Norman B. Tindale

Přestože pro každého etnologa byl pobyt u jeho etnika procesem zasvěcování do časově i prostorově vzdálené kultury, málokdy se stalo, že by se takový zasvěcený etnolog zabýval svým etnikem po celý život. Obvyklý postup byl většinou takový, že jako mladý vědecký adept oboru antropologie prožil rok, dva u vybraného etnika a poté se přesunul na vědecké, univerzitní pracoviště , kde zpracovával své poznatky z terénního výzkumu a publikoval je v odborném prostředí. Poté následoval proces zobecnění těchto pozorování v rámci vědního oboru a hledání případné teorie, jež by potvrdila předkládané výsledky. Špičkový pracovník pak začal o tom všem přednášet nejprve studentům na univerzitě a potom začal objíždět antropologické kongresy. Tak se z něho stal známý antropolog, který byl ozdobou své univerzity. A přesto se našli mezi etnology výjimky. Nebylo jich mnoho, ale najdou se. Dnešní povídání bude o jednom z těchto mužů, který se na celý život upsal svému etniku: byl to Norman Tindale a jeho etnikem byly australské domorodé kmeny.
3_Skryte_zkusenosti1Tindale původně začínal jako entomolog; snad právě cesty do přírody se síťkou na motýly ho přivedly mezi australské domorodce. V každém případě si ze své původní profese přinesl bystrého ducha a dobré pozorovací schopnosti. Jako jeden z prvních začal pozorovat australské domorodce z hlediska jejich ekologie. Nejprve se snažil odpovědět na otázku, jak bylo možné, že několik desítek původních kmenů bylo schopných se uživit na daném území pouze tím, co na něm našli. Neboť tato země jim musela dát nejen potravu a vodu, ale také materiál na výrobu ostatních nezbytných věcí. To vše museli domorodci každý den hledat a tomuto hledání museli podřizovat veškeré své úsilí. Samozřejmě tuto námahu minimalizovali díky podrobným znalostem každého kousku země, který kontrolovali. Ale i tak je třeba zdůraznit, že i v těch nejúrodnějších oblastech Austrálie mohlo ročně uživit nějakých pět kilometrů čtverečních pouze jednoho člověka, takže skupina o padesáti lidech musela projít během roku území o rozloze zhruba dvě stě padesát kilometrů čtverečních, aby nalezla potřebné zdroje pro svůj život. A to v tomto případě mluvíme o úrodnějších územích. Pochopitelně se snižujícími se dešťovými srážkami a se zhoršujícími se přírodními podmínkami se velikost území nutného pro život takové skupiny zvyšovala.
Protože zvěř nelze úplně vybít a rostliny poskytují potravu pouze v určitou roční dobu, musela každá malá skupina lidí putovat prostorem tak, aby za rok urazila pouze tu nejnutnější vzdálenost. K tomu je však nutné přičíst čas na odpočinek, sběr potravy a výrobu náčiní a zbraní, abychom dostali zhruba představu o rozsahu cestování, které domorodci s výjimkou vodních cest, kdy si mohli cestu krátit v kanoích, museli absolvovat pěšky. Jejich území tak křižovala řada cest a pěšin, jejichž znalost byla nedílnou součástí důležitých zkušeností předávaných z generace na generaci. Proto byly některé části území navštěvovány zřídka, protože v nich podle domorodé víry sídlili zlí duchové a tak se ekonomicky nevyužitá místa stávala součástí legend a tradice. Skupiny, které sestávaly z navzájem příbuzných osob, migrovaly svým územím většinou samy, pouze v případě, kdy se narazilo na větší zdroj vody, nebo se urodilo více potravy, mohly dvě i více skupin trávit jistý čas pohromadě.
Několik rozvětvených rodin tvořících takovou skupinu lidí, často jich mohlo být i více než dvacet, tvořilo obvykle zvláštní etnikum. Tvorba takového uskupení podléhala ekonomickým možnostem: šlo o to na daném území nalézt dostatečné množství potravy. Tomu se musela každá skupina přizpůsobit svým pohybem v terénu; ženy vyhledávaly rostlinnou potravu až v okruhu pěti kilometrů kolem dočasného sídla skupiny, zatímco muži se věnovali tajným rituálům a mystickým procedurám, jež měly ženám pomoci v jejich úsilí. V každé skupině se projevovaly dostředivé tendence, což mělo nejen geografický dopad, ale také sociální důvod: skupiny si mezi sebou vyměňovaly ženy, takže sňatky udržovaly pohromadě celou komunitu. Existence kmenových hranic měla dlouhou historii: tyto hranice se vytvářely pravděpodobně již v průběhu usídlení nově příchozích etnik do Austrálie, tedy před mnoha desítkami tisíc let. Tuto dobu si uchovávají australští domorodci doposud ve svých mýtických příbězích, které popisují cesty dávných předků nebo jejich duchů územími, jež jsou dnes tak známé často jen z těchto vyprávění.
Velikost těchto kmenových území byla závislá na dvou faktorech: za prvé, na demografické síle kmene, která se pohybovala mezi jedním stem až dvěma tisíci osobami; za druhé potom, na úrodnosti daného území v závislosti na místním klimatu a dosažitelnosti potravy a vody. Přírodní podmínky tak měly vliv na ekonomiku každého etnika. Obyvatelé pouští museli být zdatnými chodci, protože hledání potravy a vody vyžadovalo neustálý pohyb, což mělo vliv na množství věcí, které mohli stále nosit sebou, takže jejich nástroje musely být výkonné a mít více funkcí. Život v tomto aridním prostředí předpokládal velice dobré znalosti prostředí a schopnost úspěšně plánovat pohyb jednotlivých skupin. Naproti tomu obyvatelé úrodnějších území měnili své usídlení většinou pouze na základě střídání ročních období, takže měli svá zimní a letní stanoviště; navíc velikost úrodných území nemusela být tak velká. Mělo to však jeden nedostatek: existoval větší tlak zevně na obývané území, neboť existovalo trvalé nebezpečí, že si jejich území přisvojí někdo cizí.
Tindale někdy v roce 1935 objevil v západní Austrálii domorodý kmen Ngadadžara. Protože až do té doby tito lidé nikdy neviděli bílého člověka, můžeme vzít tento kmen jako pilotní příklad sociálního uspořádání australských domorodců. Nejmenší sociální jednotkou australských domorodců byla rodina sestávající z matky, otce a většinou dvou dětí, které byly věkově od sebe vzdálené tak pět, šest let. Skupina několika takových rodin žila společně na jednom území; pro tuto lokální skupinu platilo, že sdružovala rodiny mužů, kteří se hlásili ke společnému mužskému předku. Znamená to tedy, že základ této patrilineární skupiny tvořili mužové a jejich děti, avšak manželky pocházely z jiné skupiny, stejně tak jako jejich dcery odcházely výměnou do cizích skupin, aby se tam provdaly. Na takovou skupinu je možné pohlížet jako na klan, jenž měl společného předka, dané území a hlásil se k jedné totemické bytosti (klokan, emu, vačice, nebo měsíční muž). Tak v systému Ngadadžara děd, otec, syn a vnuk zdědili z minulosti totem, jenž byl spojen s určitým místem a s podrobným příběhem předka, který putoval jejich zemí, odrážel nepřátele, až skončil ve světě duchů.
Základní sňatkové pravidlo kmene Ngadadžara říkalo, že v systému, kdy členové kmene byli rozděleni do čtyř sekcí, si muž musel vzít ženu z jiné sekce, než do jaké patřil on sám; tudíž jeho žena musela tak patřit k jinému klanu; k rozhodnutí, že právě tito dva lidé se vezmou, obvykle docházelo už v době, kdy mladý muž byl adolescent, který již sice nežil se svou rodinou, ale nebyl ještě přijat mezi dospělé muže. Tehdy jeho otec využil příležitosti, kdy došlo k setkání několika lokálních skupin, aby vyjednal vzájemnou výměnu dvou dívek mezi dvěma klany a mohl tak získat nevěstu pro svého syna. Ideální bylo, když měl chlapec mladší sestru, která tak přicházela v úvahu pro výměnu. Tato pravidla uzavírání sňatků u australských domorodců byla tak striktní, že se někdy otcové dohodli na výměně ještě nenarozených dívek. Brzy po dohodě dvou mužů, v plné lovecké sezóně, došlo k setkání několika lokálních skupin, aby mohlo dojít k iniciaci chlapce, kterého předtím otec zadal dané dívce.
Iniciace trvala několik let a byla rozložena do dvou etap. Nejprve byl chlapec seznámen s tajnými zpěvy svého klanového totemu a mohl se tak zúčastnit poprvé mužské slavnosti; poté mu otec zasnoubené dívky provedl obřízku. Obvykle než se mu zhojily rány, žil určitý čas na utajeném místě, kde nesměl s nikým mluvit a mohl jíst jen některá jídla. Když se vrátil, uspořádala se slavnost, na které vstoupil mezi lovce a mohl s ostatními muži lovit zvěř. Tehdy se odstěhoval od své rodiny, aby žil společně s ostatními svobodnými muži. Poslední zkouškou byl obřad, kdy mu byla na spodní straně penisu naříznuta močová trubice a po této operaci následoval opět pobyt na utajeném místě, dokud se mu jizva nezahojila. Byl lovcem a mohl se o svůj úlovek dělit s ostatními členy skupiny.
Když mu bylo kolem dvaceti dvou let, zasvětil ho otec do svých tajných příběhů, naučil se zpěvům a tancům svého rodu a tehdy dostal své totemické jméno. Dívka se podrobila první iniciaci, „když měla malá prsa“; v tu dobu jí otec odvedl na rituální místo, kde byla pomalována hlinkou kolem ňader. Ve věku šestnácti, sedmnácti let dostala dívka od matky hůl na rozdělávání ohně a náruč dříví; matka jí poslala, aby postavila plůtek proti větru na místě, které mohli všichni obyvatelé tábora pozorovat. Pak nastala předem známá hra: k dívce si do úkrytu přisedl beze slova vyvolený mladý muž; ale dívka brzy nato opustila společné místo, aby se na druhý den vrátila a už na svém novém místě zůstala. Tak se stali muž a žena. Tindale používal pro skupiny větší než rodina, ale menší než kmen několik termínů: tlupa, klan nebo lokální skupina. V antropologii se však obvykle používá ono poslední označení; Tindalův termín ,tlupa‘ představoval obvykle exogamní skupinu, jejíž členové žili pohromadě; několik ,tlup‘ tvořilo kmen. Termín ,klan‘ vysvětluje Tindale jako skupinu osob, které pocházely jednak ze společného předka a jednak vlastnily území, jež bylo předmětem různých legend a slavností. Členové klanu vyměňovali své ženy za nevěsty a společně se čas od času scházeli. Každý klan tedy přestavoval ,tlupu‘, ale bez žen, které se provdaly jinam, nebo bez mužů, kteří se jinam oženili; ale navíc do ,tlupy‘ pochopitelně patřili ti, kteří se do ní přivdali či oženili. Přestože se oba termíny – klan a tlupa – v literatuře o australských domorodcích vyskytují, je třeba je brát obezřetně. Byl to Racliffe -Brown (o němž jsme kdysi také v UNI psali), který jako první název ,tlupa‘ nahradil termínem lokální skupina: pro něho to byla malá skupina, jež vlastnila a pohybovala se po daném území, a tato skupina byla navíc exogamní.
Lokální skupina vlastnila území na základě tradice, neboť co paměť sahala, celé generace toto území využívaly. Práva na tuto zem se dostala do mýtů a slavnostních zpěvů, heroické činy předků popisovaly, jak ji objevili a obsadili. Ale členové skupiny nemuseli žít jen na svém území, ale mohli také využívat jiná místa, která ale náležela jejich kmenu a kde byl dostatek vody a potravy pro všechny příslušníky kmene. Tak byla známá setkání všech obyvatel daného kmenového území v případě sezónního výskytu některých plodů, nebo na mořském pobřeží při tahu některých ryb. Někdy stačilo využít přátelských vztahů, aby mohla skupina sbírat nebo lovit na cizím území, jindy k tomu bylo zapotřebí příbuzenských svazků, aby byl pobyt cizích členů na daném území tolerován. Ale nehledaly se tam pouze zdroje potravy, ale také dřevo na výrobu oštěpů, nebo kámen vhodný na výrobu nástrojů. Zvláštní pozornost byla věnována zdrojům vody: po období dešťů nebyl problém vodu nalézt na celém kmenovém území, ale na konci jara a začátkem léta, kdy vody ubývalo, se skupiny scházely u významných celoročních zdrojů, takže takových skupin mohlo v blízkosti vody tábořit hned několik.
