Zemřel Nat Hentoff

Hentoff dies Jan 7 2017Nathan Irving Hentoff (*10. 6. 1925, Boston – †7. 1. 2017, NYC), eklektický politický komentátor a dlouholetý syndikovaný žurnalista, jeden z největších znalců a obránců Prvního dodatku americké ústavy (o svobodě slova), skvostný jazzový kritik a propagátor, romanopisec, neúnavný libertarián a svými vlastními slovy „paličatý židovský ateista, který chce každého naštvat,“ zemřel v sobotu 7. ledna v 91 letech v kruhu své rodiny doma na newyorském Manhattanu za zvuku nahrávek Billie Holiday.
Hentoff byl i svojí vizáží nepřehlédnutelnou postavou. Plnovousem spíše připomínal jakéhosi sekulárního rabína než novinářského veršotepce, který dokázal napsat brilantní článek o Dylanovi, Lennym Bruceovi či Mingusovi, stejně jako erudovaně rozcupovat Bushův Patriot Act (Vlastenecký zákon) či veřejně a elokventně zkritizovat za některé jejich kroky americké prezidenty od Nixona přes Clintona až po Obamu. Po celou svoji dlouhou, mnohotvárnou a vpravdě ikonoklastickou kariéru byl prostě „opojen svobodou, že mohu psát tak, abych čtenáře vytočil do ruda každým ze svých témat,“ jak jednou napsal. Jako autor přitom psal do neuvěřitelného politického spektra publikací – od liberálního týdeníku The Vil01lage Voice až po krajně pravicový WorldNetDaily.com, kde se jeho poslední příspěvek objevil v srpnu 2016.
Hentoff 2Jeho rodiče byli židovští emigranti z Ruska. Vyrůstal v drsné bostonské čtvrti Roxbury, kde se mísily všeliké názorové póly politického vření – socialisté, anarchisté, komunisté, trockisté a další revolucionáři. On sám se tak velice brzo naučil jak být názorovým rebelem. Přitom zuřivě četl všechno, co mu přišlo pod ruku, a navíc celoživotně propadl kouzlu jazzu. Začínal od swingu – Artie Shaw, Armstrong, Billie Holiday, Ellington (s ním se osobně přátelil a nazýval jej svým mentorem). Později to byl Monk, Charlie Parker, Mingus nebo Ornette Coleman či Cecil Taylor, o kterých nejenom erudovaně psal, ale s nimiž se osobně znal a vzájemně se přitom respektovali, třebaže černí představitelé tehdejší radikálně zpolitizované jazzové avantgardy nebyli k bělochům zrovna moc přátelští. Ale on byl americký Žid, kteří to, zrovna jako ti černoši, kulantně řečeno, neměli tehdy v americkém kulturně-politickém mainstreamu zrovna snadné.
Vystudoval prestižní přípravku Boston Latin School, nejstarší soukromou střední školu v Americe (kde kdysi absolvoval i Ralph Waldo Emerson), poté Northeastern University (1946) a nakonec Harvard. V rámci Fulbrightova programu krátce navštěvoval pařížskou Sorbonnu.
Hentoff začínal jako DJ v jednom rádiu v Bostonu. V roce 1953 přišel do New Yorku, kde se stal součástí jazzové klubové scény a až do roku 1957 psal pro prestižní Downbeat. Podle Hentoffova výtečně napsaného nekrologu z pera Hillel Italie vydaného 7. ledna 2017 agenturou Associated Press (viz *1), Downbeat Hentoffa vyhodil proto, že se pokoušel do redakce přivést jednoho černošského autora.
Postupně se vypracoval na jednoho z nejproslulejších jazzových žurnalistů 50. a 60. let, kdy psal eseje (tzv. liner notes) na obaly nesčetných jazzových LP alb a byl autorem nebo editorem několika knih o jazzu jako takovém. Jedna z nejznámějších těchto prací je Hear Me Talkin’ to Ya: The Story of Jazz as Told by the Men who Made It (New York: Rinehart and Comp., 1955), kterou spolueditoval s Natem Shapiro. Dodnes jde o zásadní práci na poli ústně předávané tradice a historie jazzu.
