Serge Moscovici aneb Společnost proti přírodě

Co se životem, když se narodíte v roce 1925 v rumunském městě Brăila se jménem Srul Hersh Moskovitch a ve třinácti letech vás vyloučí ze školy, protože jste se narodili v židovské rodině a  v šestnácti vás zavřou do pracovního tábora, odkud vás vysvobodí až Rudá armáda, ale pak raději zase uprchnete, protože jdou opět po Židech? A jak vás asi přijmou na Západě, jmenovitě ve Francii, když se tam objevíte a řeknete jim, že jejich oblíbení intelektuálové Emil Cioran a Mircea Eliade se podíleli na činnosti rumunské fašistické organizace Garda de fier? Pravicoví emigranti z vaší domoviny vás obviní jako stalinského komunistu, francouzští komunisté zase z kritiky stalinismu. A vám je přitom dvacet dva let. Pěkný začátek!
Toto „nabarvené ptáče“ (viz román Jerzyho Kosinskiho) si proto musí nejprve změnit své jméno: Serge Moscovici zní ve francouzštině pěkně, obzvláště když náš mladík dorazil z italského uprchlického tábora. Podaří se mu vystudovat psychologii a postavit se do řady přívrženců Sigmunda Freuda: stal se z něho psychoanalytik a za objekt studia si vzal malé komunity. Jeho teorie „tiché pošty“ se zabývala šířením významů v malých sociálních skupinách, které podle něho měly velký význam nejen uvnitř různých politických či náboženských hnutí, ale stály také u zrodu lidské společnosti jako takové.

RAJSKÁ DOBA ŽENY A MUŽE
Aby pro svou teorii získal příznivce, rozhodl se začít tam, kde lidstvo počalo. Vzpomněl si na židovskou Tóru: jak Bůh v šesti dnech stvořil svět. Hlavně ho zaujal den šestý. Tehdy si stvořitel řekl: „Učiňme člověka k obrazu našemu.“ A stvořil muže, ale protože není dobré člověku býti samotnému, tak podle nekanonické legendy „…stvořil Lilith, první ženu, a to stejně tak jak stvořil Adama.“ Tedy z prachu a hlíny. Po nějakém čase ale vznikli mezi nimi neshody. Lilith jako rovnocenná bytost s Adamem odmítala sexuální polohu pod ním. „Proč bych měla ležet pod tebou? I já jsem byla stvořena z prachu a jsem ti rovnocenná.“
Adam se jí chtěl zmocnit násilím, ale divoká a nezkrotná žena mu z ráje utekla. Tři andělé jí naháněli, ale ona odmítla se vrátit, raději se proměnila v démona. I zželelo se Bohu Adama, uspal ho a z žebra vyjmutého z jeho těla „vzdělal ženu a přivedl ji k Adamovi.“ Ten pak řekl: „…tato slouti bude Mužatka, neboť z muže vzata jest“; a Bůh na to: „Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržovati se bude manželky své, i budou v jedno tělo. Byli pak oba nazí, Adam i žena jeho, nestyděli se.“ A Lilith? Mýtus vypráví, že právě ona coby démon vstoupila do těla hada a svedla tak Evu k prvotnímu hříchu. Neboť Bůh jim kdysi řekl, že budou-li se dotýkati či dokonce ovoce jísti ze stromu poznání, kterýžto uprostřed ráje jest, zemřou. A had Evě řekl: „Nikoliv nezemřete smrtí; ale ví Bůh, že v kterýkoliv den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.“ Žena neváhala, „vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.“ Stvořitel je oba z ráje vyhnal, řka ženě, že s bolestmi roditi bude, pod žádostí svého muže ležeti bude a on jí bude ve všem panovati. A k muži pronesl: „Zlořečená země bude pro tebe; s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého.“

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO RÁJE

Kanonizované židovské texty i slova biblická tedy odsoudily všechny ženy k podřízení se mužům a všechny muže potom k potu a slzám, jež budou stát za výsledky jejich práce. Ale mladého psychoanalytika nejvíc překvapilo, že Bůh lidem přiřkl ještě jeden soud: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji.“ A od té doby, aby se lidský druh přesvědčil o své zvláštnosti, staví jedna jeho část kolem sebe přehrady a ta druhá se zase staví do protikladu ke zbytku zvířecího světa. A tak Moscovici brzy pochopil, že „boj proti přírodě, proti prvkům, které ji tvoří, probíhá na světě bez pardonu.“
Právě v úmyslu zvítězit nad přírodou podle něho část sociologů vidí příčinu, proč se jednotlivci sdružují a vytvářejí lidskou společnost. Tito badatelé se domnívají, že společenské sdružování se zrodilo a nadále funguje proto, aby se zvýšila v každém z nás schopnost obrany proti přírodě, protože jinak by pouhý biologický jedinec neobstál. Jen civilizovaná komunita může využívat takových lidských vynálezů, jakými jsou věda, technika a umění. Moscovici přiznal, že to jsou ony protézy, které člověku jako jednotlivci i jako kolektivu dodávají to, o co je ošidila příroda a čím jiné druhy disponují normálně.
Ale není to zadarmo: lidstvo za svůj vlastní svět, jenž je opozicí přírody, platí jinými kolektivními vynálezy, jimiž jsou války, genocidy celých národů, deformace těla i ducha. Lidstvo se rozšířilo do všech koutů světa, zabydlelo každý biotop. Korelace mezi přírodními podmínkami a stabilitou sociálního chování ukazuje, že lidská společnost existuje všude, kde je relativně vysoce organizovaná živá hmota. A tak se Moscovici ptal, kdy společnost jako taková začala fungovat: až se zrodem našeho druhu a s námi zase zmizí? A když odpovíme záporně, kde hledat ztracený ráj našeho stvořitele?

PRVNÍ PŮVODCI HISTORIE

Byli to kupodivu přírodovědci, kteří přišli jako první před padesáti lety s poznáním, že už některé společnosti primátů jsou schopné měnit svou sociální strukturu uvnitř jednoho a téhož druhu. To ovšem znamená, že nejen u lidí, ale rovněž u těchto zvířat můžeme mluvit o dosti silné nezávislosti na genetickém substrátu. Jsou-li tedy primáti stejně jako my schopní a ochotní usměrňovat vzájemné akce jednotlivců a toto umění spočívá ve smyslu přizpůsobit své chování tak, aby kolektiv účinně využíval zdroje, jež jim příroda nabízí, pak nejde o náhodné boží nedorozumění, ale o bohulibý akt.
Víme, že už paleontologové schraňovali sto let pozůstatky starých hominidů, tedy evolučních předků člověka. Ale nebyly nakonec opice prvními obyvateli pomyslného ráje? Toť otázka! Už předběžné poznatky, k nimž došla první dáma etologie (vědy o chování zvířat) Jane Goodallová, jež pozorovala více než půl století jednu velkou komunitu šimpanzů v Africe, byly šokující: tato zvířata se chovala tak podezřele podobně jako lidé, až to bylo k nevíře. To samozřejmě vrhalo úplně jiné světlo na historii člověka. Takže lidé, držte se!
Když se nedávno zjistilo, že náš lidský genom se liší od šimpanzího jen asi o tři procenta, údiv ustal. Ukázalo se totiž, že ona společenství šimpanzů odolávají erozi času už pět či šest milionů let. To je ve srovnání s našimi nejbližšími biologickými bratranci – neandertálci (což už byli skuteční lidé) neuvěřitelně dlouhá doba: tito naši genetičtí bratranci žili na této planetě jen „pouhých“ asi 350 tisíc let. Proto pozorování šimpanzů přineslo neuvěřitelné výsledky! Jejich podobnost s prvními lidskými společnostmi byla zarážející. Nebyli tedy oni skutečně první obyvatelé ráje?

OD PROMISKUITY K MILENECKÉMU PÁRU

Šimpanzi mají podobnou demografickou velikost skupin, obdobné zaměstnání (jsou sběrači a lovci), sdílenou sociální hierarchii, jakou měly i první komunity druhu Homo sapiens. Ale je tu ještě něco podstatného! A Moscovici si toho všimnul: jde o pohlavní chování. Jedna z věcí, kterou se rod Homo výrazně lišil od říše zvířat, ale nikoliv tolik od skupin šimpanzů, je právě celá sada zvláštních sexuálních praktik. Rituální či sezónní omezení pohlavní aktivity a sociální struktura, která otevírá různým způsobem cestu jednotlivců k pohlavním partnerům – to jsou přirozené prostředky, kterými šimpanzi i lidé ovlivňují svoji plodnost.
Právě síť kolektivních vztahů definuje rozdělení genetického materiálu. A to přesto, že v případě šimpanzů jde vesměs o kolektivní a promiskuitní akty, takže se na první pohled zdá, jakoby zde ani nešlo o vůdcovské geny, ale spíše o kolektivní zábavu. Nicméně při bližším pozorování je patrné, že i v této činnosti bývá jistý řád: mnohdy se jako první se samicemi páří mladí samci, ale v okamžiku kulminace plodných dní (což je na samicích viditelné) se s nimi obvykle páří vůdčí samci, kteří mají v hierarchii vyšší postavení. I promiskuita tedy má své neopominutelné sociální funkce.
Ale je zde ještě jedna pozoruhodnost! I ve světě našich genetických příbuzných jde v oblasti sexuálního chování o korelaci mnoha stavů: záleží, jaká je velikost lokálních skupin, jak je jejich populace rozmístěna v prostoru, jaké materiální (potravní) preference skupiny mají. Přesně tak, jak to také známe od přírodních národů, ještě donedávna žijících s námi na této planetě. Tak se při nedostatku potravy vytvářejí skupiny, kdy se promiskuita smrskává na jednu samici a dva samce a někde dokonce jen na monogamní pár. Sama Goodallová jedny takové šimpanzí „milence“ pozorovala.

OD MILENCŮ K OIDIPOVI
Jak ale taková opatření zdůvodnit? Proč se tak šimpanzi chovají? Vždyť monogamní páry, to byl vynález až našeho druhu. Nebo jsme se mýlili? Víme, že někdy v oblastech zvláště drsných, dochází u lidí k soužití bratrů s jednou ženou (polyandrie): tak tomu bylo u Šošonů v pouštní oblasti amerického jihozápadu nebo dodnes v nehostinných vysokohorských polohách Tibetu. Nevíme, jak by na tuto situaci reagovala Lilith, ale Moscovici se domníval, že to byl evolučně problém lidského sémě už dávno, kdy si vůdci lokálních skupin usurpovali pro sebe většinu samic a mladé samce vyháněli z komunity.
Polidštění primátů podle něho začalo právě tím, že část samců byla zbavena privilegií, jež si přivlastnila jen úzká skupina vůdců. Mladým samcům tedy nezbylo nic jiného než opustit svou skupinu a vydat se do světa hledat štěstí v sousedství. To by mohlo dokazovat, jak docházelo u hominidů k prvním střetům. Ostatně víme, že tyto střety byly běžné už u šimpanzů. Goodallová pozorovala nejen zápasy mezi skupinami, ale i únosy samic nepřátelskou skupinou, ba dokonce zdařený pokus o vyhubení celé jedné skupiny druhou. A vždy šlo o ataky samců, jichž se samice obou skupin nezúčastňovaly.
Ostatně víme velice dobře, že právě lidské společnosti, které oplývají velkým počtem mladých mužů, kteří mají navíc ztížený přístup k ženám (obvykle z důvodů polygamie), jsou pro své sousedy nejnebezpečnější. To platilo v historii a stejně to platí i dnes, jak můžeme vidět na Předním východě. Ale z hlediska evoluce je to problematické tvrzení! Spíš v případě Moscoviciho jde o žákovo napodobení učitele Freuda, který své učení postavil na Velkém otci, který si přivlastnil všechny ženy, a synové se ho museli zbavit, aby se mohli jeho žen zmocnit. Otec jako rival – to je oidipovský komplex!

MARX A ENGELS V PRAVĚKU
Až doposud jsme se domnívali, že společenský život šimpanzů funguje hlavně díky jejich schopnostem přežití, způsobům populační reprodukce a díky jejich vzájemným vztahům uvnitř skupiny. Ale když šlo o hledání potravy, šlo většinou o starost individuální. Když vůdci skupiny našli strom plný ovoce, nehleděli na ostatní členy skupiny a pustili se do jídla; následovali mladí členové tlupy, samci i samice, a poslední se přišouraly samice s mláďaty. Něco jiného to bylo při lovu. Lovili jen samci a to kolektivně: nezkušení naháněli zvěř (obvykle jiné opice), vůdčí typy zabíjely a rozdávaly maso podle přízně.
Právě skutečnost, že „mužská“ část je u těchto zvířat pohyblivá a agresivnější a „ženská“ část osazenstva pomalejší a méně bojovná, zaručuje samcům jejich vůdčí postavení, protože se starají jednak o bezpečnost skupiny a jednak hledají, kde lze najít potravu pro ostatní členy. Toto rozdělení rolí dědili tedy první lidé po svých předcích. Přesto však je zde jeden rozdíl: zatímco šimpanzi využívají přírodních zdrojů vždy v celé tlupě, u lidí to od počátku fungovalo poněkud odlišně. Tam rozhodovali příbuzenské vztahy. Už tvorba lokálních skupin se vytvářela kolem příbuzenského jádra.
Celé století se prehistorikové zabývali především tím, že zkoumali kamenné nástroje, jež se v Evropě nacházely po neandrtálcích a kromaňoncích. Jakoby šlo jen o to jediné: jak se s pomocí těchto nástrojů stali z opic lidé! Důkazy o ostatních jejich činnostech musely jít stranou. Jistě, výsledky těchto technických studií přinesly jistý přínos o vývoji lidských schopností, ale říkaly nám málo o tom, jak se tito lidé vlastně chovali. Ano, byla to doba, jež přála myšlence, že základna (technika plus ekonomika) je důležitější než nadstavba (myšlení plus kultura). Ale bylo to tak správně? Chudáci Marx a Engels…

TŘI EVOLUČNÍ VYNÁLEZY

Moscovici se domníval, že náš druh se vyčlenil z přírody díky třem evolučním vynálezům. Prvním byla skutečnost, že výrazně vzrostla úloha mužů ve výchově dětí, především tedy synů. U šimpanzů tomu tak nebylo, tam se starala o mláďata pouze matka. Paternita jako určení otce, ale hlavně výchova synů pod vedením otce, byla základem toho sociálního přerodu! Opět se v tom ozývá vliv Freuda na svého žáka. Moscovici tuto myšlenku dokládal tím, že cílem všech iniciačních obřadů bylo oddělit syny od matek a začlenit je do společnosti mužů-otců.
Má-li ovšem mít paternita sílu morálního i právního zákona, musí prý každému početí předcházet sňatek. Zatímco u primátů může být část samců z procesu reprodukce vyloučena, imperativ sňatku tuto vývojovou tendenci radikálně vyvrací. Tím, že se každý mladý muž musí oženit, otevírá se tak privilegium plození pro všechny lidské „samce“. Sňatek symbolizuje reprodukční pár a představuje nový způsob rozšíření starých zvyků, kdy rodinu představovala pouze samice se svými mláďaty.
Ovšem chyběla ještě jedna věc. Aby mohl systém sňatků fungovat, musel se opírat o nějaké univerzální pravidlo, které by mělo vylučovat blízké pokrevní sňatky. I když víme od Goodallové, že už šimpanzí samci se nepáří vůbec se svými matkami a jen neradi se sestrami, přeci jen zákaz početí dítěte mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci jde zase o kus dál. Zákaz incestu u lidí – toto jediné univerzální sociální pravidlo si Moscovici přisvojil od Lévi-Strausse a doplňovalo mu tak trojici etnograficky doložitelných rozdílů, jež rázně oddělovaly šimpanze od lidí a vyčlenily tak lidskou společnost z přírody.

