Maurice Godelier

Začněme dnes otázkou: existuje cosi jako ekonomie i v těch nejjednodušších společnostech, kterým říkáme přírodní národy? Jestliže si vezmeme klasickou definici ekonomie jako vědy, zjistíme, že jejím úkolem je studovat, jakým způsobem se v lidské společnosti rozdělují vzácné prostředky za účelem splnění alternativních cílů. Když vezmeme starověký Egypt, tam tyto vzácné prostředky rozděloval faraon s pomocí rozsáhlé státní či chrámové administrativy; jestliže však existuje obchodní směna těchto prostředků, potom jejich rozdělování má na starosti hra nabídky a poptávky. Ale jak to probíhá ve společnostech, kde neexistuje ani stát, ani trh. Jedním z badatelů, kteří se těmito otázkami zabývají, je francouzský antropolog, marxista, Maurice Godelier. Důvody, jež shledává pro studium ekonomie přírodních národů, se dají shrnout do zhruba tří tezí. Za prvé jde o společnosti, jejíž zásahy do přírodního prostředí jsou zanedbatelné, a proto je zajímavé sledovat účinek ekologických omezení, jež zasahují nejen do způsobů obživy, ale rovněž do formy společenské organizace. Za druhé jde o společnosti, jež díky svému stylu života významně omezují akumulaci materiálních statků, což má vliv na mizivé sociální nerovnosti mezi jedinci. A za třetí: v těchto společnostech výrobní vztahy závisí, nebo jsou dokonce totožné s příbuzenskými vztahy, což je klasické téma etnografie či antropologie.

A tak Godelier zkoumá tyto příbuzenské vztahy a přemýšlí nad tím, co má na tyto vztahy a jejich evoluci vliv: jakým způsobem je mění takové společenské jevy, jakými jsou demografický vývoj, čili úbytek či přírůstek osob, směnný obchod, tedy výměna statků, nebo střet civilizací, čili historické události. Zkusme se tedy s Godelierem na tyto případy podívat. Začněme u nejstarších obyvatel této planety, kterými jsou australští domorodci. Víme, že tvorba jejich rodin podléhá velice rigidním příbuzenským pravidlům, kdy každý jedinec automaticky patří již od svého narození do uzavřené skupiny, na níž se vztahují jasná pravidla uzavírání sňatků. A právě tato tvorba rodin má hluboký vliv i na ekonomické chování dávných obyvatel Austrálie. Dle Godeliera rodina není na rozdíl od převažujících názorů demografů a sociologů základní jednotkou společnosti a důvod pro toto tvrzení je podle něho jednoduchý: rodina nemůže existovat a ani se reprodukovat napříč generacemi, aniž by nezávisela na jiných rodinách. Tato vzájemná závislost rodin spočívá na existenci univerzálního pravidla, kterým je zákaz incestu, jenž vede na úrovni rodiny k exogamním sňatkům. Tak vnitřní struktura rodiny bezprostředně předpokládá existenci sociálních pravidel, jež definují formy uzavírání sňatků a způsoby usídlení nově vytvářených rodin. A právě tato pravidla stojící u zrodu rodiny určují některé aspekty jejího cyklu rozvoje. Ale chceme-li vysvětlit skutečnost, proč v lůně každé společnosti funguje rodina zároveň jako základní výrobní anebo spotřební jednotka, pak musíme odhalit, co se skrývá za těmito viditelnými příbuzenskými vztahy a prověřit, zda do těchto ekonomických souvislostí nezasahují některé vnější okolnosti. A Godelier ihned jednu jmenuje: je to demografi e, tedy jakým způsobem do těchto sociálních a ekonomických vztahů mluví růst či pokles počtu jedinců ve společnosti. A jako „laboratorní“ model si vybral právě společnost australských domorodců, která je nám bezpochyby blízká, protože jsme o ní mluvili v UNI 5/2007.
Godelier hledal, jaký musí být počet osob kmene, jenž zahrnuje deset lokálních skupin, z nichž každá obývá dané území a v každé se muž žení kolem 25 let (po iniciaci, tedy poté, kdy se sociálně zařadí mezi muže) a žena se vdává kolem 15 let (tedy bezprostředně poté, kdy se z ní fyziologicky stane žena). Jestliže je taková společnost sociálně rozdělena do tzv. podsekcí, kterých je osm a které jsou exogamní, potom v sedmi z nich je alespoň 25 žen, které vyhovují pravidlům uzavření sňatků s mužem, který je členem oné osmé podsekce. Čistě matematicky potom vychází, že velikost kmene musí čítat 1070 osob rozdělených mezi obě pohlaví, aby mohli všichni mužové a ženy nalézt partnera pro sňatek. Avšak jestliže počet osob uvnitř kmene z nějakých důvodů poklesne (z důvodů výjimečného sucha nebo jako důsledek změn v ekologickém prostředí), musí tito lovci a sběrači změnit svá sňatková pravidla a to tak razantně, že to může vést až k sociálním konfl iktům. Z toho vyplývá, že v případě demografi ckých změn první, co se mění, jsou právě pravidla uzavírání sňatků jako základ společenských vztahů, což vede k odlišnému vytváření nových rodin ve srovnání s předcházejícím stavem. Co je však velmi důležité: v návaznosti na to se mění také výrobní podmínky v dané společnosti.
A Godelier uvádí konkrétní případy získané z etnografických údajů: Walbiriové, skupina žijící v roce 1954 v poušti centrální části Austrálie, čítali tehdy kolem 1400 osob, tedy o něco více, než je ona teoretická hranice 1070 osob, nezbytná pro normální fungování příbuzenských vztahů. A skutečně více než 90% sňatků bylo v této společnosti uzavíráno mezi potomky křížových sestřenic a bratranců, tedy dle pravidla preferenčního sňatku arandského typu. Naopak Angulové, skupina obývající území v Carpentarském zálivu na severu Austrálie, v letech 1958 a 1959 takových sňatků uzavřela pouze 58%, ale jejich počet dramaticky poklesl pod vlivem příchodu Evropanů na 288 jedinců. Godelier připomíná, že tento neblahý vliv na domorodé obyvatelstvo změnil svou tendenci až během šedesátých let, kdy byli Aboriginálové přinuceni misiemi a australskou vládou opustit svůj původní styl života a dnes jejich demografi cké přírůstky dosahují růst 3,5% ročně. Tato změna nomádského způsobu života na usedlý, přechod od lovu a sběru k práci za mzdu, spolu s rezignací na demografi ckou kontrolu způsobily, že se nové výrobní vztahy přizpůsobily evropským zvyklostem: z australských domorodců se stali místní proletáři.
Godelier říká, že celá řada etnografů (jako např. Radcliffe-Brown, Tindale, Elkin a jiní) zkoumali, zda existuje nějaká korelace, která by potvrdila funkční vztah mezi demografickým vývojem různých australských kmenů a přítomností tradičních příbuzenských vztahů, jež stojí na rozdělení společnosti na poloviny, sekce nebo podsekce. Základní podmínkou v těchto výzkumech zůstávala existence původní domorodé ekonomiky spočívající na sběru a lovu. Nelze tedy předpokládat, že by tato společnost zvyšovala produktivitu práce, ani že by zasahovala do chodu přírody a měnila ekologické podmínky. První korelace, která je v těchto podmínkách zjevná (rostoucí vyprahlost země od relativně vlhkého pobřeží směrem k pouštím ve středu kontinentu) ukazuje na závislost doloženou u 123 etnik mezi velikostí srážek a hustotou obyvatel. Neboť srážky určují, jaké ekologické podmínky reprodukce budou v té které oblasti rozhodovat o produktivitě práce. Na základě této prvotní závislosti lze potom dospět ke třem různým korelacím: čím je větší nedostatek srážek, tím musí kmen využívat větší území; čím je nižší velikost srážek, tím musí docházet k větší pohyblivosti lidských skupin a tím k větší izolaci v čase a prostoru; a konečně: čím je srážek méně, tím vzrůstá počet sociálních skupin, na které se společnost dělí (2 poloviny, 4 sekce, 8 podsekcí).
Jak Godelier interpretuje tyto výsledky? Je zřejmé, že čím více sociálních skupin společnost obsahuje, tím se rozšiřuje síť práv a povinností mezi skupinami a jednotlivci, tedy rozšiřuje se sociální reciprocita. Ukazuje se, že příbuzenské vztahy nejenže upravují sňatky, když to demografické podmínky umožňují, ale ve skutečnosti určují přístup skupin a jednotlivců k výrobním podmínkám a ekonomickým zdrojům a nakonec fungují jako symbolický kód, jenž pokrývá jednak vztahy mezi lidmi, ale zároveň také vztahy mezi lidmi a přírodou. Naproti tomu lokální skupina funguje jako přímá spotřební a výrobní jednotka a všichni její členové v ní zaujímají odlišné a nenahraditelné místo v závislosti na pohlaví (muži, ženy) a věku (děti, nezletilci, dospělí, starci). Konkrétní proces práce pak spočívá na přímé spolupráci jednotlivců uvnitř takové skupiny. Závěr, který z toho plyne: tito lidé jako lovci a sběrači vytvářeli své sociální uspořádání v úzké závislosti na přírodních podmínkách, jež je obklopovaly, a tomuto uspořádání se podrobovaly i takové ekonomické činnosti, jakou je získávání potravy a její rozdělování uvnitř společnosti.
