Postila

Právě dokončuji mnou již avizovaný román Nepředmětná Odyssea. Budoucí čtenář si jistě povšimne souběhu stránek milostných, detektivních, cestopisných a metafyzických. Souběžné příběhy se nesplétají ve „fašizující“ svazek prutů, ve fasces, ale odehrávají se s koordinovanou chronologií, s koordinovanými retrospektivami, s koordinovaným vším. Chybí pouze perspektiva.
Post illa verba dodávám, že předností nepředmětného románu je, že se neví, co se stane. Neví to čtenář, neví to autor, nevědí to jeho postavy. Pravděpodobně to neví ani eventuální Hospodin. Odysseus nabádá Pénelopé, aby to taky nevěděla. Odrazuje ji především od vlastního mýtu.

Nepředmětně holka mysli
nejde jen o tiky těla
Ani teď když jsem tě zcela
z předmětného šatu
jak morgánu fatu
bez bázně a hany vysvlík

Na dění v královském paláci si ani nemusíme posvítit. Za bílého dne je všude rozsvíceno. Paní domu si nemyslí, že by kombinace přirozeného a umělého světla mohla škodit jejím očím, ani očím, které na ni bývají roztouženě upřeny. Ostatně nebude dlouho sama. Služebník přináší milostný svitek. Pénelopé epištolu rozmotává, čte a nachoví. Zkrásnělá láskou, v tomto okamžiku poštovní, jež může být v příštím okamžiku osobně projevena, si prozpěvuje.

Odysseus
carus meus
ježto ví, že fasces
protiví se lásce
nehraje si na svazky
Osysseus
carus meus
první z lásky koryfejů
ve víru milostných rejů
rozepíná podvazky

Co Pénelopé zpívá, to se fakticky děje. Jak deus ex machina zjevivší se hrdina činí zpěvné slovo své choti tělem. Následuje obligátní odnos Pénelopé pod nebesa, z nichž po líbezně nastavovaném čase se zablýská na časy věčné.

Přidat komentář