DEMOGRAFIE JE VĚDOU O PLOZENÍ
Moscovici se u přírodovědců přiučil, že stav rovnováhy je v přírodě vzácný jev; prakticky žádný takový stav neexistuje, snad jen jako teoretický předpoklad, který ale nikdy nenastane, jen se k němu jisté přírodní jevy přibližují. Ale platí to rovněž i o rovnováze mezi společností lidí a jejich materiální základnou. Hlavním důvodem, proč lze jen vzácně o takové stavové možnosti mluvit, je způsob rozmnožování čili demografie. V každé lidské společnosti (jako biologické societě) dochází k rozporu mezi tendencí jejích členů se množit a materiálními možnostmi, jimiž tato společnost disponuje.
Tento rozpor vychází z faktu, že způsob reprodukce, rytmus plození a věk populace se ustálí v okamžiku, který odpovídá množství zdrojů, jejich kvalitě a sociální organizaci. „Produktivita“ společnosti se může zvýšit a vyvolat vyšší plodnost. Ale hranice této produktivity se z různých důvodů dosáhne poměrně brzy. Nenechme se ošálit současnou situací, kdy jsme bezmezně bohatá společnost, avšak naše civilizace funguje teprve něco přes dvě stě let, což je toliko jedna tisícina času existence našeho druhu Homo sapiens na zemi.
Víme, že první lidé vyšli ze své africké kolébky před 55 tisíci lety. Od té doby jsme jako biologický druh stačili osídlit celou planetu a dnes je nás přes sedm miliard. Přírůstkem šesti miliard k tomu přispěla právě naše civilizace za pouhých dvě stě let. Důvodem tohoto demografického rozmachu je individuální plodnost, která lidi nutí hledat využití nových a nových zdrojů. Změna demografického modelu a objemu plození je velmi pomalý proces ve srovnání se změnami stavu zdrojů a někdy se neobejde bez rozrušení sociální struktury ve svém celku, což můžeme dnes pozorovat v současné Evropě.

SPOLEČNOST PŘICHÁZEJÍCÍ Z LEVANTY
Převážnou dobu existence našeho druhu na světě jsme se živili jako sběrači a lovci. Až před 11 tisíci lety lidé v Levantě začali pěstovat rostliny a ochočili si první zvířata. Až tehdy mohl být zrozen Adam, jemuž Bůh přiřkl, že zlořečená mu bude země, ze které bude v potu tváře brát své živobytí. A teprve až tehdy začalo to, co Moscovici pojal jako schopnost našeho druhu převzít a udržovat různé systémy kolektivních vztahů, které byly dříve vlastní mnoha druhům primátů a hominidů. Jako bychom byli dědicové jedné velké evoluční skupiny, jejíž většina druhů (z rodu Homo) již zanikla a ti zbývající (z rodu šimpanzů) zmizí, co nevidět.
Právě schopnost lidí překračovat ekologické hranice, nabourat se do jakéhokoliv biotopu a obsadit i tu poslední nikusnižuje u našeho druhu tlak na genetické mutace. To považoval Moscovici za vysvětlení, proč vztahy mezi přírodními organismy a jejich prostředím už nejsou přirozené, za jaké je považoval Darwin. To podstatné, co jsme si z přírody odnesli, je právě ona demografie: schopnost plodit potomky. Ale způsob, jak k tomu dochází, je právě to, co nás od ostatní přírody odlišuje. Neboť každá lidská kultura si určuje, jak se budou vyvíjet vztahy ženy a muže při početí a výchově jejich potomků.
Lidská společenství vidí v rodině zahalené do příbuzenských vztahů hlavní sociální jednotku, svůj základní model a motor svého rozvoje. Každá sociální či etnická skupina z tohoto obecného modelu vychází, ale pouze se jím inspiruje, aby si jej mohla přizpůsobit podle svých potřeb. První kniha Mojžíšova předkládá jednu z těchto variant rodiny, jež je postavena na dominantním muži Adamovi a jemu podléhající ženě Evě. Mýtus o Lilith však nechtěně ukazuje, že postavení páru se vždy mohlo lišit podle toho, jaký vztah ženy a muže si ta která skupina nakonec našla a osvojila.