Druhý náhled do ekonomie přírodních národů uděláme s Godelierem na novoguinejském trhu. Ve dvanácti vesnicích a samotách na východě novoguinejských hor, ve výši nad šestnáct set metrů žil v roce 1960 národ Barujů, jejichž společenství čítalo tehdy půl druhého tisíce osob. Jazykem, materiální kulturou a sociální organizací patřili tito lidé ke kmenům známým pod etnickým označením Kukakuka. Byly to vesměs velmi bojovné kmeny, většinou navíc kanibalské, které neustále podnikaly krvavé výpravy proti svým sousedům, takže žili vlastně v nepřetržitém válečném stavu. Ostatně i osud Barujů svědčí o tomto stylu života, neboť sami museli před asi dvěma sty lety opustit svůj domovský kraj, jelikož se dostali do konfliktu s ostatními skupinami svého původního kmene. Vystěhovalci si vydobyli válkami a sňatky nové kmenové území a dostali se do hraniční oblasti, kde už žili lidé s jinými jazyky a kulturou. Jejich kmen, jenž postrádal jednotné vedení, se skládal z třinácti patrilineárních klanů, z nichž osm tvořili první přistěhovalci a zbytek pocházel ze sousedních a původně nepřátelských rodů, s nimiž si kdysi Barujové vyměnili ženy. Základní společenskou jednotkou byla rodina a každou vesnici tvořilo tři až pět rodin patřících k různým klanům. Jedinci měli volnou volbu usídlení, i když většinou preferovali patrilokální usídlení. Mužská populace byla rozdělena do čtyř věkových tříd, které spojovaly muže z různých vesnic, a ty měly hlavní slovo v náboženské a válečnické oblasti.
Hlavní hospodářskou činností bylo zemědělství, doplněné pěstováním prasat a výrobou soli. Až do nedávné doby jejich nástroje představovaly kamenná sekera, kolík na vyhrabávání hlíz ze země, bambusový nůž a kostěné šídlo, než je nahradily železné sekery a mačety, jež se k Barujům dostaly díky mezikmenovému obchodu. Pro domorodou obživu byly hlavní potravinou sladké brambory, které se intenzivně pěstovaly na políčkách ve žďáru uprostřed pralesa. Následovalo taro, jež sice nemělo takový potravinový význam, ale hrálo velkou roli v náboženském životě. Odvodňování a zavodňování v kopcovitém terénu s pomocí bambusových trubek a žlábků svědčilo o promyšleném výrobním způsobu, který bránil erozi půdy a představoval složitější systém než pouhé žďáření lesa. Vlastníkem půdy byly jednotlivé rody, zemědělská i lovecká území byla rozdělena mezi všechny klany a rody. Ačkoliv byla vlastnická práva velmi jasně stanovena, užívání půdy bylo nesmírně benevolentní.
Přestože základní potravinou na Nové Guineji byly hlízy a vepřové maso, kterých byl relativní dostatek, trpěli domorodci velkým nedostatkem soli, protože velké vzdálenosti, reliéf země a neustálý válečný stav bránily tomu, aby se rozšířil obchod se solí mezi mořským pobřežím a vnitrozemím. Mezi kmeny etnické skupiny Kukakuka byla výroba soli známá, ale nikde nedosáhla takového stupně specializace jako právě u Barujů. Ti vyráběli sůl z divoké rostliny Coix gigantea, kterou pěstovali na přirozeně nebo uměle zaplavených polích. Tyto traviny se sklízely každým rokem během suchého období, potom se ještě týden sušily na dřevěných hradlech a nakonec se spálily. Popel z rostlin se uschoval pod slaměnými přístřešky, kde zůstal několik měsíců. Potom se popelem naplnily dýňové kalebasy a nalila se do nich opatrně voda. Po odfiltrování nečistot se tekutina přelévala do bambusových trub, aby se v nich odnesla do varnice. Tady čekal poslední technologický úkon: odpařit z tekutiny vodu a získat tak krystaly soli. Součástí varnice tedy byla pec, jejíž strop byl složen z plochých kamenů, na nichž se v blátě vyhloubily dlouhé formy, jež se vystlaly nepropustnými banánovými listy. V peci se udržovala teplota kolem padesáti stupňů a po odpaření vody zůstalo na peci více než deset asi metr dlouhých tyčí krystalické soli. Skupina mužů je zabalila do banánových listů a uložila je do proužků kůry pro snadnou přepravu. Tak se dalo vyrobit v jedné peci 25 až 30 kg soli.
Proces výroby soli tedy spočíval ve dvou navzájem od sebe dosti odlišných činnostech: zatímco pěstování, sklizeň, sušení, pálení a úschova popela byla společnou prací mužů a žen, vlastní výroba soli byla výlučně záležitostí několika vybraných mužů, jejichž činnost se řídila mlčenlivými obřady a pohlavními zákazy. Dohromady vyžadovala technologie výroby soli v každé vesnici práci nanejvýše deseti mužů a deseti žen, což znamená, že při průměrném počtu třiceti dospělých osob ve vesnici se touto činností zaměstnávaly dvě třetiny z nich. Na stvrzení této spolupráce se konalo na závěr akce společné jídlo, jež nabízel ten, kdo požádal příbuzné nebo přátele o pomoc při výrobě. Servírovaly se sladké brambory a taro s kousky soli a šťavnatá cukrová třtina; slavnost byla ukončena žvýkáním betelu nebo kouřením zeleného tabáku. Pokud jde o pole, jež sloužila k pěstování solných travin, patřila sice jednotlivým rodům, ale obvykle ne všem jejich rodinám. Avšak díky příbuzenským svazkům se vlastně všichni podíleli na rozdělování soli. Vlastníkovi pece a jeho rodině zůstávala tak asi jen třetina produkce, která sloužila ke spotřebě při různých slavnostních příležitostech, solí se platily služby léčitele, nebo – a to je významný faktor – sůl byla prostředkem výměny.
Výměna uvnitř barujské společnosti byla spíše vzácná: omezovala se hlavně na výměnu soli za náhrdelníky z prasečích zubů; takový náhrdelník dostal iniciovaný chlapec od svého otce jako výraz jeho dospělosti. Naproti tomu byla sůl předmětem velmi významné směny se sousedy Barujů. Směňovala se za kamenné čepele na výrobu seker, za zbraně jako luky, šípy, kamenné kyje, ale také za luxusní zboží, jimiž byly slavnostní ozdoby z ptačích per, mušle, perly, ale také prasata, nebo obyčejné pláště z kůry či vápno potřebné při žvýkání betelu. Někdy se sůl vyměnila za psa, jehož Barujové používali při lovu vačnatců, jejichž pojídání bylo součástí důležitých rituálů. Sůl se směňovala podle zvyklostí: s každým kmenem byly stanoveny stálé poměry výměny, např. péřová ozdoba za jednu tyč soli, prase za dvě až tři apod. Až do doby, kdy se vyskytly železné sekery a mačety, byly stabilními směnnými předměty kamenné polotovary na výrobu nástrojů, které v barujské oblasti chyběly a musely se mezikmenovými směnami dostávat z poměrně velké dálky; totéž platilo pro pera ptáků a pro kůru na výrobu plášťů. Obchodní spojení fungovalo díky odvážným jedincům, kteří se neobávali rizika, že budou sousedy zabiti a snědeni. Tak se vytvořily určité pevné vztahy mezi jednotlivci na obou stranách směny, které se dědily po generace z otce na syna. Každý obchodní partner zaručil svému hostu bezpečí, ubytování a stravu; ke směně docházelo v domě nebo před jeho vchodem. Přes všechna opatření ale tato směna vždy představovala jisté nebezpečí, kdy nespokojený partner mohl použít černé magie proti návštěvníkovi; proto se příchozí pečlivě malovali jílem na prsou a břiše, aby zlá kouzla případně odvrátili.
Barujové nebyli jediní z jazykové skupiny Kukakuka, kteří si opatřovali sůl stejným způsobem. Ale jejich nespornou výhodou bylo, že do výroby soli vnesli nový technologický prvek a sice pec, na níž se dalo získat najednou až patnáct tyčí soli. Tím vzrostla jejich produktivita výroby a Barujové se tak stali známými specialisty. To jim umožnilo zesílit směnu zvláště za luxusní předměty (perly, mušle) a rozšířit výměnu se vzdálenějšími skupinami, které byly až doposud neznámé a navíc mluvily zcela odlišným jazykem. Ukazuje se tedy, že tato směna nebyla jenom vedlejší činností barujské společnosti, ale stávala se z ní strategická záležitost. Nejenže sloužila k uspokojení symbolických potřeb, jakými byly slavnostní ozdoby, ale poskytovala také pro všechny obyvatele oblečení z kůry, což byla v horských podmínkách nezbytnost jako ochrana proti chladu. Můžeme tedy konstatovat, že tato směna byla pro Baruje veledůležitá, aby mohli jako společnost přežívat. Z hlediska historického zde máme před sebou důležitý příklad, který osvětluje neolitickou ekonomii tak, jako doposud málokterá společnost. Ukazuje se, že sůl pro tyto lidi byla nejen spotřebním předmětem (pochutinou), ale důležitým artiklem, jež na sebe bral úlohu zboží.
Co lze z tohoto příběhu soli vyčíst? Pro samotné Baruje byla sůl ceněným předmětem, neboť spolu s prasaty patřila do kategorie věcí, které byly dobré k jídlu, ale zároveň byly jako maso a pochutina vzácné. Sůl byla ceněná navíc proto, že se konzumovala výlučně v základních okamžicích sociálního života, jakými byly narození dítěte, iniciace, svatba, tedy obřady, které se vždy slavily společně. Sůl byla tak spojená se všemi významy slavnostních a rozhodujících okamžiků lidského života, které navíc nabývaly důležitosti pro základní příbuzenské vztahy. Sůl byla ceněný artikl, protože jeho výroba byla spojena s jistou technickou dovedností, která v sobě nesla nejen vítanou znalost, ale také jistou magickou praxi. Právě tato magická moc soli v očích Barujů způsobovala, že po bílé soli prahly jiné kmeny, které byly ochotné platit za to, aby ji získaly. Sůl byla ceněný výrobek, protože díky němu si Barujové mohli opatřit to, co jim chybělo, co bylo nezbytné pro přežití (kamenné sekyry), jako ochrana proti chladu (pláště z kůry), jako ozdoby pro slavnostní příležitosti (peří, perly), ale také to, co bylo vhodné pro iniciování dívek a vyzbrojení válečníků. Sůl tak Barujům umožňovala překročit hranice svých Maurice Godelier zdrojů, jež byly dány ekologickými podmínkami jejich prostředí, v němž žili. Tak byla sůl zároveň zbožím, které se vyrábělo pro jiné, stejně tak jako pochutinou, jež se rozdávala mezi svými. V jistém smyslu tím, že se sůl vyměňovala za všechny potřebné věci, jichž se Barujům nedostávalo, stávala se rovněž určitým druhem peněz, jež usnadňovaly směnu. Neboť všechny tyto směněné věci hrály při výměně za sůl roli zboží, ale jen do chvíle, kdy se dostaly do rukou Barujů, kteří je rozdali mezi své lidi. Ale sůl byla ceněná také proto, že v mnoha případech nebyla ani spotřebována, ani směněna, protože její existence stvrzovala dávné přátelství, které bylo kdysi díky ní uzavřeno a ona pak sloužila nejen ke spotřebě, či ke směně, ale hlavně k potvrzení sociálního pouta. Rozdělování soli, případně redistribuce směněných předmětů uvnitř vesnického společenství tak sloužilo především k potvrzení příbuzenských vztahů.
A do třetice se Godelier zabývá, jakým způsobem se proměňují společenské vztahy pod vlivem historických událostí a ukazuje to výstižným způsobem na příkladu incké společnosti. Víme, že v 15. století si Inkové podrobili četné indiánské kmeny v horských oblastech And. Tato dominance nebyla pouze politická, ale především ekonomická. Tehdejší zemědělská výroba závisela na činnosti místních vesnických komunit, kde převládaly ještě tradiční příbuzenské vztahy rodového typu. Vlastnictví půdy bylo kolektivní a půda se pravidelně rozdělovala do užívání omezeného počtu rodin, aniž by tyto rodiny mohly právo užívání půdy převést do vlastnického poměru. Práce na polích měla rovněž kolektivní charakter, neboť spočívala na reciproké výpomoci vesničanů. Máme tedy před sebou výrobní způsob, který spočíval na spolupráci přímých výrobců, což pojmenoval španělský kronikář Blas Valera „zákonem bratrství“, kdy si vzájemně vypomáhají příbuzní a sousedé. Uvnitř vesnických komunit existovala jen jistá nerovnost mezi vesnickými náčelníky a ostatními venkovany, neboť ti první určovali, jaká část úrody ze společné půdy připadne místním božstvům a jim samým.
Tato venkovská společenství prošla hlubokou proměnou, když si andská etnika podrobil incký stát. Část jejich půdy byla vyvlastněna a připadla dominantnímu státu, nicméně i ty polnosti, které zůstaly v rukou venkovanů, podléhaly státní kontrole. Nejhlubší změnou ovšem bylo uložení povinnosti roboty na státní půdě. Robota však nebyla individuální: účastnily se jí celé vesnické rodiny, dostávaly za práci jídlo a pití, podobně jako když si dříve sousedé vzájemně vypomáhali; stát dále poskytoval nářadí a setbu a dbal, aby venkované pracovali ve slavnostním oděvu a doprovázela je hudba a zpěv. Je zřejmé, že incký stát přizpůsobil starou formu ekonomické reciprocity novým podmínkám, jejichž výrobní způsob se však již významně lišil od předchozí formy. Navíc k tomu potřeboval mohutnou státní administrativu, která prováděla sčítání a kontrolu půdy, úrody, pracovníků, zvířat apod. ve jménu kultu Inky, syna Slunce. Stát, aby byl schopen plnit všechny své dominantní úlohy ve společnosti, vytvořil dvě nové skupiny obyvatel: vrstvu vojenských kolonistů, kteří kontrolovali místní etnika a zasahovali v případě povstání; novou vrstvu otroků, která byla zbavena jakékoliv spojitosti s venkovskými komunitami a sloužila přímo aristokratickým rodinám.
Tyto tři typy výrobních způsobů – venkovský, státní a otrokářský – se dochovaly až do roku 1532, kdy došlo ke španělskému záboru inckého státu. Většina úrodné půdy tehdy připadla španělským kolonistům a indiánské komunity se musely přizpůsobit novému typu podnikání, které spočívalo na přímé závislosti domorodého obyvatelstva na nových pánech, kteří dostali za úkol převést je na křesťanství. To mělo za následek, že se změnila struktura výroby, místo zemědělské produkce se rozvíjela těžba zlata, stříbra a pěstování exotických plodin. Původní venkovská společenství byla nucena přijmout nová pravidla hospodaření spočívající na ekonomice trhu a akumulaci kapitálu.
Tak došlo v rozmezí relativně krátké doby ke dvěma zvratům v životě andské indiánské kultury: v prvním případě incký stát zasáhl feudálními prvky (robota) do života venkovské reciproční ekonomiky, ale zároveň do původní ekologie země, když začal ve velkém pěstovat kukuřici a bavlnu na pobřeží a brambory na horské planině; ve druhém případě španělští dobyvatelé vnesli do této oblasti nový výrobní způsob, který už nespočíval na klasické feudální ekonomice, ale začal zavádět raně kapitalistické prvky, které razantním způsobem pozměnily hospodářské poměry a přispěly k hromadění kapitálu v rukou evropských dobyvatelů. Pro bezprostřední výrobce to mělo za následek, že zcela ztratili kontrolu nad produkty své vlastní práce. Zatímco incký stát ještě zachoval některé původní prvky starých vztahů ve venkovské společnosti, Španělé otevřeně přiznávali, že masivní využití domorodé pracovní síly má své opodstatnění, neboť Indiány bylo třeba nejprve pokřtít a potom teprve civilizovat. Číst Godeliera přináší nové podněty: je to čerstvý pohled na stará etnografická data, který nás obohacuje o velice zajímavé skryté zkušenosti.

Maurice Godelier (*1934) Francouzský antropolog, který prováděl dlouhodobý etnografický výzkum v Nové Guineji a který se systematicky zabýval ekonomickými otázkami v předkapitalistických kulturách z marxistického úhlu pohledu.

Hlavní díla:
1966 Rationalité et irrationalité en économie
1973 Horizon, trajets marxistes en antropologie
1982 La production des grands hommes. Pouvoir et domination masculine chez les Baruya de Nouvelle Guinée
1996 L’ énigme du don
1998 La production du corps

Přidat komentář