Simon Schama aneb krajina v naší paměti

Evoluční psychologové, poslové nových zpráv o našem druhu Homo sapiens, říkají, že se naši biologičtí předkové vyvíjeli ve východoafrické savaně, odkud jsme si přinesli způsoby adaptace na různá prostředí díky naší fyzické i psychické konstituci. Podle této teorie naše chování silně motivují emoční reakce na prostředí, jakými jsou třeba libost či nelibost, které nám pomáhaly najít vhodné prostředí, takže krajina musela být prostupná, přehledná, musela poskytovat úkryt i výhled. A tak i moderní lidé dávají tedy vrozenou přednost krajině připomínající savanu, což se projevuje nejen z praktických, ale i z estetických důvodů. Jde o parkovou krajinu, kde se travnaté plochy střídají s lesíky a kde se pasou velká stáda zvěře. Ostatně podobně nám archeologové líčí jihomoravské úvaly, kde takřka deset tisíc let žili naši známí „lovci mamutů“. Ale nemusíme zavítat až tak daleko do minulosti. Řecká mytologie nám popisuje obdobně bukolickou krajinu, jež se rozprostírala v bájné Arkádii, nikoliv nepodobné nebeskému ráji, jak ho známe z knihy Genesis v židovské i křesťanské tradici.
Psychologický přístup říká, že lidé dávají přednost prostředí, kde je voda, velké stromy, pozorovací body, zvlněný terén, polootevřený prostor, pokrytá zem, vzdálený pohled na horizont, mírný stupeň obtížnosti. Kromě jiných prostředí, tyto vlastnosti má i savana. A tak dříve než lidé hodnotí estetiku krajiny, zkoumají důležité aspekty možnosti přežití a rozmnožení v daném životním prostředí. Z hlediska bezpečí lidé dávají přednost okraji prostoru a vyhýbají se jeho středu, protože se tak prostor lépe kontroluje; prostor nabízí něco nad hlavou, jako je třeba střecha nebo koruna stromu, jestli má pozadí a strany; prostor je lépe přijímán, nabízí-li rovnováhu mezi výhledem a úkrytem. Představa kulturní krajiny tak vychází z rozporu mezi tím, co my nazýváme divočinou, tedy cizím, nelidským prostředím, a ideální krajinou minulosti, v níž lidé žili spokojeně. Z tohoto rozporu potom vyplývaly různé pocity odcizení a vykořenění. Evoluční přístup k estetice je založen na myšlence, že emoční reakce tím, že jsou silnými podněty lidského chování, musely mít vliv na přežití a reprodukční úspěch. Výběr životního prostředí bezesporu tyto emoční reakce zahrnuje jako důležité rysy prostředí. Tyto rysy potom vyvolávají „pozitivní“ a „negativní“ pocity, které vedou k odmítnutí, využívání nebo osídlení daného prostředí. Ale nejen to. Důležitý není pouze současný stav prostředí, ale také co nabízí do budoucna.
Svůj původ máme v krajině savany
Savana údajně nabízí tedy to, co lidé potřebují: potravu, kterou je snadné získat, stromy, které chrání před sluncem, daleký výhled, vyvýšená místa, která umožňují lepší orientaci v prostoru. Jediný, bohužel vzácný zdroj je tam voda. A tak existuje tvrzení, které říká, že lidé mají psychologickou sadu klíčových rysů prostředí, z nichž je možné sestavit celou škálu adaptací na různá prostředí. A také čtyři úhelné body krajiny, jež jsou dů ležité z hlediska funkčního i estetického. Tuto čtveřici tvoří: rozmanitost prostředí, spojitost a členitost prostoru a hle! – krajina by měla mít i své tajemství. Evoluční psychologové netušili, že jim tak trochu do toho bude mluvit i jeden vážený britský historik Simon Schama, který se hlavně proslavil ve své zemi třídílnými dějinami Británie a v zahraničí novým pohledem na francouzskou revoluci před více jak dvěma sty lety. Ale všestranný muž také napsal krásnou historii evropské paměti, kterou národy tohoto kontinentu vtiskly do krajiny, jež nás všechny obklopuje. Aneb jak autor souzní s kolegy psychology, příroda a lidské vnímání jsou dvě odlišné věci, ale přesto spolu úzce souvisejí. A doplňující vysvětlení ihned pokračuje, neb autor dodává, že krajina se nejdříve stává dílem rozumu a teprve až pak potěchou pro smysly. Její scenérie je stejně tak vystavěna z vrstev paměti jako z vrstev kamene. I když se různé ekosystémy vyvíjely po tisíciletí nezávisle na existenci našeho druhu, od jisté doby, již těžko můžeme přesně označit, nenajdeme žádný přírodní systém, který nebyl lidskou činností vědomě či nevědomě ovlivněn. Přitom právě tento svět je jedinou přírodou, kterou lidé na této planetě mají k dispozici.
