Po více než čtyřiceti letech, a věřím, že i v našich zeměpisných šířkách, se zasvěcenci dočkali vynalézavě pojaté a zřejmě definitivní studie retrospektivně mapující hudebně-politický rámec kdysi velmi výbušného společenského fenoménu – amerických militantních černošských radikálů z hnutí Černých panterů.
Historik, hudební producent (Ginsberg, Lydon atd.) a hostující profesor na San Francisco State University a Evergreen State College Pat Thomas strávil nad projektem celých pět let v kalifornském Oaklandu. Tam, s pomocí svých prominentních přátel, jako samotného tehdejšího personálního šéfa strany Panterů Davida Hilliarda či zpěvačky Elaine Brown, která zase chvíli bývala dokonce předsedkyní celé této partaje, v archivech a soukromých sbírkách prostudovali a zpracovali množství historických materiálů jako jsou zachovalé písemnosti, letákový agitprop, nahrané proslovy, interview a hudební nahrávky významných tehdejších aktivistů a jejich sympatizantů. Dokonce získali přístup k pozůstalostnímu archivu samotného Huey P. Newtona uloženému na Stanford University. Všichni tito lidé – Huey Newton, Bobby Seale, Eldridge Cleaver – byli kdysi „nechvalně“ známými stálicemi titulních stránek všech amerických novin a televizí, navíc v kontextu masivně rostoucího a bojovného studentského odporu vůči eskalující válce ve „Viet-Namu“, jak se tehdy ona zem označovala. Byla to bouřlivá doba, kdy samo slovo „America“ bylo radikály psáno jako 
AmeriKKKa a kdy se policajtům při vzájemných násilných střetech nadávalo do „pigs“ (prasat). Výsledkem je nedávno publikovaná kniha Listen Whitey! The Sights and Sounds of Black Power, 1965–1975 (Phantagraphics, 2012, 224 s., 26 dol.).
Kniha chronologicky zkoumá třeba i dnes už dávno zapomenutou historii slavného labelu Motown Records. V období 1970 až 1973 na jeho ediční řadě Black Forum totiž vycházela politicky semtexově třaskavá alba s nahranými bojovými provoláními vůdců Black Power (zastřelený inspirátor hnutí černošského odporu MalcomX, ale hlavně Stokely Carmichael), dále možná geopoliticky naivními, ale posluchačsky působivými tezemi a vizemi jeho kulturních ideologů a politruků (Amiri Baraka a.k.a LeRoi Jones nebo angažovaný básník Langston Hughes) či odvazovými, velmi elokventně formulovanými „komentáři“ sympatizujících černých stojákových komiků a glosátorů (Bill Cosby a Ossie Davis). Autor se zabývá i hudebními spojnicemi mezi Černými pantery a, považte, Bobem Dylanem, Johnem Lennonem, Grahamem Nashem či dokonce The Partridge Family (!?!). Obskurní nahrávky různých tehdejších černošských společensko-politických organizací a sdružení z pozdních 60. a raných Whitey S. Carmichael (Foto archiv) The Watts Prophets (Foto archiv) 70. let, jako byla SNCC, Karengova US, asociace Tribe a další, jsou stejně zevrubně diskutovány jako jsou probírány a do kontextu tehdejšího amerického kulturně 
politického vývoje řazeny nahrávky Isley Brothers, Niny Simone, radikálně politicky angažovaných jazzmanů (Archie Shepp, The Art Ensemble of Chicago, Clifford Thornton, Roland Kirk nebo Horace Silver) nebo hudebně deklamatorních souborů typu The Watts Prophets a The Original Last Poets. Autor neopomíjí též dokumentární nahrávky Angely Davis, H. Rap Browna, Stanleyho Crouche a dalších radikálních i pacifi stických aktivistů vymezujících se proti útlaku černých Američanů ze strany tehdejšího establishmentu. Další pasáže Thomasovy knihy se zaměřují na poezii směru Black Consciousness (Černošské uvědomění). Autor tak popisuje například tvorbu Jayne Cortez, manželky jazzmana Ornetta Colemana a dalších básníků. Pozornosti jeho zájmu neujdou ani tematicky inspirované církevně laděné nahrávky, které hledaly spojnici mezi Bohem a černým nacionalismem anebo často velmi kuriózní a dnes naprosto obskurní snímky subžánru „Black Power soul“ na soukromě vydávaných singlech. Přílohu tvoří 250 barevných reprodukcí obalů LP alb nebo 45 ot. singlů, které jsou v knize diskutovány, z nichž většina je veřejně publikována vůbec poprvé. Navíc po téměř padesáti letech od doby, kdy Černí panteři byli aktivní.