V roce 1958 byl zakládajícím editorem The Jazz Review, velmi vlivné oborové publikace, která vycházela až do roku 1961. V roce 1960si Hentoff zkusil sice krátkou, ale úspěšnou kariéru v roli nahrávacího producenta, kdy dohlížel a vedl studiové seance Charlese Minguse, Maxe Roache a dalších avantgardistů pro label Candid. Současně jako freelancer začal Hentoff přispívat svými tehdy ne zcela běžnými sociálně kritickými sloupky a esejemi na obranu občanských práv a o svobodě slova pro prestižní periodika jako Esquire, Harper’s, Commonweal, The Reporter, Playboy nebo The New York Herald Tribune.
Hentoff VV Office 1985Podotýkám, šlo stále o konec 50. let afluentní a konzumérsky orientované poválečné americké společnosti. Tedy o éru, kterou třeba Ginsberg označoval za zoufale konformní a duševně prázdnou (viz vynikající seriál Alternativa čas od času reprízovaný na ČT 2). Ve své knize Leopards in the Temple: The Transformation of American Fiction, 1945–1970 (Harvard University Press, 2002, 242 s.), profesor Morris Dickstein, přednášející na Graduate Center of the City University of New York, toto období americké poválečné kultury erudovaně zkoumá a dochází k tomuto závěru „…pod konzervativní slupkou éry 50. let stále silněji probublával silný spodní proud rostoucí intelektuálské rebelie a vzdoru vůči poměrům v tehdejším establishmentu. Začaly se formulovat odlišně pojímané přístupy k sexu, roli rodiny a nově vznikl zájem o etnika a diversitu. A byli to zejména židovští a černošští autoři a intelektuálové, včetně několika otevřeně vystupujících gayů, kteří tehdy odvážně klestili cestu vedoucí k multikulturní tvorbě 80. a 90. let – v literatuře, hudbě, filmu i výtvarném umění. … Kulturní výboje začaly erodovat konzervativní střed. Mailer a Kerouac idealizovali černošskou kulturu. Jiné autory z kontrakultury 50. let zase fascinoval jazz, který je pobízel k improvizaci i pokud jde o styl jejich psaní…
V roce 1958 začal Hentoff psát pro slavný newyorský kontrakulturní (v dnešním žargonu liberální) týdeník The Village Voice, sídlící v tradičně umělecko-bohémské čtvrti Greenwich Village v NYC, kde kdysi začal (levicový) folkový revival, který vynesl Dylana a mnoho dalších. Vydržel tam celých 50 let a to navzdory mnoha změnám ve vydavateli či názorovém zaměření redakce. Jeho týdenní sloupky pojednávaly nejenom o jazzu, ale stále více si všímal témat jako občanské svobody, politika, vzdělávací systém, trest smrti a podobně. Tyto jeho příspěvky byly syndikovány do stovek jiných amerických novin a periodik. Když jej The Village Voice v lednu 2009 propustil, podle slov autora jeho nekrologu otištěného 7. ledna v New York Times (viz *2), prohlásil, že „hodlá nadále bušit do svého elektrického psacího stroje (v memorábiliemi přeplněném bytě) v Greenwich Village,“ což také dodržel a od té doby až skoro do smrti psal své politické články pro United Feature nebo The Jewish World Review a své reflexe o jazzu dokonce pro The Wall Street Journal.
Hentoff The Pleasures film 2013Třebaže hlavní Hentoffovou hudební parketou byl moderní jazz, tak jako málokdo měl od počátku „slabost“ pro dnešního nositele Nobelovy cenu za literaturu, Boba Dylana. Napsal esej na obal Zimmieho přelomového alba The Freewheelin’ Bob Dylan (1963), kde, v závěru najdeme tato slova: „…skrze vše co píše a zpívá, cítíme vzepnutí mladého umělce, jenž nahlíží do tolika odlišných prostor a tolika duší kolik jen může nalézt … jakož i do nitra bytosti, kterou sám pro sebe hledá … a je to tato neutuchající exploze jeho sama, velmi komplexního jedince, mladíka, jenž se osvobozuje, nikoli hledajícího absurditu, jež činí Boba Dylana tak umělecky silným, tak osobitým a tak důležitým zpěvákem. A vy to přímo slyšíte ve snímcích na této desce.“
V roce 1964 napsal Dylanův profil pro týdeník The New Yorker a v březnovém čísle měsíčníku Playboy v roce 1966 vyšlo jeho pověstné, až na druhý pokus dokončené interview s Dylanem, v němž Hentoff kladl enigmatickému interpretovi velmi zasvěcené otázky v jakési společné improvizaci nesoucí se v duchu Dylanova surrealistického proudu vědomí. Pro zájemce podotknu, že trochu zkrácený text onoho interview lze nalézt na stránkách The Gadfly Online.
Hentoff navíc uslyšel v Dylanově umělecko-hudební vizi židovský element roky předtím, než se o tom začalo psát. Když recenzoval jeho album Desire (1976), popsal jej jako „klezmer music,“ kdy použil navíc deskriptor, který ještě nebyl v samotném světě židovské hudby používán, čímž vlastně předeslal příchod budoucího revivalu starosvětského zvuku houslí a zpívaného čtení liturgického textu v hebrejštině (tzv. kantilace), jež mělo teprve v budoucnu posloužit jako základ dnešního pojetí klezmeru. A ten přišel na svět teprve v roce 1979 na albu Andyho Statmana Jewish Klezmer Music. Ve svém článku o Dylanově slavném turné The Rolling Thunder Revue 1976 pro časopis Rolling Stone, Hentoff v textu celkem čtyřikrát použil v Zimmieho kontextu slovo klezmer, kdy jej vnímal coby „židovského potulného muzikanta s kořeny – a to s kořeny zapuštěnými již před staletími.“
Jako politický sloupkař a komentátor se Nat Hentoff neúnavně zaměřoval na otázky svobod garantovaných americkou Ústavou a na to, co vnímal jakožto společnou snahu zvolených představitelů – jak Republikánů, tak i Demokratů – tyto zaručené svobody podkopávat. Odsuzoval údajné „zločiny“ prezidenta Nixona stejnou měrou, s jakou později nazval Clintonovu antiteroristickou legislativu za „frontální útok na Listinu práv a svobod.“ Dokonce se ve zlém rozešel s jinými a stejně zarputilými obhájci Prvního dodatku, když opustil velmi vlivnou Americkou unii občanských svobod (ACLU) kvůli jejich podpoře dané oněm „sémantickým kódům pro vyjadřování“, které jsou dnes požadovány v rámci neblahé tzv. politické korektnosti při komunikaci ve školách a úřadech. Nikdy nebyl komunistou, ale svého času byl ze strany FBI považován za natolik „levicového“, že na něj založila sledovací svazek. Navíc byl Hentoff tvrdohlavým odpůrcem potratů, což, jak jsme viděli loni u prezidentských voleb, je v Americe důležité politikum. Dostal se do nemilosti svých kolegů v The Village Voice a navíc v roce 2008 veřejně zkritizoval Obamovu volební kampaň, respektive její bod týkající se zamítnutí legislativy, jež by nepovolovala tzv. částečné potraty. Tyto vyhraněné „disidentské“ postoje pravděpodobně uspíšily jeho propuštění z The Village Voice po 50 letech brilantní novinařiny. Nasvědčují tomu jeho vlastní slova z posledního sloupku ve VV z ledna 2009, kde napsal: „…přišel jsem sem v roce 1958, neboť jsem hledal místo kde bych mohl svobodně psát o všem, co mne zajímá. …po všech těch letech, je moje rada mladým a aspirujícím adeptům novinařiny to, co Tom Wicker (Pozn. *3), prvotřídní profesionální ‚spelunker‘ tehdy působící v New York Times, řekl jako poctu složenou Izzymu Stoneovi (pozn. *4) : ‚On nikdy neztratil svůj smysl pro vzteklou posedlost.‘ A ten jsem neztratil ani já.
Abych plně dokreslil míru Hentoffovy zuřivě idiosynkratické upřímnosti a nestrannosti, zmíním třeba i to, že jeho absolutistická víra v povinnost psát pravdu vyústila v jeho (mnohé překvapivší) podporu práva amerických nacistů na jejich tehdy obecně všemi zatracovaný demonstrativní pochod napříč městečkem Skokie v Illinois (1977), které je z velké části obydleno židovskými přistěhovalci z Evropy přeživšími holocaust.
Pokud jde o Hentoffovy knižní práce, jeho vůbec první kniha nesla název The Jazz Life (1961) a zaobírala se sociálními a psychologickými aspekty žánru. Další byla Peace Agitator: The Story of A. J. Muste (1963), což byla biografie proslulého pacifisty. V roce 1964 vyšla práce The New Equality zkoumající roli bělošské viny v kontextu tehdy probíhajícího boje za práva černochů. Kniha Jazz Country (1965) byla prvním z jeho série románů pro adolescentní čtenáře. Líčila úsilí mladého bílého jazzmana, který se snaží prosadit na černošské jazzové scéně.
Tituly jako Does This School Have a Capital Punishment? (1981) nebo The Day They Came to Arrest the Book (1982) zase zkoumaly náměty, jako jsou vojenské odvody, cenzura a generační propast.
Mnohé z Hentoffových knih se zabývají Ústavou a jeho analýzou toho, kdo a jak z amerických volených představitelů ji interpretuje, respektive v praxi naplňuje. Byl to například titul Living the Bill of Rights (1998). V knize Free Speech for Me – but Not for Thee: How the American Left and Right Relentlessly Censor Each Other (1992) Hentoff zaútočil nejenom na správní rady mnoha škol, které zakazovaly studentům číst určité knihy v rámci povinné četby, ale i na feministky, které chtěly umlčovat odpůrce potratů anebo paušálně zavírat pornografická knihkupectví. On ale zaútočil rovněž na různé skupiny gayských aktivistů, které se pokusily celostátně bojkotovat prodej floridského pomerančového džusu v americké obchodní síti jenom proto, že tisková mluvčí sdružení jeho producentů soukromě vystupovala proti homosexuálům. Stejně tak v knize napadl představitele radnice New Yorku, když si umanuli zabránit příjezdu ragbyového manšaftu z Jižní Afriky na jedno mistrovství pořádané v NYC a tvrdili, že by to byla veřejná podpora apartheidu v Johannesburgu.
V roce 1995 byl Nat Hentoff vyznamenám cenou National Press Foundation za celoživotní úsilí o přínos žurnalistice a v roce 2004 byl nadací National Endowment for the Arts oceněn titulem Jazzový maestro, jakožto historicky doposud první nehudebník.
V roce 2013 se v amerických kinech promítal životopisný dokument The Pleasures of Being Out of Step, který o Hentoffovi natočil jiný žurnalista, David L. Lewis.
Hentoff byl zářným příkladem neochvějného ztotožnění se s povinností novináře odhalovat pravdu a rovněž posedlosti nebo v jeho případě až viscerální potřeby, kvalifikovaně provokovat. To z něj učinilo takřka plakátový model pro několik generací kulturních kritiků a žurnalistů, kteří se, tak jako on, odmítají nechat umlčet náhubkem žánru nebo ideologie.

Citace a poznámky:
*1 – Italie, Hillel: Columnist Nat Hentoff Dies at 91, The Associated Press Online, Jan 7, 2017
*2 – McFadden, Robert D.: Nat Hentoff, Journalist and Social Commentator, Dies at 91, The New York Times Online, Jan 7, 2017
*3 – Tom Wicker (1926–2011) – byl proslulým politickým reportérem a sloupkařem deníku The New York Times
*4 – Izzy Stone (1907–1989) – byl uznávaným investigativním novinářem píšícím pro deník The New York Times. Proslul svojí morální integritou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *