Mít možnost přispívat pravidelně do UNI, notabene vylepšeného, je velká výzva, čest, stres a samozřejmě radost! Abych se s vámi o ní podělil, řekl jsem si, že budu psát o okamžicích, které přinesly, po zvukové stránce, radost mně. Každý máme své momenty, kdy nás zaujme nějaká kapela, album, text, cokoli. Časem nás něco z toho pustí a už si to mockrát nepustíme. Jiné se nás naopak drží po zbytek života. Budu tu asi narážet na oba typy „uchamžiků“.
Když to vezmu zkraje, můj první nosič byl singl „Jóžin Zbážin“. Ten se na počátku osmdesátých let prostě líbil všem dětem. Myslím, že hlavně kvůli tomu zvuku kazoo. Dodnes je to velká hitovka, ale zas tak hluboko se do mě nezapsala. A Ušní příhoda, která byla na béčku, mi šla jedním uchem tam a druhým ven.
Měl jsem kliku, že jsem vyrůstal v rodině, kde bylo dobré muziky spousta. Tudíž už si ani nepamatuji, co všechno mě víc či míň zaujalo. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem se poprvé stal opravdovým fanouškem nějaké kapely! Byli to The Clash. Tenkrát přivezli rodiče z Polska jejich aktuální album Combat Rock. Plný nadšení jsem o té desce pořád ve škole vyprávěl kamarádovi Bublajsovi. A jednoho lednového dne roku 1983, jsem mu jí u nás mohl konečně i pustit! Poté, co jsem mu album takto „vyhypoval“, se mu už nemohlo nelíbit. Z vyprávění ho ode mě už beztak znal zpaměti. Teď stačilo si ho jen poslechnout. A byla to síla! Oslava mých devátých narozenin byla v plném proudu, zrovna hrála „Šůda stégo šůda gou“, rodiče přinesli křupky a bylo to jasné: takové desky si chci shánět! Tak je od té doby sháním.