Krajina ekologů a umělců
Schama chápe, že se v našich očích krajina mění a dnes se divočina stala něčím, co můžeme přirovnat k ráji, ale bohužel je to jen Eden ekologických iniciativ, rajská zahrada, která ovšem přes veškeré hájení přírodních rezervací, už žádným rájem nikdy nebude. Ovšem tím, že do těchto chráněných lokalit musí lidé vstupovat pěšky, tedy vyvíjet určitou fyzickou námahu, v nich vyvolává jakýsi pocit posvátna, jež pociťují v chrámech kultury, jakými jsou kostely, hrady, zámky, galerie. To umocňuje již skutečnost, že zvířata a rostliny jsou uvnitř chráněného území, zatímco lidé zůstávají vně. Ale buďme optimisti: vztah člověka a přírody nemusí vést nutně ke katastrofě, neboť to byly lidské zásahy do přírody, které z divočiny učinily krajinu. Dokonce se dá říci, že právě lidské vnímání přírody z ní dělá krajinu, která může být skutečná stejně jako vysněná. Ostatně, když se podíváme na vlámské malíře ze 17. století, zjistíme, že tito kumštýři rádi malovali krajiny plné rozeklaných skal, s vodopády a horskými velikány v pozadí, kde pastevci v kloboucích vodí svá stáda a pod skalisky se tísní jejich chaloupky. Tyto obrazy jsou velice vzdálené tehdejšímu i dnešnímu vzezření Vlámska a ještě snad víc africké savaně. Ale musíme mít na paměti, že tehdy idylická venkovská krajina měla být lékem na neduhy města. Snad proto se líčila krajina v malbě i v literatuře spíše jako dávná Arkádie než skutečná krajina. Ostatně jak říkal belgický malíř, blízký surrealistům, Magritte: „Jde o pouhé duševní zpodobnění toho, co zažíváme ve svém nitru.“ Není tedy divu, že moderní umění zcela zredukovalo krajinu na pouhé barevné vjemy, jak to předvedl v začátcích abstraktní malby náš slavný krajan Kupka. Stejně jako mnozí dnešní lidé nerozumí tomuto umění, protože nevědí, co tyto malby představují, lamentují mnozí ekologové nad zásahy člověka do přírody.
Krajina jako znak kulturní identity
Trnem v oku ochránců přírody je už vývoj od renesance a vědecké revoluce, protože se příroda stala zdrojem vykořisťování bez ohledu na její zničení. Ale Schama připomíná, že vše začalo kdysi v 7. století vynálezem železného pluhu taženého zvířaty, neboť tento vynález proměnil obdělávání půdy na ekologickou katastrofu. Tak vzniklo ono pozoruhodné podezření, že dříve byl člověk součástí přírody, nyní se stal jejím vykořisťovatelem. Ale naše krajina je výsledkem námi sdílené kultury, včetně starých mýtů, vzpomínek předků a našich vlastních utkvělých představ. Takže nemá cenu se zabývat tím, co jsme ztratili, ale hledat, co můžeme ještě nalézt. Sami víme, že tradice započatá českým kronikářem Kosmou nám představuje krajinu jako znak naší národní identity. Proto musíme hledat, co jsme v minulosti vědomě projektovali v krajině a co pak reprezentovalo naše kolektivní vědomí. Do městského parku stejně jako panoramatu Českého středohoří vtěsňujeme naše představy o posvátnosti krajiny. S tím nemají nic společného zásadní ekologické problémy, ale naše kulturní zvyklosti, protože pouze v našem kolektivním vědomí můžeme hledat možnosti nápravy. Krajina je především umělým dílem kultury, výsledkem naší představivosti, který je zhmotnělý v přírodních úkazech, jakými jsou pole, lesy, louky, voda, nebe, slunce, mraky, jež vytvářejí celkovou kompozici vnímané scenérie. Zato cizí zemi obvykle líčíme v příšerných příměrech. A nejsme sami. Vždyť již Tacitus líčil Germánii, zemi našich západních sousedů, jako zemi ponurou, temnou, kde vládne chlad, vlhko, s drsným podnebím a divokým vzhledem a podivuje se nad tím, jak může taková země být pro někoho vlastí, otčinou. Ale je to tím, že on viděl líbeznou krajinu jako dílo plodného lidského úsilí. Klasická civilizace římského Středomoří měla lesy za divočinu a proto hledala svou legitimitu, oprávněnost své existence, v opozici právě k divokému lesu, který naopak ještě my považujeme za panenskou přírodu, přestože jsme les již proměnili na plantáže na dřevo.
Les jako mytická domovina
Tato ostrá hranice mezi přírodou a kulturou, mezi přírodním a umělým, vedla k masivnímu odlesnění celého Apeninského poloostrova. Schama proto znovuobjevuje německý lesní Heimat (vlast, domovina), aby oživil vzpomínky na Tacita právě v době, kdy německá šlechta chtěla co nejvíce vydělat na prodeji dřeva na stavbu lodí námořních velmocí. Tak zmizely duby a buky a prázdné plochy se začaly zalesňovat rychle rostoucími jehličnany. Nicméně v německé představivosti zůstaly dubové háje jako dříve. Zatímco osvícenci vyzdvihovali řecké a římské autory, Herder a jeho příznivci vzývali středověk jako hrdinskou dobu. Právě tato imaginace zavedla první generaci německých romantiků do lesů: strávit noc pod hvězdami v dubovém háji. Ale ruku na srdce: takové pocity sdílel i náš „totemický“ básník Mácha. Ostatně známá sbírka lidové poezie Chlapcův kouzelný roh z doby napoleonských válek inspirovala takřka po sto letech i našeho rodáka, skladatele Mahlera, který však nebyl Němec, ale Žid. Ba ani pohádky bratří Grimů si nelze představit bez lesa. Schama k tomu říká: „Tato dlouhá, nepopiratelná spojitost mezi mytickou pamětí lesa a militantním nacionalismem vytvořila v Německu jakousi zónu obrovské morální úzkosti.“ Ale jak s mýty nakládat? Především je nenechat těm, kteří mýty berou jako věčné tajemno a nikoliv jako historický výsledek lidského vnímání světa. Těžko opakovat stále to, co je od nás odděleno časem i prostorem. Les v raném středověku sloužil jako svého druhu hospodářství: z listnatých stromů se dělaly pařeziny, jejichž výmlatky byly vhodné ke stavbě plotů, dále k výrobě nářadí, ale také jako klestí na otop. Rolníci v lese pásli zvířectvo, především vepře, kteří se zde mohli živit na žaludech a bukvicích. Na jeho okrajích se pálilo dřevěné uhlí pro železářské potřeby, vysoké stromy dávaly stavební dříví, těžilo se dřevo pro sklárny a pivovary.
