Jak požíral druh druha na divokém západě.
Před několika lety otevřeli na ministerstvu vnitra ve Washingtonu novou kavárnu. Nějaký vtipálek ji pojmenoval Packer Hall čili Packerův sál. Některé lidi zajímalo, kdo může být ona významná osobnost, po níž kavárnu pojmenovali. Ukázalo se, že jde o kanibala Alfreda Packera, hledače pokladů, který se v roce 1873 vydal spolu s pěti dalšími prospektory do hor hledat zlato a který, když došlo jídlo, zabil a snědl své společníky. Pohlaváry z ministerstva to příliš nepobavilo a kavárna se velice rychle přejmenovala. (Richard Erdoes, Legendy a historky amerického západu)
Kanibalismus na Divokém západě? Ale jistě, byly takové případy. Muž jménem Packer je toho pádným důkazem. Doopravdy existoval, i když se to všechno samozřejmě přihodilo trochu jinak. Zaprvé se nejmenoval Alfred, nýbrž Alferd, což popírá obecně vžitou představu, že skutečnost je méně zajímavá než legenda. Ovšem, abychom to ještě trochu zašmodrchali, původně byl možná skutečně Alfred. Bizarní zkomoleninu měl totiž vytetovanou na paži, takže existuje důvodné podezření, že si tak začal říkat jednoduše proto, aby se mu lidé neposmívali, že nedokázal tatérovi správně nadiktovat svoje vlastní jméno.
Ovšem Alferd G. Packer byl stejně typem člověka, jemuž by se nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nesmál. To by si ho totiž Coloradský kanibal, jak se mu přezdívalo, také mohl dát k večeři. O podivínském prospektorovi šla zvěst, že roku 1874 sežral celou výpravu, která se odebrala z města Provo v Utahu hledat zlato právě do Colorada, konkrétně do dnešního lyžařského střediska Breckenridge v klínu Skalistých hor. Expedice se zúčastnilo šest mužů: Israel Swan, Shannon Wilson Bell, George Noon, James Humphrey, Frank Miller a Alferd Packer, jejich průvodce. Naposledy byli viděni v coloradském táboře Ute. Pak nastalo dvouměsíční ticho po pěšině, načež se Packer – sám a nijak zvlášť vyhládlý – objevil v nedaleké indiánské rezervaci na březích říčky Los Pinos a strašně se divil, že tam jeho přátelé ještě nejsou.
Údajně je nahoře zastihla vánice a museli se rozdělit. Když se zlatokopové neukázali ani za pár dnů, začalo být místním divné, že Packer v saloonu nějak moc utrácí. Přemýšleli, kde asi přišel k tolika penězům, a nakonec se usnesli, že ho radši zavřou. Podrobili ho výslechu a za nějaký čas se jim ten divný týpek přiznal. Tedy, jestli mluvil pravdu, toť otázka: prohlásil, že když přišel blizzard a oni se v horách ztratili, nejstarší ze skupiny – Swan – vyčerpáním zemřel a ostatní ze zoufalství snědli jeho tělo. Posléze prý natáhl brka také Humphrey a krátce nato šel za ním za blíže nespecifikovaných okolností i Miller. Netřeba dodávat, že ostatky zesnulých vždy skončily v žaludku těch, kdo zatím ještě žili. Pak podle Packera zastřelil Bell Noona a další na řadě měl být Alferd. Naštěstí byl rychlejší…
Chvíli nato, co se podělil s vězniteli o své hrůzostrašné historky, se Packerovi podařilo utéci a až do roku 1883 ho nikdo nespatřil. Mezitím se našly mrtvoly zbývajících členů výpravy: ležely vedle sebe, nohy svázané. V třiaosmdesátém se Alferd znovu nechal chytit a opět vypovídal, že Shannona Bella zabil v sebeobraně. Zároveň však doznal, že mu vzal peníze a pušku. Byl obviněn z vraždy prvního snědeného (Israele Swana), shledán vinným a odsouzen k smrti oběšením. Packer se ale odvolal a nový soud ho poslal za mříže na 40 let. V roce 1897 sepsal (už třetí) doznání, které vyšlo v lokálním plátku Rocky Mountain News. Podle této verze se Shannon Bell hladem zbláz- nil a pozabíjel všechny prospektory až na Alferda, jenž se zrovna pokoušel v okolní krajině něco ulovit. Když se prý Packer vrátil a viděl, co se stalo, zastřelil Bella v sebeobraně. Potom šel k ohni, kde si šílenec opékal lidské maso, a kus si ho vzal s sebou na cestu zpět do civilizace. Dodejme, že roku 1901 udělil guvernér Alferdovi milost. Z původních čtyřiceti roků si tedy trestanec odkroutil jen sedmnáct.