Tindale udává jako ekologický příklad kmen Ndžangamarda žijící v jedné z nejméně pohostinných lokalit Austrálie, jakou je Západní poušť. Tento kmen obýval oválné území, kde dva nejvzdálenější body byly navzájem od sebe 160 kilometrů. Celé toto území bylo rozděleno na zhruba třicet oblastí, jež obývaly lokální skupiny. Každý muž byl spojen se svým místem narození, které mohlo být odlišné od místa narození jeho otce či každého jiného člena skupiny. Skupina se potom pohybovala po všech těchto místech narození, která považovala za své vlastní území. Na celém území bylo dvacet čtyři zdrojů vody. Zajímavý je výčet potravy, kterou lidé tohoto kmene na svém území nacházeli. Protože šlo o zem, kde nerostly takřka žádné stromy, sbírali tito lidé semena jedné traviny, s nimiž zacházeli jako s obilím; ale celoročním jídlem byly hlízy rostliny, jež se vyskytovala na hlinitých půdách mezi kopci, kde se udržela vláha po letních deštích. Protože se zde nevyskytovala žádná velká zvířata, lovili domorodci malé klokany wallaby, vačice nebo dikobrazy, jejichž maso bylo považováno za nejlepší, ale také žáby a ještěrky a po deštích rovněž kachny, ale nepohrdli ani larvami a ptačími vejci.
Hranice území lokálních skupin byly často označovány na posvátných kamenech, nebo na širokých dřevěných deskách, které byly obarveny červeným okrem nebo krví. Tato hraniční znamení se uchovávala na tajných místech a představovala jistý druh klanových totemů. Zvláštní postavení mezi nimi měly čuringy, oválné ploché kameny nebo kusy dřeva, které byly na jednom konci provrtané. Původně se na ně zvukově napodoboval hlas dávných předků nebo jejich duchů, ale postupně tyto předměty nabývaly jiného významu: sloužily jako totemické emblémy chránící klanové území. Čuringy byly někdy ozdobeny rytinami nebo kresbami, na některých byly znázorněny i abstraktní ornamenty (soustředné kruhy, spirály), ale vždy byly tyto grafické symboly spojeny s představou „domova“. Čuringy ze Západní pouště byly vyzdobeny na obou stranách: na jedné straně kresby představovaly totemické bytosti jako klokana, vačici, nebo psa, ale na druhé straně se nacházela vyobrazení lidských předků, kteří přišli v minulosti na dané území. Přes různé místní variace ve tvaru a výzdobě byly tyto čuringy rozšířené téměř po celém australském kontinentu a o jejich stáří je možné se přesvědčit z archeologických nálezů.
Tindale se také pokoušel odpovědět na otázku, z kolika osob se taková lokální skupina skládala. Z jeho zkušenosti můžeme využít jen některé závěry, protože do demografické struktury místního obyvatelstva výrazně zasáhl vliv evropské expanze. Podle Tindala optimální rozměr skupiny byl asi třicet osob. Jeho údaje ze tří lokálních skupin ze Západní pouště z roku 1963 přinesly přesné výsledky: první skupina z kmene Ngadadžara čítala 42 osob, z toho 14 žen a 16 dětí, druhá skupina z kmene Pitdžadžara 37 osob, z toho 16 žen a 9 dětí a třetí skupina z kmene Nakako 28 osob, z toho 9 žen a 8 dětí. Z těchto čísel vyplývá, že v těchto skupinách bylo relativně málo dětí do 10 let: na jednu ženu do 40 let připadalo jedno až dvě děti; rovněž osob starších padesáti let bylo poskrovnu: jeden, dva muži, pouze ve druhé skupině byly čtyři starší ženy; počet žen a mužů ve zralém věku byl většinou vyrovnaný. Obvykle byl -li počet osob ve skupině vyšší (padesát, šedesát osob), tehdy docházelo k jejímu dělení na dvě menší. Důvodem pro toto chování byla skutečnost, že území skupiny nemohlo většinou uživit větší počet lidí. Případné setkání více skupin na jednom místě za účelem konání společných slavností a obřadů, nemohlo tedy trvat delší dobu než několik dní. Uvedené údaje jsou velice cenné, protože popisují situaci tří skupin, které ještě nebyly ovlivněny evropskou civilizací a dávají tak přehled o rozměru a struktuře australské lokální skupiny.
Austrálie představuje největší území na světě, kde ještě donedávna žili lidé v jednotném životním stylu, jak ho prezentovali sběrači a lovci. Tento styl se lišil jen v některých detailech, jež vyplývaly z odlišných ekologických podmínek, ale sociální uspořádání bylo vesměs stejné. Největší komunitou australských domorodců byl kmen: jeho soudržnost byla dána jednak shodnými komunikačními prostředky vyplývajícími z jednotného jazyka, stejnými pravidly pro uzavírání sňatků a společnými slavnostmi a rituály. Navíc kmen obýval vždy společné území, po kterém jeho členové migrovali. Tindale byl prvním badatelem, který podal vyčerpávající zprávu o kmenových hranicích v Austrálii: postupně zmapoval celý kontinent tak, jak ho jeho původní obyvatelé obsadili. Tyto kmenové mapy připomínají tak trochu včelí plástve, protože obvykle každý kmen sousedil s pěti až šesti dalšími kmeny. Tato okolnost vypovídá o jedné důležité věci: o vysoké ideové propustnosti této společnosti, kde se jednotlivé myšlenky mohly poměrně rychle šířit napříč celým kontinentem a tím přispět k relativní stejnorodosti australské společnosti. O relativní izolaci každého kmene potom vypovídají čísla o sňatcích: 86 procent sňatků australských domorodců se uzavíralo mezi lidmi téhož kmene, pouze 14 procent připadalo na mezikmenové sňatky.
Pohled na Tindaleovy mapy říká, že hranice území, jež kmeny sběračů a lovců obývaly, nebyly lineární, ale spíše oválné, kde poloměr nepřesahoval 160–200 kilometrů při ideálním počtu členů kmene kolem 450 osob. Rozměr území australského kmene vycházel vždy z jeho geografické povahy a z lidské schopnosti cestovat po tomto území kolem jeho středu, kde se lidé cítili nejbezpečněji. Zatímco počet členů kmene byl většinou stejný, ať šlo o nehostinné aridní území nebo o místo nabízející jistou hojnost potravy, měnil se rozměr území. A tak v australských podmínkách existovala vysoká korelace mezi rozměrem kmenového území a dešťovými srážkami: Tindaleovy statistické údaje z roku 1940 zahrnující téměř sto kmenů ukazují, že čím byly nižší srážky, tím větší bylo území, po kterém se kmen pohyboval. Průměrný rozměr kmenového území při ročních srážkách 500 až 1000 milimetrů se pohyboval kolem 10 tisíc čtverečních kilometrů. Za podmínek, v nichž žili australští sběrači a lovci, kteří neuchovávali zásoby potravy a při jejím hledání museli neustále cestovat v prostoru, připouštěl tento styl života málokdy vyšší hustotu než jednu osobu na 5 čtverečních kilometrů. Ve vysloveně nehostinných ekologických podmínkách připadalo na celoroční obživu jednoho člověka až 130 čtverečních kilometrů. Tyto australské údaje napovídají hodně o tom, jak žili naši předkové v druhé polovině pleistocénu nejen v Austrálii, ale také na ohromném prostoru subtropické Asie a Afriky.
Je zřejmé, že klima a ekologie měly v pozdním pleistocénu zásadní vliv na utváření života australských domorodců. Technické prostředky, jakými byly oheň, oštěp, bumerang a kanoe, jim těžko mohly usnadňovat překonání geografických překážek při jejich šíření po kontinentu. Jejich pohyb byl v podstatě závislý na přístupu ke čtyřem životním zdrojům: potřebovali vodu, dřevo na topení, rostlinnou potravu a zvěř. Najít rovnováhu při hledání těchto zdrojů vyžadovalo důvtip při zakládání táborů, neboť vše bylo třeba nalézt ve vzdálenosti do osmi kilometrů, aby návrat do tábora nebyl příliš namáhavý. Proto nepřekvapí, že kmenová území byla často od sebe oddělena ekologickými a geografickými hranicemi: řeky, hory, vodní zdroje, mikroklima, to byly vhodné předěly mezi kmeny. Zdejší lidé dávali přednost otevřené, travnaté krajině s dostatkem zvěře před zalesněnými pohořími. Právě v takové krajině vznikla kultura založená na využití divoce rostoucích travin, jejichž zrna používali domorodci na výrobu jakéhosi druhu chleba.
