Yuri Slezkine aneb exkurze do židovského století

slezskinNáš dnešní hrdina se jmenoval Jurij Slezkin a narodil se v docela zajímavé době a dá se říci, že díky té době i v pozoruhodné zemi: bylo to v roce 1956 a jeho rodištěm byla Moskva. V Sovětském svazu se začaly lámat ledy, když tehdejší šéf komunistické partaje Chruščov vytáhl ze sejfu Stalinovy zločiny a veřejně se o nich začalo mluvit. Jurijovi rodiče sami sebe považovali za součást ruské inteligence, pro niž se tehdy začaly otevírat nové možnosti, za dob Stalina zcela netušené. Když povyrostl, přečetl všechno od Dickense, nejprve v ruštině a posléze i v angličtině, kterou si brousil na vlnách BBC. Když mu bylo jedenáct let, svěřil se mu otec s rodinným tajemstvím: babička byla Židovka, která utekla z polského štetlu do Moskvy a přidala se k bolševikům.
Ačkoliv láskou mladého Jurije byla historie, vystudoval raději ruskou literaturu, protože ta nebyla tak zpolitizovaná jako sovětské dějiny. Nicméně se však nakonec živil jako překladatel z portugalštiny a nějaký čas pobýval v Mosambiku. Když se mu podařilo v roce 1982 dostat do Lisabonu, využil příležitosti a emigroval odtud do Ameriky. Konečně se tam mohl věnovat svým vytouženým dějinám: začal údělem sibiřských národů v Rusku, zabýval se jejich mytologií, ale editoval také spolu se Sheilou Fitzpatrickovou knihu o životních osudech ruských žen po říjnové revoluci v roce 1917. Strastiplný osud Židů v jeho bývalé vlasti ho nakonec dovedl k práci, díky níž jeho jméno oběhlo planetu. Věnujme se proto tomuto tématu!

Tři ráje a jedno peklo
Poslední dvě století v Rusku byla pro Židy vesměs dost děsná doba. Slezkin s nadsázkou mluví o třech rájích, kam se Židé za tu dobu dostali. A myslí tím místa, kam se uchýlili během tří migračních vln, které absolvovali. O dvou je toho prý docela dost známo, ale ta třetí? První dvě velké migrace proběhly už na konci 19. století. Tehdy se Židé chtěli dostat hlavně pryč z východní Evropy: z Polska, dnešní Ukrajiny a Litvy, někam pryč, bylo jedno kam, ale hlavně pryč. Vysněnými destinacemi byly Amerika a Palestina. Pryč od soustavných pogromů, které na ně podnikali místní lidé.
Musíme si uvědomit, že toto ruské příhraničí bylo tehdy obrovské území, které se rozprostíralo od Černého moře přes Karpaty až po Baltské moře. Tam všude žili v 19. století Židé, ostatně byly jich tam celkem tři miliony. Někde jich bylo pět procent, ale většinou mnohem více, třeba až třetina lidí v dané oblasti. Židé žili izolovaně ve svých městech, štetlech, na které čas od času mířily pochody místních většinových usedlíků: Lotyšů, Litevců, Poláků, Ukrajinců, Rusů, kteří se jim mstili bůhví za co. Třetí velký exodus přišel až po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se Židé, kteří zůstali v carském Rusku, mohli vystěhovat z venkova do velkých měst: Kyjeva, Charkova, Moskvy, Leningradu.
Tam vesměs dosáhli vyššího sociálního statutu, než měli na venkově. Ale tento „ráj“ trval necelých dvacet let: to byl čas, který sovětští Židé mohli považovat za úspěšnou éru. Ovšem jejich děti a vnuci je na konci 20. století za to nijak nechválili, považovali „městský“ exodus za historický omyl: měli se navždy odstěhovat z Ruska, i když uznávali, že holocaust byl ještě větší peklo než gulag. Zatímco ve Spojených státech se z ruských Židů stali městští liberálové a v Izraeli sekulární nacionalisté, svět bez kapitalismu a etnické nevraživosti se prostě v Rusku nepovedl.

První moderní národ
A tak dodnes je na místě kacířská otázka: proč byli Židé v Rusku v počátcích sovětského státu tak úspěšní? Když se nad tím Slezkin ještě v Moskvě zamýšlel, proč se ten prototyp sovětského života tolik zalíbil Židům, že ještě ve třicátých letech podporovali Stalina, dovtípil se, že i jeho rodiče to považovali za velký pokrok. Mohli se usadit v hlavním městě, kde je nikdo nepronásledoval, což byl podstatný rozdíl od ruského pohraničí, kde je všichni nenáviděli. Považovali to tehdy za projev svobody. Už tehdy však pochopil, že úděl sovětských Židů byl jakousi metonymií celého 20. století.
Po dvou migračních vlnách – do Spojených států a do Palestiny – se konečně jejich osud začal podobat životům ostatních sovětských občanů. Jurijovi šlo o srovnání na základě souvislosti, protože mnoho lidí na světě prošlo stejnými zkušenostmi jako ruští Židé. Všichni se museli stát gramotnými, městskými, mobilními a flexibilními osobami, aby sociálně uspěli. Neboť přesně takoví museli být již o století dříve Židé, aby vůbec uspěli v boji o holý život mezi všemi těmi národy ve východní Evropě, které jim při kdejaké příležitosti šly po krku.
Každý Žid v 19. století musel umět několik jazyků, i když doma mluvili jen jidiš, protože nikdo z nich nevěděl, kde bude muset žít za pár let. Každý Žid se musel nejprve naučit nějaké řemeslo, aby se jím mohl uživit, když bude nejhůře. Až potom mohl jít studovat, protože oni první pochopili, že budoucnost bude patřit především vzdělaným lidem. Každý musel poznat svět, aby pochopil, že všude to chodí nějak jinak a je třeba se tomu přizpůsobit. Proto Židé často cestovali; a nejen pro poznání, ale také proto, aby udrželi při životě všechny příbuzenské vztahy po Evropě. Židé se tak stali z holé nutnosti prvním moderním národem.

