Náckové z kraje broskví aneb konečné řešení černošské otázky

Zvěrstva se děla a dějí všude na téhle planetě a představa, že některý národ umí lépe rozlišovat mezi dobrem a zlem než jiný, je naivní. Pokaždé když se mi někdo něco podobného snaží namluvit, nebo když takové iluzi sám začnu podléhat, vybaví se mi slova Viktora Šklovského z jeho knihy ZOO:

4_náckové

Bible se zajímavě opakuje.
Židé jednou porazili Filistinské. Ti utíkali, vždy dva a dva, přes řeku, aby se zachránili.
Židé postavili u brodu stráže.
Filistinského a Žida bylo tehdy těžko rozeznat – obojí byli podle všeho nazí.
Strážný vybízel uprchlíky: „Řekni slovo šabeles.“
Ale Filistinští neuměli vyslovit š, říkali sabeles.
Pak je zabíjeli.
Na Ukrajině jsem jednou viděl židovského chlapce.
Nemohl beze strachu vidět kukuřici.
Vyprávěl mi:
Když se na Ukrajině zabíjelo, často se musilo ověřit, je-li ten, kdo má být zabit, Žid.
Poručili mu: „Řekni kukuřice.“
Žid zpravidla odpovídal: „Kukužice.“
Zabili ho.

Avšak ještě mnohem horší než vychytralé zlo je zlo spojené s neuvěřitelnou hloupostí. Abych předešel dojmu, že se hodlám strefovat do snadného cíle, předem připouštím, že i tato varianta se vyskytuje v Praze jako v Austrálii, v zemích vyspělých i rozvojových, zkrátka všude, kde žije homo sapiens, člověk moudrý… A všude se lidé své ostudy a hanby snaží ututlat, aby se před zbytkem světa defi nitivně neznemožnili. Nicméně, jak praví Todor Bakardžiev, kolo dějin nemá blatník. A proto se vraťme do roku 1965, kdy vyšel přelomový – ačkoliv dnes už bohužel zapomenutý – článek amerického prozaika a publicisty Erskine Caldwella The Deep South’s Other Venerable Tradition (Další z ctihodných tradic hlubokého Jihu). Psal se 11. červenec a mnozí z těch, kteří se onoho dne zabrali do víkendové přílohy New York Times, jistě ztuhli úžasem (a následně úděsem), když řádek po řádku četli, jak levicově orientovaný autor popisuje jejich spoluobčany z nejjižnější části Spojených států amerických. Caldwell nebyl žádný nazdárek, ale osobnost navržená na Nobelovu cenu. Na kontě měl bestsellery jako Tabákovou cestu nebo Boží políčko. Během druhé světové války působil v roli zpravodaje na Ukrajině, odkud si přivezl materiál k povídce Message For Genevieve, v níž dal najevo své znechucení stalinistickými praktikami. A stejně tvrdě se o dvacet let později pustil do rasistického jihu USA, když připomněl, v co za války doufala spousta obyvatel této nechvalně proslulé oblasti.
Nejdůležitější pasáž z Caldwellova článku se roku 1972 dostala rovněž ke zrakům českého čtenáře. Tehdy u nás totiž vyšel cestopis Borise Strelnikova a Ilji Šatunovského Amerika zleva i zprava. Dvojice sovětských novinářů se vydala na třicetidenní pouť napříč mekkou imperialistů podle vzoru populárních satiriků Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova, kteří podnikli prakticky tutéž automobilovou expedici v polovině třicátých let (viz knížka Amerika bez poschodí). Nebýt vydání dnes už dávno přežité Ameriky zleva i zprava, záležitost z pětašedesátého by se málem zametla pod stůl. Takto se ale – jak jinak než díky služebníkům konkurenční velmoci – provalila v celé své odpudivosti. Přečtěme si tedy, jak Erskine Caldwell (v překladu Milana Hraly) zúčtoval s tzv. galantním Jihem:
4_náckové_2Myslím, že by se našlo ještě dost lidí, kteří žili na Jihu v letech druhé světové války a pamatují, jak se v té době od Jižní a Severní Caroliny až k Texasu houževnatě udržovala jedna pověst; mnoho podnikavých Jižanů v ní nevidělo jen planou fámu, ale chopilo se jí jako nadějného příslibu.
Ať už to bylo způsobeno tajným nepřátelstvím k Yankeeům nebo iluzemi těch, kteří pověst rozšiřovali, faktem zůstane, že mnoho pologramotných i jiných bělochů uvěřilo, že někteří političtí činitelé jižních států uzavřeli tajnou dohodu s nacistickým Německem. Podle nejrozšířenější verze slíbil Adolf Hitler, že se vylodí na pobřeží Jižní Caroliny a Georgie a dá příkaz k systematickému vyhubení všech černochů a židů. Invaze se očekávala uprostřed války, když Hitler sklízel úspěchy v Evropě. V Jižní Carolině a Georgii, ale možná také v Alabamě, Mississippi i jinde se našli lidé, kteří na to spoléhali a byli pevně přesvědčeni, že německé ponorky už čekají u pobřeží. Někteří tomu věřili natolik, že si připravili zbraně a auta, aby mohli na první výzvu vyjet z domova a spojit se s oddíly nacistů. Dokonce ještě dnes, řadu let poté, co se naděje na hitlerovský vpád a okupaci Jihu zhroutily, můžete v některých zapadlých horských okresech najít tvrdohlavé otce a jejich syny, kteří jsou přesvědčeni, že Hitler je živ a může se kdykoli objevit. Zní to jako hloupý výmysl, který se traduje v místním folklóru; ale lidé, kteří to vyprávějí, věří, že Hitler splní svůj slib. Přijde s kárnými oddíly a pomůže Jižanům zachovat čistotu anglosaské protestantské rasy.

Ano, zní to jako hloupý výmysl. Ale náckové z kraje broskví to měli vymyšlené. Podnět jim jako vždy zavdala média: ve vydání časopisu Life z 2. března 1942 se dočetli o šesti různých způsobech, jak může nepřátelská armáda vtrhnout do Ameriky. Podle prvního scénáře by na americkou základnu v přístavu Dutch Harbor na Aljašce zaútočila německá flotila spolu s japonským letectvem. Druhý a třetí plán počítal pouze s japonskou invazí, buď přes Pearl Harbor a odtud dále na západní pobřeží, nebo oklikou přes Ekvádor, pomocí bombardování Panamského průplavu. Plány 4 až 6 se zabývaly čistě německým vpádem: jedna možná trasa vedla přes Azory, Bermudy a Norfolk, druhá ústím řeky St. Lawrence. Poslední možnost – ta, která jižany vylekala nejvíc – byla obsadit Gibraltarskou úžinu a Suezský průplav. Odtud by pak nacisté podnikli přímý výpad do údolí řeky Mississippi.
Samozřejmě nelze podceňovat strach a paranoiu, vyvolané faktem, že se Hitler spojil s Japonskem, a následným vstupem USA do války. Ztracené naděje části amerického obyvatelstva však přesto mají groteskní nádech, zvláště ve spojení s hrůzně směšnou představou, že by to Adolf vzal za Ku-klux-klan a konečně vyřešil černošskou otázku. Jako by se tak trochu opakovalo vzrušení z roku 1938, kdy tolik Američanů zpanikařilo při poslechu až příliš realistické rozhlasové adaptace Války světů v režii Orsona Wellse. Tenkrát se skutečně našli tací, kteří se zabarikádovali na svých farmách a s flintou v ruce číhali na Marťany. Kdyby jim některý z nich padnul do rány, jistě by z něj nadělali fašírku jako ti dobří lidé v povídce Philipa K. Dicka Mimáci. Dokladem této nebetyčné tuposti je legendární fotografie farmáře Williama Docka z osady Grover’s Mill v New Jersey (místa, kde měli Marťané přistát), připraveného vesmírné bastardy dostat dřív, než oni sejmou jeho.
Když mohli inteligenti Dockova typu uvěřit, že se na ně řítí pohroma z Marsu, proč by o pár let později nespolkli i s navijákem fámu, že si na jejich sklizeň brousí zuby Adolf Hitler? O čem se však až do vydání pobuřujícího článku v příloze New York Times nemluvilo, je skutečnost, že řada z nich se na sadistického diktátora vysloveně těšila. Přirozeně šlo většinou o členy či přívržence Klanu a Americké nacistické strany. Ovšem Erskine Caldwell (mající pro své kontroverzní názory už od třicátých let pověst nejcenzurovanějšího literáta) píchl do vosího hnízda, když se pokusil rozvést myšlenku, že více či méně maskovaná brutalita je v průměrném Jižanovi „jako v koze“. Doslova napsal: Takzvaný „hluboký Jih“ má ctihodnou tradici vojenské odvahy, štědré pohostinnosti a láskyplného opečovávání rodových znaků. To je jedna strana mince.
Na straně druhé vidíme více než sto let potlačované možnosti vzdělávání, feudální podřazenost černošské rasy privilegované třídě, žalostnou bídu příslušníků obou ras v izolovaných regionech a hluboko zakořeněný odpor k sociálně i ekonomicky progresivní civilizaci za Mason-Dixonovou linií. Není divu, že za takových okolností si mnoho Jižanů neuvědomuje, jaký obrázek si o hlubokém Jihu udělali na jiných místech kontinentu a ve světě vůbec. Stejně tak by nemělo být překvapením, že někteří Jižané jsou na své chování ve stylu „myslete si o nás, co chcete“ pyšní. A už vůbec bychom se neměli divit, že ti z nich, kteří volají „nechte nás být a vypadněte“, v zájmu udržení klidného chodu svých životů tolerují akty násilí, jichž se také sami dopouštějí.
(…) Sveďte to na dusné klima, fyzickou i emocionální vypjatost bezpočtu primitivních náboženství, vrozenou zášť bílé rasy vůči černé, nedostatečné vzdělání, kdesi uvnitř stále doutnající komplex prohrané války se severními státy, sveďte to na současné potomky britských loupežníků, hrdlořezů, znásilňovačů a jiných kriminálníků, kteří patřili k prvním kolonizátorům. Ale bez ohledu na jednotlivé případy či jejich souhru zůstává faktem, že rys krutosti a násilí patří k základním charakteristikám velké části bělošské populace anglosaských protestantů obývající hluboký Jih.

Přidat komentář