Pokusy o odsun bývalých otroků z Ameriky na africký kontinent (druhá část)
Působením člověka se všechno stává paradoxním, smysluplnost se mění v nesmyslnost, spravedlnost v nespravedlnost, svoboda v nesvobodu, protože člověk sám je paradoxem, iracionální racionalitou.
(Friedrich Dürrenmatt)
Americkou společnost pro kolonizaci (American Colonization Society) zakládali dílem evangeličtí kněží a kvakeři, kteří byli proti zotročování jiné rasy, zároveň si však stejně jako většina ctihodných občanů USA nedovedli představit, že by běloši a černoši mohli žít pohromadě, o společných svazcích nemluvě. Zbytek tvořili otrokáři, jejichž pohnutky byly ryze pragmatické: ačkoliv nesouhlasili s názory abolicionistů (hnutí usilujícího o zrušení otroctví), obavy ze stále častějších černošských povstání je utvrdily v přesvědčení, že repatriace čili návrat části propuštěných otroků do jejich „původní vlasti“ by ožehavou situaci mohla zmírnit. Ze zdánlivě bohulibé snahy, vedené když ne ušlechtilou vizí, pak alespoň určitým ideálem, se tedy stal regulérní odsun. Sejde z očí, sejde z mysli…
Do podepsání třináctého dodatku americké ústavy, jímž se ve Státech oficiálně zrušila nedobrovolná služba, zbývala ještě bezmála tři desetiletí. Strach v plantážnících vyvolával jiný fenomén: manumission neboli vyvázání. Počátkem 19. století se počet otroků v USA odhadoval na dva miliony, práce pro ně však vzhledem k stagnaci tabákového průmyslu, vynálezu parní čističky bavlny a přeorientování zemědělsky orientovaného Jihu na pěstování smíšených plodin ubývalo. Naopak se zvyšovalo množství černých dělníků, které jejich majitelé „pronajímali“ („hire out“) na různé práce v okolí, i těch, které rovnou vyvázali ze služby, tzv. free blacks. V prvních dvou dekádách po válce za nezávislost, jež s sebou navíc přinesla módu blahosklonného propouštění v rámci revolučních ideálů, vzrostl počet „svobodných černochů“ v jižních státech z jednoho na deset procent z celkové afroamerické populace (to znamená asi 200 000 osob).
Námezdní pracanti se mohli pohybovat na relativně rozsáhlém prostoru mezi jednotlivými plantážemi. To se ukázalo být velice nebezpečné: k všeobecnému uvolňování otěží patřila i šance černých dělníků osvojit si základy čtení a psaní, což znamenalo, že se chytřejší z nich dozvěděli o rebeliích, které pod vlivem Velké francouzské revoluce (1789) podnikli jejich „černí bratři“ jak na území Spojených států, tak především na karibském ostrově Hispaniola. Vzpoura otroků ve zdejší francouzské kolonii Saint-Domingue v roce 1791 vyústila do třinácti let v uznání nezávislé republiky Haiti. Odvážný převrat si vyžádal životy 24 000 kolonistů a na straně povstalců 100 000 obětí, stal se však inspirací pro řadu jiných příslušníků porobené rasy. Například pro Gabriela Prossera, vůdce tzv. Gabrielova povstání. Nadprůměrně inteligentního kováře Gabriela, jenž se se svými dvěma bratry narodil do otroctví na tabákové plantáži Thomase Prossera (takže mu automaticky přiřkli toto příjmení) v Brookfieldu ve Virginii, jeho pán „pronajal“ do slévárny v Richmondu. Gabriel měl dost odvahy a příležitostí, aby si během jara a léta roku 1800 udělal jasno ve svých záměrech na základě vyprávění dělníků přišlých z Evropy i odjinud, s nimiž se v továrně setkal a kteří vzrušeně referovali o dění na Haiti. Na 30. srpna naplánoval tažení černochů na Richmond, které se však kvůli dešti neuskutečnilo.
Otrokáři mezitím pojali podezření, že se něco chystá. Když potom „zazpívali“ dva z méně odolných otroků, dostala se zpráva o připravovaném povstání až ke guvernérovi Virginie, jímž v té době nebyl nikdo jiný než pozdější prezident Spojených států James Monroe. Gabriel měl totiž podle všeho v plánu Monroea unést a použít ho jako rukojmí. Svým stoupencům údajně poručil, aby pobili všechny kromě metodistů, kvakerů a Francouzů, kteří o pár let dříve skoncovali s otroctvím ve svých karibských koloniích. Jeden či dva francouzští revolucionáři mu měli s akcí osobně pomáhat…
Povstání se nezdařilo, milice ho potlačila. Gabriel utekl do Norfolku, kde se nechal najmout na loď, ale byl prozrazen. Ironií osudu je, že ho udal jiný černý lodník, jen aby získal vypsanou odměnu ve výši 300 dolarů, ze které mu stejně dali jen 50. Vůdce vzpoury, oba jeho bratři a 23 dalších spojenců skončilo na šibenici. Semínko strachu však bylo zaseto a poté, co roku 1802 došlo k druhé rebelii mezi lodníky na řece Roanoke, přijali otrokáři ve Virginii přísná opatření. Zaprvé přestali pronajímat pracovní sílu, dále se vrátili k osvědčené metodě udržování černochů v naprosté nevědomosti (to znamená, že otroci zůstávali analfabety) a také přijali zákon, podle nějž musel každý propuštěný otrok opustit území státu do dvanácti měsíců, jinak se ho mohl kdokoli zmocnit a přivlastnit si ho.
Gabrielovo povstání se nehodilo do krámu Thomasu Jeffersonovi, jenž se právě připravoval na své první prezidentské období. O vzpouře se šuškalo, že k ní podněcovala francouzská strana, a Jefferson se přitom chystal podpořit Francouze v jejich snaze získat zpět ostrov Hispaniola. Dokonce jim na ochranu tamní bílé menšiny půjčil 300 000 dolarů. Převrat na Haiti způsobil, že se spousta Afroameričanů chtěla stůj co stůj na svobodný ostrov dostat. Jefferson dělal vše, aby je od toho odradil, protože nechtěl, aby haitský příklad posloužil jako záminka k dalším útěkům a rebeliím. Jako šedesátník však už věděl, že nerudovský problém „kam s ním“ (myšleno s „černým lidem“) budou řešit ještě ti, co přijdou po něm. Prezident James Madison, jenž byl ve funkci v letech 1809 až 1817, si s ožehavou otázkou také neporadil a přenechal ji k zodpovězení Jamesi Monroeovi, zastávajícímu prezidentský úřad do roku 1825.
Libérie – Země svobody
Monroe – Jeffersonův žák a ctitel – pocházel z Virginie. Od šestnácti, kdy mu zemřel otec, vlastnil otroky a malou plantáž, kterou později prodal a vyměnil za větší. Etapě jeho vládnutí se říká éra dobrých dojmů (Era Of Good Feelings), čemuž se mnozí ušklíbají, protože právě v tomto období došlo v Americe k první velké finanční krizi (Panic Of 1819) a v Kongresu se vyostřily vztahy federalistů a demokratických republikánů, přezdívaných Jeffersonovi demokrati. Nicméně Monroe dokázal silou své osobnosti imponovat i svým protivníkům a k dobru mu lze přičíst, že obsazením starých postů novými lidmi zredukoval politické tlaky, typické pro předchozí administrativu.
Pokud jde o téma černošských otroků, zde se, málo platné, nezapřel pohled jižanského plantážníka. Přestože několik menších, nevydařených povstání (ještě když byl guvernér) trestal s rozmyslem a někdy zadržené i omilostnil, byl rovněž pro řešení v podobě repatriace nebo přinejmenším odsunu Afroameričanů do nějaké jiné země. Soudil, že by se měl stát na operaci finančně podílet, a veřejně vyjadřoval podporu svým známým z virginské smetánky, z nichž někteří, i když zdaleka ne všichni, se přímo či nepřímo podíleli na „slibném“ projektu Americké společnosti pro kolonizaci (ACS), založené roku 1816 (mezi nimi i její první prezident Bushrod Washington, synovec George Washingtona). Postoj ACS byl v zásadě jasný: nemíchat jablka s hruškami, tedy bílou a černou barvu pleti, a 
vyexpedovat uvolněnou masu pryč z důvodu hrozícího nebezpečí. Organizaci se však podařilo získat i přízeň některých abolicionistů, kteří buď neviděli, nebo nechtěli vidět, oč se ve skutečnosti jedná.
Prezident Monroe poskytl ze státní kasy 100 000 dolarů na koupi území v sousedství Sierra Leone na západním pobřeží Guinejského zálivu v Africe (Pepper Coast, česky Pepřonosné pobřeží). ACS zprvu hodlala jít ve stopách svých anglických předchůdců a dál vozit bývalé otroky do Sierry Leone. Britové – respektive vznětliví a nezávislí Novoskotští osadníci, kteří s nimi byli na nože – však nové „přírůstky“ nepřijímali. Loď amerického obchodníka Paula Cuffeeho s 38 osobami na palubě poslali roku 1816 z Freetownu o kus dál na ostrov Sherbro, kde také o šest let později skončili první dobrodruzi přišedší do Afriky pod hlavičkou American Colonization Society. Zde jich čtvrtina pomřela na žlutou zimnici, načež společnost obrátila svůj zájem ke klimaticky vstřícnějšímu mysu Mezurado – na místo, kam se předtím z nouze uchýlila osádka Cuffeeho lodi. Ta sem zamířila v roce 1820, kdežto expedice ACS v únoru toho roku teprve vyplouvala na lodi Elizabeth z New Yorku (tři bílí agenti společnosti a 88 černochů), na Sherbro dorazila roku 1821 a k mysu doputovala v dubnu 1822. Vyslanci ACS tedy nebyli první, jak se běžně uvádí.
Osada, kterou tu založili, nesla původně zbožný název Christopolis. Roku 1824 dostala nové jméno Monrovia, upomínající na nejvýznamnějšího spojence společnosti Jamese Monroa. Důstojník Robert Stockton, pověřený vyjednáváním s místními náčelníky, údajně získal mys Mezurado od afrického krále známého jako King Peter tak, že mu jednoduše přiložil pistoli k hlavě a zeptal se ho, zda mu půdu prodá. K „dohodě“ došlo v květnu 1825. A cena? 500 krabiček tabáku, tři soudky s rumem, pět sudů se střelným prachem, pět deštníků, pět železných prutů, deset párů bot… V následující dekádě bylo do zálivu vyexpedováno 2638 svobodných černochů, jakož i otroci zachránění z lodí ilegálních prodejců „živého zboží“.
Významnou změnou oproti britskému experimentu byl fakt, že se guvernérem kolonie stal hned zkraje černoch (i když jen z jedné osminy, tzv. octoroon). Joseph Jenkins Roberts měl matku mulatku, otcem byl její majitel, plantážník velšského původu. Světlá pleť a evropské vychování Robertsovi umožnily, aby si při jednáních se zástupci společnosti vydobyl lepší pozici. Ne náhodou právě on požádal roku 1846 vedení ACS, aby se kolonie směla osamostatnit, přičemž by ovšem byla s organizací dál úzce svázána. Konalo se referendum, v němž se přistěhovalci rozhodli pro vyhlášení republiky prezidentského typu. Republic Of Liberia neboli Libérie (Země svobody) vznikla 26. července 1847, Monrovia se stala jejím hlavním městem a prvním prezidentem byl logicky zvolen Joseph Roberts. Bezejmenní osadníci se změnili v hrdé Amerikanoliberijce.
Lincolnovo fiasko Americká společnost pro kolonizaci operovala v Libérii až do občanské války i v následné éře rekonstrukce, kdy sem poslala dalších dva a půl tisíce osob. Stát Virginie pravidelně vyčleňoval ze svého rozpočtu 30 000 dolarů na podporu ACS. Další tisíce přicházely ze států New Jersey, Pensylvánie, Missouri a Maryland. Po prezidentu Jamesi Buchananovi se stal advokátem idejí společnosti Abraham Lincoln, mající v očích veřejnosti paradoxně statut „osvoboditele“ černošských otroků. Inu, osvobodit možná, zbavit se jich jistě. Vždyť Lincoln obdivoval jednoho ze zakladatelů ACS, senátora za Kentucky a později ministra zahraničí i neúspěšného prezidentského kandidáta Henryho Claye, jehož názory byly otevřeně rasistické a prootrokářské (sám vlastnil plantáž s šedesáti černými dělníky). Lincoln ho považoval za „ideál moudrého muže“.
Během let se historici pokoušeli zmírnit dojem vyplývající z evidentních faktů, podle nichž byl Abraham Lincoln jedním z nejhorlivějších podporovatelů repatriace vůbec. Tvrdilo se, že postupně svůj názor přehodnotil a později tuto myšlenku opustil. Pravděpodobnější ale je, že od úmyslu vystěhovat Afroameričany z území Spojených států, a pokud možno i z amerického kontinentu, neustoupil až do své předčasné smrti v roce 1865. Dokonce ustavil zvláštní komisi, jež se měla zabývat výhradně hledáním příhodných destinací.
Nezajímala ho jen Afrika, ale také Britská Západní Indie (v čele s Britským Hondurasem) a Panama, tehdy součást Kolumbie, kde se snažil vytvořit kolonii už od roku 1862. Den předtím, než na něj byl spáchán atentát, měl snad mít schůzku, na níž se panamský projekt projednával znovu. V prosinci 1862 skutečně realizoval repatriační plán na jednom z haitských ostrovů Île a` Vache. Výsledek byl učiněná katastrofa: z 500 bývalých otroků deportovaných z Virginie přežila jen část, a tu muselo do roka evakuovat americké námořnictvo.
Závěrem je nutno poznamenat, že navzdory snahám mnoha vlivných politiků a představitelů duchovenstva se žádný z projektů odsunu černošského obyvatelstva ze Severní Ameriky nedá nazvat úspěšným, ba spíše naopak. Vzhledem k sílícím protestům abolicionistů, odporu afrických kmenů, které přistěhovalce ani trochu nemilovaly, a holé nemožnosti zvládnout tak nadlidský (a nelidský) úkol, jako je vysídlení několika milionů Afroameričanů, aktivity ACS 
pomalu utichaly. Nicméně fungovala až do roku 1913 a rozpuštěna byla teprve v roce 1964! Brány jejího sídla v Monrovii se zavřely v šestapadesátém, kdy objekt ustoupil demolici. Pozemky v Libérii však na ni byly napsány až do osmdesátých let 20. století, což způsobovalo značné problémy pošťákům, kteří nevěděli, na jakou adresu mají doručit složenky z daňového úřadu…