Poskytovatelé služeb
Proto bylo také jejich postavení na počátku Sovětského svazu podobné jako těch v Americe. Patřili mezi nejvzdělanější vrstvu, neměli nic společného s carským režimem a bolševický stát je potřeboval: byli lékaři, novináři, vědci, pracovali ve státním aparátu. A hlavně: komunisté jim nekladli žádné překážky v jejich sociálním vzestupu. Ostatně i v bolševické straně jich bylo dost a někteří se dostali až do vrcholových funkcí v politbyru. Po tomto, dalo by se říci, ohromujícím úspěchu bylo těžké obzvláště pro cizince pochopit, proč došlo k takovému zvratu ve stalinské politice na konci třicátých let.
Když později i Solženicyn o nich prohlásil, že spolupracovali s režimem a to i v gulagu, stalo se postavení Židů v Rusku svízelné nejen kvůli pozdější vlně antisemitismu. Což bylo dost drsné, neboť byli původně skutečně prvními oběťmi běžných komunistických represálií a tvořili také nejvýraznější disidentskou vrstvu. Byť je zároveň pravdou, že v negramotném Rusku Židé často patřili mezi revolucionáře a byli tedy i mezi bolševiky. Slezkin sám později dospěl k názoru, že ruské revoluci je těžké porozumět, pokud nepochopíme roli, jakou v ní měli Židé.
Aby vysvětlil toto specifické postavení Židů, zaměřil se Slezkin i na studium jiných národů, které v dějinách žily rovněž roztroušeny v diaspoře uprostřed většinového obyvatelstva. Šlo hlavně o etnické skupiny, které poskytovaly okolním obyvatelům různé specifické služby. Ostatně některé známe i od nás: dříve to byli třeba „drotári“, dráteníci, obvykle cikánského původu, „myškaři“, lidé, kteří klestili dobytek, většinou původem z Valašska, koňští handlíři, obchodníci s koňmi, běžně lidé z Uher atd. A Slezkin si kolem těchto etnických skupin vymyslel docela hezkou teorii.
Živitelé a služebníci
Na začátku si položil zdánlivě jednoduchou otázku: je něco zvláštního na židovském údělu? Nebo naopak: můžeme historii putování Židů po světě nějak zobecnit? Budeme-li se na to dívat z trochu větší dějinné vzdálenosti, je docela možné celé lidstvo rozdělit na dvě velké skupiny, nebo chcete-li na dvě profesní, tedy charakterem své práce navzájem odlišné kategorie. Do první budou patřit lidé, kteří se v minulosti živili tím, že obdělávali půdu a pěstovali dobytek; do druhé potom lidi, jež nabízeli, poskytovali či prodávali těm prvním své různé služby.
Vidíme, že ta první kategorie je poměrně soudržná, homogenní; obecně můžeme říci, že jde vesměs o rolníky, zemědělce, případně pastevce. Ale ta druhá je už velice různorodá, rozmanitá, protože se může živit profesemi, jejichž povaha může být značně rozdílná: počínaje prach jednoduchou směnou – peníze za zboží, přes četná vhodná i podivná řemesla až po různé léčitele, pohřební služby, náboženské i světské věštění, komunikaci s nadpřirozenými silami a podobně. Hlavním posláním těch prvních byla tedy výroba potravin čili styk s přírodou, úlohou těch druhých byly rozličné služby a směna artefaktů a symbolů čili práce s lidmi.
Obě tyto činnosti – produkce potravin a nabídka služeb – ovšem potřebují jiné lidské typy, odpovídající dvěma odlišným způsobům života a myšlení vůbec. Zemědělci nejprve museli vždy čelit rozmarům přírody, a když sklidili úrodu, zase se o ni obávali, neboť byli stále vystaveni hrozbě, že je někdo přepadne a připraví o výsledky jejich práce. Takže byli nuceni vydávat svou fyzickou energii jak na práci, tak na zápas. Služebníci naproti tomu dávali přednost nepřímé konfrontaci: místo síly museli uplatňovat chytrost a lest, neboť v tom spočíval kus jejich umění.

Apollón a Hermes
A Slezkin vybral v panteonu antických bohů pro oba tyto typy lidských činností jejich patrony. Prvním byl řecký bůh Apollón: ochránce domu, úrody a stád; ostatně už když se tento bůh narodil, byl u toho přítomen kohout: zvěstovatel východu slunce, a matka ho vůbec nekojila, ale bohyně ho krmily nektarem a ambrosií, tedy dary přírody. A druhým vybraným bohem byl Hermés, zastánce řemeslníků a obchodníků, poutníků a poslů, ale i podvodníků. Hned po narození se proslavil svými činy: zrána se narodil, v poledne už hrál na lyru a večer uloupil Apollónovi stádo dobytka. Římané ho později přejmenovali na Merkura.
Apollón musel spoléhat především na sílu, zatímco Hermés sázel na důvtip, protože se neustále pohyboval na Apollónově území, kde moc byla na straně jeho soka a kde Hermés byl jen putující cizinec. Ale oba tyto božské typy se navzájem potřebovaly a svými činnostmi se doplňovaly. Ovšem jejich vzájemnost byla vystavena neustálým konfrontacím, navzájem se podezřívali a Hermés dokonce Apollónem pohrdal. A přesně tyto povahy a motivy jejich činů se staly pro Slezkina příměrem, který ho přivedl k myšlence, že výrobce či živitele přirovnal k Apollónovi a služebníky k Hermovi.
Tak si svět lidí rozdělil na dva typy profesí, jež podle jejich patronů nazval apollonci a merkuriáni: jedni jsou domácí, druzí vetřelci. V dobách prosperity vše probíhá v rámci vzájemného soužití, jakmile však dojde ke krizi, jsou cizinci bez milosti vyháněni a fyzické útoky mohou vést až ke genocidě. Zatímco ve středověké a raně novověké Evropě nevidíme na společenském a ekonomickém postavení Židů nic neobvyklého, příklady z jiných částí světa by nás asi hned tak „netrkly“. A proto jich Slezkin uvádí desítky, aby tak dodal materiál pro svou teorii duálního světa.