PATERNITA, SŇATEK, EXOGAMIE
Příčin a důvodů těchto odchylek od obecného modelu rodiny mohlo být mnoho a mohly se v čase měnit. Vztahy s prostředím, měnící se schopnosti žen a mužů a vnější konkurenční tlaky vytvářely různé varianty příbuzenských vztahů, do jejichž sítí byla každá rodina zapředena. Nyní cítíme, jakoby rodina přestávala plnit ony funkce, které jsme ji ještě nedávno přisuzovali. Ale to je způsobeno jednak rychlou změnou hodnot, kterou naše dnešní společnost prošla během posledních čtyřiceti let, a jednak tím, že ženy a muži mohou zastávat stejné ekonomické a sociální funkce, což dříve nebývalo.
Jediné, co i v dnešní společnosti zůstalo platné a navíc zároveň penalizované, je zákaz incestu. Je to tím, že toto univerzální pravidlo je velmi jednoduché, neboť ve své podstatě pouze říká: jsou-li někteří lidé vyloučeni, aby s námi uzavřeli sňatek či s námi počali potomka, potom musí existovat jiná skupina lidí, se kterou to možné je. Abychom tedy mohli uzavřít sňatek (či plodit potomky), musí existovat dvě skupiny lidí, kteří si navzájem vymění partnery vhodné ke sňatku či početí. Jde o jednoduché pravidlo exogamie: jestliže si nemohu najít partnera ve své pokrevní skupině, musím ho hledat v jiné skupině.
A platí tady navíc reciprocita, neboť jde ve své podstatě o výměnu partnerů mezi dvěma skupinami lidí za účelem sňatku či plození dětí. Tak se obecně ze sňatku stává symbol sociálního života. Sňatky vyjadřují způsob, jak se společenské skupiny skládají do sebe a jaké mají vůči sobě povinnosti. Očekávání reciprocity z nich dělá způsob rozdělování vzácných statků, jimiž jsou i lidské bytosti, jejichž cílem je plodit potomky. Přitom náš druh byl kdysi dalek tomu, aby vytvořil společnost tak, jak ji chápeme dnes. Viděli jsme, že jsme jí pouze vtiskli zvláštní strukturu, kterou Moscovici definoval jako triumvirát „paternity, sňatku a exogamie“.

ČLOVĚK PROTI PŘÍRODĚ
A Moscovici sám k tomu dodával, abychom se nenechali zmást tím, že se pole působnosti těchto pravidel zúžilo, protože diferenciace společenského systému se podřídila velkým sociálním uskupením, jakými jsou sociální třídy, kasty, politická hnutí, náboženské organizace a etnické skupiny; vše co zákaz incestu představoval, už padlo. Toto jediné univerzální lidské pravidlo se zrodilo v myslích lidí tehdy, když jednotlivé etnické skupiny byly malé, měly jen několik set osob a existovala korelace mezi přírodním prostředím a pravidly sociálního chování těchto malých společenství.
V našich gigantických, mnohamilionových společnostech nežijeme už ani v exogamii, poněvadž nám už nikdo neurčuje, koho si máme vzít a bereme si tedy za partnery nikoliv sociálně odlišné, ale podobné jednotlivce, jako jsme my sami. Jestliže existují nějaká pravidla, koho si vzít, pak už jdou mimo příbuzenské vztahy. Sňatek (či dnes volné soužití dvou lidí) tak dostává charakter „tiché pošty“. Máme proto pocit, že síly přírody už na náš sociální svět nepůsobí a pyšně se domníváme, že platí spíše opak: společnost stojí proti přírodě a vládne jí, jak už Adama a Evu nabádal židovský Bůh.
Není tedy od věci, že právě Moscovici se stal v revolučním roce 1968 jedním ze zakladatelů hnutí francouzských zelených. Právě on zdůrazňoval, že malé sociální skupiny dokázaly mnohokrát ovlivňovat chování společenské většiny, neboť právě z nich vznikala ta nejvlivnější sociální hnutí: křesťané, osvícenci, socialisté, nacisté, feministky atd. Pro zajímavost: jeho syn Pierre byl ve Francii socialistickým poslancem a dnes je členem Evropské komise jako komisař pro ekonomiku, finance, daně a cla. Vida, vida…

Serge Moscovici (1925–2014)
Francouzský sociální psycholog, který aplikoval psychoanalytickou teorii na chování malých sociálních skupin a na vztahy kultury a přírody.
Hlavní díla:
1961 La psychanalyse, son image et son public
1972 La société contre nature
1981 L’âge des foules: un traité historique de psychologie des masses
2002 De la nature. Pour penser l’écologie

Přidat komentář