Tindale při mnoha cestách do Západní pouště studoval rozmístění vodních zdrojů na kmenových území a jejich vzdálenosti vůči táborům. Tamní domorodci vždy tábořili tak, aby měli v dosahu jednak vodu, ale také dřevo na oheň. Mnohdy byly voda a stromy od sebe vzdáleny až pět kilometrů a o vodu se v dobách sucha mohlo dělit několik lokálních skupin. Někdy významný zdroj vody vytvářel hranici mezi sousedními kmeny, aby je mohli využívat lidé z různých kmenů. Běžně se tedy voda do táborů musela nosit: k tomu sloužily kožené měchy nebo dřevěné nádoby, jež se nosily na hlavě. Důležitost rozmístění vody ukázal Tindaleovi v roce 1935 jeden starý muž, který mu dokázal namalovat symbolickou mapu území kmene Ngadadžara: nahoře namaloval duhu, pod ní dvě spirály představují dešťová ňadra, z nichž prýštila voda, pod tím pět tmavých spirál zobrazujících mýtické hady jako stálé zdroje vody a několik jasnějších spirál, jež znamenaly nestálé zdroje; všechny vodní zdroje spojovaly vlnité čáry představující cesty od jednoho pramene ke druhému.
Každé kmenové území protínaly stálé cesty a pěšiny, po kterých domorodci putovali
i mezi vodními a potravinovými zdroji. Zatímco lovci postupovali většinou podél vyvýšených míst, odkud mohli pozorovat pohyb zvěře, jejich ženy, jež sbíraly rostlinnou potravu, dávaly přednost pohodlnějším písečným cestám v údolích, kde byl také většinou dostatek vyhledávaných rostlin. Tyto cesty byly neustále obnovovány poté, co domorodci vypalovali suchou vegetaci, aby zničili její škůdce a obnovili její plodnost. Mnohé z těchto cest byly velice staré a pamatovaly doby, kdy se první australští obyvatelé dostávali do vnitrozemí. Některé z těchto cest byly natolik známé, že měly svá jména. Využití těchto cest záviselo rovněž na přátelských vztazích mezi sousedními kmeny. Mírou přátelství byly vždy vzájemné výměny žen: Tindale jmenuje kmen Ndžangamarda ze západního pobřeží, který si bral často ženy z kmene Wanman ze Západní pouště; výměna žen mezi oběma kmeny byla zřejmá již na první pohled, protože domorodci z pobřeží byli robustnějších postav, zatímco lidé z pouště byli útlejší. A v neposlední řadě sloužily tyto cesty mezikmenové výměně surovin na výrobu nářadí, zbraní, provazů, jedů pro lov, lepidel.
Australští domorodci nám mohou svými zvyky a činnostmi přiblížit, jak svět vypadal v dobách lovců a sběračů, tedy předtím než bylo vynalezeno pěstování divokých obilovin. Není příliš známo, že to byli právě pravěcí Australané, kteří se až do nedávné doby živili sklízením různých druhů zrní, ať to byla divoká rýže, šrucha obecná či jiné zrniny. Díky Tindaleovi dnes máme představu, jak tito lidé žili: vždyť šlo o nejstarší lidskou civilizaci, která na této planetě žila nějakých šedesát tisíc let. Přes jeho úžasný přínos pro poznání této civilizace se ale Tindale nestal světoznámým antropologem: zřejmě proto, že neprodělal obvyklou univerzitní kariéru jako jeho mnozí kolegové. Za své zásluhy nakonec dostal po odchodu do penze čestný doktorát na University of Colorado, neboť konec života prožil v USA.
Norman B. Tindale (1900–1993) Australský antropolog, který se celý život zabýval životem původních obyvatel nejmenšího kontinentu a který se především proslavil tím, že uvedl včerpávající výčet australských kmenů a zmapoval jejich území.

Hlavní díla:
1940 Distribution of Australian aboriginal tribes: a field survey
1959 Ecology of primitive aboriginal man in Australia
1963 Tribal distribution and population
1974 Aboriginal tribes of Australia

Přidat komentář