Domorodci, kati, baviči…
Vždyť v dějinách lidstva je možné najít různé skupiny cizinců, kteří v rozličných koutech světa prováděli takové práce, jež domorodci nebyli schopní nebo ochotní vykonávat. Tito cizinci ovládali jiné jazyky, vzývali jiné bohy a měli jiný původ; jejich povoláním bylo vypořádat se se smrtí i nemocemi, ovládat kouzla, či se zabývat obchodem a peněžnictvím. Takoví specializovaní cizinci mohli být někdy získáni jako otroci, ale většinou se živili jako obchodníci nebo vojáci. Běžně šlo o stále přítomné endogamní skupiny.
Jako etničtí cizinci byli potom nuceni se zaměřit pouze na některé činnosti, takže vlastně spojovali svou národnost s nějakým neobvyklým povoláním. V Indii tyto rozličné komunity vytvářely celou symbolickou a ekonomickou hierarchii uvnitř kastovního systému. Jinde vedly tyto skupiny riskantní a někdy dost nebezpečný život vyděděnců, jejichž sociální systém byl pro domorodce nábožensky nepřijatelný. Tak třeba ve středověké Koreji byly některé národy zaměstnány jako košikáři, obuvníci, lovci, řezníci, kouzelníci, kati, klauni, tanečníci a loutkáři.
V tradičním Japonsku se jedna skupina stávala katy a řezníky a jiná se soustředila na žebrání, prostituci, krádeže, výcvik psů a hadů. Ještě v nedávné době se afričtí Džibirové žijící mezi Somálci cvičili v kouzlech, chirurgii a zpracování kůží, naproti tomu Fugové z jižní Etiopie byli experti na rituály, ale účinkovali též jako baviči, či se živili řezbářstvím a hrnčířstvím. V Sahelu, na Sahaře a v Súdánu potulní kováři často obchodovali s dobytkem, kopali hroby, prováděli obřízku, či byli podomními obchodníky, šperkaři, hudebníky, ale i vyjednavači v ozbrojených konfliktech.

Obchodníci a podnikatelé
V Evropě různé skupiny Cikánů a „světských“ byly dráteníky, nožíři, staviteli komínů, koňskými handlíři, šperkaři, kočovnými obchodníky, ale také bezdomovci, kteří se živili žebráním, krádežemi a sběrem starého železa a obnošeného šatstva. Ale třeba židovští, arménští a nestoriánští (asyrští) podnikatelé vsadili na úspěšné komerční aktivity, a když se to nezdařilo, tak pracovali jako podomní obchodníci, obuvníci, holiči, řezníci, vrátní, kováři nebo jenom půjčovali peníze. Ostatně většina dálkového obchodu v tehdejším světě byla ovládána politicky i vojensky diasporami.
V tom vynikali Řekové, Féničané, muslimové, později Benátčani, Janované, Portugalci, ba dokonce i Holanďané a Angličani, ale vždy se ještě našlo místo pro další cizince. Tak se různí kočovníci ve střední Asii živili jako podomní obchodníci či prodávali náhrdelníky bohatým paštunským ženám. Nebo také sloužili jako prostředníci znepřátelených stran, protože se to nedotýkalo jejich cti. Židovští podnikatelé v 16. a 17. století přecházeli z křesťanského světa do muslimského a sloužili jako dodavatelé různým armádám nebo se zabývali sice tabuizovanou, ale přesto hodně potřebnou lichvou. Třeba u nás byl jejich velkým klientem císař Rudolf, který si tak opatřoval finance na své umělecké záliby.
Takoví arménští obchodníci ovládali hustou komerční síť, která spojovala osmanskou, mughalskou a ruskou říši. Dokonce pomáhali osmanskému dvoru vybírat daně, razit mince a vyrábět střelný prach. A židovští pachtýři a hostinští zase napomáhali polským vlastníkům půdy vymáhat od jejich nevolníků dávky, aniž by zasahovali do jejich vzájemných vztahů. Většina těchto lidí však začínala jako podomní obchodníci, kteří si později otevřeli „kamenné“ obchody, aby nakonec rozšířili svou aktivitu na průmysl, bankovnictví, nemovitosti, dopravu, zábavu a nakonec i politiku. Že to tak funguje dodnes, můžeme vidět na aktivitách našich Vietnamců.

