Postila

Terénní kompozice s půllitry piva zvaná Zátiší, jakýsi předobraz landartového žánru, byla premiérově vyvedena v květnu 1967 na Kampě. Východiskem byl optický dojem umělce inspirujícího se poměry v pivnici. Zaujme jej nutně sestava půllitrů s pivem na stolech. Poněvadž rovinu piv zakrývají hosté, je třeba si je odmyslet, jak by řekl Salvador Dalí, negativně je halucinovat. Aby pivo ještě více vyniklo – nikoli jako mok, ale jako předmět estetického nazírání –, je nutno učinit poslední tvůrčí krok: přenést sestavu půllitrů ze stolů do jiného, nezvyklého terénu. Vznikne zářivé zátiší.
Post illa verba dodávám, že než jsem si troufl na půllitrové zátiší, vytvářel jsem už od roku 1965 před pohostinstvími prostorové skici chystaného díla. Většinou jsem přemluvil hosty, aby vynesli své půllitry před lokál za účelem sestavení estetické kompozice. V podstatě landartové Zátiší mělo čtvrt století po premiéře své re-maky. Jeden poblíž původního místa na Kampě a další na křižovatce před Mánesem. Za ten druhý jsem byl obviněn – nikoli prokurátorem, ale spřáteleným výtvarníkem Olafem Hanelem – z megalomanie. Jako by i gigantický projekt nemohl mít komorní ustrojení.
Vcelku abstraktně bylo rozestavěno 3 500 půllitrů, tím posledním zátiší dokončil Václav Havel, druhý a poslední moudrý prezident této nevděčné země. Karel Nepraš, jeden ze dvou ředitelů Křižovnické školy, se prezidentského půllitru promptně zmocnil a s nedopitým pivem nechal zaletovat pod hlavičkou „půllitr KŠ“. Jediným šumem při produkci byl vpád všeho schopného Davida Černého. Když spolu se svými pomahači v jedné části obří kompozice sestavil kosočtverec, se shovívavou omluvou jsem mu dílo v díle rozebral. Nikoli z moralistních důvodů, ale proto, že zvětšená sprosťárna z Davidova dětství narušovala abstraktní charakter půllitrového opusu. Navíc se takový uličnický ornament příčí mému globálnímu vnímání ženy, jejímž nejen grafickým středem klín pochopitelně je. Ostatně z klína jsme se narodili. Kromě vznešených novorozenců, kteří jako můj syn Eugen přišli na svět císařským řezem. Korunu všemu nasadila Filomena Borecká. Napsala o mém díle učenou práci, kterou přednese na mezinárodním kolokviu Récréation. Zátiší je pro ni příkladem rekreace hned ve dvojím smyslu: jako oddech v rámci umělecky laděného setkání i jako dílo znovu a znovu vytvářené. Pitoreskní je, že beze mne by nebyla ani přednáška, ani Filomena. Její rodiče jsem totiž jako mistr dohazovač dal dohromady já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *