V roce 1827 vydal anglický romantik Thomas de Quincey první verzi svého slavného spisu Vražda jaké krásné umění (česky 1925). Píše tu s patrnou nadsázkou, v duchu překvapivě předjímavém, vlastně avantgardním, o titulním mordu, jehož dobová provedení jsou prý na tak mizerné úrovni, že je třeba zasadit se o jejich ráznou kultivaci: „Co se týče starých bab a davu čtenářů novin, ti jsou spokojeni lecčíms, jen když je to dosti krvavé. Ale mysl jemnocitná vyžaduje trochu více.“ Podle de Quinceyho by se mělo vraždit tak, aby to vypadalo po všech stránkách pěkně. Snažit se banální podříznutí hrdla, uškrcení nebo ránu kladivem do hlavy povýšit na esteticky hodnotné, případně rovnou umělecké číslo. S nadějí v hlase pak autor dále zmiňuje, že v Londýně prý už operuje jistá poloutajená „společnost znalců vraždy“, která hodnotí jednotlivé mordýřské výkony tak, jako jiní hodnotí literární texty, hudbu nebo výtvarná díla. Subjektivní kritika je sice plodem romantismu, ale v de Quinceyho zájmu o věc je daleko víc. Na jedné straně jsou tu zřejmé souvislosti s kulturou dandysmu, jemuž byla svatá právě enormní, všezahrnující stylizace; ačkoli „Beau“ Brummell měl tehdy své nejlepší chvíle už za sebou a živořil na okraji scény. Na druhé straně pak „vražda jako krásné umění“ koresponduje s moderní mystifikací, blízkou poetice patafyziky, dada nebo surrealismu, prostě stylů, které vyrostly na přelomu 19. a 20. století na poli absurdní komiky; ostatně André Breton zařadil de Quinceyho do své slavné Antologie černého humoru (1940). A je v tom samozřejmě i řádný kus akce – nějakých sto dvacet let před prvními pokusy Allana Kaprowa, Yvesa Kleina nebo Otta Mühla. Pokusy, které braly za hlavní téma i nástroj svého umění lidské tělo, ať sloužilo jako štětec svého druhu (Klein), fungovalo jako hlavní aktér kontinuálních „cvičení“ (Kaprow) nebo představovalo platformu pro vyřizování těch nejtemnějších účtů s vlastní sexualitou (Mühl).
Zkrocení zlého muže
Vraždám se přirozeně daří nejvíc za války a v kriminálním světě, respektive v podsvětí. Jména Američana Johna Dillingera, Francouze Jacquesa Mesrina, Němce Paula von LettowVorbecka nebo Angličana Johna Churchilla fungují dnes bezmála jako jména bohů v nějakém novodobém panteonu. Zejména gangsterská čísla Mesrina a Dillingera se dávno stala součástí mezinárodního folkloru a jejich příběhy vytěžila vesměs důkladně popkultura, v největší míře samozřejmě ta filmová. Je možná navenek paradoxní, že mainstream spásl právě Mesrina a Dillingera, že jim postavil monumentální kinematografické pomníky, kde jejich kultu slouží ti nejznámější herci, naposledy Vincent Cassel (Veřejný nepřítel č. 1, 2008) a Johnny Depp (Veřejní nepřátelé, 2009) – a že je paralelně ocejchoval jako nebezpečí, kterému je třeba zatnout tipec. Při bližším ohledání je ale ta strategie jasná: vládnoucí moc, v tomto případě za vydatné podpory oficiální kultury, čerpá svoji životní energii právě z výroby takových „hrdinů“, jejich obludné hyperbolizace a následného zkrocení a likvidace. Dobře socializovaný konzument má pak v biografu 
skvělou možnost projektovat do neohroženého borce na plátně své potlačované revoltní fantazie a zároveň se identifikovat s verdiktem, který nad svými ztracenými syny spravedlivá matka společnost nakonec vynese. Nám ale nejde tolik o romantický konflikt jedince a společnosti, o tradiční hru kočky s myší, o honičku hloupých četníků za fikaným zlodějem – zajímají nás spíše konkrétní hrdinovy akce, pojímané často jako happening, jako performance svého druhu, případně jako takzvaný event. Žádný záměr tu ale nehledejme, jmenovaná čtyřka hrála doopravdy. Do služeb mašíblu vstoupili tito mistři samozřejmě expost, zásluhou jiných, zejména „myslí jemnocitných“, jak říká de Quincey. Jejich činy se dají vykládat optikou absurdní komiky, a tedy brát jako suverénní umělecké dílo, notabene s řádně podvratným potenciálem – anebo ne. Je to stejné jako v často opakované Bretonově tezi o kráse, která „bude křečovitá, nebo nebude vůbec“.