Od mýtů o lese k archetypům
Takový les nebyl odloučen od zbytku kulturního světa. Nebyl tudíž mýtem, ale pódiem každodenního života. A přece v době evropského baroka v 17. až 18. století se objevil nový kult, byl to kult poutí, kdy se podél cest postavily kapličky a svatyně s obrazy nebo skulpturami Madony s dítětem, kde zemdlený poutník mohl spočinout uprostřed přírody, jakoby Panna Marie byla inkarnací plodnosti uprostřed rajské zahrady. Kupodivu nový moderní mýtus vložil do krajiny až Abraham Lincoln. Ten uprostřed bratrovražedné občanské války podepsal zákon, kterým byl 1. července 1864 zřízen v Yosemitech první přírodní park na světě jako symbol společných znaků amerického lidu i přírody. Obrovské sekvoje z Yosemit zvýrazňovaly tak ducha doby amerických kolonistů. Návštěvou lesa si krajané- -poutníci měli připomínat jeho svobodu a posvátnost. Zajímavé na tom je, že zde původně žili indiánští Auničiové, kteří uměli péct ze žaludů chleba. Konečně ještě předchozí generace kolonistů viděla v lesu nepřítele, protože byl útočištěm právě bezbožných Indiánů a proto bylo třeba vymýtit jak divočinu tak s ní i divochy. O čtvrt století později Frazer, autor kultovního dvanáctidílného díla Zlatá ratolest, chtěl vnést nové racionální vysvětlení do mytologického bádání. Kult i mýtus považoval za primitivní pozůstatek prehistorie. Ale Schama pro něho nemá slitování. Frazer prý vnucoval na konci 19. století intelektuální Evropě, že úkolem antropologa je označovat vše primitivní jako anomálie, jež se v zapomenutých koutech světa dochovaly v archaických společnostech. O půlstoletí později přišel Jung se spásným nápadem přijmout Frazerovy „anomálie“ jako mytické archetypy. Jejich zrození v nejhlubších strukturách lidské psýchy se posléze stalo znakem moderního myšlení. Něco jako „archiv paměti“, jak to nazval podivný etnolog Warburg. Ten po prodělané duševní nemoci studoval 30 let obřady arizonských Hopijů a jeho „archiv“ neobsahoval ani mytémy či archetypy, ale soupis všech kulturních symbolů, kam patří z moderní doby třeba plakáty cestovních kanceláří, všechny druhy reklamy a fotografie z novinových zpravodajství, jež také zobrazují krajinu jako náš nový mýtus.
Voda očišťující i pro krásu
Podle knihy Exodus, která je součástí Tóry i Bible, Schama interpretuje celý příběh vysvobození Židů z egyptské poroby jako útěk od Nilu k Jordánu, od modloslužebné minulosti ke svatému životu. Voda Jehovova byla očišťující. Ostatně i odlehlé vesnice Esejců se vyznačovaly úzkostným rituálem očišťování. Na březích Mrtvého moře sloužily kanály z vyběleného kamene k odtoku špíny z těl i z jídla do slané vody. Mýtus vody se tak navždy spojil s evropskou civilizací. Renesance dala tomuto mýtu dodnes platný směr. Tak architekti toskánských a římských vil ze 16. století viděli fontány jako zastávky na cestě k osvícení. Propojovali je vodními kanály, jež návštěvníka vedly po alegorické cestě. Proto museli mít návštěvníci znalost Ovidiových a Vergiliových textů, neboť jen tak mohli vstoupit do světa hrdinů, jejichž sochy lemovaly fontány a jezírka. Výstavba sítě fontán se opírala o soubory znalostí z fyziky a matematiky, jež pocházely z Alexandrie. Tento vědní obor zvaný hydrologie, jenž spočíval v systému vodního potrubí a v parcích končil vodotrysky, přivedli k virtuozitě v Itálii a odtud se rozšířil do celé Evropy. Využití těchto znalostí v praktickém podnikání bylo jaksi vedlejším, byť vítaným efektem. Svého vrcholu dosáhla hydrologie při výstavbě zahrad u zámku ve Versailles. Ludvík XIV., „král slunce“, si tam přivedl výkvět umění