokud je už předtím nesebrala FBI nebo místní šerif.
„Čím více tuto disciplínu zkoumám, tím se mi jeví stále jasnější, že i tenhle žánr byl byznysem gangsterů, jako předtím ilegální samohonka nebo prostituce. Ti pak jen vyhledali pár svolných, vhodných a nadaných fotografů, modelek, kreslířů komiksů či amfetaminem ‚poháněných‘ pisálků a bylo to. Dost dobrá skupinka lidiček k samostatnému sociologickému zkoumání… Ty jejich příběhy jsou tím, co je na tomhle všem nejzábavnější. A to taky sbírám. Příběhy.“
Příkladem může být Carrie Finnell a její zachycená scénka Educated Breasts (Vzdělaný kozy – viz foto). Pocházela z dávné tradice odvázané burlesky raných ženských stojákových komiků generace „red hot yiddish mamas“, jako byly Belle Barth nebo Pearl Williams. Carrie Finnell podle Lindermana vynalezla striptýz a přitom o ní dnes nemá nikdo ani ponětí. Následný rychlý společenský vývoj ukončil to, čemu Linderman říká „zlatý věk soft porno byznysu“. Tyto materiály jsou dnes spíše kuriózní raritou než čímkoli jiným. Ve srovnání s tím, co koluje v současnosti z kategorie XXX hard porna na webu, jsou také zcela neškodné.
Jim_Linderman6„Vždycky zde byl, a myslím, že je tomu tak i dnes, velký trh pro S&M materiál,“ říká Minx a dodává: „Osobně se mi to nelíbí a morálně to jistě je špatné, ale žánr se stal mainstreamem. Koukněte se na dnešní videa s Lady Gaga nebo Beyonce. Jsou daleko drsnější než materiál z 50. let, který sbírám já.“
Linderman je přesvědčen, že jeho „vintage sleaze“ není pornem. Materiál tohoto typu se vývojově v americké popkultuře objevil v jistém časovém okně trvajícím nějakých 10 – 20 let, kdy se establishment teprve pokoušel definovat, co vlastně porno samotné je. Proto se kloní k názoru, že v případě jeho blogu je vhodnější používat termínu smut (něco jako „mládeži a dámám nepřístupná erotika pro pány“) nebo ještě lépe sleaze (pikantní nechutnosti).
„Můj blog Vintage Sleaze pojednává o pokrytectví, neodůvodněné cenzuře a o hlubokých sociálních změnách vyvolaných lidmi z této okrajové popkulturní branže o nichž píšu,“ říká Linderman. „Bez oněch lidí z Camera Club Girls z 50. let bychom bývali nikdy neměli žádnou Betty Page a bez Betty Page by se na předváděcím molu dodnes promenovaly pouze modelky v dlouhých minkových kožiších. Vůbec první černošská pin up plakátová kráska se třeba objevila v Playboyi teprve v roce 1969!!! Do té doby v Americe dominantní kultura o černoškách coby zobrazitelných kráskách ve speciálních časopisech pro pány vůbec nikdy ani neuvažovala. Žil jsem v dobách, kdy byl autorům zakazován přístup k publikování dokonce za to, že psali věci, které byly daleko méně ‚deskriptivní‘ než dnešní knižní milostné edice pro ženské čtenářky. Tohle, co zde předvádím, není porno. Spíše šlo o protest volající po změně společenských dobových móresů a tento zachovaný materiál potom je jakýmsi kulturním detritem, zbylým po tom, co ona změna vyvolala.“
Lindermanovým leitmotivem na jeho blozích, jak jsem snad dostatečně zdůraznil výše, však samozřejmě není jenom ono tiskem vyšlé soft porno. Velkého uznání mezi uměleckou veřejností a odborníky se mu dostalo za sbírku jeho historických fotografií Take Me to The Water, která zobrazuje ono „born again“ křtění baptistických věřících v říčním proudu. Ve spolupráci s fantastickým vydavatelstvím Dust-To-Digital z Atlanty, které se již svým úvodním počinem, krásně vypraveným 6-CD boxem starého bílého a černého gospelu z amerického Jihu Goodbye Babylon (2003), zařadilo do první ligy pečovatelů o uchovávání a dokumentaci dávných sociálních a kulturních tradic amerického Jihu. V roce 2008 se šéf D-to-D Lance Ledbetter spojil s Jimem Lindermanem a výsledkem je nádherný, společně vydaný projekt Take Me to the Water: Immersion Baptism in Vintage Music and Photography, 1890–1950. Obsahuje 96-stránkovou knihu fotografií s dvěma eseji z pera Lindermana a Luka Santeho, ke které je přiloženo CD s 24 skvěle vybranými a tématicky souvisejícími historickými gospel a folk nahrávkami z let 1924–1940, interpretovanými jednotlivci a soubory jako Carter Family, Southern Wonders Quartet, Carolina Tar Heels, Rev. J. C. Burnett, Birmingham Jubilee Singers nebo Elder J. E. Burch. Projekt byl v roce 2009 nominován na Grammy, ale nakonec skončil druhý za vyznamenanou antologií bluesového harmonikáře Little Waltera The Complete Chess Masters (1950 –1967).
Linderman nakonec tento svůj vzácný soubor unikátních fotografií věnoval prestižnímu International Center of Photography na Manhattanu, které jej loni vystavilo poprvé pro veřejnost. U té příležitosti kurátor Centra Brian Wallis pro tisk uvedl: „Lindermanova role ve vizuálním umění je zcela jedinečná. ‚Vytěžuje‘ marginálie, to čemu se někdy se snobským opovržením říká nízká kultura, co je ale současně kulturou velmi populární. K jejímu zhodnocení potřebujete získat fokus, prostě dát ty věci dohromady a vidět je v kontextu. V tomto ohledu je Jim Linderman světová špička.“

Poznámka autora: Pro případného (a shovívavého) zájemce o jiný můj pokus zabývat se pornografií (tentokrát kinematografickou a opravdu hard core) optikou umělecko-estetické kritiky, odkazuji na studii Amatérská porno videoseznamka, aneb jak bezbřehá je říše popkultury, otištěnou v Revui Labyrint, časopise pro kulturu (ročník 1998, č. 3–4, s. 139–141).

Přidat komentář