Od Babinského po RAF
John Dillinger (1903–1934) byl nejspíš variantou našeho Babinského, slovenského Jánošíka anebo anglického Robina Hooda. Gentlemana, co bohatým bral – ačkoli není jasné, jestli chudým dával. Každopádně během jediného roku, od června 1933 do července 1934, dokázal zamotat svými mazanými přepady desítek bank a policejních stanic hlavu americkým četníkům natolik, že proti němu postavili hned čtyřicetičlenný oddíl. Bral na sebe roli buď výřečného prodejce bankovních bezpečnostních systémů, anebo filmového producenta, který hledá to nejvhodnější místo pro natočení scény bankovního přepadení. Pokud při následujícím výkonu zajal rukojmí, při propouštění se s nimi loučil stiskem pravice. Triky mu do jednoho vycházely. Dillinger měl totiž pro svá akční čísla silnou motivaci: brutální otcovskou ruku v dětství, devítiletku absolvovanou v kriminále a obecně pak doznívající hospodářskou krizi, která většinu americké společnosti proměnila bez okolků v ubohé outcasts. Motivace k jeho zabití byla ovšem silnější. Mediální teorie má pro to dneska už pojem: wagging the dog. Vražda šikovného bankovního lupiče, nafouknutého do monstrózní podoby div ne celosvětové hrozby, měla odvést pozornost od skutečných lupičů, těch „vrahů z Wall 
Streetu“, jak řekl svého času pěkně Pavel Kohout, kteří vyrabovali národní ekonomiku USA. Dillinger byl zastřelen chvíli poté, co vyšel z kina, kde si užíval v objetí půvabných dam novinky s Clarkem Gablem Manhattan Melodrama. Čili John Dillinger jako angažovaný umělec? Známý punker Jello Biafra dává na posledním albu své nové kapely The Guantanamo School of Medicine White People and the Damage Done (2013) jasnou odpověď. Poslechněte si ji. Jacques Mesrine (1936–1979), muž tisíce tváří, se od Dillingera podstatně lišil: byl egomaniak, chvástal, pozér. Jeho akční čísla měla kořen spíš v expresionismu než v dillingerovském dandysmu. Zatímco Dillinger zabil jednou, a to v sebeobraně, Mesrine vraždil a mučil opakovaně a s gustem. Zejména v tortuře francouzského novináře Jacquesa Tilliera, který se o mistra otřel nevybíravým způsobem v tisku, by členové „společnosti znalců vraždy“ mohli ocenit vysoký styl. Mesrine zvolil jako scénu odlehlou jeskyni, kde Tilliera po úvodním výprasku třikrát střelil: jednou do obličeje, aby „přestal nesmysly říkat“, jednou do ruky, aby „přestal nesmysly psát“ a jednou do nohy – „pro potěšení“. Vysoký styl ale držel Mesrine během celé své gangsterské kariéry: přepadával a loupil na třech kontinentech, častokrát opakovaně v těch samých bankách během dvou tří dnů, anebo ve dvou blízkých peněžních institucích naráz. Dařilo se mu utíkat jak z vězení, tak přímo ze soudní síně. Nápaditě zesměšňoval bachaře i policisty. A oblíbil si plastické operace. Měl za sebou katolickou výchovu a zkušenost z francouzské koloniální války v Alžírsku. Odtud si zřejmě přinesl trauma, které mu otevřelo cestu do podsvětí zločinu. Mesrine se od Dillingera lišil ještě v jednom: byl velmi inteligentní. Dokázal skvěle obhospodařovat svůj mediální obraz, poskytoval rozhovory, rád se nechával fotit na titulní stránky. A psal. Poezii a prózu. Prý v duchu camusovského existencialismu, jak napovídají už názvy Smrtelný instinkt a Vinen je nevinný. V 70. letech pak zvažoval kolaboraci se západoněmeckou Frakcí rudé armády, a tak se i v jeho případě dá nakonec mluvit o angažovaném umění, tentokrát vyztuženém svérázným digestem z myšlenek autorů takzvané frankfurtské školy.
Chápaví Angličané, zatracení Američané
A LettowVorbeck a Churchill? Ti bojovali jaksi oficiálně, pod hlavičkou řádně vyhlášené, vedené a ukončené světové války: první v té první, druhý v té druhé. Žádný gangsterský underground, angažovaná podvratnost, romanticky idealizovaná vzpoura jedince proti nespravedlivému běhu brutálního světa, ale nekontrolované vraždění posvěcené na nejvyšší úrovni. Přes tento zřejmý morální handicap najdeme i v jejich „díle“ komicky hodnotná čísla, situace jako vystřižené z portfolia akčního umění. Generálmajor Paul von LettowVorbeck (1870–1964) válčil v letech 1914–1918 za německé císařství v tehdejší Německé východní Africe. K ruce měl pouhých čtrnáct tisíc mužů a nulovou podporu 
ze své domoviny; velení v Evropě ho odepsalo hned v prvním roce. LettowVorbeck ale neklesl na mysli a zjednal si respekt po svém: po dvou velkých úvodních bitvách, kdy dal na frak osminásobné přesile Angličanů, zvolil úspornější, a především funkčnější strategii gerilové války. Znal výborně terén (tři čtvrtiny jeho mužů byli domorodci) a uvažoval strategicky desítky tahů dopředu. Počet nepřátel sice rostl geometrickou řadou, v posledním roce zbývaly LettowVorbeckovi pouhé tři tisíce mužů, zatímco spojenci disponovali armádou devadesátkrát silnější, ale vojevůdce zvládl ještě v listopadu 1918 připravit Angličanům další těžkou ránu, načež válka skončila. Akční umělec se vrátil do Německa jako velký hrdina, který nikdy nepoznal porážku. Své zážitky sepsal v pěti knihách, posbíral řadu vyznamenání a za Výmarské republiky krátce zasedal v Reichstagu, kde prosazoval ostré tažení proti Hitlerovi. Popkultura jeho příběh nikdy nevytěžila, ačkoli finále jeho dlouhého života je přímo melodramatickou anekdotou: poté, co za druhé světové války upadl do bídy, složili se mu na pravidelnou penzi jeho někdejší nepřátelé z řad spojenců v čele s Janem Smutsem. Zatímco LettowVorbeck proslul jako schopný vůdce, John Churchill (1906–1996), řečený Šílený Jack, byl sólista – tvrdohlavý, nonkonformní v každé situaci a pozérský stejně jako Mesrine. Druhou světovou válku si přestylizoval na středověké bojiště: do útoku šel výhradně s lukem a skotským mečem zhruba metr dlouhým. Jiné zbraně pro něj neexistovaly. Válečnou tragédii bral jako maximální dobrodružství. Blízkost smrti ho fascinovala. Měl zřejmě snížený pud sebezáchovy, respektive silně vyvinuté mortido, jak by řekl Freud. Čili pud smrti, který mu neobyčejně bystřil smysly. Přesily, třeba pět proti třem stům, zvládal stejně hravě jako LettowVorbeck. Německé vojáky likvidoval svými šípy na vzdálenost až sto osmdesáti metrů. Když měl jednou namále, protože toulec byl prázdný, začal hrát na dudy tklivé anglické lidovky. A ze zajetí vždycky utekl. Nakonec litoval, že Japonsko kapitulovalo: „Zatracení Američané, nebýt jich, mohla válka ještě deset let pokračovat.“ Před válkou prošel náležitou přípravou: pózoval jako model pro časopisy, hrál křoví ve filmech, v roce 1938 skončil druhý na dudácké soutěži, jako lukostřelec pak reprezentoval Velkou Británii na světovém šampionátu v Oslu v roce 1939. Po válce působil načas při budování Izraele, později pak propadl oceánu, holdoval surfování, stavěl prkna. Zjevně mu nedělalo problém směnit na psychoanalytické burze mortido za libido – dožil se devadesáti let. Svůj život a dílo ale nikdy nesepsal. A popkultura si Johna Churchilla dodnes nevšimla.
Kde domov můj
„Krásné umění“ ale nemusí být jenom importním zbožím z velkých zemí s bohatou kulturní tradicí. Naštěstí se mu daří i v bezvýznamných Čechách. Ačkoli tak nějak napůl, v kontextu, který sice s vraždou běžně počítá, ale rozhodně ji nevyžaduje. Drobný kriminálník Zdeněk Perský (1966) si na rozdíl od Churchilla veškerá svá umělecká čísla zapsal a vydal je knižně. Jeho papírová zpovědnice s názvem Kde domov můj se stala v roce 2005 hitem sezóny. A nutno přiznat, že veškerá dillingerovská nebo mesrinovská dobrodružství, důvtipně pointované akce, realizované v explicitním gangsterském hávu, poněkud blednou před komorními, jaksi subtilnějšími a vynalézavějšími šarádami prováděnými Perským, zprvu tuctovým čorkařem, ve finále pak „králem Medimonem“ pražského podsvětí přelomu 80. a 90. let minulého století.
Podle Perského je na zloději „nejdůležitější, co o něm říká jeho dovednost“. Sám šel dobrým příkladem. Spícího opilce v baru nejen okrade, ale nádavkem přetvoří v esteticky hodnotné dílo – rozstříhá na jemné proužky veškeré jeho oblečení a řádně mu upraví účes. V zastavárně prodá za spoustu peněz kufr bezcenných plíšků, vydávaných za „vazač procesoru univerzal“, jakousi urverzi dnešního flashdisku. „Zasloužilého umělce“ Josefa Vinkláře nechá platit za celou restauraci. Když mu od Dopravních podniků přijde pokuta za jízdu na černo, odpoví obratem, že je vlastníkem linky B pražského metra a že mu žalobce dluží tři sta milionů korun. A když po něm nešťastný francouzský turista, kterému právě s kumpány vybral auto, hodí botu, stihne ji sebrat a přidat k lupu. Co krok, to uvedení do „kouzelnického stavu“. Co akce, to výjimečné sousto pro tohoto „labužníka života“. Navenek byl Perský hédonistou, vnitřně rozvíjel imaginaci surrealismu, potažmo situacionismu, aniž by k tomu ovšem potřeboval nějakou ideovou výztuž jako Mesrine nebo Dillinger.
S nimi má ale přesto jedno společné – rodinné „zázemí“. Matka byla kdesi na Slovensku dojičkou krav, „pannou rozumu“, jak ji nezvedený syn tituluje ve svém knižním memoáru, otec pak traktoristou, který sice náruživě četl, ale především holdoval nezřízeně alkoholu a skončil sebevraždou. Perský kradl od třinácti. Celkem si odseděl čtrnáct let po různých věznicích v republice. Po roce 2000 prý prodělal duchovní přerod a začal pracovat jako nosič světla a pravdy ve službách Ježíše, Osha a Johanky z Arku. V hlavě pak nosil plán na „laboratorní výzkumný ústav“, který by definitivně vymýtil zločin z lidské společnosti. K jeho realizaci ale nedošlo. V roce 2005 si Perský zřejmě znovu zadal s kriminálním podsvětím, stal se členem takzvaného Vochalova gangu, bandy filutů, kteří kradli a loupili v převlečení za policisty.Není nakonec i story Zdeňka Perského, zřejmého pokračovatele prvorepublikového mystifikátora Josefa „Harryho“ Jelínka, šťavnatým soustem pro Hollywood? Anebo jen pro nízkorozpočtový kus náročného diváka? De Quinceyho rozlišení konzumentů na „staré baby a dav čtenářů“ a „mysli jemnocitné“ jistě platí i po bezmála dvou stoletích.
Radim Kopáč