S RUKOU PŘES RAMENO
Kauzy tohoto typu se příliš často na světlo nevytahují. Po pláních a v soutěskách Divokého západu však takových individuí běhalo víc. Drsné podmínky a neustálý strach o přežití z nich udělaly naprosté asociály, jimž bylo radno se zdaleka vyhnout. Ještě před Coloradským kanibalem děsil Američany v jiném státě takzvaný Kentucky Cannibal, vlastním jménem Boone Helm. Pocházel ze slušné a spořádané rodiny, přesto už od narození rostl pro šibenici. Helmovi se brzy přestěhovali z Kentucky do Missouri, kde dávaly lišky dobrou noc a začínala oblast drsných hraničářů. Boone se rád vytahoval; vyzýval druhé na souboj a předváděl své oblíbené číslo: za jízdy na koni v plném trysku mrštil bowijákem, až se zapíchl do země jako šíp, a vzápětí se pro něj zase shýbl, aniž by sesedl či zpomalil. Šerif ho chtěl jednou zatknout, on se však nenechal a i s koněm zpupně vrazil do soudní budovy. Vyklusal po schodech do prvního patra a hrubě se soudci vysmíval. V revolučním roce 1848 si vzal za ženu sedmnáctiletou Lucindu Browningovou. Tak strašně se ale opíjel a následně ji třískal, že dívka požádala o rozvod. Helmův otec chtěl celou věc ututlat, a tak zaplatil veškeré výlohy. Boone se mu odměnil tím, že ho přivedl na buben, zničil mu reputaci a pak vesele vyrazil směr Kalifornie. Zlatá horečka byla v plném proudu a občané v Missouri si oddechli, že se toho příšerného gaunera konečně zbaví. Kdyby tak věděli, jaké zvíře z něj udělá pobyt mezi neurvalou čeládkou ze zlatokopeckých claimů…
Na pouti za zbohatnutím ho doprovázel bratránek, kterému se říkalo Littlebury Shoot. V jednu chvíli to chtěl vzdát a vrátit se, jenže Boone se děsně rozlítil a podřízl milého příbuzného jako podsvinče. Littleburyho bratr a kamarádi po něm šli, a také ho dostali; Helm nepříčetně zuřil a mstitelé ho rovnou odvezli do blázince. Tady se nevyzpytatelný divous stáhl do sebe a časem se mu podařilo přesvědčit strážné, aby ho občas vzali na krátkou vycházku. Je jasné, že nakonec jim utekl, ztratil se v lesích, a pak honem zpátky do vysněné země zlata. Cestou odpravil pár dalších lidí, nikdo neví, kolik. V Kalifornii pak asi musel spáchat něco obzvlášť zlého – jedině tak si lze vysvětlit, že i z tolik zkaženého místa pelášil jako zajíc, v hrůze z toho, co by mu udělali jeho bližní, kdyby jim padl do rukou.
Zamířil na sever, na východ, a v roce 1853 se jeho stopa objevuje v horách v Oregonu. Zde začíná příběh, jenž se nápadně podobá tomu Packerovu, a ještě jednomu… ale to bychom předbíhali.
S půltuctem společníků, kteří se navzájem prakticky vůbec neznali, se vydal do Fort Hall v Idahu, odkud chtěl dojít někam k Salt Lake City. Zima toho roku byla hrozná a prospektory zastihla na západní straně horského pásma. Výprava jela na koních, takže s sebou mohla nést určitý díl zásob. Když ale dorazila k řece poblíž městečka Bannack v Montaně, přepadli ji indiáni a o proviant obrali. S vypětím všech sil se muži dostali do Soda Springs poblíž Medvědí řeky. Hlady se celí třásli, a tak nejprve zabili zvířata, snědli je a z jejich kůže si udělali sněžnice. Pochod zavátou divočinou však přesto vydrželi jen dva – Helm a chlápek jménem Burton.
Na to, co se dělo dál, se názory různí: Helm později vypověděl, že těsně před Fort Hall se snažil pro zesláblého partnera sehnat potravu. Při průzkumu okolních svahů narazil na opuštěnou ohradu, na zimu vyklizenou. Nikde nic, čím by se mohli nasytit. Ostřílený zálesák se tedy už už chtěl vrátit, když vtom uslyšel ránu a zjistil, že se Burton raději sám zastřelil. Boone se v krajní nouzi rozhodl, že vyzkouší, jak chutná lidské maso, a snědl mrtvému nohu. Druhou si nechal do zásoby; zabalil ji do cárů staré košile, hodil si ji přes rameno a po svých vlastních, dosud zdravých nohou šlapal dál na východ. Své druhy prý už předtím varoval: „Oddělal jsem nejednoho hajzla, a občas byly chvíle, kdy jsem i někoho musel sežrat.“
Znovu se Helmova ďábelská osoba objevuje v indiánském táboře, kde se zotavoval a kde na něj také narazil voják a geolog John W. Powell. S jeho pomocí se Boone dostal do Salt Like City, sehnal čisté oblečení a pořádně se najedl. Za nic z toho ani nepoděkoval, a Powell navíc zjistil, že před ním Helm schovává kabelu se 1400 dolarů. Kdepak je asi vzal? Nicméně ve středisku Mormonů v Salt Like City Helm svůj lup rychle utratil, takže mu nezbývalo než zase něco vymyslet. Stal se nájemným vrahem – Mormoni potřebovali pár lidí vymazat z povrchu zemského a Boone jim s tím za určitý obnos rád pomohl. Jeho brutalita ale byla moc i na ty, kteří si ho platili. Jakmile dodělal špinavou práci, vykázali ho z města. Helm proto, stále opojen vidinou zlata, ještě jednou zkusil štěstí v Kalifornii. Zpětně se přišlo na to, že zavraždil majitele ranče v odlehlých kopcích, jenž mu poskytl přístřeší.
Další stopy vedou jak jinak než do Oregonu. V roce 1862 se Helm se vší parádou ukázal ve městě Florence, kde chladnokrevně a bezdůvodně odpráskl neozbrojeného muže jménem Dutch Fred. Na útěku nehostinným hornatým krajem pak sežral chudáka, co jel s ním. Tentokrát ho policie dostihla – byl chycen a dopraven do Portlandu, kde ve vězení čekal na soud. Boone měl ovšem dvanáct sourozenců, a jeden z nich, bratr, jemuž se říkalo Old Tex, podplatil svědky, takže vraha museli pustit. Helm se s bratrem vydal do Texasu, tam ale možná nikdy nedojel. Časem ho totiž zase začali vídat v okolí Bannacku v Montaně, kde tehdy vládl železnou rukou šerif Henry Plummer.
Plummer patří k nejrozporuplnějším postavám Divokého západu. Mnozí věří, že tento zdánlivý gentleman a strážce zákona, jenž skončil na šibenici, kam ho poslal „lidový soud“, byl ve skutečnosti hlavou rozsáhlého gangu, který měl v Montaně na svědomí smrt více než stovky osob. Jiní říkají, že to na něj bylo celé nastraženo. Přímé důkazy neexistují. Ještě v roce 1993, kdy se konala jakási revize jeho procesu, hlasovalo šest porotců „vinen“ a šest „nevinen“. Nikdo Plummerovi neodpáře, že v pětadvaceti zastřelil milence své ženy, a kdyby nedostal od guvernéra milost, strávil by deset let v San Quentinu. Avšak v době, kdy bylo Henrymu kolem třicítky, si ho za šerifa zvolila většina bannackých občanů. Pak se bohužel začaly dít divné věci: dvakrát byl přepaden dostavník, na cestách kdosi olupoval nákladní vozy, pár lidí to zaplatilo životem.
V prosinci 1963 využila část místních toho, že nový šerif na čas odejel z města, a ustavili tzv. bdělostní komisi (Vigilance Committee). Když se Plummer vrátil, byl zatčen a s ním i další dvě desítky jeho údajných kumpánů. Všichni dostali provaz – ten poslední prý jen proto, že se odvážil pípnout něco o křivém obvinění. The Montana Vigilantes byli v Montaně dlouho vnímáni jako hrdinové. Nyní už si historici nejsou tak jistí, otazníky však přetrvávají. Nikdy nedoložený gang proto získal ex-post výmluvný název Innocents (Nevinní). Jedním z členů měl být i náš zabiják Boone Helm, jenž se toho času v Bannacku vyskytoval. Vigilantes ho sebrali zničehonic na ulici, takže se ani nestačil bránit. V tichosti ho (a další čtyři gangstery) odsoudili a 14. ledna 1864 mu ve Virginia City, tehdejším hlavním městě Montany, uvázali smyčku na krk. 6000 natěšených diváků sledovalo, jak Helm poroučí katovi, aby „kopnul do tý bedny“. „Každý za své zásady! Ať žije Jeff Davis!“ zařval, načež to sám skoncoval skokem do prázdna.
Pohřbili ho na zdejším hřbitově obutých, stejně jako jiného „Nevinného“, vyučeného ševce Clubfoot George, jehož poznávacím znamením byla znetvořená „koňská“ noha. (Ty, kteří po letech historce o soudu s Plummerovým gangem nevěřili, umlčela roku 1907 zpráva, že na krchově ve Virginia City se kromě zkamenělé kočky našla skutečně deformovaná kostra lidské dolní končetiny. Dodnes ji tam mají v muzeu, naloženou ve formaldehydu.) Po hromadné popravě v Bannacku násilnosti pokračovaly a záhy začalo být patrné, že je páchá sama bdělostní komise. V březnu 1867 museli horníci z blízkých vesniček vydat prohlášení, v němž varovali: „Pokud vigilantes budou dál věšet lidi, ujmou se občané práva a za každého mrtvého jich pověsí pět.“
CHCETE KOUSNOUT?
Zdálo by se, že dva kanibalové jsou na Divoký západ až až. Ale je tu ještě třetí, ten nejznámější – a přitom možná jediný, který nikdy lidské maso neokusil. Veřejnost jeho osudy zná i nezná, protože byly upozaděny slavnou filmovou verzí se sympatickým Robertem Redfordem v hlavní roli. Ano, jedná se o snímek režiséra Sydneyho Pollacka Jeremiah Johnson z roku 1972. Ne že by to byl špatný biják, ale sami tvůrci přiznávají, že skutečným příběhem se inspirovali velmi volně.
S opravdovým Jeremiahem Johnsonem je ta potíž, že nevíme, jestli byl v danou chvíli tam, kde ho někteří chtějí mít. Narodil se jako John Garrison v červenci 1824 v Little Yorku, což je část New Jersey. Pocházel z šesti sourozenců, měl irský či skotský původ a otce alkoholika, který ho málem udřel k smrti. Vyléval si na něm vztek a nechával ho za sebe dělat veškerou dřinu. Není divu, že kluk utekl z domova a dal se najmout na velrybářskou loď. Život na moři se mu tak zalíbil, že na něm strávil několik let. V roce 1846, kdy vypukla mexicko-americká válka, logicky narukoval k námořnictvu. Tam ho ale potkaly trable: říká se, že uhodil důstojníka, načež dezertoval a změnil si jméno na Johna Johnstona („téčko“ z příjmení později vypadlo). Zamířil na západ, do Wyomingu, kde se živil jako lovec a stopař. Roku 1862 přesídlil do Montany a během občanské války v roce 1864 se přidal jako ostrostřelec k druhé kavalerii coloradských dobrovolníků, mající základnu v St. Louis v Missouri. Byl raněn v bitvě o Newtonii a s poctami propuštěn z armády. Vrátil se do Montany a vydělával si jako ochranka bílých osadníků, právem se obávajících indiánských nájezdů. Roku 1877 se v čele skupiny skautů účastnil pod vedením generála Nelsona A. Milese více šarvátek s indiány než kterýkoli jiný dobrodruh. Přesto skončil na mizině – Buffalo Billovi, jenž mu nabízel práci, vzkázal, ať se jde se svou Wild West Show vycpat, a k stáru se musel odebrat do invalidovny v Sawtelle (dnes součást kalifornské Santa Moniky). To bylo v prosinci 1899, a 21. ledna 1900 John „Jeremiah“ Johnson zemřel. Následujícího dne ho pohřbili na blízkém hřbitůvku, po letech bylo jeho tělo přeneseno na hřbitov do města Cody ve Wyomingu.
To je realita. A teď, co se o vyhlášeném samotáři vypráví: jednak mu neříkejme Jeremiáš, když přece každý ví, že se o něm mluvilo s respektem jako o Liver-Eating Johnsonovi. Tu přezdívku mu dali montanští indiáni z kmene Černonožců, protože je jednoho po druhém systematicky zabíjel a rval jim játra z těla. Krajem šla pověst, že je pojídá, což bylo pro indiánského bojovníka něco nepředstavitelného. Vždyť bez této posvátné části lidské bytosti nemůže duše vstoupit do posmrtného života! Z legend i filmu víme, že Liver- -Eating Johnson měl dobrý důvod dělat svým rudým bratřím tak ošklivé věci. Měl totiž ženu, indiánku z kmene Ploskohlavců, a čekal s ní dítě. V roce 1847 se na delší čas odebral lovit do lesů. Černonožci zatím přepadli jeho srub, těhotnou manželku zavraždili a chatu vypálili. Když tu spoušť Johnson uviděl, zapřísahal se, že zlikviduje úplně všechny indiány kmene Blackfoot. Jeho temná mise trvala dvacet let, během nichž poutníci nacházeli v skalních rozsedlinách skalpovaná těla mrtvých válečníků, kterým někdo začerstva vyřízl játra, tak jako to oni dělali uloveným zvířatům. Tvrdí se, že postupně takhle přišlo o život (a o duši) 300 Černonožců.
Dokonce se traduje historka, která spíš sedí na Boonea Helma a dost připomíná jeho putování s cizí rukou na rameni (také v ní ti dva bývají často zaměňováni). Jednou údajně Johnsona zajali příslušníci jistého indiánského kmene, a protože věděli, že Černonožci s ním mají nevyřízené účty, vzali ho do svého tábora a uvázali ke kůlu s představou, že ho Blackfootům draze prodají. Trappera hlídal nezkušený mladý bojovník; Johnsonovi se podařilo vyprostit z pout a milého indiána jediným kopnutím zneškodnil. Pak mu vzal nůž, skalpoval ho a zkušeně mu ufiknul nohu, protože věděl, že domů do bezpečí poběží dlouho a cestou zřejmě nepotká žádný koloniál. Na této stravě pak přestál více než třistakilometrovou tůru.
Je pochopitelné, že takhle to nemohlo jít donekonečna. Nakonec byl mezi Johnsonem a Černonožci uzavřen mír, nepřizpůsobivý bouřlivák se zklidnil, a v 80. letech 19. století se dokonce stal šerifem montanského městečka Red Lodge…
No a teď ruku (svoji ruku!) na srdce: opravdu věříte, že to všechno stihl zároveň s plavbou po moři, službou v armádě a na jiných veřejně prospěšných postech? Asi budou přinejmenším dva Jeremiášové Johnsonové: jeden, který žere lidská játra, a druhý, možná rváč, opilec a asociál, ale jinak vcelku přijatelný hrdina několika bitev. Podle méně známé verze získal svou děsivou přezdívku v boji se Siouxy roku 1868, poté, co bodl indiána do břicha a na špičce nože mu zůstal kus jeho jater. „Chcete kousnout?“ zeptal se kamarádů, zatímco se umírající svíjel v prachu. Doufejme, že si nikdo nedal… Foto archiv