Aby toho nebylo málo, souběžně s vydáním této knihy byla jako její příloha vydána CD antologie se stejnou grafi kou obalu a jen slabě pozměněným názvem: Listen Whitey! The Sound of Black Power, 1967–1974 (Light in the Attic, 2012, LITA 081). Přináší 16 reprezentativních snímků – hudebních i deklamatorních – a v samotné knize diskutovaných. Sahají od souboru Shahid Quintet (Invitation to Black Power), zmíněné Elaine Brown (Until We Are Free), Marleny Shaw (Woman of the Ghetto z koncertní verze z Montrealu), bílého britského folkaře (!) Roye Harpera (I Hate The White Man) přes Gila Scott-Herona, Eldridge Cleavera (Tim Leary), Lennona a Yoko Ono (Angela) až k souborům The Lumpen (Free Bobby Now), The Original Last Poets (Die Nigga!!!) nebo bouřliváckému politickému komentátorovi a esejistovi Amiri Barakovi (Who Will Survive 
America). Hudba hnutí Black Power byla stejně revoluční jako Černými pantery hlásané radikální teze politické. Podobně jako jejich političtí aktivisté snili o společnosti s méně omezeními a více svobodami pro černochy, tehdejší umělci s Hnutím identifi kovaní směřovali ke stylistické svobodě bez jakýchkoli žánrových limitů. A stejně jako tehdy existovaly rozličné permutace politického poselství Black Power a její fi losofi e (od militantního nacionalismu po pacifi stický disent), ani pokud jde o zachovalá hudební svědectví nejde defi novat jednotící výraz či spojující hudební formu, natož pak nějaký tehdejší partikulární hudební „hit“, který by generelně signifi koval či symbolizoval cíl jejich boje. Hudebně se Hnutí vyjadřovalo jazzem a R and B, ale též rockem, folkem, funkem, proto-rapem a dokonce „stojákovou“ politicky sžíravou komikou. Jak v knize samotné tak i v této její hudební příloze jde o zachycení skupinového portrétu s hnutím souvisejícího hudebního projevu ve stádiu jeho graduálního vznikání. Interpreti jako the Watts Prophets, the Shahid Quintet, the Original Last Poets nebo Marlena Shaw si tehdy teprve uvědomovali a docházel jim samotný potenciál cross-žánrové syntézy pro hudební podbarvení a implifi kaci dopadu jejich politických proklamací. Samotná radikální politická rétorika není v této hudbě nijak hluboce penetrována. Tyto snímky spíše nesou politická témata na svém povrchu. Zpěvák Gene McDaniels s doprovodem saxofonisty Eddieho Harrise komentuje a současně apeluje na změnu postojů příslušníků tzv. „tiché většiny“, což byl termín používaný prezidentem Nixonem, 
když mluvil o milionech Američanů, kteří, byť mlčky a pasívně, nicméně nesouhlasili s levičáckými propagátory masových protiválečných protestů a kteří se jakékoli revoluce, navíc té ve prospěch militantních černochů, nechtěli jakkoli účastnit vůbec. Co mohlo být sžíravým komentářem se naopak stává elokventní redefi nicí onoho Nixonova obratu samotného. Ztotožňuje jejich mlčení s pokrytectvím a zbabělostí. K čemu je většina, která nemá na nic názor a která za nikoho nepromlouvá? CD Listen Whitey! dokumentuje uměleckou stránku politického hnutí, v níž je politizován už samotný počin tvorby tohoto umění. V živé verzi písně Woman of the Ghetto Marlena Shaw nejenom že portrétuje problémy života černých v městech, ale činí tak z pozice ekonomickými a sociálními poměry těžce sužovaných matek a jejich zanedbávaných dětí. Své sloky opepřuje opakovanými výbuchy scatového vokálu se smrští netranskribovatelných konzonantů, jež mohou představovat cokoli – notový zápis saxofonových výbojů, tlukot srdce nebo výstřely ze zbraní. Tito umělci mluví o příčině svého vzdoru a vysvětlují svůj partikulárně zaujatý postoj tak, že je nejenom snadné porozumět jejich poselství, ale zrovna tak lze pochopit jejich deklarované odmítnutí předchozích strategií v boji za občanská práva černochů v Americe. Třebaže navenek upřednostňuje společenský aktivismus před násilnou revoltou, snímek Invitation to Black Power (Parts 1 and 2) v podání Shahid Quintetu ve svém důsledku odmítá pasivní taktiku tehdy ještě před pár lety uplatňovanou hnutím za občanská práva a desegregaci na hlubokém Jihu, stejně jako samotné jeho napojení na tamní černé jižanské církve a kongregace. Naproti tomu styl veřejných projevů radikálního vůdce Stokely Carmichaela naopak svědčí o jeho silné inspiraci typickou výrazovou posedlostí a rétorickou dovedností právě těchto černých jižanských baptistických a holiness church kazatelů. Jeho ohnivý projev Free Huey je možná nejzářivějším snímkem celé kompilace a jen zpětně posiluje jeho tradovanou pověst o schopnosti velmi intenzívní osobní sebeprezentace. „Musíme identifi kovat toho, kdo je největším nepřítelem,“ ohnivě hřímá Carmichael a pokračuje: „Tím největším nepřítelem je běloch (honky) a jeho instituty rasismu.“
Zajímavé je porovnání s rovněž zařazenou nahrávkou z veřejného vyjádření dalšího z radikálních vůdců Černých panterů, Eldridge Cleavera. Jde o jeho rozhovor s názvem Tim Leary, v němž Learymu vysvětluje proč se Panteři zřekli spojenectví s tímto vizionářským guru kultu LSD poté, co byl tento vyhnán z profesorského postu na Harvardu a pronásledováním FBI donucen k odchodu do exilu, nejprve v Alžíru a poté ve Švýcarsku. Timothy Leary tehdy hledal u Cleavera, který byl sám v té době v alžírském vyhnanství, zastání a pomoc za příslib ideového souznění ve prospěch věci Black Panthers. Možných implikací z něj se však, byv rovněž pronásledován FBI, Cleaver asi přece jenom zalekl. Anebo možná nabízené Learyho spojenectví odmítl také proto, že nemohl nebo nechtěl porušit „rasovou čistotu“ hlásanou ideologií Panterů (viz tehdejší jejich slogan Black is Beautiful!). Někde jsem vyčetl, že Panteři se třeba tehdy dost usilovně pokoušeli na svoji stranu z propagandistických důvodů získat veleslavného Jimiho Hendrixe, to ale odmítal zase on. Nicméně Cleaverova dikce a kadence řeči na snímku Tim Leary je plná mumlání a jeho „uhm“ a „ehm“ a podobných citoslovcí, což zrovna není nejpřesvědčivějším důkazem jeho tradované osobní uhrančivě magnetické přitažlivosti s níž lákal podobně uvažující soukmenovce do tenat svého militantního spolku. V jednu dobu se Panteři totiž ostentativně nechali i na veřejnosti fotografovat s puškami a samopaly v rukou, aby ukázali, že jejich cílem není pouhé kavárenské tlachání a že svoji aktívní sebeobranu a zamýšlenou revoluci v Americe míní dost vážně.
Tim Leary má však každopádně svoji historickou hodnotu jako unikátní zachovaný dávný dokument ze života a setkání obou těchto proslulých mužů. Obecně řečeno, CD Listen Whitey! se však více zaměřuje na méně známé protagonisty. Nebo jinak, zachycuje méně známé nahrávky poměrně známých osobností. Jak Thomas v knize, tak i autoři CD kompilace (na níž se Thomas sám podílel) se spíše zajímají o předvedení hudby Černých panterů na úrovni ulice a nikoli jako playlist nejpopulárnějších songů oné éry. V knize Thomas přináší množství infomací o Black Forum, sublabelu slavného Motown Records, kde byly vydáváni političtí glosátoři, zžíravě političtí stojákoví komici a performeři jako Bill Cosby a Ossie Davis, kteří se obouvali do elektorátního systému pro černé kongresmany. Vycházela zde alba na nichž básník Langston Hughes přednášel své bojově laděné verše anebo na kterých přeživší černí veteráni z vietnamské války sdělovali s odzbrojující upřímností své děsivé válečné zkušenosti. Pokud jde o CD a specifi cky toto téma značky Black Forum, tak v tomto smyslu zcela vyčnívá Elaine Brown se svým gospelově-popovým testamentem Until We’re Free, v němž zpěvačka komunikuje důstojnost a urputnost tváří v tvář imaginární, ale absurdně všeobklopující animozitě.
Je-li v této kolekci možno identifi – kovat nějaké prominentní téma, tak jde dozajista o jazyk popisující rasové pojmy. Co vůbec znamenají slova jako černý, bílý a moc (power)? „Běloši v této Elaine Brown (Foto archiv) Ozbrojení Panteři (Foto archiv) zemi pošpinili slovo ‚black‘, nikoli nás samotné,“ říká černý politický komik Dick Gregory ve své brilantní skeči, která je s to fungovat coby poezie sama. „Běloši zkorumpovali moc, nikoli nás. Potom jednoho dne přijdeme se dvěma nevinnými slovy ‚Black Power‘ a oni se mohou zbláznit.“ Bohužel je tento snímek ukončen do ztracena příliš brzy a tak se nedozvíme, jak Gregory myslel svůj postřeh o tom, že „Amerika skrývá svoji bigotnost za konzervatismus.“ Gylan Kain, původně člen The Last Poets, ve svém sólovém, výbušně předneseném čísle I Ain’t Black jakoukoli takovou kategorizaci naopak odmítá. „Já nejsem černej!“, naléhavě opakuje a band za jeho zády doslova zdivočí. V průběhu písně svůj postoj změní a vykřikuje naopak „Já nejsem bílej!“. Vyplývající implikace je zřejmá: zavrhuje sice rasové distinkce, ale záměrně se kladně ztotožňuje a přijímá s uspokojením označení sama sebe (navenek evidentně rasově urážlivým) slovem „bastard“ nebo „motherfucker“. Jde o stejný mechanismus, se kterým jiní černí umělci nebo aktivisté záměrně a dokonce s jistou pýchou sami o sobě hovořili nebo hovoří jako o „negrech“, (vzpomeňme na dnešní rapery), aby se tak razantně, šokem a s jistou zasvěcenou pýchou, odlišili od bílé společnosti, na kterou nazírají jako na morálně fundamentálně prohnilou. Nešlo však zase o nic tak úplně nového. Již ve 20. letech, v době takzvané „harlemské kulturní renesance“, byl mezi uvědomělými černochy v témže smyslu a s oblibou používán termín „Rasa“ (Race). Již tehdy se to přeneslo dokonce i do main stremového showbyznysu, kdy gramofonové fi rmy jako OKeh, Paramount nebo Columbia vydávaly a úspěšně prodávaly bluesové a gospelové desky černých jižanských interpretů černošské veřejnosti pod nikoho neurážejícím označením celé edice jakožto „race records“.
Nepochybně nejpodivnějšími snímky zařazenými do této antologie je trojice písní v podání bělošských interpretů, kteří v lepším případě ideologii Black Power hnutí podporují anebo, v horším případě, se sami ostentativně vzdávají své příslušnosti k rase bělošské. Britský (opakuji, bílý!) folkař Roy Harper ve své skladbě I Hate the White Man vykřikuje seznam bělochy způsobených křivd, mezi které řadí imperialismus, hamižnost, genocidu a endemickou krutost. Na druhé straně píseň Angela v podání Johna Lennona a Yoko Ono (jde o Angelu Davis, tehdy v Americe chvíli vězněnou černou aktivistku, která, nemýlím-li se, jako maskot komunistické propagandy po propuštění jezdila začátkem 70. let dělat svůj agitprop do SSSR, NDR a snad dokonce i k nám), zní jako možná dobře míněná, ale naprosto neuvěřitelně naivní častuška. Zařazen je dokonce i Bob Dylan se svojí (dnes kdekoli jinde naprosto nesehnatelnou) písní George Jackson, kterou natočil dva týdny po aktivistově smrti při potlačování vzpoury ve vězení, kde seděl. Dylan zachytil tuto tragedii ještě v momentu, kdy jako událost z novinových zpráv byla zcela čerstvá a tudíž jím vyjádřené emoce stále doutnají. Naštěstí však své tehdejší sympatie drží na uvážlivé tvůrčí uzdě: „Občas mne napadá, že celej tenhle svět/ je jedno velký vězení/Někteří z nás jsou vězni/zbytek pak vězeňští dozorci.“ Dylan zde empaticky může stát na straně oněch vězněných, avšak uvědomuje si svoji realitu a skutečný odstup od obou zúčastněných stran – vězňů i dozorců. Tedy dost ošemetná dualita, ve které se však pohybuje s hlubší senzitivitou a nuancí než výše uvedený Harper nebo Lennon s Yoko.
Je nanejvýš případné, že celý CD projekt Listen, Whitey! je ukončen dvěma opravdu tvrdými údery takříkajíc „na solar.“ Nesmírně odvázaným snímkem Die Nigga!!! souboru The Original Last Poets a ohnivě výbušným podáním Amiri Baraka proklamujícím svoji báseň s názvem Who Will Survive America. Oba snímky jsou zcela odlišné, ale oba jsou současně podobně intenzivní, šokující a snad i nebojácné v tom smyslu, že poukazují na skutečnou cenu, oběti a ztráty z jakékoli násilné revoluce vyplývající. Dnes, 48 let po přijetí amerického zákona o občanských právech (Civil Rights Act) a 46 let po založení strany Černých panterů je obtížné rekonstruovat původní dobový kontext a dopad těchto songů. Stejně jako spekulovat o tom, jak šokující by možná bývalo bylo naslouchat živě těmto interpretům, když diskutovali takto otevřeně o rasové otázce a potenciální a nepochybně násilné celoamerické revoluci volající po svržení společenského systému. Zaměříme-li se však pozorně na široký rozsah hudebních žánrů hnutím Black Panther Party inspirovaných, recenzovaná kniha stejně jako tato CD kompilace Listen, Whitey! dokáží to, že i v dnešním posluchači veškerý onen tehdejší společenský chaos, zloba, vztek, emoce, humor a dokonce občas naznačený optimismus, stále ještě zarezonují.