Až přišel kapitalismus
Vzestup evropského kolonialismu, tím jak kapitalismus začal zasahovat do původně nepeněžní směny a do hospodaření rolníků, způsobil, že vznikaly specializovaná vrstvy cizinců. Holanďané si vychovávali profesionálně cvičené agenty, kteří standardizovali kontrakty a psali podrobné příručky pro mezinárodní váhy, míry, tarify a ceny. V 18. století při střetech ruských a osmanských zájmů ovládla v Evropě obchod baltická Hansa a řečtí diplomaté. Ve druhé polovině 19. století více než dva milióny Číňanů odešly ze země a sledovaly evropský kapitál směřující do jihovýchodní Asie.
Někteří z nich přicházeli jako sezónní dělníci, ale většina (včetně mnoha bývalých „kuliů“) se přemístila do sektoru služeb, takže nakonec ovládli jihoasijský obchod i průmysl. Bylo to pro ně snadné už proto, že tam měli své četné dřívější výsadky, odkud pronikali dále do oblasti Indického oceánu, do Afriky a Ameriky. Na východě Afriky to byli zase Indové, kteří obsadili niku „prostředníků“ mezi evropskou elitou a domorodými kočovníky a rolníky.
Pro Slezkina tak nebylo náhodou, že právě ta druhá, menší část lidstva – tito merkuriáni či služebníci začali ovládat obchod a stáli u zrodu průmyslu. Ale to nastolilo novou, aktuální otázku: co se stalo v 18. století, že úlohu této menšiny převzala nová evropská buržoazie, která začala rozmnožovat peníze jejich neustálým novým investováním? Není tedy divu, když toto jeho mistrovské dílo interpretační historie začíná odvážným prohlášením: právě novověk se stal věkem Židů a to do té míry, že jsme se my všichni začali chovat jako oni.

Židovský věk
Slezkin charakterizuje Židy (stejně jako Armény, zámořské Číňany či migrující Cikány) jako merkuriánský lid, jenž se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti, které charakterizuje jako apollonské. S výjimkou Cikánů všechny tyto merkuriánské národy byly hospodářsky úspěšnější ve srovnání s průměrem svých hostitelů. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim. Proto autor tento nápad rozvíjí a argumentuje tím, že Židé byli mezi těmito merkuriány nejúspěšnější.
Proč? Protože měli a ještě stále mají vliv na chování a charakter kapitalistické společnosti. Ale víme už také, že ho měli i v počátcích na chod sovětského komunismu. Jde samozřejmě o metaforické tvrzení. Ale jak sám Slezkin přiznává, jde z jeho strany o provokativní tezi. Nejenže se Židé přizpůsobili lépe než mnohé jiné skupiny kapitalistickému hospodářství, ale stali se všude hlavními agenty moderního života. K tomu směřovali dlouhou dobu: už od té chvíle, kdy se z původně usedlého etnika stali součástí rozsáhlé diaspory.
Pak už tradičně patřili k oné merkuriánské skupině, kterou můžeme obecně pojmenovat jako „služby nabízející kočovníci“, kteří se soustředili na zprostředkování zboží a poskytování služeb. Jejich úloha byla součástí široké dělby práce mezi merkuriánskou menšinou a apollonskou většinou. Od počátků moderní doby však ústřední roli ve světě hrají právě merkuriáni. Jsou to vesměs lidé, kteří pocházejí z města, jsou mobilní a vzdělaní, výmluvní a flexibilní. A protože se tomuto novému trendu v evropském prostředí nejlépe přizpůsobili Židé, jsou to oni, kdo v mnohém předstihli svou dobu.

Celý svět se požidovštil
Lichva a spekulace, které byly ve středověku výsadou Židů, se za kapitalismu staly obecným principem fungování společnosti. Nebo přesněji řečeno světového hospodářství. A tak si klade Slezkin otázku: co se stalo v 18. století, že chování této menšiny převzala nová buržoazie a jak to, že se čím dál více křesťanů začalo chovat židovsky? Ostatně už Marx kdysi konstatoval, že se celý svět požidovštil. Takže z původního židovského dramatu Slezkin končí otázkami, které lze klást spíše sociologům a antropologům.
Víme, že Weber už na počátku 20. století tvrdil, že kapitalismus mohl vzniknout jen díky protestantské etice. Vůbec nepřipouštěl myšlenku, že by tento hospodářský systém mohl mít něco společného s nějakým východním náboženstvím, včetně judaismu. Věděl, že moderní člověk je nyní orientován na zisk jako na účel svého života a že práce už není jen prostředek uspokojování materiálních potřeb. Ale důvod této změny viděl v tom, že práce a šetrnost jsou dvě základní mentální vlastnosti moderních kapitalistů.
A nezviklalo ho ani to, že i marxismus byl z velké části židovským dílem. Už zřejmě asi nemohl vědět, že také americký liberalismus, ba co víc i sovětský bolševismus byly výrazně ovlivněny židovským exodem z Evropy. A můžeme už jen spekulovat, zda věděl něco víc o východoevropských Židech, žijících v ruském příhraničí. My už však můžeme dát za pravdu Slezkinovi, že hlavně díky židovskému vlivu se nakonec z mnohých apollonců stali merkuriáni.
Stejnou úlohu jako Židé v evropském prostředí sehráli další národy v jiných koutech světa: zámořští Číňané v jihovýchodní Asii, Indové ve východní a jižní Africe atd. Bohužel zároveň platí, že úspěch často přijde draho. Holokaust byl jen strašným vyvrcholením strachu a nenávisti, s níž se Židé setkávali po staletí. Ostatně to se v dějinách netýkalo jenom jich. Antisemitismus není ani nemoc, ani není mystický či nevysvětlitelný. S něčím podobným se setkávali i ostatní merkuriáni. Analogické násilí jako pogromy na Židy zažili Arméni v osmanské říši, Číňané v Indonésii či Indové třeba v Mosambiku.
Sionistické hnutí, které vzniklo na konci 19. století, mělo za cíl skončit s tradičním židovstvím a udělat z izraelského národa apollonce: odmítnout svět štetlů a diaspory. Bohužel aura holokaustu obestřela Izrael do té míry, že se stal státem, který se poněkud vzdálil od moderního světa, protože má jinou roli, jinou historii i jiné morální nároky, než které jsou jinde spojovány s moderními státy. Slezkin říká, že se Židé dostali z jednoho druhu ghetta do druhého. Kdoví.
Dnes už je Jurij šedesátiletý pan profesor ruských dějin na slavné univerzitě v Berkeley v Kalifornii, píše své jméno Yuri Slezkine a už je to dvanáct let, co vyšlo jeho dílo o židovských dějinách The Jewish century, které ho proslavilo. Jeho životním krédem se stal tento bonmot: „Mám ve zvyku si dělat své vlastní věci a očekávám od druhých, že budou dělat totéž.“ Pro svůj kurz studentům doporučuje přečíst si od Arthura Koestlera Tma o polednách, od Michaila Bulgakova Psí srdce, od Sheily Fitzpatrickové Ve stínu revoluce a od Ronalda Sunyho Sovětský experiment. Zkuste to studovat dálkově u Jurije Slezkina!

Yuri Slezkine (*1956) studoval na Moskevské univerzitě a na University of Texas v Austinu, nyní vyučuje ruské dějiny na kalifornské univerzitě v Berkeley.
Jeho dílo:
1993 Between heaven and hell: the myth of Siberia in Russian culture
1994 Arctic mirrors: Russia and the small peoples of the North
2000 In the shadow of revolution: life stories of Russian women from 1917 to the Second World War
2004 The Jewish century

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *