Následující řádky jsou důkazem, že někdy se vyplatí číst i knihy, kterých by se estét nedotkl ani v gumových rukavicích. Jednoho dne jsem s pocitem lehké nevolnosti konečně otevřel publikaci, jež mne dlouhý čas odrazovala jak zběsilou obálkou (s lebkami a hnáty), tak především svým názvem: Lupiči mrtvol, nebožtíci a další duchařské lahůdky. Ne že by mé obavy byly plané, ale přece jen jsem se poučil. Na straně 114 jsem totiž našel tuto neuvěřitelnou informaci:
V říjnu 1859 se abolicionista John Brown spolu s oddílem svých jedenadvaceti stoupenců zmocnil vládního arzenálu v Harper’s Ferry v Západní Virginii. Brown věřil, že jeho čin bude signálem pro začátek protiotrokářského povstání. Mýlil se však. Vláda proti němu vyslala plukovníka Roberta E. Leea a oddíly námořníků a zajala ho. Zpráva o povstání v Harper’s Ferry se rychle šířila zemí a studenti z nedaleké Winchesterské lékařské fakulty okamžitě nastoupili do vlaku jedoucího k místu bojů. Blízko řeky Shenandoah objevili tělo bělocha. Nacpali je do bedny a tu odvezli zpět do školy. Když ve Winchesteru z mrtvoly sundali šaty, našli v jejích kapsách dokumenty patřící Owenovi, synovi Johna Browna.
Ani to je nezastavilo v jejich činnosti. Tělo bylo usušeno a umístěno ve školní anatomické sbírce.
V prosinci získala škola těla dvou černochů, kteří bojovali spolu s Johnem Brownem, byli zajati a pak pověšeni v Charles Townu. Za pár dní je studenti vytáhli z hrobů a přivezli do Winchesteru. Mrtvoly ještě měly oprátky na krku. Roku 1862 se přehnala winchesterskou oblastí občanská válka. Odehrávaly se tu velké bitvy. V té době už nebyl John Brown pro Seveřany horkokrevným mužem nedodržujícím zákony, jakým se jevil před dobytím Fort Sumteru, ale mučedníkem.
Když pak armáda Unie vstoupila do Winchesteru, dozvěděl se generál Banks, že na fakultě přechovávají tělo Brownova syna. Poslal jeden oddíl, aby se ostatků zmocnil. Vojáci fakultu zapálili a ta vyhořela do základů.
Je něco takového vůbec možné? Na příkladu herce Johna Wilkese Bootha, který v roce 1865 zavraždil amerického prezidenta Abrahama Lincolna a ještě po první světové válce byl předváděn (či spíše někdo jemu podobný) jako mumie na poutích, vidíme, že stát se může opravdu cokoliv. Ale neukvapujme se: z věrohodných historických pramenů sice vyplývá, že morbidní historka s winchesterskými mediky se skutečně zakládá na pravdě, jenže to celé asi bylo trochu jinak.
Útok fanatického zastánce seveřanských ideálů Johna Browna na zbrojní arzenál v městečku Harper’s Ferry, ležícím na soutoku řek Potomac a Shenandoah, už popsalo mnoho laiků i odborníků (zájemce odkazuji na UNI 4/2008, kde vyšel podrobný článek o historii pís ně John Brown’s Body). Připomeňme si jen, že 16. října 1859 „statečný kapitán“ se třemi ze svých sedmi synů a dalšími osmnácti muži (z toho pěti Afroameričany) vnikl pod rouškou noci do tamního armádního komplexu, kde se chtěl zmocnit zbraní a ty pak použít k osvobození otroků ve Virginii i dalších jižních státech. Záměr nevyšel a skupinka byla obklíčena. Po krátkém obléhání četou mariňáků z nedaleké základny se část útočníků vzdala a ostatní při potyčce zahynuli.
Mezi mrtvými byli i dva Brownovi synové, Oliver a Watson. Jedenadvacetiletý benjamínek Oliver podlehl zraněním, která mu způsobili vojáci, když vtrhli do budovy hasičské zbrojnice, kde se nezvaní hosté schovávali. Watson byl raněn na ulici s bílým praporem v ruce; ještě pár hodin bojoval, ale den nato se jeho stav kriticky zhoršil. Třetí syn Owen unikl, nějaký čas se skrýval, a když vypukla válka 
Severu proti Jihu, vstoupil do armády Unie. Zemřel přirozenou smrtí počátkem roku 1889 ve věku 64 let. Autor knížky o lupičích mrtvol se tedy zmýlil. Historka s ukradeným tělem se totiž vztahuje k Watsonovi, nikoli Owenu Brownovi.
O posledních chvílích Watsona Browna toho víme docela dost díky reportérovi deníku Baltimore American C. W. Tayleureovi, který ho před smrtí stačil vyzpovídat. Nejstaršímu synovi kapitána Browna, Johnu juniorovi, potom v soukromém dopise napsal: „Po útoku jsem vašemu otci pomohl vstát, když vycházel z budovy zbrojnice, a vašemu bratrovi Watsonovi jsem se těsně předtím, než zemřel, snažil udělat trochu pohodlí, za což mi děkoval. Kolem půl osmé ráno jsem mu dal napít vody, aby uhasil žízeň, z lavice jsem udělal improvizovanou postel a pod hlavu mu dal místo polštáře pár kabátů. Pamatuji se, že se choval statečně a tiše. Ptal jsem se ho: ,Co vás sem přivedlo?‘ ,Povinnost, pane,‘ odpověděl klidně. ,Myslíte, že je vaší povinností bránit práva lidí tím, že je budete střílet v jejich domovech?‘ opáčil jsem a on mi řekl: ,Já umírám, nemohu to s vámi probírat. Splnil jsem svou povinnost tak, jak jsem ji chápal.‘“
NENÍ MRTVÝ JAKO MRTVÝ
Dobře, Watson Brown je tedy v pánu, ale jak se dostal do spárů všehoschopných mediků, a dostal se do nich vůbec? Poblíž řeky neležel, zemřel přece ve zbrojnici. Jak se ho tedy mohli zmocnit? Opět tu máme víc otázek než odpovědí. Co bylo dál s těmi, kteří přežili a neutekli, je jasné: byli odvezeni do nedalekého města Charles Town a po rychlém soudu popraveni před domem velitele virginijské milice Johna Thomase Gibsona. „John Brown mrtev jest a jeho tělo tlí,“ praví se v starém skautském textu Jestřábova zástupce Jarmila Burghausera. Kde však tlela těla zbylých nájezdníků? Ostatky těch, které obyvatelé Harper’s Ferry posbírali na ulicích nebo v říčním proudu, nechtěl nikdo pohřbít. Obřad na některém z blízkých hřbitovů nepřipadal v úvahu. Nakonec se jeden z místních, jistý James Mansfi eld, uvolil, že věc za pět dolarů vyřídí. Všech osm mrtvol nacpal do dvou velkých beden a ty pak zakopal asi dva a půl kilometru od města na břehu řeky Shenandoah. Zde těla spočívala až do 29. července 1899, kdy je Dr. Thomas Featherstonhaugh z Washingtonu s profesorem Libbym z Wisconsinské univerzity exhumovali a dopravili do někdejšího bydliště Johna Browna v North Elbě, kde měl „kapitán“ svůj hrob. 30. srpna, v den 43. výročí Brownovy přestřelky s otrokáři u Osawatomie, je vedle něj slavnostně uložili.
Už tehdy kolovala legenda, že nejméně dva z teroristů skončili jako školní pomůcka na lékařské fakultě ve Winchesteru. Oblíbená verze zmiňovala Watsona Browna, ovšem ten už dávno ležel pod zemí po otcově boku. Dále se hovořilo o Jeremiahu G. Ander sonovi, kterého vojáci doslova připíchli bajonetem ke zdi dobyté zbrojnice. Třetím možným adeptem byl syn propuštěného otroka John Anthony Copeland Jr., chycený vprostřed řeky a oběšený v Charles Townu, o němž žalobce uznale prohlásil, že byl nejchytřejším ze zajatců a zasloužil si milost.
Pětadvacetiletý rodák ze severní Karolíny se vyučil truhlářem, také však navštěvoval vysokou školu v Oberlinu, kde se pouhý rok před útokem na Harper’s Ferry zapletl do jiného kontroverzního incidentu. Akce známá jako Oberlin-Wellington Rescue měla za cíl pomoci uprchlému otrokovi Johnu Priceovi, jenž se na akademickou půdu uchýlil před nechvalně proslulým zákonem z roku 1850 (tzv. Fugitive Slave Act), podle nějž měly být osoby jako on automaticky vráceny zpět na Jih. Škola ho odmítla vydat a umožnila mu útěk do Kanady, za což bylo odsouzeno (k lehkým trestům) 37 osob, včetně Copelanda a jeho strýců, přes které se horkokrevný mladík seznámil i s Johnem Brownem. Poté co John Anthony skončil na šibenici a začalo se šuškat, jak s ním bylo naloženo (respektive, do čeho byl naložen), požádali jeho rodiče guvernéra státu Virginie o vydání synových ostatků. Odpovědí 
byl stručný telegram: „Můžete pro ně někoho poslat, ale ať je to běloch!“ Černošský pár se tedy obrátil na Johnova profesora Jamese Monroea, jenž pak podnikl dobrodružnou, téměř partyzánskou akci, o které později podal podrobnou zprávu. Vydal se z Oberlinu do Winchesteru, kde mu vedení fakulty slíbilo, že tělo používané k výuce vrátí. Přítomný zřízenec pohřebního ústavu se měl postarat, aby bylo do rána připraveno k převozu. Druhý den však Monroea čekalo nepříjemné překvapení. Na prahu ústavu na něj čekal hlouček mediků, jejichž mluvčí mu suše sdělil: „Podívejte, zdá se, že nechápete, o co tady jde. Ten negr, kterého se nám snažíte sebrat, fakultě nepatří. Oni nemají právo vám ho vydat. Tohle tělo je naše, já a mí kamarádi jsme si ho tvrdě vybojovali. Studenti z Richmondu ho chtěli taky dostat. Když jsme ho v Charles Townu vykopávali, musel jsem stát nad hrobem s revolverem v ruce.“
V noci se medikové vloupali do budovy, Copelandovo tělo sebrali a někam ukryli. Profesor neměl příliš prostoru k manévrování; politická situace byla napjatá a případný skandál by znamenal jen další záminku k nepokojům. Jeden mladý asistent 
ho však na fakultu přece jen vpustil a ukázal mu i pitevnu. Po Copelandovi nebylo ani stopy, Monroea však přesto čekal šok: „Místo něj jsem tu našel tělo jiného člověka, kterého jsem v Oberlinu často potkával: černocha jménem Shields Greene. Věděl jsem, že i jeho popravili v Charles Townu jako Brownova společníka, ve snaze posloužit zesnulému příteli jsem na něj ale úplně zapomněl.“ Všimněte si, že o Watsonu Brownovi není v Monroeově svědectví ani zmínka. Opravdu se zdá, že jeho jméno se do tohoto morbidního příběhu dostalo ex post, zásluhou lidové tvořivosti, a těla použitá k lékařským účelům patřila Copelandovi a Greenovi (správně se psal bez „e“). Profesor nechtěl jitřit bolest nebohých rodičů a velice se bál okamžiku, kdy jim bude muset sdělit krutou pravdu. Pro ně však naštěstí bylo důležitější, že někdo udělal, co bylo v jeho silách, aby jim pomohl. S ostatním se už nějak smířili…
V závěru své zprávy, publikované koncem 19. století, nabízí James Monroe vysvětlení, proč winchesterská fakulta lehla popelem. Podpálit školu kvůli mrtvému synovi mrtvého rebela by přece mělo smysl jen v případě, že by zde Seveřané tělo Watsona Browna našli. Skutečný důvod byl tudíž asi jiný. „Měl jsem starost, co se s budovou stalo za války,“ uvádí profesor, „a tak jsem napsal tamnímu poštmistrovi. Zakrátko mi přišel dopis od vysoce postaveného džentlmena, Dr. Conrada, který si tu dovolím ocitovat: ,Drahý pane, přednosta pošty mne coby nejstaršího žijícího absolventa lékařské fakulty ve Winchesteru požádal, abych vám odpověděl. Školu vypálila v květnu 1862 armáda generála Bankse. On sám toho litoval, za vším stáli jeho doktoři a kaplani z Nové Anglie, kteří sami přispěchali s pochodněmi. Prohlašovali, že právo šířit vzdělání mají pouze oni. A jedině proto musel náš řádný ústav zmizet z povrchu zemského…‘“