a řemesel ve Francii: přišel architekt Le Vau, malíř Le Brun, zahradní architekt Le Nôtre a inženýři hydrauliky bratři Francinovi. Linie zámeckého parku dodnes vede od východu k západu a z nejvyšší terasy paláce směrem do zahrad je vidět skupina fontán navržených podle šesté knihy Ovidiových metamorfóz. Hlavní fontána stojící přímo pod zámkem směřuje ke grande allée a byla tehdy potvrzením proměny říše, vítězstvím pořádku nad anarchií. Na konci allée je potom umístěna Apollónova fontána, kde z vody vystupuje zlatý bůh. Když tam v roce 1682 přemístil král své sídlo, postavil Le Nôtre velký kanál, na němž se provozoval čilý vodní ruch námořních i říčních plavidel z celého světa. V Zrcadlovém sále ústředního zámku mohl král přejít k oknu, aby uviděl linii své moci zhmotněnou pohledem na grande allée a vodní plochy ubíhající až úplně k nekonečnu. Ale panovník měl také povinnost postarat se o pitnou vodu pro své poddané. A tak se díky „králi slunce“ uprostřed Paříže u Pont Neuf objevila pumpa La Samaritaine, připomínající biblickou scénu, kdy žena dává napít Kristovi ze samarské studny. Dřevěnými trubkami se tam přiváděla voda, již pohánělo velké pětimetrové kolo. A protože vody bylo ve městě skutečně málo, poznala stará Paříž i moderní vynález – prodej balené vody. Nejlepší prý byla z Čech, nejhorší ze Seiny, byť jí prodávající přisuzovali zázračné účinky, což se každý rok stvrzovalo velkou poutí ke kapli postavené pro tento účel na břehu řeky. Jak vidno ideologie měla vliv i na tak zdánlivě banální každodenní skutečnost, jako dosíci l’eau potable, vody k pití.
Horo, horo, posvátná jsi!
Židovská, křesťanská i muslimská tradice mají zalíbení v horách, jen se zkusme zaposlouchat: Ararat, Sinaj, Tábor, Kalvárie, Golgota, Sión. Přitom první středověká zobrazení dějů spojených s horami vzbuzují dojem, že je pozornost vždy zaměřena na postavy mnohonásobně zvětšené oproti takřka přehlédnutelným vrcholům. Ale na druhou stranu víme, že světci i poustevníci měli oblibu žít v ústraní velkých hor, kde odmítali světské radovánky, ale ke svaté hoře vzhlíželi s bázní hříšníků před věčným soudem. A tak si to síly dobra a zla často rozdávaly na vrcholcích hor, což evokovalo událost z Matoušova evangelia, kdy ďábel vyzve Ježíše na horu, aby mu ukázal všechna království světa. Snad to byl důvod, proč se věřilo, že v horách sídlí ďábelské mocnosti, ba dokonce draci. A přesto benediktýni, hledající samotu, založili své kláštery v nepřístupných horách, jako byl Monserrat v Pyrenejích nebo Grande Chartreuse na Monts Cenis. O tomto místě řekl nejznámější anglický básník 18. století Gray: „Jsou zde takové scenérie, jež by bez jakéhokoliv přesvědčování dokázaly obrátit na víru ateistu.“ Ale ještě Breugel, který tak krásně ukazoval, jak vlámští sedláci pracují, slaví a hodují, maloval obrazy, kde se objevují v pozadí roztodivné hory a jež vyjadřují stejné náboženské zanícení jako středověká zobrazení poustevníků v bizarní krajině. Svatý František se dva roky před svou smrtí odebral ke čtyřiceti dnům půstu na Monte Verna v Piemontu, kde se mu objevila stigmata ukřižovaného Krista, jakoby se v horách znovu odehrálo jeho umučení. Až pak v roce 1486 jistý františkánský mnich Calmi vytvořil Nový Jeruzalém nad řekou Mastallone, kde se do svahu umístily kaple s výjevy ze života Krista i světce, aby poutníci mohli s rostoucí námahou pociťovat stejné utrpení, když došli ke Kalvárii a Božímu hrobu. O století později se podobné poutě konaly po mnoha horách a kopcích severní Itálie a odtud se šířily podobné kopie dále do křesťanského světa.
Od poutí k masové turistice
Když na jednu z takových „hor“ – Mont Valérien na předměstí Paříže vystoupil Ludvík XIII. s chotí Annou Rakouskou, stala se místní pouť pro šlechtu natolik oblíbenou, že každá dáma od dvora chtěla mít svou kapli na tomto kopci. S tím se na „horu“ natáhli všemožní obchodníci, krčmáři, žebráci, až o další století později celé místo zchátralo a nabylo tak romantické velebnosti. Za revoluce byly kaple vykradeny, obrazy zničeny, využitelné se staly pod novým kultem přírody pouze zahrady kláštera. Za císařského impéria se celé místo přeměnilo v sirotčinec, aby nakonec v roce 1840 byla na kopci postavena zcela světská stavba – kasárna. Na podobnou atrakci, jakou byla tato kdysi slavná pouť, si museli Pařížané počkat až do doby druhého císařství pod vládou Napoleona III., což nebyl nikdo jiný než synovec prvního císaře téhož jména, co postavil onen sirotčinec na Mont Valérien. Právě tehdy se nezaměstnaný veterán napoleonských válek Denecourt k nelibosti své vlastní ženy toulal po lesích. Učaroval mu les Fontainebleau přiléhající nedaleko k zámku stejného názvu. Nejprve si začal v lese dělat značky, aby sám nezabloudil. A tehdy se v jeho hlavě zrodil nápad: proč nemalovat po lese značky pro budoucí turisty. Modré šipky – to byla první trasa vedoucí od zámku, která měřila 10 km. A následovaly další, každá jiné barvy, až jich bylo pět. Ten budižkničemu měl zásluhu na tom, že se dřívější honitba králů otevřela pařížskému lidu, ale také malebným domkářům i náhodným pastýřům. A protože vedl lesem veřejnou stezku, dostalo se mu přízviska le Sylvain. Stezky se rozrůstaly a jejich zakladatel je nazýval promenades, ale nešlo o žádné pohodlné procházky, ale o náročné výšlapy 10 až 15 km s různými lesními pozoruhodnostmi, kdy třeba mohutné stromy pojmenoval podle králů a spisovatelů. Když k Fontainebleau zamířila železnice, přímo na nádraží začal prodávat své průvodce lesem, který se hromadnou dopravou stával dostupný i chudším obyvatelům Paříže, takže v roce 1860 jich nedělními vlaky přijíždělo 100 tisíc. A ze Sylvaina se stal „obchodník se samotou“. Schama ukazuje, jak se kolem toho odvíjel celý počínající turistický průmysl: od knih, map a průvodců až po různé suvenýry. Nakonec pěších túr zde bylo dvacet na 150 km, ale byly zde i trasy pro koně či kočáry: okruh spočíval v rychlé prohlídce zámku s obědem vin a` discrétion a projížďkou v kočárech s návštěvou tříhvězdičkových zajímavostí (jak si nevzpomenout na pozdější průvodce Michelin). Na místě bývalého letohrádku královny postavil vysokou plošinu s výhledem až do Paříže pro ty, kteří měli času ještě méně. Tak se vyplnil velký sen z doby, kdy se v 15. století objevil Vergiliův spis o venkovské Arkádii, kde se hovoří o tom, že je třeba především dosáhnout „spokojené mysli lidu“. Samozřejmě, že původní řecká představa o Arkádii byla značně odlišná od oné renesanční a tím spíš od Sylvainovy, neboť původně šlo o krajinu divokou, kterou sužovaly povodně i sucho, zatímco značené trasy ve Fontainebleau vedly lesem, jenž byl výtvorem lidským. Ale to Pařížanům zase tolik nevadilo. Schama pouze konstatuje, že hranice mezi divočinou a kultivovanou přírodou není tak ostrá, jak si mnohdy myslíme. Při každé cestě do přírody si sebou neseme naše vzpomínky z dětství či mládí, ale také různé mýty, které jsme se dozvěděli ve škole, nebo přečetli v literatuře. Sen o divočině žije jako výplod přírody v naší mysli, na rozdíl od přijetí pravoúhlého města jakožto výplodu kultury.

foto archiv

Simon Michael Schama (*1945) Všeobecně známý britský historik, který se zajímal nejen o dějiny, ale také o umění a literaturu, takže jako kritik vystupoval v BBC i v tisku.
Nejznámější díla:
1989 Citizens: A Chronicle of the French Revolution
1995 Landscape and Memory, česky Krajina a paměť (Argo / Dokořán, 2007)
2000–2002 A History of Britain, Vol.I-III 2009 The American Future: A History